Příběh - Airie Nandori

Autorská práva: Chizu Ferrís

Jej dych sa zrážal v malých obláčikoch a bola premrznutá až do morku kostí. Chladné líčka boli vyštípané do červena, nos nemala o nič belší. Zachvela sa. Skutočne tu stojí? Je skutočne na tom správnom mieste? Kládla si otázky v duchu a vykročila vpred. Neistými, pomalými krokmi prešla skrz veľkú bránu, až na nádvorie. Obyčajný pracujúci ľudia, ktorý k nej len letmo zdvíhali svoje zvedavé pohľady. Vojaci na kamenných hradbách, krútiac si službu v tom chlade. Na vlajkách sa týčil hrozivo vyšitý zlovlk, ktorý vo vetre tancoval, akoby mal dobrú náladu. Ona tú náladu však vôbec nemala. Nevinným, ublíženým pohľadom vošla hlbšie, do útrob veľkého nádvoria, ktoré sa delilo na viac častí. Hrad bol ohromný. Tým si bola istá už na prvý pohľad a hlavne z rozprávania jej otca.
Lord Eddard Stark... Muž, s ktorým kedysi bojoval pre spoločnú vec. Kedysi dávno, keď ešte boli všetci mladý a na železnom tróne sedel šialený drak. Tie historky poznala naspamäť. Počúvala ich so zatajeným dychom vždy, keď ako malé dieťa sedávala pred veľkým ohňom v pracovni svojho otca a užívala si jeho láskyplnú pozornosť. Keď ju učil stavať z drevených kociek hrady a zámky, hradby a veže, keď sa s ním občas hrával ako s malým chlapcom, ktorého nemal. Vydýchla neisto, ešte neistejšie prešla k dverám hlavnej sieni. Už bol jej príchod ohlásený. Mal by ju čakať. Ale či bude, to sama netuší. Nasledovala vojaka, ktorý sa staral o to, aby sa ani náhodou v tomto hrade nestratila. Keď prechádzali chodbou, nemohla si nevšimnúť skupinu chlapcov a malé dievča, ako prebehnú okolo nich. Za nimi mohutný zlovlci, o ktorých pučila jedine v rozprávkach. Skutočne by mala žiť podľa všetkého na tomto mieste? Medzi týmito pochmúrnymi stenami? Nemohol sa jej otec a matka spliesť? Pamätá si vôbec lord Stark meno jej rodiny? "Musí..." Snažila sa uistiť samu seba, keď vkročila do veľkej siene. Rozpačitým pohľadom prešla po každom prítomnom vojakovi, mužovi i žene.
"Vie vôbec, prečo som prišla? Či mu len oznámili to, že za ním prišla nejaká južanská mladá lady, ktorá ho chce vidieť?" Kládla si otázky v duchu. Je pravdou, že Jorymu Casselovi nepovedala vôbec nič. Len strohé slová: Som lady Nandori, okamžite sa chcem stretnúť s lordom Starkom. V tedy znela skutočne ako lady. Majestátne, rozhodne, ale to bolo ešte predtým, ako vkročila do siene, v ktorej ju objalo to príjemné teplo. Prísť z juhu a ešte k tomu z rodiny ktorá je vazalom Lannisterov a žiadať vlka o pomoc je možno v týchto dobách prazvláštne, lenže dejú sa aj zvláštnejšie veci a ona nemala na výber. V ruke tisla jeden list. Nosí pečať Starkov. Nezlomený, avšak okraje papiere naznačovali, že list je takmer rovnako starý, ako ona sama.
"Tu máš dieťa. Ber a utekaj. Utekaj na sever a žiadaj o pomoc..." Boli posledné matkyne slová tesne predtým, ako naposledy vydýchla. A ona je tu. Stojí tam bezradne, dúfajúc že si lord Stark pamätá na staré prísahy...

Airie Nandori. Tak takové bylo tedy jméno jeho nejnovější chráněnky. Byl to především slib, slovo Starka, které ho donutilo děvče, mladou lady příjmout, kromě toho také fakt, že jejím otcem byl jeho starý přítel, dlužil mu mnoho a tohle byla jedna z možností, jak dluh splatit, ochránit jeho jediné dítě. Popravdě, Neda pramálo zajímalo, že rod, ze kterého děvče pochází je vázán svou oddaností Lannisterům, z něčeho takového vystrašené dítě vinit by bylo nelidské, barbarské.

A proč vlastně nečekal na lady Nandori před branami obklopen svými dětmi a s Catelyn po svém boku? Takhle se na severu běžně vítali významné návštěvy, Airiu nepovažoval za nic druhořadého, pokud měla aspoň minimum z povahy svého otce, bude z ní jednou lady, na kterou budou moct být její rodiče i lidi, které měla na starost, hrdí. Zamilují si ji. Ned pouze nechtěl, aby se ubožačce snad dostalo nevítané pozornosti. Po dlouhé a náročné cestě bude promrzlá, hladová a unavená. Lord Stark nenechával nic náhodě, nedělal si iluze o znalostech severské krajiny této lady. Pověřil Joryho Cassela, jednoho ze svých nejvěrnějších mužů, aby na mladou lady vyčkával na hranicích území Starků.

A teď... teď už mladičká lady musela procházet chodbami Zimohradu. Lord Stark ještě přejede ocelově zabarvenýma očima doporučující dopis od lorda Reeda. Zhluboka se nadechne a zvedne se od svého pracovního stolu. Vše pro pohodlí mladé lady bylo již zařízeno, nepovažoval za nutné zjišťovat, jestli hlavní majordomus splnil jeho příkazy.

Spousta shonu a křiku, může cítit vůni pečeného masa z kuchyně. Nepochyboval, že Arya bude chtít kuchařům podávat, tím spíš, když měla být hostina k oslavě příchodu lady Nandori obzvláště bohatá...

A konečně ji uvidí. Tolik nepodobnou seveřanům, že si ji nemohl s nikým splést. Z prvního dojmu mohl Ned soudit, že jde o hrdou a sebevědomou osobu a už jen tím, že dovedla přežít v nehostinné ledové krajině jeho země, v jeho očích jako člověk Airie Nandori stoupla. Tak, jak káže eitika se před mladou lady ukloní, "je mi ctí vás přivítat na Zimohradu, má lady, já jsem lord Eddard Stark." Krátká odmlka, kdy si jižanskou lady přeměří pohledem, kterým by ji snad mohl vidět až do žaludku, "mrzí mě, za jakých okolností vás poznávám, ale doufám, že zde najdete svůj nový domov. Mohla by jste mě následovat?" Přímočaře a přesto důvěrně jí naznačil, že si s ní raději pohovoří v soukromí svého soláru. Bylo lepší, když mu lady převypráví své neštěstí, dokud ho má ještě živě v paměti.

Celá sa chvela a nebolo to len od zimy, ktorá ju skrz na skrz prechádzala, ako ostré čepele až do morku kostí. Bola premrznutá, špinavá a unavená. Svojimi ustarostenými očami, ktoré boli kalné od sĺz a hrozných vecí ktorými bola svedkom, sledovala veľkú sieň. V krbe praskal horúci oheň. Jeho teplo sa k nej blížilo spôsobom lenivého hada, ktorému sa ju akosi nechce objať a zahať tú zimu, ktorá bola usadená na jej tele ako nevítaný a starý hosť. Nervózne prešľapovala z miesta na miesto, pri čom z jej topánok odpadával nie len blato, ale i sneh. Ten sa poddával teplu dokonca aj na jej ramenách, vlasoch, menil na mokré kvapky a tu i tam stiekli po jemnej, bledej pokožke. Pohľadom zachytila lorda Starka, ako k nej prišiel. Musel to byť on. Spoznávala ho z rozprávania svojho otca. Aj keď...nebola si tým plne istá. Pred ňou stál starý muž. Mohutný, silný a hrdý. Skrčila mierne obočie, jej tvár nabrala výzor väčšej neistoty. Bolo na nej vidieť, že sama netuší či je na správnom mieste a či koná správne. Predsa len...mala by byť doma. U svojho strýka. Byť pokornou ženou a plniť jeho príkazy, nech sú už akékoľvek.
- Lord Stark... - uklonila sa mu s rovnou úctou, akou to urobil on sám. Už na prvý pohľad, už jediný úklon a úctivé oslovenie naznačovalo, že prišla do tohto pochmúrneho sveta nežná kvetina, ktorá si bude musieť nájsť svoje miesto a udržať ho. Pozdvihla naňho svoje oči, ktoré mala počas úklonu sklopené k zemi. Pery roztiahla do malého, bolestného úsmevu.
- Prosím prijmite moje ospravedlnenie za ten rýchli vpád do vašej krajiny. Keby to bolo naozaj nevyhnutné, tak verte, že by som vás, ani vašu rodinu neobťažovala - jej príchod bol veľmi náhly. Poslala mu havrana tesne pred tým, ako sa priblížila k severským hraniciam. Správa bola strohá a jednoduchá. Žiadala ho v mene svojho otca o pomoc. A potom...potom prišiel jeho muž, veliteľ Jory Cassel, s ktorého pomocou prišla až sem. S Robinom sa vtedy lúčila s veľmi ťažkým srdcom, no nemohla od neho žiadať, aby ju nasledoval až sem. Ten mladý učeň už beztak riskoval priveľa. Ona mu však sľúbila, že raz sa za jeho statočnosť štedro odmení. Tak ako sever, ani ona nezabúda. Nezabúda na ľudí ktorý si zaslúžia jej vďačnosť a lásku, nezabúda na ľudí ktorý si zaslúžia jej hnev a pomstu.
Keď ju lord Stark požiadal o to, aby ho nasledovala, jemne sa mu zavesila o mohutné rameno, veď to lady robievajú, keď majú po boku muža, hlavne nejakého významného lorda. Robia si tak vzájomne akúsi spoločnosť a prejavujú voči sebe úctu. Nasledovala ho. Každý jej krok bol tak ľahký, akoby sa priam vznášala. Nebola v nej ani štipka divokosti, ale zdanie občas klame, lebo v skutočnosti je poriadny kvietok. Avšak vždy vedela čo si môže dovoliť. Kedy sa ako správať, komu čo a akým spôsobom povedať. Možno aj preto ju mali ľudia radi.
Počas toho, ako kráčali dlhými chodbami Zimohradu sa často obzrela vôkol seba. Pozerala na holé steny, na nie príliš lákavé múry. Cítila sa tam ako v kamennej klietke. Avšak...hneď ako prechádzali popri oknu, začula smiech. Dievčenský i chlapčenský. Deti. Boli to deti lorda Starka, ktorý sa na nádvorí veselo naháňali so svojimi zlovklmi a vôbec nevyzerali tak, že by ich to miesto nejakým spôsobom ubíjalo. Ba práve naopak.
- Lord Stark, naozaj si vážim toho, že ste ma prijal okamžite a bez váhania. Ale nechcem ani vám, ani vašej rodine s mojou prítomnosťou spôsobiť žiadne problémy. Moja matka mi tesne pred smrťou dala do rúk toto... - prehovorila k nemu až potom, čo sa dvere solára za nimi zatvorili a lord Stark zaujal svoje lordské miesto, aby mohli prebrať záležitosť, kvôli ktorej prišla. Z rukáva svojho oblečenia vybrala ruličku pergamenu, ktorý bol starý, skrčený a nasiaknutý rokmi. Jeho pečať však bola nedotknutá, nezlomená. Pristúpila k nemu a podala to. Bol to list, ktorý kedysi dávno, keď lady Airie Nandori bola ešte len nemluvňa napísal lord Stark jej otcovi, v ktorom sa zaväzuje, že ak to bude potrebné, vezme pod svoju ochranu ako jej matku, tak aj ju samotnú.
- Musela som ujsť z vlastného domova, z ktorého ma vyhnal môj strýko. On... - jej hlas sa náhle zachvel, ani nevedela ako začať a či mu všetko povedať - On zabil môjho otca a moju matku utíral k smrti. Keď ma prinútila opúšťať domov, keď videla ako prchám, obesila sa na hradbách, aby každý videl strýkovu hanbu. Ani si neviete predstaviť, aké zverstvá na nej páchal. A nie len na nej, ale aj na mne. Lord Stark prosím...splnte svoju prísahu tak ako ju splnil môj otec voči vám, keď prisahal že bude bojovať po vašom boku a položí aj život, ak to bude treba. Ja  vás nežiadam o váš meč, ani o váš život...Žiadam vás iba o kúsok vášho domova, aby som tu mohla žiť v bezpečí a bez strachu o svoj život. Nemôžem sa k nemu vrátiť a už ani sa nemám kam vrátiť - každé jedno slovo znelo zúfalejšie a naliehavejšie ako to druhé. Celá sa chvela, teplé slzy jej stekali po špinavej tvári. Nevyzerala ako lady. Nebola tak oblečená. Mala na sebe oblečenie, ktoré nosia obyčajné mladé ženy - sedliačky. Bola špinavá, strhaná. Musela utekať a skrývať sa, ako štvaná zver.

Dívčina mu připadala rozčarovaná, jakoby až teď zjistila, jaký je skutečný svět. Ned k ní cítil soucit a pocit jakési sounáležitosti. A to z jednoho prostého důvodu, znal ten pocit bezmoci, kdy musel přihlížet, jak jeho milovaní přihlížejí a nemohl s tím sám nic dělat. Mohl jen doufat, že jeho vlastní děti, které stejné utrpení jako ona nezažili - a co bude lord Stark živ, nedovolí, aby tomu tak bylo, aby museli předčasně přijít o veškeré iluze, předčasně dospět a vládnout - že navrátí veselé jiskřičky a život do uplakaných kukadel mladé lady. Jedna zkušenost a zestárla o desítky let. Aspoň po psychické stránce.

"Neomlouvejte se, má lady, vidím na vás, že jste si musela projít peklem a pokud to bude v mých silách, uctím památku vašeho otce a ztrestám osoby, které vás donutili opustit váš domov." Co všechno se dalo rozeznat jen z písma, rychlého a rozklepaného, psaného na útržek pergamenu, aby byl, co možná nejmenší. Chyběla pečeť. To byl jeden z důvodů, proč pro dívku, která se podepsala jako lady A. N. poslal Joryho. Ať už byla kýmkoli, musela se cítit ohrožená.

Cestou do jeho soláru probíhá v tichosti. Podle třasu, který lady nedovedla zcela ovládnout, mohl snadno poznat, že je stále ještě v šoku, ačkoli... její momentální stav se dal přičíst chladu. Kradmo pozoroval její počínání, zkoumání nového teritoria. Zimohrad na ni musel působit hrubě, tvrdě a chladně oproti jižanským hradům, zámkům a baštám. Sídlo Starků muselo vypadat i přes veškerou majestátnost a stáří, které dýchalo z každého kamene, z něhož byl před mnoha lety vybudován, chudě.

"Sever nezapomíná, má drahá lady, vašemu rodu, tedy i vám jsme dlužni mnoho a není mým zvykem odmítnout někoho, kdo mě prosí o pomoc. Doufám, že mi prozradíte, proč jste nejela rovnou za lordem Tywinem." Odvětí jí s ledovým klidem, jakmile se dostanou do jeho vlastních komnat. Sundá si těžkou kožešinu a pokud lady neprojeví nesouhlas, tak kožešinový plášť zahalí, jak ramena, tak i promrzlé tělo.

Šedavé vážné oči ji pozorně sledují, jak tak vytahuje zpod šatů listinu pergamenu, nemusela mu ani ukazovat jeho vlastní pečeť, aby ji poznal. Starý zažloutlý pergamen, který jen potvrdil pravost jejích slov.

Já, Eddard z rodu Starků, lord ze Zimohradu a strážce severu, ve jménu Roberta Baratheona, prvního svého jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí a protektoráta říše, přísáhám při starých i nových bozích, že přijmu Airii Nandori pod svou ochranu, pokud by lorda a lady Nandori postihlo neštěstí.
Podepsán, Eddard Stark, lord ze Zimohradu a strážce

Přesto si od ní lejstro vezme, zatím nic dalšího neříká, jen jí posadí do jednoho z vyřezávaných křesel, zatímco on sám zůstane stát. Mladá lady se sama rozpovídá. S každým dalším slovem se jindy neproniknutelná kamenná tvář lorda Starka zachmuřovala víc. A po těch posledních slůvkách... přistoupí až k mladičké lady, jakoby jí někdo dal novou tvář... Nešťastnou... Zničenou... Takřka mrtvou. Sníží se do jakéhosi podřepu a stiskne její dlaně, snad jí chtěl přivést zpět do přítomnosti, zahnat bolestné vzpomínky...

"Airio, vím, jaké to je... někoho milovaného ztratit a máš mé slovo, že se ti dostane spravedlnosti. Pomůžu ti pomstít tvé rodiče." V jeho vlastní tváři byl nevyslovitelný smutek. Nad tím, že nedostál svým slovům... ne zcela. Ale skálopevnost se kterou byla ta slova vyslovena?

Ta slova nebyla vítr.

Pod váhou plášťa sa jej takmer podlomili slabé kolená. Avšak udržala to. Snažila sa tváriť hrdo, silno. Ako ju kedysi učil otec i matka. Nemôže dovoliť ani svojim priateľom, ani svojim nepriateľom, ani svojim spojencom, nikomu ukázať svoje slabiny. Žijú vo svete, keď aj pes, ktorý je svojmu pánovi dlhé roky verný a krotký ako baránok môže náhle pohrýzť. Je to už taká "južanská choroba". Vidieť za všetkým intrigu či snahu dostať sa k výhodám. Dokonca ani lordovi Starkovi príliš neverila. Prečo by aj mala? Možno mal chýru najčestnejšieho muža na svete a možno tomu tak i bolo, ale pre ňu to bol iba cudzí muž, ktorý si zatiaľ nijakým spôsobom nezískal jej dôveru. Veď ak ju zradila vlastná rodina, vlastná krv, prečo by ju nemohol ľahko zradiť niekto cudzí? Ľudia sa časom menia. Zlý na ešte horších, dobrý na ešte lepších, alebo si úlohy úplne vymenia. Keď usadla do vyrezávaného kresla, takmer sa v ňom strácala.
Očkami pochybovačne, nedôverčivo sledovala každý jeden kút jeho solára. Hlavou však neotáčala. Chcela lorda vidieť pred sebou, v zornom poli. Sedela tam slušne, vystreto. Ako dáma. Vôbec sa tam nerozvaľovala, ani neuvoľnila. Je predsa lady, nie žiadna dedinská sedliačka, ktorej trčí slama z vlasov. Na druhej strane však je od srdca dobrá, láskavá a nápomocná. Prehovorila až potom, keď zaznela otázka, ktorá ju priamo vyzvala k tomu, aby sa rozrozprávala, nebodaj stroho odpovedala.
- Lord Lannister sa našou rodinnou vecou nezaoberá. Je za tým omnoho viac, než sa na prvý pohľad zdá. Ak ma chcete prijať pod vašu strechu a ochranu, pripadá mi nanajvíš vhodné a spravodlivé, aby ste vedeli, o čo presne ide. Ako už viete, južania sú chytení v sieti intríg. Ja osobne som nikdy nebola zástancom takých činov. Tak isto ako môj otec i matka, sme intrigy odsudzovali. Je to čin zbabelých ľudí, ktorý sa schovávajú v tieni, schovávajú sa za slová... - pokrútila nad tým jemne hlavou. Musela sa poriadne hlboko nadýchnuť, no v duchu si znova len pripomenula, kým vlastne je. Uvedomí si náhle, že odbočila od témy, ale chcela aby lord poznal zmýšľanie jej blízkej rodiny.
- Ospravedlňte ma. Odbočila som od témy... - roztiahla naňho rozpačito, ospravedlňujúco pery do úsmevu - Môj otec lord Nandori bol známi tým, že ako prvý a jediný lord pre svojich poddaných sprístupnil vzdelanie. Otvoril dve školy, kde sa mohli ako deti, tak aj dospelý ľudia učiť čítanie, písanie a počty, tak tiež históriu rodov a celkovo celého sveta. Samozrejme iba na základných úrovniach, veď nemajú toľko času, aby sa tomu venovali celé dni. Veď potrebujú aj pracovať. Avšak vďaka tomuto sa stal tŕňom v oku pre mnohých lordov. Nemôžem povedať, že sa proti nemu spikli a nezavraždili ho, ale viem vám s istotou povedať, že ho zabil môj strýko. Otec bol silný a zdraví muž a jedného dňa mi oznámili, že ho zobrala horúčka. Ráno ma ešte učil šerm a na obed sme ho už pochovávali...- sklopila mierne zrak. Bolesť ňou prechádzala ako čepeľ chladnej ocele, ale tentokrát už nevyronila ani jednu jedinú slzu. Bola to stará bolesť, ktorá už len bolí, ale nespôsobuje hlbšiu jazvu.
- Strýko nechal matku tri roky smútiť, ako to býva tradíciou, lenže potom si ju poňal za manželku. Vraj náš rod potrebuje mužského dediča, ktorý nás povedie vpred, pretože žena je v týchto záležitosťou ľahkou korisťou. Môj strýko a neskôr i otčim sa k mojej matke na verejnosti správal vždy s patričnou úctou, aj keď medzi nimi žiadna láska nebola. A ani nemohla byť. Moju matku za zatvorenými dverami týral. Sama netuším čo sa mu nemohlo nepáčiť, čo také moja matka robila že si ho vždy rozhnevala, ale viem že ju za zatvorenými dverami za trest často bičoval - keď mu to rozprávala, rozprávala to s chladnosťou v hlase a v očiach nemala ani štipku emócie. Lordovi Starkovi sa pri tom dívala priamo do očí, aby mu dodala istotu, že o týchto veciach neklame. Isto, mohla by zo seba robiť chudinku a obeť a pri tom by mohli byť veci úplne inak, lenže to by musela byť veľmi dobrou klamárkou, čím ona nie je. Intrigy jej boli vždy proti srsti a tou cestou sa nechcela nikdy vydať.
- Muži sú však často ako zvieratá. Pes, ktorý naháňa kolesu u vozu a ledva čaká kedy ho dostane. No ak sa zahryzne do toho kolesa zistí, že nevie čo s tým. Môj strýko po mojej matke túžil už od toho okamihu, čo si ju môj otec vzal. Lenže po svadbe sa k nej takmer vôbec nemal. Akoby...netušil čo s ňou má robiť. Myslím že aj kvôli tomu pocitu, že ju chce vlastniť, zabil otca. I keď na toto nemám žiadne priame dôkazy. Po svadbe ju začal týrať a bol k nej veľký despota. Po čase, keď zistil že už ani ja nevyzerám ako malé dievčatko, ako neoperné kuriatko, tak sa zameral na mňa. Nikdy sa ma nedotkol tak, ako sa muž dotýka ženy, ale vzal si do hlavy, že ma naučí byť poslušnou a dobrou ženou. Musela som...okolo neho robiť také úkony, ktoré by mali robiť manželky alebo slúžky. Umývať ho, poslúchať...Inak ma potrestal. A verte mi, že obyčajné slovné karhanie to nebolo. Matka si všimla ako sa ku mne správa, ako sa zameral na mňa...Neskôr zistila prečo vlastne. Lord Lannister písomne súhlasil s tým, že ak moja matka umrie, môže si vziať za ženu mňa. Keď mi to matka oznámila, nemohla som s tým nič robiť. Jedného dňa však strýko zistil, že o tej dohode alebo skôr súhlasu na sobáš vieme a tak vzal moju matku ku kováčovi, ktorý jej vyrobil železný náhubok. Vyzeralo to ako pás cudnosti, ale moja matka nemohla rozprávať. Mohla iba dýchať a pozerať sa. Nesmierne ju týral a ponižoval a robil všetko preto, aby ju dohnal do hrobu. Chcel dosiahnuť, aby sa zabila sama, nech má čisté ruky a voľnú ruku ku mne. Nuž...žiaľ sa mu to podarilo a práve preto som musela ujsť a hľadať ochranu. Žiaden južanský lord by si ma nevzal pod krídla, lebo strýko je v priazni lorda Tywina. Mohol by ho poprosiť, aby pohrozil lordom ktorý mi pomáhajú a lord Lannister by mu v rámci dobrých vzťahov vyhovel. Nikto nechce počuť Dažde Kastameru...- keď dohovorila, mala kamennú tvár. Dýchala o čosi ťažšie, ale v očiach mala chlad, žiadnu emóciu. Žiadnu nenávisť, strach či chuť pomstiť sa. To všetko z nej vyprchalo a pred lordom Eddardom Starka sedela len ona.

Lord Stark chvíli potom, co dozněla její poslední slova mlčel, pohlížel na ni zkoumavě, ten pohled jí dával pramalé naděje, neprozrazoval víc než bylo potřebné, tudíž... vlastně nic. Jakmile promluví, hlas zní stroze, nikoli hrubě, ale je snad stejně ledový jako šedavé oči. Lítostivá tvář Neda Starka  se změní zpět na masku tvrdou jako žula. Nebo jiný tvrdý kámen. Ne, nebyla to lítost, co lady potřebovala a pochybovat o jejích slovech. Nemusel jí znát natolik, aby poznal nenávistné záblesky v očích, mimiku v tváři, která se chvílema měnila z uštvaného výrazu na čistě nenávistný... Chvílemi také lhostejnou, snad se snažila udržet veškeré emoce pod kontrolou, zároveň však věděla, že se jí to nedaří. Po delší chvíli, kdy se mezi nimi rozprostíralo přímo hmatatelné ticho, jakýmsi způsobem dusivé a nepříjemné, "smrt vašeho otce dokážeme jen stěží - pokud vůbec - i nejlepší ranhojič vám však potvrdí, že není možné, aby horečka zničila muže v nejlepších letech. Připusťme si, že máte pravdu a vašeho otce nechal skutečně zavraždit váš strýc, pokud byl intrikán...." Bylo to zvláštní, podobně jako lord Nandori, podobným způsobem - na silné horečky zemřel i Jon Arryn, u něj bylo pravděpodobnější, že ač stále plný síly a elánu, začnou na něm parazitovat starosti o nemocného syna a manželku. A ač si to Ned nechtěl připustit, Jon byl už starý, starý byl už tehdy, když se staral o něj a o Roberta.

Ale jeho starý přítel, lord Nandori... To bylo něco úplně jiného... Mohl být stejně starý jako on, smrt mohla navštívit kohokoli, ale Nandori? Ten byl zdravý a v nejlepších letech. "-...musel s někým spolupracovat, mít prostředníka, který špinavou práci udělá za něj. Stýkal se váš otec s někým takovým, člověkem, který mohl mít prsty v jeho smrti? Mohl ho otrávit..." Stejně jako mladá lady, i on jí oplácí pohled, mohlo jí dojít, muselo jí dojít, že se ji nesnaží ubližovat po psychické stránce. Ale nechodil kolem horké koše, ptal se přímo, tak, jak bylo u seveřanů zvykem. Zbytečná omáčka by možná byla lepší - už jen kvůli stavu lady, který stále nebyl vzdálený úplnému zhroucení. To, co zažila ona... to ji mohlo klidně klidně připravit o rozum. Paranoia a strach o vlastní osobu nebo bolestné zážitky. Chraňte ji bohové, před takovým osudem... Promluví sám k sobě v duchu.

Příběh pokračuje... Ned neměl jižany v lásce, ale nikdy by si nepomyslel, že jsou schopni takových zvěrstev... tím spíš k ženám. Jakoby se snad znovu vraceli ty kruté časy, kdy jim vládl Šílený král Aerys, ty časy, kdy byl, jak prostý, tak urozený lid upalován a mučen jen pro Aerysovo zvrhlé potěšení. Zavře oči a zakroutí hlavou, aby odehnal rušivé myšlenky. "Věřím vám..." Promluví nakonec, chvilková odmlka, kdy zvažuje, jak formulovat svá následující slova, to bylo u lorda Eddarda běžné, ačkoli byli seveřané, stejně jako Dornové národem, který jednal spíše impulzivně a nebylo častým úkazem, že by se pletly, do západozemské politiky, Eddard Stark se minimálně s první skutečností neztotožňoval, ale pavoučí práce... intriky, to mu bylo proti srsti. Nebyl schopný šachista, který by měl potřebu manipulovat osobami kolem sebe. "Je proti zákonu, aby muž, takto nelidsky a odporně - přesně jako váš strýc - zacházel se svobodnou ženou. S jakoukoli ženou. Je jedno, jestli je urozená nebo ne. Zvěrstva, kterých se na ní dopustil přesahují mez. Zacházel s ní jako s otrokem. K tomu, abyste mohla požadovat jeho smrt nebo vyhoštění ze země, nepotřebujete jeho vlastní doznání. Lord Tywin, vám bude muset vyhovět, máte nárok na državy, svého rodu, jako jediný žijící potomek svého otce, bývalého lorda a ačkoli byl vám váš strýc také zároveň otčímem, i kdyby pojmul za manželku jinou ženu, bude muset ustoupit před vaším dědickým právem. Jinak se dopustí zrady." Slova, která řezala stejně jako čepel jeho meče z valyrijské oceli, Ledu. Na chvíli odvrátí pohled od hromádky neštěstí, ukryté pod jeho kožešinou v podobě jižanské lady, krátké pohlédnutí ven, na zasněženou bílou krajinu, která navzdory všemu, co ta maličká zažila jen několik mil jižně, vypadala klidně.

"Musíte si odpočinout, jakmile naberete síly, jak po psychické, tak po fyzické stránce, byl bych rád, kdybyste svému strýci napsala dopis, požádáte ho, aby se vzdal veškerých titulů, které získal sňatkem s vaší matkou, jeho právo na vaši ruku je nepodstatné a neuplatnitelné. Pokud nebude souhlasit... Nebudeme mít jinou možnost než ho popravit za zradu." Navzdory tomu o čem mluví se v jeho tváři nepohne ani sval, žádný gestikulační náznak toho, že by mu dělalo problém zabít člověka, jak by mohl? Šlo litovat člověka, který se choval jako zvíře? Ned takovými lidmi pohrdal, nemohl k nim cítit soucit, tím spíš, když všichni do jednoho byli většinou zbabělci, kteří nedovedli ani zabít své oběti vlastní rukou... v souboji.

"Doufám, že vám nebude vadit, když vás nedoprovodím do vašich komnat. Nebojte se o cokoli požádat, kterýkoli ze sluhů vám bude nápomocný... A večer je na vaši počest přichystaná hostina, kdyby jste se jí nechtěla účastnit, zazlívat vám to samozřejmě nebudu." S těmi slovy, pokud nebude proti, jí opět nabídne rámě, s úmyslem svěřit ji do péče Jorymu Casselovi, kterého měla šanci poznat.