Lokace: Parožnatý vrch

Kolikrát jen přísahal, že se na Parožnatý vrch nevrátí. Kolikrát to místo hanil při rozhovorech s lidmi. Kolikrát plival špínu na místo, kde vyrůstal. Byť tu prožil šťastné dětství a veselé mládí, jen při vzpomínce na jeho domov se mu úsměv křivil do kyselého šklebu. Pamatoval si ten večer dost jasně, každou větu z rozhovoru mezi otcem a synem. Jeden by řekl, že po letech zapomene, že se jeho mysl uklidní při vzpomínkách, ale opak byl pravdou. Stačilo zaslechnout jméno Randyll a Remy se ježil jak vzteklý pes.

Svou pýchu a vzdor ale nyní musel překousnout. Nebyl tu tak ani kvůli své minulosti, jako spíš kvůli své budoucnosti. Po smrti Roberta Baratheona bylo všechno nejisté. Důležitým rodům byly rozdány karty a byla otázka, jak svou hru budou hrát. A Remy zatoužil být jednou z karet. I když nebyl pánem velkého sídla a nevelel velkolepé armádě, měl své věrné. Za ty roky cestování po Západozemí si stvořil obstojnou skupinu vojáků a tu teď chtěl nabídnout Tyrellům. Zkrátka jednou vazal, vždycky vazal. Také mu v hlavě hlodala docela sobecká myšlenka. Třeba pokud se Tyrellům zavděčí a prokáže své schopnosti, jeho bratr dostane silný kopanec z Parožnatého vrchu a on si vydobude to, co dle jeho názorů stejně má patřit jen jemu.

Netrpělivě pochodoval na místě setkání. O jeho úmyslu se sejít informoval Tyrelly už dávno a doufal, že nedostane košem. Opět to pochodování. Sem a zase zpátky. Pochodoval jako voják a ruce držel spojené za zády. Jen přednese svůj návrh a zase zmizí daleko odsud, dokud ho nebude potřeba. Věděl, že toho nemá moc co nabídnout, ale dychtivě toužil po tom, dostat se zpátky do lepší společnosti. Ne že by si stěžoval, ale jeho společníci za posledních pár let byla jen banda idiotů bez špetky vkusu nebo chování… takže vlastně ano, hodlá si stěžovat. Zastavil se a rozhlédl. Neměl rád nedochvilnost, ale svému pánovi nemohl vytknout nic, i kdyby sebevíc chtěl. Ne teď, když od něj něco potřebuje. Jeho plán se zrodil v hlavě rychle, a přestože teprve nedávno, stihl se rozrůst do rapidních rozměrů. Jak bude nadšen, pokud se mu podaří být škodnou svému bratrovi. Kdyby dostal svolení prohánět se po Parožnatém vrchu a okolí Dorne, jeho bratr bude mít o starosti postaráno.

Loras byl kousek od místa setkání. Upřímně se mu tam zrovna příliš nechtělo. Mnohem raději by byl teď na cestě za úplně někým jiným. Jak pak by taky ne.  Osoba, kterou měl v myšlenkách, by mu dopřála mnohem lepší společnost a zábavu než ta, se kterou se měl vidět tváří v tvář už za malou chvíli. Netrápilo ho, že jel pozdě. Žádal o schůzku a může být vůbec rád, že někdo s jeho jménem vůbec dorazí. Ne, že by jím pohrdal. Ale rozhodně nejásal nadšením.

V posledních týdnech se Loras připravoval na návštěvu Králova přístaviště, kde měl několik dní pobýt v přítomnosti dalších šlechticů. Jako budoucí hlava jejich rodu se takových věcí musel účastnit. A v přístavišti mu to dokonce nebylo ani tolik nepříjemné, protože… Společnost tam byla příjemná.  Jeho věrnost samozřejmě patřila Renlymu, jak jinak, ale to mu nebránilo v nějakém nevinném koketování, protože co oči nevidí, to srdce přece nebolí.

Když konečně dorazil na Parožnatý vrh, bylo něco málo po smluveném čase. On i přesto neměl v plánu vyřknout nějakou omluvu, věděl, že to nemá za potřebí. Umí se chovat zdvořile a být gentleman, ale to Jeremy nepotřebuje. Chce něco jiného a tak je to on, kdo se musí chovat s úctou. Seskočí z koně a upraví si kabátec  z drahé brokátové látky s květinovým vzorem, který jako vždy odkazuje na jeho původ, na nějž je patřičně hrdý. Znak svého rodu má rovněž na meči, který má upevněný k pasu pro případ nutnosti.

Loras patřil mezi skvělé rytíře,  dal by se považovat za nejlepšího. On si tuhle svou pozici moc dobře uvědomoval a svým sebevědomím to dával moc dobře najevo. Někomu tak mohl přijít namyšlený, ale na druhou stranu tahle jeho sebedůvěra okouzlovala mnoho lidí.

„Jeremy Tarly“ pokývne mu. „Přál sis sejít, tak jsem zde.“

Jen co se Loras Tyrell na Parožnatém vrchu objevil, Remyho nespokojená nálada o něco polevila. Neměl rád pomalé lidi, štvali ho, a proto se od nich distancoval, co to jen šlo. Mohl si tohle ale dovolit u svého pána? Jen těžko. Přesto jeho rozmrzelost značně polevila. Teď nadešel čas, aby řešil své záležitosti. Byl vůbec rád, že se objevil. Klidně mohl být rodem Tyrellů záměrně ignorován. Nasadil tedy o poznání příjemnější výraz. Udělal několik kroků k Lorasovi, poté co mladý pán seskočil z koně. S úctou se mu poklonil. Chvíli čekal na omluvu, ale té se nedočkal. Jaremy si to přebral po svém. On se nehodlal omluvit za svou nedochvilnost? Pak ho Remy nemusí oslovit žádným titulem.

„Ano, přál jsem si s vámi prodiskutovat několik záležitostí,“ přikývl. Ruce svěsil podél těla a narovnal se. Pohledem přejel po krajině a tvářil se přitom zamyšleně. „Rovina má neuvěřitelný potenciál a je v rukou silného rodu,“ začal tak, jak si myslel, že ho zaujme.  Pohledem se přitom vrátil na mladého muže. „Pokud mohu mluvit upřímně? Jistě dobře víte, že situace po smrti našeho krále je trochu vyšponovaná. Jen bohové vědí, co nás v následujících letech může potkat. Víte, Parožnatý vrch je mým domovem. Shodou nešťastných okolností jsem byl nucen na delší čas odejít. Nyní jsem se ale vrátil, abych vašemu rodu dobře posloužil. Tak jako tomu bylo vždy. Rod Tarlyů se vždy hrdě rval za své pány,“ dovolil si připomenout. Pravda byla, že si nebyl úplně jistý jak při vyjednávání s Lorasem postupovat. Jaremy byl voják, co řekl, to udělal, nebyl zvyklý postupovat jakkoliv diplomaticky.

„Byl bych vám nesmírně vděčný, pokud byste mi udělil jistou pravomoc. Váš rod je pojítkem mezi Dorne a zbytkem království. Dovolte mi ho střežit. Dovolte mi hlídat pro vás zdejší krajinu. Tak aby nikdo bez vašeho vědomí nevstoupil do Dorne, ale ani z něho nepřišel. Jsem si více jak jistý, že to bude velkou výhodou, až dojde na lámání chleba.“ Mluvil jistě a s vlastním přesvědčením. Copak se nebude Tyrellům hodit, kontrolovat situaci na hranicích? Kdo ví, co z Dorne přijde, nebo kdo tam bude prchat? Slyšel po krčmách různé zvěsti. Se současným králem byl každý jen pramálo spokojený. Mluvilo se o sesazení toho mladého parchanta. Kolik možných králů si asi brousí zuby na želený trůn? Pokud se rozpoutá válka, hlídku mohou ocenit jak Baratheoni, tak Lannisterové. Kde se navíc lépe sbírají informace, než právě na přechodu dvou významných zemí?

Loras nespokojeně přivřel oči, když ho neoslovil žádným titulem a nepozdravil jak se sluší a patří. On to možná neudělal, ale Jeremy je ten, co něco chce a on je přeci, jak sám zmínil jeho pán. Šlo na něm poznat, že tohle nebyl pro mladého Tarlyho ten nejlepší začátek, jak začít vyjednávat. Ať to bylo pro Lorasův rod výhodné jak chtělo. Mohli na tohle místo dosadit někoho jiného, kdyby opravdu chtěli.

Ale i přesto si ho prohlížel ještě s jiným zájmem. Se stejným zájmem s jakým se díval na svého krále. Několikrát pokývnul jako znak, že ho poslouchá. Jeremy nakonec nebyl ošklivý. Jeho společnost pod zástěrkou předávání informací by taky nemusela být na škodu, i kdyby se měl kochat jen pohledem a nijak jinak.

Nakonec ho zarazil a kývl. „To o čem mluvíš… Tušili jsme to“ broukne a pokrčí rameny. „Ale proč bychom to měli nechat v tvých rukou?.. Dlouho jsi tu nebyl“ usměje se. „Na koho tím chceš udělat dojem?“ opře se o svého koně. „Rodiče nějaké hezké dívky?“ uculí se. Možná je tahle otázka spíš pro uspokojení jeho otázek než těch, které potřebuje znát pro své rozhodnutí.

Poté ovšem zase nastaví kamennou tvář. „Dobrá. Pokud bychom se tak rozhodli, veškeré informace budeš předávat pouze mě. Osobně. Nijak jinak. Nebudeš ani nijak jinak zasahovat. Budeš pouze ušima a očima, které tady potřebujeme“ usměje se.  Samozřejmě, že by nebyl problém, aby informace někomu jinému od nich. Ale on chce být první, kdo je bude mít. Aby je mohl využít spíše pro sebe. A pro svého krále.

Všiml si Lorasova, ne zcela přívětivého výrazu. Od mluvení ho to ale neodrazovalo. Byl to risk. Nebude se omlouvat, ani zpětně dodávat tituly. Rozhodl se a tak by to mělo zůstat. Jak by sám sebe mohl považovat za něco víc, když by si nestál za vlastním rozhodnutím?

Zareagoval i na další Lorasův pohled. Tenhle ale už byl docela jiný a daleko více přívětivý. Remy pochopitelně nebyl ošklivý muž. Vysoký s atletickou figurou, a když chtěl, byla jeho tvář výmluvnější než ústa. S mírně zvrhlou radostí pozvedl koutky úst. Takhle se zjevně musí na mladého pána.

„Tahle místa jsem procestoval jako nikdo jiný. Nejsem vázán žádnými jinými povinnostmi. A že jsem tu dlouho nebyl? Snad proto na mě i více lidí opomnělo. Jsem si jist, že pokud si někdo pustí hubu na špacír, tak před méně známým mužem. Já bych se taky nesvěřil kdejakému lordovi.“ Pokrčil rameny a zkřížil ruce na prsou. Hravě se na společníka pousmál.

„Já nemám potřebu dělat na někoho dojem. A rozhodně netoužím hnát se do nějakého svazku… Natož s ženou.“ Věnoval mu krátký významný pohled. Rozhodně nepochyboval, že se Loras těší veškeré té pozornosti hlavně díky svému vzhledu. Nebyl to ošklivý muž, naopak. A když Remy něco chtěl, šel si zatím. Navíc daleko snadněji přikrášlí pravdu o tom, že na pohlaví společnosti v jeho soukromí nehledí. A také to znělo daleko lépe, než „nevážu se, protože bych ti rád ohnul sestru.“ Úsměv i významnost pohledu ale rychle zmizí. Nasadí docela neutrální masku a čeká, co jeho pán řekne.

„Pouze ušima a očima.“ Přikývl a rozhodil rukama, jako by o tom šlo vůbec pochybovat. „Informace půjdou jen vám a nikomu jinému. Osobně se za vámi dostavím ihned, jakmile pro vás budu mít cokoliv zajímavého. To mohu přísahat. Ani by mě nenapadlo konat jinak. Budu dělat jen to, co mi sám řeknete.“ Sliboval a přitom se usmíval. Jeho cíl byl blízko, stačilo se natáhnout.

On ho pozoruje. Samozřejmě si dává pozor, není takový hlupák, aby jen tak uvěřil slovu nějakého cizince. Protože tohle pro něj tenhle muž byl. Vrátil se po Bůh ví jake době a myslí si, že mu všechno spadne jen tak. Do klína.

Dojde k němu blíž. Opravdu natěsno. Dívá se mu do oči z bezprostřední blízkosti. "A jak ti můžu věřit, příteli?" zašeptá. "Dlouho jsi tu nebyl.. A současně u mě..můžeš hledat spojence i jinde.. A pak prostě doneseš informace tam, kam se ti to bude víc hodit...takže?.. Jak mi hodláš dokázat svou věrnost?" přivře oči.

Ani jeho naznačováni o tom, že se nežene do války z určitých důvodů ho nepřesvědčilo. Tusil, že to mohl být jen chytrý tah. Nebylo by to přeci jen poprvé.

Remy se narovnal, když k němu Loras přišel až tak blízko. Pozvedl mírně bradu a pohledem se střetl s jeho očima. Byl vyšší než mladý lord. Svým způsobem mu to lichotilo a přidávalo na vlastní spokojenosti.

„Bez důvěry nejsou výsledky. Přicházím s docela dobrou nabídkou, je to příležitost. Kdo se bude bát, nikdy ničeho nedosáhne.“ Prozradil, ale pak se vesele usmál. „Nebudu hledat spojence jinde, pokud k tomu nebudu mít důvod. Jsem si jistý, že zrovna vy, byste k informacím přihodil i nějakou další pozornost… nabídku… takovou, kterou jinde nedostanu.“ Zajiskřilo mu hravě v očích. Netušil, zda je tohle dobrý nápad, ale když už začal, tu hru bude prostě hrát.

Mírně natočil hlavu na stranu. Pohledem sjel k jeho rtům, tak aby si všiml a opět se vrátil k jeho očím. Pohled to byl přímí a odhodlaný.
„Měl bych představu, jak dokázat věrnost.“ Přikývl a natáhl se k jeho oušku. „Něco za něco, dělá přeci nejvěrnější spojence. A ještě se u toho oba dostatečně pobavíme a přijdeme si na své.“ Zašeptal, než se odtáhl na původní vzdálenost. Na tváři mu hrál spokojený úsměv.

Hádal, že zrovna na Lorase by to takhle šlo. Většina ženských byla také schopná spolupracovat výměnou za nějakou tu intimnost, tak proč ne mladý pán, který si může dělat, co chce a s kým chce. Účel světí prostředky. Jen doufal, že něco takového naopak Lorase neodradí. Možná za to mohlo vlastní ego, které mu tiše v hlavince šeptalo, že takovou nabídku neodmítne.