Příběh - Torrhen Salazar

"Dívka stále není připravena," pověděl jí muž a kdoví zda v jejích očích spatřil jiskru, jež svědčila o opačném smýšlení. O čemž by se i nyní dalo polemizovat. Věděla, že Addy není připravená. Nemohla se svými schopnostmi rovnat s Mužem ani Bledou dívenkou. Ba se k nim přiblížit. Toužila potom být jako oni, ale měla cíl, který odporoval všem účelům Boha mnoha tváří. Ona nikdy nepohřbila Rhaenys. Nezabila jí. Jen jí ponechala času. Musela vyčkávat, být trpělivá, ale nahromaděná zlost a nenávist ji dovedli k činu, kterého mohla brzy litovat.
Jon jí varoval před ukvapeností, ale ani jej neposlechla. Vždy pravil "Drak se jednou probudí." Ale ona přeci nebyla jen drakem. Též zmijí, bezpečně se ukrývající. Jenže ukrývání a příprava jí nestačila. Musela učinit další krok. Dokud stále nezapomněla pro koho to celé dělá. Dokud stále ví, kdo vlastně je.
Vyčkala až Jon usne. Pozorovala jeho klidné oddychování, dokud se neustálilo. Mozek přestal ovládat tělo a to se volně sesunulo na loži. Ve spánku nikdo nemohl odhadnout pravou tvář člověka. Každý při té činnosti vypadal nevinně. Nešlo určit zda jde o člověka dobrého či zlého, krutého či laskavého. Ve spánku byli všichni dobrými lidmi, monstra se probouzela za svítání. Jak se dala zničit zloba a odpornost světa, jinak než-li věčným spánkem. Ale kdo z nich si zaslouží něco tak milosrdného? Může starý lev zhynout v bezbolestném spánku po rozsápání několika nevinných mláďat a její matky? Je dovoleno skončit dlouhou cestu jelenovi s parožím ze zlata, jež nedokázal odpouštět? Smí snad odplout po klidných vodách vlk, jež následuje slepě svého vůdce?
Jon se zavrtěl, ale neprobral. Věnovala mu letmý polibek na ustarané čelo než jej ponechala vlastnímu osudu. Spojeni stejným, přesto se cítila zodpovědna za svůj rod sama. Lež! Za osud Rhaenys. Ta stále spala a Addy nemohla tušit, co se probudí.
Potichu opustila svou skromnou skrýš, která jí dopřávala bezpečí po mnoho dlouhých let. Až příliš dlouhých. Její cesta začala a přes všechna jména nedokázala spatřit konec.
Na útěku či na cestě za spravedlností, jí skýtala jedna podstatná překážka. Potřebovala se přepravit na druhý břeh, na nepoznané území, jež jí bylo zapovězeno. Dávno zapomenuto, přesto připomínáno. V brašně ukrývala mapu, něco málo jídla, čutoru s vodou a několik darů, jež odnesla z domu Černé a bílé. Na svých cestách nehodlala zářit nápadností, přestože rudé vlasy byly dosti viditelnou odlišností. Nehodlala si je přebarvit. Již doma na sebe hodila prosté chlapecké oblečení s pláštěm, který mohl ukrýt jak její tvář, tak i její dlouholetou ocelovou přítelkyni. Dlouhou tyč s ostny na konci. Zprvu úzkou, ale poté se rozšiřující.
Z Braavosu vyplouvalo mnoho lodí, jenže ona si přála jistou, která by jí zabezpečila bezpečnou plavbu. Nějakou, na kterou by si ani piráti či žoldnéři nedovolili. Stačilo pár slov v blízké krčmě, aby se se vší nenápadností dostala na Centurion - bitevní loď lovce pirátů.

Jakmile Centurion zakotvil v přístavu Braavosu vždy to přineslo náramnou podívanou. Malá část lidí zhnusena dravostí námořní flotily, odsuzovali to, jakým způsobem kapitán nakládal se životy pirátů. Ale naprostá většina se chodila na Centurion dívat s obdivem. Konečně někdo, kdo střežil místní vody. Také jakmile se vědělo o poloze Centuriona, žádný pirát se neodvážil smočit loď ve stejných vodách. Jen šílenec by si dovolil proplout kolem této lodi s černými plachtami a pirátskou vlajkou. Salazar nebyl oslavován, nepěli se o něm písně, ale lidé mu svým způsobem byli vděční. Na Braavos už léta nikdo nezaútočil, ekonomika jen vzkvétala stejně jako obchod. To byl také možná důvod, proč se Salazar nemusel nikomu zpovídat. Trosky a mrtvá těla, které moře vyplavilo, už dávno nikoho nezajímala. Stihl je osud, který si zasloužili. Stát se pirátem bylo nyní jako si stloukat vlastní rakev. Čisté šílenství a přesto se našli odvážlivci, kteří se tomuto řemeslu věnovali. Po takových ale Salazarovo srdce, jeho ego, lačnilo nejvíce. Přesně to byli ti muži, které trýznil do posledních chvil. Jejich opovážlivost jim dal znát krutým způsobem.

Salazar měl temné srdce a ještě temnější duši. Jeho posádka nebyla o moc jiná. Nikdo si nedovolil zpochybnit jeho metody, nikdo si nedovolil říct proti jeho rozhodnutí ani hlásku. Jak Salazar řekl, tak jeho muži udělali. Oddanost do posledních chvil. Ve chvílích kdy Centurion kotvil, měla jeho posádka volnost. Nezajímalo ho, co dělají. Jestli jdou propít peníze do hospod, jdou se vychvalovat dychtivým posluchačům, nebo snad zůstanou na celé dny v bordelu. Jakmile ale vstoupili zpátky na palubu, očekával od nich disciplínu a výsledky hodné jejich pověsti. Sám čas od času zamířil do hospody, kde v doprovodu svého důstojníka pozoroval dění kolem sebe. Většinou to byl stolek v rohu místnosti. Tak aby viděl na celou místnost. Nesnášel, pokud mu někdo další měl sedět za zády. Rád měl o místnosti, ve které se nachází, přehled. Kdysi několik odvážlivců zkoušelo přijít Torra poplácat po zádech za jeho činy, každý ale brzy pochopil, že to jej jen bláhový krok. Nikdo si už nedovolil Torrhena otravovat svou přítomností, pokud se na veřejnosti objevil. Někdo by tvrdil, že to je jen obyčejný námořník, snadno přehlédnutelný. Ovšem Centurion i jeho kapitán měli pověst, která je předcházela. Nepoznat Salazara je jako nepoznat hada, když je před vámi.

Nyní ale nastal čas, kdy Centurion bude znovu brázdit moře. Docela obyčejná cesta. Do Západozemí a zase zpět. Těžko říct, zda se bude Salazar držet kurzu. Pokud „zavětřil“ piráta, byl schopen ho pronásledovat okamžitě zpátky. I kdyby ho pirátská loď zavedla na druhou stranu Essosu, bude ji pronásledovat. Loď vyplula nad ránem. Posádka zaujala své místo a Salazar postával na palubě, sledujíc moře před nimi. „Bude to dobrá plavba, cítím to,“ pronesl ke svému důstojníkovi, který zaujímal místo vedle něho.

Nepočítal čas, který strávil na Centurionu, místo aby dál hnil v solných dolech, kam ho poslala láska k jedné dívce. Zdálo se mu jako věčnost, co se dostal z bludného kruhu utrpení, týrání a nikdy nekončící práce. To, co z něj za ty dva roky zbylo, s tím by nechtěl mít nic společného ani ten nejzavšivenější pirát. Na kost pohublý, s propadlými tvářemi, vypadající o dvacet let starší. Chuť do zpěvu mu sebrali, stejně jako mandolínu, se kterou kráčel světem. Přišel o celý svůj svět pro jednu ženu, u níž si bláhově myslel, že jej miluje. Netušil, zda jej víc zabolela zrada nebo vědomí, že nikdy neopětovala jeho city tak, jak si myslel. Měl dva roky na uvažování, jež mu nedalo spát. Ne že by se v solných dolech spalo dlouho.
Pracovali dlouho do noci a již brzy ráno byli na nohou, aby mohli pokračovat v tvrdé práci. Viděl tam tolik. Přišli jako statné a silné osoby, za pár týdnů by je ani příbuzní nepoznali. Spatřil tam dívku. Krásnou, spanilou dívku. Ani ta nedokázala bojovat s mlýnskými koly, které drtily a drtily, dokud nezbylo vůbec nic. Nic za co bojovat, nic za co žít. Dalo se jen přežívat a pro co? Pro světlo, za nímž se ukrývalo možné vysvobození? Ano, dostalo se mu jej. Nedokázal tomu uvěřit, myslel si, že zešílel nebo je již na pravdě Boží. Ale sen se stal skutečností, přesto nemohl tomu muži s uhrančivým pohledem věřit. Potom všem, co zakusil, se obával každého. Neměl nejmenší ponětí, co po něm ten muž bude chtít. Spousta otroků se prodala, aby sloužili jako otroci jinde. Měl dojem, že i toto je ten případ. Ale hned první den dostal nové šaty, koupel a místo v podpalubí se zbytkem posádky. Ta se k němu chovala jako k dávno ztracenému bratrovi. Získal své místo v každodenní práci a i když jej zpočátku sužovala mořská nemoc, zvyknout si musel a zvykl si rád. Akorát pokaždé, když chtěl kapitánovi poděkovat za záchranu, jej od toho někdo z posádky odradil. A proč? Protože ...
Víčka se mu lehce zachvějí, když jej kapitánova slova zavanou zpět mezi přítomnost, minulost ponechávájící daleko za sebou.
"Dobrá plavba svědčí dobrý vítr, dobré počasí a nejlépe pirátskou loď na obzoru," odvětí na kapitánova slova než se obrátí na muže, který k nim přiběhl.
"Kapitáne, důstojníku, nerad vás ruším, ale Rag má takové tušení, že jsme nabrali černého pasažéra," vykoktá ze sebe s pohledem upřeným kamsi do moře. Jako by si myslel, že tam každou chvíli skončí, pomyslí si Triss. Očima přejedu palubu. Vypadá stále stejně, ale když někdo z posádky poví, že tu mají nezvaného hosta, mají tu nezvaného hosta. Nikdo by se neodvážil krmit kapitána nesmyslnými domněnkami.

Dostat se na loď bylo lehčí než si myslela. Posádku si prostudovala již v krmče, ve které se měli nalézat. Typické mužské osazenstvo a ona zahalená v plášti mezi tím vším. Naštěstí se věnovali jen svým opileckým záležitostem a nikdo o ní očkem nezavadil. Zatímco ona prováděla přesný opak. V rohu místnosti podle všeho sedal kapitán. Jeho pohled se jí nelíbil. Pokud by jí na své lodi našel, nevyšla by z toho v dobrém. Ale mince potřebovala na druhé straně. Nemohla otálet při krádežích nebo menších prácičkách pro žoldáky a podobnou verbež. Její přítelkyně na sobě toužila pocítit lidskou krev. Rhaenys se toužila probrat z dlouhého spánku. Chtěla opět žít. Ale nic z toho nebylo možné, dokud její vrahové a vrahové celého rodu Targaryenů stále dýchali stejné ovzduší. Neměla žádný řád ani pořadník v jakém je hodlala zprovodit ze světa, kromě jednoho. Jedno jméno mínila nechat jako poslední. Dozvídala se toho mnoho o mužích, kteří stáli na špatné straně a neobávali se vraždit nevinné a bezbranné. Někteří z nich jí přišli jako dobří lidé. Jon o nich také tak mluvil.
Čestný Ned Stark, který zabil v boji sera Arthura Daynea. Dobrosrdečný lord, jenž následoval svého krále za pomstou, která se dotkla i těch, kteří ještě netušili moc o světě.
Dobrý Jon Arryn, jenž odmítl vydat své svěřence do rukou jejího děda a přidal potřebou vojenskou sílu pro dosažení vítězství. Provdal se za dceru Hostera Tullyho, taktéž jako Ned Stark a tím si získali dalšího spojence.
Neoblíbený Stannis Baratheon, který podle řečí měl být stejně čestný jako Eddard Stark, ten muž, který byl vyslán na její babičku a strýčka. Zasáhla vyšší moc a neoblíbený lord se k nim nikdy nestačil dostat včas.
Věděla, že někde ve Svobodných městech se nalézají i její strýc s tetou, ale neměla potřebu za nimi zajít. ... Ne její teta a strýc, Rhaenysiny. A jakmile se probudí, může se za nimi vydat. Nic jí nebude stát v cestě. Nic nebude stát v cestě jim k šťastnému návratu domů.
Na loď se dostala bez problémů, ale když se procpala do podpalubí, měla nepříjemný pocit, že jí někdo spatřil. Hleděl jejím směrem a v klidu odešel. Ale něco v jeho pohybech jí znervóznělo. Musela se stát někým jiným. Jenže to nestihla. Její první výzva a ona selhala v plné míře. Zklamala Jona i Rhae. Nyní se před ní nalézala ta nejvyšší. Žít či zemřít?
"Teď tě odvedeme ke kapitánovi, mrcho!" promluví jeden námořník se zlomeným nosem, ke kterého mu dopomohla. Její kovová přítelkyně zůstala v podpalubí než jí jeden z mužů vzal a rozešel se za nimi. Přímo za kapitánem lodi.

Majestátně stál a hleděl na modré moře před sebou. Velké a modré, jeho sen, jeho bojiště. Ta nikdy nekončící modrá barva, kterou proplouval. Věřil, že přijde den, kdy už moře zůstane rudé. Prolil tolik krve a ještě tolik jí hodlá prolít. Ruce spojil za zády a hrdě se narovnal. Blížícím se krokům nevěnoval pozornost, dokud se jeho důstojník neotočil k nově příchozímu. Pootočil hlavou jeho směrem, než se nedbale otočil. „Obávám se, že jsme tu dobrou plavbu zakřikli,“ pronesl k důstojníkovi, než bez zájmu pohlédl na námořníka. Muž před ním se ani neodvážil pohledět svému kapitánovi do očí. Takový strach z něho měl. Nezdržoval se tím, aby se vyptával, zda je to možné. Kdo by se vůbec opovážil lhát kapitánovi a burcovat posádku k hledání neexistujícího pasažéra? Jedině blázen, který chce ukvapeně rychlý zbytek života zakotvit na mořském dně.

„Najít. Ihned. A nepředstupujte přede mě, dokud toho pasažéra nebudete mít,“ odvětil rychle. Nemohl tvrdit, že není zklamaný z toho, že se na Centuriona dostal někdo tak snadno. Zároveň ale chtěl vědět, kdo je ten opovážlivec, který vstoupil na palubu bez vědomí kapitána. Bude to nejspíš šílenec, a nebo hlupák, který o Salazarovi nic neví. Druhá možnost ale byla vysoce nepravděpodobná.

Jakmile před něho předhodili dívku, chvilku na své muže koukal jako na blázny. Přemýšlel, jakou mentální poruchou mohou trpět, že si nechali na lodi zabydlet ženskou. Ženská na moři nosí smůlu, to věděl každý. Nepočítal tedy s tím, že by jen na vteřinku zahlédl při této plavbě pirátskou loď. „Zjevně nechápu,“ pronesl a zadíval se na své muže. Jeden z nich se konečně odvážně nadechl k odpovědi, ale Salazar ho pokynutím ruky zarazil. „Máte vůbec ponětí, jak jsem zklamaný neschopností své posádky? Jak se asi bude hledět ne pověst Centuriona, když se do našich řad vplíží i malé pískle?!“ jeho hlas začal připomínat blížící se bouři. „Kdo měl včera hlídat palubu?“ rozhlédl se znovu po mužích, dívce nevěnujíc zatím pozornost. Rozhostilo se ticho, nikdo nechtěl být práskač, ale nikdo si nechtěl dovolit neodpovědět kapitánovi. „Raoul,“ ozvalo se nakonec.

Salazar zpozorněl a zle se na svého muže podíval. „Co jsi měl tak závažného na práci, že jsi neviděl, jak se ti na loď připlížila?“ vytáhl zlostně jedno obočí. Muž se rozkoktal a nebyl schopen odpovědět. Salazar vytáhl dýku, kterou nosil u pasu a pohledem přelétl k dívce. „Zabít,“ rozhodl bez dalších prodlev. Nepotřeboval se vyptávat. Ta kurva se opovážila už jen tím, že na Centuriona vlezla. Navíc, kdyby měla co nabídnout, snad by to se zdravím rozumem už dávno udělala a neriskovala plavbu na černo. Dýku podal muži, který zrovna včera měl držet hlídku.

Na Centurion se nikdy nedostal černý pasažér, kam mu paměť sahala. Ale on na palubě této úchvatně postavené lodi postával jen po dva roky. Přesto kapitán nikdy nevyprávěl o nikom, kdo by se zde mihl bez jeho vědomí. Či se s tím pouze nehodlal chlubit? Přestože mu ten muž s temným pohledem a temnou duší zachránil život a stal se jeho přítelem, nikdy se nedozvěděl vše, co by si přál vědět. Vždy tu byly hranice, které nesměl překročit ani jako blízký druh. Zajímalo by jej i čím dokázal kapitána zaujmout. Ten zlomený, vyhublý muž neměl nic, co by lovec pirátů potřeboval, ale Salazar byl jiného názoru. Co se mu ten den, kdy ho spatřil, prohánělo hlavou? Co v něm zahlédl, že jej přijal do svých služeb? Jedna z mnoha otázek, která jej tížila dnem i nocí, přesto jí nikdy nevypustil z úst. Neměl odvahu či jen nechtěl přijít o podivné iluze a tajné teorie?
"Vskutku," odpoví prostě a přesune se z hlavního můstku na palubu. Věřil tomu, že se budou námořníci velmi snažit, aby nezvaného hosta nalezli. Nikdo z nich nechtěl zažít kapitánův hněv. Sestoupil níž aby se sám mohl po neznámém návštěvníkovi porozhlédnout. Musel to být vskutku úskočný had, když se sem dokázal proplazit. Co opravdu nečekal, byla dívka malého vzrůstu, téměř ještě dítě. To mu vskutku vyrazilo dech a musel uznat, že ten, kdo byl na hlídce musel spát. Jak by se taková holčina dokázala proplést mezi vojáky námořní flotily, aniž by byla spatřena. 
Probere se z šoku, aby mohl jako správná pravá mlčící ruka stanout vedle kapitána, který byl vskutku špatně naladěn. Nemohl se mu divit. Jména Centurion a kapitán Salazar byli známá svou jistotou a nebezpečím. Kdo by o nich nezačal pochybovat, kdyby se dozvěděli, jaký nechtěný náklad si to vezli?
Vše pouze pozoruje. Nikdy neměl potřebu míchat se do kapitánova proslovu bez svolení. Zajisté to určité druhy důstojníků činili, ale jejich kapitánem nebyl Salazar a kdyby byl, věděli by jistě, že se o něco tak troufalého pokoušet nemají. Pokud tedy vlastní určitý pud sebezáchovy. U něj to již dávno nebyl strach, ale ten pravý respekt. Nezpochybňoval kapitánovy příkazy, ani je nijak neobracel či nepozměňoval. On byl voják a vojákům se přísluší poslouchat. Dlouhá léta básníkem a pěvcem, dva roky otrokem a dva roky vojákem. Jak se za tak krátký čas mohl tolikrát změnit?
Možná mu bylo dívky líto, ale jakékoliv city k ženám zabil v den, kdy jej ta nejdůležitější lady zradila a nechala jej na pospas krutého životu a smrti v otroctví. Ne, důvěru k ženám nechoval, přesto by si přál, aby na dívčině místě stála jiná.

Chyba začátečníka! Zprvu musela učinit takový špatný krok. Měla splynout s prostředím, vzít si tvář muže, aby se lépe skryla, ale její vlastní nadutost jí dostala na tu nejhorší možnou cestu. Nic takového se již nesmí stát. Příště ... pokud se nějakého dožije. O tomto kapitánovi neslýchala nic, co by jí dávalo příliš nadějí. Ať byla dívka či skoro ještě dítě, nijak jí to v očích krutého muže neomluví. A podle těch dalších řečí jí ani nikdo nepomůže. Bude muset učinit podle Mužova uvažování a zapomenout na svou zbrklost. Necvičil jí, aby selhala při své první zkoušce. Musela překonávat překážky, ať byly sebetěžší. A nyní jí nezbývalo nic jiného než se z tého situace vymluvit, vybrečet a vykoktat. Pokud by ani tak nezabralo, měla několik málo šipek, které by jí zajistili rychlou a ne moc bezpečnou cestu k zábradlí. Musela by jen doufat, že by se zrovna pod tím dotyčným zábradlím ukrýval člun nebo by skočila do klidných vod a byla by nucena plavat, dokud by jí nedošly síly a neutopila by se. To se rovnalo velice špatnému plánu a poslednímu nouzovému aktu, kdy by již nebylo k zbytí. 
Její kovovou přítelkyni jí odebrali a tudíž se musela spolehnout na hereckou část svého umu. Byla mnohokrát spráskána klacíkem, každá její lež se stala lehce prohlédnutelnou, nyní měla možnost vyzkoušet svůj pokus-omyl v praxi. A omyl by jí mohl stát vše.
Proto se po cestě plně oddala roli hysterické holčičky, která neměla zbytí. Obměkčit kapitána by bylo zřejmě marné, ale mohla oddálit smrt, aby vymyslela něco jiného. Začala sebou lomcovat a skuhrat. 
"Pusťte mě! Prosím, nechte mě jít!" první slza se jí podařila vydolovat, když jí dotáhli před kapitána, dle jeho výrazu nebylo na škodu nechat odkapat několik dalších. Ten pohled jí někoho připomínal a i když vedle něj stál další muž, ona hleděla jen na něj. 
Poslouchala jeho rozsudek s hrůzou v očích. Nyní byla na řadě ona. Šachová partie se musí hrát šikovně a bez chyb.
"Ne! Prosím!" vykřikne, když má tu možnost vidět, jak si ten neschopný blbec bere nůž a hodlá jí podříznout. Zřejmě jim nevadí, že si přitom ušpiní palubu. 
"Já se ... omlouvám ... nech ... nechtěla jsem ..." dostává ze sebe přerývavě mezi záchvaty pláče. ... "Potřebovala jsem loď ... ale ..." nabere dech, aby skrz předýchávání a slzení mohla srozumitelně mluvit. ..."Ale neměla jsem tolik peněz ... omlouvám se vám, pane ... nezabíjejte mě ... " ráda by si otřela nudli u nosu, ale jaksi jí stále někdo držel. Jak se tak dívá, ani jeden z námořníků příliš nečekal nějaký odpor. Také moc velký neukazovala, tudíž by se mohla ze sevření vymanit, kdyby její ne moc dobré uslzené herectví nevyšlo. Z těch úvah jí nebylo nejlépe, ale za chyby se platí železnou daní.

Jejím ubohým nářkem se odmítal zabývat. Nebylo to nic nového, co by neslyšel už od stovek jiných mužů. Někdy v lepším a jindy v horším podání. V mysli rychle prolétl všechny ty výjevy. Zauvažoval o tom, kdo asi prosil o svůj život nejlépe. Nominovat by mohl mnoho kapitánů pirátských lodí. Když přišlo na smrt a utrpení, byli všichni stejní. Ubozí sráči prosící o svůj hloupý a nicotný život. Proč prosit o život, který nemá smysl? Smrt je přeci vykoupení. Smrt je dar, který Salazar rozdával nejraději. Přesto ucítil pohledy svých mužů na svých zádech. Chtěl si odkráčet do kajuty. Tu holku by Raoul podřízl a ještě si po sobě uklidil. Ty pohledy ale byly moc tíživé, než aby zmizel. Otočil se ke své posádce a na dívku se zadíval. Raoulovi vytrhl nuž z rukou a k nezvanému hostu došel. Dva muži ji sevřeli pevněji. Rychlým pohybem zalétl do jejích vlasů, které pevně stiskl a zatáhnutím ji donutil zaklonit hlavu. Na chvilku se cítil jako bůh, když viděl její pohled a zoufalství v očích.

„Přestaň,“ pronesl. Nůž uchopil lépe v ruce a zadíval se na slzu, která pomalu tekla po její tváři. „Žádné slzy, nebo ty další budou krvavé.“ Varoval jí a ostřím nože jí dal slzu pryč. Sjel po její kůži. Neřízl jí, jen protože nechtěl. „Nevybrala sis dobrou loď pro svou cestu.“ Zavrtěl hlavou. Blesklo mu však v hlavě. Krátký nápad, který jej nadchl. Podíval se k Raoulovi a zpátky k dívce. Jen z toho pohledu se začalo jeho námořníkovi dělat zle. Poznal, že Salazar dostal nápad, který se mu nebude ani trochu líbit. Ruce sevřel v pěst a nervozita na něm byla více než patrná. Kapitán zatím pustil dívčiny vlasy a ustoupil. Pomalu došel ke svému důstojníkovi, kde se otočil a na oba provinilé se zadíval.

„Moje posádka dobře ví, že nedávám druhé šance. Chci, aby věděli, že i jedna chyba může být fatální.“ Začal mluvit. Pokud někdo zklamal Salazarovu důvěru, byla to ta poslední věc, kterou v životě stihl udělat. „Důstojníku, připomeňte mi, kolikrát jsem toleroval selhání mých mužů?“ Odmlčel se, aby všichni vyslechli jeho odpověď. Sám Salazar nikdy nemluvil moc hlasitě, on svůj hlas dokázal převést v bouři, aniž by výrazně zvýšil hlas. Důstojníkova odpověď ho potěšila. „Přesně tak. Ale pro vás dva já udělám výjimku. Měl jsem docela dobrý den, než tohle začalo.“ Vysvětloval, zatímco si v ruce pohrával s nožem. „Nehodlám tolerovat černé pasažéry, ale nehodlám tolerovat ani neschopného člena posádky. Cesta do dalšího přístavu je dlouhá. Zpestříme si jí.“ Pokynul hlavou mužům, kteří v mžiku Raoula odzbrojili. Ti co drželi dívku, ji naopak pustili a odstoupili. Už v tu chvíli posádce došlo, že je dnes čeká něčí smrt. Salazar přejel po špičce ledové čepele a hodil s ní. Nůž se zasekl v palubě přibližně stejně daleko od dívky i muže. „Pobavte mě. Vítěz získává to nejcennější. Život a cestu s námi do přístavu.“ Pronesl, jakoby se jednalo o velkorysou nabídku, z jeho pohledu tomu tak skutečně bylo. „Důstojníku, zahajte naší malou hru.“

Stále ještě nebyl uvyklý křiku, bolestnému nářku a skučení při snaze obměkčit kapitána lodi o dostatečně důvodném nalodění na Centuriona bez řádného pozvání. Škemrání, prosení, propuknutí v hysterický pláč. Padnutí na kolena, líbání kapitánových bot, šahání po jeho ruce. Rozhlížení kolem sebe, jako by si nešťastníci mysleli, že je zachrání někdo z posádky. Nešťastný tah, pro ně samotné by to skončilo hůř než pro ty ubožáky. Stále nebyl uvyklý. Až moc živě mu připomínali jeho samotného v solných dolech. Praktikoval téměř cokoliv, aby ušel bití, ponižování či horšímu. Zpočátku nebyl tolik silný, aby unesl těžká břemena bez toho, aby s nimi upadl či je prostě upustil na zem. Trest jej čekal za jakýkoliv přečin a těch bylo nespočet mnoho. První dny se pokoušel držet naděje, že jej vrátí či se stane převrat a jemu se podaří utéct. Jeho loutnu mu sebrali, přesto jazyk měl stále v ústech. Pokoušel se svým zpěvem dodávat lidem sebedůvěru a naději. Povzbuzoval je tím. Ale to se nelíbilo ranařům, kteří jej spráskali ozubeným bičem bez milosti a na místě, když se k jejich uším dostal ten libozvučný hlásek. Celé jeho tělo je bolestnou vzpomínkou na veškerá utrpení. Zpěv ho držel nad vodou, ale musel od něj upustit. Ne protože jej pokaždé spráskali do krve přes maso skoro až na kost, kdy omdlel a po několik dní v horečkách blouznil v díře, kde ho před jistou smrtí zachránil jeden stařec, který na to později doplatil. Důvod by to byl dobrý, ale jej odradila jasná hrozba. 
Jednoho rána jej dokopali k hlavnímu ranaři, který mu nechal otevřít pusu. Ze stolu sebral kleště a skřípl mu s nimi jazyk. Jasný vzkaz, který byl nucen uposlechnout. Mohl si udržovat víru, ale nesměl jí projevovat navenek. Přesto to netrvalo dlouho a on by neměl na zpěv již ani pomyšlení. Nekonečná muka, která jej málem připravila o rozum. Ta tvář, kterou před sebou vídal pokaždé, kdy zavřel oči. Sladký úsměv se měnil v krutý, oči zářící láskou se stávala pekelnýma jiskrama. Z jeho básnické múzy se stala otrokářka. 
Celou scénu s dívkou přestal vnímat a odplul do daleké minulosti, přesto se ze své cesty stihl vrátit včas, aby zachytil kapitánovu otázku. Odpověď na ní znal příliš dobře, přesto jí ponechal jeho hlasu. 
"Ani jedinkrát," pronese pevným hlasem a dál hledí před sebe na celý proces. Nemínil opět nikam mizet. Co se stalo, stalo se a co je nyní je nyní. Jeho dlouhé utrpení jej přeci jen dovedlo na tu správnou cestu. A on na ní nyní stál a byl připraven být po ruce svému kapitánovi a zachránci v jednom. Přestože byl Raoul jedním z jeho přátel a bratrů na palubě, nepostavil se za něj. Neměl odvahu a taktéž věděl, že musí být potrestán. Kázeň by se rozpadla v prach, kdyby se tak nestalo. Neměl o něj přílišnou starost, když kapitán vyslovil jeho malou hru. Přeci jen Raoul byl již větrem ošlehaný námořník, taktéž jako bojovník. Spíše litoval dívku. Pláč jí k ničemu nebyl, přesto může umřít s důstojností, pokud to nevzdá hned na začátku. 
"Začněte."

Veškerý tiátr nejspíše zabíral. Muži upírali zrak na svého kapitána, místo aby sledovali neposlušného námořníka, kterému proklouzla před očima.
"Lidé se dívají, ale nevidí."
Dál nevycházela z role, přestože se jí té veškeré ubohosti chtělo nechat. Pamatovala si stále příliš živě k čemu jí byl pláč i nářek, když jí za její noční košilku do vzduchu vynesl tíživý mrak s tváří Amoryho Lorche. Její dětský nářek ho neobměkčil a jí nepomohl k útěku. Ne, zachránil jí její nejdražší kocour. Naposled, co jej spatřila, držel jej ten netvor v ruce a mínil s ním prásknout o zem. Ale Balerion jej pevně svíral drápy a rozdíral vrahovu kůži. Nebála se smrti, bála se selhání a to by se díky její neopatrnosti, stalo definitivním. Přesto v kapitánově tváři bylo něco, co jí donutilo přehodnotit sebevražedné pohnutky. Zvláště, když jí dva surovci sevřeli do kleští. Další z hrozivých mraků se přihnal a trhnutím jí donutil zaklonit hlavu. Sykla patřičně na malou, vyděšenou holčičku. I nadále se chvěla, což se ještě zhoršilo, když se ten muž přiblížil dýkou k jejímu krku. Musela přestat vypouštět náhlý příval slz, aby neskončila dřív, jak začala. Kapitán lodi mluvil tiše, ani o píď nezvýšil tóninu, přesto jako by jeho hlas hřměl. Obdivuhodná schopnost, nahánět lidem strach pouhou mluvou, při které nemusí využít křiku. Zato jeho oběti jistě křičí velice rády. Ona nikdy nic podobného neslyšela. Ti, kteří skonali z vůle Boha Mnohatváří, nikdy nestačili vydat ani hlásku. Tichý a bezbolestný odchod. Smrt s garancí. 
Pokusí se odtáhnout od dosahu nože, který muž ovládal s jistou elegancí, ale byla až v přílišném sevření na to, aby se jí to podařilo. Věděla, že jí nezabije. Kdyby to chtěl udělat, neplýtval by slovy. Tento muž jich jistě nevyužívá příliš. Neshledala ani za vhodné cokoliv říkat. Dál hrála svou hru.
"Nikdy nepřestáváme hrát."
Opět má v plném vedení svou hlavu, když jí kapitán pustí a vrátí se na své původní místo. Nyní jistě nastane ten okamžik, kdy bude muset předvést víc než umí. Pro Rhaenys a její zničený rod. Pro všechny milované, kteří hnijí v zemi, zatímco jejich vrazi dál chodí po zemském povrchu. Bez trestu. Bez božího soudu. 
Hlavu sklopí, přesto se přes řasy zahledí na oba muže. Nepřisuzovalo žádnou větší váhu nikomu krom kapitána, ale jak si všímala jistou vyšší roli přisuzoval muži po svém boku. Vysokém, zrzavém námořníkovi, jehož mdlý pohled se rozjasnil, když mu kapitán přidal nálepku "důstojníka". Důstojníky si představovala o dost starší, zvláště když tento bez veškerých vrásek a kruhů pod očima vypadal dost mladě. Jen strhaná tvář jej činila starším. Těžká minulost se odráží na duši, přesto i na těle se mohou nést jisté stopy. Její zjizvená kůže může vypravovat. 
Námořník, jehož oči neviděly, vypadal hůře než ona. Vypadal důvěryhodně. Jeho strach a hrůza nebyla hraná a zajisté byla opodstatněná. Ruce se jí uvolní, když jí muži pustí. V zápalu role padne na kolena a dál se tváří jako ubohá ženská troska, zatímco se jí v hlavě tvoří vize toho, co by mohl kapitán bouří chtít. Jeho hod byl proveden s obdivuhodnou razancí a pádem. Nemohla spatřit, že se nůž zabodl do přesného středu, ale vrh viděla jistě svýma purpurovýma očima. Hry hrála a dál hrát musela. Ale role se musela změnit či ... by se mělo jednat o hloupou nehodu? I slabí vyhrávali bitky, když zapracovala náhoda. A ta musí zapracovat i nyní, i kdyby jí měla dopomoci. Proto zcela identicky vytvořila zděšený pohled, kterým střelila po kapitánovi. Muselo z něj jasně vyčíst, že není žádným bojovníkem a tudíž neví, co má dělat. I ta chvilka stačila na to, aby se nevidomý námořník chopil své šance a v mžiku skočil po dýce. Uchopil jí do svých pařátů a vydal se zavraždit svou smrt.
"Na každého z nás čeká v Samaře smrt."
S vyjeknutím plném čiré hrůzy, se odkutálí z dosahu dýky, která jí mohla během vteřiny trčet z krku. Odplazí se dál od toho zuřivce, jen aby mohla opět uhnout do strany. Bohužel, ne příliš daleko do toho divocha. Ten jí stačil chytnout za nohu a přitáhnout k sobě. Usadil se jí na hrudi, což jí znemožnilo dýchat, ale stále měla volné ruce, aby mohla ubránit svůj krk před dopadem dýky. Sevře obě jeho tlapy, které by bez váhání způsobily fatální následky a kolenem jej kopne mezi zadek a intimní místo. Chlap nepřestane se svým vražedným nasazením, ale nadskočí, což jí umožní muže shodit a nakopnout ho do obličeje. Dle křupnutí to odnesl nos. To jejího protivníka namíchlo do nepříčetnosti. Dýku nechal dýkou a pouhou pěstí uhodil nebohou dívku do obličeje. Jak se praví, oko za oko, nos za nos. 
Do úst jí natekla krev, ale musela to ignorovat. Měla zcela jinou starost a to chlapa, který se jí snažil zabít. Ale upustil svou zbraň. Ta se válela u jeho pravé nohy v případě, kdyby jí chtěl uchopit. Jenže námořník se již chystal k další ráně a na kudlu ani nepomyslel. Stačilo se sklouznout do strany, uchopit jílec a ostří vrazit do nechráněného krku. Ponechat mu to vevnitř, stále by se zabýval jí, ale vyndat ... zaobíral by se jen tím, co by mu proudilo z tepny. To, co jí vystříklo do obličeje a smíchalo se s její vlastní. Rychle zamrkala, aby se jí opět vrátilo pravé vidění. Musela si tomu dopomoci dlaní, ale již se z námořníkovi strany neobávala ničeho. Ten sebou pouze škubal ze strany na stranu a pokoušel se ucpat díru, kterou mu způsobila. Pozorovala, jak se z něj pomalu vytrácí život. I přes veškeré dary pro Boha mnohatváří, neměla možnost pozorovat, jak někdo umírá. Zorničky se rozšířily a svaly ztuhly. I to zajímavé chroptění ustalo. Námořník byl mrtven a již nikam nepopluje. 
Vstane a maličko zavrávorá. Přeci jen stále na sobě cítí tíhu jeho těla.
"Stačilo?" položí spíše řečnickou otázku než zakrvácenou dýku hodí kapitánovi k nohám.

Salazar došel stranou a opřel se pohodlně, aby měl na boj odkud koukat. Nechtěl, aby mu nic uniklo a uvnitř vše pozoroval až se škodolibou radostí. Nebylo lepší podívané, než když dva zoufalci bojovali o život. Ale co byla vlastně výhra? Život dokud to bude Salazara bavit? Nehodlal tolerovat neschopnost Raoula. Sázel na to, že vyhraje on a přesto, žít by ho nenechal o moc déle. Ještě v noci by ho osobně vytáhl z postele a přehodil přes palubu. Možná by ho uvázal k dělu a nechal ho klesat do hlubin. To by byl ten správný trest. Mučedně dlouhá doba, než klesnete na dno a ještě delší, než vám dojde dech. Lapání a boj o život… tolik ho mrzelo, že nemohl detailně pozorovat smrt topících se pirátů.

Ani náhodou si nemyslel, že by ta rusovlasá dívka mohla vyhrát. Vytáhl si z kapsy jablko a zakousl se do něj s chutí, zatímco pozoroval souboj. Čekal, že bude krátký. Jedno chňapnutí po dýce a po dívce nezbude nic. Tělo nechají hodit do moře, paluba se vytře a jakoby nikdo nikdy na jejich loď nevkročil. Muži utvořili kolem dvojice ohradu. Zábrany z vlastních těl, kdyby se rozhodli komicky honit po celé lodi. Buď to zvládnou tady a teď, a nebo se jich zbaví obou. Pokynul svému důstojníkovi, aby se připojil vedle něho. „Mám chuť si výjimečně vsadit.“ Pronesl. „Když přežije Raoul, platíš další útratu v hospodě ty. Pokud přežije ona, smíš si ode mě přát cokoliv chceš. Ale jen jedno přání.“ Navrhoval. Nabídka pro něj byla v každém ohledu moc výhodná. Raoul vyhraje a ještě se zadarmo napije. „Ber nebo nech. Je to jen zpestření.“ Pokrčil rameny.

Výsledek nakonec Salazara více než překvapil. Dokonce na pár chvil zapomněl skousnout kus jablka, co měl v puse. Dívku, která před ním stála celá od krve, si prohlížel. Mezi posádkou zavládlo ticho. Vzalo mu to dech, či snad vítr z plachet a ke všemu teď Trissovi dlužil přání. Narovnal se a jablko zahodil někam za sebe. Došel k ní blíž a pohlédl na tělo svého námořníka. Postřehl ještě poslední záchvěvy, ale spíš pozoroval palubu, jak po ní teče krev. Vrátil se k očím dívky a chvilku je mlčky pozoroval. Sehnul se pak pro dýku a došel k mrtvému tělu. Kopl do něj špičkou boty, aby se převrátil na záda.

„Ženská a zabije mého muže…“ zamumlal si pro sebe, aby ho nikdo jiný neslyšel. Měla jen štěstí, byla to velká náhoda. Přesto, svoje slovo dal. Myslel si, že dnes večer pohřbí dvě mrtvoly, ne jen jednu. Dýku si otřel o košili mrtvého a schoval si jí zpátky k sobě.

„Důstojníku, zbavte se těla. Nebudeme vozit mrtvolu.“ Pronesl chladně. „Ty..“ ukázal na jednoho z mužů. „Uklidíš ten nepořádek. Ani kapičku krve tu neuvidím, až se vrátím.“ Pronesl a přitom se zadíval na rusovlásku. Vrátil se k ní. Zastavil se až velmi blízko. Znovu pozoroval ty fialové oči. Dokonalé neviňátko, pokud šlo o tohle. Tvářil se vážně. Užíralo ho, že vyhrála ona a ne Raoul. Jeho slovo ale platilo. Nezabije ji.

„Důstojníku, až tohle bude hotové. Navštivte mě v kajutě.“ Pronesl krátce, než vzal dívku za ruku a táhl jí za sebou. Zastavil se s ní až v kajutě. Bylo znát, že zde sídlí kapitán. Těžký dřevěný stůl, na kterém byly knihy, mapy, svíce a vše důležité. V rohu místnosti postel, pečlivě ustlaná, což vypovídalo o jeho pořádkumilovnictví. Strčil jí dovnitř jako první a zavřel za nimi.

„Sedni si.“ Poručil a ukázal na židli, co byla u jeho pracovního stolu. Sundal si kabátec, který tvořil jeho námořní uniformu. Hned se mu lépe pohybovalo. Došel k malé knihovničce, co byla vedle postele. Otevřel dvířka a vytáhl lahev rumu. Vzal i dvě skleničky a k mladé slečně se vrátil. Nepočítal s tím, že by utíkala. Kam by utekla? Loď byla na moři, neměla kam zmizet. A hrát si na schovávanou ji nešlo, jak se již oba mohli přesvědčit. Skleničky postavil na stůl a nalil oběma tak do půlky. Lahev pak položil do rohu. Jednu sklenku přistrčil k ní a druhou si vzal.

„Byl první?“ zeptal se a povytáhl obočí. Přitom do sebe obsah skleničky hodil. Ne každý nese dobře, když poprvé zabije člověka. Z nějakého důvodu se mu vybavilo, jak prvně reagoval na mrtvého muže jeho důstojník. Tehdy s ním také krátce promluvil. Přitáhl si stoličku a na tu se usadil. Vytáhl dýku, kterou si předtím uschoval a položil jí také před rusovlásku.

„Moje slovo platí, vítej na palubě Centuriona. Je to ale jen cesta tam. Nic jiného. Budeš pracovat jako kdokoliv jiný. Dej mi důvod a hodím tě přes palubu. Všechno si tu vydřeš a až zakotvíme, už tě nechci vidět.“

Po očku sledoval kapitána, na jehož tváři se nezračilo nic jiného než učiněná radost. Nedokázal pochopit, co lidé vidí na bitkách nebo na vraždění se mezi sebou. Natož, se na to dívat. Kdyby tím neupotal kapitánovu pozornost, bez prodlení by se vytratil do podpalubí, aby nemusel hledět na dívčino mrtvé tělo. Tak mladý život bude ukončen pro její hloupost. Jistě si myslela, že tato loď bude mít vstřícného kapitána, když je postrachem pirátů. Ale ona je zároveň postrachem i nevítaných pasažérů. Nikdo se nesmí odvážit vniknutí na palubu bez přijetí. Ať se jedná o ženu či dítě. Nebo něco mezi tím. Ona dnes zemře a její pláč a prosby budou to poslední, co kdy vysloví. Mohl by o ní napsat baladu. Ale jak by zněla? O dívce, jež vnikla na špatnou palubu? Názvy mu nikdy moc nešli ... vlastně ani samotné skládání, ale bavilo ho to a tak tvořil, i přes nechápavé pohledy ostatních.
Neochotně opustil své místo, na kterém téměř vystál důlek, aby se postavil vedle kapitána, vesele stravujícího jablko. Jak při této činnosti může jíst? Kapitán pro něj byl jednou velkou záhadou. Přestože jej zachránil, jeho srdce uplývalo nadšenou krutostí, jež si užíval plnými doušky. A i přesto k němu vzhlížel, i když nechtěl být jako on.
Pohled upřel před sebe, na tu podívanou, která se měla udát. Kapitán mu navrhl sázku, což jej zarazilo ještě více, ale popravdě nechápal, jak by ho něco mohlo u Salazara překvapovat.
"Zpestření," zamumlá si pro sebe, načež další slova poví již nahlas. ..."Přijímám sázku, i když pochybuju o svém vítězství," Raoul byl statný muž a dobrý válečník. Malá holka jej nemohla porazit. Prostě nemohla.
Krev skutečně vystříkla na palubu, ale nepatřila dívce. Patřila Rauolovi. Z jeho přítele pomalu vyprchával život a on s tím nemohl nic dělat. Jen pro chvilku nepozornosti, která jej dostihla i nyní.
"Nečekané," zašeptá spíše pro sebe samým udivením. Štěstí, že již neomdlívá při pohledu na mrtvého ani mu není na zvracení.
"Radši si zvykej." ... zvykl si.
Modravé oči nespouštěl z kapitána, který pochodoval po palubě a zřejmě neměl tušení, jak na to patřičně reagovat. Málokdy jej něco tak zarazilo, tím si byl jist. Mnohdy jistý muž znejistěl.
"Provedu, pane," odvětí ke kapitánovi, i když mu ujede menší pousmání. Bylo zvláštní Salazara takhle vidět, ale nesměl zapomenout na to, že mu dluží přání a on věděl zcela jistě, co si přát. To jediné, oč jej chtěl požádat léta, ale nikdy nezískal patřičnou odvahu. Nyní si mohl být jist úspěchem.
"Pojďte mi pomoct," zavolá na nejbližší námořníky. Sice věta zněla "mi pomoct", ale ve skutečnosti měla znamenat, že oni dva ponesou tělo a on jim jen ukáže, kde ho mají hodit.
Kývl na další kapitánův rozkaz a spolu s námořníky, nesoucí Rauolovo tělo, odešel na záď. Nemuseli jeho mrtvolu ještě přeměnit v mini Rauoli, když by si trup s tělem pohrál po svém.
"Tady," ukáže jim na zábradlí a sám se s ním v duchu rozloučí. Bohužel, zklamal a zklamání se trestá smrtí. Ponechá Rauola moři a vydá se do kapitánovi kajuty. Dívka si vysloužila život a Salazar své sliby nerušil.
"Pane," osloví jej, když vstoupí dovnitř a podívá se na něj a následně na to dítě bláhové, které sedělo u jeho stolu.

Krev na ní ulpěla, ale nepatřila jí. Ne většina. Z nosu jí přestalo téct, i když železitou pachuť stále v ústech cítila. S chutí by jí vyplivla, ale nechtěla toho muže s chladnýma očima vyprovokovat k něčemu, co by nemusela zvládnout.
"Dívka není připravená."
Postávala kousek od mrtvoly a se sklopenou hlavu zpod řasy, pozorovala muže, jež se vsadil na její úkor. Mohlo jí jen potěšit, že prohrál. Pochybuje, že by jí přestal podceňovat, ale o nic podobného jí ani nejde. Nesmí mu dát ani na vteřinku na vědomí, že svede více než by si jen dokázal představit. Mohlo by to ohrozit Rhaenys a celou její misi. Bude dál hrát hru a držet hlavu, co nejníž to půjde.
Chladný muž se netvářil nadšeně. Jistá věta mu vyplula z úst, ale byla ponechána pouze jeho uším. Nemohla tušit, zda jí to mělo něco přinésti ... dobrého či špatného.
Dýka již dávno neležela vedle uvadlého námořníka, ale trčela v ruce kapitána. Mohl jí ze samého vzteku podříznout a přehodit přes palubu. Ale ona se o něm doslýchala zcela jiné věci, díky kterým mohla něco málo tušit. Přesto si nemohla býti zcela jista reakcí. Muži bývali mnohdy nepředvídatelní a ani pečlivě vytvořený vzorec chování nemusí být tak přesný, jak si může děvče myslet.
Tváře zbytku posádky jí nezajímali. Byli pouhými loutkami pod vedením mistra loutkaře. Z jejich strany nic nehrozilo. Odvahou ani hloupostí nepřekypovali. Vydali se vyplnit příkazy bez jediné námitky. Bez žádné prosby o řádné pohřbení přítele. V tomto ohledu dlouholeté vazby chladly, když šlo o strach ... či respekt.
Musela se ovládnout, aby jí nepředběhly staré reflexy, když se kolem jejího zápěstí sevřela ohromná dlaň a prsty jí uvěznily v ocelovém sevření. Nedokázala by se z něj vytrhnout, ale našly se i jiné způsoby, jak se zbavit nevítaného.
"Dívka musí dohrát svou hru až do konce."
A tak hrála. Nechala se táhnout až do chřtánu monstra. Jakoby se ocitla ve vnitřku dračí tlamy. Usedla na místo, které jí určil. Oči zvědavě přejížděly po kajutě, když si je zrovna nemnula, aby z nich dostala krev, která si našla cestu díky řasám.
V tichosti pozorovala chladného muže při jeho rutině. A neopomínala si všímat detailů. Vše jí může být ku pomoci.
Řídila se lidskými řády věcí. Když se muž posadil, okamžitě sklopila zrak. Lidé přeci jen odvraceli pohled či nehleděli do očí druhé bytosti, když měli strach. Nechápala to, tohle nebylo nic, co by jim mohlo ublížit. Jen to, co by mohlo následovat.
Sklenky se ani nedotkla. Až příliš lidí zemřelo pod jedy, které jim podala. Činila tak pro Boha Mnohatváří, ale to neznamenalo, že by to nemohlo postihnout i ji.
"A ... ano," ne ... první ani poslední. Robert Baratheon, Eddard Stark, Hoster Tully, Jon Arryn, Stannis Baratheon, Amory Lorch, Gregor Clegane a Tywin Lannister. Ti všichni budou darováni v krvi Bohu Mnohatváří. Přijal její nabídku a ona jí musí do bodu splnit. V opačném případě bude Rudému bohu dlužit osm životů.
"Rozumím ... děkuji," vypraví ze sebe po chvilce přemýšlení. Přesto neodolá a letmo se na něj podívá.
"Dívka opakuje své chyby."
"Dívka si je vědoma."

Posadil se naproti dívce a chvilku ji jen pozoroval. Nepotřeboval znát její jméno, nebylo by mu k ničemu. Prostě to je holka, pískle, cokoliv… bude ji oslovovat, jak bude chtít, když na to přijde. Vypadala velmi mladě, musela mít hrozné štěstí. Salazara hlavně užíralo, že pro jednou někoho podcenil. Ale kdo by tušil, že dívka vyhraje, když předtím tolik pirátů přišlo snadno o život. Když si všiml, že se své sklenky ani nedotkla, natáhl se po ní a sám jí vypil. V misce u stolu bylo nějaké ovoce. Natáhl se po pěkném zeleném jablku. „Dáš si?“ nabídl ho ochotně. Neměl důvod ji něco provést. Slíbil jí život a sám by se proklínal, kdyby nedržel to, co slíbí.

„Spát budeš se mnou v kajutě.“ Oznámil již hotovou věc. Jeho posádka měla disciplínu. Ale ona zabila Raoula a ještě to byla holka. Co asi udělá dlouhá doba na moři s muži bez ženské přítomnosti? Nepotřeboval je rozptylovat a odmítal řešit možné následky. Co bude kapitánovo, no to nikdo z posádky ze strachu nesáhne. „A mezi muži se pro jistotu budeš pohybovat buď jen v mé přítomnosti, nebo v přítomnosti mého důstojníka. Pořád pamatuj, že nebudu tolerovat, pokud něco pokazíš. Dostala jsi svojí šanci, tak jí využij.“ Kladl ji slova na srdce. Nebyla to starost. Byla to vlastní pohodlnost. Co mu bylo do jedné další mrtvoly? Přesto by se tomu raději vyhnul. Ať už pro pocit vlastní, nebo pro pocit, který by to v posádce mohlo vyvolat. Salazar a nedržet své slovo? Kazit reputaci nepotřeboval.

Teprve, když vešel jeho důstojník a pohlédl k němu, všiml si, jak vlastně dívka vypadá. Celá od krve. „Důstojníku, přidejte se k nám.“ Zvedl se ze své židle a poukázal na ní, aby se usadil. Nepotřeboval nic říkat, dávat rozkaz. S Trissem se dokázal domluvit i bez delšího rozhovoru. Nechal je v kajutě o samotě. Důstojník jistě chápal, že má dívku hlídat. Mohl poslat přímo jeho a nemusel nic vyběhávat, ale když už byl v tom, zařídí si to sám. Byl kapitán, ne nemohoucí. Vrátil se do kajuty o pár minut později. V ruce držel čisté oblečení. Co nejmenší, co našel. Košile, kalhoty vesta. To by jí na cestu mohlo stačit. V kajutě to po dívce hodil. Pokud má postřeh, tak to chytí, pokud ne, tak si to po zemi posbírá. „To oblečení od krve sundej a vezmi si čisté.“ Vysvětlil a přešel k oknu, odkud se zadíval na moře. Zarazil se, když letmo neviděl žádný pohyb, otočil se proto k dívce. „Na co čekáš? Převlékni se. Jsi černý pasažér, nebudeme se kvůli tobě stavět na hlavu. Navíc neuvidíme nic, co bychom už neviděli.“ Pronesl s hravým úsměvem. Ona vlezla na palubu plné mužů. Pokud si myslí, že na převlékání bude mít soukromí, tak se plete.

„Důstojníku…“ zvolal k muži, co zatím s dívkou zůstával. Otočil se opět čelem k oknu a čekal, až se k němu Triss připojí. „Znáte její jméno?“ zeptal se tiše, tak aby dívka jejich rozhovor nerušila. „Chci, abyste ji měl na starost. Pokud se jí nebudu věnovat zrovna sám. Posádka nepotřebuje rozhodit morálku. Navíc zrovna vám věřím jako nikomu jinému. Vy byste mě nezklamal případnou neschopností. Pokud o ní cokoliv zjistíte, chci to vědět.“ Vysvětloval a pořád si držel hlas tichý, tak aby je neznámá neposlouchala. Teoreticky mu do toho nic nebylo, nepotřeboval vědět nic. Proč pluje do Západozemí, proč zrovna jeho loď, a jestli opravdu nemá vůbec žádné peníze.

„Najdete jí místo v posádce, nějaké úkony co by tu mohla provádět. Zadarmo se nepoveze a cestu do přístavu si odpracuje. Strčte jí do kuchyně… tam raději ne, ještě by nám něco provedla. Ale jinak je mi jedno, jestli jí uvidím, jak drhne podlahu nebo něco uklízí. To nechám na vaší představivosti.“ Spojil ruce za zády a pousmál se. Neměl zatím víc co říct. Raoul byl sice dobrý chlap, ale zklamal a tím ztratil možnost, aby o něm kapitán řekl vůbec něco hezkého. Nepochválil by ho, nezastával by se. Teď už ne. Každý si vybírá svůj osud a všichni na palubě Centuriona to věděli. Byl si jist, že dlouhou dobu opět nikdo nezklame jeho představu o vzorné a schopné posádce.

Dorazil do podivné atmosféry. Kapitán mluvil na dívku, která reagovala v krátkých suchých větách a hleděla přitom do země. Ale co jiného mohli očekávat od mladé holčiny, která poprvé někoho zabila. On sám ... nikomu život nevzal, ale měl takový neblahý pocit, že se něco podobného jednou stát může. A také stane. Nachází se v nebezpečné pozici. Kdykoliv mu může dát kapitán za úkol podříznout nějakou pirátskou špínu. Nebo selže stejně jako Raoul a dostane stejný trest. Buď ty nebo ten černý pasažér. Může zklamat i mnoha jinými způsoby. Někdy měl víc depresivních myšlenek než by si přál. Jakoby mu nestačily dva roky pekla, ještě si bude způsobovat šílené představy, s těmi nejhoršími konci.
"Kapitáne," pokývl jeho směrem a učinil, jak mu ukázal. Posadil se naproti dívce a stačil se ještě ohlédnout po kapitánovi, který odešel z kajuty. Osaměl s dívkou celou od krve. Vypadala zděšeně a strnule. Nevěděl, jak jí ulehčit, ani proč by měl? Odvezou jí do nejbližšího přístavu a každý z nich si půjde po svých. Nepochybuje ani na vteřinku, že by Salazar nedodržel, co slíbil. Zakotví a bude volná. Nikdy se už nestřetnou a Triss se možná i bude historkou o dívce, která překvapila kapitána, bavit. Navíc má u něj jedno přání. To mu téměř vytvoří pár vteřinový úsměv na tváři než se opět zahledí na děvče.
"Jak se jmenuješ, dítě?" nejspíše nebyla o nic víc starší, jak on, přesto jemu by jeho věk nikdo nevěřil. Díky otroctví vypadal přes deset let starší. Nedivil by se, kdyby ve svých ryšavých vlasech nalezl náznak šedi. Pozoroval dívku a vyčkával její odpovědi, dokud se Salazar nevrátil zpět. Oblečení proletělo kolem jeho tváře, přesto ani nemrkl. Netušil, zda mu reflexy otupují, či se již nenechal ničím překvapit.
Dívku by nejraději on sám ponechal v soukromí. Nechtěl jí děsit ještě víc. Bylo to přeci jen dítě, které poprvé někoho zabilo. Navíc se nyní ocitla na palubě lodi se samými cizinci. A muži navíc. A byl si dost jasně vědom toho, jakou hrozbu pro ní představují. Hodlal se podívat jinam, ale v tom jej kapitán zavolal.
"Omluv mě," promluvil na dívku, jako by je Salazar vyrušil při zajímavém rozhovoru. Ale on byl jen prostě slušně vychovaný. Přestože byl pouhým vesnickým synkem.
Vstal a přešel ke svému zachránci. Ani mu nikdy řádně nepoděkoval, ale kapitán nebyl typ muže, kterého by ohromil slzami a bezmeznou vděčností v podobě slov. Činy, to bylo to, čím mohl projevit svou bezmeznou náklonnost. A nikdy nekončící loajalitu.
"Pane," postavil se ke kapitánovi a očekával, jaký úkol pro něj vymyslel nyní. Po otázce se zahleděl na dívku a poté zpět na kapitána.
"Znělo to jako Addy," děvče mluvilo neskutečně tiše, ale měl dojem, že to bylo něco takového. Nejraději by se pnul pýchou, když jej Salazar nazval svým největším důvěrníkem. Byl tu jen dva roky a věřil mu ze všech nejvíce? Pokoušel se udržovat vážný výraz, ale koutky mu ujížděly nahoru, jak se chtěl potěšeně culit.
"Provedla? Myslíte, že by si spletla koření s jedem na krysy?" zajisté to nemyslel jako vtip, ale jako dosti vážnou otázku. Zarazilo jej to. Ale byl si jist, že jí něco najde.
"Raoul měl zítra prát posádce oblečení. Mohla by ho v tom vystřídat," nadhodil první návrh, který jej napadl. Jistě jí nenechá za něj hlídat palubu, i když je možné, že by to zvládla lépe.
"A ještě něco kapitáne. Izaak něco našel, prý jí to sebral. Mám vám to donést ukázat?" když to poprvé spatřil, pochyboval o tom, že by to té dívce mohlo patřit. Železná konstrukce, tvarem téměř kyj s bodci, přesto to vypadalo dosti nezvykle a jinak. Mohlo by jim to zodpovědět pár otázek.

Seděla na svém místě a ani nedutala. Musela si všímat maličkostí, přitom nebylo vhodné se rozhlížet a obdivovat zdejší kajutu. Muž s ledovým pohledem měl zrak jako ostříž. Navíc jí příliš bedlivě pozoroval, na to aby mu něco uniklo. Nebyl to žádný hlupák, narozdíl od jeho posádky. Nebýt špatného přehmatu, jistě by jí nenalezli a ona si nemusel hrát další hru. Měla v hlavě jistý příběh, který by se mohl zdát uvěřitelným, ale kapitán se na nic neptal. Vypil i její sklenku, které se odmítala dotknout. Kdyby si jich dal ještě více, mohla by věřit tomu, že má problémy s pitím. Takové znalosti se dají vždy využít v její prospěch.
Už od mladého věku se učila dvou metodám, ale Jonova se jí v tomto případě nehodila. Příliš velká přesila, příliš daleko od břehu. Lepší bylo hrát Mužovu hru, dokud nebude mít jistotu, že je vhodné přestat. Ale jak vůbec věděla, kdy je sama sebou? Addy byla jen alternativa, pravé já - Rhaenys, spala hluboko uvnitř a vyčkávala té pravé chvíle. Addy jí chránila a starala se o vykonání spravedlnosti. Hodlala pomstít její rodinu a zbavit se veškeré hrozby, aby Rhae přišla do bezpečného světa. V rámci mezí. Nikdy nikdo nebyl v bezpečí.
Krátce zavrtí hlavou, když jí nabídne jablko. Je si vědoma toho, že tu bude muset jíst i pít, ale pro teď se hodlala ujistit, že kapitán dodrží své slovo a ona neukončí svou cestu dřív, než započala. Jon jí vyprávěl o Dorne a jejich zálibě v jedech. Martellové byli příbuzní Rhae. Mohla by se od nich mnohé naučit. Ale nyní tímto uměním neoplývala, tudíž by bylo špatné se otrávit.
Opatrně vzhlédne, když zmíní větu o tom, kde bude spávat. Jistěže by jí měl poplach znít, ale věděla, jak ochránit Nys. Jistě mělo i jiný důvod, proč jí tu chce kapitán mít. Přesto se dál tvářila jako vyděšené dítě, kterému se každou chvíli má stát něco strašlivého.
Lehounce pokyvovala hlavou na znak, že chápe. Nebyla natolik hloupá, aby věděla, jakou hrozbu představuje samotná žena na palubě plné mužů. Ještě si nikdy nevyzkoušela, jaké to je zaútočit či se bránit proti někomu jinému než Jonovi. Ani nemínila si to vyzkoušet na širém moři. Bude hrát podle pravidel muže s chladnou tváří. Nemělo by to býti tak obtížné.
Ani nevzhlédla, když vešel druhý muž. Hodlala dál zůstávat ve strnulé pozici a chvilkami pozorovat zemi a chvilkami nesměle zvedat pohled. Kapitánův post vystřídal zrzavý muž. První odešel a ona osaměla s druhým. Nezdál se jí jako bojovník. Být na pevnině, mohla by se jej snadno zbavit a vytratit se do ztracena.
"Addy," šeptnula sotva slyšitelně na otázku zrzavého důstojníka. Muž jí vždy kladl na srdce důležitost změny osobnosti. Tu vždy prováděla, ale jméno zůstávalo stejné. Nechtěla míti jiné, i když se to mohlo zdáti riskantní.
Děsivý muž se vrátil a spolu sebou si přinesl i uzlíček věcí. Ta snůška oblečení se vznesla do vzduchu a přilétla k jejím nohám, jelikož se ani nenamáhala chytat. Po delším zaváhání oblečení sebrala, ale to bylo tak celé. Ani by si nepomyslela, že by jí nechali soukromí, ale zajímalo jí, jak na to muži zareagují. A také se patřičné reakce dočkala.
Zhluboka se nadechla a opatrně vstala. Důstojník byl odvolán za svým kapitánem a ona musela opustit svůj oděv, ve kterém stále ukrývala malé jehličky napuštěné jedem. Přijde o ně, jako přišla o svůj zbíječ. Bude jej muset dostat zpět, bez něj nemíní odejít. Přesto je odhodlaná si nalézt náhradu. Shodila ze sebe zakrvácené oblečení a nemohla si odpustit pohled na své dávné jizvy. Jedna se jí táhla přes klíční kost, další dvě se nalézali nesouběžně na boku. Čtvrtou měla na rameni a pátou u levého žebra. Nehodlala se před nimi vystavovat dlouho, navlékla si košili, kalhoty i vestu, které jí kapitán daroval a v nestřeženém okamžiku sebrala ze stolu cokoliv užitečného, co nikdo postrádat nebude. Zatímco si muži šeptali, opět se usadila na své místo a vyčkávala, jaký bude jejich další tah.

Neměl v plánu jí otrávit nebo ublížit. Proč taky? Navíc dal slovo, to dodrží. Doveze ji na pevninu a pak, ať si dělá co jen bude libo. Proč by ji zabíjel teď? Měl o jednoho muže v posádce méně, pomocná ruka se hodí. Ona mu přesto nevěřila. Možná by nevěřil nikdo muži, díky kterému málem přišel o život. Co jen mohl nadělat? Ten vyděšený pohled ho nějakou dobu bavil, než ho začal spíš nudit. „nehrozí ti nebezpečí, tak se netvař jak ovce. Je to strašné.“ Protočil nad tím oči. Jakmile vešel Triss už v rozhovoru s ní nepokračoval.

Salazar postával stranou a čekal na svého důstojníka. Na jeho oslovení jen přikývl. „Addy.“ Zoprakoval tiše. Nepoděkoval, že to Triss zjistil. Byl to úkol, byla to samozřejmost. „Nevěříme lidem, to si pamatujte důstojníku. Přehnaná důvěra a skončíme na těch nejhorších místech. To přeci víme oba dva až moc dobře.“ Významně se na něho zahleděl. Jakoby snad mohl Triss tušit, čím si Salazar prošel. Nikdy nikomu ze své posádky neřekl ani slovo o své minulosti. Tu si podezřele střežil. Nikdo ho neznal ani jinak, než už jako krutého kapitána. Jakoby nikdy nebyl jiný, jakoby žádný jiný život před tímhle nebyl.

Pohlédl na dívku jen krátce, než se vrátil pohledem na Trisse a přikývl. „Ano, praní prádla by mohla zvládnout. Ať na ní ale někdo dohlíží.“ Sice, co by mohla provést dívka na lodi plné námořníků? A přesto, opatrnost byla na místě. Neschopná ubožačka by se nedostala na palubu bez povšimnutí. „Našel?“ zeptal se s povytaženým obočím. „Ano, doneste to ukázat. Co je to?“ zajímal se nadále. Možná mu ale pohled na danou věc odpoví mnohem snadněji, než Trissův popis.
„Ty hadry si zítra vypereš.“ Vysvětlil, když byla převlečená. „Jestli z nich tu krev vůbec dostaneš.“ Pokrčil rameny. Konečně se otočil kapitán celým tělem pryč od svého důstojníka a vrátil se k té dívce, vlastně k Addy, když už znal její jméno.

„Je ti tedy všechno jasné?“ ujišťoval se a zahleděl se po stole. Svůj stůl znal moc dobře, aby poznal, že něco chybí. Jen ještě nedokázal říci co. Stačil jeden varovný pohled. „Vrať to.“ Upozornil jí a natáhl ruku. „něco jsi sebrala.“ Dodal. Myslel to smrtelně vážně a jeho obličej ještě více potemněl. „Pokud něco chceš, máš si o to říct. Co asi provedu s člověkem, co krade?“ ještě pořád to bylo varování, ale naštvala ho. Nikdo mu nebude brát jeho věci. Ruku před ní nechával nataženou, aby měla možnost to vrátit. Pokud to neudělá dobrovolně, klidně jí ruku zlomí. Nebo pro ní může vymyslet daleko horší a bolestivější trest.

Neuhnul před ním pohledem, ani když připomněl krutou minulost, která je oba provázela. On tu svou znal až bolestivě přesně ... do každičkého detailu. Pokoušel se zahalit ty dva roky hlubokým oparem mlhy, ale nebylo to tak lehké, jak by si každý mohl myslet. Nechtěl na to myslet, přitom se mu to ve snech vracelo jako rány, které zůstaly. Nedalo se toho zbavit. Nikdy. A to vše pro ženu, kterou miloval a které věřil. Nebylo by mu bez ní lépe? Pár vytoužených polibků a doteků, které padly pod tím vším. Dostal se na loď, kde žádná žena nebyla, přesto byla plná mužů. Prvních několik měsíců měl vůbec, co dělat, aby neskočil do moře a neskončil své utrpení. Ale nehodlal být tak nevděčný a nyní tomu byl rád. Hodlal se stát novým mužem, takovým, na kterého by byl kapitán hrdý.
Pouze pokývl na jeho slova. Kapitán se o své minulosti nikomu nesvěřil, ani jemu a to mu dle jeho slov věřil ze všech nejvíc. Zřejmě ne natolik, aby mu to prozradil. Mohlo mu to přijít nefér, že kapitán o jeho trpké minulosti ví a on ne, ale nebyl marnivým dítětem, které hodlá dostat vše. Ne, on si mohl jen přát, že to jednou přijde a také se to mohlo stát jeho přáním, ale jak mohl Salazara tímhle způsobem donutit mluvit o něčem, co se on sám snažil zakopat. Zažil podobná muka a utrpení? Je tohle odraz jeho budoucího já? Stane se stejně nemilosrdným mužem, který zasvětil svůj život k honbě pirátů? Či jej zklame a rozhodne se pro jinou cestu. Třeba po čase zjistí, že mu není dostatečně hodný a vytratí se. Ale pochyboval o tom. Nedokázal by tohle místo opustit. Ne, byl to jeho vytoužený ráj, přestože tak nevypadal.
"Dobře," poví s dostatečným otázníkem v hlase a povytaženým obočím. Co by ta dívka mohla provést v prádelně? Jistě nebyla tak vyšinutá, aby si vzala jednu z košil a uškrtila tím někoho z posádky. Sice jednoho bodla a nechala vykrvácet, ale to bylo pouhé štěstí začátečníka. Taktéž jako to, že se dostala na loď. Dobrá, tohle začalo již zapáchat. Raoul nebyl tak tupý, aby se mu pod nosem proplížil jen tak někdo. Že by začínal být paranoidní? Ale i ta věc, která byla nalezena.
"To musíte spatřit na vlastní oči," svým způsobem mu odmítl popis, který by nebyl tak dobrý jako to, co mu hodlá ukázat. Nechá je oba o samoté, aby došel pro tu věc, která ho ještě utvrzovala v paranoie. Jak může nevinná dívenka vlastnit něco takového? Na ochranu byly určené dýky nebo meče, ale tohle vypadalo jako by někomu chtěla skutečně moc ublížit.
Převzal od jednoho z námořníků tu podivnost, která se nejblíže podobala palcátu, přesto na ní bylo cosi podivného. Byla velmi lehká, jako by byla uzpůsobená její váze. Vyvážená, ale stále ostrá. Jednoho z hrotů se lehce dotkl a už mu z prstu vyrašila krvavá kapka. Krátce nad tím zavrtěl hlavou než se vrátil do kajuty.
"Kapitáne, tohle je o čem jsem mluvil," přistoupí k němu a natáhne ruce i s tou věcí. Zalétne pohledem k dívce, ale hned se zase vrátí ke kapitánovi. Byl to důkaz o jeho paranoie či mu jen skutečně nepatrně mysl odchází na druhý břeh?

Vyděšený výraz jí unavoval tolik jako kapitána lodi. Ale musela jej hrát, kdyby vypadla z role, mohl by nabít podezření. Strach jí opustil příliš rychle, není to podivné? Jistě, taková myšlenka by mu stravovala mysl až by jí přišel na kloub. A to se nesmělo stát. První lekcí neprošla, jak by mohla pokračovat, kdyby se ze svých chyb nepoučila. Nebyla připravená, ale nehodlala dál čekat. Nikdo nic nečinil, nikdo tomu neučinil přítrž, každý jen seděl a nečinně hleděl jiným směrem. Uprostřed toho všeho byla ona, její matka a bratr ... ne, ne ... Nys, její matka a bratr. Všichni stáli uprostřed davu, když k nim dorazili tři beztvářné osoby. Jedna ohromná, druhá nechutná a třetí pyšná. Měli v rukou nože a blížili se k nim. Tolik lidí, nikdo nezabránil krveprolití. Tekutina protékala mezi jejich nezainteresovanými patami a obětní beránci pouze křičeli a prosili o milost. Nikdo nepřestal, nikdo nepomohl. Možná se chtěli též přidat? Kdo by si netoužil bodnout do něčeho, co už stejně umře?
Upřela své purpurové oči do podlahy. Nechtěla se dál tak snažit, navíc jeho to iritovalo. Tohle bylo spásné řešení. Krátké vlasy jí spadaly přes tvář a tak mohla ukrýt svůj prázdný výraz, který by chladného muže nezaujal o nic víc. Odešel a ona osaměla se svým vlastním úkolem, zatímco se kapitán bavil s důstojníkem. Ten se snažil chovat mile, ale byla to pouhá snaha. Slušnost. S takovými vlastnostmi nedojde daleko. Jediné, co jej udržuje naživu je kapitán, jež nenávidí piráty.
Občas je viděla. Ztracené existence bez jakéhokoliv cíle, potloukající se po zemi a snažící se ukrátit ty chvíle před konečným rozsudkem v podobě tohoto muže. Chtěla by spatřit, jak si vysloužil tu strašlivou reputaci. Ale na to nebyl čas. Ztrácela jej příliš mnoho. Jon jí již mohl být na stopě. Zastavil by jí, pověděl to samé, co Muž a odvedl by jí zpět. Ale ona nehodlá nečinně sedět a dívat se stranou jako ostatní ovce. Neměla víru ani v Martelly, polovinu jedné rodiny, jejíž princezna byla zavražděna, ani v poslední Targaryeny. Oberyn ani Doran nijak nezakročili ani neplánovali pomstu, natož aby jí uskutečnili. Seděli a dívali se stranou. Jako dítě si přála vidět svého strýce a tetu. Byla od nich pár mil, lodí by tam byli brzy, ale Jon odmítl. Musela zůstat ukrytá. O nich Uchvatitel věděl, o ní ne.
Podívala se na šaty a poté na něj. Skutečně si myslel, že ta krev opustí své nynější bydliště? Po další větě jí bylo jisté, že ne. Zůstane to tam navždy. Může jim to ponechat jako památku na nebohého Raoula, který neměl příliš štěstí na zdatnějšího Muže bez tváře. Vlastně se mezi ně nedala počítat, ale zvládla čtvrtinu, skoro až polovinu toho, co oni. A to jí musí na osm jmen postačit.
Vzhlédla k němu po jeho dotazu a hned následovala kapitánův pohled. Špatný pohyb! Nejraději by si s ním zahrála hru "Jakou věc jsem ti sebrala?", ale on nevypadal na někoho, kdo by si chtěl hrát.
"Nikdy nepřestáváme hrát."
Natáhla svou ruku nad jeho a upustila do ní lžíci. I s nevinnou věcí se dala napáchat velká škoda.
"Je to nemoc," pověděla více normálním hlasem než tím, který se zadrhával o každou koncovku. Ale co říkala, byla pravda. Ne její, ale jiných lidí. Někteří kradli, protože měli nutkání, ne protože by danou věc chtěli. Proč to nyní nesvést na něco tak unikátního.
Dál by se cítila v naprostém klidu, kdyby zrzavý muž nepřinesl její Zbíječ. Což jí nikterak nepotěšilo. Nedávala na sobě nic znát, ale pomalu vypadávala ze hry. Ta věc jí byla drahá, osm hrotů pro každého z osmi jmen. Jakmile s nimi skončí. A každý z nich pro každého, kdo se jí pokusí vstoupit do cesty. A nyní se těmi "každými" stali tyto dva muži.

Salazar v sobě vždy ukrýval krutost. Jen bylo potřeba najít způsob, jak jí nechat plynout ven. Určitě to nebyl dobrý člověk. Využíval svého postavení ke svému prospěchu. Nikdy se přesto za sebe nedokázal stydět. Byl jaký byl. Neodpíral si nic z radostí života a lidé, kteří se mu znelíbili, mohli pocítit jeho krutost. Měl ale na mále. Jeho chování ho mohlo stát život. Proto se rozhodl vrátit. Chtěl začít znovu. Chtěl novou šanci. Vrátil se k rodině a mohl z něho být obchodník, jak se v rodině již několik generací předávalo. Neměl by špatný život. Peněz z obchodu nebylo málo. Našel by si k sobě ženu, pořídil děti… model rodiny, který se mu nikdy nelíbil, ale byla to věc, kterou společnost upřednostňovala. Byl by jako každý jiný a až by se jeho nejstarší syn cítil připravený, převzal by obchod po něm. Tenhle osud ale nikdy nebyl naplněn. Torrhen měl nejspíše do vínku dáno, že nikdy nebude dobrým člověkem, jen se konečně jeho krutost mohla uplatnit tím správným způsobem. Byl to snad boží záměr? Směřoval k tomu životu, který vede teď snad celý život? Piráti mu dali to, co potřeboval. Motivaci a cíl. Svou krutost a zlou povahu konečně mohl proti někomu nasměrovat, a že se mu to náramně dařilo. Už by svůj post kapitána opustit nedokázal. Jeho posádka byla jeho rodina a jeho loď byla jeho milenka. Vtipné přirovnání, vzhledem k tomu, že Salazar netíhl vůbec k nikomu. Posádku za rodinu nepovažoval a loď pro něj byla pouze loď. Lidé si ale o něm říkali mnohé.

„Pak to chci vidět.“ Přikývl. Pokud byla možnost, že by se o dívce dozvěděl něco víc. Proč je tady a jak se na loď dostala, pak si to poslechne rád. Držel nataženou ruku, dokud mu do ní nespadla lžíce. Položil si jí zpátky na stůl, přibližně do míst, kde byla. „Nemoc…“ vydechl a přikývl. Slyšel o té nemoci. Lidé kradou a nemohou za to. On to ale nekvalifikoval jako nemoc. Jen jako nedostatek kázně. Důsledný trest a dívka by už nikdy nic nesebrala. „Tak si na tu tvou nemoc dej pozor. Jestli cokoliv z mé kajuty zmizí, zlomím ti ruku.“ Varoval jí.

Zpozorněl, až když se Triss vrátil. Natáhl ruku a zbraň si od něho převzal. Máchl s ní tak, aby nikomu neublížil. Byla lehká, a přesto vypadala smrtelně nebezpečná. Prohlížel si od pohledu ostré hroty, než jeho pohled přelétl k Addy. Taková zbraň mu k dívce neseděla. Ne pokud to co tvrdí a jak se tváří je pravda. Takže, někde v tomhle všem byl háček. Pohled na ní byl zkoumavý. Přesto mu krátce cukly koutky rtů nahoru. „Mé nevinné sladké dítě… tohle není věc, kterou bych u tebe očekával.“ Pronesl k ní a zbraň opřel o stůl. „Dostala ses na loď s tak hrozivou pověstí. Věděla jsi, kdo jsme. Pochopitelně bych si i já vzal něco na obranu. Ale čekal bych nůž nebo nějakou jinou kudlu. Ale tohle?“ povytáhl obočí a chvilku jí pozoroval. „Co jsi nám neřekla? S touhle zbraní nebudeš umět zacházet jen tak náhodou. A už vůbec jí nebude mít dívka, která má působit tak, jak si tu celou dobu hraješ. Mám začít věřit tomu, že Raoul neprohrál docela náhodou?“ zkoumal jí a hledal cokoliv, co by mu řeklo více. Měl svá podezření, ale nyní ji nevěřil už vůbec nic. Chtěl znát pravdu. Svým pohledem, jakoby se snažil dostat do jejího vnitra. Apelovat na její rozum, myšlenky i duši. Že by byla krutá? Kdo jiný by vzal zbraň, které může způsobit tolik škody? Ona musela mít tušení, jak moc to touhle zbraní může, ale i musí bolet. „Co kdybychom si přestali lhát? Rád bych si poslechl ten příběh, jak ses k tomu dostala.“ Poukázal na zbraň, zatímco se pohodlně usadil na židli. Ležérně se uvelebil a dívku pozoroval. „Důstojníku, usaďte se také. Tohle bude určitě zajímavé vyprávění.“

Když se dívka hned neměla do vyprávění, rozhodl se na to jít jinak. „Co bych si mohl pomyslet o dívce s takovou zbraní? Někomu chceš ublížit a to hodně nehezky. To chápu. Ať je ta zbraň určena pro kohokoliv, jeho poslední chvíle budou sakra bolet.“ Ušklíbl se. „Kdysi dávno… jsem měl šanci mučit jednoho muže. Říká ti něco devítiocasá kočka?“ byla to řečnická otázka, než by čekal odpověď. Přitom jakoby zcela přehlížel Trisse. Nikdy o minulosti nemluvil, nikdy nezmínil nic důležitého a nyní toto své svaté pravidlo nepatrně porušil. Nechystal se říci nic zásadního, přesto odkryje tak část svého já před kapitánem Salazarem.

„Je to bič, tvořený z devíti bavlněných lanek. Na konci těch lanek jsou uzlíky, to aby se kůže trestaného rozdírala, jak to jen půjde. Já si ten bič ještě vylepšil. Na vybrané lanka jsem upevnil různé předměty. Většinou železné. S každou ránou pak nebylo těžké vyrvat i kus masa. Toho dne jsem slyšel opravdu bolestný nářek. Jeden by věřil, že s tím křikem přijde o uši. Nechyběly slzy a proudy krve. Ten bordel co tam pak zbyl…“ pomlaskl si a lépe se uvelebil. Mluvil jakoby se jednalo o obyčejnou věc. Nebylo těžké pochopit, že mu to rozhodně nedělalo problém, možná i činilo potěšení. „…chudák ten, co to musel uklízet.“ Dodal nakonec a jen se ušklíbl. „Nepotřebuji vědět, proti komu jdeš, kdo je ten vyvolený. Přesto… zvládneš se na to dívat? Protože až s tímhle někoho zabiješ, nebude to pěkné. Kusy masa, krev, nářek. Kdybys chtěla někoho zabít, je tolik způsobů jak to udělat rychle. Ty ale chceš, aby to bolelo. Chceš, aby trpěl. Musíš tu osobu velmi nenávidět.“ Mluvil a jeho oči se hrozivě zužili a rty na chvilku pevně semkly k sobě. Ten pro koho si šla, toho musela nenávidět stejně, jako on piráty. Neměli v tom případě rozdílnou motivaci.

Pohledem se otočil k Trissovi. „Pokud se vám tohle neposlouchá dobře, důstojníku, nenutím vás zůstávat. Ale, teď už byste, slečinko mohla začít mluvit.“ Otočil během mluvení hlavu opět k Addy a vyčkával, co mu k tomu dívka poví.