Lokace: Černovodý záliv

Vše mu odkýve, nebylo třeba to více rozvádět. Až jeho pousmání ji donutilo k odpovědi. "To je pravda." Věnuje mu zářivý úsměv, když jí dal dobrý argument k tomu, proč jí dal svůj plášť. Horší bylo, když jí spražil ohledně námitek na nové jméno a původ. Ocitla se na tenkém ledu, v nebezpečné hře a musela svou roli hrát ve všech ohledech bezchybně. "Ano, můj princi." Řekne tiše, ale pevně... tahle dívka se snadno nezalekla.
V půlce cesty se mladý princ zastavil a opět k Celaeně promluvil. To jediné slůvko, které zaznělo v dalších informacích, které jí podal, dokázalo v jejích očích probudit život - budete moci jít - svoboda. Náhle v sobě cítila odhodlaní, jako už dlouho ne, mohla být svobodná! "Jak přikazujete, můj princi a děkuji Vám." Řekne, jako správně vycvičený voják či rytíř. Na tváři jí však hrál o něco opravdovější úsměv.
Překvapení tentokrát však neskryla, když jí princ oznámil, že se zde rozejdou. V jejích očích se na okamžik dalo zahlédnout zděšení, ale rychle se uklidnila. Byla opět úplně jinde, opět ji uvrhli v něco, s čím se musela sama vypořádat... nejdříve to byl výcvik, poté pracovní tábor v dole a teď tohle... královská fraška. Nakonec tedy přikývne a nežli stihne sama poděkovat, princ k ní přistoupí. Kdyby na to měla sílu, hystericky by se zasmála jeho slovům... souhlasila, jak souhlasila? Vždyť neměla na výběr, musela souhlasit, jinak by zemřela, nehledě na to, že zatím netušila s čím to vlastně souhlasila, co měl být její úkol? Opět vykouzlila úsměv, bylo od něj hezké, že se snažil být milý. "I já Vám děkuji a budu se těšit." Poděkovala mu a udělala pukrle, stejně jako on se jí uklonil. Pak odešel. Celaena osaměla na temné ulici Králova přístaviště. Kdyby měla o trochu více síly, chuť a také peníze, mohla klidně uprchnout, daleko od tohohle všeho. Neudělala to, namísto toho počkala asi třicet minut tím, že se procházela po okolních uličkách... Čekala déle, nežli možná princ zamýšlel, ale hodlala si dát záležet na nenápadnosti... na tom, že si je spolu nikdo nespojí, ačkoli je mohl kde kdo vidět ještě před tím, nežli se rozdělili. Po těch několika minutách se konečně vydala stejnou cestou, jako on... do Rudé bašty.

Zámotek dvou těl, jakoby se z nich snad stala jedna bytost, jak se tak třelo tělo o tělo. Nedělal si iluze, že by si ji snad mohl pomatovat déle než jiné své společnice, tím, že se mu dívka poddala, tím spíš tak snadno si zřejmě sama vybrala jeho následující nezájem? Čím mu mohla být dívčinka, o kterou se nemusel snažit a pár vroucích polibků? Na celém pohledu to nic nezmění. Oberyn to věděl a i přesto, prohlížel si jemné rysy její tváře jakoby byla jeho jedinou a nejdražší. Jakoby měla jen stín Eliiny podoby. Zaženy ty myšlenky pátravými doteky, posledními, které jí chce věnovat, stále ještě uvězněn... v ní.

Na tváři se objeví pokřivený úsměv, měli spoustu času v tento horký den, tedy... neměli - počítal minuty se kterými se mu sem nahrne vypelichaná kočka jako velká voda, se svým strojeným klidem. A o trojku s ním nestál, rovněž by byl jistější v kramflecích, kdyby čirý zrak lorda kočkodlaka nespočinul na jeho malé kamarádce. Měl s ní ještě další plány, mohla mu být dobrým prostředníkem a o co stál každý bastard? O rodinu. Především o rodinu.

"Přiznávám, nebylas špatná, nebylas vůbec špatná, snad bych si tě i nechal a zasloužil se o to, abys byla mistrině v oboru... milování." S provokativním úsměvem se k ní ještě víc přiblíží, jsou si teď skutečně velmi blízcí... Blíženci. Eithane by téhle maličké mohla vyprávět, jak dokonale vyškolil ji... A jak se k ní zachoval ještě před tím než se vůbec narodila. Těžko říci, jestli ztráty právě této milenky nějak zásadně litoval, ty ženy... obdivoval a na stranu druhou za ně dokázal velmi rychle najít náhradu. To samé neplatilo o jeho dcerách, jeho pokladech, k nimž se rád vracel. A samozřejmě... nesmíme opomenout jeho syna.

"Můžu ti se svou společností nabídnout ještě něco lepšího, chéri, říkala jsi, že jsi bastard, jsem si jistý, že jsi dornského původu a pokud by si pro mě něco udělala... s někým mi domluvila schůzku tak..." nakloní se k jednomu z oušek s úmyslem sdělit jí něco naprosto důvěrného, "nejenže ti daruji nádherné šaty a šperky, ale pomůžu ti najít tvého otce..."

Dravé okusení plných rtíků doplněné o prst, který nonšalantně obkrouží pravé z ňader a pak... Pak se od ní odtáhne. Zcela z jejího dosahu, jakkoli bylo teplo jejího klína příjemné.

A ona? Všeho bšudy má jen dvě možnosti... Přistoupit na jeho další hru nebo... nechat hrát někoho jinýho. Jakoby se nikdy nepotkali...

Hrál s ní křivou hru... Ale co by neudělal pro svou rusovlasou chráněnku.

Eleine se mu poddá. Skutečně. Ale to ovšem vůbec neznamená, že by ležela jako nějaké prkno a nechala si ho užít. To vůbec ne. Je stejně vášnivá, jako na počátku, jen se ho už tolik nesnaží shodit. Oplácí mu jeho péči, během toho, co si jí bere, se dotýká jeho těla, jakoby si snažila zapamatovat každý sval.  Ke konci se zase vyhoupne nahoru a dokončí to za něj.  

Když jejich společné pobavení okomentuje, respektive hlavně to, jak si vedla, s úculem ho praští do hrudi. „Nebyla jsem vůbec špatná?... Tak tedy díky“ mrkne na něj. Pak si ukradne další polibek a pohladí ho v klíně „O to se klidně zasluž, ty můj Dornský hřebče“ zašeptá a posadí se. Prohrábne si dlouhé vlasy. Když se na něj zase podívá přes rameno a usměje se, může mu to připomenout její matku. Ona pokaždé, co se domilovali, tak se na něj takhle dívala. A pozorovala ho s oddaným úsměvem. Ten Eleinin teď ale takový není. Je spíš blíže tomu blaženému, protože se jí po těle ještě stále ozývají zbytky slasti, kterou on způsobil.

Jeho nabídka ji docela zaskočí. Ale oči se jí okamžitě rozsvítí, když to řekne. To o jejím otci. „Jak bys to dokázal?“ zašeptá a rychle si mu zase sedne na klín, aby ho tak pod sebou uvěznila. Jakoby se bála, že jí uteče. „Pokud tohle skutečně dokážeš. Pak ti tu schůzku zařídím. Ať už je s kýmkoliv…“ zašeptá mu do rtů s přivřenýma očkama plnýma odhodlání.

Že je to křivá hra jí v tu chvíli vůbec nezajímalo. Ona potřebovala do života svého otce.

Snad by se dalo říci, že někdo jako on nemůže mít city... Ale kdeže, jeho malá společnice, po které za pár měsíců ani nevzdechne mu nebyla úplně lhostejná a jak moc mu připomínala její matku... Tu podobu, jak si jí mohl nevšimnout, ale... Kdyby snad zjistil, kým ta malá je, zachoval by se jinak? Těžko říci. Vždyť ho dívka vůbec neznala a on neznal ji. Byla jednou z mnoha. Z mnoha dalších. Něco jako výčitky? To teď nemohl dát najevo, pokud byla dívka aspoň trochu po něm a po své matce, tak z něj snad jakýsi prapodivný ostych vycítí. Na tváři se tedy znovu objeví pokřivený úsměv. Pokřivený. To byl i Oberyn. Proplete si s ní prsty, přesněji s tou rukou, která ho udeří do hrudy, jakoby byl snad Houdini... Ano, až přijde na to, kdo jeho maličkost skutečně je může před ní odhalit hruď s otázkou, 'asi mě chceš praštit, co?' Jak jen by to bylo frajerské. "Na začátečnici... Lásko, poznej život v essoských městech. Přímo z nich dýchá zkaženost." Poznamená směrem k ní, polibek jí dle libosti oplácí a hřbety prstů přejede po hubeném stehně. Ještě po nich zůstanou zarudlé cestičky. "A vášeň..." Vydechne provokativně, jakmile její ručka najde jeho... oštěp, opět. Klidni hormon nebo ji chceš obtáhnout ještě zezadu? Přijít sem její maminka, zřejmě se nespokojí s výmluvou typu... 'Tak jsem se vrátil a konečně poznávám svou asi dceru... Bylo jí vedro a samozřejmě na mě spadla. To ten vítr.'

'Nemrzí tě to? Jak jen se těšila na svého úžasného otce... Objeví se v očích ty jiskřičky, jakmile zjistí, že jí její "dokonalý" tatínek použil jako kdejakou jinou běhnu?' S jedním souhlasil a sice... byl dokonalý. A že ho svědomí hryzalo... Jakmile z těchto sraček dostane rusovlasou seveřanku, přestane jeho dušička moralisticky kázat. A jestli pro ni měl dát všanc budoucí vztah s dcérenkou? Tu cenu zaplatí. "Samozřejmě. V Dorne se nenachází lord, kterého bych neznal... Pokud je, co k čemu." Ušklíbne se po posledních slovech, zatímco kávové oči klouzají po dívčině. Už ji nepozorují jako kořist, ale znovu si ji měří, jakoby hodnotil její další dispozice. Než na něj vůbec stihne dosednout, zvedne se. Rychle, až příliš rychle. Ne však, jakoby od ní prchal, jen přejde k menšímu stolku, který se v kajutě také nachází. Kromě nejrůznějších listin, aletiometrů, map nebo zkrátka jenom nestydatých figurek se nachází i pár olověných plaketek s umně vyrytými reliéfy nejrůznějších míst.

Jednou z Eliiných zálib bylo hledání odlehlých míst, "bratříčku, bratříčku, copak nevidíš... musí to tady být kouzelné a když se budeš opravdu koukat uvidíš mýtické stvoření. Nebo... Nebo třeba vílu, která tě okouzlí, budeš patřit jen jí a budeš s ní šťastný. No nesměj se mi! To je vážná věc, plánuji ti budoucnost!" Jak nádherný byl její smích. Tak čistý... zvonivý... nejnádhernější zvuk, který kdy slyšel. A byl nenávratně pryč. Je to posmutnělý úsměv, jeden z mála opravdových, které se na dornově obličeji objeví jen zřídka.

Šťastná myšlenka je opět zahnaná. Elia. Sluníčko. V dlani se objeví okrouhlý nevelký plíšek a na něm... Několik sloupů, prostranství jež bylo zcela jistě v podzemí a čím se lišilo od jiných? Sloupy byly porostlé květinami, obmotané girlandami květin, tolik podobných planým růžím ze severu. Oko seveřanky si toho muselo všimnout.

Ten rádoby bezcený plíšek vtiskne Eleine do ruky. Je v jakémsi pokleku, jakoby jí žádal o ruku a její vlastní ručku... nepouští. Opět si jsou blízko. "Předej tohle Sanse Stark bez toho, aby tě někdo viděl v její blízkosti. Řekni ji, že na ni budu čekat ve stejnou dobu jako minule.. A já ti dávám své slovo, že poznáš svého otce. Dávej na sebe pozor, chéri, pokud tě vyhodí nejbližším oknem... nevěřím tomu, že bys měla devět životů jako toulavá kočka." Poslední políbení, které ukradne z jejích rtů, bylo daleko něžnější a...

...Poslední.

Eleine z jeho strany cítila tu náhlou odtažitost. Nechápala proč se od ní tak odtáhl, když do teď si docela… Rozuměli. Očka jakoby jí trochu ztmavla, ale nepřestala ho sledovat, jak přechází tam a zpátky. „Jediné, co by ti mohlo pomoct při hledání je, že mě matka pojmenovala po někom, kdo byl mému otci hodně blízký. Slyšela jsem ji, jak to vypráví jednomu našemu známému. Nechtěla mi dát úplně stejné jméno. Ale přizpůsobila ho podle těch jejich jmén“ pousměje se.

V prstech později stiskne plíšek, který ji dal a pořádně si ho prohlédne. „Dobře. To zvládnu. Nikdo si mě ani nevšimne“ usměje se a pohladí ho po tváři. „A co dáš mě, abych měla jistotu, že naše dohoda platí,  Oberyne?“ zadívá se na něj vážně. Tentokrát už ne tolik oddaně. Ale jako správná obchodnice, která touží po nějakém ujištění, že skutečně dostane svou odměnu za práci, kterou má pro něj udělat. A nehledě na to, že i přestože si věřila ve splnění tohoto úkolu, pohybovat se po královských hradbách nebyla jedna z těch bezpečnějších věcí.

Pomalu vstala, aby se mohla začít oblékat a přitom ho nechávala přemýšlet nad tím, co bude fungovat jako záruka, kterou si po něm vyžádala. Možná se přece jen něco málo naučila od přítomnosti toho ohavného trpaslíka ve svém životě.  V hlavě při tomhle všem hlodaly výčitky vůči matce, která ji celou dobu vychovávala a ona teď takhle okamžitě přikývne na Oberynovu nabídku aniž by se s ní poradila. Celou dobu jí před jménem jejího otce chránila. A možná kdyby ten Eleine tušila, s kým to vlastně tu dohodu uzavírá, pochopila by ji.  A možná by byla znechucená sama sebou. Ale to je jen samé, co by, kdyby.  Ohlédne se na něj přes rameno, jako to dělávala její matka a usměje se. „Takže, Oberyne?“

Vypadalo to, jakoby ji poslouchal, pravdou bylo, že její slova vnímal jen málo, jen jako kulisu, popravdě... si ji měřil. Prohlížel si teď i části jejího těla, které ho předtím zajímaly jen okrajově... Ale teď. Nesnaží se přehlížet ty rysy, které po něm zdědila. Kávové živé oči, temné tůně, ze kterých však člověk nemá strach, nebojí se, že v nich utone. Jemně řezaná tvář... A v neposlední řadě, vlasy černé jako havraní křídla. A když pomineme to vše... Pak také zlatohnědá pokožka. Nemohla ji mít po nikom z Králova Přistaviště. Byla Dorn... A jeho dcera. Věřil, že se spolu poměrně dobře domluví, na všechny své děti měl přeci jen značný vliv.

A ony na něj.

Před packou, která hřbety prstů jemně přejíždí po jeho skráních, neuhíbá. Nechá ji sjet dolů a poté ji uzme do neúplného sevření. Dlouhé prsty podpírají ty její, od špiček až po kloubky, zatímco palec... Hravě krouží po její dlani. Dotyk ze kterého až mrazí a Martell... Ten jí stále hledí přímo do očí, udržuje s ní oční kontakt. Na tváři se objeví pobavený úsměv, jakmile s ním začne smlouvat. Líbila se mu, skutečně. Nebyla uťáplá a hloupá, její štěstí, že nekupovala zajíce v pytli. Na moment se odmlčí, jde vidět, že svá následující slova pečlivě volí. Nemohl si dovolit chybovat, ne teď... když byl tak blízko. K pomstě Elii a k unesení klíče k severu. Na druhou stranu... Holce jako Eleine, prakticky levné divě, která by mohla jakýkoli úpis použít proti němu, věřit nemohl. "Budeš u mě mít jedno místo na lodi, jsem si jistý, že tatínka ráda poznáš osobně. Je to dostatečnou kompenzací další nesmluvená návštěva na mé lodi..." její ruka osamní, Oberyn drze zastrčí volné pramínky temných vlasů za ouško, "by tě mohla stát ztrátu tvých sluchovodů. Nebyl by to hezký pohled, ale kdo ví... změna je život." Poslední část sdělkení vyzní s cynickou nadsázkou.

Opře se o dřevěné trámy a spod víček pozoruje její počínání. Muselo jí přeci docházet, že bez něj... jako bastard, i když pod dohledem bohatého lorda neměla šanci dostat se na loď bez toho, aniž by před tím byla několikrát znásilněna, a kdo ví, jestli by ji dotyčný kapitán vzal skutečně na jí určené místo. Diskutabilní. "Dohoda uzavřena, Chéri? I v Dorne budeš mít jistý život... Pokud jen budeš chtít. A teď... můžeš jít." Převezme od ní nitku, už je to zase on, kdo převzal a určuje směr konverzace. Narozdíl od Eleine si totiž byl skutečně jistý sám sebou...

Jak pravil, tak jistě učiní. Neplánovaná schůzka dvou neznámých byla ukončena s příslibem dalšího setkání a možného objevení pravdy. Eleine odešla vyplnit svůj úkol a Oberyn ostal sám. Ale nemělo tomu býti na dlouho. Přes Bleší zadek se k němu blížilo zlo. Muž, kterého by nejraději stáhl z kůže a pověsil si jej nad krb. Nejhorší osoba pod sluncem, která mu svou hroznost ještě dokáže! Ale Oberyn též nebyl drobným kvítkem utlačovaným v ohromné zahradě. Svou velikost a houževnatost již ukázal Eleine. A tyto dvě šelmy se nyní utkají v lodním ringu! Kdo zvítězí? Lev či zmije? Uvidíte brzy na HBO!

Nikam nespěchal, i když procházel nejsmrdutější částí Králova přístaviště. Domovem pro sirotky, žebráky, coury a zloděje. I dva strážní stačili k tomu, aby mohl projít uličkou bez obtíží. Sera Amoryho poslal zpět do Rudé bašty. Jeho setkání s princem Oberynem by mělo dopadnout bez konfliktů. Nepotřeboval mu připomínat, čí dýka několikrát zajela do tělíčka jeho neteře. V tomto rozhovoru se bude částečně jednat i o jeho rodinu. Ale o tu živější část. Ta mrtvá pro něj význam nemá, což je zcela jiného rázu u Oberyna. On ale nevkračuje do místnosti plné zmijí bez plánu. Nebo spíše návrhu. Nikdy nemůže očekávat, jak jeho stolovník zareaguje. Dobrá, jistí lidé jsou dokonale prohlédnutelní. Lady Alayne pomaličku požírala touha po pomstě, taktéž jako neustálý děs z každého stínu. Nebylo tudíž pochyb, že odmítne jeho návrh. Cedrik by zase učinil vše, co by jej potěšilo, jen aby si vysloužil jeho uznání. Přesto se tvářil dosti zklamaně nad úkolem, který mu zadal. Zřejmě do něj vkládal až příliš velké naděje. Lady Sansa není žádná prostá děvečka. Je to dcera bývalého pobočníka a nyní se nachází na nepřátelském území. Nenávistné obličeje vidí z každé strany a jak se k němu doneslo, i Joffrey sundal svou masku milujícího snoubence. O tom si s ním bude muset promluvit. Je třeba aby na straně Lannisterů viděla přátelskou tvář. Zvláště co nejdál od Oberyna Martella.
Zastaví se u lodi a nechá se odvést za tím mužem, za kterým musel ujít takovou dálku. Samozřejmě, že kdyby vyčkával ve své kanceláři příchodu Rudé zmije, dříve by zemřel stářím. A soud se blížil, neměl čas otálet.
"Princi Oberyne," pozdraví jej, když ho jeden ze strážných uvede dovnitř. Do špatně osvětleného podpalubí. Ale hadi se mají nejlépe pod písečnou dunou, kde vyskočí na zbloudilé poutníky. Taktéž jako se lvi rádi vyhřívají na slunečním svitu.
"Doslechl jsem se o vašem příjezdu do Králova přístaviště, jehož důvod je zahalen stínem," odmlčí se a popojde dál od dveří, aby mohl stanout uprostřed podpalubí. Blíže nevyzpytatelnému muži. ..."Rozhodl jsem se vás přivítat ve městě jménem krále Joffreyeho. Jistě by se s vámi rád sešel, ale je příliš zaneprázdněn. Cesta do doků by pro něj jistě byla příjemným zpestřením, ale časově náročným," nenápadně tím naznačí, jak je převelice nadšen tím, že se sem on sám musel trmácet. Sice po cestě stihl vyřídit dvě důležité záležitosti, díky které se zbavil i neschopného velitele, ale uvykat si na takové peripetie nehodlal. Kvůli nikomu.

Na zbytečné výčitky nebyl čas, těžko říci, jestli by bouchal hlavou o zeď kvůli tomu, že obcuje s vlastní dcerou nebo, že ji sprostě využívá. Ale co už... Nepříliš důležitá musí udělat přednost jinéme. Nebo spíš jiné. A on by si vyrval srdce z těla a zaprodal ho Ďáblovi, kdyby díky tomu Elia a její děti obživli. Ale takhle? Byl z něj pomstychtivý chlípník v nejlepších letech, který dýchal pro pomstu, pro vyvraždění veškerých zlatovlasých zmrdů a všech, kteří se jim pomáhali. Potěcha pro duši, až položí prsty na studené tělo až si přiveze hlavu každého z grázlů, jen aby se na ně mohl každý den v Dorne pobaveně dívat. Jak vidno... Pro každého je pojem 'fantastický' úplně odlišný.

Příliš se nepředřel, aby na sebe navlékl přemíru oblečení, po Eleinině odchodu znuděně ležel v ruce držel perořízek, kterým se velmi lordsky šťáral mezi zuby a jediné, co zahalovalo naprosto dokonalé tělo dornského mouřenína byly volné nohavice. Zřejmě za lordem Tywinem příliš nespěchal, jak kažé slušnost hosta, ohlásit se hostiteli. Jasně mu tím dával najevo, že ho má arogantně u zádě, radši bude debatovat s kýmkoli, klidně i s Pavoukem nebo se Skřetem... Klidně i s tím Tywinovým řiťolozem, jehož jméno si ne a ne zapamatovat... Byl to zkrátka zlatý paroháč, teď ještě, aby v něm i jeho rusovlasá kamarádka viděla stejnou zbytečnou krysu jako dornská zmije. Ach ano... Sansa Stark, bude se s ní muset brzy sejít. A soud nad jejím otcem? Musela vědět, že je jen hloupou zástěrkou, aby si grázlové udrželi dobrou pověst. Jakmile s královou snoubenkou opustí tuhle díru... Bude to jasné vyhlášení války. A přesně po té Dorn toužil.

Dýka opustí jeho prsty, rychle rotujíc se zabodne do pooteřených dveří a jen o pár stop při svém letu mine hlavu lorda Tywina. Jaká by to byla nešťastná náhoda, kdyby se cílem stalo jedno z chladných očí... Nicméně s Lannisterskými ozbrojenci se ve dveřích objeví i pár jeho vlastních. Tichých zabijáku, jenž jsou vedeni jeho oficiální milenkou. Přejede po všech přítomných lhostejným pohledem. Na ostře řezané tváři se objeví nevyzpytatelný úsměv. Jakoby se setkal se starým známým. "Ellario, lásko, dovol, abych ti představil Tywina Lannistera. Velkého Lva z Casterlyovy skály, toho, který sehnal dokonale padnoucí rubáše pro prince Aegona a princeznu Rhaenys." Zvedne se, momentálně vůbec nevadí, že je o něco menší než starý lev... Konec konců, pověst, která Oberyna předchází absenci výšky dokonale vykompenzuje. V černých očích se zračí ta těžko kontrolovatelná nenávist a divokost. Ale teď... Teď nehrozilo, že snad podřízne slavného Tywina jako podsvinče, na to nebyl čas.

"Doufám, že jsem vás nenechal čekat příliš dlouho. Menší zdravotní indispozice zabránili ctihodnému Doranu Martellovi účastnit se soudu nad domnělým vlkodlakem lordem pobočníkem Eddardem Starkem." Odvětí nonšalantně, temné oči se zabodnou do lorda Tywina, jakmile dá Oberyn na Starkův titul velmi patrný důraz. Bylo zjevné, že šperk, který označil Tywina pobočníkem, nebral v potaz. Přeci jen... Král Joffrey nebyl stále ještě korunovaný a mohla snad královna regentka, ta roztahnožka Cersei jmenovat nového pobočníka? Nemohla...

"Jste velkorysý, lorde Tywine, mohu vám snad něco naídnout? Víno?" Odmlčí se a jeho pohled přelétne po palubě a vrátí se zpět k Tywinovi, nenabídl mu místo k sezení, nebyl zde vítaný. "V pořádku, lady Sansa se ukázala jako dostačující náhrada... Stejně tak váš vnuk... Cedrik?" Pokřiený úsměv a jméno mladého prince... vysloveno se znatelným znechucením. Ať už byla konverzace jakákoli, očividně si princ s princem nerozuměli.

I kdyby se před ním Oberynem promenádoval, jak jej Sedm stvořilo, ani by to s ním nehlo. Slýchal o něm spoustu řečí a drbů, párkrát se s ním i viděl, aby byl připraven na nejhorší. I na to, že jej po příchodu bez prodlení probodne kopím. Na to by se tvářil nelibě, ale nepřekvapilo by jej to. Vskutku by byl spokojenější, kdyby se v tomto ohledu mohl sejít s princem Doranem. Chladnější hlava a více bystřejší. S tímto mužem to bude od počátku jako na ostří nože. Téměř doslova, když kolem něj proletí dýka a bez ostychu se zabodne do dřeva. Je si jist špatným směrem nebezpečné zbraně. Kdyby potom princ okamžitě toužil, trefil by se přesně. Tuto emotivní nezdvořilost nijak nemíní komentovat. Nepřišel za ním, aby ještě více rozvířil vody jejich nepřátelství a nenávisti. Ocitli se ve válce, kde si musí upevnit spojenectví s lidmi, kteří by je bez ostychu podřízli i ve spánku. Neměli by si to brát špatně. On by učinil totéž.
Ani se neohlédne. Pozornost nemíní určovat nikomu kromě prince Oberyna. Jeho děvka a muži jsou pouhou tichou hrozbou, jako vše, co by tento muž mohl vypustit z úst. A jistojistě si nebere žádné servítky. Nepohne jediným svalem, když zmíní ten, jak to nazval Robert, "dračí potěr". Nezbytná nutnost. On svou neurčenou úlohu splnil. Získal královu přízeň a dokonce i Jon Arryn, starý moralista, uznal za vhodné, aby se jeho dcera Cersei stala královnou. Co více, kromě pobočníkova křesla, si mohu přát? A pokud kvůli tomu měl nechat zemřít pár dětí, budiž. Jeho rod, pověst i odkaz pro něj byl důležitější než cokoliv na celém širém světě. A to, co se o nich povídalo? "Jejich rod povstal z mrtvých dětí."
Lannisterové tu byli dříve než ty dva malí dráčci. Vzkvétali mnoho let před jejich narozením a ano, je možné tuto historku brát i z jiného úhlu pohledu. Z dob, kdy se proti nim postavili Tarbeckové a Reynové. I v ten den umírali děti. Děti zrádců, nebezpeční naživu, nedůležití po smrti. Přesto to byla stále hloupá báchorka, která se nesla více s jeho jménem než s rodem Lannisterů.
"Snad vám nebude po chuti, když nám vaše milenka s jejími vojáky a mými dopřejí soukromí," spíše prohlásí jako hotovou věc než jako otázku. Dveře jsou zavřeny i s dalšími nepotřebnými posluchateli. Určité záležitosti raději probíral mezi čtyřma očima. Ani o jeden pár víc.
Pohne se z místa a pomalými kroky začne přecházet po kajutě, nespouštějíc ocelově modré oči z pověstné rudé zmije. Byla to opatrnost, nehodlal jej provokovat, přesto se v tomto muži nevyznal. Nepředvídatelný jako bouřkové mraky. A nebezpečný jako klikaté kulové blesky.
"Čas užitečně strávený jistě pro oba z nás," odvětí na jeho neomluvu. ..."Mrzí mne zdravotní komplikace vašeho bratra. Jistě mu bude brzy lépe. Rád bych mu poslal své pozdravy," skoro jakoby se mu pohly koutky úst, ale mohlo jít jen o špatné osvícení a hru stínů.
"Doufám, že nepohrdnete místem prince Dorana u soudu lorda pobočníka Eddarda Starka," otituluje tu nicotnou existenci stejným titulem jako princ Oberyn. Je srozumněn s tím, že král stále není korunován, tudíž on stále nebyl zvolen. Přesto se tu nalézalo minimum lidí, kteří by byli ochotni mu to říci do očí. Bohužel, jeden stál přímo před ním.
"A to není jediná věc, kterou jsem s ním mínil probrat. Jelikož je indisponován, bylo by na místě, abyste jej zastoupil i v dalších záležitostech," z niž některé se mu budou líbit více, některé méně. A jeho reakce bude vskutku zajímavá. Nepochybuje, že by i jeho samotný život mohl být v ohrožení, ale s ním by skončil i druhý. Ten, na kterém Oberyn tak lpí nebo spíše lpěl, když věděl, že stále dýchá.
"Bohužel musím odmítnout. Víno utupuje smysly," nepatrně trhne hlavou, jako by s ní chtěl zavrtět. Pokračuje v chůzi, aniž by jej napadlo se posadit. Netřeba, některé záležitosti se dají probrat i ve stoje. A jak mohl očekávat, byla to tato zákeřná zmije, která připravila o život dva lannisterské vojáky. Nikdo jiný nevyužíval podobných metod. Ne v Králově přístavišti.
"Ano, Cedrik se mi též svěřil o vašem milém shledání," zkratkovitě a se stejnou nechutí. ..."Co se týče lady Sansy, jsem vám vděčen, že jste jí zachránil, bohužel musím konstatovat, že jste si její stráž spletl s únosci lorda Stannise. Jak je zřejmé, stáří dohání každého z nás," nepatrně jej popíchne, což není nic proti tomu, co Oberyn míní provést se Sansou. A ať jej napadá cokoliv, on mu ji nevydá. Vlastně, nepředvídatelný had by z ní měl spustit oči v moment, kdy mu před ně postaví jiný drahokam.

Špatně, velkého Tywina Lannistera, který kromě toho, že sere zlato byl pověstný, také svým minimálním smyslem po humor, se rád seznámil. Tento muž si stihl vysloužit tolik nenávisti ze strany dornské zmije a to bez toho, aniž by ho Oberyn viděl, či s ním mluvil. Jednalo se o pocit, který ho uvnitř spaloval pokaždé, když o Tywinu Lannisterovi zaslechl pouhé zmínky. Nenávist byla totéž, co přátelství. Buď se jednalo o cit, který postupně vznikal nebo šlo o čistě spontánní popud. Jaká z možných variací mohla být horší, nebezpečnější pro osobu, která dokázala v někom vyvolat takové pocity? Princova tvář nic z toho neprozrazovala a přestože by Tywinovi nejraději dopřál už teď pomalou a velmi bolestivou smrt, za každou kapičku krve, která vytekla z Elii a maličké Rhaenys. Za odporné zvěrstvo, kterého se Hora dopustil na jeho synovci. Ne, Oberyn se dovedl stejně umě přetvařovat jako postarší muž naproti němu. Úsměv, který z jeho tváře nezmizel takřka nikdy, koutky se nestáhly do vážné grimasy ani teď. Muž, který se směje.

Síly byly vyrovnané, k jeho velké nelibosti, ani on nepohlížel na nikoho jiného než na svého šedivějícího soka. Za pohled mu nestáli ubožáci ve zlaté či černé zbroji. Nicméně i přesto, že si Oberyn takzvané vojáky neprohlížel, nemohl přesně rozeznat jejich kvality, byl si jistý, že jsou stejně minimální jako snad tmavooděných panáků, kteří se s ním pokoušeli měřit. Ale chvíle krveprolití a shlížení na rudou lázeň... Byla by to potěcha zraku pozorovat, jak rudé pláště pomalu tmavnou, prosakují se kapalinou vycházející z jeho nepřátel. Černá látka na pláštích druhých strážných by mu sice nezaručila stejný pohled, ale děs ze smrti, náhlé zakalení očí... Ty chvíle pro něj byli v určitých případech větším afrodisiakem než jemná tělíčka žen či mužů... Dle libosti. Z černých očí, šlo lehko rozeznat, že by mu podobná řezničina byla právě teď po chuti, když tak pohlížel na lorda Tywina, tak povýšeně, jak to uměl jen on... Jako bůh zkázy.

"Ale kdeže, ještě si ani nestihla prohlédnout skvost Sedmi království, jak jistě víte, ulice minulou noc nebyli příliš bezpečné... Stannis Baratheon se ukázal zřejmě nerovnocenným protivníkem pro obránce Přístaviště." Zúčastněný povzdech, jakoby se snad jednalo o zanedbatelnou chybičku. I přes těžko prohlédnutelnou kamennou masku, díky níž se Lannister stával tak nečitelným, ho nepřesvědčila o hrané lhostejnosti. Zatrpklý bratr krále byl příliš daleko, spolu s malou vlčicí, ukryti před kteroukoli jinou šelmou, která by je chtěla ohrozit. Oberyn se Stannisem nesympatizoval, avšak i přes to minimum antipatií o něm nikdy nesmýšlel jako o slabochovi. Lannisterové udělali špatně, že ho podcenili.

Dornové a jeho společnice odešli. Stejně tak lannisterští žabaři. Osaměli. Lev nebyl jediný, kdo se snažil rozeznat něco... víc. Ač se Tywin nedbale procházel po kajutě jako masožravec uvězněný v kleci, Oberynovi jeho snaha neušla, on sám připomínal spíše plaze, který se sluní na horkém kamenu. Nevšímavý k okolnímu světu. Pravda byla však... jinde.

"Vaše upřímná starostlivost ho potěší. Chtěl vyjádřit také soustrast vdově po Robertu Baratheonovi, obdivuje její vnitřní sílu s jakou dokáže své ztrátě čelit..." Fráze střídá frázi a tahle konkrétní ekluje se s Oberynovou běžnou mluvou, jakoby ji z učební příručky či snad z Doranovích úst vytrhl. Poselství však bylo zjevné, ani on, který smrt Robertovi přál ničemu, co Lannisterové sdělili, či spíš, byli ochotni sdělit, nevěřil. Natož pak jeho bratr, mnohem prozíravější než byl Oberyn.

Úsměv na tváři se rozšíří, v temných očích se objeví záblesk. Na nabídku, položenou se stejnou netaktní formálností nic neřekne. Aniž by na tu velkorysou nabídku nějak zareagoval přejde ke stolu a z mnoha a mnoha pergamenových zažloutlých lejster vytáhne jedno konkrétní, ruka byla jistá, když si poklepal papírem na hřbet ruky. Nijak Tywina nepřerušuje, tudíž se z jejich místy stroze vedeného dialogu stává monolog a to z jeho strany, výraz Oberynovi tváře je stále stejně výsměšný. Neutrální.

"Povězte mi, lorde Tywine... Co očekáváte, co vám dá záruku, že přistoupím na vaši hru, Starka se vám podaří očernit a váš mistrovský šachový tah bude ukončen." Hlava pootočena mírně na bok, přičemž si měří lotra, jež si hraje na dobroděje ostražitým pohledem Oči jsou mírně přimhouřeny a lejstro papíru, písmem pootočené směrem k jeho společníkovi, může v něm snadno poznat tentýž dopis, který před pár týdny poslal Doranovi. "Co když ku příkladu vyjde najevo, že je Stark nevinný, že za jeho smrt může... člověk, kterému překážel v Králově Přístavišti." Znal smrtelně nebezpečnou Hru o Trůny a partií figurek dovedl pohybovat se stejnou grácií jako stařec, jež měl stále dost elánu. Neodsuzoval... Ne doslova.

"Stráži bohužel chyběla morálka... Jistě nejsem jediný, kdo je v jistých ohledech staromódní." Ušklíbnutí, popíchnutí se ho nedotklo o nic víc než starého lva jeho vlastní poznámka. Nebylo tajemstvím, co se dělo s muži, kteří nedostáli svým povinnostem. Rychle klesali až na samotné dno.

Ústa se usmívají, pohyby nijak nenasvědčují agresivitu. Ale oči prozrazují veškerou pravdu, ukrývající se hluboko uvnitř. Dvě temné tůňky, které prozrazovaly veškerou nenávist a zlost k jeho osobě. Oberyn Martell mohl být sic bravurní herec, ale neošálil ani jednoho z nich. Oba si byli vědomi vší té přetvářky, jež se vznášela ve vzduchu spolu s letitými spory. Kroužily kolem sebe, proplétaly se a pokaždé si prohodily svou dominanci. Ale falešná zdvořilost se na vyšší příčce udržovala déle. Nebýt jí, jistě by již chladl na pomalu pohupující se zemi. O princi z Dorne se povídalo mnohé a mnohé jej připravovalo na tuto alternativu. Přes veškeré řeči a pohádky se rudá zmije držela diplomatického způsobu svého bratra s velmi nepatrným rozdílem. Princ Doran by se jistě neodvážil použít něco jako sarkasmus či dvojité řeči. Tento muž musel mít za jakýchkoliv okolností zbraň po ruce. A postačily mu pouhá slova.
"Nebyl bych vědom toho, že by přes den ulice překypovaly nebezpečím, které by Zlaté pláště nezvládly vyřešit. Co se týče Stannise Baratheona, jeho nesmyslný únos proběhl v nočních hodinách. V takovém čase se žádná soudná osoba neprochází po ulicích," zcela vědomě urazí Oberynovu děvku, jenž zajisté nebyla jakkoliv odlišná od svého milence. Své pozorovatele neplatí, aby mu donášely zbytečné informace. S takovými možnostmi by se nedostal na post pobočníka a jistě by nebyl ani tím kým je. Mnoho obyvatel Západozemí roznášelo klevety o krutosti a pýše, kterou se mocný Tywin Lannister honosí. Ale ani jeden z nich se nepokoušel pohlížet na to z jeho perspektivy. Snažil se zcelit a říši a zlepšit pozici rodu. Na ničem jiném nezáleželo.
I přes značnou dávku lhostejnosti, jej stále hlodal osten vzteku ze Stannisova úniku. Doneslo se k němu, že jej Cersei vykázala z města, což nenesl příliš dobře. Ani jednoho z Robertových bratrů nemínil spustit z očí. Oba se pevně drželi těch lží, které samy roznesly, aby si mohli trůn zabrat pro sebe a stávali se tak velice nebezpečnými protivníky. Kdyby se mu je podařilo zadržet za spolčení se se zrádcem, mohl udržet jejich vazaly v bezpečné vzdálenosti. Museli by pokleknout před králem místo svých lordů a odpřísáhnout věrnost. Dalo by se též uvažovat o změně představeného rodu. Jistě by se dalo považovat za velmi prospěšné, kdyby na Dračím kameni a v Bouřlivém konci usedl někdo, kdo by dokázal posloužit vyšším účelům krále, pobočníka a říše. Již se další plán dávno rýsoval. Po sejmutí lordských i veškerých jiných titulů i statků z ramen Stannise a Renlyho, jeho vnuci by získali ta práva, která jim strýcové odpírali.
Se svým pochodem neustával do doby než Oberyn opět promluvil. Věnoval pátravý pohled několika drobnostem v kajutě než obrátil zrak na prince a již jej u něj ponechal. Bylo bezpečnější vědět o umístění zmije než jí ponechat pod pískem, vyčkávajíc na možný útok.
"Taktéž jako mou dceru potěší vzkaz od prince Dorana. Ztráta muže je těžká pro ženu v jakémkoliv věku."
Etické fráze měl zajisté princ naučené nazpamět, jakožto každý, kdo se narodil do dobrých větví stromu, ale pochyboval o tom, že je využívá často. Vyčkával, kdy jej hra na slušného a rozumného bratra prince Dorana omrzí a ukáže pravou tvář. Tvář plaza s rozviklaným jazykem, který se plíží za vyčkávajícím lvem.
Pohlížel na Oberyna, když se z jejich dialogu stal monolog. Ústa nepotřebovala vést, proto více pozornosti zaměřil na samotnou rudou zmiji. Jeho oči byly jako dva černé uhlíky. Stačila jiskra a rozpálily by se doruda. A on jim mínil tu jiskru dopřát.
Jeden krátký pohled na to, aby zjistil, co obnáší srolované lejstro. Dobře poznával pečeť rodu Lannisterů. Neodhadoval jaký důvod má jeho vytažení, ale nepřikládal tomu přílišnou váhu. Svá slova vždy vážil stejně pečlivě jako své kroky. S veškerou opatrností plížící se šelmy.
Ponechá slova Oberynovi, nemíní mu překážet při jeho nenápadném obviňování. Písek se rozestupoval a poodhaloval syčící bestii.
"Stráži chyběla pevná ruka. O to bylo již postaráno," ponechá si čas na odpověď k předcházející věci. A taktéž jasně ví, že přichází pravá chvíle na další šachový pohyb. Přidání jiskry.
"Pokud jde o zesnulého Roberta, s politováním musím poznamenat, že spousta lidí by byla schopna jej připravit o život. Přes jeho bratry až po jeho nenápadné nepřátele," nápadně se zadívá na Oberyna, ale jistojistě tím nic nezamýšlí. Rudá zmije se v době, kdy Robert zemřel, nenacházela na území Králova přístaviště. I když by se dalo polemizovat i nad tím, kdo jiný se tu mohl nalézat.
"Naše vítané spojenectví by neprospělo jen našim stranám, ale především vaší sestře ... Elie," vysloví její jméno, které z jeho úst znělo naprosto nepatřičně. Nyní stačilo jen vyčkávat. Držel Dorne v šachu již devatenáct let, aniž by to princ Doran či princ Oberyn tušili. Odhalení se stalo sladkou odměnou po rocích odříkání.

Skutečně netušil, co tohle setkání přinese. Mohlo to být prakticky cokoli... Skryté výhružky slibující brzkou smrt pro kohokoli, na němž jednomu nebo druhému muži záleželo. Vidět je jakýkoli náhodný pozorovatel, nepozastaví se pohledem na dvou, zjevně znesvářených mužích, kteří nemohli probírat nic podmětného. Co by spolu mohli probírat hodnotného, zatímco se budou propalovat pohledy, vyměňovat si plané fráze, falešné lichotky a ještě lživější úsměvy. A to jen z toho důvodu... Že byla zmije v situaci, kdy nemohla zaútočit, jelikož k tomu neměla žádný důvod. Takzvaně. Princ z Dorne jich mohl najít stovky, mnoho a mnoho vysvětlení, proč mrtvola samozvaného pobočníka leží bez hnutí na prknech jeho paluby. Starší muž si byl zkrátka až příliš dobře vědom svého výhodnějšího postavení. Aspoň prozatím a jakkoli byl princ z jihu horkokrevný nebyl hloupý, nepřestával vyčkávat na příležitost, kdy bude moci zaútočit. Na druhou stranu, pokud by se lord Tywin dopustil byť minimální chyby v jejich slovním dialogu, ať už šlo o špatně zlovené slůvko nebo nevhodný pohyb, zjevně by ho to zklamalo. Nepřítel, který se vám vyrovná je přeci jen mnohem lepší než ubožák, který se skrývá za pověstí mocného muže.

"Chápu, že vaše zvyky se poněkud odlišují od našich dornských, avšak neměli byste, zvláště v těchto časech, kdy se objevují skrytí nepřátelé nekorunovaného krále být připraveni i na sebenepatrnější nezvyklé machinace? Bezpochyby je více těch, kteří si rádi zkracují čas hrou o trůny..." Hladce svému konverzačnímu společníkovi oplatí onu urážlivou poznámku. Nebyl to přeci jen sám hrdý lev, který podřízl pár nevinných dětí? Ač byl jeho čin skryt stejně temnou nocí, jaká nastala při únosu jedné ze Starkových dcer, nebyl o nic hanebnější. A jejich malá partie... Jakkoli se lord Tywin snažil tvářit mile zmije mu nevěřila. Šlo pouze o další pohyb jedním z pěšců na velké lidské šachovnici.

Princovi motivy se od aspektů hry druhého lorda dosti odlišovaly. Jeho chráněnka musela vědět, že její otec, údajný zrádce nemá žádnou šanci vyhrát soud, který bude stejně ubohý, pouhá fraška, stejně jako důvody pro něž byl čestný lord Eddard zatčen. V malé rusovlasé lady se skrývalo víc síly a nenávisti než vystavovala na povrch. Byla klíčem k severu a momentálně jedinou cennou figurkou, kterou kočkovité šelmy měly, poté co jim ta druhá byla unesena. A Sansa? Věděl, že mu věří, minimálně je nucena, pokud chce pomstít neprávem uvězněného otce. A i kdyby náhodou lord Eddard celý případ vyhrál... Nebude ničím víc než zlomeným mužem bez majetku a bez titulů. Jeho pověst byla pošpiněná. Mladá lady se bude muset naučit, jak dát... aspoň částečně jedné fázi svého života sbohem. Zbyde jí jen ten pocit, zlost a nenávist, hodující na každé buňce tvořící její osobu. Jak málo lvi znali nenávist, jež byla mnohem lepší hnací silou než cokoli jiného... Oberyn byl živoucím důkazem toho, jak se dá žít, či spíše... přežívat.

"Všichni máme zjevně zkušenosti s tím, jaké to je ztratit někoho milovaného." Mohlo jít o další z planých frází na vyjádření hluboké soustrasti nad umrtím v blízkém kruhu rodiny, avšak podle záblesku v temných duhovkách měla slova daleko větší hloubku. Konec konců, i lord Tywin přišel o milovanou ženu. A jakkoli se vůči té ztrátě pokoušel působit lhostejně, Oberyn si byl jistý, věděl, že ho zasáhla stejně jako jeho ztráta Elii. Pocítil ten špatný druh uspokojení. Starší muž si uměl zachovat velmi dobře svou ledově klidnou tvář, byly to však činy, které ho prozrazovaly, každý v Západozemí věděl, jak hluboce nenávidí svého syna skřeta. Jednak proto, čím byl... Ale také z důvodu zcela prostého. Tyrion Lannister byl v jeho očích vrahem, stejně jako v očích své sestry, 'Zabil mojí mámu... Ale to nevadí, všichni říkají, že brzy stejně zemře. Doufám, že mají pravdu, takhle dlouho ani žít neměl.' Hierarchie lvů byla vlastně velmi jednoduchá, stejně jako zvěř, kterou měli v erbu, nejslabší článek, který se nevyrovnal krásou nebo silou, pokud nebyl chytrý, nepřežil. Nepotřebovali ho.

"To skutečně, každý to nadání má, král Robert ve tvoření si nepřátel skutečně vynikal a lord Eddard je velmi dobrý herec, necháváte ho tak dlouho chátrat a on přesto... udržuje masku nevinného muže." V hlase zazní jasný posměch, tedy přesně takový, jaký budou skrývat občani Králova Přístaviště, jelikož se velkých zlých šelem, které vrhají dlouhé stíny, zkrátka bojí, prostý lid uvěří lecčemu, avšak poté, co ho krmili pohádkami o šlechetnosti severského lorda jim předložit toto... Je jen ztráta času než je jejich divadýlko přivede do hrobu. A odstranění lorda Eddarda, bude první hřebíkem do zeštíhlující černé rakve. Škoda přeškoda, že to Cersei Lannister přes svou aroganci a hloupost neviděla...

Čekal všechno... Úplně všechno, jakoukoli nabídku, avšak její jméno z úst starého lva? Zorničky se rozšířili, do nosu byl nasát vzduch, jak moc teď Dorn připomínal divoké zvíře, které nemá daleko k útoku a jeho vlastní sebeovládání, které prošlo řádnou procedurou visí na vlásku. "Vysmíváte se mi?" Jeho otázka byla spíše zasyčením, avšak velmi dobře slyšitelným, hněv, kterému Oberyn nepopouštěl uzdu ne teď, když... když ji to mohlo stát život, jakkoli bylo nepravděpodobné, že by přežila. "Nebo snad Lannisterové objevili kouzlo, jak přivést mrtvé k životu?" Bylo jen otázkou času, kdy se neudrží a starého muže třeba uškrtí. Bylo to viditelné z jeho postoje, byl napnutý jako tětiva...

Stáří jej nepřipravilo o schopnost rozumného uvažování. Byl si vědom princovi horkokrevné povahy a nemínil jí věnovat malou pozornost. Kdyby byl hlupákem a bodal svými slovy příliš hluboko, již by se mohl povalovat po zemi s ostřím v hrdle. Přestože se Rudá zmije přetvařovala, jak nejlépe dokázala, stále před ní postával údajný vrah jeho sestry a malých dračátek. Ten, jež údajně vydal rozkaz na jejich pobití. Had může být jakýkoliv, ale svou přirozenou náturu nezapře. Lev je tak hrdý jako je zmije vražedná.
Učiní několik dalších kroků po palubě. Jejich šachová partie se odehrávala na velice pochybném místě. I bez zbytečných pohybů se země pod jeho nohami pohupovala a dávala jasně najevo, kde se nalézá.
"Muž není nikdy dostatečně stár, aby se nemohl poučit z chyb," s jistým úmyslem vynechá slůvko "svých" a zastaví se. ..."O veškeré hrozby, které by se pokoušely hrát svou vlastní hru, je již postaráno ... nebo přesněji, již brzy bude," kdyby se jeho ústa, kdy dokázala usmívat, nyní by to byl jeden z dotyčných okamžiků. Myšlenka byla jasná jako nebe bez mraků. Stannise mínil ponechat pod svým zrakem, ale Cersei rozhodla zcela jinak. Informace o jeho odjezdu k němu došla pozdě. Jistě by přišla dřív, kdyby nevyjednával zcela jiné neodkladné záležitosti. Ale opět příliš podcenil svou dceru v její prosté úloze tvářit se vlídně a udržovat choutky svého syna na uzdě. Neušla mu ta nehoráznost se Sansou. Stále na ní záleželo. Pokud vše půjde dle plánu, Sever získá ten, jež jí bude mít po svém boku. A on jej nemíní "darovat" Oberynovi.
Neviděl do něj a tudíž nemohl tušit, zda mu jde o možného spojence proti rodu Lannisterů či má jen měkké místečko v srdci pro nebohé ženy. Sansu hodlal mít pod celodenním dohledem. Nenápadným, přesto schopným. Její ztráta by znamenala fatální chybu, jež by je stála příliš. Její ztráta v jakémkoliv smyslu slova. Konverzace s Joffreyem byla v plánu.
Na povrchu se nezměnilo nic, zato uvnitř vše. Věděl zcela jistě, kam byla věta mířena. A byla mířena přesně.
"Nikdo se smrti nevyhne. Ani naši blízcí," pozmění to dotyčné slovo, které nemínil dostat přes rty. Joanna Lannister. Již si nevybavoval její tvář, ani hlas, ani vůni. Nepamatoval si z ní nic, to co zůstalo, byla bolest a vztek. V den, kdy jí ztratil mu rozum i srdce odporovali. Ano, i muž, kteréhož považovali za nejmocnějšího v celé říši, měl srdce, ač bylo více prohnilé a upřené na rod, než na lidi, kteří do něj patřili. V den, kdy jí ztratil, mu rozum jasně dával na srozumněnou, že novorozeně není dosti svéprávné, aby bylo schopno vraždit, ale srdce tvrdilo opak. Pro srdce to byl odporný vrah a odporným vrahem zůstal, i když jej rozum ponechal naživu. Stále pátral po tom, zda toho má litovat či využít. Rozum mu ukazoval, že ta odpornost, jež byla jeho synem, po něm podědila vrozenou inteligenci. Ta, která chyběla jeho starším dětem. Ale láska k jeho ženě přesahovala vše, co by mu dovolalo k Tyrionovi cítit něco jiného než nenávist. Přesto, hluboko uvnitř, muselo mít něco důvod, proč ho udržet tak dlouho naživu. A když to nebyla citová vazba, tak co jiného?
"Pokud se skutečně nevinným prokáže, královna mu zajisté bude dlužit hlubokou omluvu a dluh, jež bude nucena splatit. Možných vrahů krále je přemnoho, přesto lord Eddard byl v posledních dnech s Robertem v ne mnoho dobrém stavu. Dle královského příkazu měla být usmrcena sestra žebráckého krále a nikdo z rady se netajil Starkovým nesouhlasem. Nikomu z té sebranky věřit nelze, kromě Barristana Selmyho. I ten jejich hádku potvrdil," ruce složí za zády a upře na Oberyna pohled ledově modrých očí. Takových, jež by se spíše hodily na daleký Sever a ne na teplý jih. On teplu neholdoval. Počasí bylo důležité jen v určitých aspektech. V zemědělství a ve válkách. V těch dalších se dalo lehce pominout. Zda se to stejně jeví stále přetrvávajícímu Eddardu Starkovi. Jistě by horko vyměnil za chladný sever. Mohl mu slíbit, že chladu se dočká. Jakéhokoliv si jen bude přát.
Dle jeho očekávání, zmije vypadla ze své určené role. Maska usměvavého prince dopadla na zem a proměnila se v prach. V takový, jež měl býti dávno jeho sestrou. Přesto nebyl. K čemu by mu ta žena byla mrtvá? Hlavním zdrojem nebezpečí se stali Targaryenské děti, ona přišla více vhod živá. Přesně v tento okamžik.
"Elia Martell nikdy nezemřela. Roberta bylo nutno přesvědčit o opaku," dával si záležet na slovech, ač si byl vědom, že jim Oberyn nebude věřit. Přesto jej nehodlal vyprovokovat k něčemu, čeho by později litoval. ..."Byl natolik posedlý svou pomstou, že by ji zabíl. Od té doby byla uschována na bezpečném místě, aby vyčkala doby, kdy jí ničeho hrozit nebude," malé potěry z vyprávění vynechá. Ať se na ně Oberyn zeptá či ne, nemíní u nich ztrácet čas. Mrtví již nic nepoví. Zato on toho má na srdci stále mnoho. Beze studu by mu podal své návrhy, jež se neodmítají, ale hodlá vyčkat. Je nutno nepřítele nechat vydechnout před konečným zásahem.

- Tywin nemá žádný přímý důkaz o Eliině existenci, ale proč by lhal? Za týden plus mínus se Oberynovi dostane odpovědi
- Co chce Tywin výměnou? Nic prostějšího než sjednocení Dorne a Lannisterů. Elia bude předána do rukou rodiny, když se splní následující podmínky. Oberyn přijme místo v radě na postu správce pořádku, přijme též místo u soudu, jeho jednání bude záviset zcela na něm, ale měl by brát ohled na svou drahou sestřičku. Odkloní své zájmy od Sansy Stark, pokud nehodlá odplout se zcela jinou ženou.
- Poslední podmínka: Princezna Myrcella bude poslána do Dorne, aby se provdala za prince Trystana a princezna Arianne bude poslána do Králova přístaviště, aby se stala Joffreyeho novou manželkou. Sansa, jakožto dcera zrádce, není vhodná volba.
- Tywin ponechá Oberynovi čas na rozmyšlenou a vydá se zpět do Rudé bašty

Oberyn nepodceňoval své protivníky, možná proto stále žil. Když někdo vyprávěl o jeho důležitosti, vždy se zmínil pouze o bojových schopnostech o pozoruhodné rychlosti a obratnosti, stejně jako nebezpečném hrotu, kterým rudá zmije uštkla protivníka. Málokdo věděl, že nebyl strojem, který bezmyšlenkovitě svého protivníka sprovodí z povrchu zemského. Ale kdeže… Oberyn ke každé osobě přistupoval jako k zajímavé látce, prvku, který je nutný prozkoumat, dovedl pozoruhodně rychle poznat slabý bod dotyčného. Snad proto mu málokdo dokázal pohlédnout zpříma do očí, vzdorovat temnému pohledu, který pozbýval jakéhokoli citu. Ačkoli to princ z Dorne nebylo pozitivní zjištění, nalezl ve starém lvu muže jakým byl on sám. Člověka, který se dokázal bez výčitek zbavit prakticky kohokoli. A pohrával si se slovy, bezpečně věděl, jaké slovo zrovna použít, v jaké míře a co naopak zamlčet, jakoby si pohazovali s hořícím uhlíkem, obratně rychle, jen ho nenechat v dlaních příliš dlouho, pokud nechtěli mít kůži i maso spálené na uhel. Souboj dvou vůlí… jak zvláštní a brilantní. Bylo zjevné, že Tywin je daleko klidnější více než Oberyn, který, kdyby mohl, zjevně by dštil síru. Nacházel se v situaci, která pro něj byla stejně nevýhodná jako neplánovaný rozhovor s hlavou z lvího rodu. Kdo z nich byl had? Pravděpodobně oba, on, stejně dobře jako lov, který na moment svlíkl kůži, pod níž se musela nacházet jemné šupiny nebezpečného škrtiče, ukázal zuby. A ač se v Oberynovi vše bouřilo, neposkytl mu žádný důvod k možnosti ho zavřít na Starkovo místo. Řekli si vše podstatné, možná až příliš. Úsměv, který z tváře stále nezmizel ostatně nemohl nic prozradit. Ukázal mu Tywin rub své mince? Co se, ale nacházelo na Dornově líci? Samozřejmě… jedna z osmi.