Příběh - Triss Marigold

Kdysi dávno žil mladý kluk, svět miloval a chtěl pro něj žít. Propadl lásce a zcela se jí oddal. A celá ta romance se mu stala prokletím, tak i zkázou. Uvrhla jej na jedno z nejhorších míst, jež na tak krásné zemi, existovali. Srdce rozdrcené, mysl skleslá, stále netušila, jak hluboko se dovede ponořit. Stále v sobě přechovával naději v lepší zítřek, v noční můru, ze které se probudí a jako marnotratný, bláhový syn se vrátí ke svému otci a uskuteční veškeré jeho plány.
Jak miloval cestování. Ve svých patnácti letech se sebral a vydal se objevovat kouty těch krásných míst. Nejprve jen do vedlejší vesnice, poté i blíž k Řekotočí až se nakonec objevil za Říčními krajinami. A tak jeho dobrodružství začalo. Začalo a pokračovalo by dál bez té jediné ženy. Jak jeden člověk dokázal utrhnout a rozdrtit naivní a mladistvý květ. Zapálit jej a nechat povstat či uhořet na věčnost.
Zpěv byl vždy jeho radostí též jako dívky, kterým mohl zpívat. Zpíval i dětem, když ho byli nějaké ochotné poslouchat. Jedno dítko jej potěšilo i výrokem, že zpívá jako samotný Rhaegar Targaryen, i když jej v životě nemohl slyšet. Ale potěšilo jej to. Takové nepatrné a kratičké útržky a přesto jej mohli těšit, když nic jiného nezbylo.
"I am what I am
I do what I want
But I can´t hide."
I přes tíhu světa v nehostinném pekle plné bídy a nezdaru se pokoušel zpívat. Udržet si v paměti veškeré písně, které znával a hrával na své mandolíně. Ta se ztratila v den, kdy mu přehodili pytel přes obličej a vyrvali mu jí z rukou. Připadal si jako by mu utrhli celou ruku. Netušil, jak bez ní zvládne žít. Ale čekali ho horší věci, které musel přežít. Celý jeho charakter byl narušen, chuť žít zmizela a zbyla pouhá rutina. Pouhé automatické jednání, kdy se sebou nechal vláčet, vykonával činnosti, za které by se raději zabil. Ale neměl kuráž. Jeden nezdar a mohlo být vše o dost horší.
"And I won´t go
I won´t sleep
I canť breathe
Until you´re resting here with me."
Ryšavé bujné vlasy se staly pouhou slámou. Nyní dokonale seděla přezdívka, kterou ho častovali chlapci z vesnice - slaměný kluk. Jako jediný zdědil vlasy po své matce a byl za ně rád. Dokud se z nich nestaly pouhé stíny toho, co kdysi býval. Oči, jež vždy zářily, potemněly a naplnily se vlnou apatie. Ústa dávno odřekla smíchu i zpěvu. Dokonce i pláče či nářku se nedostávalo. Nedokázal být řádným mužem ani řádnou lidskou bytostí. Stal se odpadem, který na ostrově pro otroky odnášel kamení. Byl nic a nic přeci nic necítí, nevnímá, nežije.

Kapitán Salazar byl ve stručnosti podivný muž. Vybíral si své námořníky na místech, kde by to jiné ani nenapadlo. Ještě v době, kdy jej svět měl teprve poznat jako řezníka, než mu budou přezdívat El Matador Del Mar. Už teď měl mezi námořníky i piráty nechvalnou pověst. Ještě to ale nebyla ta hrůza, která otřese i tím nejstatečnějším. Vypracoval se rychle, stal se kapitánem, dostal loď, ale jedna věc chyběla. Neměl úplnou posádku. Spoustu mužů musel dostat do služby. On si ale odmítl vybrat z těch, které vycvičil Braavos. Hledal muže oddané, na které se bude moci spolehnout. Už tehdy se mu v hlavě zrodil plán. Chtěl se zbavit všech pirátů, ta chamraď neměla na moři co dělat. Jenže k tomu, aby s nimi skoncoval, nesměl cítit nic jako slitování. Salazar dávno něco takového necítil. V těchto ohledech byl citově… docela prázdný, neúplný. Potřeboval stejně odhodlané muže. A kde takové muže vlastně najít? Inu, většinou začneme hledat na místě, kde očekáváme existence, které přišli takřka o všechno. Zničené jedince, ke kterým byl život, dle jejich plevů, nefér. Muži s pokřivenou minulostí, s takovou, kterou chtěli zahodit za hlavu a navždy zapomenout. Ti měli v srdcích vždy místo pro pomstu. Jak byl krutý život k nim, jsou oni krutí k ostatním, pokud dostanou tu možnost. A přesto jsou věrní. Jsou vděční za příležitost, kterou jim Salazar dal. Byl to nový život, nová cesta, lepší… Co jiného byste cítili k muži, který vás vytáhl ze dna té největší špíny a hrůz?

Jeden ostrov pro něho nabízel dokonalé východisko. Místo plné otroků, ale ty největší poklady se, ironicky, nacházely v dolech. Tam totiž zlomili úplně každého a tam se i dnes Salazar vypravil. Potřeboval sotva šest dobrých mužů. Věděl, že ty, co tu najde, budou umět vzít za práci. Budou bez otázek plnit rozkazy. Dle toho co se o přístupu otrokářů vyprávělo, tihle muži budou mít k trápení jiných duší lehčí cestu než ostatní. Procházel se dolem a hleděl na ty prázdné tváře. Automaticky pracovali. Bez výrazu, chyběl jim duch, snad i myšlení? Opravdu jen prázdná těla, co udělají, co se jim poví, bez zamyšlení, bez poznámek ve svém nitru. Hrůzný pohled, jak oživlé mrtvoly bez vlastní vůle. Zde by měl skončit každý pirát. Smrt pro ně byla možná moc milosrdná. Na druhou stranu, Salazar věřil v pomstu Bohů a Sedm pekel má pro černé duše speciální místo. Kdeže, věděl že s úmysly jaký má si i on projde sedmi kruhy pekla. Očistec bude koloběhem událostí, které mu ublížili nejvíce. Přesto se tohoto svého osudu nebál. Znal ho, věděl, co po jeho smrti přijde. Nebyl dobrý člověk, nezasloužil se o nic významného, nebyl dobrodinec, co vykonal mnoho dobrých skutků. I tak… pokud zbaví svět pirátů, bude na něho nahlíženo lépe? Nebo pro svou krutost nebude souzen ani s kapkou soucitu? A zasloužil si vůbec nějako jako soucit? Mírnější přístup, když jemu samotnému chybí?

Do své posádky vybral už čtyři muže. Zastavil se opodál od jednoho z mužů. Tohle jestli byl někdy muž, nyní připomínal ubohou atrapu. Vlasy jak sláma, bez života a stejný prázdný, tupý výraz. Neptal se otrokáře na jméno, to bylo zbytečné. Tady otroci neznamenali vůbec nic. Odmávl otrokáře, který cosi blekotal rukou a vyrazil rovnou k dotyčnému. Něco… něco na něm bylo. Ten výraz, to co se mu zrcadlilo v očích, to už někde Salazar viděl. Snad u sebe, kdysi… když se přes jeho život přehnala tragédie. „Přestaň pracovat.“ Nařídil k němu autoritativním hlasem. Salazar se zpravidla snažit nemusel, aby pouštěl hrůzu. Bylo to docela přirozený jev. Ostatní před ním podvědomě couvali. Zjevně za to mohl hlubší hlas, který snad ani nedokázal znít laskavě. „Jaké je tvé jméno?“ Vždycky se na to ptal. Jméno, odkud jsou a někdy… někdy se zeptal i na životní příběh.

Vzdal se těch marných nadějí i snů, přesto mu v hlavě stále hrála jedna píseň. Jedna úchvatná píseň, jež slyšel od jednoho pěvce, který přežil dornskou pustinu. Nebo se tím alespoň chlubil. Jeho nadutá slova ho nezajímala, zato ta píseň, ta byla nádherná, procítěná a plná bolesti. Muž plný žalu pláče žárlivostí nad blížící se ztrátou své milované. Ta jej stále miluje, přestože on si myslí něco zcela jiného. Zpíval tu píseň i jí. Jak jí milovala. A nyní se ona stala zrádnou ženou v tomto příběhu, ale přes tu lásku, tu žádná nebyla. Jen jej využila a zničila.
"Roxanne! Why does my heart cry? Feelings I can´t fight! You´re free to leave me but just don´t deceive me!"
Zavřel oči, aby se mohl zbavit dotěrných slz, jež ho soužily. A to si myslel, že jich měl dosti. Ale ony se občas vracely. Po několika hodinové, tvrdé dřině na parném slunci opět vyschly. Zbyla po nich jen posmrtná čára vedoucí z očních důlků až po bradu.
Připadal si jako mrtvola bez života. Jak dlouho mohl ještě takhle pokračovat? Jak dlouho k němu budou veškerá božstva krutá či hluchá a nechají jej žít? Byl příliš oblíbeným ... podržtaškou jednoho z místních otrokářů, jež za něj vysolil mnoho zlaťáků. Nechal jej škvařit se na slunci a po nocích musel dělat vše, co si muž usmyslel. Po každém dalším dni více a více nenáviděl ženu, kterou kdysi miloval a jež dal své srdce. A ona jej vyždímala do sucha a hodila do plamenů. Zkušenost, jež jej připravila na realitu, do které byl vhozen jako dítě do řeky. A musel se v ní naučit plavat, jinak by padl ke dnu. Což bylo k smíchu, jelikož se na tom dnu nalézal. A návratu nad hladinu ... to bylo nemyslitelné stejně jako úsvit lepšího dne.
Z nekonečných myšlenek, jež byly jeho jedinou společností, se kterou směl mluvit, ho probral autoritativní hlas. Byl jako šlehnutím biče, jež dopadal často na holá záda jeho nebohé existence. Odložil lopatu a se sklopenou hlavou dál upíral svůj zrak do země. Nechtěl muže vyprovokovat k trestu, jen aby ukojil svou touhu po poznání té osoby, jež na něj promluvila.
Muž se jej ptal na jméno. Jméno ... jak jen znělo ... jaké dostal? Tu jej nikdo neoslovil jinak než jako "odpad" či "hnus". Nebo prostým číslem ... 24601. Ale jak se jmenoval? Jak jej oslovovala jeho matka? Trvalo mu delší čas než si vzpomněl, ale poté se mu vybavil posměvačný hlas chlapce z říční vesnice.
"Triss! To je přece jméno pro holku!"
Bylo ... a stále je.
"T ...Triss," zamumlal ochraptělým hlasem přes vysušené rty. Pohled stále upřený do země, čekal, co si na něj vymyslí tento pán. Nebylo nic nového na tom, že si někdo přišel koupit otroka pro své vlastní potřeby nebo jen chvilkovou zábavu, kterou si mohl bít a zneužívat dle libosti. A tato osoba si nejspíše vybrala jeho. Mohl jen očekávat to nejhorší, aby se mu nemohlo stát nic děsivějšího než toho, co se mu prohánělo v představách. A po těch dvou letech, již jeho fantazie v tomto rozmezí neznala mezí.

Salazar měl svou trpělivost. Nepospíchal. Čekal, až se muž před ním vyjádří ke svému jménu. Zapomněl snad? Jsou tu podmínky tak nepříznivé, že je člověk schopen zapomenout na vlastní podstatu? Jestli tomu tak skutečně bylo, byl si Salazar jist, že mu mladík bude v budoucnu líbat ruce za to, co se pro něj chystá udělat. Ano, přesně takové muže potřeboval po svém boku. Zničené, chudáky toužící po smrti. Jen aby jim mohl poskytnout to, co jim chybí a je zaplnila oddanost. Věrnost následovat jej kamkoliv a splnit jakýkoliv rozkaz. Navíc, když na to přišlo. Tito muži moc dobře věděli, kde by se mohli ocitnout, pokud se proti svému kapitánovi vzbouří.

Pobaveně se ušklíbl nad jménem chlapce. Triss… ženské jméno, ale lidé mají tendence dávat všelijak divná jména. Znal dívku, která se jmenovala Pearl. Jednoduše děvka. Buď to prostě je jméno pro kurvu a tohle bude používat jako své šlapkajméno a nebo je to děvka v tom smyslu, že tě zradí. Tak či onak, Salazar se dočkal obojího. Výjimečně tedy jeho jméno nesoudil.

Ustoupil o krok a Trisse si ještě jednou prohlédl. „Následuj mě," rozkázal a otočil se na patě. Bylo zbytečné ptát se, odkud je, jaký je jeho příběh. Nezajímal se obyčejně o podřadné námořníky. Šel s ním až k provizorní kanceláři, jeho pána. „Tady počkáš,“ ukázal na místo vedle dveří, kde stálo ještě pár dalších mužů. Všechny je Salazar hodlal koupit.. „Nikam se ani nehneš, a pokud ti někdo řekne, ať jdeš do práce, pošli ho rovnou za mnou,“ dodal a zapadl do pracovny.

Tam ho čekal rozhovor s majitelem, který Trisse vlastnil. Vysvětlil mu svůj záměr onoho chudáka odkoupit. Ne, pochopitelně mu neřekl na co. Třeba by tím jen zvedl jeho cenu a to by se nehodilo. I tak si ho onen parchant cenil nesmyslně vysoko. Prý kdyby ho ještě vrátil tak zlevní, ale v takovém případě, pokud ho chce do svého vlastnictví, tak nemůže udělat nic jiného, než zvednout částku. Triss byl ale poslední dílek jeho skládačky. Odkoupil všechny muže, pro které si přišel za výsměšnou částku. Nedalo se ale nic jiného dělat. Ani nedodal své oblíbené, „s vámi je radost obchodovat,“ které by jinak jistě využil. Vylezl z pracovny ven a na svůj nový majetek se zadíval. „Půjdete se mnou,“ vysvětlil a vyrazil je vyvést z onoho pekla. Ovšem s Trissem si chtěl promluvit ještě cestou. Byl ze všech nejméně sdílný.
„Trissi, pojď sem. Chci něco vědět,“ díval se před sebe a mluvil takřka do prázdna. „Ty nejsi z Essosu, že? Kterou část Západozemí bys nazval domovem?“

Nemohl tušit, co po něm tento muž bude chtít ani proč chce znát jeho jméno. K čemu? Povětšinou na něj volali jen nadávkami nebo přídomkem k barvě jeho vlasů. Mnoho rezavých lidí tu neměli ... lidí, spíše toho, co z lidí zbylo. Pouhé prázdné schránky, které jen čekají na to až budou osvobozeni jediným způsobem, v něž doufali. Smrt se mohla zdát krásnou vidinou, ale on se přesto stále bál a nechtěl jí zažít. Mohl být zničený, poškozený i rozbitý jakkoliv nikdy nepřestal doufat. Nejspíš by zešílel, kdyby si připustil tu neúnosnost celé situace. Musel se držet i té poslední špetičky příčetnosti, jež v něm zbývala. Té poslední krásy, v níž mohl věřit. Či věřil. Ani si nedokázal uspořádat myšlenky, to poslední bezpečné místo, v němž mohl být vlastním pánem. Kdyby jen dokázal vypnout, přesunout se do vlastní vysněné země, kde by mohl spokojeně umřít. Tam by se poslední cesty neobával. Zemřel by na slunci, v trávě, obklopen květy nebo u říčního proudu Tridentu, kde si jako dítě hrál. Uprostřed milované Astory obklopen svými dětmi, vnoučaty i ženou, které by mohl důvěřovat. Která by ho nezradila a neposlala na roky utrpení, jež by z něj vymlátili poslední kapku svého já. Nechtěl umřít pod rozpeklým sluncem v dolech ani ve tmě, v nějakém kousku příkopu. Nechtěl umřít jako odpad, odhozený do moře jako dostatečně využitou hračku.
Nemohl tušit, co po něm tento muž bude chtít, ale byla jeho povinnost jej poslechnout. Zrak stále upíral k zemi, nemohl si tudíž povšimnout pánova úšklebku. I kdyby ano, byl na tuhle reakci svého jména zvyklý. Triss, zřejmě bylo znát, že matka chtěla jako první dítě dceru. Bohužel, sny se neplní a ona si musela pár let počkat, přečkat dalšího syna a poté si užívat vysněné Kyry.
Následoval podivně děsivého muže až před kancelář toho nejhoršího ze všech hlídačů. Hrdlo se mu sevřelo. Byl přeci jen den a v tu dobu se neděje nic jiného než práce. Či už ani tahle pravidla neplatila? Dostal další příkazy, které musel poslechnout, i když by se raději k té práci vrátil. Kdoví, co se stane až muž vyleze z pracovny. Jen ta představa mu svírala hruď a on litoval toho, že nebyl dost statečný na samovraždu jako jiní muži a někdy i ženy. Jenže jeho odvaha či cokoliv jiného podobného bylo dávno hluboko pohřbeno a on jen činil, jak mu někdo poručil. Čekal. A nakonec se i dočkal. Co jej podivilo, byla cesta, kterou šli. Touhle cestou šel naposled před ... ve svém minulém životě, kdy ještě dokázal zpívat a svět byl písni nezazpívanou. Vínem neochutnaným. Proč tudy šel opět? Copak ... copak ... si jej ten muž koupil? Proč by tak činil? Ze stejného důvodu, jako si jej brával dozorce? Či pro něj měl horší úkol? Nemohl dělat nic jiného než ... vyčkat a zjistit to.
Jméno z úst muže znělo tak cize, nepoznával ho. Bylo to tak dlouho, kdy jej někdo tím slovem oslovil. Přišoural se ke svému novému pánovi. Skutečně se jej ptal na to, odkud pochází? Copak na tom záleželo? Muži zřejmě ano. Opět se musel zamyslet, ale nyní odpověď přišla dřív než předešlé.
"Říční krajiny. Astora," už zapomněl, jak zní jeho hlas. I když dosti ochraptělý, vzpomínal si na něj. Jak zněl, když zpíval. Ale to je dávno pryč. A co jej mohlo čekat s tímto mužem? Netušil. Byl připraven na nejhorší, ačkoliv ... mohl doufat i v to lepší.