Příběh - Bartley Rossart

Bartley zaslechl něco o tom, že noční hlídka znovu nabírá své členy. Tentokrát dokonce v blízkosti Zlatého zubu, což byla šťastná náhoda, neboť to nebylo tak daleko od jeho přechodného bydliště. Pocítil v sobě nutkavou a neodkladnou potřebu znovu se vidět s Tyrem. Občas přiletěl havran se zprávou, nebo naopak on posílal havrana k hlídce, ale to nebylo stejné jako se vidět naživo. Bylo to zvláštní. Psali si jen velmi málo a ještě méněkrát se viděli, přesto jeden věřil tomu druhému, jakoby byli bratři.

Nějaký čas už nežil s matkou, která by teď zaplesala nad tím, že nebude trávit dny nad knížkami, ale naopak vyrazí mezi lidi. Jistě by jí nevysvětlil, že nejede za žádnou slečnou ani pochybnou známostí, myslela by si své a jen by mu to přála. Často se v myšlenkách vracel k matce, kterou měl velmi rád, svým osobitým způsobem, který nedával najevo. Přeci jen, Bartley byl moc inteligentní na to, aby prožíval pocity stejným způsobem jako kdejaký obyčejný smrtelník.

I když si dával záležet na tom, aby žil na odlehlé samotě, raději při odchodu kontroloval, zda není sledován. Snad pozůstatek matčiny paranoii, který v něm hlodal od dětství, že je sledován a zemře za činy svého otce. Navíc dávno pochopil, že pro jeho pokusy nemají sousedi pochopení. Aneb, nikdo nemá rád, když mu omylem zapálíte střechu, zničíte úrodu nebo ho s trochou štěstí připravíte o všechen majetek.

Dorazil do jednoho z městeček, kde dnes měla noční hlídka nabírat. Sám si pamatovat, když to na něj před lety zkoušeli. Chytře v hospodě. Člověk s otupělými smysly slíbí cokoliv a než se naděje, už se veze k hlídce mezi nové bratry. Na něj si ale nikdo nepřijde, a to co tehdy řekl, si asi žádný z mužů za rámeček nedal.

Chtěl to jako překvapení pro Tyra, když se tam náhle zjeví. Ani nevěděl jak nebo proč, ale ten pocit, že zrovna tady bude Tyr nabírat nové rekruty, byl silnější než cokoliv jiného. Klidně se mohlo stát, že přijede do městečka, vyhledá noční hlídku, ale ten blonďatý kluk tam nebude. Ovšem jeho intuice tiše šeptala a slibovala.
Nad večerem, či snad ještě v pozdním poledni dorazil do městečka. Nechal si ustájit koně a s odhodláním se šel porozhlédnout, zda jeho cesta nebyla zbytečná.

Povedlo se mu ovládnout to zvrácené pokušení otočit se za sebe, jen aby zjistil jestli tam je... on. Ze rtů se stane úzká čárka, byl rozčilený a pořádně ani nevěděl na koho vlastně. Na sebe? Na Gilla? Snažil se snad sám sobě nalhat, že poté, co ho viděl dnešní ráno, otravnějšího než kdy dřív, jak bedlivě pozoruje židli Thorna staršího, jež by se měla s velkým lomozem, doprovázená Thornovými nadávkami, zřítit. Byla to hloupost, vždyť už dávno čichal ke stromům ze spod. Netrápilo ho to... Byl to ožrala a hulvát, kdyby nezemřel, tak se Divocí úspěšně dostanou přes Zeď. Je to malá cena za... to všechno. Těžko říci jestli byla i tohle lež, lítost nad smrtí Gilla nemohla být pravá, respektive Tyr v to doufal, musel jít dál. Už jen chvíli a život u černých bude minulostí. nepotřebné myšlenky nevnímal, však se samy vypařily, přestaly parazitovat v hlavě světlovlasého muže. Chvilka užírání končila stejně jako jeho hlídka. Přestane pozorovat pomalu vyhasínající uhlíky, pouhý stín ohně, který si s ostatními Vránami včera rozdělali. Výraz tváře se změní, nasadí kamennou masku.Snad aby nebylo vidět nadšení z možného setkání s přítelem, kterého mohl po dlouhé době vidět. Čeho by se dočkal? Rýpavých poznámek ze strany Yorena. "Tyre, dovedeš se tvářit hůř než starej zbrojmistr, že by z tebe nějaká fešanda konečně udělala řádného muže? Ještě chvíli a můžem z tebe udělat eunucha." Ne, na starého zkušeného kmeta ledové pohledy neplatili, minimálně se tak tvářil, když ho familiérně chytil kolem ramen.

Z třídenní cesty se stala rutina, Tyr se jen minimálně zapojoval do debaty svých takzvaných bratrů. Stopy za nimi se měnili spolu s krajinou, ta byla členitější, barevnější a daleko přístupnější. Obyvatelé malých stavení kolem nichž projížděli se neukázali příliš vlídnými, jak už to tak bývá v době žní, snad očekávali, že jim Hlídka vezme veškerou úrodu a samozřejmě odebere veškeré pomocné síly v podobě chlapců nejrůznějšího věku bažících po slávě. Jaké bude zklamání většiny z nich až budou kopnuti do té kruté reality. Tyra to zajímalo jen pramálo. Prosťáčci mohli vědět jen málo z toho jaké zločiny se dějí u dvora... Aspoň do chvíle než vypukne válka. Převrat.

Zlatohřivno. Tak se jmenovala větší vesnice. Yoren a několik jeho dalších společníků zamířili za místním starostou. Tyr se jejich debaty neúčastnil a to z jednoho prostého důvodu... Choval se povýšeně a arogantně, to poslední, co by potřebovali byla jeho maličkost, která neumí komukoli lézt do řitního otvoru. Něco takového ho pobuřovalo. Nožky ho nakonec zavedli na místo, kde pobýval zpravidla jen z nutnosti, zájezdní hostinec Tři kavky byl naplněný k prasknutí, Ry prakticky bez zájmu pozoroval Edmunda a Thomase, kteří se snažili zaujmout místní ožraly.

Dveře levného podniku zaskřípěly, nově příchozí by zřejmě nebyl nenápadný i kdyby chtěl, lhostejný pohled věnoval příchozímu, avšak když zjistil kdo jím je na tváři se objevil menší úsměv. Takový, který se objevoval jen zřídkavě, avšak ve společnosti pouze jedné jediné osobě. Na moment vyhledal černo oděné bratry ve zbrani, kteří byli stále zaujati svou protizákonnou činností. Zvedl se, aniž by se o příchozího byť pohledem otřel zamířil pryč z této pochybné žumpy pro kohokoli.

"Musím s tebou mluvit." Krátké sdělení a pouze na půl úst. Nepočítal s jinou možností, byl si jistý, že ho přítel vyslechne, ale tady? Mezi tolika lidmi...

Slunce ještě dopadalo na jeho záda, když procházel uličkami vesnice. Hledal. O tom, že jsou ve městě vrány, nebylo pochyb. To poznal už jen ze šepotu kolem něho. Lidé rádi komentují novinky v jejich blízkosti, ať už dobré nebo špatné. Zaslechl, jak si dvě starší ženy povídají o mužích v černé na náměstí. Následovala elegantní otočka na patě a vyrazil tam. Pochopitelně by i on nabíral nové členy právě na náměstí. Zvědavci se přijdou hlásit a na hlavní aktéry je pak dobře vidět. Noční hlídka se tu ale musela potkat s drtícím neúspěchem. Když totiž došel na náměstí po vránách ani stopy. Jen se ležérně opřel o zeď a poupravil si pás brašny, co měl přehozený přes jedno rameno. Ztěžka vydechl a hleděl do prázdna. Možná se jen zbytečně nadchl.

Ozvalo se vrznutí dveří jednoho z domů. Barry tím směrem jen letmo zalétl pohledem, než si všiml mužů v černé. Okamžitě ho to probudilo a on se natočil tím směrem celý. Krok dopředu aby lépe viděl. Ne, mezi nimi Tyr nebyl. Muži akorát opouštěli starostu. Jestli se potkali s úspěchem nebo ne, to ho nezajímalo. Vyrazil k nim, aby se na Tyra zeptal. Ale už po pátém kroku zaváhal a zastavil se. Proč by vůbec někdo měl vědět, že Tyra hledá? Raději se rozhodl po něm pátrat sám. To bude asi nejlepší řešení.

Po prázdném bloudění to vzdal. Zamířil na to poslední místo, kde by svého blonďatého přítele očekával – do hospody. Byla to zaplivaná knajpa. Zvenku snad ještě odpudivější než uvnitř a to bylo co říct. Barry měl svůj názor na hospody a lidi v nich. Alkohol otupoval mysl a zatemňoval úsudek. Proč by se někdo dobrovolně zpil pod obraz? Sám dobře věděl, co dělá alkohol s ním. Bylo to jen pár fází jeho opilosti a jen párkrát v životě. Přesto věděl, že opakovat to nebude. Muži pod vlivem alkoholu se mu příčili. Obíralo je to o veškerou důstojnost a připravenost. S tím by jistě Tyr také souhlasil.

Přesto do hospody vešel. Dvířka vrzla a vysloužil si několik pohledů od mužů u stolů. Naštěstí byl jen další nezajímavou osobou. Dostal několik krátkých pohledů, které se znovu bez zájmu vrátili k pivu. Přejel místnost pohledem s cílem najít volný stůl. Stačil by nějaký v koutě a malý, nechtěl u stolu společnost ani se s nikým bavit. Zarazili ho až modré oči. Pohlédli na něj sice bez zájmu, ale on by tyhle oči poznal snad kdekoliv na světě. Patřili totiž Rymu. Narovnal se v zádech a lépe si přehodil brašnu. Zabojoval s úsměvem, který skryl. Ovšem jeho tvář se výrazně projasnila. Ze znuděného muže se tak stal přátelský a přístupný mladík. Nebyl blázen, aby se k příteli rozeběhl a teatrálně mu padl do objetí. Ale to, že ho rád vidí, neskrýval. Vyšel proti Tyrovi, na jeho slova však nijak nezareagoval. Zastavil se až u jednoho stolu, kde se usadil. Pozoroval pak jeho záda, jak míří z hospody pryč. Jak pochybně by asi vypadalo, když jen vešel a za pár vteřin by odcházel.

Vytáhl z brašny zápisník, kam si začal dělat několik poznámek. Nápady co ho napadly během dne, si ještě neměl šanci poznamenat. Takové věci vždy raději zapisoval, uměli se z hlavy vytratit stejně rychle, jako do ní přišli. O pár chvil později ho začal sžírat nepříjemný pocit. Cítil na sobě pohled více očí. Nespokojeně se ošil a zvedl ke zvědavým pohledům hlavu, zatímco se pero zastavilo na papíře. Chvilku ty muže pozoroval, než jemně zvedl pravý koutek úst do úsměvu. Čas zmizet. Zápisník raději schoval a brašnu zavřel. Zvedl se a rychle z knajpy zase pryč. Snad tomu věnoval dost času, aby nebylo znát, že jde za Tyrem. Ale copak by těmhle lidem vůbec něco došlo?

Vyrazil z hospody a rozhlédl se. Tyr stál na rohu uličky mimo dosah zvědavých očí. Pomalu k němu zamířil. „Vím, že se časy mění, roky přibývají. Ale hospoda?“ přeměřil si ho pohledem, než se na přítele usmál. Nečekal od něj žádné „Rád tě vidím,“ proto přešel rovnou k věci. „O čem si chceš promluvit?“ zeptal se. Ruce si zkřížil na prsou a tázavě zvedl pravé obočí do obloučku. Ve tváři měl vřelý úsměv s očekáváním, co mu vlastně bude řečeno.

Nasaje do nosu čerstvý vzduch. Hospody a jim podobné kamrlíky neměl nikdy v lásce, tím míň individua, jež je navštěvovala, pohrdal jimi a to proto čím byly, čím se staly. Troskami, které nevěděli, co s vlastním životem, se závislostí na odporném moku, jež jim rozežíral mozek. Kazil ducha. Viděl nepřítomné pohledy a třas v rukou, když svou lásku neměli. Podivná slabost. Jak zranitelnými se stávali? Mimoděk si dlaní přejede po hrudi, horní části, tam v dekoltu pod pláštěm z černé kožešiny schovával křížek. Malý kus ošuntělého dřeva, který pro něj měl nedozírnou cenu. Nepatřil mezi sentimentální osoby, ale... zatím nenašel sílu k tomu se křížku zbavit, stejně jako osoby ve své hlavě.

Krok se zrychlí a Tyr bezpečně zmizí v jedné z odlehlých uliček, Barry ho mohl s klidem už od vchodu dobře vidět, nebylo by na místě, aby spolu hráli na schovávanou, nejenže takové chování bylo dětinské, kromě jiného na něco takového měli příliš málo času. Mlžil by, kdyby snad tvrdil, že ho nepříjemně píchne v hrudi pokaždé, když musí alchymistu opustit, pesimistická předtucha, že by se s ním příště nemusel vidět, že by některá z Pavoukových nebo Malíčkových krys zjistila, co je jeho nejbližší přítel zač. Stín otce nevisel jen nad ním.

Sleduje dění na ulici, pohled se stále vrací k pochybné krčmě, ač to na něm není znát netrpělivě čeká. A těší se. Náhodný pozorovatel by si snad mohl myslet, že přestal být obezřetný, že čeká na děvče nebo podobnou zbytečnost. Upřímně, daleko víc než na Bartleyho se těšil na... to, co by mohlo přijít. Osvícenství, obrození... Revoluce, nazvěte protitah, jak chcete. Už tolikrát to viděl, jakoby šlo o vzpomínky z jeho vlastní minulosti ne událost, která měla nadejít. Musela nadejít. Svět, který znal v plamenech, odporný svět, který zničila lež a faleš. Ovce, kteří byli stejně falešní jako vlci, kteří je chtěli ulovit.

"Doufal jsem, že se s ním rozloučím." Pokrčí nedbale rameny, řekne to bez zájmu, Barry musel pochopit, že se mu jeho původní úmysl nezadařil, ale svěřit se mu s živými halucinacemi? Nepovažoval to za nutné, věděl, že si ho kamarád vyslechne, ale měl dost vlastních starostí než, aby se zabývali Tyrovou nemožnou hlavičkou a ještě nemožnější halucinací. "Bartley, chci aby země pod vládou lvů lehla popelem..." V hlase zazní to zvláštní zapálení, pomocí něhož by si mohl podmanit ne jednoho člověka... ale davy. Teď už se nedívá na vlídnou tvář svého nejlepšího přítele, kdepak, hledí kamsi do dáli, jakoby dokázal vidět do budoucnosti. "Ve zkažené zemi se nedá nic budovat, všechno musí shořet, všechna ta špína zkaženost, kterou napáchali nejen lvi, ale i jiní... můj rod. Věřím, že to nebude dlouho trvat a zemi zachvátí další válka, která změní úplně vše. Budeš bojovat po mém boku?" Pootočí hlavu, oči se mu stále živě lesknou, modré a fialové zabarvení duhovek je teď doslova hektické. Vyčkává na odpověď. Na souhlas.

Jakmile zmínil, že si přeje, aby země lehla popelem, něco se ve výrazu Barryho změnilo. Jeho přívětivá milá tvář i úsměv zmrzl. Na zlomek vteřiny se jeho tvář zdála naprosto neutrální bez špetky emoce. V jeho očích ale cosi zaplanulo. Jako oheň, ze kterého vylétají jiskřičky. Jakoby to viděl před očima. Celé Královo přístaviště v plamenech. Ale nejen to. I celá slavná Casterliova skála, na kterou zíral povětšinu svého života. Jak její bílé věže černají v záplavě zeleného světla, který spálí vše, co mu přijde do cesty a ani voda ho neuhasí. Jak se zlaté vrcholky roztékají a celý slavný a bohatý rod Lannisterů se může jít bodnout. Celou stavbu by nakonec spolklo moře. A Rudá bašta? To semeniště zmijí? Zapálil by klidně sám každou místnost, každého lháře. Vládnout dobře lze jen silou. To všechno se odehrálo před Barryho očima velmi rychle. Tyr ani nemohl mít možnost postřehnout, že jeho přítel je duchem zcela nepřítomný. Krátká předtucha, která v sobě ukrývala Bartleyho temnou stránku. Jeho noční můry z toho, až se jednoho dne probudí a zjistí, že je pro něj pozdě. Až pochopí, že mu otec nepředal své nadání, bez toho, aniž by si to na jeho bystré mysli nevybralo daň.

Barltey se z toho podivného transu konečně probral. Čas od času na něj tento hypnotický nebo snad extatický stav přišel, ale nikdy netrval dlouho. Pohlédl na svého světlovlasého přítele. Dokázal na Rym obdivovat jakým způsobem mluvil. Mít třeba jen kapičku z jeho talentu… Ry se narodil proto, aby jednou ovládl davy. Má přesně ten hlas, který budou lidé slepě následovat. Jako uchu lahodící píseň, kterou lidé chtějí vyslechnout dokonce a nechají se s ní zavést klidně i do propasti. Všiml si, jak hledí do dálky. Už tolikrát to na něm Barry viděl. Bylo to vždy v případech, když mluvil o svých snech. O revoluci a nastolení toho, co si celý život sliboval. Naslouchal mu a nedovolil si vydat ani hlásku. Tiše souhlasil. Nemá smysl být uchvatitel. Ne, pokud chtějí zachránit Západozemí. Pak to mohou udělat jedině jako ničivá zkáza. Když se rozhodnete vládnout tam, kde vás nikdo nechce, vždy budou snahy o vaše sesazení. Nepřátelé se budou chtít vrátit s pomstou, proto musí být zničeni. Chápal, co tím chce říct. Nemá smysl obsadit město. Vše se musí zničit, aby se tam postavili nové stavby, přivedli nový lidé. Tací, kteří budou sdílet jejich sny, kteří budou uznávat stejné hodnoty, chtít dosáhnout stejných cílů…

Nad jeho otázkou se musel usmát. Opravdu se na tohle musí ptát zrovna jeho? Jeho, který by šel za svého prince klidně i na konec světa? S klidnou tváří na jeho otázku přikývl. „Budu, Tiyery. Budu bojovat po tvém boku vždy, až do konce,“ přislíbil. A svůj slib bral velmi vážně. Tohle nebyla prázdná slova, která můžete říct jen tak do větru. „Společně to tu všechno změníme. Napravíme chyby a já podpořím každý tvůj krok. Přísahám.“ Mírně pokývl hlavou, aby tak přidal na vážnosti, ale i upřímnosti vlastních slov. „Ale pokud chceš nechat všechno lehnout popelem, obávám se, že to zabere ještě dost času.“

Barryho výraz mu neunikne. Tyr uměl být slepý a hluchý k potřebám druhých, nevšímavý k jejich potřebám, které ho zpomalovaly. Barry však nebyl ten případ a Ry ten výraz znal. Nepřítomný, takřka prorocký. Mimika tváře se změnila, ztvrdla, dostala rysů mramorové sochy, která nic necítí a chladně pohlíží na svět a v očích... Objeví se zelený oheň. Být náhodný pozorovatel, neznámý, snad ho náhlá změna vyděsí, avšak ne... Jen se k němu přiblíží a pevně stiskne Barryho ruce, volně svěšené podél těla. Snad ho tím chtěl přivést zpět, k němu do přítomnosti. Pryč od děsivých vizí. Jestli to zabere? To nevěděl... Ale svíjející se zelené plameny, nekontrolované a divoké mu v hlavě vytvoří obraz, prakticky totožný s Barryho vizí a až podezřele povědomí. Ale odkud? Nešlo o čtení myšlenek nebo nic podobného... Ale o sen, jak mohl Tyr vědět, že ty jeho jsou prorocké, ukazují časy budoucí, dopodrobna mu ukazují to, co může nastat. Několik variací, jež mizí se sluncem, novým zítřkem, jež ničí temné dny minulé.

Pohled, kterým provrtává svého přítele, jakoby viděl až do duše. Té možná neexistující části lidství. "Cos viděl?" Nikdy mu to neřekl, ale tahle jeho schopnost ho neděsila, byl jí fascinován, věřil, že jeho alchymií posedlý přítel dovede vidět budoucnost, stejně jako dát život nejroztodivnějším strojům. Třebaže se o jeho otci říkalo, že byl šílený a Barry se děsil stejného osudu, stejného jaký mohl potkat i Tyra samotného, snad i předtím než se znovu stane Aegonem, nedovedl ho ujistit, že tomu tak nebude, něčemu takovému nedovede zabránit, ale udělá vše proto, aby se se jeho přítel probudil z omamného oparu, který by jako ničivý břečťan obestíral jeho mysl. Jelikož bez něj... jen těžko by zvládl budovat cokoli bez něj. Bartley Rossart byl pro Tyra důležitý stejně jako byl zřejmě on pro něj.

"Já vím... Ale potřebuji tě mít na své straně, vždycky, jsi jediný komu věřím." Oba teď vypadali daleko zranitelněji než normálně, ledová maska nepropouštějící žádné pocity, které obtěžovali běžné smrtelníky byla sejmuta, nebyl teď ničím víc než mužem... chlapcem, který si není jistý ničím... přítomností, natož budoucností. "Není to záležitost příštích několika hodin, nejsem blázen, chce to měsíce příprav, plánování, času... Stejně jako revoluce. Barry oni se k nám přidají, mnoho rodů potřebuje jen pobídku k tomu, aby se postavili Uchvatiteli nebo lvům, z duše je nenávidí. Jen... se musíme dostat do Dorne." Oba věděli, jaký smutný osud měl potkat jeho, princeznu Rhaenys a Eliu. Milovanou sestřičku a maminka, na které kvůli těm zrůdám neměl žádné vzpomínky. Jen mlhavé.

Robert Baratheon. Tywin Lannister. Stannis Baratheon. Eddard Stark. Jon Arryn.

Mluvilo se o bohu, o bohu ve kterého věřilo jen málo lidí zde - Pán světla. Víra, která se dostala do Západozemí z jihu. Bartley netrpěl zbytečnou a přehnanou vírou, ovšem sám několikrát v životě již zapochyboval, jak se tyhle věci vlastně mají. Jeho víra patřila Sedmi, pokud to co praktikoval, mohl nazvat vírou. Svými pokusy se bohům vysmíval. Proto ho už nejednou napadlo, zda jeho víra není špatná. Zda se nemodlí k falešným bohům. Občas nevěřil, že jeho vize o ohni, jeho nápady, nebo ten tichý hlásek, který mu napovídal co dělat, když zacházel s látkami, nejsou jen zásahy něčeho jiného. Něčeho většího, co on zatím nechápal.

Ucítil stisk rukou a ihned ho oplatil. Ihned tedy alespoň z jeho pohledu. Ve skutečnosti na něj zareagoval až mnohem později. Pohlédl do očí svého přítele. Co vlastně viděl? „Jen zkázu Tyre. Ty slova o zničení měst ohněm…“ nedokončil větu a zadíval se na chvilku jinam. Barry věřil, že vše se dá vyřešit v klidu a míru. Ale revoluce nikdy nebude klidná. A revoluce pro něj byla důležitější. Barry už dál nechtěl přežívat, chtěl začít žít. Už se nechtěl plazit a snášet ty pohledy bastarda, jak na něho lidé hledí z vrchu. Nechtěl se skrývat v temnotě, protože se svět nesmí dozvědět jeho jméno. Chtěl mít volnou ruku. Chtěl dokázat, že oheň nemusí nutně jen ničit, ale může přinést i nový svět. Novou naději. Pokud věřil v to, zda vidí budoucnost? Ne. On v těchto vizí viděl jen hrůzu. Hrůzu, které byl jeho otec schopen a on by snad toho byl schopný také. Vlastní temné části se obával. Sám netušil čeho je schopný, ale jasné bylo, že to budou velké věci. A budou buď skvělé, a nebo také strašlivé.

Bartley občas sám zapomínal, jak je Tiyery mladý. Však tomu klukovi nebylo ani dvacet a mluvil o změně světa. „Já tu budu vždycky. Ty to víš. Nikdy bych tě neopustil a přísahám, i kdyby celý svět odešel, já tu budu. Je jedno, kolikrát bys spadl, vždy tu budu, abych ti pomohl znovu se postavit, odrazit se ode dna. A dohlédnu na to, abys šel už jen vpřed.“ Usmála se při pohledu do jeho očí. Občas přemýšlel, zda si toho Tyr nevzal moc. Proto ho chtěl podpořit. Ve dvou se lépe táhne. „Jsem tvůj přítel, to přeci víš,“ připomínal. Nad jeho dalšími slovy nejprve zavrtěl hlavou. „I tak. Já, ještě nejsem tak daleko, abych byl schopen připravit zkázu. Pořád se mám co učit, pořád mám co vylepšovat.“ Povzdechl si a zadíval se do země. „Máš pravdu. Vím, že se přidají. Dorne bude následovat svého prince.“ Přikývl. „Pokud nám někde porozumí, tak tam,“ pořád přikyvoval. Nebude Tyra strašit vlastními myšlenkami o tom, co je v Dorne může potkat. Možná neuspějí, ale odmítal si to připustit. I kdyby se proto měl sám zapálit, tak jim všem dokáže, že Tyr je ten král vhodný následování. Bartley měl hodně chyb, ale jeho největší byla, že si o lidech i světu tvořil ideály. Ideály o tom, jak by to mohlo být, jak by se lidé měli lépe. Střípky naděje, které, pokud by se poskládaly snad by i daly smysl. Naštěstí pro něho, ale ničemu nedával velkou váhu. Ideály si tvořil, ale věděl, že nejsou skutečné. Až na ten jeden jediný. Aegon byl jeho ideál. Jeho sen o tom, jaký bude král, jak všechno změní. A také to byla ta jediná idea, do které vložil beze strachu všechnu svou víru. Pokud existovala světlá budoucnost, tak s Tyrem. Tou jedinou představou se nechal zlákat a plně jí uvěřil.

Nevěděl, jak by se zachoval, kdyby se Barry přiklonil k Pánu Světla. Ry považoval jakéhokoli Boha za lživý výmysl osob, které hledali berličku, o kterou se mohli opřít, když neměli sílu a dále pak jako výmluvu, proč nedokázali něco, nějaký cíl, který si určili. Barryho Sedm toleroval prakticky jen z toho důvodu, že si svého přítele vážil. Navíc nikdy nebyl svědkem toho, že by se jeho přítel choval jako fanatik, který odsuzoval každého, kdo jen zapochyboval o jeho víře. Ale septa a septoni? Tyr se jim vyhýbal jako čert kříži. Jejich kázání... mu přišla směšná a pokud měl už v něco věřit, snad jen v jižanského Boha smrti. O tom jediném si mohl být jistý, že skutečně je, vždyť stopy po jeho existenci viděl na tolika místech, byl svědkem toho, jak takzvaný Bůh smrti sebral poslední zbytky života, která se ukrývala v R. Jak prochází ulicemi, ubikacemi těch nejchudších kast a za ním... zůstává jen věčné ticho a zchladlá těla.

Trvá to hodnou chvíli, než je mu stisk oplacen a Barryho tvář získá svůj přirozený výraz. Jen stěží mohl přehlédnout ten strach smíšený s určitým okouzlením, aspoň to vyčetl Tyr z přítelovi mimiky. Uhne pohledem, tohle byli přesně ty chvíle, které Tiyery tak nenáviděl a sice, když se od něj očekávalo, že někoho ukonejší, vyburcovat a namotivovat, to dovedl poměrně snadno, ale utěšovatel byl mizerný. Či spíš, přemýšlel nad jeho slovy. "Někdy je chaos jediné rozumné východisku, jak něco změnit." Stačilo mu jenom pozorovat nějaké vynálezce při práci, vždy museli napřed jednu věc zničit, jen, aby z ní mohl udělat něco užitečného, pokrokového. Nebylo tohle pravým původem přítelova strachu? Že po sobě zanechá pouze chaos, nikoli novalizaci? Tyr tomu nevěřil, byl kritický ke komukoli, zvláště  k lidem, na nichž mu záleželo a Bartleyho vynalézavost mohl vypozorovat jen u málokoho... Popravdě nepoznal nikoho, kdo by se mu podobal.

"Zní to až příliš neuvěřitelně..." Promluví po přítelově doznání a na tváři se mu objeví znovu ten nepříliš častý úsměv. Bartleyho slova ho dojala, ač si udržoval vážnou tvář a za něco tak vzácného jako je loajalita či přátelství nepoděkoval. Ale už teď si byl jistý, že ač není Bartleyho přítomnost jeho hnací silou, bude pro něj Bartley Rossart vždy na prvním místě... Před kýmkoli. A to bylo něco, co nesvedl vyjádřit slovy či spíš svedl, ale bál se, že by tím vše zahnal, z té jistoty, kterou měl vždy, když byl s obdivuhodným alchymistou, by náhle ztratil. Aspoň pro tuhle chvíli neexistovala halucinace mrtvého... bratra. "Já... vážím si toho, ani nevíš, jak moc." Pověděl nakonec po Barryho posledních slovech, bylo v nich zhruba tolik citu jaký se objevoval jen ve chvílích, kdy Ry mluvil o svých ideálech. O jejich ideálech.

"Myslíš mrtvého Aegona Targaryena?" Pozvedne jedno obočí, Barry musel vědět, že je neohrožují jen možní hrdlořezové, pouštní lapkpvé či už jen jedovatí škorpioni, kterých bylo v Dorne plno. Ale taky fakt, že každý příčetný člověk ho bude považovat za vyšinutého blázna. "Stejně jako tvoje pokusy chce i tohle čas, pro Martelly jsou jejich princezna a její děti už víc, jak sedmnáct let mrtví." Tón hlasu zchladne, zhrubne, avšak výraz tváře ten zůstane nezměněný, nestane se z něj krutá maska. Znovu ten necitelný výraz, který byl Ry zvyklí nasazovat denně. Mohl jen hádat kolik mají času než přijde ostatním černým jeho nepřítomnost pochybná, Ry se jich stranil a ne málokdy, nicméně ať už se od nich ztrácel, vždy se vrátil, asi jako toulavý pes, který zatím nemá jinou možnost. Bylo to potupující.

"Kde teď žiješ? V jedné z osad, kterou jsme projeli místní mluvili o 'čerchmantském vědmákovi'..." Nadhodí podívá se na něj hraně zpytavě. Barry by si nezahrával se svým životem, i na úkor vlastních pokusů, jelikož představa, že by ho upálili pro čarodějnictví... příliš realistická. Jen málokterý sedlák měl pochopení pro vědu.

Bartley dávno věděl, že u Tyra může vyhledat mnohé, ale více než porozumění nad svými démony ne. Nikdy vlastně ani od Tyra nečekal slova, která by jej uklidnila, dodali mu odvahu, že se svých představ obávat nemusí. Ovšem, on nebyl ani ten typ člověka, který by svůj strach rád a často rozváděl. Na takové věci raději ani nemyslel. Konejšit a utěšovat nepotřeboval, byl moc zvláštní povaha, než aby takovou oporu hledal u cizích. Krom toho, pobavila ho reakce Ryho. Uhnul před ním pohledem. Jakoby se ho nic z toho netýkalo. Anděl připraven vést revoluci, velkolepé povstání, ale před utěšením svého přítele se raději odvrátí. Rozhodně ho ale za to nijak nevinil. Ry už byl takový a Barry to dobře věděl. Vlastně byl za to rád. Poprat se s tím mu bylo daleko příjemnější, než aby ho kdokoliv utěšoval v náruči a poukazoval tak na jeho slabost. Barry, pokud se měl utěšit sám, tím netrávil více než pár vteřin. Tyhle myšlenky zkrátka zahrabal někam velmi hluboko a zavřel nad nimi pokličku, která je zas nějaký čas nevypustí. Ovšem, jak dlouho a kolik toho ještě tahle poklička dokáže pojmout?

„Nesouhlasím,“ zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že chaos je až ta poslední možnost jak měnit věci. A i když může být chaos mnohé, tak rozumné východisko asi jen těžko.“ Tohle zkrátka musel říct. Barry sice byl připraven být Tyrova opora ve všem, ale nebyl jeho ocásek, nebo spíše papoušek, aby hloupě kývl na vše. Pořád měl své hodnoty, své cíle a mnohem raději by vedl celé jejich tažení co nejméně násilnou cestou, či spíš cestou, ve které zemře nejméně lidí. Chaos rozhodně nebyla cesta, jakou by se chtěl dát, ale tady doufal, že to není ani Tyrova volba.
Přiznání toho, že si Tyr váží slov Barryho, bylo jako dostat uznání. Zkrátka to zahřálo u srdce, a i když to Tyr neřekl všechno, Barry za tím viděl mnohem víc. Jen nad tím přikývl. Stačilo mu, že to Ry ví, a nepochybuje o něm.

„Ať už odkaz prince, nebo princ sám, jsem si jistý, že to přijde až ve chvíli, kdy to přijít bude muset.“ Už teď ale měl svá esa v rukávu. Tedy tohle bylo unáhlené. Měl v hlavě nápady, vize. S tím co se za těch pár let svého života v alchymii naučil, byl schopen přesvědčit každého, že je třeba i on sám Targaryen, či dokonce samotný Pán světla. Dejte lidem zázrak a udělají z vás oba. A alchymie v sobě tohle všechno ukrývala. Barry mohl dát lidem tisíce důvodů, správné šarlatánské triky, aby v něm viděli cokoliv, co bude chtít, i když tím není.

Snad měl Ross jen velké štěstí. Neměl sourozence, neměl milujícího otce, aby litoval a bolelo ho, co se stalo. Na jeho otce bylo vždy ukazováno jako na nestvůru, proto k němu nikdy Ross nic necítil. Necítil potřebu se za něj pomstít. Raději se ale už o Dorne bavit nechtěl. Jak Ry změnil tón hlasu, nechtěl se v tom dále šťourat.

Jakmile Tyr nadhodil místo jeho pobytu, raději se od něj na pár korků vzdálil. Jen se pousmál a zadíval se kolem sebe. „Teď? Tak trochu všude. Ale přes měsíc se zdržuji poblíž Volské brodu, spíš ještě kus za ním. Bylo mi vysvětleno, že obývat vesničky není dobrý nápad.“ Pozvedl jeden koutek do pobaveného úsměvu. Ani tady se ale zdržovat déle nebude. Nejistě se podrbal ve vlasech. „No, řekněme, že jsem možná pár lidem dal tak trochu důvod si to myslet. Náhodou, pochopitelně, a zcela neúmyslně.“ Tvářil se přitom jako malý kluk, co lže matce, aby ho nekárala. Občas se stane, že přimícháte něco ve špatném poměru a zkrátka vám lahvičky bouchnou v ruce. Nejednou Barry díky svému umu přišel o obočí, o malých jizvičkách ani nemluvě. Kam by taky všechno to sklo lítalo, než do jeho kůže? Nikdy to ale nebylo nic vážného. „Začal jsem nový experiment,“ vysvětlil. „Přiznávám, že mě teď nadchly dvě věci, které se lidem nelíbí.“ Dodal, ale potřebu rozvádět to neměl. Tyrovi o těch pokusech poví, až budou potřeba. Falešná smrt bude fajn, pochopitelně až tomu vychytá všechny mouchy a přestane to být smrt trvalá. A jeho nový nehořlavý projekt určitě také ocení. Minimálně on sám ho zatím cenil jako svůj největší objev. „Kdy se vracíte na zeď?“

Mezi oběma přáteli nastalo příjemné ticho, Ry skutečně nemohl Barrymu dopřát víc než zkrátka pocit, že mu rozumí a že s ním přes všechno, čím se domnívá, že je proklet, zůstane. Nesnažil se mu spásně nalhat, že všechno přestane, všechny ty děsivé výjevy, které se Barrymu vyjevovaly, když to nejméně očekával. Pravdou bylo, že skutečně nevěděl, jak by mu mohl pomoct, ne tehdy, když se na něj upíral zářivý skelný pohled. Snad jen pevně stisknout povislou dlaň či rameno, ukázat mu, že výjevy se dějí stále jen a pouze v jeho hlavě, nejsou skutečně dokud je sám nezrealizuje. Možná proto si Barryho tak vážil, nebyl zatrpklý vůči lidem, kteří mu ublížili... kdysi. Dokázal na vše pohlížet s klidem, být nad věcí a vše pozorovat jako jakýsi třetí nezúčastněný pozorovatel. To Ry ne, měl takzvané Chamurapiho smýšlení - 'oko za oko, zub zub'.

"A jsi schopný změnit něco, co je v jádru zkažené? Někteří to nazývají... vývoj," posměšné a pobouřené odfrknutí, "myslí si, že si země s novým králem, který ji okradl polepšila. Myslí si, jak je správné znásilňovat ženy, zapalovat vesnice bez důvodu..." V obličeji se objeví, opět to cosi chladně ledového, v hlase jde znát znechucení, nad primitivním smýšlením určitých chytrých hlaviček, které nechaly vše tak daleko zajít. Bylo zvláštní, jak oba pohlíželi na jednu věc ze zcela odlišného pohledu, to, co pro jednoho bylo naprosto nemyslitelné, to pro druhého byl jeden z možných prostředků, jak něco napravit. Hlava pootočena mírně na bok, když ho zkoumavě pozoroval, otázka nebyla položena jen tak do větru, zajímal ho Barryho názor. Byla to jedna z mála kritik, které skutečně poslouchal.

"Nebo tě nechají upálit pro šarlatánství a vysmívání se smutnému osudu princezny... Nesnaž se mě ukonejšit, pokud nic z toho nevyjde a budeme vyhnaní jako toulaví psi, snadněji se tím smíříš." Tyr byl idealista, nicméně do zaslepeného snílka měl daleko, ačkoli upřímně doufal, že se Dornové a mnozí další přidají na jeho stranu, nechtěl, aby se mu Barry pochleboval, říkal to, co chce slyšet. Oči náhle potemněli, to světlo, jež se v nich objevilo, díky básnění o tom, co by mohlo nastat náhle zmizelo. Spolu s příjemným hřejivým pocitem. "Ale je to jen jedna z mnoha variant, dám život, abych viděl nový život Sedmi království." Pohlédne kamsi za Barryho, zkoumajíc ztrouchnivělé a polorozpadlé stavby.

Barryho hlas ho vrátí zpět do reality, obličej je ochuzen o zamyšlený výraz, jakoby snad chtěl prohlédnout něco, co se skrývalo pod viditelným povrchem. Naslouchá přítelovu zvučného hlasu, který se mění stejně jako postoj, když se pro něco nadchne, chvíli je tichý, pak náhle hlasitý a záhy se opět sníží do svého klidového režimu. Nepřerušuje ho, jen poslouchá, jakoby šlo o zajímavý příběh, jednu z tajemných a děsivých pověstí, kterou vyprávěli chůvy malým lorďátkům. Snad jen nad druhou frází pozvedne jedno obočí. "Budeš mi muset nějaký svůj pokus zase ukázat. Je to nespravedlivý, někdo cizí v tobě vidí čerchmanta a na mě zapomeneš..." Zakroutí nad tím hlavou a koutky se posunou v náznaku úsměvu, ani zdaleka tak vřelého, jakým byl ten Barryho. Ale víc nevyzvídal, neměl to zapotřebí, zněl spíš laxně, uvolněně...

"Erik a ostatní poputují ještě dál, navštíví Královo Přístaviště, počítám, že dřív než zapadne slunce chtějí vyrazit, no a já, Yoren a Benjamyn budeme vyjíždět směrem k Černému hradu s našimi novými bratry, tak do hodiny, chtěl ještě prozkoumat místní škarpu než bude muset čelit paní Údolí..." Na tváři se objeví pobavený úšklebek, díky Darickovi neměl o ctihodné lady Lyse valné mínění a nevěřil, že by se něco změnilo, jakmile ji pozná osobně...

Jeden rychlý pohled k navracejícím se bratrům... Jejich dostaveníčko bylo u konce. "Brzy na shledanou, Barry. Dávej na sebe pozor." Jak nesnášel loučení, vlastně dvakrát nemusel ani náležitosti, které šli ruku v ruce s vítáním. Na sbohem z Barryho strany nečeká, pro teď byl konec.

Jen krátké ohlédnutí za přítelem, když mu Yoren přehodí ruku přes ramena a jeho špinavé prsty zajedou do Tyrových vlasů a svévolně je pocuchají, to místo pozdravu, 'úsměv, Andílku, ať vím, že tě netahám úplně zbytečně.'

Chvíli na svého přítele jen koukal, nenamáhal se s rychlou odpovědí. V hlavě se mu seběhlo opět až moc myšlenek. Občas přemýšlel, zda by byl schopen Tyr zničit opravdu vše. Zničil by všechno, co nyní znají pro nový, lepší svět? Zajímalo ho, kolik životů by vlastně ušetřil při té jeho slavné čistce všeho zkaženého. To, že je zkažený jeden rod neznamená, že jsou zkažení všichni rodinní příslušníci. Přeci, i Barry byl právě příkladem toho, že není stejný jako jeho otec. A snad ani Tyrův otec nebyl takový, jak se mohlo od muže jeho původu očekávat. „Nevím, jestli jsem schopný to změnit. Ale mohu to zkusit,“ pokrčil nakonec rameny. Možná za to mohla Barryho část, která by se dala označit za pacifistickou. „Věřím, že svět o šancích, o možnostech. Neměli bychom tvrdě razit jen jednu cestu. O tom si ale povíme, až se vůbec hneme z místa.“ Rozhodl se to nakonec ukončit. Nevěděl kolik času ještě se svým přítelem má. A kritikou ho může zasypat kdykoliv jindy, pokud na to přijde řeč.

„Nebude to pak poprvé, co mi někdo bude vyhrožovat upálením, nebo mě nazývat šarlatánem.“ Objeví se letmý úsměv, jen vytažení pravého koutku, který zmizí stejně rychle, jako se objevil. „Nebudu tě konejšit, ani ti dávat falešné naděje,“ zavrtěl hlavou. Před Tyrem by to neřekl, ale byl si skoro jist, že pokud by byli odmítnuti. Ještě by za svého přítele zkusil zabojovat sám. Nevěděl jak, ani před kým. První odmítnutí pro něho ale nikdy nebylo finálním rozhodnutím. Za to mohl jeho zájem o alchymii. Pokud se něco nepovede jednou, dvakrát, také s tím nepřestane. Kdepak, spíš hledá ty chybičky, proč se to nepovedlo. Nebyl blázen, aby přesvědčoval někoho, kdo nechce poslouchat. Přesvědčen byl však o tom, že Tyra poslouchat budou. Možná pro jeho přirozené charisma, možná proto, jak nezvykle uměl pracovat s hlasem. Znovu, ta touha poslouchat ho. Ten dar ovládnout svým hlasem davy. Bylo by nečekanou ránou, kdyby nikdo nechtěl poslouchat právě jeho. Navíc, kolik lidí v Dorne vůbec chtělo podporovat Lannistery? Copak Martellové nebudou chtít vykonat svou pomstu, na rodu co zabil jejich milovanou princeznu? I kdyby se k nim přidal jediný Martell, už to by mohlo být výhrou. Kolikrát dav čeká na první výrok odvážlivce. Tiše čekají, až jeden vystoupí, aby prohlásil, zda to co poslouchají je blábol nebo pravda. Odvrátil se ale od svých myšlenek, nechtěl se teď zamýšlet nad tím, co bude, ještě ani nevyrazili. Neuniklo mu, jak se Tyr pomalu schovává do svého chladnějšího já. „Dobře víš, že i já si přeji nový, lepší život Sedmi království. Na něco přijdeme, vždycky je víc cest.“ Mírně pootočil hlavou. Jak se Ry díval za něho, i on měl potřebu zjistit, co pozoruje. Letmo tam zabloudil koutkem oka a hned pochopil, že to je jeden z těch pohledů do neznáma.

Na jeho slova přikývl. „Až bude co ukazovat, tak ti něco předvedu. Než se znovu uvidíme, už to bude velkolepé, to slibuju.“ Nadhodil víc jak optimisticky. Když ale Barry chytil tu správnou slinu, byl schopen trávit nad svým experimentem nespočet hodin. Jak často se ale s Rym viděl? Možná, že i kdyby nasadil rychlostní tempo slimáka, tak do doby, než se znovu uvidí, se svými objevy zaručeně pohne.

Následovalo povytažení obočí. „Tak paní Údolí? Přeji pevné nervy, pokud se s ní uvidíš.“ Vyznělo to až posměšně, vůči lady. Barry měl tu čest se už nějakou dobu v Údolí zdržovat, vlastně, nyní mu Tyr vnukl skvělou myšlenku. „Až si tu dokončím jisté záležitosti, tak se do Údolí Arryn hodlám vrátit. Tak jí laskavě moc nevytočte, aby ještě náhodné pocestné jako jsem já nechtěla vyhnat.“

Otočil se k přicházejícím bratrům, jen aby mohl ustoupit stranou z jejich dohledu. „Brzy na shledanou, šťastnou cestu.“ Přikývl. „A i ty na sebe dej pozor.“ Pronesl mile, ale vlastně se ani nebál, že by na sebe Tyr nedohlédl. Nebyl to žádný ukvapený zmatkář. On by se jen tak do velkého problému nenamočil, ani jako člen noční hlídky. Elegantně se otočil na patě a zamířil na druhou stranu od místa jejich setkání. Nikdo je tu vidět nemusel. Zastavil se až za rohem, tam počkal a za přítelem se ještě ohlédl. Rozhodně nelitoval toho, že sem vážil cestu. Za tu chvíli s Rym mu to stálo. Z jejich setkání vždy odcházel s poměrně dobrou náladou a zjevně i díky blonďáčkovi odcházel plný motivace.