Lokace: Dračí kámen

Měla zůstat na severu. Nikdy neměla opouštět Zimohrad. Když jí otec řekl, že musí odcestovat na jih, měla se vzbouřit a říct ne, jako už tolikrát předtím. Měla ho alespoň zkusit přesvědčit, že v Králově přístavišti pro ně není místo, protože tam jednoduše nepatří. Stejně jako u zlovlků, i jejich místo se nacházelo v často zasněžených kopcích a lesech, které obklopovaly jejich malé městečko a hrad. Kdyby nebylo nyní již mrtvého krále, žádné z kol podivných náhod a událostí by se nedalo do pohybu. Všichni mohli dál žít své životy, aniž by někdo přišel o život. Jenže teď bylo příliš pozdě na to odmítnout a zůstat v bezpečí. Ztráty přišly, vzaly si toho víc, než by jim jinde a jindy bylo přáno. A tak mohla Arya vodě jenom děkovat, že skryla její slané slzy. Teď nastal čas na to, aby se stala silnou. Musela se jí stát. Jenže to tak snadno nešlo.
Ledová voda jí pořád svírala plíce a svaly malou vlčici začaly pálit už po pár tempech. Ani v nejdivočejších snech a představách by nedošla k tomu, co se nyní stalo. Lorda Starka uvěznili v Černých celách, její sestru Sansu donutili zůstat. Nikdy předtím se Arya necítila tak opuštěně a bezmocně. Všechno se navíc ještě zkomplikovalo kvůli důmyslně udělané léčce přichystané Lannistery. Lvi uměli vždycky vystrčit drápy, když se to hodilo nejméně. Loď, na které plula do bezpečí, klesla na dno v Černovodém zálivu, zbyly z ní jenom trosky. Na mladou lady začínala jít únava, ale věděla, že se nesmí vzdát. Urazila dlouhou cestu a ještě delší jí čekala. Kus od ní se nacházel záchranný člun, ke kterému se musela dostat. Kolem ní se ozývalo šplouchání vln, trocha vody se jí dostala i do uší, ale to ignorovala. Hlavní bylo přežít, doopravdy se dostat na bezpečnou půdu. Jednat mohla později.
Pomalu začínala ztrácet naději, že nějaké později bude, protože se pořád nemohla dostat tam, kam chtěla. Rozbouřené vlny její drobné tělo pokaždé odnesly kousek jinam a vychylovaly ji tak ze směru, kterým chtěla plavat. Nejraději by všeho v tu chvíli nechala, ale probudil se v ní vlk. Krátce pomyslela na Nymeriu. Musela ji opustit, ale zlovlk se o sebe dokázal postarat. Myšlenky na ní a zbytek rodiny jí dodaly zvláštní sílu. Přesně takovou, jakou potřebovala, aby doplavala ke člunu a s pomocí mužů se dostala na palubu. Zalil jí zvláštní pocit úlevy, když se konečně mohla volně nadechnout, aniž by jí do pusy stříkala ledová slaná voda. Hned se taky začala třást, sice doteď plavala v chladném zálivu, ale když se o její mokré oblečení otřel vítr, nebylo to moc příjemné. Jeden ze Stannisových mužů si všiml, jak se Arya klepe a strhnul ze sebe plášť, aby jí ho mohl přehodit kolem ramen. Zbytek měl moc práce s tím, aby zachránili svého pána, kterého kdykoliv mohly vlny pohřbít společně s lodí, na které se předtím plavil. Arye ho bylo líto, přesto poněkud sobecky myslela na sebe. Dostala se z dosahu šípů létajících od lannisterských lukostřelců. Už jí nehrozilo bezprostřední nebezpečí. A tak najednou… na okamžik zavřela oči, ale přišlo jí, že je to snad na věčnost.
Když je znovu otevřela, byla už na jiné lodi, podobné té, na které cestu z Králova přístaviště započala. Cítila se zmateně a jen matně si uvědomovala, co se stalo. Potřebovala si to v hlavě pořádně srovnat. Netrvalo to dlouho a zalil ji vztek. Zloba na všechny, kdo zůstali v Králově přístavišti. Píchlo jí u srdce, když pomyslela na to, co se stane s lordem Eddardem. Okamžitě se začala shánět po lordu Stannisovi, ale první člověk, který se jí připletl do cesty jí řekl, že za ním nemůže, protože je oslabený a navíc ho ošetřují. Co mohla tedy dělat, než jenom bolestivě čekat, dokud se nedostanou tam, kam mají? Dračí kámen byl daleko. Vypadalo to na jediné -  bude muset zatnout zuby a cestu zkrátka vydržet.

Nakonec se ale dočkala. Nebylo to lehké, ale konečně zakotvili v Bouřlivých krajinách a Arya mohla opustit loď. S lordem Stannisem to pořád nevypadalo úplně nejlépe, ale rozhodně vypadal daleko lépe, než když se topil v Černovodém zálivu. A teď za ním Arya musela jít. Chvíli jí trvalo, než ho našla, ale nakonec ho objevila.
„Musím poslat na Zimohrad havrana. Hned. Musí se dozvědět, že jsem tady a že Sansa zůstala v hlavním městě.“ Dožadovala se. Její hlas byl nasáklý únavou, ale na řádný odpočinek měl nárok jen Stannis kvůli svému zranění. Malá vlčice musela něco dělat. Neměla čas na postel nebo jídlo.

Zorné pole se ztmavovalo s každým dalším úderem ledové vody do jeho nechráněné tváře. Nebýt člověka, který jej tařka táhl, vzdal by svůj boj s vlnami a šel ke dnu. Odmítal se vzdát, ale jeho tělo pro něj bylo příliš velkým soupeřem. Musel kopat nohou, máchat rukama, všemožně pomáhat svému zachránci, aby ho nevzal do hlubin sebou. Nevypadalo, že by ho muž i při té nejhorší možné příležitosti pustil, aby si zachránil svůj život. Co ho vedlo k tomu ho dostat za každou cenu do člunu? Horlivá loajálnost či pouhá vidina odměny. Bohužel pro něj, Stannis byl téměř na pokraji smrti a celou tuhle vodní pouť měl v mlze. Ani kdyby se mu dotyčný představil, nezapamatoval by si to. Jméno by ani nevnímal, i kdyby mu jej vtloukal do hlavy železnou palicí.
Jak mu vůbec utíkal čas na moři? Zdálo se mu to jako sen. Pouhá noční můra, ze které se již neměl probudit. A iluze se mohla stát i skutečností. Plout o několik minut déle v mrazivé noční vodě s otevřenou ránou jistě by se nedožil dalšího úsvitu. Jenže někdo s ním měl jiné úmysly.
Když jej naložili do člunu s hořkostí se mu živě před očima začala přehrávat nikdy nezapomenutá vzpomínka. Viděl to svýma očima. Stál vedle mladého Roberta, ještě chlapce. On byl o něco málo mladší. Čekali na návrat rodičů. Jenže on již věděl, jak jejich výlet dopadne. Nechtěl to znova vidět. Tu tříštící se loď o skály. Křik námořníků, kapitána ... možná i rodičů. Mohli přežít pád do vody, ale nikoho z nich moře nevyplavalo. Z nikoho se stal někdo. Mladý kluk, šašek, blázen. Proč přežil někdo tak bezvýznamný, zatímco jeho rodiče, kteří měli stále záležitosti na vykonání, museli umřít. Proč se nad nimi moře uzavřelo a již je nepropustilo? Nechápal jak se po tomto mohl dát na jinou víru. Ani On je nezachránil.

Po skoku do vody se jeho životní funkce rapidně zhoršovali, když jej dostali na loď vypadalo to s ním vskutku velmi bledě. Na štěstí měli na lodi někoho, kdo by se dal přirovnat k ranhojičovi. Trvalo to delší dobu, ale nakonec se mu podařilo dát Stannise vcelku do pořádku. Jenže to nejhorší měl teprve před sebou. Musel překonat horečku, bludy i nekonečné noční můry. Po celou plavbu za ním nepouštěli nikoho kromě ošetřujícího. Vidět se v tu dobu, kdy vykřikoval nesmysly z vysoké teploty, nepoznal by se. Spánek přicházel i odcházel, stejně jako dny na moři. Uplynuly dva, tři dny a plavidlo se ukotvilo v přístavu u Dračího kamene. Stannis byl přepraven do své komnaty. Vypadalo to s ním o něco lépe než na lodi. Alespoň nemluvil ze spaní ani za bdění. Nikdy nebyl typ pohodlného člověka, tudíž jej neustále ležení otravovalo. Jenže pokaždé kdy se pokusil vstát, dopadl zpět do peřin. Nebyl ještě dostatečně silný.
Stráže ani nestačili zachytit malou Aryu Stark, když vtrhla do Stannisových komnat. Ten opět bojoval s vlastní bezmocí. Kromě dokonalého sedu se dokázal přemístit do pololehu.
"Nechte ji." odežene stráže, kteří jí již chtěli vyvést. Za Aryou se zavřou těžké dveře. Chvíli trvá než odpoví. Stále nebyl na sto procent při smyslech.
"Ne!" zarazí její proud slov. Neopomene ani vysvětlení, protože tušil, že zrovna tato dcera Neda Starka se nedá tak lehce odradit. ..."Poslat havrana na Zimohrad s tak důležitou informací by bylo neuvážené. Kdokoliv ho může sestřelit a dopis předat nepříteli. Nikdo nemusí vědět, že jsme se dostali až sem." Má neblahé tušení, že ani toto nebude stačit. Ale přesto nikoho nevolal, jen se dál pral s vlastním tělem.

Na její vkus trvalo vyloďování a všechno kolem příliš dlouho, jenže co mohla dělat, když se všichni zdraví museli postarat o raněné. A o Stannise. Jenže jí tlačil čas, cítila to. Potřebovala rychle něco udělat, protože na moři se nezmohla na nic. Neměla po ruce havrana, ani důvěrného člověka. Měla by být ráda, že se dostala do bezpečí vcelku, jen s pár oděrkami a modřinami, na rozdíl od Stannise, nad kterým visela otázka, zda cestu vůbec přežije. Naštěstí pro všechny a především pro Aryu, ukázal, že má velice silnou vůli, co se života týče. A tak, nedbaje jeho stráží vtrhla do jeho komnat. Nepřekvapilo ji, v jakém stavu ho vidí. Pořád měla před očima jeho téměř mrtvolně bledou tvář doslova zářící mezi temnými vodami zálivu. Nyní vypadal o něco lépe, přesto měl pořád co dohánět, aby znovu vypadal jako silný muž. Za jiných okolností by ho nechala vydechnout, jenže dnes na to nebyl čas. A tak, sotva se za ní zabouchly těžké dubové dveře, okamžitě se ujala slova. Nenamáhala se s řádným a slušným oslovením. Nelámala by si s tím hlavu ani jindy, natožpak ve chvíli, kdy se potřebovala dostat co nejdřív k jádru věci.
Ráda by všechno řekla najednou, ale Stannis jí nemilosrdně přerušil. Už se nadechovala, aby mu vysvětlila, že je to nutné. On měl svou dceru doma, nic jí nehrozilo, stejně tak jako jemu, až na zranění, které se ovšem musela alespoň trochu hojit, jinak by kolem něj neustále pobíhal mistr nebo jiný ranhojič. Zamračila se na něj, bohužel však nedostala prostor k tomu, aby se vyslovila. Stannis přišel s moudrým vysvětlením, které, ačkoliv Arya moc nechtěla, dávala smysl. Navíc měl o dost víc zkušeností, než jedenáctileté děvče, co poznalo jen něco ze severu a hlavního města. Jenže Arya byla ochotná něco riskovat. Nemohla sedět jen tak na jednom místě s rukama založenýma a čekajíc, až se něco změní. Chtěla zachránit svou sestru. Chtěla zachránit svého otce. Cítila, jak jí v očích zaštípaly slzy vzteku. Stannist tohle nechápal. Nejbližší rodinu měl pod jednou střechou, v bezpečí, daleko od Lannisterů. Starkové však byli oddělení, drápy zlatých lvů začaly severskou rodinu trhat pomalu na kusy. I přes svůj nízký věk, nevhodné místo a zoufalé podmínky se Arya cítila povinna přejít do ofenzivy. Ať už by to stálo cokoliv.
„Někdo se musí dostat na jih. Nedovolím, aby zbyl z otce jenom prach, protože ho Lannisterové mají v moci. Ničím se neprovinil a sám se nezvládne dostat pryč. Nezbývá mu už moc času a já o něj nechci přijít. Ani o Sansu, bez ohledu na to, co udělala. Oba se musí dostat zpátky na sever. Jenže v okolí Králova přístaviště není nikdo, kdo by za ně bojoval. Všichni se bojí Joffreyho, protože se ničeho neštítí. Někdo musí přijet ze severu. Naši vazalové nebudou věřit tomu, co z úst vypustil někdo z Lannisterů. A když odsud pojede posel, bude to trvat příliš dlouho. Musíme poslat havrana a… a… já se na sever vydám taky.“ Matně si uvědomovala, že to, co říká, je dost zašmodrchané. Hlas se jí trochu třásl, ale malá vlčice si byla jistá, že za to může jenom únava a starosti. Nemohla pořádně spát, v hlavě slyšela Sansu a lorda Eddarda. Když zavřela oči, oba je viděla. Pokaždé nejprve šťastné a rozesmáté, jenže hned na to se jejich výrazy změnily na nešťastné a ztrápené. Doopravdy nemohla čekat, dokud odněkud nepřijde záchrana. Musela jednat sama.
„Musím se vrátit na Zimohrad. Hned. Zima se blíží.“ Podívala se zpříma na Stannise. Kupodivu teď zněla naprosto vyrovnaně a odhodlaně, po únavě žádné stopy. Potřebovala ho přesvědčit, aby jí pomohl. Zachránil jí život a za to mu byla rozhodně vděčná, jenže to nestačilo.

Nepohodlně se usadí a snaží se vnímat zběsilý tok myšlenek malého štěněte. Od mistra dostal makové mléko, i když si jej nepřál. Neměl čas se zotavovat z malicherností. Bastard se roztahoval na trůně jeho bratra a jeho mysl se netočila kolem ničeho jiného než-li kolem vymícení lannisterské linie do posledního jedince. Ale co ty děti? Jedny jsi nechal uprchnout a dalším by jsi neukázal kapku slitování? Musel žít se svou lží dlouhá léta. Se svou zradou. Jak by mohl zradit podruhé? Jak by mohl klesnout na jejich úroveň. Snažil se být čestným mužem, mužem, který plní své povinnosti. Poslouchá krále, poslouchá svého bratra. Ale jeho loajalita se dostala k pomyslné křižovatce, kde se musel rozhodnout mezi lidskostí a povinností. Nikdy mu nezáleželo na řečech, které o něm byli řečeny. Nezáleželo mu na reputaci, kterou si vydobyl. Byl tím kým osud zamýšlel, aby byl. A on se snažil vždy jednat podle kritérií, které mu byly dány. A dvakrát selhal. Poprvé ohrozil říši, podruhé Dračí kámen. Jak se vyvedou plody, které zasel?
Bolestí přivře oči, když se znovu pohne, aby na štěně lépe viděl. Její slova se mu pomaleji zarývala do uší a smysl přicházel o dost později. Proto si Arya vyčkala nějakou tu chvíli než Stannis konečně promluví. Na jeho názoru se nic nemění. Posílat havrana je nebezpečná záležitost. Nyní i více věřil poslovi na koni.
"Podle jistých zvěstí tvůj bratr již svolává vazaly. Ale já zvěstem nevěřím. Ať je to jakkoliv pravdivé," konečně se mu podaří nalézt polohu, která by byla vyhovující. Obvázanou nohu má podloženou několika polštáři, při té snaze o usazení mu jeden z nich spadl na zem. Této zbytečnosti nevěnoval žádnou pozornost stejně jako svému nynějšímu stavu. Nebyl natolik hloupý, aby se pokoušel vstávat, přesto musel učinit několik příkazů. Potřeboval vidět sera Davose a to co nejdřív to bude možné. A to obvykle znamenalo ihned.
"Nikdo v téhle chvíli nemůže pomoct tvé rodině. Tvůj bratr je daleko, můj bratr je daleko i já jsem daleko. Lannisterové mohou lorda Starka kdykoliv popravit jen z prosté libosti jejich vůle. A nebudu ti tvrdit, že se tvé sestře nic nestane. Ten bastard, co sedí na trůně je horší než kdy byl Šílený král. Ale není tu nic, co by jsi mohla udělat. Ne v tuhle dobu," tiše vydechne a pokusí se nabrat ztracený dech. I mluva jej vyčerpávala. A to jediné nutně potřeboval. Štěně si dozajista stálo za svým, mělo v očích odhodlaný lesk. Cenil si kuráže i nepatrného odporu, ale v této situaci jí vyhovět nemůže.
"Stačí jeden havran, jedna zpráva do nesprávných rukou a vystavíš nebezpečí jak svou rodinu, tak i mou. Co myslíš, že by řekla Cersei Lannister na zprávu, ve které by byla psána prosba tvému bratrovi na záchranu tvé sestry a otce? Vybrala by si jen to, co by se jí hodilo a překroutila tak, aby to uškodilo jejím zajatcům. Co by jí pak bránilo, aby se v Černých celách ocitla i tvá sestra?" nemyslí to jako otázku, na kterou by Arya mohla odpovědět.
"Po prvotním útěku je lov na hledanou zvěř nejintenzivnější. Aspoň to mi řekl Robert. V tuhle dobu už po tobě pátrají, nemůžu tě odtud pustit. Ne teď," uzavře téma jejího odchodu, i když má zcela jasné pochybnosti o Aryině souhlasu.

Nejspíš by měla prokázat nějaký ten soucit ke Stannisovi, protože ji zachránil. Jen bohové věděli, o by se s malou vlčicí stalo, kdyby se nerozhodl ji odvést. Sansa byla v Králově přístavišti pro Joffreyho, pokud ho ještě neomrzela, nemělo by se jí nic stát, ale Arya? Pro Lannistery by určitě byla jenom přítěží. Zbytečně by se o ní museli starat a určitě by brzy skončila vedle lorda Eddarda. Sice by dala cokoliv za to, aby otce mohla spatřit, ale tahle cena byla až příliš. Kdyby se musela zabydlet v jedné z černých cel, nemohla by mu nijak pomoct. A hloupoučká Sansa? Ta naivní husa by se teprve nezmohla na nic. Najednou Aryu opět přelila vlna vzteku. Měla se jim postavit, ne se nechat zatáhnout zpátky do Rudé bašty. Měla odplout se svou sestrou, společně by byly silnější, i když se neměly rády. Aryu v očích znovu zaštípaly slzy hněvu. Nejraději by do něčeho kopla nebo praštila. Spoléhala na to, že když už je v Dračím kameni, na místě, kam Lannisterové nemohli strčit ani jeden lví drápek, Stannis ji pomůže. Ne osobně, protože se potřeboval zotavit, ale zařídí, aby malé lady Stark ostatní pomohli, jak jen to bude možné. Namísto toho však byla nevěřícně nucena poslouchat, jak jí všechno vymlouv. Od plánu, jak začít se záchranou, až po její odjezd. Nechtěla tomu uvěřit. Copak to doteď nevypadalo, že se chce Stannis proti Lannisterům bránit? Musela zvolit jinou taktiku. Jí šlo především o domov a záchranu rodiny. Prahnul snad bratr zesnulého krále po trůnu? Pokud ano, Arya by mu jej s radostí dopřála. Ale za to chtěla, aby se někdo postaral, aby její otec a sestra byli v bezpečí.
„Zvěstím se nedá věřit,“ souhlasila s ním. „Právě proto potřebujeme jednat. Okamžitě. Robb nemůže vědět, co přesně se v Králově přístavišti děje. Musíme mu to říct.“ Opět jí začal trochu přeskakovat hlas. Nejraději by na Stannise začala křičet, došla by k němu a začala by mu třást s rameny, i když by mu tím nejspíš způsobila kvůli noze ohromné bolesti. Jenže nic z toho neudělala. K čemu by jí to bylo? Akorát by na ni dal zavolat stráže a ona by skončila v nějaké z přichystaných komnat. To nemohla dopustit.
„Přesně tak, není času nazbyt. Když tu budeme jen tak sedět, určitě se brzy stane to nejhorší. Stačí,a by si Joffrey umanul, že je můj otec v celách už moc dlouho. Nechci, aby přišel o hlavu jen kvůli tomu, že jsem čekala na lepší příležitost.“ Jen tak tak se držela, aby se vzteky nerozbrečela. Ruce zatínala v pěst a nehty si vrývala do kůže, aby se donutila zůstat alespoň trochu klidná. Pohled na Stannnise její rozohněnost trochu mírnil, ale vážně jen trochu. Kdyby netrpěl, pravděpodobně by na něj křičela od samého začátku, ale copak takhle mohla? Mohla, ale ničemu by to neprospělo.
„Posel bude pomalejší, než havran. A nikdo nemůže postřílet všechny havrany. Jak můžou vědět, že trefí toho správného? A kdo zaručí, že poslovi se nic nestane? Posel neuletí, ale může vjet do náruče Lannisterů.“ Málem to procedila skrz zuby. Stannis si vážně neuvědomoval, jak moc krajní tahle situace je. Přiblížila se k němu o pár kroků. Litovala toho, že není větší a že i kdyby ho praštila, k ničemu by to nebylo. Stannis byl sice zesláblý, jenže Aryina facka či pěstí by s ním těžko hnuly. A Jehlu na něj použít taky nemohla. Alespoň ji v Králově přístavišti nenechala a jako zázrakem o ní nepřišla ani v Černovodém zálivu. Smutně pomyslela na Jona a přála si, aby byl na Zimohradě a jel na pomoc lordu Eddardovi. Vždycky se k němu choval vřele a pak kvůli Arye…
„Ale o mě tu přece nejde! Já nesedím ve vězení a nečeká na smrt!“ Nakonec se neovládla, přispěchala ke Stannisovi a za ramena ho vzala, aby s ním zatřásla. Kdyby nebyla tak moc zoufalá, s troufalým gestem by ještě vyčkala. Jenže s každým dalším úderem jejich srdcí bylo to Eddardovo o něco blíž k smrti. „Jestli chcete na železný trůn, Sever vám pomůže. Ale nejdřív ze všeho musíme dostat otce a Sansu do bezpečí. Někdo tak čestný jako lord Stark nemůže zemřít tak špinavou smrtí. Nic neudělal.“ Pořád s ním třásla, slzy plné hořkosti a zoufalství jí stékaly po tvářích a padaly na špinavé oblečení. Nezáleželo jí na tom, jestli bude vypadat slabě, i když před okamžikem by se ještě rvala jako vlk. Musela se Stannisem hnout, o nic jiného teď nešlo.

Stále byl dosti vysílený a omámený z makového mléka, které mu podali proti jeho vůli. Vnímal sotva polovinu ze slov, jimiž se snažila změnit jeho názor. Ale stále v sobě dokázal nalézt dosti zdravého rozumu, aby jí dál odmítal. Co to hloupé dítě očekává? Že se její bratr zjeví před branami, dostane se dovnitř a zachrání lorda Eddarda a Sansu? Může mu být vděčná, že jí nehodlá dávat marné naděje. V budoucnu jí to nezlomí, když bude očekávat nejhorší a nebude se krmit naivitou. Nevěří tomu, že pro jejího otce existuje jakákoliv šance. Sansu si ponechají, ale lorda Eddarda nebude třeba. Jedině jako rukojmího. Ale jak se dozví, že umřel pod Rudou baštou v Černých celách? Pokud to ututlají, mohou si ještě nějaký čas myslet, že je živ a zdráv. Ale ani taková věc nezůstane nepromlčená navždy.
Položí si pravou ruku na spánek a jemně si ho promne. Aryina slova se stávala dýkami, které ho bodaly hluboko. Měl chuť jí umlčet, ale tohle štěně bylo neodbytné. Převelice neodbytné. Znatelně si povzdechne a vyčká na mezeru v jejích slovech, aby se mohl ujmout řeči. Jenže té se nedočká, místo toho s ním začne třást, což mu zajisté nepřilepší.
Přestane se opírat o postel, pevně jí chytne za ruce a přitáhne se k ní. Viděl jasně ty slzy, ale plané naděje a lži jí k ničemu nebudou. Jen odloží to, co nastane.
"I kdybych poslal havrana na Zimohrad, nikdy se nestihnou dostat ke Královu přístavišti včas, aby zachránili tvého otce a sestru. Bude to trvat měsíce nebo roky. Tywin Lannister již dávno poslal svou armádu plenit Řekotočí a Robb Stark se jimi bude muset napřed probít, aby se dostal ke svému cíli. Tvého otce mohou zabít i v tuhle chvíli, co s tebou mluvím. Není možné ho dostat do bezpečí," promluví k ni tiše a dosti naléhavě, po celou dobu jí nepouští a drží jí dostatečně pevně na to, aby se mu nevytrhla. Ta slova zní příliš krutě, proto se je pokusí o něco zmírnit. ..."Tvůj otec je čestný muž a nezaslouží si takto umřít. Ale jediné, co pro něj můžeš udělat, je modlit se," pustí jí a opět padne do polštáře. Tato akce jej vysílila více než očekával.

Mluvit na Stannise jí připomínalo Nedovu mluvu v božím hájit. Několikrát ho jen tak pozorovala, jak promlouvá ke starému čarostromu. Taky mu povídal spoustu věcí a strom mu nikdy neodpověděl. Jen tam tak stál, se strašidelným rudým obličejem vyrytým do hrubé bílé kůry. S lordem Dračího kamene to bylo naprosto stejné. Arya zjevně mohla mluvit, jak chtěla a s ním to vůbec nehnulo. Bohužel malá lady neměla tušení, jak ho zaujmout či dokonce přemluvit, protože její myšlenky se ubíraly naprosto jiným směrem. Jedna Aryina část zůstala ještě v Králově přístavišti, společně s Nymerií. A taky se Sansou a Černých celách…. Proč Stannis nemohl pochopit, že už vážně nemohla dál nic nedělat? Dlouhé dny na moři v malé kajutě jí stačily k tomu, aby napůl zešílela. Naštěstí to opadlo hned, jakmile vkročila na pevnou zem, ale teď stačilo málo k tomu, aby začala vyšilovat. Nevěděla, jak jinak víc zdůraznit svá slova. Jako řešení se samozřejmě  nabízelo vícero věcí, jenže co z toho by vážně zabralo? Vypadalo to, že je Stannis vytesaný z kamene.
„Nějaké řešení být přece musí! Ani Tywin Lannister nemůže uhlídat všechny cesty. A já nemůžu nic nedělat. Nechápete to! Já neobětuju svojí rodinu jen pro nějaké vyšší záměry! Nenechám otce shnít v černých celách. Nenechám. Ať už mě to bude stát cokoliv.“ Její vztek se pozvolna měnil v zoufalství a znovu v zuřivost. Podívala se Stannisovi do očí a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ještě před chvílí ho vlastně obdivovala. I přes svá zranění působící nesmírnou bolest se snažil dál fungovat jako předtím. Jenže teď v jejích očích dost klesl. Slyšela o Stannisovi různé věci. Mezi tím i to, jak skvělý je vojevůdce a podobné věci. Mnozí o něm prohlašovali, že není čestnějšího muže, snad až na lorda Eddarda Starka. Jenže teď nebyl ničím víc, než jen mužem bez svědomí. Ale Arya taková rozhodně nebyla. Nemohla se jen tak otočit k rodině zády a v bezpečí čekat na to, až se smrtící vlna přežene. Její dětská výška byla dost zanedbatelná, ale její duch a tvrdohlavost rozhodně ne.
„Nehodlám jen tak stáhnout ocas mezi nohy. V Řekotočí je strýc Edmure, taky má jistě nějaké zkušenosti. A… já…já… my…“ trochu se zakoktala. Pořád se Stannisem bojovala, ale na muže pomalu stojícím na prahu smrti se jí držel až moc pevně. Nakonec však pustil. Arya nevěděla, jestli mu došly síly nebo se prostě jenom nechtěl dál vybavovat. Ale jakmile z jejích paží padly jeho ruce, o krok od něj couvla. Nevypadalo by to, že by měl ještě nějaký zájem na tom jí něco dalšího povědět a tak mohla rozhovor ukončit. Přemýšlela nad tím sotva několik vteřin… vlastně nad tím spíš ani trochu neuvažovala. Jednala tak impulsivně, jako nikdy předtím.
„Postarám se o to sama. Musím odjet na Sever. Hned.“ Neptala se na Stannisovo svolení, dokonce si ani nepřipustila to, že jí zachránil život. Prioritní bylo dát vědět Robbovi a začít něco dělat. Proto to lordu Baratheonovi spíš oznámila a okamžitě se otočila k odchodu. Aby jí nikdo nestačil zastavit, rychle vyběhla ven. Za pochodu přemýšlela, jak všechno zařídí, aby to vyšlo. Rozhodně to nevypadalo dobře, jenže se Stannisovou pomocí vůbec počítat nemohla. A sehnat koně a zásoby určitě zvládne i sama. Když ne nikdo jiný, musela se o to postarat ona. Všechno jen pro svou rodinu.

Stannis opět vykonával svou oblíbenou činnost. Drtil zuby. Nesnesitelný zvuk, za který by jej jeho drahá žena zabila. Nikdy mu o tom nepověděla, tudíž ani netušil, že něco takového provádí. Mohl to slyšet až nyní. Ale v rámci všeho, to bylo to poslední, co by jej zajímalo. Arya Stark se vskutku stávala nesnesitelným trnem v patě. Chápal její situaci, jenže její svědomí či přání byla vedlejší. Neměl čas se povalovat v posteli, neměl ani čas jí vysvětlovat nesmyslnost jejích slov. Musel svolat své vazaly. Jakožto nynější lord rodu Baratheonů měl veškerá práva na to je povolat k boji, který se skýtal. Musel vědět s kolika může počítat. Nedělal si plané naděje na to, že jej všichni uposlechnou. Někteří z nich byli zrádci a bez jakýchkoliv zábran přeběhli k Renlymu. I jeho vlastní krev jej zradila. Jak se vůči tomu stavěl? Rodina, nerodina, naplní svůj osud a nahradí Roberta na trůnu. Jakožto právoplatný dědic trůnu. Vybije každého zatraceného Lannistera, spojí se se Severem a zachrání to, co zbude. Více učinit nemůže. Ne nyní. Kdyby vyslal svou armádu čítající nějakých osm set vojáků s tím, že by nějakých sto musel nechat na Dračím kameni, skončilo by jejich dobývání obrovských fiaskem. Nejen že by se nedostali přes hradby, ale převaha s Renardovými vojáky by byla natolik vyrovnaná, že by je mohla zdržet do doby než by dorazily posily dalších západozemských vojsk. Prohra by byla jistá a lordu Eddardovi a jeho dceři by nepomohla. Chtěl tomu divokému vlčeti nacpat rozum do hlavy, ale než jí stačil zachytit byla pryč.
Vzteky div neroztrhl polštář. Do dveří nakoukla hlava jednoho strážného.
"Chyť tu holku a zavři jí pod zámek. Potom mi zavolej sera Davose," stručně vše shrne a voják s úklonem vyběhne ze dveří spolu se svým kolegou. Připraveni chytnout neposlušné štěně a dát jej na vodítko.

Nikdy předtím nemusela stát před takovým rozhodnutím. Čelila jen těm nejmenším z nejmenších. Utéct septě? Vyšplhat na nejvyšší strom? Pokusit se potají projet s Jonem? Ukrást si v kuchyni něco dobrého k snědku, ačkoliv za chvíli jí čekala hostina? Zkusit Sansu dohnat k šílenstvím špatnými narážkami na její dokonalý vzhled a šikovné ruce? Většinou šlo jenom o malicherné lumpárny, o kterých malá vlčice ani nijak moc nepřemýšlela. Sotva jí přišly na mysl, jednoduše je udělala. Neohlížela se na to, co by tím mohla způsobit nebo co by to naopak mohlo v závěru špatného udělat jí. Jenže teď si nemohla dovolit udělat chybu. Nešlo jenom o dětské hry, při kterých by si při nejhorším rozbila kolena, která by jí později mistr Luwin dal zase do pořádku. Teď byly v sázce životy členů její rodiny. Copak mohla dopustit, aby se uskutečnilo bezpráví napáchané Lannistery? Joffrey se jí nelíbil od prvního okamžiku, stejně tak jako jeho matka a jeho bratr Cedric. Už tehdy na Zimohradě měla vědět, kam to jednou zajde. A ze všeho mohla obviňovat jen Sansu. Na její popud se vydali do Králova přístaviště. Jenom proto, že se ta hloupá slepice zhlédla v blonďatém bastardovi. Mohla lorda Eddarda prosit na kolenou, jen aby to přijal. Mohl říct ne a všichni by zůstali v bezpečí na severu, ale bohužel. To by jí však Arya ještě odpustila, ani její starší sestra nemohla vědět, co se stane. Jenže potom, co se k ní otočila zády v Králově přístavišti… Raději zůstala s Joffreyem, namísto toho, aby odjela s Aryou…. Tohle bylo horší než dýka do zad. V Aryině očích se Sansa stala zrádcem, člověkem, kterým malá vlčice dokázala jenom pohrdat. Když srovnala, čím vším jí častovala na Zimohradě… Ne, nedalo se to srovnat.
A teď jí pomoc odmítl i Stannis. Ano, vzal jí do bezpečí Dračího kamene a Arya za to byla vděčná, jenže už nechtěl slyšet o tom, že by pomohl i jejímu otci. Žádnou roli v tom nehrálo jeho zranění, vždyť mohl pověřit někoho jiného. A nehnulo s ním nic, žádný z Aryiných argumentů. Viděla v jeho pohledu tu neústupnost a jistotu ve svém rozhodnutí. Všechno bylo zastřené, ale viděla to. Všimla si. Kdyby v sobě neměla zlovlka, nejspíš by se vzdala a poslušně by odešla do přidělené komnaty, jenom aby si sedla na postel a pustila se do pláče. Jenže taková Arya nebyla. Jen tak se nevzdávala. Tak proč by to měla udělat i teď? Vždycky se svým způsobem musela spolehnout jen na sebe. Teď tomu nebylo jinak.
Stačila akorát vyběhnout ze Stannisových dveří a už jí někdo chytl za ramena. Velké ruce jí popadly a táhly pryč. Arya sotva stíhala klopýtat, jen tak tak stačila zvedat nohy, aby neupadla, natož aby se ještě bránila. Pokusila se utéct, když jí Baratheonův muž strčil do jedné z komnat, ale nepovedlo se. Zabouchl za sebou a malá vlčice se ani nemusela dívat, aby věděla, že určitě zůstal stát před dveřmi. Rozezleně do nich kopla a rozhlédla se kolem. Svíčka, stůl, postel a truhla na šaty. A okno, přesně naproti dveřím. Neváhala a vydala se přes celou místnost, aby se podívala, jestli by nemohla najít cestu ven tudy. Bohužel, nacházela se příliš vysoko a země byla pokrytá ostrými výčnělky skály. Pokud by Arya vyskočila, hned, jakmile by dopadla, stal by se z ní mrtvý zlovlk. Za dnešek už slz ztratila dost, přesto se jí do očí vehnaly další. Teď už nemohla udělat vůbec nic. Ještě před chvílí měla alespoň naději, teď už ne. Zarmouceně se posadila na postel a začala si kousat ret, aby se nerozplakala. Nechtěla být jako její zrádcovská sestra, nechtěla brečet kvůli každé prkotině. Jenže teď to jinak nešlo.
Proplakala se až k spánku, protože jí to přišlo jako chvilička a navíc si nikoho nevšimla, když s ní někdo lehce zacloumal. Polekaně otevřela oči, když spatřila princeznu Shireen. Šedý lupus vypal obzvláště děsivě, ale zbytek princezniny tváře ne. Vypadala ustaraně, ale řekla Arye něco, v co už ani nedoufala.
„Strážný ti odešel pro jídlo. Předběhla jsem ho, a pokud si pospíšíš, a budeš opatrná, dostaneš se ven, kde na tebe bude čekat kůň se zásobami. Vím, co se stalo a taky chápu, že je to nebezpečné a otec má v tomhle pravdu. Jenže taky věřím v tebe. Nejraději bych s tebou někoho poslala, jenže by si toho otec nebo ser Davos všimli.“ Shireen se zatvářila smutně, ale Arya ji bez váhání objala a poděkovala. Nechala si od ní vysvětlil cestu a bez dalšího vyčkávání vyrazila. Pohybovala se stejně, jako předtím po Rudé baště, když lovila kočky. Opatrně, tiše, ve stínech, s našpicovanýma ušima. A vida, dostala se přesně tam, kde ji přivítal tichým odfrknutím grošovaný kůň se sedlem a zásobami. Malá vlčice v duchu princezně poděkovala, vyškrábala se na sedlo a vyrazila. Musela spěchat, protože si byla jistá, že se během chvíle spustí pořádný zmatek, jen aby jí našli. Nesměla se nechat chytit. Sever ji volal a její rodina ji potřebovala.

Jako obvykle, zareagoval Davos na pokyn, dostavit se k lordu Stannisovi okamžitě. Nebyl v postavení, z něhož by si mohl dovolit napínat trpělivost svého krále zdlouhavým čekáním. Jídlo, pravidelná obhlídka lodi, i hovor s těmi, kdož mu pověděli o útěku mladé lady Stark, to vše mohlo počkat. Okamžitě přerušil těch pár méně důležitých činností, kterými se zrovna zaobíral a namísto nich pospíchal, do Stannisových osobních komnat. Zamyšleně prošel opevněním na hlavní ochoz.  Delší dobu přebýval na Dračím kameni, kde se dozvídal mnohé z toho, co lord Stannis řekl nebo udělal. Jako se to stalo zrovna před chvílí od strážných a .služebnictva. Lordi ho totiž většinou jen přehlíželi Nic podobného by mu nesdělili, kdyby to  osobně viděli. Delší dobu, však neobdržel žádné bližší pokyny. Nyní pro něj lord Stannis zřejmě měl nějaký úkol.  Jinak by si jej v takové situaci, těsně po svém návratu, nepředvolal.  Davos rychle přemýšlel, o co se asi lordu Stanisovi jedná. Události se daly do pohybu, rozhodnout a vykonat bylo třeba spoustu věcí. Lodě včetně Černé Beth byly dnem i nocí připraveny vyplout. Na Stannisův rozkaz mohl Davos za svým posláním vyrazit kdykoliv. V tom žádný problém nespočíval. Tím by bylo, pokud by Stannisovy nároky podpořilo málo lordů, nebo pokud by se ta epizoda s krátkým rozhovorem a útěkem mladé lady Stark, měla obrátit v neprospěch lorda Stannise. Odvézt Aryu Stark z Králva Přístaviště, mohlo snad být s ohledem na budoucnost, správným rozhodnutím. Jenže jak odpoví její rodina, až se dozví, co se stalo, Když jí bude řečeno, že došlo jen k výměně jednoho vězení za druhé, když se té urozené dívce, na útěku něco stane. Přes její odhodlání projevené požadavkem vůči lordu Stannisovi, číhala po cestě na Sever nejrůznější nebezpečí, nikoliv jen od Lannisterů. Opravdu tohle byla cesta zhoštění se přijaté zodpovědnosti, k získání podpory a spojení se Severem? Nebyl to spíš nůž s oboustranným ostřím? Tím si Davos nebyl zcela jistý. Naneštěstí pozměnit proběhnuvší události již nebylo možné. Odeslání havrana se správou by teoreticky stále šlo, kdyby tím nezrazoval lorda Stannise. Zastavit Aryu Stark uritě nemohl. Na chvíli se v zamyšlení postavil a instinktivně se ohlédl k severní straně opevnění. Pak pokračoval po ochozu, až k chodbě. Chodbou se dostal ke dveřím osobních komat lorda Stannise. Ohlásil se strážným, zaklepal a vešel dovnitř. Zůstal uctivě stát těsně za dveřmi příslušné komnaty. „Ráčil sis přát Výsosti,?“ oslovil svého krále. Trpělivě vyslechl, cokoliv chtěl lord Stannis vyslovit, jakékoliv požadavky, které na něho měl.

O útěku Aryii Stark nebyl spraven. Vojáci se příliš obávali o jeho zdraví a než by jej ohrozili na životě, nechali ho žít v klamném nevědomí. V jeho představě o mladém vlčeti bezpečně zavřeném v pokoji. Kdo ví, co by mu padlo na mysl, kdyby se k té vší pravdě dostala informace o tom tajemném osvoboditeli. Co by s tou osobou provedl.
Ve vší nevědomosti se pokoušel řádně usadit. Noha mu odmítala setrvat na polštáři a při každém pohybu mu v ní bolestně škublo. Odmítal další makové mléko. Nemohl si dovolit několik hodin v konejšivém bezvědomí. Úleva byla nádherná, ale pocit z nevykonané práci mu nedopřával klidu. Pokud nemohl vykonávat veškeré přípravy on sám, bude je muset přehodit na jediného muže, kterému věřil. Na toho samého muže nyní čekal. Čekala je válka a nebylo dobré promrhat ani vteřinu. Jeho království krvácelo a trpělo pod náporem Lannisterů a zbylé chamradě. Zprávy, které mu byly donášeny, mu rozproudily krev. Ale co mohl dělat? V boji by byl neužitečný, navíc nemají prozatím ani dostatek mužů. Je načase svolat vazaly. Ti, kteří mu zůstali věrní a neutekli k Renlymu. Co může být horšího než když vás zradí vaše vlastní krev?
Konečně se usadí, když se zjeví Davos. Přesně načas. Zůstat o minutu déle se svými myšlenkami a vším, co musí vykonat, jistě by se k probodnuté noze skrz na skrz dostavilo i nemalé šílenství.
"Je načase podniknout přípravy. Svolat veškeré vazaly na Dračí kámen, kde mi odpřísáhnou věrnost jakožto svému lordovi a právoplatnému králi Sedmi království," započne vyškrtávat činnosti ze svého seznamu. ..."Bude třeba sehnat více lodí, mnohem více. Ale nehodlám trpět kapitány, kteří mění strany podle toho, kde se zrovna vítězí," v noze mu začne důkladně škubat, ale on se dál snaží svou celou pozornost zaměřit na úkoly.
"Je zapotřebí napsat dopis Robbu Starkovi. Jeho otec přislíbil věrnost Severu, ale Eddard Stark se nachází v Černých celách, ne se svými vazaly a synem. Je nutno promluvit s ním. Chci si s ním domluvit schůzku. Slyšel jsem, že se učíš psát i číst," vzpomene si na to, co mu povídala Shireen. ..."Dopis sepíše mistr, ale slova na papíře budou tvá sere Davosi," pevně sevře čelisti, aby ze sebe nevydal ani hlásku, která by svědčila o bolesti, kterou zažíval. Proklatí Renardovic řezníci! Oni přijdou na řadu jako první! Prozatím utne svá slova a očekává patřičnou reakci od svého důvěrníka.

Davos pospíchal za lordem Stannisem s tím, že se stalo, nebo má stát něco důležitého. Přesto bylo po hned po prvních slovech jasné, že situace mírně předčila jeho očekávání. Nebylo to vážnější, zato poněkud složitější, než v hloubi duše doufal. Nešlo tu o pouhou rozmluvu, plavbu za doručením naléhavého poselství, tedy dosud častějšími úkoly. Nýbrž tu ško o politiku, kterou měl on sám vykonávat. O provádění všech těch jednání, úskoků a kliček. Toho všeho v čem se vysoce urození lordi cítili jako ryby ve vodě, zatím co on tomu stále ještě zcela nepřivyknul. Podporoval lorda Stannise a tedy i jeho nárok na Železný trůn. Proto musel schválit rozhodnutí svého krále začít jednat co nejrychleji. Čím dřív se pustí příprav, do hledání spojenců, tím více jich bude mít šanci získat. Tím větší šanci bude mít doplout do vytčeného přístavu. Přesto se nepovažoval za toho, kdo může daný úkol splnit nejlépe. Čtení písmen a psaní se ve svém věku učil hodně pomalu. Každý z jeho synů byl na míle před ním. Každého z lordů by pro získání spojenců napadlo desetkrát tolik zdvořilostí a uhlazených frází co jeho, bývalého pašeráka. A každý z nich by přitom hleděl primárně na svou kapsu. Což bohům navzdory, při konečném rozhodnutí o podpoře budou tak jako tak. Sehnat kapitány lodí nebylo o nic snadnější. Většinu z nich potkal kdysi dávno. Paměť měl naštěstí stále dobrou. Dosud si je všechny pamatoval, včetně toho, kde se s nimi tehdy potkal. Snad by takto dokázal najít skupinku pirátů, pašeráků a jiných podivínů, jejichž představa oddanosti by se nemusela lordu Stannisovi vůbec líbit. I kdyby je odvoláním se na stará přátelství dokázal k věrnosti přimět, byla by to věrnost draze placená. Pár velitelů velkých válečných lodí také znal. Dosud se jim více méně zdařile vyhýbal. Jejich věrnost už beztak povětšinou někomu patřila. Navíc i tihle kapitáni uměli být pěkně vychytralí. Jenže přesně takto to svému králi povědět nemohl. Teď když nejvíc ze všeho potřeboval nabrat sil, musel být aspoň trochu opatrnější. „Jak si přeješ výsosti. Nadiktuji a odešlu ten dopis. Potom se pokusím oslovit urozené lordy a sehnat pro tebe další kapitány,“ přitakal poslušně. V té chvíli už byl v duchu připravený na práci, kterou má před sebou i na cestu. Přešel tím ovšem rovnou k tomu méně příjemnému. „Věřím, že ti budou sloužit věrně. Jen musím vědět, zda jim mohu něco slíbit. Kapitáni mají výdaje na udržování posádky a zásob. Někdy se jim vyplácí také mzda. Lordi budou nejspíš žádat ještě více.“  Většina lordů to ani jinak nedělají. Zatím co věrnost kapitána stojí výdaje v pár stříbrných jelenech, oni budou chtít majetek, tituly a výsady. A budou to všechno chtít hned, protože jinde už mají své jisté. „Spojenectví se severem může mít také svoji cenu. Sever bude zajímat osud lorda Starka a jeho dcer. Bude záležet na tom, co se dozví o tvé rozmluvě s Lordem Starkem a mladé lady Stark,“uzavřel tím, co považoval za nejdůležitější. Popravdě řečeno podporu lorda Staka nebylo možné doložit a proto si ta slova mohli lordi severu vyložit různě. Jednání se Starky bude nejspíš nutné vést od samého počátku.

Stannisovi nechyběl jeho obvyklý výraz. Ústa pevně semknutá, oči zúžené a čelo zkrabatělé intenzivním dumáním nad vším, co musí učinit a není toho schopen. Neměl ani čas podívat se na svou dceru, kterou od chvíle, co jí naposled navštívil v Rudé baště, neviděl. Nebylo na tom nic neobvyklého. Jeho návštěvy nikdy nebyly příliš časté, přesto by se jeho lidštější schránka chtěla dozvědět, jak se jí daří. Poté by na sebe jistě hleděli několik minut v naprosté tichosti než by se Stannis vydal zpět za svými povinnostmi. Ani nevěděl, jak dopadla její lekce jezdectví. Měl pocit, že s Robertem vlastnili stejnou vlastnost, kterou po rodičích nezdědili. Byli hroznými rodiči. Vždy se našlo něco přednějšího, co se dalo postavit před děti. Měl by toho litovat. Shireen byla jeho jediná dcera, jediné dítě, které kdy měl, má a bude mít. Až to vše skončí, měl by jí věnovat nějaký ten čas. Upevnit vazbu, kterou nikdy neměli. Ale ta chvíle nikdy nemusí nastat. Nemůže zaručit, že se toho světlého zítřka dočká. Ví jistě, že když selže on, jeho lidé budou pokračovat i po jeho smrti a nakonec usedne na trůn Shireen. On nastolí spravedlnost, když bohové plivají na ty, co po ní touží.
Krátce pokývne hlavou a nespouští přitom z Davose oči. Kam to dopracoval, že jeho nejvěrnějším a nejvíce důvěryhodným mužem je bývalý pašerák. Bohové se mu vážně vysmívali, ale on si tímhle nestěžoval. Lordi byli chamraď do jedné! Davose povznesl z ničeho, jeho děti mají zařízený lepší život než si kdy mohl přát a výměnou za co? Za jeho věrnost a moudré rady.
"Dostanou vše, co si zamanou, jakmile mi pomohou vyhrát válku. Na konci toho všeho bych jim mohl přislíbit obchodní smlouvu s Královým přístavištěm. Bez toho aniž bych se vyptával, odkud to zboží je," nepatrně sebou škubne, když o sobě noha dá opět vědět. Zatracená práce, toho parchanta by nejraději rozdělil ve dví!
"Co se týče lordů, je jejich povinností stát po mém boku, pokud nechtějí být stíhání za zradu. Ale budiž, můžeš jim nabídnout nějaké ty hrady a zlato v něm, jakmile zmizí z povrchu zemského všechny rody, které se proti mě postavily."
Těmi hlavními rody myslel především Lannistery. Jejich zlato by jistě ukojilo ty podlé šakaly, kteří by za něj zadarmo nehrabaly.
"Dovezeme jim Aryu Stark. Pokud je syn po otci, nebude nevděčný a připojí se k nám. Máme téměř stejný cíl. A pokud Eddard Stark přijde o život dříve než se k němu stačíme dostat, spravedlivě jej pomstíme. Více domluvíme na místě. Mistr mě hodlá upoutávat na lůžko dlouhé měsíce, ale na takové malichernosti nemáme čas. Je třeba započít přípravy na odjezd na Sever. Pověř tím někoho schopného a vrať se ze své výpravy dříve než odplujeme. Týden by mohl stačit," utne hlas v hrdle a tiše si oddechne. Musí se do týdne dát do pořádku. Musí, jinak vše bude ztracené.

Lord Stannis slíbil vše, co slíbit mohl. Příslib zlata, hradů i smluv, byl od jeho krále, vstřícným krokem. Stejně spravedlivým, jako když povýšil jeho samotného. Ta myšlenka pokaždé vyvolávala podvědomou reakci. Jeho ruka instinktivně začala klouzat nahoru, ke šňůrce s koženým váčkem. Jinak tam Davos stál bez pohnutí. Byl rád, že ho navzdory okolnostem nezastihl v horším rozpoložení. Ve spravedlivém hněvu, jenž ho nutil svírat pěstí, drtit slova mezi zuby a vrhat blesky z očí na všechny strany. V takovém rozpoložení by nemusel slíbit vůbec nic, pokud by to z jakéhokoliv důvodu nechtěl udělat. Přátele ani spojence by si tím nejspíš nezískal, ale proti jeho vůli by se s tím nedalo nic udělat. Davos si ani s podporou tohoto ústupku nebyl jistý, kolik lordů a kolik kapitánů za nárok lorda Stannise dobrovolně postaví. Kolik jich do boje vrhne celou svou sílu, případně se nepostaví na obě strany. Týden byla na vykonání svěřeného úkolu hodně krátká doba. Za týden sotva obepluje přístavy Západozemí, natož aby doplul do Braavosu, Pentosu a jiných svobodných měst. I tak ta slova předá každému, koho potká. Promluví s tolika lidmi, s tolika kapitány, kolik mu vymezený čas dovolí. Prostí lidí i kapitáni málo kdy umí číst písmena. Lordům samozřejmě může nadiktovat další listy. Jestli je pro něj mistr napíše. Malovat vzdušné zámky, popisovat lordům jejich krásnou budoucnost pod vládou krále Stannise, prvního toho jména, byla pěkná věc. Pěkná věc, dokud obě strany hodlaly dodržovat uzavřené dohody. Davos si byl jistý, že lord Stannis je dodrží do písmene. On úmluvy vždy dodržoval. Většina lordů i kapitánů je ráda porušovala. Nechovali se jako lord Stannis. Smlouva pro ně bylo pár slov pronesených do větru. Bohatí pánové z Rudé bašty natáhli ruku se zlatem a… a všechno bylo najednou úplně jinak. Všichni se začali chovat jako smečka psů ochotných aportovat. Co si Davos pamatoval, dosud to tak vždy bylo. On si nemohl podobné chování dovolit. Na to byl ke svému králi příliš připoutaný.
„Tvoje nabídka je… laskavá. Královsky laskavá vůči jim všem,“ řekl, neboť lord Stannis většinou něco podobného očekával. Žádal si odpověď, potvrzení svých slov, svých rozhodnutí. O daném rozhodnutí Davos věděl, že lord  Stannis víc nabídnout nechce ani nemůže. Stačilo se podívat na Dračí kámen a Rudou baštu. Na tu rudou baštu, ve stínu jejíhož bohatství a moci žili lidé od Vysoké zahrady až po Bleší zadek, či na Carsterlyovu skálu. Na první pohled bylo zřejmé, kdo v tuto chvíli může nastavit plnější daň. Lord Stannis nemohl být štědřejší, i kdyby sám chtěl. Nemohl nabídnout víc, nemohl nabídnout ani navrácení mladé lady Stark. Davos si uvědomil, že právě s tím lord Stannis najisto počítá. Byl to jeho hlavní argument pro jednání se Severem. Tím spíš by o tom měl vědět. Bude mu to muset vysvětlit, ač okolnosti zmizení mladé lady Stark sotva znal.
„Musíš ale vědět, že strážní nemohou mladou lady Stark najít. Řekli mi o tom před malou chvílí. Není ve svém pokoji a strážní nechápou, kam mohla zmizet,“ přiznal s lehkými rozpaky v hlase. Váhal svém králi v těžké chvíli přinášet špatné zprávy, rušit klid potřebný k zotavení, nabrání tolik potřebných sil. Mlčel, dokud mu to svědomí dovolovalo. Přesto jestli mu měl úspěšně pomoci, bylo by chybou důvěru oplatit zamlčením této důležité informace. Lord Stannis by vedle sebe opravdu zasloužil okázalejšího rádce. Moudrého muže, snadněji hledajícího vhodná slova.

Bolest drží v sobě a snaží se držet mozek v chodu. Dostal ze sebe vše potřebné, na nic nezapomněl. Nesmí! Ser Davos bez prodlení vyřídí své úkoly a vyrazí na cestu. Pokud něco opomene, bude těžké napravit svou chybu. Nemůže si dovolit žádné chyby. Splní svou povinnost, nedopustí, aby na trůně sedělo to sémě incestu. To by i ... raději podpořil ty děti, které nechal uprchnout. Ze soucitu. Věří, že jednou za to bude potrestán. Robertův rozkaz byl jasný. Přivést je k němu. Ale když se k němu dostaly ty hrůzné pomluvy, které se staly pravdou, nechal se uprosit. Nechal je jít.
"Hmm," zabručí nad Davosovou odpovědí a oči mu mimoděk sjedou k tomu váčku, který sebou neustále nosil. Občas mu pokládal tu samou otázku "Proč je sebou neustále nosíš?", ale žádná nebyla dostatečně uspokojující. Ne pro jeho nezdárný rozum. Citové vazby k věcem mu nic neříkali. Neuchoval si jedinou hračku z dětství, nic co mu kdy bylo dáno a nešlo využít do budoucna či jej nemohl dát Shireen ... ne, vše mohlo zmizet. Až na ten pocit, který ho div nevykopl z postele. Slyšel dobře?
"Zmizet? Jak mohla zmizet?!" zaskřípe zubama a ignorujíc bolest se odlepí od polštáře. Pevně stiskne čelist a sesune nohu na zem, následovaná tou zdravou. ..."Je to dítě! Nemohla se vypařit!" dál tiše soptí a nyní zcela odmítá uposlechnout příkazy mistra. Arya Stark nesmí uprchnout! Má se postavit před jejího bratra s tím, že se jeho sestra vypravila na sever sama? Ona byla částí jeho plánu se seveřany, část dohody. Jak jedno malé dítě může zničit budoucí spojenectví.
"Učiň, co učinit máš. A děkuji za tu zprávu," věří, že málokdo by ho o tom spravil. Proto je mu vděčný.
Sáhne po holi, kterou mu tam mistr ponechal, jelikož jej znal dost dobře na to, aby věděl, že nebude odpočívat. A zvlášť ne po takové podpásovce. Pro některé je zřejmě snadné zkazit i tak prostou věc. Pevně sevře sukovitý klacek a s ohromnou námahou se postaví. I žrát hřebíky by bylo lehčí, ale on není typ, který bere ohled na sebe či na jiné, když jde o plnění povinností. Někdy.

Davos mohl přepokládat co bude následovat ještě dřív, než ty tři věty vypustil z úst. Nezamýšlel být poslem špatných zpráv, přesto k tomu muselo nevyhnutelně dojít. Zvěst, kterou přinesl, by zřejmě neponechala lhostejně chladným žádného lorda, tím spíš neústupnou povahu jeho krále. Ne jen lord i kde jaký pašerák by z toho byl nesvůj. Snažil by se něco dělat, aby přišel záhadnému zmizení ohrožujícímu jeho plány na kloub. U lorda Stannise se nejistota projevila dobře známým způsobem.  Zhoršením nálady, propuknutím onoho spravedlivého hněvu. V jejich rozhovoru začínalo jít do tuhého. Ttvář lorda Stannise ztvrdla, ústa se sevřela v tenkou linku. A když se opět pootevřely, vyšly z nich jen velmi krátké úsečné věty, trefující se přímo do černého. Davos sám dostal jen stručnou informací. Zabývat se jí, prohlédnout si místo, odkud mladá lady Stark zmizela, neměl čas. Pospíchal přeci hned ke svému králi. Opravdu nevěděl, jakým způsobem mladá lady Stark zmizela.  Snažil se přijít na nějakou možnost, ale sám z toho nebyl moc moudrý. Mladá lady Stark byla menšího vzrůstu, takže mohla na první pohled uniknout pozornosti. Jenže Dračí kámen zvláště dobře neznala. Po určité době by si měl někdo všimnout minimálně dalších stop jejího zmizení.  Na hradě se pohybovala spousta všelijakých lidí. Strážní, služebnictvo… Bylo zde i pár rytířů a lordů, jež by ji mohli zahlédnout.  Nezahlédl, nebo o tom aspoň nikomu neřekl. Davos nikoho z nich nepodezíral. Bez toho ke strážným dostatečně obrátil pozornost samotného lorda Stannise. Bylo zbytečné působit jim hlasitými úvahami ještě víc problémů.
„Nevím jak, výsosti. Vím jen, že se to skutečně stalo. Prostě zmizela,“ odtušil po pravdě ohledně vzniklé situace. Jiné pravdivější vysvětlení nemohl svému králi poskytnout. Nepokoušel se spekulovat, plést do věci výplody své stárnoucí mysli. Mysli, považující za podivné ledacos.
„Přeješ si, abych se to pokusil zjistit?“ nabídl se, ve snaze lorda Stannise trochu uklidnit, zmírnit prudkou reakci nutící ho vyskočit z postele. Vstávající lord Stannis se sotva udržel na nohou.  Davos by ho tohohle vypětí rád ušetřil. Mohl by ještě jednou vyslechnout strážné prohlédnout si pokoj mladé Lady Stark a poté nechat prohledat celý Dračí kámen. I když by přímý příkaz bývalého pašeráka lordi ani strážní neuposlechli, Davosovi tlumočícímu přání lorda Stannise by snad měli vzít na vědomí.  Přirozeně by se tím o dalším chvíli zpozdilo vyplutí na okružní cestu po přístavech Západozemí. Očekával však spíše strohé odmítnutí nabídky, jakkoliv upřímně míněné.. Lord Stannis byl příliš tvrdý na to, aby se pojednou zastavil. Davos si v každém případě vyložil poslední proceděnou větu, jako svolení odejít a pustit se do plnění zadaných úkolů. Zacouval  pár kroků ke klice dveří Stannisovi komnaty, kde vyčkal, zda mu lord Stannis odpoví.  
„Jak si přeješ, výsosti. Půjdu a udělám vše, co bude v mých silách,“ oznámil následně, opakujíce předchozí příslib. Pokud nepřišla odpověď znamenající pokračování jejich rozhovoru, vyklouzl tiše z místnosti. Stručné svolení,  tj. kladná odpověď by ho vedla zpět za strážnými, záporná nejkratší cestou do věže za mistrem Pylosem.

Jeho přední plán se bořil jako hrad z karet. Arya Stark byla jeho důležitou součástí a bez ní, proč by mu měl Sever pomoci? Protože to Eddard Stark slíbil? Neuvěří mu. Je pro ně cizí jižanský lord. Na spojenectví by při nejlepší chuti přistoupili, ale neuznali by jej jako svého krále. On nepotřeboval spojence, on potřeboval armádu. Se Severem by byla válka vyhraná v řádech několika měsíců. Netáhla by se roky a esa by nepadala z rukávu do rukávu.
"Ne, vykonej svou povinnost," ukončí jejich rozhovor, zatímco si uvyká na nestabilní balanc. Vykročí v okamžení za serem Davosem, aby se mohl střetnout s vyměněnou stráží.
"Ať několik mužů prohledá celý hrad," když zachytí nechápavý výraz, osvětlí mu to. ..."Arya Stark se ztratila. Ať jsou diskrétní, nemusí to vědět každé ucho na metr dál. A taktéž pošli čtyři muže směrem k Trojzubci, bude se jistě snažit dostat na sever tímto směrem. Najděte ji a přiveďte zpět do týdne," vypustí ze sebe rozkazy a bez jakékoliv pomoci odkulhá pryč. Už jej ničí to povalování se, i když trvalo beze všeho jen den či dva. Při vzpomínce na jedno dítě, jej napadá myšlenka, že by navštívil i to své vlastní. Neptal se na ní, věděl, že se o ní jeho muži postarali. Odvedli na druhou loď do bezpečí. Sem na Dračí kámen.

Každý větší pohyb jí činil opravdové potíže. Ale malá lady si nestěžovala. Ani jednou se nezmínila o tom, jaká muka prožívá. Nikomu se nesvěřila, že její tělo pokrývá bezpočet modřin. Ano, původně chtěla okamžitě najít svého otce, aby ho varovala před královnou a násilníkem v jejích službách. Jenže, než v sobě stačila najít sílu a dojít za lordem Baratheonem, už za ní přišli noví strážní. Jen Sedm vědělo, kolik času doopravdy strávila na studené podlaze zapadlé komůrky v Rudé baště. Nejspíš z bolesti nakonec opravdu několikrát omdlela, protože jí všechno splývalo a v hlavě měla jenom zmatek. Ani si nestihla všechno alespoň trochu srovnat. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vpadlo pět z Baratheonových mužů. Jejich velitel se ani nezeptal, co se děje, jednoduše vzal Shireen do náruče a odnesl ji. Teprve až potom z ní několika otázkami dostal, proč ji našli v tak zuboženém stavu a na tak nedůstojném místě. V první řadě se však dozvěděla, že už nebude muset mít strach. Čekal ji návrat domů. Nikdy by si nepomyslela, že bude ráda, až se bude moci vrátit do té celkem nehostinné krajiny. Netěšila ji myšlenka na to, že znovu spatří svou matku, ale akceptovala to, jako slušná dívka a dítě respektující svého rodiče. Po útoku však všechno přehodnotila. Dračí kámen neznamenal jenom trýznivou samotu a depresivní prostředí. Pro teď nabízel bezpečí, které by se jí v Rudé baště nikdy nedostalo. A především měla jistotu, že se hrozbě vyhne i její otec. Své dceři rodičovskou lásku projevoval pramálo, ale pro Shireen to byl jeden z nejdůležitějších lidí na světě.
Její naloďování proběhlo hladce a během chvíle. Věděla jen zhruba o tom, co se děje kolem, protože uvítala klidnou kajutu. Uvnitř ji nikdo nerušil, přestože zvenčí k ní doléhaly rozkazy a křik mužů spravující loď. Celou dobu se pokoušela nesoustředit se na bolest, ale ta ji postupně pohlcovala. Potřebovala by mistra, jenže kde ho vzít? Na cestě do Dračího kamene byly lodě dvě. A on se zcela určitě nacházel na té druhé. Bylo to smutně úsměvné. V životě už si toho zakusila tolik, a přesto to ještě nestačilo. Opatrně se tedy uložila a jenom přemýšlela. O všem, o činech, které udělali jiní. Královo přístaviště nebylo vhodným místem pro znetvořenou dceru lorda Dračího kamene.
Tolik nad tím hloubala, že si ani nevšimla, že se tiše otevřely dveře. Teprve až si k ní sedl postarší muž, polekaně si uvědomila, že není sama. Naštěstí se nejednalo o nikoho, kdo by jí ublížil. Přišel k ní pouze mistr, o kterém se domnívala, že tvoří člena druhé skupiny opouštějící hlavní město. Přinesl ji makové mléko, aby zbytečně netrpěla. Shireen to uvítala, přestože ji v tu chvíli hlodal drobný zoubek pochybností. Její otec by si nikdy nevzal nic na tlumení bolesti, pokud by se nacházel v podobné situaci. Jenže malá lady začínala být zoufalá, těžko se jí dýchalo, bolelo ji všechno, na co jen pomyslela. A tak, bez větších výzev, nabízený nápoj svorně vypila. Mistra viděla odcházet, ale do pohledu se jí začaly mísit mžitky, všechno postupně pohlcovala mlha. Shireen se tomu poddala, lehla si tak, aby měla vzhledem ke svému zuboženému tělu co největší pohodlí, a nechala makové mléko působit. Jestli lord Stannis vydal rozkaz, aby vypluly dvě lodě, nemusela si o něj přece dělat starosti. Na jedné z nich být musel…
Po několik dnů se o tom Shireen nemohla přesvědčit. Stávalo se jen málokdy, že se probrala a ještě kratší dobu byla vzhůru. Pokaždé to skončilo stejně, vždy přivítala sladké nevědomí způsobené makovým mlékem. Když konečně zakotvili, mladá lady se cítila o něco lépe, ale pořád ne dost dobře. Modřiny vypadaly daleko hůř, než předtím. Některé z nich měly stále tmavý modrofialový odstín, některé začínaly postupně mizet. Ale copak na tom záleželo, když se ocitla doma? Konečně mohla odsunout strach o sebe i o otce. Alespoň to si myslela a to do doby, než jí jeden ze sloužících řekl, co se stalo. Do Dračího kamene dorazila jen jedna loď. Nejdůležitější bylo, že se tam ocitl i její otec, ale podle všeho měl být sám raněný. Pro Shireen to byla těžká rána. Chtěla ho vidět, přesvědčit se, že na tom není tak zle. Bohužel ho k němu nikdo nechtěl vpustit. Žádný z mužů, ani služebných nedbal jejích proseb. Jediné, co pro ni udělaly, bylo, že ji odvedli do její komnaty, kde jí pověděli, že je u něj Arya Stark. Shireen zamrzelo, že má cizí děvče přednost, na druhou stranu však chápala, že pro ni samotnou to musí být těžké. Mít otce zavřeného ve vězení a nařknutého ze zrady… malá lady si nedovedla představit, co by dělala na jejím místě. Prala by se za svou rodinu, ale nejspíš by nikdy nedokázala být tak statečná, jako nejmladší dcera lorda Eddarda Starka.
Její smutek však přišel rozehnat člověk, kterého viděla doopravdy ráda. Přišel za ní strýček Axell. Tvářil se až příliš vážně a po pozdravu jí řekl, co vlastně Arya Stannisovi chtěla. Chmurně převyprávěl to, co zaslechl. Shireen mu viděla na očích, že s tím nesouhlasí. Měla zůstat s Baratheony, ne se vydávat na sever. Ačkoliv… na severu jí čekala rodina. Domov. Napadla ji přitom jedna věc. Musela si vše promyslet, ale netrvalo to dlouho a získala jistotu. Nechtěla jednat za otcovými zády, ale někdo musel začít něco dělat. Požádala strýčka, aby jí pověděl, kdy se budou měnit stráže před Aryiným pokojem. Nepřekvapilo ji, že ji Stannis nechal hlídat, pokud měla takové plány, ale i taková nepříznivá situace se dala obejít. Ser Axell jí na to odpověděl a dokonce i souhlasil s tím, že nechá připravit koně. V jeho očích hrál nesouhlas, ale shodl se se svou neteří na jednom. Pokud odsud Arya Stark nezmizí, jejich pravý král tvrdě půjde za svým, bez ohledu na svůj dobitý stav a pochroumané zdraví. Sotva odešel, Shireen se pomalu vydala ke komnatě, kde se měla lady Stark nacházet. Schody jí činily větší potíže, než předpokládala, bolavá žebra se ozvala. Ale Shireen se kousla do rtu a pokračovala v chůzi. Cítila se špatně, protože věděla, že jde proti svému otci, ale jeho život jí byl milejší, než aby mu jako správně vychovaná dcera šla z cesty. A tak se to jednoduše stalo. Nechala Aryu odejít. Popsala jí cestu a doufala, že se vyhne všem, kdo by ji mohli přivést zpátky. Sever ji čekal, a přestože by Shireen byla raději, kdyby si s sebou vzala někoho, kdo by jí chránil, Arya tu možnost odmítla a odešla. Vlastně se ze dveří vrhla jako velká voda, stačila jen poděkovat a zmizela. Malá lady se s těžkým srdcem vrátila do své komnaty, kde se usadila na postel. Vyčítala si svůj čin, ale lepší řešení neviděla. Měla se napřed poradit s někým dalším, třeba s jejím Cibulovým rytířem. Přestože se jednalo o pašeráka, vždy dokázal dát moudrou radu. Ale na to už bylo pozdě. Plány se staly skutky a nešlo je vzít zpět.

Dvěma dalšími kroky Davos vycouval z osobních komnat lorda Stannise, vyšel na ochoz a otočil se. Rozvážným krokem zamířil do věže, kde sídlil mistr Pylost. Aby se k té věži dostal, musel přejít celý ochoz. Měl tedy dostatečně dlouhou dobu, aby si uvědomil, že lord Stannis vyšel za ním a že rozmlouvá se stráží. Nezastavil se, nepokusil se nic namítnout. Lord Stannis se do pátrání pustil sám. Navíc dal vlastní snahou najít mladou lady Stark najevo stejný pohled na věc. Stejné obavy, které zneklidňovaly i Davose. Až vyrazí na Sever, budou muset vědět, co se stalo. Budou muset mít vysvětlení pro lorda Starka. Předloží-li mu dostatečné vysvětlení, budou mít naději na lepší vývoj jednání o spojenectví. Teď by tam Davos byl zbytečný. Raději začal usilovně uvažovat, jaká slova by se hodila do dopisu, který odešle na Zimohrad.  Zmíněním problému se zmizením mladé lady Stark by vše jen pokazil.  Ale co jiného mohl lordu Starkovi říct, čím ho mohl přesvědčit, aby jeho králi důvěřoval. Když se dostal skoro až k věži, napadla ho zvláštní myšlenka. On sám by byl otcem sedmi synů. Litoval by, kdyby se jedinému z nich něco přihodilo. Upřímně věřil, že to jeho synové cítí podobě. Snad by se také snažili najít způsob, jak mu pomoci. Rázem ho napadlo také řešení. Z hořké skutečnosti žádný list skladnou neudělá. Přesto se může odvolat na pouto lorda Starka k jeho rodině. Naprosto upřímně. Bude si to vyžadovat trochu zdvořilosti, i když ne mnoho. Dopis plný zdvořilostních frází by se jeho králi nezamlouval. Mezi tím Davos došel až k věži. Po schodech vystoupil až nahoru do podstřeší. Mistr Pylos naštěstí seděl za svým stolem. Před sebou měl rozloženou mapu Západozemí s knihou o nebeských znameních. Pomalou vzhlédl k přicházejícímu Davisovi. Davos zareagoval okamžitě. „Mohl bys mi věnovat chvíli svého času, mistře Pylosi. Musím urychleně odeslat havrany s několika důležitými listy,“ požádal. Mistr Pylos pochopil Davisovu žádost coby plnění vůli lorda Stannise. Davos sledoval, jak odsunul stranou své mapy, vzal brk a namočil je do inkoustu. „Ctěný lorde Starku,“ dal se Davos do diktování vět prvního z listů. „Píšu ti z Dračího kamene, abych ti přinesl zprávu o tvém otci. Přijmi ji jako jeho pozdrav. Možná jsem jeden s posledních lidí, kteří s ním měli možnost hovořit mezi čtyřma očima. Lord Eddard se nachází v nezáviděníhodné situaci. Každý další den může být jeho posledním. Neměl jsem v Králově přístavišti dostatek mužů a nemohl jsem udělat nic pro jeho záchranu. Popravdě se obávám, že už mu není pomoci. Pokusil jsem se zachránit alespoň jeho dcery, tvoje sestry. Sám jsem byl při pokusu o jejich záchranu zraněn. Jenže ani tento pokus se nesetkal s velkým úspěchem. Ani o nich nemohu přinést dobré zprávy. Také obě tvé sestry se potýkají s nesnázemi. Mohu ti však říct jedno. Já a ty máme stejného nepřítele. Nepřítele, který drží tvého otce ve vězení v Králově přístavišti a který je zodpovědný za osud jeho dcer.“  Davos se v listu záměrně co nejvíce odkazoval na Rod Staků. Vynechal však nejsmutnější podrobnosti. Kromě útěku mladé lady Stark se nezmínil o druhé nepřipluvší na Dračí kámen vůbec.  Snažil se získat svému králi čas k objasnění situace. Přitom se nesnažil přikrášlovat fakta. Podával je způsobem odpovídajícím vyjadřování lorda Stannise, jak ho znal. Pokračujíce v diktování dopisu, přešel dvakrát k oknu a zase zpátky. „Žádám tě tímto, abys přemýšlet o dohodě na společném postupu. Pokud se dohodneme, mohu ti slíbit, že budeme ve jménu tvého otce a tvých sester bojovat společně. Bude-li třeba, pomstíme, nebo je osvobodíme, zůstanou-li naživu. Tvůj a můj rod už bojovaly společně před patnácti lety. Lord Eddard přislíbil i tentokrát podporu rodu Starků a Severu, mým nárokům na trůn v Králově přístavišti. Jistě by si přál, abys kráčel v jeho stopách." Hmotné statky nesliboval, i když by lord Stark jako nejsilnější možný spojenec mohl získat neméně, než jiný lordi. Nesnažil se dokazovat pravdivost slibu lorda Edarda. Přebil by tím pracně vytvořený dojem pravdomluvnosti a zdání osobního pouta. Davos se na malou chvíli odmlčel. Pak nadiktoval i poslední věty listu. „Všechno ostatní ti povím osobně. Ne všechny informace je možné svěřit havranům. Ode dneška za týden vyrazím na Sever, kde se setkáme a projednáme podmínky naší dohody. Jestli ti okolnosti nedovolí vyčkat týden na Zimohradu, pošli mi co nejdříve havrana se zprávou, kde tě bude možné naleznout. Stannis z rodu Baratheonů, první svého jména.“ Tečkou za lisem bylo jeho řádné označení. Samozřejmě následovala otištěná pečeť lorda Stannise. Vypuštěním havrana byl list odeslán směrem k Zimohradu.. „Jaké další listy si přeješ napsat?“ otázal se mistr Pylos. Davos navázal diktováním listů pro ostatní lordy. Tyhle listy plus přípravy zdrží vyplutí nejmíň do západu slunce. Jestli se poslední přípravy zdrží, vypluje až nad ránem druhé dne.

Sunul se po malých krocích za svým cílem, aniž by si na byť vteřinu odpočal. Příliš hrdý i tvrdohlavý na takový skutek. Odmítal bolest v čemkoliv poslechnout. Hodlal navštívit svou dceru, i kdyby mu noha měla upadnout. Věděl, že je zde v bezpečí, ale měl tu potřebu znát i její názor na svůj duševní stav. Vydal veškeré rozkazy a nyní když i odmítal po útěku Aryii Stark, zůstávat v posteli, rozhodl se zajít za Shireen. Měl v plánu utužit jejich vztahy, pokud se vrátí z války, ale v konečném rozsudku usoudil, že jí něco dluží. Jeho otec se o ně staral dokonale. Hrál si s nimi, povídal, ale žádný z jeho synů nesdílel tu společnou vlastnost. Tu dobrou vlastnost býti dobrým otcem. Robert své bastardy ignoroval a raději se opíjel a užíval s děvkami. Říši nechával v rukách těch manipulantských krys a nyní jí zdělil bastard, výplod incestu dvou Lannisterů. On mínil vše změnit. Když hodlal býti lepším králem, měl by býti i lepším otcem. Narozdíl od Roberta, Shireen byla jeho dcerou. Jeho jediným dítětem a dědicem. Ona bude vládnout po něm a on nepochyboval o tom, že čestně a spravedlivě. Možná získá i něco, co on nikdy mít nebude. Lásku lidu. Tvář měla zohavenou, ale duši nikoliv. Nepochyboval o tom, že tohle se nikdy nezmění. Mohl na ní být hrdý. Nestala se sobeckou ani krutou. Neměla ani jednu z vlastností, které si uchovávali ti incestní bastardi. Nebylo se čemu divit, potom z čeho pocházeli a kdo byl jejich matkou. Od té nenávistné ženy nečekal nikdy nic dobrého, natož aby dokázala vychovat své děti správně.
Došourá se s vypětím sil ke komnatám Shireen. Pár vteřin hledí na těžké dřevěné dveře než na ně zaklepá a vejde. Ani si nedokáže vybavit, od kdy klepe nebo dříve klepal? Proč se zabývá takovými zbytečnostmi? Krapet jej doháněla horečka, ale ani to jej neodradilo. Vzal za kliku a vešel dovnitř.

Měla by se odvážit podívat se na sebe do zrcadla? Měla by? Nebo by bylo lepší neriskovat, protože by z toho ještě dostala šok? Ale co mohlo být horší, než šedý lupus, který jí z poloviny hyzdil tvář. Smutné bylo, že ji téměř každý soudil jen podle něj. Bylo smutně úsměvné, jak mnoho lidí dalo na pouhý vzhled a první dojem, pak už se nezajímali, co je doopravdy uvnitř. Podobně na tom byl i Davos. Získal titul poctivou snahou, zasloužil se o něj, a přesto ho jiní rytíři nebrali jako sobě rovného. Nebyl nejmladší, neuměl zdárně jezdit na koni, čtení a psaní mu dělalo problémy, neměl minulost bez kazu. A přesto jeho názory oplývaly nebývalou moudrostí. Ale proč nad tím přemýšlela? Ach ano, do mysli se jí vloudil muž v královniných službách. Také na první pohled vypadal jako přítel, lord s milou tváří a vřelým úsměvem. Jenže se stačilo podívat trochu hlouběji a na povrch vyplulo vše, co tak zdárně skrýval. Hrubost, požitek z bolesti, nenávist, vztek. Malá lady snad nikdy v životě nepotkala někoho, kdo by měl v sobě tolik negativního a vyžíval se v obhroublých výrazech společně s bolestí.
Prsty si přejela po pohmožděné tváři. Zrovna tam měla hebkou, avšak nyní bolestivě zbarvenou, kůži.  Na jedné polovině obličeje. Nebylo spravedlivé, že musela přijmout trest za někoho jiného. Nikdo nebyl oprávněný se tak chovat. Ne kvůli jejímu titulu, ale z pohledu lidskosti. Slova nedokázala vyřešit vše, kdyby ano, nebylo by bitevních polí, korábů a plánů. Jenže bitvy se sváděly kvůli velkým věcem. Ať nad tím přemýšlela, jak chtěla, nešlo jí do drobné devítileté hlavy, proč by se královna uchýlila k takovému řešení jenom kvůli několika nevybíravým slovům jejího otce vůči Cedricovi. Sama Shireen mateřskou lásku moc nepoznala, ale dokázala pochopit její význam a sílu. Přesto… takové ukvapené řešení a výhružky byly zbytečností. Vzpomněla si na názor lorda Baratheona. Považoval královnu regentku za ženu bez pevných cílů využívající těch nejsprostších prostředků, aby dosáhla svého. Měla si připustit okamžitě, že má pravdu. Jenže také znala Cedrica…. Ne. I přes své vybrané chování byl možná v nitru zkažený stejně, jako jeho matka. Naprostý opak Shireen. Krásná tvář, hnilobný vnitřek. I to nejčervenější jablko se zdravou slupkou v sobě mohlo ukrývat červa.
Ale už byla v bezpečí. Žádný ze lvů na ni nemohl vytasit své drápy. Tady neměli sebemenší moc. V její komnatě se jí nemohlo nic stát. Snad kdyby jen zakopla o Strakoše či kus dřevěného nábytku. Jenže Strakoš se potuloval po hradě, či ještě pořád zvracel kvůli mořské nemoci. Anebo zůstal v Králově přístavišti? Ne, musel plout ve stejné lodi. Nemohl zůstat v jámě lvové. To by nikdo nedopustil. Ačkoliv kdyby měla srovnat své priority… Stannis. Stannis Baratheon. Právoplatný král a její otec. Jako ve snu si na něj vzpomněla. Mysl jí pořád zamlžovala bolest proudící jejím drobným tělem. Nejhůř na tom byly žebra a tvář. Nutily jí zaobírat se jimi. Na druhou stranu jí však bránily v myšlenkách na to, co udělala na Dračím kameni. Neuctivě překazila plány svého otce, pustila do světa malé děvče a to bez doprovodu. Kvůli ní se všechno začínalo bortit. Měla ale na výběr? Ne. Mohla se na to dívat jakkoli a přesto viděla jen jeden správný výsledek. Lord Stannis se za její život taky rval jako tygr. Nedbal na názory a rady ostatních. Udělal vše jen pro to, aby jeho dcera přežila. A malá lady se cítila povinna udělat to samé pro něj, i kdyby ho to mělo stát plánování a prosení navíc. Železný trůn mu po právu náležel, ale stejně tak mohl ještě počkat. Její otec nejdřív potřeboval zhojit rány na těle. Na ostatním tolik nezáleželo.
Z veškerých dalších úvah ji vytrhlo zaklepání na dveře. Trhla sebou. Jako první pomyslela na to, že královnin muž přicestoval s nimi a jde ji znovu ublížit. Teprve po několika vteřinách Shireen došlo, že tak to být nemůže a tak tiše vyzvala ke vstoupení. Očekávala sera Davose, kdo jiný by za ní také měl přijít? Dlouho se s ním neviděla…. A lady Selyse o svou dceru nikdy nejevila moc velký zájem. A její otec…. Shireen se okamžitě postavila, když ho uviděla. Nešlo jenom o projev respektu, který mu jako rodiči a staršímu lordovi náležel. Shireen byla opravdu v šoku, když ho uviděla. Mdlé světlo v komnatě bohatě stačilo na to, aby si všimla jeho málem mrtvolné bledosti. Tváře a čelo měl zpocené, rysy v obličeji strhané únavou a celkově vypadal velice slabý. Beze slova k němu vykročila, aby ho mohla podepřít a dostat ho k posteli, aby se posadil.  Netušila, jestli jí neodežene, protože to bude považovat za projev slabosti, ale zariskovala. I přes bolest, která jí začala s ještě větší intenzitou vystřelovat do hrudníku, kolem sebe přehodila otcovu paži a pomalými krůčky ho přemístila až ke své, stále ještě úhledně ustlané, posteli. Nevěděla co říct, ať už kvůli jeho stavu nebo Arye Stark, kterou Shireen propustila. Přišel snad otec kvůli tomu?  Malou lady zamrazilo v zádech.

Kolikrát v životě si našel čas zaklepat na tyto konkrétní dveře a vstoupit do života jedné speciální dívce. Speciální již jen tím, že to byla jeho dcera. Jediné dítě, které se dokázalo dožít dětského věku. První dva synové neměli ani tu možnost vyhlédnout na svět. Jejich život vyhasl v matčině lůně. U třetího se jevila nepatrná šance, která odezněla po pár dnech, kdy ve spánku zemřel. Jeho synové zemřeli a on přestal doufat. V bohy nevěřil již dávno, tudíž se neměl ke komu modlit, aby získal svého následovníka. Pokračovatele své vlastní pokrevní linie. Odmítal Selysiny výčitky vůči sobě. Nebral to jako její selhání, bral to jako vlastní. Robert měl mnoho dětí, jak manželských tak nemanželských. Vlastně jen nemanželských. Žádné dítě, které vyšlo z lůna té lannisterské megery, nebylo Robertovým následovníkem. Ani jedno. Jon Arryn pro to tajemství umřel a Ned Stark bude následovat. On je jeden z mála, kdo jim může přivést spravedlnost a ukázat království pravdu o tom zrůdném činu. Je to poselství, kterého se nevzdá. Může při svém úkolu zemřít, ale jeho úděl bude žít i po něm. Jeho loajalisté vědí, co mají dělat, kdyby zahynul. On má svého následovníka a nachází se přímo za těmito dřevěnými dveřmi.
Po tichém svolení vkročí dovnitř nebo spíše prokulhá se dovnitř přes těžkou zábranu. Místnost stejně temná jako v Králově přístavišti. Převezl jí z jednoho místa na druhé, aby jí osvěžil život, přivedl na jiné místo, ale začal toho pomalu litovat. Nic jiného jí tam nečekalo kromě klubka hadů, kteří se okolo ní proplétali a hodlali jí uštknout. Jako ten bastard! Nevinná tvář, ale zkažený vnitřek jako každý s kapkou lannisterské krve.
"Shireen," osloví jí, přičemž jí tím i pozdraví. I přes jeho nelibost se rozhodne nenamítat, když mu jako dobrá dcera přijde na pomoc. Společnými silami se dopotácí k posteli. Její snahu nijak nekomentuje. Není nadšen z její pomoci, přesto jí nepohrdl. Jeho suverenita mírně zakolísá, ale nemíní se tím zaobírat. Usedne na postel a udělá tím místo i Shireen. Zdá se mu na ní něco zvláštního, ale nikdy nebyl dostatečně pozorným otcem, aby zjistil, čím to je.
"Za týden odplouváme na Sever dohodnout se o možném spojenectví s Robbem Starkem. A já chci mít svou rodinu u sebe," u poslední věty mírně zaváhá, přesto jí vysloví. Hodlá je vzít sebou. Nenechá je na místě, které nebude mít plně pod svou kontrolou. Nehodlá to přiznat, ale je vděčný za jejich podporu. Shireen ani Selyse o jeho cíli ani na moment nezapochybovaly. Nedělá to jen proto, že je to jeho povinnost, ale i pro ně. Pro ně a říši.
Hůl odloží od sebe, co nejdál a zahledí se na Shireen téměř zpytavým pohledem, který pozná jen ten, kdo jej dobře zná. Pro ostatní je to pohled jako každý jiný. Nic neříkající a tuhý jako skála. Něco se mu nezdálo. Jeho dcera nikdy nebyla veselé stvoření, natož výřečné, přesto se mu v té zešeřelé místnosti nepozdávalo. Něco bylo špatně a on tomu hodlal přijít na kloub.

Copak jejich utrpení nemohlo skončit s pobytem v hlavním městě? Několikrát zaslechla, že se na rod Baratheonů snesla jakási kletba. Tedy, ne na celý rod, jenom na část, kde byl hlavou lord Stannis. Dívka na podobné báchorky nevěřila, svět viděla vždy racionálně. Někdy mírně pesimisticky, jindy naopak, ale nikdy by nepodlehla planým řečem vysvětlujícím všechno zlé prokletím. Ale teď… jedna její část by přísahala, že ti, kteří něco podobného tvrdili, měli pravdu. Jedno neštěstí stíhalo druhé. Jen s velkou nelibostí a tíhou v srdci si představovala, jak zle by to dopadlo, kdyby Královo přístaviště neopustili. Jak otec, tak dcera, byli jen zranění. Vyžadovalo to nějaký čas, aby jejich rány zacelil, ale pořád existovala celkem vysoká šance na jejich uzdravení. Ale kdyby po nich šel královnin muž, oba by nejspíš skončili jako výstražný příklad pro ostatní. Dětský král by nechal nabodnout jejich hlavy na kůly, hned po tom, co by jim je ser Ilyn Payne setnul. Jen z toho pomyšlení běhal malé lady mráz po zádech. Vypadalo to, že je svět proti nim. Z marnosti krále museli žít na nehostinném Dračím kameni a nyní, když se vše mohlo změnit, situace se opět nevylepšila.
Dívka by si nestěžovala, ale za krátkou moc krátkou dobu zažila přespříliš zklamání. Všechno se pomalu obracelo v prach a bezmoc. Všimla si toho ona sama, i její otec. Sedm pekel by mohlo spolknout železný trůn a možná by to tak bylo i lepší. Jenže nic takového se stát nemohlo a před Baratheony z Dračího kamene se postavila výzva. Malá lady se snadno nevzdávala, ale dokázala poznat, kdy je honba za vysněným cílem marná, ačkoliv se jednalo o něco, co bylo v právu. Litovala všechny v říši, především pak obyvatele města, protože na trůn usedl nespravedlivý a labilní tyran. Věděla, že správný vládce se nesmí bát a musí pro svůj lid udělat vše, stejně tak, jako to plánoval její otec, ale… Raděj by viděla shořet celé hlavní město, než aby ztratila jeho. A nepotěšila ji ani jeho slova.
„Už za týden? Ale co tvoje noha?“ zeptala se ustaraně. Neodvažovala se mu líčit, proč by bylo lepší počkat. Lord Baratheon nepatřil mezi muže, kteří by snesli poslouchání o tom, jak jsou slabí, i když jen dočasně. Byl to hrdý a zkušený vojevůdce, právoplatný král, který musel dostat svou říši. Sebe a své zdraví tak postavil stranou. Shireen s jeho prioritami nesouhlasila, ale neopovážila se něco hlasitěji namítnout. Jednak za to mohla správná výchova a jednak velký respekt, který ke Stannisovi chovala. Věřila v jeho rozhodnutí a úsudek… nebo se alespoň snažila. Navíc věděla, že sama by nic nedokázala. Nebyla ničím víc, než jen tichým dětským hláskem, který se dal snadno přeslechnout. Pokud to chtěla otci rozmluvit, musela s sebou přivést někoho, na koho dal. Ani takových lidí nebylo moc, bohužel. Jediný člověk, který mu doopravdy uměl promluvit do duše, byl její Cibulový rytíř. S touhle myšlenkou jí do hlavy vstoupila další otázka.
„Určitě myslíš mě a matku… ale co ser Davos?“ dotázala se tiše. Dlouho ho neviděla a přitom se řadil k lidem, které měla nejradši. Ráda poslouchala historky, kdy líčil, co všechno na svých cestách zažil. Do hlavního města je nedoprovodil a Shireen jen smutně pomyslela na to, že s ním nebude moc být ani teď. Trochu jí chyběly i dárky, které jí občas přinesl. Občas ani neuměla pořádně vyjádřit, jakou radost měla z obyčejné malé dřevěné lodičky. Například. Jenže pravdou bylo, že někdo musel zůstat na Dračím kameni, aby ho mohl spravovat. Čtení a psaní bývalého pašeráka poněkud skřípalo, ale moudrost by mohl rozdávat. A nikomu jinému Stannis tak nevěřil, aby mu nechal moc nad hradem a případným vyjednáváním.
S tichým povzdechem se posadila vedle něj a tiše přitom hekla, jak ji zabolela žebra. Obličej se jí stáhl v bolestné grimase, kterou se snažila zakrýt a tak hlavu okamžitě sklopila. Nechtěla, aby to vypadalo, že se trápí, ačkoliv to tak bylo. A nejenom z jednoho důvodu. Nešlo jenom o otcovo podlomené zdraví, vlastní bolest, nebo Cibulového rytíře… Sever znamenal setkání s bratrem Aryii. Nemohla dopustit, aby se Stannis dozvěděl, co udělala. Jak by se mohla potom podívat do očí Robbovi Starkovi? Aniž by se s někým poradila, dovolila jí odjet. Kdyby jenom tušila, že se bude chtít lord Baratheon vydat tak jako tak na sever, držela by se zpátky. Bohové byli pro jednou zase více krutí, než spravedliví. Nejenže se její otec hnal do nebezpečí. Sama vyslala malou  dívku samotnou na cesty. Myslela to dobře. Promyslela si následky, všechno zvážila. Ale i tak se stala chyba. A Shireen se za sebe zastyděla. Najednou si pomyslela, že si zaslouží, aby její tvář kromě šedého lupu hyzdily i ošklivé modřiny, stejně tak jako její bolavý a zhmožděný trup.  Vybrala si svůj trest dopředu, protože se nešlo vyhnout nevyhnutelnému.

Hlavou mu probíhaly veškeré plány i cesty, po kterých se musí pustit. Jeho vlastní touhy byly bezvýznamné, když se mu dostalo určité povinnosti. Nijak jej to netěšilo. Celý život byl vychováván jako ten, co následuje svého lorda, krále, bratra. Samozřejmě, měl pod sebou muže, kterým velel a kteří se podřizovali jeho rozkazům, ale ten nejvyšší cíl nikdy nepocházel z jeho úst ani z hlavy. Ne, vždy mu jej někdo vložil na jazyk a myšlení a on jej vykonal, protože vždy plnil svou povinnost. Vždy jí splnil ... kromě těch dvou. Jedna z nich se nalézala za Úzkým mořem a druhá seděla vedle něj. Nedokázal to. Nemohl svou vlastní dceru odvést do ruin Valyrie a ponechat jejímu osudu. Byla to jeho krev! Je to jeho krev. A jeho pravý nástupce. Trůn je pro ní, protože jí po právu patří. A lid si nebude moct přát lepší královnu.
Nohu natáhne, aby jí dopřál aspoň tento druh klidu. Pulzovalo to v ní až si téměř přál jí nemít. Kupodivu mistr ani nenavrhl tu nejlepší možnost a to uříznout jí. Nedovolil by mu to. Nemohl by se stát kriplem a nechávat veškeré povinnosti na svých vojácích. Není ten typ, který za sebe nechá bojovat jiné. Již od otce měl zaryté v paměti jedno "Dobrý vůdce vyšle své vojsko do bitvy, ale pravý vůdce s nimi jde v první řadě." Držel se toho a nikdy nevybočil. Ať se jednalo o Robertovu rebelii nebo vzpouru Greyjoyů. Vždy stanul po boku svých mužů a bojoval s nimi, dokud nebyl konec.
"Uzdraví se," pronese nekompromisně, jako by se pouhým rozkazem dala do kupy a přestala mu působit trable. Mohl být vděčný. Z celého toho fiaska vyšel dost dobře. Jako kdyby někdo stál na jeho straně. Ale on nevěřil na božstva ani na štěstí. Jen na schopnost svých lidí a na neschopnost toho řezníka z Liščí nory.
"Ser Davos popluje s námi. Je třeba, aby stanul po mém boku, jakožto věrný poradce," nikdy nebyl na zdlouhavé líčení ani vysvětlování, tudíž ani nyní Shireen nepoví více než je nezbytně nutné. Neprozradí jí, jakou roli pro Davose přichystal ani bližší podrobnosti ohledně setkání s Robbem Starkem. Nepočítaje tu peripetii s Aryou Stark, která značně překřížila jeho cíl. Vyjednávání se severem se značně zhorší. Jaký důvod mají k důvěře k jižanskému lordovi, když ztratil to, co slíbil lordu Starkovi ochránit. Jednu byl nucen ponechat v Králově přístavišti a druhá mu prchnula. Slovo pobočníka krále příliš neznamenalo. Ne tak daleko od rodného kraje.
Z jeho tichých úvah jej probudilo tiché heknutí. Tím se definitivně potvrdilo nemilé tušení, které se uhnízdilo v jeho mysli a odmítalo se pustit. Tímto bezpodmínečně zakořenilo.
Otočil se k Shireen čelem, aby na ní lépe viděl a dvěma prsty opatrně uchopil její bradu, aby mohl dceřinu tvář vystavit slabému světlu. Netušil k čemu jej vedla taková akce, když nemohl vědět, co jí hyzdí druhou polovinu obličeje. Ale učinil tak a díky tomu mohl spatřit několik dní či týdnů staré modřiny. Jakoby se modř z jeho očí vytratila a zůstala pouhá temnota. Čelist se sevřela tak pevně, že by jí ani nejsilnější muž nedokázal rozevřít. Včas se zastavil před tím, aby se jeho stisk stal drtícím. Okamžitě Shireen pustil a pevně sevřel prostěradlo, aby udržel svůj rychle narůstající vztek na uzdě.
"Kdo ti to provedl?!" nekřičel, jeho hlas byl klidný a tichý jako protékající potok, ale nacházelo se v něm cosi zlověstného. Věděl jistě, že za tím stojí ta proklatá lannisterská ženská! Ona byla schopná čehokoliv. A on bude též, jakmile se dostane za hradby Rudé bašty. Nebude potřebovat žádné zástupce ani poskoky, aby vykonal, co měl kterýkoli čestný muž učinit již dávno!