Příběh - Ramsay Snow

Morgana už byla zase několik dlouhých měsíců na svém hradě sama. Ačkoliv měla své cíle, na kterých neustále pracovala, potřebovala na chvíli změnu. Chlapec, kterého momentálně měla nahoře ve věži a lámala jeho vůli obrazy všemožných hrůz, které si mnohdy člověk nedokázal ani představit, ji začínal nudit. Ne protože by jeho vůle byla natolik silná, že by odolávala, to ne, to by znamenalo zábavu. Ale byl tak slabý, že  bylo těžké ho z mdlob, které mu hrůza přinášela, probrat. Bylo to až směšné. Slyšela o něm, jak je to úžasný rytíř, jak je silný a chrabrý. A stačilo jen pár dnů nahoře, aby se choulil v rohu, jako malá holka, prosil Morganu o to, aby ho pustila. Za dalších několik pár dní už nemluvil vůbec. Po chrabrém rytíři nebylo ani stopy.

Svůj zájem tedy otočila jinam. Na chvíli nepřímo upustila od plánování své pomsty rodu Lannisterů a rozhodla se, že si získá spojence. Nejvíc jí v tuhle chvíli zaujal mladý Ramsay. Ačkoliv bastard, viděla, že jeho budoucnost se rozhodně ubírá dobrým směrem, a že by jí mohl být ještě užitečný, i přestože neměl jméno svého otce. Pozorovala ho už delší dobu. Jeho způsob zábavy, to jak sám spřádá své plány. A tak si nevědomky získal její náklonnost.

Právě proto se jeden den objeví v jeho pokoji, když tam ještě není. Rozhlédne se, aby si to tam všechno prohlédla. Prsty přejede po pergamenech, které leží na jeho stolku, aby si zkrátila čekání než se ten bastard vrátí z lovu. Na jejich dvoře, na rozdíl od toho jejího, bylo docela hlučno a plno. Ona sama měla poté, co se vrátila na rodinné sídlo jen pár sloužících a i ty nakonec propustila, nechávaje si vedle sebe jen jediného věrného chlapce, který pečoval o to, o co ona zájem neměla a přijímal nebo odmítal hosty. Klekne si k vyhaslému krbu a položí do něj několik polen, aby je následně mávnutím ruky a slovy: „Forbearnan“ podpálila.  Když konečně Ramsay vejde do pokoje, Morgana sedí v křesle, svírá ledabyle sklenku vína a zamyšleně hledí do ohně s rukou nataženou k plamenům. Vzpomíná na dobu, kdy naposledy vnímala teplo plamenů jako něco příjemného. Teď pro ní byly jen nutností, které v ní ovšem vzbuzovaly značný nepokoj. V plamenech zemřel její otec i její sestra. Protože se někomu znelíbili. Protože byli tím, čím byli.  Nakonec od ohně k Ramsaymu vzhlédne a prohlédne si ho velice zkoumavým pohledem.  Nezvedá se, neomlouvá se za to, že je v pokoji, který mu patří. Proč by měla? „Myslela jsem, že mě necháš čekat celou věčnost, Ramsay.“ Zabrouká a napije se. „Byl lov úspěšný?“

Otec byl pár dní mimo tvrz, což pro něj bylo jasným znamením, aby se řádně vyřádil. Myranda přišla na řadu jako první, tu by přece nemohl nechat čekat, zvlášť když to byla neskutečně dlouhá doba od jejich posledního ... setkání. Jako druhé si vzal na paškál své holky. Ramoniny tam dělali nehorázný rámus, ale jeho byli klidné. Šlo poznat, kdo z nich je lepší chovatel. Ramona byla jako malé, postižené dítě. Chtěla to, co měl on a vzala si to, i když na to neměla dostatečný um. A to se tak snažil! Snad i s Domericem by to zvládl lépe! Učil jí, vždy jí přinesl někoho na hraní, aby se v téhle době nedočkal ničeho lepšího než oslovení "Bastarde." Jak on tu děvku nesnášel. Štěstí, že vypadla z hradu. O její čuby neměl zájem se starat. To hravě zvládne Ben Kosti. Musel provětrat své - tři nádherné fenky bloodhounda, toho nejlepšího pátracího psa na širém světě. Vždy mu dokázali najít jeho kořist. Nikdy jí neztratili. Nikdy se jim nepodařilo skrýt. Alison, Rudá Jeyne ani Willow jim nedopřáli kýženého klidu. Svá jména získali po těch, kterým se dařilo skrývat nejdéle. Alison, sladká rusovlasá Alison. Vyšplhala do koruny nejvyššího stromu, ale feny se ani tímto obdivuhodným kouskem nepodařilo oklamat. Jeyne, rudovlasá dcera nějakého mlynáře se snažila potápět v jezírku, které nebylo dostatečně hluboké, aby to jeho holky odradily. Voda zbarvená doruda. A nakonec jeho milovaná Willow, vlasy barvy kaštanu, ta se pro změnu narvala do liščí nory. Vážně netušil, jak to dokázala, ale pud sebezáchovy byl silnější než jeho lidské chápání. Škoda, že se tam zarazila a nemohla ani ven ani dál. Bylo velmi kouzelné sledovat její pomalý rozklad a jistou smrt.
Jakmile skončila práce jeho milovaných stopařek, nastoupil vyšší kalibr. Nebezpečné a věčné hladové šelmy Kane Corso. Šedá Jeyne, Helicent, Jez, stále ještě malá Kyra, Sara a Maude. Druhá Jeyne, která skřížila jeho cestu byla hotová šedá myšička. Neviditelná a stejně prchlivá. Trvalo mu dva dny než jí dostihl. Vážně vytrvalá čiperka. Holky si na ní s chutí pochutnali. Helicent, malá bestie, jedna z mála, která mu skončila dobrovolně v posteli. Ale tím se znelíbila Myrandě. Společně se za ní hnali několik dlouhých hodin. Její malé nožky se nemohli rovnat psí vytrvalosti a rychlosti. Ještě tu z ní někde měl trofej, tu nejmilovanější část si musel nechat. I přes Myrandinu nelibost. Jez, tak ukecaná, až ho z ní mnohokrát začala bolet hlava. Ne nadarmo jí řekl, aby strčila jazyk Maude do tlamy. Byla to výzva a ona na ní přistoupila. Škoda, že Maude neměla v hubě ráda cizí jazyky. Pak tu byla Kyra, nejnovější přírůstek. Viděl jí z okna, jak se promenáduje po nádvoří jako nějaká lady. Ve své komnatě jí ukázal, jak se chová k urozeným dámám. Z komnaty putovala níž a po několika týdnech, kdy si s ní hrál několik her, zkusil její urozené chování v divočině. Překvapila ho. Držela se déle než čekal. Před ní tu byla Sara, jedna z prvních a nelítostnějších. Její jmenovkyně se pošklebovala jeho původu. Sama byla dcerou nějakého kupce, nosila drahé oblečení, vždy úžasně voněla a pohrdala vším, co nebylo urozené. Jako kdyby se bohatství dalo srovnávat s urozeností. Kupec odešel bez své dcery, i když jí hledal dost dlouho. Možná mu na ní měl nechat nějakou vzpomínku. Třeba ten její nosánek nesený hrdě vzhůru. A pak tu byla Maude. Maude, černý modro-oký démon s pekelnou duší. Někdy mu přišlo, jako by mu ve všem rozumněla. Měla tak tajuplný pohled. Když na ní koukal, viděl, jak jí to zapaluje. Za to ta lidská Maude? Hloupá troska, která se neustále opíjela a motala se kolem zašlého mlýna. Jednou ho vyrušila, když si vyměnoval své životní názory s Anyou. Neskutečně otravné stvoření. I přes zpité nožky a chabý rozum se jí podařilo utéct daleko. Škoda, že z ní jeho bývalé holky nic neměli. Zřítila se z nejbližšího útesu a skončila jako mastný flek. Musela následovat Sara.
Při otcově nepřítomnost vždy nechal své holky, aby ho kdekoliv následovali nebo aby si našli vlastní zálibu. Dobře pro něj, zle pro ostatní. Dnes v jeho šlépějích šli jen Sara s Maude. Zbytek se rozeběhl do kuchyně. I z dálky slyšel vyděšené pištění nějaké hloupé kvočny. Na takové hňupce by si jeho holky zuby nelámaly. Už před dveřmi obě fenky zpozorní. Ale jeho to nechává chladným, mohla by to být jen Myranda, přinejhorším Ramona, která by se vrátila dřív ze svého čundrování. Ale žena, která si hovila v jeho křesle a pohrávala si s plameny, nebyla ani jedna z nich. Co ho zarazilo bylo to, že znala jeho jméno. Málokdo znal jméno bastardů.
"Má paní, měl bych vás znát, protože je jasné, že vy znáte mě." odloží luk s šípem stranou a tvář se mu protáhne do nepatrného úsměvu.
"Ticho!" okřikne Saru, když se z jejího hrdla ozve zavrčení. Přeci nebude děsit návštěvu. I když tahle žena ... nevypadala, že by se lehko vyděsila. Další výzva? Nebo spíš další povytažené obočí nad otázkou, která následovala. Ale nevyptával se, pokračoval ve své hře.
"Náramně vydařený. Je mi líto, že jsem vám tu zvíře nestáhl, její kůže by vám náramně ladila s tou vaší." úsměv se mu roztáhne do ještě širšího šklebu a bez vyznání se posadí do druhého křesla. Sara zůstane v bezpečné vzdálenosti, ale Maude se posadí vedle opěrky a upře své průzračné modré oči na nezvaného hosta.

Právě díky tomu, jak si Morgana pohrává s plameny, tak je v pokoji už docela teplo. Ale ona je pořád stejně bledá a neustále působí, že je v její přítomnosti opravdu chladno. Nejspíš to bude tím výrazem, kterým teď momentálně pozoruje Ramsayho. Nezná ji. Samozřejmě, že ne. Spousta lidí si ji nepamatovala. Ale ona si ho pamatovala až moc dobře. Ve skutečnosti si totiž na něj vzpomněla, když ho poprvé viděla. Kdysi dávno s otcem a se sestrou totiž navštívili jejich sídlo kvůli nějakému setkání. Morganě tehdy mohlo být tak třináct, čtrnáct let. Její sestra jí varovala, aby se s nikým nebavila a už vůbec ne s Ramsaym, protože je to šílený bastard. Ale ona za ním přesto šla, tehdy ještě jako to milé děvče, které si váží kohokoliv ať je kdokoliv. Znovu se napije, aby zahnala vzpomínky a pak šlehne pohledem po feně, která na ní zavrčí. Zamračí se a přivře oči. A jen tím jí donutí utichnout a lehnout si. Spokojeně pokývne a pak znovu vzhlédne ke svému starému známému.

„Ani jsem nepochybovala o tom, že by sis mě mohl pamatovat, drahoušku. Lidé se během let dost mění, hm?.. Moje jméno je Morgana Pendragon… Potkali jsme se, když jsem tu byla se svým otcem“ broukne klidně a dá si nohu přes nohu. On se tedy za ta léta moc nezměnil. Jistě, tvář má možná o něco víc ošlehanou a za sebou trochu víc zkušeností s těmi svými hrami. Ale jinak je to pořád stejný Ramsay, kterému nabízela, jestli by se s ní nechtěl projít. „Jak se ti teď vůbec daří, hm? Pořád jsi sníh… to mě překvapuje… myslela jsem, že jsi mnohem cílevědomější, můj drahý. Nebo snad necháváš všechno své milé sestře?“ přivře oči.  Ví, že ona je jeho citlivé téma. A právě proto začíná s ní.

Morgana věděla, co mu chce nabídnout, když sem šla. V současnosti je přeci jen ona ta, která mu může pomoct získat skutečné jméno a potěšit otce, protože ačkoliv je Ramsay skutečně chytrý, Starkové mají příliš přátel, kteří ho mohou ohrozit. A ona se chtěla spojit s ním, ne se Starky. Možná právě protože se pouštěli do věci s podobnou vervou a chutí. A v něčem si přece byli trochu podobní. Oba si hráli s lidmi. Jen každý jiným způsobem.

Nakonec k němu natáhne prázdnou sklenku, aby jí dolil a prohrábne si vlasy. „Nepotřebuješ třeba pomoct?“ zabrouká a oči se jí v tu chvíli zvláštně zalesknou. Jakoby ty plameny z krbu přeskočily do jejích očí a zachvátily je tak na několik vteřin.

Sara se stočí do klubíčka a ulehne jako poslušný čokl. To upoutá jeho pozornost. Málokdy si udělala pohodlí před cizím člověkem. Ale dle následujících slov neznámé krásky vlastně ani tak moc cizí není. Opře se o jednu z opěrek a snaží si její jméno i tvář přiřadit. Tolik žen se mu vystřídalo před očima. Nemůže mu mít za zlé, že se hned nedočká kýženého efektu, kdy se mu rozzáří oči poznáním a on se s ní obejme jako starý známý. Ne, ne, místo toho stále sedí v křesle a poslouchá jí. Nebyla to snad jedna z mnoha, kterou se její milovaný tatík snažil dohodit Domericovi? Takové si pamatoval moc dobře. Rozmazlené letní holčičky, které se děsily těchto stěn. Hloupé nány, hrad nikdy nikomu neublížil. Pokud pomine ten fakt, že by se na ně mohla zhroutit stěna nebo urvat strom a rozmáčknout tu jejich dutou palici.
"Aaah, ty jsi ta, které Lannisterové povraždili celý rod. Hrad vypálili do základu, tvé milované propíchali ze všech světových stran, dokud si nebyli jistí, že jsou skutečně mrtví. Vážně k pokukání, zdá se mi, že je to od dob Tywina Lannistera, jejich rodovým koníčkem." prohlásí jen tak do větru. Chce vědět s kým to mluví. Jak na to bude reagovat, podle toho se bude odvíjet jeho následující odpovědi. Ale ta krásná známá neznámá vypadala, že toho o něm ví nezdravě mnoho. Dál se šklebil jako skřet, ale oči zůstaly temné bez jiskry života.
"Mou sestru miluju nade vše na světě. Ona je právoplatnou dědičkou, proč bych jí to neměl přát." tu mrchu by nejraději rozkrájel na malé kousíčky a poslal na dno Úzkého moře. Ona se jednoho dne vrátí, ví to jistě, ale až se tak stane, bude připraven. Přichystá jí takový uvítací večírek, že bude nadšením skákat tři metry vysoko. Mohl by jí něco uvařit, ale jed už vyšel z módy. Ramona je na tvrdší zacházení a takového se jí dostane. Přeci jen jí musí udělat radost. Její milovaný bratr bastard.
"Pomoct? Hmm, nepotřebuješ jí ty? Nebohá dívka bez rodiny a bez jakéhokoliv společníka. Nejsi osamnělá? Smutná, ukřivděná, lačnící po pomstě?" vezme ze stolu víno, aby jí nalil, aniž by z ní spustil křišťálově modré oči.

Ona mu nemá za zlé, že se nevrhá, aby se s ním přivítal. Nebyli skuteční přátelé a ona by to brala jako neskutečnou dotěrnost a možná s ním hodila o zeď. Při té představě ji cukne koutek a jenom zavrtí hlavou. Jemu ublížit nechce, je součást jejího plánu, jak pohřbít Lannistery tak, jak to udělali oni s její rodinou.

Při zmínění rodinné tragédie ovšem nehne ani brvou. Samozřejmě se jí stáhne žaludek a kdyby to byl kdokoliv jiný, potrestala by ho za tak drzá slova, ale tentokrát jen klidně polkne a  usměje se na něj. „Skoro. Ale máš skreslené informace, nejdražší… Můj hrad stál a stojí. Až na to, že ho vyrabovali, jak jen mohli. A moji rodinu nepropíchali…Ale upálili zaživa.“ přivře oči. Tušila, proč to udělali. Někdo musel vynést ven, jaké síly ovládají. Možná se báli?.. Ale bohužel pro ně…S ní to tak snadné nebude. Můžou ji zranit, ale nikdo z nich nemá takový prostředek, aby to byla smrtelná záležitost. A jenom tak mít nebudou.

„Můj drahý Ramsay, víš, že ti o tvé sestře nevěřím ani slovo… Slyším tvé myšlenky a opravdu se mi líbí, co slyším“ mrkne na něj a s klidem se napije, zatímco s pobaveným úsměvem v hlavě převaluje jeho komentáře o její o sobě a pomstě. „Osamělá?.. Pročpak? Snad mě toho pocitu nechceš zbavit?“  uculí se a pohodlně se opře. Nemusela zapírat, že chce pomstu. Před ním ne. Ale pobavilo ji, jak ji nazval nebohou. „Přijdu ti nebohá? Nevíš o čem mluvíš, Ramsay. Ale nevadí“ zašeptá klidně.

„Moje potřeby jdou teď stranou, pro dnešek jsi důležitý ty. Můžu ti pomoct, hm?... Získat jméno tvého otce. Potěšit ho natolik, aby tě uznal. A pak ti pomoct tam, kam patříš. Protože to, kde jsi teď, můj drahý, není místo, kde patříš. Ty nejsi bastard, hm? Já vidím budoucí hlavu rodu Boltonů.“ Usměje se na něj, dávaje mu najevo, že ona v něm skutečně nevidí bastarda, ale velkého muže. Pošimrá tak jeho ego, které je už tak dostatečně velké.

Po levé straně se nalézá stolek s mísou, ve které se nachází šťavnaté ovoce. A zvlášť jeho nejoblíbenější jablka. Natáhne k jednomu obzvlášť pěknému kousku ruku a vyjme jej z nádoby. Z pouzdra vytáhne svůj nemalý lovecký nůž, kterým div nerozkrojí jablko v půli. Velký kus strčí do úst bez ostychu a obav, že by se nožem mohl seškrábnout spodní část obličeje. Z kudly otře jablečnou šťávu do svých už tak dost zasviněných kalhot a následně se s ní poškrábe na hlavě. Cítí, jak se ironicky maličko řízl, ale nedává to na sobě znát. Však je to jen krev, to se vstřebá.
Nespokojeně přimhouří oči, když se ten kus kamene ani nepohne. Zřejmě to bylo slabé. Miloval, když uhodil na správnou notu. Když se jeho nebozí společníci ošívali nebo zatlačovali slzu. Co nemiloval, byla ignorace toho neštěstí. Ale odolní lidé jsou pro něj výzvou.
"Odporní zloději, ukradnou, co můžou. Jak se pak můžeme divit, že jsou nejbohatším rodem v Západozemí." sám pro sebe se ušklíbne a pak se pokusí o co nejsklíčenější tón. ..."Muselo to být hrozné ... upálení zaživa. Nelidské to chování." nevěřícně nad tím zavrtí hlavou, div že slzu nevrací do oka. ..."Pověz mi drahá, byla jsi přitom? Viděla jsi, jak se plameny pomalu přibližovali k jejich tělům? Ty rudozlaté plamínky, jak se nejdříve chytili oblečení, které ohořelo jako by bylo pouhým papírem. A pak přišli na řadu tvoji nejdražší. Hořeli stejně nebo každý jinak? Vyšší nebo tlustější individuum určitě hoří déle než se spálí všechen ten tuk a sádlo. Než kůže zmokvá a rozteče se jako máslo na pánvi. Maso se ze syrového stádia přesune do krásně šťamnatého než zčerná a zuhelnatí. Kdo křičel víc? Víš, asi to musí hodně bolet ..." natáhne se blíž k ohni a přiloží konečky prstů k ohništi. ..."když se škvaříš. Myslíš, že cítili ten smrad ze svých těl, ale aby je mozek aspoň trochu ukonejšil, tak by jim přišlo, že cítí jak se opéká kuře? Možná před svou smrti ještě měli chuť okusit vlastní kousek pečínky." stáhne ruku, vykouzlí na své tváři úsměv a uřízne si další kus jablka. Strůžek krve ze zadní části hlavy mu skape na hnědý kabátec.
"Slyšíš mé myšlenky?" pochybovačně povytáhne obočí a dojí jablko. Pošpiněnou dýku položí na okraj stolku, jílcem k sobě. ..."Jsi snad pouliční čarodějka nebo ježibaba z močálu? Jednou jsem byl u ženy, která mi nechtěla předpovědět budoucnost. U tebe bych se toho dočkal?" na čarodějnici z bažin byla tahle dáma příliš krásná. A sálalo z ní něco nebezpečného a odolného. Extrémní dáma.
Nad její otázkou ohledně osamnělosti neodpoví. Pouze nic neříkajícně pokrčí rameny, ale jeho oči hrajou zcela jinou serenádu.
"Nebohá malá holčička, co se ztratila v neznámých lesích." odvětí bezvýznamně a vstane, když se Morgana pustí do dalšího kusu řečnění. S pohledem upřeným před sebe se pomalu rozejde po pokoji. Nechá ho, ať mu leští ego. To není na škodu. Obejde křeslo, ve kterém si hoví a položí na něj ruce. Sehne se k její tváři a nepatrně se o ní otře.
"To je vskutku krásná vize. Proč si myslíš, že pomoct potřebuju? V těchto dnech řádí velmi nebezpečný mor, který může čirou náhodou schytat kdokoliv. Otec, matka, syn nebo dcera. Já už jsem budoucí hlava rodu Boltonů." pousměšně se uchechtne a rukama sjede dolů po jejích ramenou. Ve vteřině jí pustí, narovná se a vrátí se na své místo u krbu.

Zadívá se mu hluboko do očí a přivře ty své. Skoro vysměvačně. Celou dobu se na  něj takhle dívá během jeho řečnění o smrti jejich blízkých. Slyšela smrt všech jejich lidí, kterým ublížili. A cítila pach krve, spáleného masa. Ale ani jedno z toho v ní rozhodně nevyvolávalo chuť k jídlu. Právě naopak. Často nejedla jen kvůli nočním můrám, které měla. Slyšela v nich křičet svého otce, viděla ho, jak se snaží vykroutit, aby uniknul plamenům. A pak viděla svou sestru.  Ač byla žena, nekřičela. Nebránila se. Dalo by se říct, že se jím spíš celou dobu vysmívala. Když jí plameny začaly oblizovat kotníky, zaklonila hlavu a skutečně se zasmála. „Ani nevíte, co jste tímhle začali. Hlupáci, proklínám vás! Všichni do jednoho najdete smrt rukou mé krve!“ zakřičela na ně a pak sama popohnala kouzlem plameny, aby jí spálily. Nikdy to nepochopila. Proč? Její sestra měla schopnosti na to, aby utekla. Aby všichni utekli. Ale místo toho nechala otce zemřít a s ním se odsoudila k smrti sama, zatímco Morgana jediná přežila. Nepamatovala si, jak unikla. Možná jí tehdy zachránila Morgause? Obětovala svůj život a jí poslala pryč?  Ale proč do té temné kobky, ve které strávila dva dlouhé roky. Proč tohle všechno? Nahlas si povzdychne a promne si spánky. V kontextu s Ramsayho proslovem to může vypadat skoro až otráveně.

Znovu se na něj zadívá, když se zpátky usadí a usměje se na něj. A není to vůbec hezký úsměv. Ona se nikdy neusmívá, když je to dobré. Tentokrát je to ona, kdo vstane a dojde zezadu k němu. Opře se předloktími o opěradlo jeho křesla a skloní se k jeho oušku. „Pověz mi, můj drahý  Ramsay,“ zašeptá mu a prsty namočí do pramínku krve, který se mu řine z místa, kde se pořezal, „Kterou ze svých fen máš momentálně nejraději? Jen pro legraci…“ usměje se a potře si rty jeho krví. „Bez mojí pomoci, skončíš jednou na druhé straně  svých loveckých her. Budeš mít v ten den skutečně jméno Bolton. Pokud ti to alespoň k něčemu ulehčí“ uculí se a vtiskne mu na tvář polibek, aby mu tak zanechala otisk svých rtů na tváři. Zbytek krve si ze rtů skoro blaženě olízne a usadí se zpátky.  Znovu si podepře znuděně hlava a jednu z fen přiměje, aby jí oblízla prsty od zbytku krve. Jakoby Ramsaymu ukazovala, že jim dává ochutnat, co je čeká.

Opětuje jí oční kontakt. Skoro se svýma bezbarvýma očima vpíjí do těch jejích. V jiném kontrastu a s někým jiným by to mohlo působit romanticky. Ale v jeho případě šlo jen o zkoumání. Žena, která před ním seděla, měla velmi tuhý kořínek. Nebyla to Alayne, která se snažila vzájemnému kontaktu vyhnout a když už k němu došlo, viděl v něm jen to, co jej těšilo ze všeho nejvíc - strach. Za to její pohled byl téměř totožný se sestřiným. Výsměch. Jako by mu tím říkala, že jeho snaha je zbytečná. Ona se nerozpadne. Ale to, co opravdu potřebuje rozklad není zbrklost, nýbrž čas. A on ho má stále dostatek.
Obdaří jí svým milým úsměvem, i když ona vypadá, že je z jeho řečí nepopsatelně znuděná. Proč by jí neukázal něco zábavného? Přeci tu takhle nebudou sedět celý den. Jen ho nesmí spatřit Myranda. Její žárlivost je tak otravná! Zřejmě jí vymění, jestli na něj zkusí ty svoje výlevy. Už jí toho slíbil dost, ale není žádné její zvířátko. To ona je spíš jeho, jen s trochu lepším zacházením.
Je opřený o křeslo a stejně jako Maud pozoruje Morganu, jak se přibližuje, obchází jeho křeslo a napodobuje jeho pokus o vzájemné utužení vztahů. Ani to s ním nehne, když si svůj prst otře do jeho krve. Poslouchá jí, velmi důkladně, zatímco ledabyle zabodává dýku do opěradla.
"Jsi zvyklá se ptát rodičů, které ze svých dětí mají nejraději? Předtím než to oblíbené sníš zaživa? Říká se, že lidské maso chutná jako kuře. Vskutku zajímavá úvaha." v očích mu zajiskří a očima zajede do pravého rohu, aby mu utkvěla alespoň v periferním vidění. Její věštbu nebere vážně. Stejně jako tu první před lety. On je strůjcem vlastního osudu. A jen se svou pomocí se dostane tam, kam chce.
"Jsem ti vděčný, drahá." Konečkami prstů se dotkne otisku rtů na tváři. Byly vlhké od krve. Jeho vlastní krve. Znovu se pousměje a vstane z místa. Kudla zůstane zabodnutá v opěrce křesla. Přejde až k ní. Sara jí skoro až láskyplně olizuje krev z prstů.
Natáhne k Morganě ruku a uchopí jí za bradu, aby se jí opět mohl vpít do jejích krásných očí. Tak nádherných, že by si skoro říkali o nějakou úpravu. Maličkou, zcela kosmetickou.
"Jsem ti vděčný za tu cennou radu. Opravdu jsem." dokončí, co započal. Úsměv se mu roztáhne do šklebu a oči opět ztratí předešlou jiskru. Z pravého rukávu vyjede o dost menší kudla a zabodne se Morganě do středu dlaně.
"Ale já vážně ... vážně nemám rád věštkyně! Proč bych měl teda poslouchat tebe?" pokrčí neumělě rameny a skloní se ještě blíže k její tváři. Vskutku pěkná.
"Taky jsi někdy přemýšlela, proč je havran jako psací stůl?"

Morgana moc dobře věděla, co je Ramsay za šílence. Nebyl první takový, se kterým se setkala. Ten minulý byl ovšem horší. Nálady měnil z vteřiny na vteřinu, cokoliv nakonec mohl vzít jako urážku a to pak zešílel. Nikdo před ním tehdy nebyl v bezpečí. Jednou dokonce v záchvatu zuřivosti zabil vlastního syna a ti jsou přeci jen v rodinách opravdu vážení. Pobaveně se usměje, když si vzpomene, jak za ní tehdy ten hlupák dolézal, aby jeho synovi vrátila život, aby mu ho přivedla zpátky. Neudělala to. I přestože mohla. Proč? Aby tomu chlapci ublížil znovu?... Navíc, jakmile se jednou někdo vrátí z druhé strany, nikdy není jako předtím. Zůstane to v něm. Část temnoty, která nakonec jeho srdce užírá, obaluje ho, až ho to nakonec celé pohltí. A to může být skutečná pohroma.

Když jí zabodne dýku do ruky, napne se a vydá ošklivý syčivý zvuk. Opravdu děsivý. Přivře oči a zadívá se na něj. „Protože já nejsem věštkyně ty malý směšný hlupáku“ sykne a druhou rukou ho chytí za límec. „Já vím, jak moc rád si hraješ, můj drahý šílence, ale radila bych ti, abys zrovna mě příliš neprovokoval, protože se ti snadno může stát, že ten havran bude z tebe“ zašeptá, zatímco nějakým podivným pohybem vypudí nůž z ruky, aby se nakonec ukázalo, že jí po něm v ruce nezbyla ani jediná známka. Její kůže je stejně hladká a dokonalá, jako byla před pár vteřinami. Zvedne se a jeho za límec tak donutí, aby se narovnal. Díky tomu se mu v tu chvíli dívá hezky zblízká do očí. „Měl jsi svou možnost, šílenče. Byl jsi mi mnohem milejší než tvá sestra, ale jak vidím, možná je skutečně lepší než ty, co říkáš?.. Nakonec asi budu stát za ní, až usedne na místo tvého otce.“  Zašeptá mu do rtů a usměje se.  „Rozloučíme se, hm?.. A buď opatrný. Zima se blíží… A smrt čeká na každém rohu“ mrkne na něj a jedním pohybem ho donutí, aby se zpátky posadil.

Dalším ladným krokem se vydá ke dveřím. Po jeho psech se nemusí ani podívat a uhnou jí z cesty. Ale přesto jde pomalu. Klidně. Jakoby mu dávala čas si rozmyslet své hloupé chování, napravit to, jak ji urazil. Samozřejmě, že ona chce Ramsayho. Ale pokud nepochopí, že ji potřebuje a že by se podle toho měl k ní chovat, pak klidně pomůže Ramoně zabodnou mu dýku do zad aniž by si toho kdokoliv všiml.

Dál se na ní culí jako měsíček na hnoji. Ten zvuk, který ze sebe vydá je vskutku roztomilý. Skoro jako by se snažila napodobit prskání kočky opařené vařící vodou. Ale na to je ještě stále moc živá a upovídaná. Až příliš upovídaná. Jak jeho nudili lidé, co pořád jen tlachají a tlachají. Ale nebýt ukecaných lidí nikdy by Jez nepřišla ke svému jménu. A Maude k druhému jazyku. Ach ty krásné vzpomínky. Mohl by Morganu přidat do své sbírky. Začíná ho unavovat jako zbytek její bezcenné existence. I přes jeho nespokojenost se usmívá. Proč by se také mračil? Na takovou krásnou ženu, jakou byla. Kolik krásných žen se mu dostalo pod ruku a kolik z nich stále zůstalo krásnými. Ten počet se krajně ztenčil na žádnou.
Jako by v jeho modravých očích zaplála jiskra, když Morgana začne zuřit. Vyvrátí mu tu teorii o věštkyni, i když mu sama před chvílí věštila budoucnost. Nějak se její výpovědi neshodují, ale nebude jí osočovat ze lži. Ještě by vylétla jako šílená žena z kotle. Pokud nyní v této místnosti byl někdo šílený, tak to byla ona. Vážně si myslí, že po pár zlostných slovech se jí se slzami v očích omluví, podají si ruce a on uvěří všem těm jejím blábolům. Nesmí být zase tak krutý, jedna věc ho vskutku nadchne. A to, že se její rána zahojí a nezůstane po ní ani jizvička. S tou by si vážně rád pohrál. Ostatní nemají zrovna velkou výdrž, ale když vidí ji, skoro má chuť vyzkoušet co vše vydrží. Ale jaké pak skoro. On tu chuť má! A vidět to jeho drahounká sestřička nechovala by se tak příčetně, jak si tady hlouponká Morganka myslí.
Oplácí jí pohled se stálým úsměvem a vskutku si ten moment vychutnává. Jak je celá rozohněná a nepříčetná ... a to jí jen zabodl maličkou dýku do ruky. Co by dělala, kdyby vzal větší kalibr, který nechal zabodnutý v opěrce? Vždy je lepší začít od toho nejmenšího a dopracovat se k samotnému grantpiecu! Dopadne na zahřáté místo. Jako by na něm stále cítil její prdelku. Spokojeně se zavrtí a sleduje jí, jak odchází.
"Ke mě!" zavolá si k sobě své feny a když se Morgana ocitne u dveří konečně vyjádří svůj názor, který je jediný pravdivý. Jelikož v jejich rodině vždy platilo, že jen jediný názor je ten pravý. A to jejich. Horší bylo, když se nepohodli mezi sebou. To pak měl pravdu každý.
"Neber mě špatná má paní, ale když mě tak moc znáš, jak se tváříš, proč jsi tak překvapená a rozohněná tím ... kým doopravdy jsem." Neujde mu mírný škleb, který následně přejde ve větší.
"Když mě tak moc znáš, tak co jsi čekala? Že ti odkývu veškeré tvé návrhy na pomoc, kterou budu v budoucnosti potřebovat? Podáme si ruce a stanou se z nás spojenci? Jak sladké, skoro i slza ukápla. Proč bych měl věřit cizince ... nebo spíše nějaké zrůdě, která dokáže lézt lidem do hlavy a nedělá jí problém si vyléčit ručku pouhou silou vůle? Proč bych vůbec měl chtít tvojí pomoc? Příliš moc mluvíš na to, abych si tě oblíbil. Mluvíš a mluvíš a tvé mluvení k ničemu nevede. Dle tvých krásných slůvek bez tvé pomoci zemřu, ale zemřu jako Bolton. Neříkala jsi něco o tom, že nejsi věštkyně. Tudíž neumíš věštit budoucnost. Tudíž to co jsi mi řekla je prachsprostý výmysl a tudíž má drahá mi nejsi třeba." Odvrátí od ní tvář, vezme si další jablko a začne si jej odkrajovat dýkou, na které je Morganina krev. Kromě mluvení byla ještě jedna věc, kterou neměl v oblibě. A to rozkazování a výhružky. Aspoň to poslední byla jeho parketa a zajisté mu to šlo lépe.

Pousměje se. „Předpokládala jsem, že jsi dost chytrý na to, abys poznal, kdo je skutečně tvůj přítel a chce ti pomoct. A my se tak ušetříme těch hloupých her. I já mám hry ráda, můj šílenče. Ale dnes a v tomhle na ně opravdu nemám náladu“ mrkne na něj. Opře se o dveře.  Samozřejmě, že čekala, že se jí vzdát hned. Ale kdyby seděla a hrála si s ním, stráví nad tím spoustu času. A  ona tenhle čas nemá. Má doma ještě další své povinnosti, které sice chtěla tímhle odsunout, ale to samozřejmě nemůže dělat věčně. Ještě by jí pak doma čekaly nepříjemné pohledy Mordreda, sice by neměl odvahu ani právo cokoliv říct, ale ona mu ty výčitky pozná na očích. A celou jí to pak samozřejmě rozladí.

„Takže se tě znovu ptám, Ramsay. Stojíš o to, abych ti pomohla při tvé cestě na vrchol tvého rodu… a pak možná ještě dál. Nebo si teď necháš uniknout šanci, která se ti už nikdy nenaskytne?“ zadívá se na něj a usměje se. Naprosto klidně. Jakoby už vyhrála. Protože ona mu to skutečně nebude nabízet znovu. Pokud jí teď nechá odejít, už se nikdy nevrátí. Jedině by jí viděl po boku jeho sestry, které svou pomoc nabídne hned po něm. Vlastně mu prokazuje službu, protože spousta žen by šla rovnou za ženou.  Ale ona ne. Ona si vybrala jeho. Nikoho jiného.

„Já čekám, sněhu…“ zašeptá klidně.

Hlavu nakloní mírně doprava, přivře oči a s hlubokým zamyšlením na ní hledí. Morgana na něj hledí s tím svým úsměvem a on jí to pouze oplácí tichem. Nechá jí mluvit, proč by jí také skákal do řeči? Jak hrubé by to od něj bylo. Budoucí lord by měl vyslechnout veškeré návrhy, které se dostanou k jeho velikosti, tudíž ani teď jí neskáče do řeči, nevěnuje se jiné činnosti ani nezívá nudou z dlouhých proslovů. To už raději poslouchal sebe. Sice měla krásně znějící hlásek skoro jako každá druhá dáma z vyšlechtěné rodiny domácích pudlů, ale to nic neměnilo na jeho názoru. Ona mluví a mluví a on poslouchá a poslouchá. A když doposlouchá ... tak se rozesměje. Chytne se za břicho a vypouští svou učiněnou radost ven tím důležitým otvorem ve tváři. Skoro jako by trvalo věčnost než se uklidní a vyskočí na nohy. Otře si oči o svůj rukáv a zhluboka se nadechne. Počítej do čtyř, nádech, počítej do čtyř, výdech.
"Uff, ty mi dáváš zabrat," zašermuje prstem ve vzduchu a pomalu se k ní rozejde. On má všechen čas světa a vcelku mu bylo ukradené, kolik ho měla ona.
"Víš ..." se zdrženlivostí položí svou dlaň na její rameno, krásné a ušlechtilé rameno. ..."vskutku si tvé nabídky vážím. Tak poctivé a vážné spojenectví se nezjeví ze dne na den, ale ..." vztyčí prst na druhé ruce k její tváři, přičemž se k ní přitiskne. Pravačka opustí rameno a sjede k jejímu boku. ..."Můj otec by mi vymáchal hubu ve všemožných sračkách, kdyby zjistil, že jsem uvěřil nějakému půvabnému stvořeníčku jen tak, jako nějaký pitomec bez mozku. Mám své lidi, kterým věřím, to ano ... v jistých mezích," uchechtne se a pohledne svýma průzračnýma očima do těch jejích. Konečky prstů jí přejede po tváří.
"Musíš pochopit, že za tebou nebudu hopkat, jak se ti zlíbí jako nějaký pes ..." slovo "pes" jí doslova zavrčí do tváře. Úsměv zmizí. ..."vítající páníčkovo pohlazení. Nemám nic kromě tvého slova, že ti můžu věřit. Kdykoliv mi můžeš bodnout kudlu do zad, Morgano," vrčení se změní na tichý šepot. Zvláště na její jméno dá krásný důraz.
"Měla by ses mi prokázat, dát mi důvod, proč ti věřit, ale ..." znovu se vrátí rozjařená verze a nyní začne šeptat u jejích rtů. Dech ovane ty lahodné kousky, do kterých by se s chutí zakousl. ..."nejdřív musíš přežít," usměv se rozšíří, jak kudla projede látkou a zabodne se do měkkého břicha. Nezůstane jen u toho, využije ruky na boku, pořádně se zapře a vyjede o dost podstatný kus výš. Skoro jako by se jí snažil rozpárat. Pokud je skutečně čarodějka, měla by přežít, pokud ne ... no, může jen uznat, že vskutku krásně voněla.

Během svého proslovu ho sleduje. Vidí jeho výraz. Jak se jí směje do obličeje. Jak z ní má legraci. Jenom zavrtí hlavou a povzdychne si. Má ráda šílence, ale dnešní večer možná nebyl nejlepší na to, aby ho navštívila. Možná špatně posoudila svou náladu. Dnes nemá tolik trpělivosti, co obvykle, pokud měla vůbec nějakou.

Když se tak ledabyle zvedl a pomalu se ploužil k ní, jakoby měl na všechno čas, uchechtla se. Jestli všechno bude řešit takovým tempem, chudák zestárne dřív, než se dostane na ten vysněný trůn. Za to ona ho bude pozorovat ve stejném věku, v jakém jí vidí teď. Ona je tady tedy skutečně ta, která má všechen čas světa. Ale to mu přece teď nebude vysvětlovat.

Při sevření jejího ramena sebou ani nehne. Jen se na něj dívá. Naprosto klidně. Skutečně stojí jako socha a čeká, na to co přijde. Dokonce ani, když se prakticky rty dotýká těch jejích. Sama mu do nich chvíli na to zasténá bolestí, jak jí nůž projede bříškem. Těžce vydechne a opře se dlaní o jeho hrudník. Z koutku rtů jí vyteče pramínek krve a ona svěsí hlavu. Na chvíli jí nejde vidět do obličeje a vypadá to, že jí skutečně ublížil. Jenže se začne tiše smát. A pak mnohem hlasitěji. „Ty hlupáčku…To jsi vůbec nic nepochopil?“ zašeptá a zvedne hlavu. Otře si pramínek krve z koutku a pevně sevře jeho zápěstí. Donutí ho tak pustit nůž v jejím břiše a ona sama ho následně vytáhne. Stejně jako její ruka se teď její nádherné ploché bříško zahojí a po ráně nezbude ani památka. Během v vteřiny pak nůž změní pozici. Morgana  si Ramsayho přitáhne za krk a nůž mu přiloží ke slabinám. „S kým si myslíš, že si hraješ, Ramsay?..  Nenuť mě ti ukázat, jak se máš chovat k lidem, kteří ti nabízí pomoc.  Už budeš konečně rozumný?“ zašeptá mu do rtů se stejnou intimností, jako to předtím on udělal jí. „Udělala jsem vstřícný krok, že jsem přišla za tebou až sem. Ale teď jsi mě opravdu rozzlobil. Moje nabídka stále platí… ale svou odpověď mi osobně doneseš na mé sídlo. Jestli ne… Ať tě chrání všichni ti tví hloupí bohové“ sykne a zabodne mu dýku do stehna. Ne tak, aby ho zranila smrtelně. Pak otevře dveře a prostě zmizí ve tmě chodeb.

Úsměv je více než spokojený. Pobodal čarodějnici a dle jejího zvučného stenu, může cítit bolest. Pokud to není dobrá herečka a nezkouší ho. Nezkouší kolik kruté radosti se do něj vejde. Prohlíží si jí jako jeho vlastní experiment, když jí vyteče pramínek z krve úst a hlava padne. Jako by byla mrtvá. Ale to by bylo příliš rychlé. Bodl jí do břicha, umírala by v bolestech dlouhé a dlouhé hodiny plné mučivé bolesti. Hraje to s ním ale parádní hru. Ale zase tak dokonalá herečka to není. Chce to cvik a třeba z ní jednoho dne něco bude.
Tudíž nespouští svůj úsměv z tváře, ani když se pokojem roznese její smích. Ona se vysmívá jemu, on jí. Jaká to parádní dvojka jsou. Možná by po vší té šílenosti i zvažoval její návrh. Někdo, kdo se stále drží svého původního plánu i potom všem si zaslouží třeba i jen zvážení. On jí ho dopřeje. Možná, pokud na to nezapomene. Ale kdo by dokázal zapomenout na hojící se ránu.
Nůž jí bez bránění přenechá a koutek mu vyjede ještě o něco výš, když ucítí tu chladnou plochu na svém rozkroku. Ta holka ho neskutečně rozpaluje. Ty slova se vytrácí, ale její činy jsou dokonalé. Dokonale psychotické a dokonale pobuřující. S darebáckými jiskrami jí hledí do tváře a chce se ještě více přiblížit k jejím rtům, které mu tak čarovně vydechují do polootevřených úst taková neslušná slůvka. Jak ho krásně cepuje, měl by jí řádně předvést, jak cepovat človíčka. I přes celé to kouzelné představení, rána do stehna je mírná podpásovka.
Chtěl si právě ukořistit její rty a nenechat jí za žádnou cenu uniknout, ale ona ho zanechala v hlubokém pokušení a ještě s dýkou ve stehně. Včas se zachytí stěny, aby sebou neflákl na zem. Nahlas se rozesměje a zavolá na Morganu. Slyšela to, neslyšela? Komu na tom záleží?
"Ještě se uvidíme."