Příběh - Dastan Allyrion

Tyhle hloupé akce! Mladý lord Allyrion opravdu netušil, proč otci tolik záleží na tom, aby se jich účastnil. Absolutně ho nezajímaly dobré vztahy nebo mladé ženy, které na něm mohli oči nechat, tedy to alespoň trdil jeho mladší bratr a přátelé, on sám si toho všímal jen zřídka kdy. Kdyby jej otec raději opět poslal do pouště, aby se postaral o pořádek mezi kmeny. Nejednou ho museli potlačit malá neškodná povstání oněch chudých krys. Tohle byl jen nesmysl, kde mohl vystavovat drahé látky, jež si na sebe oblékl, aby každý viděl, jak bohatý jeho rod je. I to bylo pošetilé, bylo lepší, když by nikdo netušil, jak na tom finančně jsou. Vždy je lepší, když váš nepřítel neví na čem je, no ne?
Dastanovy modré oči klouzaly po davu všude okolo, hudba hrála hlasitě a všude byl nekončící lidský hlahol. Sklenička, jíž držel v ruce byla téměř prázdná a stále mu ne a ne přinést ten příjemný pocit, kdy mu bylo všechno jedno. Nesnášel ztráty času, nesnášel ty hloupé holky všude okolo a úplně nejvíc ho štvali ti panáci, co si je tahali do postelí. Nejradši by vzal šavli a trochu je rozpáral.

Jak dlouho byla jen v Dorne? Ty dny už dávno přestala počítat. Život byl moc krátký na to než aby smutnila... Bratr by jí něco takovýho neschvaloval, tudíž, druhorozené dítko lady Caswell, té semetriky, jejíž jméno si odmítala zapamatovat, využilo na smutnění a vztekání - přičemž i uražené mlčení, za čež mohla spíš ježitnost než smutek, tak na to vše využila mladičká blondýnka celé dlouhé a útrpné dvě hodiny. Pak se kajuta, ve které trůnila rozhoupala a Wí, velmi inteligentně došlo, že se ten plovoucí vrak dal do pohybu, že jí je špatně a v náhlém přívalu adrenalinu, za nějž mohla nefalšovaná potřeba vyprázdnění útrob, opustila své trucovací místečko. Div, že se nevrhla přes palubu.

Jak tak neladyovsky klela a... postrčila přes palubu jednoho námořníka, který se jí posmíval... tak došla v závěru, že žít dovede na nějakou dobu i bez svého přičmoudlého dvojčátka a pokud nechce žít stejně jako u matinky - v pěkně klícce, kterou nazývala údajně domovem, tak musí sekat latinu a svého opatrovníka okouzlit. Toť cíle k přežití...

A jak to celé dopadlo... výsledek vidíte zde, právě v tuto chvíli si poupravovala jednoduché rozevláté šaty, které svým odstínem připomínali pouštní písek, na nějž dopadá sluneční světlo. Šaty, to byly jedny z mnoha věcí, které si Will oblíbila. Stejně tak ta živost všude kolem... Pro děvče, které si chtělo užívat života byla svatojánská noc něčím kouzelným. Ani se nepokoušela zapadnout mezi takzvanou uťápnutou smetánku, jak tak probíhala mezi rozestavěnými stánky. Se svými zlatými vlasy a pletí, která ještě nestihla chytnout ten správný odstím bromzu, sem stejně nezapadala, ani nemohla.

Jejím cílem nebylo svést muže, nějakého ze synů  lorda Qorgyla, ne teď. Někteří mladíci se po zlatovlasé mladičké dívence, která neměla stání a... pro své mládí snad ani důstojnost, i otočili. Nevšímala si pohledů to až když se vmísila do davu dívek tančící živelný essoský tanec, tak divoký a nespoutaný, tak skutečně začala vnímat své okolí. Pohybovala se do rytmu bubnů, tóny si podmaňovali její tělo lépe... než kdejaký milenec.

Otrávený snad více být nemohl, opírajíc se o sloup velkolepého paláce se sklenkou v ruce. Svatojánská noc, co to jako mělo být? Zapalování ohňů a další hloupé zvyklosti, na které rozhodně nebyl zvědavý. Problém plynul z toho, že tu byl, ač z donucení, ale byl. No... popravdě, alkohol tu byl vskutku výborný, to bylo však jediné, co ho právě zajímalo. Jenže, opít se byl v tuto chvíli vcelku nečekaně nesmírně těžký úkol, měl vysokou hladinku - sakra toho vydržel, tudíž vlastně ani nezačal.
Kdokoli se k němu jen přiblížil, věnoval mu svůj nepříčetný až prázdný pohled šedomodrých očí a dotyčného přešla chuť na jakoukoli komunikaci s ním a to bylo pro Dastana vyhovující. Celkem ho to bavilo, chvílemi... ty jejich ustrašené pohledy... Úsměvné! První věcí, jež ho donutila pohlédnout k parketu byla divoká hudba, na kterou se rozhodla tančit spousta děvčat. Nemohl říci, že se mu ani jedna nelíbila, ale... dívky považoval za něco,.. nedůležitého, za ztrátu času a soustředění, jen další přítěž a zranitelné místo. Proto nebylo divu, že žádnou ještě nikterak neměl a přesto měl na kontu tolika hříchů. Bylo to vlastně tou hudbou, tanec miloval a sám byl výborný tanečník. Jenže snížit se k tomu, aby šel tančit mezi samá děvčata? To raději sní tu skleničku.
Překvapením bylo, když mezi ně vrhla plavovlasá holčina a začala tančit také, šlo jí to, to musel uznat, ale postrádala přirozenost a jižanských žen. Při pohledu na ni mu a tváři vykvetl pobavený úšklebek a jen tak, protože právě chtěl, pozvedl číši směrem k ní, navazujíc s ní oční kontakt a zároveň pokývl hlavou na znamení pozdravu. Pak přiložil chladné sklo ke svým rtům a napil se, aniž by z ní spustil oči. Proč? To mu bylo jedno, prostě se jen nudil.

Will se neohlížela po individuích kolem, hodba byla natolik podmanivá a kouzelná, příliš mnoho dojmů na jednoho člověka a Wí? Nic si nedělala z toho, že její vlastní pohyby nejsou tak odvážné, přirozené a exotické... jako ty mnohem starších žen a dívek, které už dávno věděly, jak... jak se prodat. Will podstoupila několik hodin essoských tanců pod vedením jedné z nejlepších myrských tanečnic, mužům už z pouhého pohledu na ni, na ty smyslné podbízivé pohyby musel stát úd vzpřímeně jako válečný oštěp. Will... Měla tutéž ladnost, ale v patnácti letech... jí chyběla zkušenost. Tak nevinná. Bílá lilie mezi... plazivými růžemi, které jí, co nevidět vezmou její bělost.

'Nedívej se tak překvapeně, maličká, něco tak krásného, bude moje...' Ta vtíravá slova se vytratí stejně rychle jako tlukot bubnů. Přírazy, velmi hlasité až nepříjemné, stejně jako doteky staršího z Qorgylovích synů. Kdoví čím mu učarovala, čím ho vyprokovala- Ticho...

Tiché tóny podivné flétny, pomalu rezonující, jak se přidávají další a další hudebníci. Jedna ze starších dívek... snad chtěla vyprovokovat nějakou ze svých kolegyň, k sobě zlatovlasou dívku přivine, jsou si teď natolik blízko, že Will může na šíji ucítit její horký dech a u pasu... hubené prsty, které ji majetnicky drží, snad aby se jí nevykroutila. Pobaveně se ušklíbne... ta intimnost jí právě teď nepřišla ani tak zvláštní, opře se o hruď své společnice, aniž by na ni byť pohlédla, stále se pohybují velmi rychle, ve víru hudby... Doteky, rychlost, vůně... a nic než to.

A pak si ho všimne, muže, o kterého by se normálně snad ani neotřela pohledem. A on o ni zřejmě taky ne, nebýt světlých vlasů, které v té černi působyly... jak už bylo zmíněno, jako pěst na oko. Will v odpověď hrdě pozvedne vradu a v pobaveném úsměvu odhalí bělostný chrup, ale následně? Protočí se pod rukama druhé tanečnice, o jejíž orientaci začala mít pomalu, ale jistě své pochybnosti a zase se ztratí v davu. Když chtěla, dovedla být nenápadná... I tady, muž jí nemohl pozorovat celou tu dobu, na to zde bylo moc hluku, moc těl, moc žen a jedna žába? Ta se mezi nimi lehce schová.

To až tichý hlas u jeho ucha mu může prozradit, že... tentokrát snad projevila zájem ona. "Copak... Pán se nudí? Tváříte se jakobyste měl v trenkách pouštního škorpiona pořád nebo jen my nebožáci na slavnosti ohňů máme ty výsady?" Pobavené uchechtnutí, ne však už do jeho ucha, opře se zády o stěnu vedle něj, aniž by se zeptala na požádání, ta ješitnost... "Co si představujete pod pojmem zábava, velevážený?"

Sladká tekutina, jež příjemně pálila v hrdle mu chladila rty a Dastan se do skleničky usmál, když si ho dívka všimla a v reakci na jeho gesto hrdě pozvedla bradičku a v pobaveném úsměvu odhalí své zuby. Tohle bylo šílené! Co to právě dělal? Získávat si pozornost nějaké holčiny, co podle všeho byla téměř ještě dítětem, bylo... při nejmenším směšné. Jenže,... mladý lord Allyrion se nudil a to znamenalo, že dělal hlouposti a dostával se do problémů. Nebo jen zkoušel věci, jež normálně zásadně nedělal. Když mu do hrdla stekla poslední kapka obsahu skleničky, odložil ji na tác obsluhy, která jej míjela a rovnou si vzal plnou. Nevěděl kolikátá to byla, už to dávno přestal počítat. Nebyl opilý, jen se mu trošičku zvedla nálada, asi tak, jako když se zvedne teplota z mínusu na nulu.

Mezi tím se dívka protočila pod rukama ženy, o níž se opírala a přesně kopírovala její svůdné pohyby, jako by byli jedno tělo a Dastanovi bylo jasné, že starší z žen z toho má mnohem větší potěšení, nežli ta blondýnka. Ta ovšem náhle zmizela v mase těl, naprosto mu zmizela ze zorného pole, jako by byla jen výplodem jeho znuděné mysli. Nesnažil se jí opět mezi ostatními najít, na to postrádal nějaký ten větší zájem. Možná jí vyplašil, nebo nebyl dostatečně okouzlující, aby v ní vyvolal zájem, o který asi ani nijak nestál. Bratr mu říkal, že ho ženy obdivují, absolutně netušil, kde to ten hlupák vzal. Dastan se ušklíbl nad svými myšlenkami a svůj pohled zabodl do mladého muže, který si to k němu mířil. Raději těsně před ním změnil směr a Písečného prince, jak Dastanovi přezdívali, obloukem obešel.

Škubnutí, to byla celá reakce na horký dech dopadající na jeho ucho a tichounký hlásek, jež se vzápětí ozval. Tušil komu patří, ač zatím hlavu neotočil, aby se mohl přesvědčit. Maličko nadzvedl jedno obočí s nímž se nadzvedl i jeden koutek úst v nehraném pobavení. Malá a drzá! Dastan konečně trochu pootočil hlavu, jen tak aby ji viděl, nic víc. "Takhle se tvářím na všech šaškárnách, podobné této.... slečinko." Byla to lhostejná, odměřená odpověď nevychovance, jeho ústa jsou však náhle roztažena ve sladký úsměv. Zaujmula místo vedle něj, opírajíc se též o chladivou zeď... tak přeci jen si získal její pozornost, zájem... Na okamžik předstíral zamyšlení, nad položenou otázkou, snad jako by se jednalo o vědeckou úvahu. "Rozhodně ne tak skvělou přehlídku šašků, my lady." Kyselejší jeho úsměv snad být ani nemohl.

Chlápek jí přišel jako jeden z těch typických floutků, kteří si mysleli, že jim patří svět. A snad to i byla pravda, Will už stihla pochopit, že muži v Dorne jsou úplně jiní než ti ze severu... Především o dost přičmoudlejší, pářili se s kde čím, pokud uznali za vhodné a... zřejmě slunci vysávali tepelnou energii. Zatím popis dokonale seděl na Luce. 'Mohl by se v klidu živit jako septon, Wí. Děsí pohledem a kdečím jiným, především řečmi o zkáze světa a... jak jinak čím víc je na mol, tím je řeč pestřejší.' Ta slova byla na snadě a zlatovláska jakoby své dvojče v povzdálí slyšela. Ten jeho otravný smích. Těžko říci, co ji přimělo k tomu se k muži přidružit. Pravda, něco na něm bylo, to musela Will přiznat, když přivřela očko byl přitažlivý. Ale... vypadalo by nanejvýš podivně, kdyby na něj zírala s tikem v oku - samozřejmě jen proto, aby byl dostatečně pohledný. A na druhou stranu... tyhle osoby, nepřípustné a chladnější než povyslá ňadra její matinky, ty musela Wi obletovat už jen z principu.

Narozdíl od něj, ona mu pohled neopětovala, její oči klouzaly po okolním dění, nikoli po jeho mužné svalnaté figuře. Kolem a kolem, celkový vzhled hrudníku formoval oděv, tělo vypadalo daleko líp než doopravdy. Opět Willowina ověřená teorie. Pozastaví se až na polikači ohně. Hořící meč, který právě mizel v ústech toho muže ji donutí pootevřít svá vlastní ústa. Ten um se jí hnusil a... fascinoval ji zároveň. Na jednu stranu čekala, že muž zkrátka vzplane, oheň, který zmizel kdesi v jeho krku ho spálí na uhel, ale nestalo se tak. Vydechne.

"Předpokládám, že jste na podobných šakárnách vrchním šaškem, když se v místních šašcích tak skvěle vyznáte." Její odpověď byla pádná a přímá, třas v hlase nebyl nikterak patrný po tom, čemu byla svědkem. Oči, jejichž barva připomínala polední oblohu bez mráčku mu opět věnují svou pozornost. Koutky se jí neovladatelně cukají, bylo zjevné, že nepatří mezi ty upjaté aristokraty, kteří se obtěžují s kamennou tváří. Tenhle zvyk naštěstí zdědila po svém takzvaně nanicovatém papá, nikoli po té fuchtli. Její výraz byl dokonalou kopii tohoto nekňubáka. Znovu tím drzím způsobem, jakým s ním zatím jedná si přivlastní jeho číši, páč ta její... kdo ví, kde je jí konec. Tedy... snad přivlastní, kdoví, jestli si nechá dobrý alkohol vzít jednou malou žábou.

"To je všechno, co vydržíte... payaso?" Dá důraz na dornské slovíčko šašek na konci své fráze, nenuceně po něm jukne a bradou poukáže k poloprázdné karafě s dornským vínem. Byla to jasná výzva ze strany opovážlivé světlovlásky, to bylo zřejmé...

To, že mu pohled opětovala až po hodné chvilce mu vadilo asi tak hodně, jako smrt jeho dědečka... tragédie. Jakmile něco nepotřeboval k životu, nebo svému potěšení, nebylo to důležité. Takže ani ona nebyla důležitá, i když půvab jí rozhodně nescházel. Bylo však vtipné, jak se jí pootevřela ústa při pohledu na polykače ohňů. Odtrhl od ní zrak s tichým smíchem a zatímco mluvila pozoroval svého mladšího bratra, jak se úžasně baví. Otec na něj musel být hrdý!

"Bohužel tomu tak bude. Otec si přeje, abych byl skvělým šaškem, co navazuje dobré vztahy s ostatními, ne tak skvělými šašky. Tak raději navazuji vztahy s alkoholem, zdá se to být zábavnější a levnější." Odvětíl vážným hlasem bez náznaku ironie, myslel to vážně, tak proč se tvářit, jako by to ironie byla? Neviděl důvod. Tak moc se otci nepodobal, snad jen snědou pletí a tmavými vlasy, ale co ty v Dorne znamenali? Asi tolik, jako u psů ocas a uši.

Tak pozor, každý věděl, že se Dastanovi na skleničku nesahá! Malá, drzá bloncka! Nežli mohla stačit mrknout, jeho drsná, mozolnatá dlaň zachytila její zápěstí ruky, ve které držela uzmutou skleničku. "Tak pozor! Tohle patří mě my lady." Nahnul se k jejímu obličeji a se sladkým úsměvem na ni klidně promluvil. Načež si číši vzal zpět a bez varováni ji pustil a odtáhl se zpět. Ona však pokračovala dál v ledabylém provokování Písečného prince. Pohlédl směrem, kam ukázala bradou... na poloprázdnou karafu na blízkém stole. "Myslíš, že je to karafa, ze které si dolévám... bloncko?" Nadzvedl jedno obočí a pobaveně se uchechtl, při čemž dal stejně, jako ona důraz na poslední slovo své otázky, proč by si měl dolévat, když si může brát plné skleničky od sluhů? Všiml si té výzvy, ovšem... netušil, jak chtěla, aby na ni zareagoval. "Mám se ptát, co vydrží malá bloncka? Zakroutil pobaveně hlavou nad tím nesmyslem.

Sleduje směr jeho pohledu. Koutky jí cuknou, jakmile zjistí, na co se ten bručoun bručivá tak upřeně kouká. Šlo o vyzáblého mladíka, asi jejího věku. Žádný svalovec, válečník. Zkrátka vytáhlý hubeňour, podle všeho nadaný diplomat a velmi špatný svůdník. Wí se pomalu učila číst z jednoduchých lidských gest a soudě podle upjatého úsměvu a nepřítomného lesku v očích slečny, která koukala tak nějak mimo řečníka, jež pro nastolení lepší atmosféry rychle pohyboval rty a rozhazoval rukama, celkový dojem byl uchvacující tak maximálně pro diváky.

"V tom případě máte smůlu na stejně dokonalé šašky, které by s vámi drželi krok nebo by vás zastínili. Ale vaše hypnóza je na dvě věci, pouťový šejdíř z vás nebude, takže chytře zůstaňte u alkoholu." Dovedla zřejmě odpovědět na vše, na tváři si teď udržela seriózní výraz, jakoby dávala svému společníkovi cenné přátelské rady. Ale to špičkování, které mezi nimi začalo... se jí líbilo, stále se drželi v mezích slušnosti. Vesměs - pokud by přivřela jedno očičko.

Nad jeho gestem jen pozvedne jedno světlé obočí, byla rychlá a než jí stihne pohárek sebrat, tak ho přehodí do druhé packy a notně si z něj upije. Zlatá tekutina, která jí naplní ústa pro ní není ničím novým, s Lucem velmi brzy zjistili, kde se schovávají klíče od vinného sklípku a přestože Will nepila tolik jako její bratr, také nebyla žádná světice. "Jak jinak, ale jelikož jste kavalír, můj lorde, nebudete mít na svědomí mou dehydrataci." Tou rukou, kterou nemá v pevném svěráku - a ve které též svírá pohárek - spolu s pohárkem pozvedne jemu na zdraví. Tropí si z něj žerty, zcela viditelné. Ne, ona se ho nebojí a... zjevně se jím ani nenechá pokořit, to by se musel víc snažit. "Ale kdepak typuju tě na člověka, který karafu bere jako nutné zlo a je příliš paranoidní než, aby pil z poháru... Pokud tedy vyloženě nemusí. Mám pravdu... kašpare?" I ona přejde bez meškání do důvěrného tykání, co by se oháněla s etikou, když ji nedodržuje ani on.

"Mám se ptát, co nevydrží velký bojový kašpar?" V hlase je patrný smích, hlava je dána opět mírně na stranu, jakoby byl zajímavým exponátem, který se jen tak nevidí... Nebo taky plevelem.

Dastan odtrhl pohled od svého mladšího,
otcem milovaného a opěvovaného bratra.
"To opravdu mám, jaká to škoda,... a nebojte od alkoholu mě nic jen tak neodvede." Zamručel v odpověď, hořkost z jeho hlasu byla více než patrná. Tenhle rozhovor byl na jednu stranu odlehčený a bezvýznamný, ale něco přeci jen znamenal... minimálně pro ty dva. Dastan se alespoň trošku přestal nudit a ona? Zdálo se, že je zapálená ve snahu mladého lorda Allyriona pokořit.
Jeho pokus o získání skleničky na poprvé nevyšel. Chytil jí sice jednu ručku, ale byla vcelku hbitá a stihla si ji přehodit do té druhé, načež si ihned pořádně přihnula. Dělala si z Dastana legraci, dost zjevně, což mu svým způsobem lezlo na nervy a zároveň ho to bavilo. Pozvedla číši jemu na zdravý, drzá, jako pouštní kočky! On a kavalír? To určitě! "Kavalír tak leda ve snu!
Vaši dehydrataci budu mít na svědomí milerád, my lady."Volnou ruku v mžiku sevře okolo pohárku a vytrhne jí ho neohleduplně z bledé ručky. Pak se tedy konečně odtáhne z její blízkosti a napije z opět získaného pohárku. "Rád bych řekl, že ano, ale bohužel tě zklamu bloncko." Pousmál se tmavovlasý muž, když si znovu přihnul. Hudba mu pulsovala pod kůží a zrychlovala mu tep.
Oplatila mu stejnou mincí, v hlase jí zněl smích, co ho, ale jako jediné iritovalo byla poloha její hlavy, z níž si jej prohlížela. Copak je nějaké cvičené zvířátko, či kamenná socha, aby na něj tak zírala? "Pokud po tom toužíš... do toho." Zamručel nezúčastněně, zatímco prsty ruky, v níž netřímal pohárek vyťukával do zdi za sebou rytmy smyslné hudby. Dnešek mu přišel jiný, ačkoli netušil proč.

"Nebo za to můžou špatný oči. Neumíte se koukat... Zřejmě to máte v rodině..." Rýp, rýp, rýp... Snad vycítila určitý chlad v jeho hlase, jiný než tam byl před tím. Dal se lehko rozeznat, jak často mluvil podobným tónem její a Luciusův dědeček. Jakoby se mu pokaždé z pohledu na dvojčata dělalo na nic. A co z toho vzniklo? Iason, plavovlasý klouček, opravdová radost lady Roxanne Caswell. Stejně tak lorda Edwarda Caswella. Bylo těžké prcka milovat. "Kdybyste se přepsal utápět v alkoholu, zřejmě... byste tím překvapil nejvíc sám sebe." Nadhodí. Úsměv, který jí pohrává na tváři už minimálně není tolik výsměšný. Do soucitného měl daleko.

S pevným svěrákem, ve kterém vězní její ruku si jsou velmi blízko. Zvláštně a nezvykle s úplným cizincem. Ruku mírně protočí, nedávajíc na jevo bolest, z toho drobného a neznatelného pohybu. Odpovídal rytmu, která zněla... z dálky. Opětovné vysunutí brady spolu s jedovatým úsměvem, který mohl ve Willovině případě značit nějakou křivárnu. Aby taky ne. Byla dcerou svého otce. Šelmička, která vysunula drápky, pakliže se to hodilo. "Takže dornský hulvát? Kupodivu mi příjdete upřímnější než on..." odmlčí se a modravá kukadla vyhledají hubeňoura... "blázen bez filtru a... soustředění." Bylo to snad kouzlo? Ba ne, pouťový trik, lehké lusknutí prstů a pohárek se objevil v její ruce, právě ten, který její společník ještě před pár vteřinami svíral v ruce, s úmyslem jí ho nevydat. A i přes to byl zpět u ní a... ani to dornské víno se v něm nenacházelo. Voda. Obyčejná voda.

Jak něco takového dokázala? Iluze. Trik. A pozoruhodná obratnost. Toť vše, co se může pozorovatel dozvědět, iluzionista své triky přeci nevyjeví. "A já bych ráda tvrdila, že ti víno nestoupá do hlavy. Dej si trochu vody... balvane!" Pakliže nestihl uhnout, pár kapek ho orosilo. Zas tak škodolibá nebyla, aby mu obsah pohárku vyšplíchla do obličeje. Škoda vody.

"Nebo se snad stále ještě udržíš na nohou bez podpírání. Udržíš krok s nimi... Trumfneš je?" Každé další slůvko je natolik hlasité, aby neuniklo jeho sluchu. A stejně tak mizí v tom všem hluku. Jde jí už jen o to ho pokořit? Ba ne... svým způsobem, jí byl sympatický. Víc než by si byla ochotná přiznat. A jakoby hudebníci vyslyšeli její myšlenku, tančící děvčata se začala párovat, hledat si partnery mezi popíjejícími muži, v synchronizaci s hudebníky. Jejich repertoár se změnil. Tóny nabrali na dravosti, aniž by zvolnily.

Tanec, který začali... jí nebyl neznámý. Bez nějakého... sbohem svého konverzačního partnera opustí. Snad urazil její ješitnost? Dala mu košem... Nebo se jednalo opět o... provokaci? Vždyť spolu soupeřili od samého začátku.

Pohyb útlých boků, jenž rozvýří sukni šatů a odhalí tak hubenou nožku. Úkrok... A uzmutí si hubeňoura uprostřed hovoru. Vesele jí zajiskřilo v očích, když si ho prakticky jen dvěma prsty přitahovala k sobě. Chudák div neklopýtnul. Obejde ho a než jí stihne pláchnout, špitne mu do ucha pár rychlých slov, "donutíme ji žárlit, co ty na to..." Snad by se to dalo přirovnat k zavrnění. Svým přesvědčovacím schopnostem věřila a než nad nimi mohla zapochybovat provedla stejně hluboký záklon, jako tanečnice vedle ní. Nemýlila se, partner ji zachytil, ale nebyl to on, na koho se pokřiveně usmála, nýbrž vlasatý hulvát, kterého snad... opět našla. Trumfnete si?

Další odpověď, jež zasadila drobná plavovláska. "Možná.." Odvětí, jako by ji snad vůbec zrovna neposlouchal. Stejně si ho jen dobírala. Další slova, která vyřkla mu vyvolala na tváři pobavený úsměv. Nevěděl, zda by tím nejvíce překvapil sám sebe. Když putoval pouští, kdy držel s jednotkou hlídku... většinou alkohol neviděl několik týdnu a nestrádal po něm. Jenže tady ho bylo dost, nebyl důvod, proč by nemohl pít. "Tak to opravdu netuším, zda bych byl překvapen... i když v tomhle prostředí možná ano." Odvětil s jakousi jiskřičkou v očích.

Hleděl na ni, zatímco je dělilo jen několik centimetrů, svírajíc jí ruku, aby získal zpět svůj pohár vína. Špičkování, věc se kterou nehodlal skončit první ani jeden z nich. "Ten největší!" Zářivě se usměje, jako by právě odhalila tajemství, které chtěl aby znala. Ovšem její poznámka o jeho bratrovi  ho opravdu pobavila. Pohlédl jeho směrem stejně, jako ona, ale jen na okamžik, vzápětí pohled opět stočil k její tváři. "Můj bratr." Konstatuje jednoduše, načež dodá: "To bude tím,
že se oproti němu nebojím říkat pravdu." Pokrčil rameny nad svými slovy. Opět opřený o zeď s pohárkem v ruce, když mu tvář zkameněla, nad dívčinou další drzostí. Nevěřil na kouzla, věděl, že to byl obyčejný kejklířský trik. Samozřejmě netušil, jak to udělala a popravdě to ani nehodlal zjišťovat, bylo mu to ukradené. Co se jí ovšem muselo nechat, byl fakt, že ho překvapila. Zamračeně na ni pohlédl, přestávalo ho bavit neustále získávat zpět tu zatracenou nádobu. A už už, se chtěl na ni ohradit, ale příliš ona byla rychlejší.

Cukl sebou, aby se vyhnul několika kapkám, jež na něj vystříkla, ale ne všem dokázal uniknout. Provrtal jí pohledem naštvaného zvířete, jemu nestoupalo víno do hlavy! Alespoň ne tak, jak si ještě před jejím příchodem přál. Měl naprosto jasné vnímání, bohužel. "Balvane? Kdo je u tebe balvan, bloncko?" Zahrál uraženého provázejíc ji pohledem svých modrých očí, tak nezvyklých pro dornského lorda.
Začala se od něj pomalu vzdalovat, nepřestávajíc ho provokovat, vyzývat. Ztrácela se mu v davu, ačkoli z ní nespouštěl oči. Jestli je trumfne? Snadno. Pomyslel si sebejistě a odhodlaně, ačkoli se zatím neměl k tomu opustit místo kde stál.

Hudba se změnila, byla dravější, chtivější... Dívky jež dosud tančily sami si lovily taneční partnery a on musel minimálně dvě striktně odmítnout. Chladným pohledem, či sundání všetečné pacinky z jeho kabátce, těch odvážnějších. Dastanův pohled momentálně patřil ovšem jediné, a to oné drzé blondýnce. Snad na ní něco bylo, co jej dokázalo zaujmout a rozdrtit tu silnou lhostejnost ke všem a všemu. Dráždila ho... a jemu se to líbilo, nenudil se. Bavilo ho vést s ní tu nepatrnou válku, soupeřit o něco a zároveň nic.

V očích Písečného prince se objevil jakýsi zuřivý nádech, když si k sobě přitáhla jeho bratra. Snad žárlivost? Či zášť? Za to, že se mu dostalo opět něčeho, co on chtěl, ač by to nikdy nepřiznal... ani sám sobě. Možná obojí a také třeba ani jedno. Pozoroval je, její svůdné pohyby a směšnou nemotornost jeho bratříčka. Dastan se musel pobaveně uchechtnout nad bratrovou neohrabaností. Kroky i jednotlivé figury znal, ale chyběla mu ladnost a správné načasování, nedokázal vést. Byl prostě dřevo, ať už se jednalo o tanec nebo boj. Za to utajovaný bastard právě v tomto vynikal. Jeho mistr mu vždy říkal, že se nejdříve musí naučit tančit, nežli bude moct třímat zbraň. I šerm byl tancem a tak se Dastan snažil, vlastně ani ne, měl to v krvi.
Dastanovi vřela krev, vším tím temperamentem, jež v sobě krotil. Zachytil dívčin pohled, následovaný pokřiveným úsměvem, když provedla hluboký záklon a jeho brat jír kupodivu zachytil. Asi by umřel smíchy, kdyby to nestihl a ona sebou praštila. Ne, nebyl přeci zlomyslný! Opravdu!... Provokovala ho, každým svým pohybem, moc dobře věděla co dělá. A on to tak přeci nemohl nechat! Musel jí dokázat, že s ním si není radno zahrávat! To, že při té příležitosti mohl pokořit i bratra... to byla jen třešnička na dortu, maličký bonus. Dravě jí úsměv oplatil, dříve, nežli se stihla narovnat. Už viděl dost, teď byla řada na něm.

Odlepil se od chladivé stěny a vkročil do davu, mezi masu tančících těl... pohybujíc se v rytmu hudby, každý krok, jako by jí sliboval, že si jí uloví. Byl jistý ve svých pohybech. Šel si pro ní, ladně se vyhýbajíc ostatním, aniž by spustil oči ze své kořisti. Zachytil jednu z dívek za ruku a prudce ji k sobě přivinul, aby ji vzápětí se stejnou prudkostí odvinul a jednou protočil, načež ji vrátil původnímu partnerovi. Už byl skoro u ní a bratra, stačili dva úkroky a protočení mezi dvěma páry. Bez ostychu ji zachytil za volnou ruku a surově si ji k sobě přitáhl, tak že skončila na jeho svalnaté hrudi. Pohlédl jí s výmluvným úsměvem do očí, krčíc rameny. Dva rychlé kroky vpřed, proti ní, aby  mohl učinit rychlou otočku. Na bratra ani nepohlédl, nebral na něj ohledy... ne když něco chtěl. Lord Allyrion měl v těle rytmus, každý jeho pohyb byl, jako pohyb dravé šelmy, plný vášně a divokosti. I on se mírně houpal v bocích, dávajíc jí jasně najevo své pohyby... vedl ji, sváděl ji. Jasně ukazujíc,  svou nadřazenost. Zachytil ji jen za jednu ruku a několikrát jí protočil pod svou rukou.

"Aspoň v něčem skutečně vynikáte... Když už musím mhouřit oči, abych z toho přehršele 'krásy' nepadla do mdlob." Ta slůvka mu vmete do obličeje. Z tváře nemizí jedovatý úsměv, který si s tím Dastanovým nezadal a vlastně... na ní vypadal daleko kouzelněji. V očích se objevovaly jiskřičky, hotová paleta té nejdivočejší a nejčistší modří. "Pravda... zřejmě máte spoustu kvalit, ale diplomacie mezi ně patřit nebude. Hrdý rytíř, co máchá mečem, hlasitým křikem děsí protivníky a místo mozku má... z vína kostku." Další přesladěný úsměv, Will jich pro něj zřejmě měla npočítaně, stejně tak rýpavých poznámek, které... jen díky tónu, který používala, byly na mezích slušnosti. Bratříček by z ní měl radost. Dal by jí ruku kolem ramen a... podporoval by jí v rýpání do tohoto hromotluka. Jako správný bratr!

Jak se ukázalo její nový známý byl stejně pomalý jako pomalu chápavý. Nemohla mu však upřít, že v špičkování se jí snad i vyroval, ale dovedl by z uražení přejít taky do okouzlující pózy, dovedl se vůbec chovat ve společnosti? Pakliže to nesvedl... Low z něj udělá pitomce... zřejmě. "Řekla bych, že tobě, balvane," poví na oko soucitně, jakoby hovořila s někým, kdo je tak nějak... psychicky nestabilní, "promiň... asi křeč v ruce." Výmluvně pokrčí rameny, ve tváři svatouškovský výraz, který by se jí dal snadno uvěřit.

Ale teď... Muž, kterého provokovala byl očividně minulostí. Něco na něm jí přeci jen imponovalo, ale že by si to přiznala? Co takhle s jedním protivným chlapem. Orchis by nebyl rád, kdyby se zahazovala s někým takovým. Zajímavé... Proč jí padl na mysl zrovna malíř?

Bylo na ní znát, že, ačkoli udržovala krok, který byl svižný a ačkoli nevypadla z rytmusu mezi jí a jejím partnerem chyběl žár. Jiskra, válčení a... souznění. A to vše jen v těch několika málo tanečních krocích. Ta vášeň mezi nimi, ta které Will ještě nerozumněla byla příliš vyumělkovaná než aby byla uvěřitelná. A pak... je vytržena z křečovitého sevření.

Surově.

Majetnicky.

Být nemehlo tak nemá šanci se udržet na nohou. Rychlé obraty, aniž by ji pouštěl a ona... v něm nacházela jakousi podivnou jistotu. Zvláštní, stále jakoby si měli v příštím okamžiku vyškrábat oči, ale... doplňovali se dokonale. Pohoupnutí boky do rytmu bubnů. Ne, Will nebyla poddružný tvor, aniž by ho varovala změnila krok, zrychlila, chtěla mu takto neverbálně dokázat, že ona nebude snadná kořist... Byla všechno jen ne kořist. Willow byla šelma. Za stálého očního kontaktu se přiblíží až k němu, šaty opět zavíří, chytne se ho za zápěstí, přičemž nožka se zahákne za jeho pas a Will provede opět rychlý záklon. Teď je v jejím gestu majetnickost. Jakoby si Dastana ocejchovala pro změnu ona. Jak se zvedá nahoru, klesá i ona zaháklá nožka. A co by teď mohla provést, mohla by mu s klidem šlápnout přesně na nárt.

Věděla, jak na sebe přitáhnout pozornost a zjevně... jí to dělalo dobře. "Jste poleno, šašku, to za vás má vedoucí úlohu odvést žena?" Štiplavá slovíčka, když se obličejem přiblíží až k něm. Krouží po place... Opět jako šelmy, které se rozhodují, která zaútočí první.

S úšklebkem její poznámku přešel, bylo mu svým způsobem jedno, co mu vmetla do obličeje, nic z toho si neuměl brát vážně... ne dnes, možná před pár lety. Naprosto nedotčeně se zasměje, nehledajíc způsob, jakým by jí to rýpnutí oplatil... to dělal jen pokud se mu chtělo a v tomto případě... ne.

"Trefné shrnutí." Věnuje jí uznalý úsměv, ale pobavení skrýt nedokázal. Vlastně jej odhadla docela přesně, tak proč se rozčilovat nad pravdou? "Zatím mi to tak vyhovovalo." Dodá ještě, prohlížejíc si výrazy její tváře. To popichování s ní, jej bavilo... jinak by tady dávno nebyl. Odklidil by se do maštale s čutorou vína a podle všeho tam zůstal do rána, při nejmenším by tam měl alespoň klid. Místo toho nechal malou bloncku, aby si na něm trénovala svou drzost, peprný slovníček a sladké úsměvy.

Neunikl všem kapkám, jež na něj vyšplíchla a ani se nevyhnul další urážce, jež následovala po té první, po níž zahrál nanejvýše uraženého. "Zdá se, že ani tvé vystupování ve společnosti nebude obrazem dokonalosti." Poznamená téměř až zklamaně, dramatik! "Avšak, nač ten soucit drahoušku? Nějak se s tím přirovnáním už srovnám." Pohlédne jí zkoumavě do očí, jako by hledal důvod té nesmyslnosti.
Nadzvedl jedno obočí, nad jejím pokrčením rameny a čímsi, co vyznělo, jako omluva. "No,
pokud se neukáže, že jsem z cukru, není třeba omluv,.. bloncko." Zavrká, otvírajíc ústa v zívnutí, při čemž si zakryl ústa svou velkou mozolnatou dlaní. Snad ho nezačínala nudit? Možná by tomu tak i bylo, kdyby se mu neztratila v davu... vyhledajíc jeho bratra, aby si jej vybrala k tanci. V tu chvíli se mu adrenalin vlil do žil, probudila se v něm šelma... dravá šelma.

Po chvíli tichého, nic neříkajícího pozorování vplul do davu vlnících se těl. Šel si pro svou kořist, ať už se tak cítila, či ne. Bratr neměl nárok ani na kousek jejího smyslného těla, ač byl dost možná v posteli o dost před Dastanem. Patřila jemu, jemu nárok nenáležel... ne v této hierarchii, kterou Písečný princ určil. Nestaral se. Vzal si ji.

Věděl co dělá a co chce, určoval směr, jakým se ubírali. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné, válčili spolu od první chvíle, co se uviděli. Ani jeden se nehodlal vzdát. Náhle změnila krok, zrychlila a Dastan na poslední chvíli srovnal své pohyby s Willowinymi, prudce, ale elegantně, aniž by se zadrhl... nebýt dobrým tanečníkem a bojovníkem, udělal by si ostudu a možná i přizabil sebe a někoho dalšího. Pohlédl jí do obličeje varovným pohledem, ačkoli se usmíval. Byl si vědom, že byla šelmičkou a ne snadnou kořistí, ale i tak... pro něj byla jeho kořistí. Za zvuku rozevlátých šatů a hudby se k mladému lordovi přiblížila, udržujíc s ním oční kontakt, který on nehodlal přerušit. Ucítil její ručku na svém zápěstí, když se jej za něj zachytila a nožku, jíž se zahákla za jeho pas. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv, volnou rukou ji pokládajíc na nožku u jeho pasu, aby ji za ní zachytil. Zatímco druhou ruku, za kterou se jej dívka držela vysmekl z jejího sevření a včas ji chytil zezadu za pas, když provedla další záklon. V tu chvíli cítil její dominanci, jako by všem dívkám dala jasně najevo, že Dastan není k mání. Bylo to, jako cejch. Jestli se mu to zamlouvalo? To sám nevěděl, jeho pocity byly rozpolcené,... on přeci nebyl ničí majetek! Jakmile se dívenka začala zvedat, její nožka pro změnu klesala po Dastanově boku a noze dolů. Kdyby jí nožku nepřidržoval svou rukou, připomínající spíše tlapu, nejspíše by se o něj téměř neotřela, když ji vracela zpět na zem. To Dastanovi k jeho vlastnímu překvapení vůbec nevadilo, ba naopak mu to bylo až nebezpečně příjemné. V jeho pohledu se objevila i chtivost, ještě větší hlad a odhodlání. Musela být jeho! Pokořit šelmu byla přeci větší výzva, nežli lovit snadnou a plachou kořist.

"Pokud má snahu hrát si sama na muže, je to její problém." Odvětí jedovatě na její rýpnutí, načež opět roztočí a na poslední chvíli, kdy už se zdálo, že ji nechá odletět mezi ostatní páry, ji zachytil za konečky prstů a prudce přitáhl zpět k sobě. Věnuje jí zářivý úsměv, pouštíc její ruku a prudce se před ní vztyčí na špičky, ruce vztyčeny nad hlavu, aby vzápětí opět klesl, ve stejně prudkém pohybu. Mírně se přikrčí a ruce stáhne za sebe. Jen tak se vzdát nehodlal.

Pyšně zvedne nos do výšky, tak, jak to výdávala u své matinky nebo té rádoby nádherné Mařeny Tyrell. Jakoby mu jasně dávala najevo, že jí nesahá ani po kotníky. Natož, aby ji mohl soudit. "Jak může dornský nemyslící balvan poznat, kdy se urozená lady nechová na úrovni? Nejste tady nakonec v přestrojení za lorda? Chápete, abyste mohl zachovat inkognito..." Nechá poznámku viset ve vzduchu a přejede ho pohledem od hlavy až k patě, jakoby snad měla odhadnout vetřelce a v příští chvíli... začít pobouřeně ječet. Nad druhou poznámkou jen zakroutí zlatovlasou hlavičkou, jakoby na jeho slova vůbec nebrala zřetel. Popravdě... Svému novému známému naslouchala velmi dobře, zaujal jí, bylo na něm něco... něco povědomého.

"Já jen, že za pravdu se většinou upaluje, jsem příliš krásná... a zčernalá ožehlá kůže by mi neslušela." Sdělí mu zcela vážně. Marnivka. Bylo zjevné, že kdyby jí obvinili z čámrdnictví, raději vinu hodí na kohokoli jiného a ani se nezapýří. Jejich rozhovor by zřejmě skončil stejně jako začal, bylo zjevné, že, jak ona, tak její společník jsou nároční, pokud jde o druhé lidi a přiznat si, že by byli na vině oni... ani omylem.

Vše bylo dokonalé. Jako nějakým kouzlem se dala masa lidí do pohybu, stovky mladých tanečníků a mezi nimi... on, její stín, společník, který jí pozoroval nic neříkajícím pohledem. Will pořádně nevěděla, co si o něm myslet, ale poddat se mu? Cizímu člověku a prakticky za nic? Něco takového bylo pod její úroveň a i přesto ji jakýmsi zvláštním způsobem imponoval. Už teď. Ale ruce mladíka, které se třásly už, když si ho přitáhla k sobě... Něco takového se nedalo srovnávat. Will se v mužích nevyznala, ale tohle... tohle byl ubožák a slaboch. Nebyl jako její bratr. Nebyl jako Basil. Ani jako... Stín.

A pak... je přivynuta k neznámě známé hrudi, ovane jí mužská vůně, která se přebíjí s její vlastní vůní. Skuřice a levandule. Na tváři se objeví uznalý poloúsměv, když neztratí rytmus. Až teď ho skutečně začala uznávat... Minimálně. A z neverbálního varování... z toho si pranic nedělala, jen na chvilku pozvedla jedno obočí, přesvědčovala sebe a vlastně i jeho.

Když se z jejího sevření vyvlíkne a v její dlani je... jedno velký prázdno v tváři není nejistota znát, ale oči... ty jí překvapí spolehlivě. Tělo se propne jako luk a Will, ta jen s jeho pomocí nakonec najde ztracenou rovnováhu, jeho ruka se jí ovinula kolem pasu, zatímco ta druhá sevřela útlé stehno a blonďatá dívčina se mohla opět uvolnit, ta jistota vědět, že nespadne, že ji nenechá ztrapnit se před všemi těmi lidmi... A ty doteky, příjemné, chtěla poznat víc. Mimoděk zaklonila hlavu. Slastí. Nepoznanými zakázanými pocity, jež přinášela Svatojánská noc.

Jeho slova, která jí vrátí zpět do reality jsou nepříjemným procitnutím. "Tak to je pak smutné, že ta žena pochytila víc mužnosti než... muž." Stihne ještě podotknout a poté je divoce roztočena, sukně teď připomíná zlatý vír, jež odhaluje kotníky, kolena a částečně stehna. Na chvíli zehlédla snad jednoho z Qurquilových synů, který by jí od utajovaného bastarda bezpochyby přavzal, nicméně její společník ho vyvede z omylu, jasně dává jemu i dalším domnělým frajerům, jak moc se mýlí, a že na Will má právo on. Pro tuhle chvíli.

Zvedne se na špičky tyčíc se před ní jako sloup, přikrčí se před ním do pokleku, nicméně, jakmile dopadne zpět na paty, napodobý Will jeho pózu, vzhledem k její výšce jí sahá sotva... Vlastně je teď stejně vysoká jako on. A poslední tlukot bubnů, Will teď provede sama jednu otočku, přičemž se hlava pootočí k němu. A ke konci... jemné pohlazení po vousaté tváři.

"Tak to jdeme zapít." Nebyla by to Will, kdyby nezkazila dojemnou atmosféru. Romantik se pozná...

Dastan se pobaveně usmál, jejího povýšeneckého postoje si nevšímal. "Možná proto,
že ta urozená lady, třeba vůbec není urozenou lady,
ale jen kejklířkou, jež si na ní hraje." Řekl znuděně, ale pobavení mu zasvítilo v očích. Pak se, ale doopravdy usměje. "To by se mi líbilo, být tu jen v přestrojení za lorda. Kéž by tomu tak bylo, vůbec by mi to nechybělo a tahle šaškárna by byla alespoň trochu zábavná." Dodal naprosto neuražen jejími slovy, na tváři spokojený výraz. Líbilo se mu si s ní takhle hrát, tahle hra ho bavila, ač to nedával najevo.

Zasmál se, její další poznámka ho opravdu rozesmála. V modrých očích, jež ze snědého obličeje přímo zářily, se odrážela škodolibost. "Máš pravdu, zčernalá kůže by ti opravdu neslušela, ačkoli...
počkej... Možná by to bylo lepší, nežli teď." Řekl naprosto vážně, ani koutek úst mu neškubl v zakrývaném smíchu, oči vážnější být nemohly, jenže uvnitř se pobaveně smál. Nemyslel to vážně, ta dívka mu imponovala... poprvé vnímal ženu tak, jak by měl... jako ženu. Vnímal její půvab a nedokázal přijít na to proč.

Do hudby se vkradla vášeň, když mu Willow vplula do masy těl. Pozoroval ji, tiše a nehnutě, jako šelma vyčkávající na kořist a ona... na pár okamžiků si ulovila jeho nudného bratra. Jen na okamžik, do doby, nežli si pro ni dojde...... a uloví. Lapí, jako pouštní šakalové písečné hady. Zatnul do ní své drápy, neomaleně a surově si ji přitahujíc k tělu...

Ovanula jej vůně skořice a nějaké květiny, sladce opojná, až jej donutí přivřít oči. Udržet krok bylo snadné, pro něj ano... pohyb byl pro něj vším a ty svoje měl jisté. Na její uznalý úsměv reaguje jen samolibým úšklebkem jednoho koutku úst. Pohybujíc se v rytmech divoké hudby.

Nakonec se mu povedlo přesně to, co chtěl... Dal jí jasně najevo, že bez jeho opory a vedení... Nebudou jako jedno tělo a ....Ztratí svou jistotu a také, že ztratila, oči ji prozradily. Tu i s rovnováhou našla u něj a jeho pohotových pohybů. Její tělo se Dastanovi před očima propnulo, jako luk, zachyceno jeho paží, kterou jí ovinul okolo pasu. Tou druhou sevřel její stehno, tisknouc ho ke svému boku, možná vášnivěji a důvěrněji, nežli by měl. Jeho pohyby byly ovšem spontánní, ačkoli si v nich byl jistý... toho všeho využíval při boji stejně, jako,tady ve víru tance. Musel jí dokázat, že kdyby chtěl... válela by se tady po zemi, přede všemi. Že jen díky němu stále stojí na nohou a může se beze strachu uvolnit. Že je to on, kdo ji nenechá spadnout, že u něj je v bezpečí. Nevyznal se ve svých pocitech, ale musel polknout, aby si přestal všímat toho otravně příjemného pocitu opojení jejími hřejivými doteky štíhlé nožky.

Další šklebivý úsměv, když mu dívka odpoví,
těsně před tím, nežli ji prudce roztočí.
Její sukně se rozvířila okolo štíhlých nožek,
jež se tak odhalily. Samozřejmě,
že si mladý lord neodpustil pohled na ten odhalený kus kůže... Jakoby se v něm probudilo to,
co v jiných mužích. Neušly mu ani náznaky ostatních mladíků v jejich blízkosti, že by se Will klidně ujali,
připraveni ji od něj přebrat a pokračovat v tanci.
Vrhl na ně škodolibý a triumfální úsměšek, když ji na poslední okamžik zachytil za ruku a divoce přivinul zpět k sobě. Tak, aby bylo každému jasné, že na ni má nárok pouze on, i kdyby jen pro tuhle chvíli, pro tento večer... teď patřila jen Dastanovi.

"Velice smutné... nevypadá to vůbec hezky, když dívka připomíná spíše muže, nežli ženu." Přisadí si se zářivým úsměvem, nežli jí pustí ruku a vztyčí se před útlou blondýnkou na špičky. Ona se nenechala zaskočit a včas se před ním přikrčilo do správné pozy, načež si je vzápětí vymění, energie z nich vyzařovala na celý sál. Při posledních tonech se Dastanova tanečnice sama jednou zatočila v blízkosti jeho náruče, zachytil ji za ruku, držíc ji okolo ramen. Natočila k němu hlavu ve stejnou chvíli, jako on k ní, když jej ke konci její dlaň pohladila po neoholené tváři. Okolo nich jiskřil vzduch nabitou energií a napnutí mezi nimi by se dalo krájet. Dastan zrychleně oddechoval, srdce mu bušilo o hrudní koš tak divoce, že čekal, kdy vyskočí ven. Ten okamžik mezi nimi byl, jako by sad přeskočila první jiskřička, alespoň z jeho strany... i když mu nebylo jasné, co se vlastně děje, neznalý situace. Nicméně, i kdyby mu to jasné bylo, nepřiznal by to sobě, natož někomu dalšímu. Ten dotek byl příjemný, jemný a jakýmsi způsobem i důvěrný, tělem mu projelo zachvění.

A pak, všechno rychle skončí, surový tanec, ten jakýsi způsob boje mezi nimi, i zvláštní okamžik, jež to vše zpečetil. Bylo to navrácení do reality, neohleduplné a nepříjemné. Písečný princ musel zamrkat, aby se probral z toho opojení, jež v životě neokusil, odtrhujíc od ní své šedomodré oči. "Bezpochyby..." Souhlasil okamžitě, jakmile se vzpamatoval. Už se zase choval, jako před tím... bručoun ubručená. "Už jsem se začal bát, že mě to začne bavit..." Utrousí, nastavujíc jí rámě, aby ji dovedl k nejbližšímu stolu s občerstvením a chlastem....

"Ale hraje to přesvědčivěji než morous, kterej se snaží působit jako velkej chlap. Dám ti radu, když nasadíš popuzený výraz vypadáš spíš jako bys měl křečka mezi půlkama..." Okomentuje jeho věčně načuřený výraz, jakoby snad ten koblih neuměl nasadit jiný. Nicméně obdivovala jeho vytrvalost, ona se nedokázala tvářit jako ledovec. Na to byla až příliš velký smíšek a... snad se ani nepotřebovala chovat nějak úzkoprse. To přenechá soudruhovi před sebou a jiným jemu podobným. "Hm... možná se ve vás všichni mýlí, na lorda se moc málo pochlebujete." Pyšně si povzdechne, jedna odhalená ručka se před ním rychle zvedne, jakoby mu znovu chtěla ukrást pohárek. I když... To vůbec, jen hrdinně zašermuje útlou tlapkou jako mečem a na vnější straně, přesně mezi prsty se odnikud objeví pouštní růže. "Třeba takhle, má lady, dnešní noc vypadáte zkrátka úchvatně." Pošetile se na něj pousměje a do jedné z klop na košili mu květinu obratně zastrčí. Šlo o důvěrný a poměrně drzí krok. zasloužila by za prsty, vzhledem k tomu, že se dvojice neznala natolik dlouho, aby si zlatovláska mohla dovolit svůj nynější čin. Snad ho uhranula očima? Kdo měl právě teď na vrch?

"Učíte se pomalu..." Pohodí hlavou, přičemž se zlaté pramínky vlasů zavlní a doplní tak ten menší pohyb. Přestože jen žertoval, v jejích očích se škodolibě zalesklo, stejně jako by on mohl shodit ji, mohla i ona tak tvrdit. Krasojezdec z Burrow na ni určitě velmi rád vzpomínal, vždy, když spadl na svou ctěnou prodlouženou páteř nebo když dostal vyrážku. Ten člověk se jí nelíbil, Will si dovedla představit, co by se stalo, kdyby mu nedala syna... Nebo kdyby se mu vzpírala. Ale tenhle podivín... snažil se ji ovládnout, ovlivnit a přesto se s ním cítila... volná.

S hudbou se i nálada zcela změnila. I on se změnil. Co si chtěl dokazovat, když jí tak pozoroval? Chvílemi jako kořist, chvílemi jako klenot nebo jiný skvost - hvězdu, takovou, která je mu příliš vzdálená. Nicméně... I hvězdy se občas utrhnou z oblohy. Spadnou do písku a už se nezdají tak zářivé a éterické. Pro teď jí nevadilo být spadlou hvězdou, pro tentokrát - pro tuhle chvíli a tuhle noc. Ale jindy? Už se mu ji nepovede ulovit. Byla si tím jistá. Ale teď? Podmanila se jeho síle. Pevnému tělu, jakoby se z toho jeho a jejího mělo stát jedno.

Vypadal sebevědomě, když ji odhalil. Kukadla se mírně zúžily a bradička byla mírně povysunuta, nepatřila mu i přes tu blízkost, snad mu to chtěla dokázat už jen tím, že pohledem vyhledala jiného mladíka, upejpavý úsměv a adresovaný jinému muži. Ale při doteku, vřelém a tak impulsivním... Zapochybuje, pomněnky v jejím obličeji se přivřou a ústa pootevřou, aniž by vydala byť jedinou hlásku. Nicméně zoubky připomínající perličky jsou z části odhaleny... Stejně jako jemná kůže. Neřád... Tohle musí skončit dřív než udělá něco hloupého. Riskantního i na ni. A to jen kvůli jedné noci a živočišnému tanci.

"Podle toho, kam se díváte doufám, že nepřipomínám muže. Co by to o vás vypovídalo." Jedovatost v hlase. Nezaostává. A že by ho nechala mít poslední slovo? To skutečně nehrozí, ne u ní.

Jak zvláštní, co k ovládnutí hrdého bojovníka stačilo. Morouse a protivy. Jediný dotek a pohled zmatněl, zněžněl, jakoby za jednu noc a ve stejnou chvíli poznala dvě různé osoby. Bylo to divné a nečekané. A ona? Jen stěží si udržela tvář, nicméně srdce v hrudi divoce bilo. Jen stěží by se dalo odvodit, co dvojice právě prožívala. Stěží nebo až příliš snadno...

Bylo správné ukončit rozčarování. Co s jedním mužem? Ačkoli... Měla teď na toho jednoho muže zcela jiný pohled. A nad jeho brbláním se musí jen zasmát, rámě příjme. Ale nerozejde se... Ne hned, jediný pohled na známou osobu v davu jí stačil, aby věděla, že protentokrát je všemu konec. Postaví se na špičky, aby dosáhla až k jeho uchu, prameny, které ho skrývali špičkami prstů odhrne... Rty se přiblíží až k obnaženému uchu a tak, aby ji slyšel jen on mu vyzpívá sloku.... no... nepříliš známé písně. Rozhodně ne pro něj. Hlas není zvučný ani příliš tichý zkrátka opět... důvěrný. Jakoby píseň byla zakázaným tajemstvím které nesmí prozradit.

"Má každá vzpomínka má krátký dech,
však přesto při ní mám dál vůni na ústech.
Já v příštích svítáních až budu náhle sám
vůni tvou vzpomínkou já uchovám."

To bylo její rozloučení, jelikož s posledním slůvkem... Zmizí stejně jako mizí sen po ranním probuzení. Mohl ji možná naposledy zahlédnout jak ve společnosti vysokého rovněž plavovlasého muže odchází pryč.

Nepousměje se, tvář, jako tesaná z mramoru… ta poznámka jej měla urazit? Kdyby si bral každou její urážku osobě, nejspíše by ji musel zabít. Mladému lordu to bylo ovšem jedno, příliš nedotknutelný, příliš bez zájmu. „Vypadám, že by mi to doposud vadilo? Až mi můj výraz bude na obtíž, možná jej změním.“ Odvětí klidným hlasem, jako by nebyla ničím, co by jej dokázalo zaujmout. Dříve se rád usmíval, okolnosti jej, ale změnily… možná věčná škoda, možná věc, jež jej udrží na živu.
„Možná a možná jen proto, že se pochlebuji jen, když se mi chce.“Tentokrát mu, ale jeden koutek úst naznačí jemný úsměv, když jí odvětí.

Pozoroval ji, jako pouštní šakal svou budoucí kořist, ale sám si to ještě neuvědomoval. Neunikl mu žádný její pohyb, a přesto nedokázal zachytit ty důležité okamžiky jejího laciného triku. Při prvním pohybu její štíhle ručky téměř ucukl pohárkem stranou v domnění, že mu jej chce znovu uzmout… mýlil se, proto byl rád, že tak neučinil. Tou ručkou zašermovala téměř, jako nějaká bojovnice… až se Dastanovi zdálo, že to málem obdivoval. Málem.
Netušil, jak to provedla… do kouzelnických triků neviděl ani co se za nehet vešlo… nezajímalo ho to, zdálo se mu to, jako příliš nepodstatná věc. Ale v tuhle chvíli… líbilo se mu, když se jí náhle odnikud mezi prsty objevila pouštní růže,… stejně houževnatá a nepoddajná, jako byl on.

Utekl mu význam jejích dalších slov, neměl zdání, jak to myslela… Proto mu tvář opět zkameněla, jen modré oči si ji prohlíželi… snad si začínala získávat jeho pozornost… zvědavost. Dastan byl vždycky zvědavý,… jen ženy jeho zvědavost doposud netoužila poznat, okusit. Někdy si ho za to jeho muži dobírali, jen někdy, protože se jim to zdaleka nevyplatilo… zdaleka ne. To její pošetilý úsměv přitáhl jeho pohled, jeho šedomodré oči. Hbitými prstíky mu zastrčila květ do klopy jeho košile, v tu chvíli byla tak blízko, že cítil její podmanivou vůni, mísící se s vůní květiny. Jak drzá a troufalá byla! Tak důvěrně se mladého Allyriona dotýkat… A on? Jen mlčky stál, utopen v jejích očích… jako by jej uhranula, malá čarodějnice! Vzpamatoval se však vcelku rychle, stačilo na okamžik zavřít oči, a když je znovu otevřel… Po okouzlení nebylo ani stopy.

Kamenný výraz, když přemítal nahlas nad tím, zda by jí to s černou kůží slušelo více, tiše se bavíc. Čekal jinačí odpověď, trochu tvrdošíjnější… podle charakteru, jež dosud projevovala. „Pomalu? O tom bych se hádal…“ Teprve teď se pousměje, na horkým větrem ošlehané tváři se objeví jemné vrásky od toho úsměvu, až tak roztáhl své koutky. V očích mu jiskřilo… jako když v se v boji oháněl svou šavlí. V její přítomnosti… cítil se lépe nežli by si dokázal přiznat.

A pak, hudba a Willowin útěk. Tvářil se klidně, když ji pozoroval ze svého místa u zdi, ale do žil se mu vlíval adrenalin… Sám netušil, co ho k tomu vedlo… proč na ni takto reagoval… Na malou bloncku, jistě o několik let mladší a přeci, dokázala v něm probudit dřímající touhu, o které netušil, že existuje. Jako by měl náhle jiný pohled, minimálně na ni, když ne na ostatní ženy. Přišel si jako hlupák, to co dříve odsuzoval a teď si za tím šel, za tím co chtěl… ji. Odhodlán, že ji dostane… že si ji uloví, nenechajíc ji nikomu jinému… sobecky, tak jak byl zvyklý. I přes to, že si to nedokázal připustit…. nechtěl, zapřel by v tomto případě i to, že ji dokázal rozpoznat od muže. Nečekal příliš dlouho, nenechal ji svému bratříčkovi příliš dlouho… ulovil si ji, nelítostně a surově. A ona i přes to, že se vzpouzela… nakonec podlehla jeho mužnému tělu a síle. Byli, jako jeden… sehraní a sladění… do nejmenšího pohybu.

Svou hrdost neztratila, ale on taky ne… nemohla mu ublížit, srazit jeho sebevědomí… Věděl, že teď patří jemu, i když věnovala úsměv jinému… samozřejmě tak, aby si toho Dastan povšiml. Nedal ji šanci věnovat mu více pozornosti, podmanil si ji svým dotekem, jež vedl jeho instinkt… nikoli mysl. Dastanův pohled patřil jen jí, proto mu neuniklo ani to, jak své překrásné oči přivřela a jemně pootevřela plné růžové rtíky. Na rtech mu uvízl pokřivený úsměv, dalo by se říci, že spokojený… věděl, že v tu chvíli byl vítězem on, byť jen na zlomek vteřiny… měl ji obmotanou okolo prstu. Ta chvilinka byla jeho a on si ji nenechá vzít, sobecky ji přivlastnil…. A těšilo ho to o to víc, když věděl, že jí to není po chuti…

V tomto rozpoložení, kdy nepřipomínal muže opřeného o zeď, se zaculil nad její pohotovou odpovědí a odtrhl zrak od místa, kde před okamžikem odhalila svou kůži. Byla to snad její drzost a vzpurnost, jež ho dokázala uhranout? To, že nedala nic zadarmo… Snad… A třeba to také nic neznamenalo. „Že mám skvělý vkus…“ Odvětil nenuceně… jako by snad význam jejích slov nepochopil, opak byl ovšem pravdou. Dastan většinou neříkal nic, aniž by k tomu měl důvod... snažil se nejednat v afektu. To ovšem neznamenalo, že se mu to nestávalo. Ani on se nenechal snadno ochočit… od nikoho. Jako by se v něm mlátily dva lidé… Nerozuměl svým pocitům. Díval se na ni jinak, jednal s ní jinak… v tu chvíli byl někdo jiný. Tím druhým mužem, jehož v sobě dusil… neustále. Od malička ublížen. Cítil věci, které cítit nechtěl… nechtěl jim rozumět. Srdce mu v hrudi splašeně uhánělo a dech měl přerývavý.. co mu to jen provedla?

Byl jí vděčný za to, že přerušila to zvláštní napětí mezi nimi… bohové ví až kam by mohl zajít… Tam, kde by si pokazil reputaci, svou pověst muže, pro kterého žádná není dost dobrá.. žádná! Proto rád přijmul pozvání na skleničku… tohle opravdu chtělo zapít. Stejně tak si neodpustil umručenou poznámku, na kterou reagovala pouhým zasmáním, přijímajíc Dastanem nabídnuté rámě. Mladík učinil krok, ale dívka stála dál… Zůstal stát tedy i on, nechápavě na ni hledíc, zatímco se Wilow postavila na špičky.

Ucítil zalechtání na uchu, když mu něžně odhrnula vlasy z ucha, ke kterému posléze přiblížila své rty. Ustrnul, každičký sval v jeho těle se napnul… netušíc co má očekávat, když v tom ho na odhaleném uchu zalechtá její horký dech… a nepatrný okamžik na to k němu dolehne její medový hlas. Důvěrným hlasem mu zazpívala úryvek písně, jíž doposud nikdy nezaslechl… Byla pro něj stejně nová, jako zbytek věcí, jež dnešní noc poznal. A stejně, jako ty věci před tím v něm vyvolala směsici pocitů, natolik propletených, že se v nich ani v nejmenším nevyznal. Drásalo mu to nervy… ale nadále zaraženě stál a zmatek v jeho očích, připomínajících bouřková oblaka, se neustále hromadil… Nejistota učinila Dastana naprosto rozkošným chlapcem… jako by byl opět dítětem… Při zvuku jejího hlasu mu běhal mráz po zádech, ale to bylo hlavně tím, jak mu na kůži dopadal její horký dech. Ta slova si bude pamatovat do konce života, i když se je bezpochyby pokusí zapomenout… Vryla se mu do paměti ostrou čepelí jejího hlasu, jazyka… Přivřel oči, jako by to pro něj bylo bolestivé… a opravdu, ve tváři se mu zračila bolest. Obnažila jeho duši, kterou udusil hluboko v sobě. Ale vzápětí, na letmý okamžik se mu na tváři objeví nefalšovaný úsměv… jen na okamžik, který skončí ve chvíli, kdy se mu ztratí v davu lidí.

Došlo mu to… Pochopil to, tou písní se s ním rozloučila, definitivně a přesto, přesto v těch slovech byl příslib něčeho jiného… Nezapomene na něj a on… rád by zapomněl, ale nebylo to v jeho moci. Zdála se být pouhým snem, výplodem jeho fantazie ve chvílích nekonečné nudy, přízrakem. Zmizela, jako ranní mlha… a on se konečně probudil.

Oklepal se ze zaražení a zmateného nepřítomného zírání někam a zároveň nikam. Kvapně se okolo sebe rozhlédl v očích opět šelma… zahlédl ji… záplavu jejích zlatých kadeří. Odcházela po boku jiného muže se stejně světlými vlasy. Vyrazil tím směrem, ale sotva se pohnul.. nadobro je ztratil, zmizeli mu v hustém davu, kterým se jen těžko prodíralo… zůstal tedy stát, hledíc na místo, kde ji zahlédl naposledy… ne příliš dlouho. Na to byl příliš hrdý, a tak se otočí, míříc zpět ke své jediné zábavě… pití s jedinou touhou zapomenout.