Příběh - Dorien Renard

Byl pozdní večer v Králově Přístavišti ve kterém již muži Lorda Renarda převzali prakticky veškeré povinnosti a odpovědnosti co se týče obrany města jak Lord Tywin přikázal.
Lord Renard právě dokončil se svými muži svou hlídku v Černých celých a potom co je stráž vyměnila, rozhodli se společně pobavit v místní krčme které se říkalo u Skákavého poníka a užít si večera.

Jen co otevřel polorozpadlé dveře z dubového dřeva rozhlédl se po krčmě ale byla prázdná, tedy až na pár mužů kteří pili pivo a nijak nerušili. Ano tahle krčma bude to pravé kde jej nebudou rušit ti prosťáčci co si jen stěžují na to že nemají co jíst ale na to aby do sebe tlačili jedno pivo za druhým na to mají.
Sedne si k volnému stolu který je blízko krbu zatím co jeho muži rozeznali opět v chování Doriena že je lepší nechat jej o samotě, Dorien rád měl kousek svého místa kde jej nikdo neruší a proto často sedával sám u stolu a stejně tak tomu bylo i teď, on sám má stůl jen pro sebe a jeho muži si sednou ke stolům všude okolo a s další hlídkou která právě přišla do hostince se krčma naplnila.
Na majiteli bylo vidět že má radost, po několika týdne zase pořádný kšeft a tak jeho dcera které mohlo být tak dvanáct let, černé dlouhé vlasy v umouněné zástěře začala všem přítomným rozdávat úsměvy a pivo na stůl.
Jen u Doriena který jako jediný měl volný stůl jako by snad čekal návštěvu, nebyla jistá zda i jemu dát pivo. Přeci jen věděla dobře kdo to je, je to Lord a nevěděla zda Lord pije to co obyčejný lid.
"My lorde ..." Zeptá se opatrně a rukou svírá korbel piva.

Dorien se na ní podívá a přikývne hlavou na znamení že mu může dát pivo na stůl.Ačkoliv to nebylo vidět, Dorien měl radost že jej dívka z prostého lidu oslovila tak jak se má a ne slovy Můj Lorde.
Jak odloží pivo na jeho stůl, pozvedne jej a dlouze se napije.
Vypadá to na zajímavý večer, jelikož majitel hospody začne připravovat maso na ohni pro zdejší panstvo a také kde se vzali, tam se vzali skupinka místních bardů kteří za příslib masa a piva začnou své okolí bavit písněmi a hraním na své hudební nástroje.

Naposled, co byl v Králově přístavišti, potkal se se Šuňtou, vyhrál sázku a pak se na něj nalepil malý parchant, který mu divže neojel nohu. Co to značí? Neopouštěj svou sestru! V případě nejvyšší nouze jí strčí před sebe a pláchne. Takhle jí mohl předhodit tomu fakanovi, nakecat mu, že je to chlap a vzít čáru. V nohách má stále dost sil a běhá mu to jako zamlada. Když už je situace bezvýchodná, útěk je jediná chytrá věc.
Předtím než by opět opustili tohle velkoměsto, aby se vydali na hranice Severu, se museli ještě naposled rozloučit se zdejším ovzduším. A kde jinde by to šlo než u ... Skákavého poníka.
"U Skákavého poníka ... to jediné, co chci vidět skákat jsou nějaká velká prsiska fešné krčmářky." skákající představa ho nadchne natolik, že vtrhne do hospody jako velká voda. Toť vše k tomu, že se žoldáci snaží působit nenápadně. Však nenápadný mohl být, když někoho sleduje nebo když se snaží někoho potají sejmout hezky zezadu. Prostá žoldácká férovka. Teď mu bylo ukradené, kdo ho uvidí nebo uslyší. Při vpádu do krčmy dveřmi uhodil nebohou dívenku. Ta spolu s tácem letí k zemi. Bronn jako správný hrdina zachytí tác s pivem.
"To by byla taková škoda. Dítě, dávej příště pozor!" hodí oči v sloup a ponechá si pivo i s tácem. Obrátí se na sestru, která se courá stále někde venku.
"Pohni prdelí nebo nám zaberou poslední volná místa U Skákavé krčmářky." musí se ujistit o svých slovech, ale žádnou krčmářku s velkými prsy nikde nevidí. Jen tu malou breberu, která je snad ještě mladší než ten poděs. Oklepe se a rychle opustí místo, kde ho to děsivé dítě probodává vyčítavým pohledem. Poslední volné místo je kousek od dalšího místa, kde sedí osamocený tulák. I když k tulákovi měl dost daleko.
"Hudba hraje, maso se peče. Odtud mě nikdo nedostane ani rozžhaveným pohrabáčem." houkne k Anye a flákne sebou na lavici. Mimoděk se podívá vedle sebe a kývne hlavou k hospodským povalečům.
"Zdravím hoši." vrátí se ke svému uzurpenému pivu, hlasitě z něj upíjí jako kdyby týden nedostal napít a stále se snaží najít tu pečlivě ukrytou krčmářku. Dneska už si vrzne, cítí to ve své megakládě.

Naposled, co byla v Králově přístavišti, měla dobrou partii a vyhrávala, dokud jí Bronn nepřivedl Larse. A kupodivu to tentokrát nebyl blbý vtip, vážně to byl její bratr. Ten lepší z vrhu. Proč vlastně zůstala s tímhle? To byla dobrá otázka. Asi toho rozhodnutí bude litovat po zbytek svého marnivého života. A začne toho litovat ještě víc, když Bronn zastaví před něčím, co si říká U Skákajícího poníka. Div že mi nepadne huba, ale včas se stačí postavit záchvatu paniky. Bratr začne básnit o dalších kozách, což jí na klidu nepřidá. Co může očekávat od krčmy, co se jmenuje tak, jak se jmenuje.
"Nemyslím si, že ..." načne větu, ale zbytek by mohla říct leda tak větru.
"Jasně, idiote, jen tam vleť, upoutej na sebe pozornost celé krčmy a dál hluč." zamumlá si pro sebe to, co Bronn přesně a do puntíku splní, když někoho shodí k zemi. Aspoň že to pivo stačil zachránit. Ale jí se tam příliš nechce. Něčím to smrdí a tím rozhodně nemyslí vůni masa, která jí vábí dovnitř. Nechá toho přešlapování venku a vleze za svým tlučhubou.
Dívenka, kterou sejmul dveřmi, stála jako přikovaná a pokoušela se co nejvěrohodněji napodobit nějakého toho jižanského lorda, který si myslel, že umí zabíjet pohledem.
"Měla by jsi ty oči přivřít ještě víc. Pak si tě budou lidi plést z těmi cápky z Yi-ti. Kde máš schovanou zebru?" vychrlí na dívku, jejíž výraz se změní z vražedného na nechápavý. Ach ti neznalci, co nikdy nepřekročili tu louži, které se říká moře. Nechá to dítě na pokoji a následuje bratra k jedinému volnému stolu. To jídlo voní tak lákavě, že jí z toho skoro zakručí v břiše. S chutí by to spořádala všechno, ale to by se pak museli chytit prvního žoldáckého pravidla a s plným žaludkem se blbě běhá. A ukopat ani upižlat se nenechá.
"Hlavně nezačni zpívat. Nechci, aby moje uši spáchali samovraždu. Zase." poprosí ho, když usedne za stůl. Je jí jasné, že jí neposlechne. Zvlášť když ho o to požádala. Ale co jí odradí od toho, aby ho náležitě nakopala pod stolem? Správně, nic.

Jejich příchod si vyžádal ticho i pohledy všech přítomných, přeci jen tohle měla být spíše komorní událost než pro všechny ostatní ale nikdo se neměl k tomu aby je vyhodil nebo slušně vykázal. Jedním z důvodu bude to že k tomu nedal Lord Renard příkaz aby je vyhodili dveřmi a další důvod bude to že Bron byl zbrojený. A nebo byla odpověď ještě jednoduší a tou byla že všichni byli v dobré náladě,plné žaludky a skvělá zábava, proto ani nijak nevyvádí když se posadí mezi ozbrojené muže Lorda Renarda, ba dokonce se ještě trochu pošoupnou aby tam měl Bron místo.
"Vítej ..." Přiťukne si jeden z mužů co je u Brona nejblíž korbelem piva a poté se napije, poté se podívá na tu dívku co sním přišla a pak zpět na Brona. "To je tvoje žena ? Nebo ji jen pícháš ?" Zasměje se a znovu se napije.
Mluví docela hlasitě, což má za následek opojení alkoholem. "Ale dle toho jak s tebou mluví, řekl bych že je to tvoje žena .. taky jsem měl ženu." Znovu se napije piva které rázem vypije a dívka mu i hned přináší další. "Taky mě neustále poučovala, tak jsem ji přerazil svojí pěstí čelist." Zasměje se při té vzpomínce a pak se znovu podívá na tu dívku. "Ty tam .. krasotinko !" Vstane od stolu a jde k té dívce motacím krokem, při chůzi rozlévá pivo na všechny strany.
Málem polije i dívce boty, což se naštěstí nestane a musí se opřít rukou o jeden ze stolů. "Pojď mezi Nás .. my tě neukousneme a nebo .." Zhluboka se k dívce ukloní. "Jestli Vám nejsme dost dobří Vaše výsosti .. tam .." Ukáže poloprázdným korbelem ke svému Lordu. "Tamten .. co moc nemluví, je to Lord Dorien a má tam místa, jestli chceš uvedu tě .. pojď, pojď."  Opět jak přišel k té dívce jde k Dorienu. "Můj Lorde .. můj lorde .." Div že na Doriena nespadne.

Dorien se na něj ani nepodívá a dál hledí do svého piva.
"Dovolte mi abych Vám představil tuto dívku, neznám její jméno ale zcela určitě je to jedna z nejkrásnějších dívek které jsem kdy viděl. Bohužel je ale zadaná za tamtoho .." Ukáže směrem na Brona. "Víte můj Lorde že já ctím Bohy a svátost manželskou, proto se ji nemohu dotknout." Začne se zase spát a od Doriena míří zase za Bronem na své místo.

"Díky brachu ve zbrani." taktéž si s ním přiťukne a naráz dopije zbylou polovinu piva.
"Chlapče, dolej." zavolá na dívčinu, které se rázem vrátí ten vražedný pohled. Ještě že nepatřil k těm, které by tyhle pohledy zajímaly. Mohlo by jej víc zajímat, že dívka do piva flusla, ale on se zrovna věnoval jednomu z vojáků, tudíž to neviděl. Po jeho slovech si vymění se sestrou pohled a zatváří se naoko pohoršeně.
"Ale prosimtě, já mám vkus! Navíc, tohle to nikdo ani pokládat za ženu nemůže. Vždy jsem měl za to, že mám dva bratry." napije se piva s flusancem. Podívá se do něj a s tichým "Chmm." pokrčí rameny a dál ho chlemtá jako by týden neměl nic v hubě.
"Šťastný muži. Aspoň jsi věděl, jak se té fúrie zbavit. U vlastních sourozenců to jde hůř." dramaticky si povzdechne, když dál popíjí a snaží se nalézt tu ukrytou krčmářku. Skoro se začíná vzdávat naděje, ale pokud jí ztratí úplně jeho péro mu určitě exploduje. A co by bez něj dělal? Býti eunuchem, to raději nebýti ničím.
Že by třeba nějak pomohl sestře od toho ožrali? Však nedošel nijak daleko, navíc Anya je nebezpečná opice, ta se ubrání sama. On si tu bude v klídku popíjet, dokud nezaslechne ty zvěsti o nějakém lordovi. Znovu se podívá na toho osamnělého šupáka, který si tam popíjel jedno pivíčko a od všeho se distancoval. Najde kdy on nějaké lordisko, se kterým bude sranda? Docela o tom začíná pochybovat.
"Tak lord, jo." zamumlá si pod strniště a vrátí se k pivu. Ale mezi popíjením se mu v havince vyvíjí plán. Vlastně ... se na nějaký snaží přijít. Může to být extrémně bohatý lord nebo extrémně chudý lord. Jelikož v životě o žádném lordu Torienovi neslyšel, tak si nemůže být jistý. Ale určitě tyhle vyžírkové budou natolik výřeční, že to prokecnou sami.

Nechá si přinést kus lahodného masa a pustí se do něj, jako by týdny nejedla. Co o to, že je to holka, která by měla být o něco víc ... slušnější při jezení. Ono se pozná, když už tři dny jíte jen sušené hovězí a chléb. To jí nezabrání v zakuckání se, když ten ožrala položí jejímu bratříčkovi jednu dokonalou otázku.
"Hej! Já tu jím!" okřikne je s plnou pusou, když se jí ta nechutná představa incestu s vlastním bratrem dostane do mysli. Bolestně přivře oči a začne vrtět hlavou, aby se to dostalo pryč. Vážně by měli začít nosit na oblečení vyšité "Sourozenec vedle ->" Ale to by pak nesměli měnit strany. A ty měnili až moc často. Ať si to člověk přebral jakkoliv.
"Vždyť si zapomněl, že vůbec nějakého druhého ... sourozence máš!" rychle se zarazí než by mu udělala radost tím, že by snad přiznala, že je kluk. Ona přeci nevypadá jako kluk!
Ona si narozdíl od Bronna všimne toho flusnutí, což jí na tváři vyvolá pobavený úšklebek, který rychle skryje v mase. Jejich úžasnou konverzaci ohledně žen raději nekomentuje. Ona být jeho ženou, tak se druhého dne ani neprobudí. A bude ještě rád. Několik návštěv Severu jí naučilo spoustu zajímavých metod, které nikdy neměla možnost moc využít. Ale vše je jednou poprvé.
Vzhlédne k dosti společensky unavenému muži a slušně se na něj pousměje, když uzná, že je vážně nejhezčí z vrhu. Štěstí, že se pivo nedostalo na její boty. I tak je ho škoda.
"Nemyslím si, že bych od vás byla tak daleko." odvětí, když se podívá na bratra, vedle kterého ten voják seděl než dolezl k ní. Nestačí ani nic říct ... opět, když se voják odtrmácí ke svému lordovi.
"Vidíš, aspoň někdo uzná, že jsem mnohem pohlednější než ty." kopne ho pod stolem a znovu se mile usměje na vojáka než se vrhne na svou propečenou pečínku, na kterou jí chuť nikdy nepřejde.

"To je tvoje sestra ?" Zeptá se ten muž trochu vyjeveně. Pouze Bohové vědí proč mu ta dívka nepřipadala nijak příbuzenský podobná ale pravděpodobně to bude tím že alkohol v pivu rozostřil jeho vnímání a oči mu zářili jako hvězda zářívá. Podíval se na Bronna a párkrát do něj vrazil loktem. "Zaplatím ti další pivo pokud mě sní seznámíš a zaplatím ti další pivo když zařídíš aby mě milovala." Zasměje se v opojení piva jako by to nebylo Bohové vědí jak moc vtipné. Ovšem i po několika pivech měl v sobě tolik soudnosti aby věděl že druhé žádosti mu ani sám Bronn nevyhoví. Mžouravým pohledem se podíval na dívku. "Krásko .. hej krásko !" Už tak byl dost hlučný natož teď .. hulákal na celou hospodu tak že jej museli minimálně slyšet v Rudé baště.
"Jsi tak krásná ! Tobě bych čelist nezlomil ... dokonce bych ti dovolil aby jsi mi rozkazovala jako tomuto krasavci." Znovu se zasměje a chytne Bronna okolo ramen a druhou rukou pozvedne korbel piva a napije se tak že mu pivo teče po obličeji. Podívá se na Bronna a tušil že se mu moc chytání okolo ramen nezamlouvalo a tak se rozhodne jej poctít trochu jídlem i pivem. "Hej ty .. děvče !" Křikne na dívku která roznášela jídlo i pití. "Dones mě a mému příteli trochu toho masa a když k nám půjdeš dones pár džbánů piva a pohni trochu tou tvou krásnou prdelkou !" Znovu se zasměje a když jim děvče dá před ně jeden džbán a po vrch plného piva tak že je to malý zázrak že se nevyleje a dřevěné prkénka na kterých bylo dobré pečené maso od kosti a má se k odchodu tak plácne dívku po jejím zadečku kterým kroutila snad aby zlákala jednoho z Dorienových mužů a nebo snad samotného Doriena. "Myslíš že je to kluk nebo holka ? No Doufám že jsem teď neplácl kluka ... ale vzhledem k tomu že ti plivla do piva když si ji nazval chlapcem tak bych řekl že je to holka." Znovu se zasměje a pak vezme kus toho masa ze kterého se ještě kouřilo a chutně se do něj zakousne, přitom v druhé ruce pořád drží poloprázdný korbel.

Nebylo to moc dlouho, co Tyene začala objevovat krásy Králova přístaviště. Tedy krásy… Nejspíš by pro to měla najít nějaké vhodnější pojmenování. Většina ulic zela buď naprostou prázdnotou, nebo naopak, nedalo se jimi téměř projít. Lidé tady v sobě neměli pořádnou jiskru do života, vlastně všechno bylo poněkud mdlé. Budovy, chování…  A kromě toho se nad celým městem snášel podivný zápach. Jestli šlo o opravdový problém, nebo jestli to byl jen její vlastní pocit, to neuměla určit. Kdyby měla citlivější povahu, pravděpodobně by se okamžitě otočila a odplula by zpátky do Dorne. Uvítala by vyprahlá nebezpečná místa, protože se zdála být daleko lákavější, než jedna velká žumpa nazývající se hlavím městem. Jenže pro ni poslal otec a tak na ničem jiném nezáleželo. Měla možnost odjet s ním okamžitě, když pozvali prince Dorana, který se rozhodl, že místo sebe vyšle svého bratra. Ale odmítla, protože si nemyslela, že by jí mohlo Královo přístaviště něčím řádným zaujmout. Nelákala ji představa, že by mohla na vlastní oči spatřit Rudou baštu či Velké septum. Knihy jí nikdy nebyly cizí a leccos o nich už věděla. Navíc pobyt ve Vodních zahradách považovala za daleko příjemnější. A tak se namísto hlavního města zdržovala tam, pokud to šlo. Uplynulo však několik dní a dorazila k ní zpráva, že by bylo dobré, kdyby přeci jen svého otce přijela navštívit. Moc nad tím nepřemýšlela a hned vyrazila.
Neponechala ovšem nic náhodě a tak do sluje lvů připlula ne pod jménem Písek, ale pod závojem anonymity. Nedalo ji moc velkou práci skrývat, odkud vlastně vyrazila. Svou pletí a celkovým vzezřením by sotva dala někomu záminku, aby hloubal nad jejím původem a důvodem k návštěvě.  Nikdo nepotřeboval vědět, že do hlavního města říše dorazil jeden z písečných hadů. Mohlo by to vzbudit až příliš pozornosti a otázek. Dokud ji tedy princ nepředstavil oficiálně, zahalila se do oblečení typického pro obyčejné obyvatele Králova přístaviště. Možná tak docela nesplynula s davem, ale o to jí ani nešlo. Nepotřebovala být důvěrnou kopií všech, co žili ze dne na den v obavách, že se jim něco kvůli dětskému králi stane. Ona se ho nebála. Ale i tak se ubytovala v jenom hostinci a své dornské šaty pečlivě schovala a zamkla. Neponechala nic náhodě, znala lidskou zvědavost. Nejlepší bylo nevzbuzovat moc velký zájem.
Kromě toho uznala, že by nebylo špatné, pokud by si dopředu zjistila něco, co se kolem povídalo. Lidé rádi mluvili, když se našel někdo ochotný poslouchat, aniž by jim za to setnul hlavu. A kde mluvili nejvíce? Samozřejmě tam, kde dostali milou společnost a něco pořádného k pití. Stačilo pobýt chvilku v několika krčmách či bordelech, aby si udělala přehled, kdo místní děsí nejvíc a koho by nejraději s chutí upálili za živa, protože by si na to troufli, pokud by se jim dostalo vhodné příležitosti. Několikrát ji to dokonce velice pobavilo. Ale největší zábava nastala, když se do jednoho z nevěstinců vydal sám lord Renard s několika svými věrnými společníky. Tyene si všimla, že se několika lidem v očích začal zrcadlit strach a to hned, jakmile vešli muži do dveří. Osobně ještě neměla tu čest se s ním seznámit, ale podle toho, jak vypadal, si dokázala představit, o koho se jedná. Jedna její část nad ním znechuceně ohrnula nos, protože svým chování skvěle zapadal do shnilého města. Ta druhá musela uznat, že by za hřích stál. Vypadal daleko lépe, než si ho představovala. Chvilku ho jen tak pozorovala, stejně jako ostatní z jeho družiny, co ho obklopovali, ale potom se sebrala, propletla se davem a přesunula se přímo k němu.
„Těžký den, můj pane?“ zapředla mu do ucha tiše jako kočka a posadila se na jeho klín. „Vidím vám to na očích.“ Dlaněmi mu přejela po pažích a zastavila se na krku. Její štíhlé bledé prsty mu pohladily šíji. „Dovolte mi, abych vás nechala si pořádně odpočinout.“ Nasadila svůdný úsměv a vrátila se k ramenům, které mu letmo prohnětla. Slyšela, čeho všeho byl schopný, ale vůbec jí to neděsilo. Tyene se uměla bránit, ale teď se k násilí uchylovat nechtěla. Ráda by se dozvěděla něco, co se děje na Rudé baště a o čem ani Oberyn Martell neví. Každý by měl mít přistup k jinému druhu informací. A jaký byl nejlepší způsob dostat nejlepší náhled na věc? Složit všechny kousky skládačky dohromady. A když už se Renard objevil, proč to nezkusit s ním.

Ačkoliv Dorien nepatřil mezi ty kteří by vyhledávali zrovna jako zábavu nevěstince, nezřídka udělal výjimku a navštívil čas od času nějaký nevěstinec. Přeci jen to je muž a muži mají své choutky.
Mimo to mužům Lorda Doriena prospívalo i na morálce když viděli že jejích Lord je přeci jen jeden z nich ... jestli si někdy něčeho Renard opravdu vážil, byla to věrnost a poslušnost jeho mužů ... byl si dobře vědom toho že pokud chce něco získat, tak že musí něco obětovat.

Dorien i jeho menší skupinka mužů dorazila do nevěstince, po dobře odvedené práci kdy předali vzkaz od královny té malé odporné čubce která měla tak zohyzděnou tvář. Posadí se a než se stihne kolem sebe alespoň trochu porozhlédnout už tu jedna dívka je. Lord Renard vždy patřil mezi ty muže kteří si mohli dívky vybírat a ne jen kvůli postavení a zlatu ... důvod proč dívku od sebe neodstrčil, nebo se nerozhodl pohrát si ještě sní stylem který na sobě pocítila ta malá Stannisova čubka .. byl ten že dívka měla něco do sebe a také patřila mezi jedny z nejhezčích v nevěstinci.
S určitou dávkou nadsázky se dalo říct že dívka byla lilii mezi trním.

Dorien nikdy nepatřil mezi zrovna výřečné lidi a také ne mezi zrovna sdílné. "Těžký den ?" Zeptá se chladným hlasem a přitom se podívá na svou pravou ruku kde měl měl. Těžko říct zda to byla jeho krev, když si poranil kluby od toho jak tu čubku mlátil ... a nebo zda to byla její krev.
Nakonec se na tu dívku podívá, vážným výrazem ve své tváři.
"Ne, to nemohu říci ... cesta do Králova přístaviště byla sice dlouhá ... ale zatím se tu skvěle bavím ..." Na jeho úsměvu kterým se pousmál, bylo přeci jen něco děsivého ... poslední neurozená dívka která jej oslovila můj Pane a ne My Lorde, byla ta zrzavá na Severu ... dívka které vydloubl její oko, donutil ji aby jej snědla a jeho muži pak několikrát a opakovaně brutálně znásilnili.
Trápit lidi, mučit je ... byla vždy zvrhlá zábava Lorda z Burrow, kterou zdědil po svém zesnulém otci.

I když Renard měl dobrou náladu, neměl náladu aby tuhle holku, tedy děvku kdovíodkud poučoval o tom jak neurozené dívky mají oslovovat výše postavené. Proto její "můj Pane" nechal pro tentokrát bez odezvy a místo toho popadne víno které zase jiná dívka ... rozlévá jeho mužům i jemu a dlouze se napije.
Těžko hádat, zda děvka nalívala víno proto aby se hosté uvolnili a měli v plánu více utrácet za služby které se jim v tomto domě dostane a nebo zda toto gesto mělo být považováno za menší úplatek aby muži neměli v plánu dělat problémy.

Na chvilku se zahloubala nad tím, co se asi tak mohlo stát, že se Renard tváří tak moc rozmrzele. Ve všech putykách a bordelech o něm panovalo tolik různých zvěstí, že ani Tyene nemohla pořádně hádat. Snad byl někdo přespříliš odvážný a v něčem se mu postavil? Nebo šlo o nějaké děvče, které ho odmítlo a rozzuřilo ho tak? Ne, tuhle variantu Tyene odmítla. Kdyby se tak stalo, nebyl by tady. Určitě by se pomstil, ale rozhodně by pak nešel sem. Muži na taková místa chodili z různých důvodů, ale nejčastěji proto, aby dali průchod své bujaré náladě. A lord z Burrow vypadal spíš, jako by snědl mísu citronů, než jako někdo, kdo by se rád jen tak pobavil.
„Dlouhé cesty jsou vždycky tak vyčerpávající…“ Nesouhlasně mlaskla a zavrtěla hlavou. Všimla si hrozby, která přímo čišela z jeho úsměvu. Jestli ji měl zastrašit, tak se to lorďátku moc nepodařilo. Jenom teď, bez přemýšlení, by si Tyene dokázala vybavit tucet daleko horších věcí, než jednoho strhaného muže se zlým úšklebkem. Mohl si o sobě myslet ledacos, ale rozhodně se nevyrovnal jejím nevlastním sestrám. Především Obara vypadala na to, že jí v žilách místo krve proudí čiré nebezpečí. Jak by se jí, nebo komukoliv jinému písečnému hadovi, mohl rovnat jeden muž zhýčkaný zlatem Lannisterů. Vlastně ji ta myšlenka dost pobavila, ale nedala na sobě vůbec nic znát. Jenom úsměv nechala přetrvávat na rtech. Snad jen její oči říkaly, že z Renarda strach nemá.
„Snad jste se nezranil…. Vím, že udržovat pořádek, především ve jménu krále, je namáhavé, hlavně tady, v Králově přístavišti. Bolí vás to? Můžu dojít pro vodu, abych vám to očistila.“ Všimla si, že pohledem na okamžik sjel ke své ruce. Spatřila krev, ale nechalo ji to chladnou. Ruku měl trochu nateklou, ale nejednalo se o nic vážného. Sotva si něčeho mohl všimnout. Ale ten, kterého zbil jako prašivého psa, na tom musel být daleko hůř. O svůj názor se s ním ale nepodělila, jenom přestala hníst jeho ramena a vzala do svých drobných dlaní jeho ruku, jako by ji snad mohla zázračně uzdravit, pokud by to vážně potřeboval. Koutkem oka postřehla, že se k nim blíží nevěstka, tentokrát už opravdová. Tyene vycítila nepříjemnou možnost, že ji ze sebe Renard setřese jako otravné štěně, protože mu víno bude připadat lákavější. Nechala mu tedy naplnit pohár, aby to nevypadalo příliš okatě a pustila mu ruku. Sledovala ho, jak ochutnává a zahnala pokušení, přidat mu do pití něco trochu ostřejšího. Pravděpodobně by si tím pojistila a dost urychlila příval informací, který jí mohl poskytnout, na druhou stranu by tím však riskovala velice nepříjemnou společnost. Kdyby přišel s mužem, či dvěma, nebylo by to tak zlé, ale Tyene měla jen jedny ruce. Nemohla si krýt zároveň předek, záda i boky. Proto si tohle potěšení schovala na později. Vždyť krystalek naplněný jedem si z krku mohla strhnout nepozorovaně kdykoliv.
„Nebo vám můžu nabídnout jinou formu odreagování? Něco, při čem byste na zranění zapomněl?“ zacukrovala, jak nejsvůdněji dovedla. Lehce se mu na klíně zavrtěla a otřela se o něj. Možná by vážně nebyl tak marný, kdyby svolil, aby se uchýlili někam do většího soukromí. Informace z něj mohla dostat i daleko příjemnějším způsobem, než zrovna násilím. Stačilo k tomu jen velice málo.
„Řekněte si cokoliv. Vsadím se, že vaše tužby dokážu splnit. A to tak, jako žádná jiná.“ Přitiskla se na něj a šeptala mu do ucha, jako by mu sdělovala největší tajemství. Pevně doufala, že se toho Renard chytne a svolí k tomu, aby odešli z dohledu jeho mužů. O nic jiného Tyene zatím nešlo. Všechno pěkně jedno po druhém. Nechtěla něco unáhlit a pokazit. Kdyby se tak stalo… sama by nejspíš vyvázla maximálně s pár škrábanci, ale majitel nevěstince by jí moc nepoděkoval. A prolít nevinnou krev taky nechtěla. Jenže při počtu mužů, popřípadě několika žen, kteří je obklopovali, by se ztrátám nedalo vyhnout. A tak jí nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na to, že lorda z Burrow donutí k trochu milejšímu úsměvu a vzbudí v něm zájem.

Souhlasně přikývne hlavou, cesta byla o to delší jelikož se do Králova přístaviště vydal až ze samotného Severu, kde na hradě Hrůzov projednával jistou záležitost Lady Bolton, která si vynutila Lordovu přímou účast na tomto jednání. Dá ji levou ruku okolo pasu aby se ji sedělo přeci jen o něco lépe a přitom si mohl užívat nepatrných doteků na její tělo. "Mluvíš ze zkušenosti ?" Zeptá se přesně tím tónem hlasu který značí zájem ... a opravdu to vypadalo že Lord má o tuhle místní poběhlici neobvyklí zájem. Přeci jen možná nebyl až tak špatný nápad si trochu užít i jiného druhu zábavy a rozptýlení které mu Královo přístaviště nabízí.  
Znovu si dívku prohlédl, nevypadala zrovna jako někdo kdo by vytáhl paty z Králova přístaviště .. je to obyčejná děvka, kterou otec opustil .. matka pohodila u dveří bordelu a bude teď zde zvracet svá moudra o tom jak je dlouhá cesta vyčerpávající. Ačkoliv dívka ... nebo děvka ... vlastně jedno nevylučuje druhé ... byla půvabná, její přítomnost se dala nazvat příjemnou, tak její mluvení nikoliv. Možná by i zaplatil jen za to aby mlčela a seděla tam kde sedí.  
Mohl ji umlčet pěstmi, jenom že to by ztratila něco málo na svém půvabu a vzhledem k místnímu výběru by to byla převeliká škoda přijít o tento poklad.
Ačkoliv se Dorien neustále lehce usmíval svým úsměvem který neřekl nic ale značil hodně, rozhodně neměl v plánu zastrašovat ji svým úsměvem, byl to spíše jeho přirozený úsměv když byl v dobrém rozmaru, což se vzhledem k okolnostem nestávalo až zase tak často, jako tomu bylo právě teď. "Bolí ...
mám rád bolest." Těžko říci jak to myslel, ovšem vzhledem k jeho pověsti bylo spíše patrné že bolest raději rozdával než aby ji sám přijímal.
Znovu se podíval na své ruce s jistým spokojeným výrazem při vzpomínce na tu malou couru, přeci jen má na ní vzpomínku. Však si je jistý tím že ona na něj také dlouho a jenom tak nezapomene.
"Tak že nikam nechoď a buď tu se mnou." Poví rozkazovačným hlasem a na znamení že to myslí vážně, ji na sebe více přitiskne. Zdá se společnost na klíně mu dělala jedině dobře, ... při nejmenším na jeho náladu a mužství.
Levou rukou sjede pomalu po jejím pasu a nakonec ji nechá na jejím stehně a jemně ji začne hladit. V druhé ruce drží víno a znovu se napije, tentokrát ale decentně jak se na Lorda sluší a ne na místního hostinského povaleče. "Napij se..." Podá ji pohár vína k jejím rtům, přitom ji pronikavě sleduje jak se zachová. Zda odmítne víno, nebo ne ... pokud ano, Lorda Doriena by to bezpochyby velice zamrzelo .. zamrzelo by jej že by tak krásné poběhlici musel udělat něco co by značně pokazilo její tvář ... tři přešlapy během takto krátké chvilky by ji určitě neodpustil.

Dorien neměl v plánu se až tak rozesadit v nevěstinci, nebo snad s dívkou někam odcházet, ale nedala mu jaksi na výběr ... tedy po tom jejím kousku s klínem. "Myslím si že se si velice věříš ... už jsem poznal spoustu tuctových děvek které se měly raději živit jazykem než svým tělem." Ušklíbne se a muži kteří byli v dobré náladě se zasměje. "Nuda a zklamání, po tom co pronášely silná slova o tom jak dokáži splnit všechno lépe než ta druhá." Nakonec se znovu napije vína a věnuje ji jeden polibek na krk, který zakončí silnějším kousnutím, právě do jejího krku, který se právě takto výborně nabízel ... pak ji pomalu postaví a stoupne si taky.
"Pojď mi ukázat jak moc nudná jsi ty a za co tvé slovo stojí." Znova se tiše zasměje, je vidět že nevěří v její schopnosti a k pohybu ji pobídne lehčím plácnutí po jejím zadečku, který jej až do teď tolik těšil na jeho klínu.

Až pozdě si uvědomila, že pokud chtěla vážně zapadnout, neměla by poukazovat na to, že viděla něco zajímavějšího, než prasečí chlívek, ve který se hlavní město proměnilo. Děvky se jen stěží mohly dostat někam jinam, než jen do pát nejbližších ulic. Proč by taky cestovaly, neměly důvod a obvykle ani prostředky. Vzít zpátky, co řekla, však nemělo smysl, a ani to nešlo. Naštěstí se nedopustila tak velké chyby, že by jí nešlo nějakým způsobem napravit. Stačilo si trochu poupravit pravdu. Tak, aby zněla zajímavě a Renarda nijak neurazila. Jenže Tyene neměla žádný čas, aby si vymyslela nějaký příběh. Nejspíš s tím měla počítat, ale mluvení o její minulosti nijak nezapadalo do jejích plánů, narozdíl od doteků lorda z Burrow.
"Do Králova přístaviště jsem přijela společně s matkou, když mi bylo sedm. Přicestovaly jsme sem z Lysu." Silně pochybovala o tom, že by někdo, kdo strávil celý svůj život v Západozemí, mohl vůbec vědět, kde Lys je. Tedy samozřejmě, s ohledem na to, co ho naučil mistr, by mohl mít Renard alespoň hrubou představu, ale jinak? Kdyby před něj položila mapu, nejspíš by netušil, kam ukázat. Tyene na tom byla dost podobně, jenže rozhodně nemínila historku dál rozvíjet. Mohla k tomu přihodit pár smyšlených informací o tom, co je přimělo odejít a proč skončila zrovna takhle. Lorda z Burrow by to však zajímalo asi stejně, jako kulhavá kráva na vypáleném poli. Proč by se taky měl zajímat o osud obyčejné kurvy, která jej přišla jenom trochu pobavit.
"Vypadáte jako velice rázný muž, který ví, co si může dovolit." Nesměle se na něj usmála. Všimla si, jak se na ni dívá a zapřemýšlela, co se mu může honit v hlavě. Zastavil se snad u jejího původu? V duchu pro jednou poděkovala matce za téměř alabastrovou kůži. Doopravdy nikdo nemohl říct, že má původ úplně někde jinde. Ale na co jiného mohl myslet? Přemýšlel, jestli mu za zájem  vůbec stojí? Ať už to bylo cokoliv, prozatím nevypadal nespokojeně. Rozhodně by Tyene pomohlo, kdyby věděla, jestli je spíš na nesmělé dívky, které celý svůj čas cudně klopí pohled k zemi, nebo naopak. Takhle to musela risknout a naslepo zkoušet. To, že si Renard liboval v násilí, neznamenalo, že bude mít stejné choutky i v posteli.
"Jak si přejete. Pro dnešní večer budu jenom vaše," souhlasila s ním. Konečně se začal její plán ubírat správným směrem. Kdyby jen lord věděl, čeho všeho je Tyene schopná, jen aby dosáhla svého, nejspíš by ji od sebe hned odehnal. Určitě by si na ni troufnul i bez meče, protože by si bláhově myslel, že proti dívce beze zbraně může vyhrát stoprocentně. Ano, pro tentokrát musely její dýky zůstat zamčené v truhle společně s dornským oblečením. Stejně by tak riskovala, že ji Renard prokoukne. Přitom byl sám v nebezpečí od doby, co se k němu Tyene přichomýtla. Po těle měla schované různé jedy, ať už v přívěsku na krku, či ozdůbce na kotníku. A Renard vůbec nic netušil. Prozatím se neměl čeho bát, jeho doteky byly dokonce příjemné. Ale stačilo jen málo, co by se dívce nelíbilo, a lordovi by zmizel úsměv z tváře.
Na jeho nabídku, nebo spíš příkaz, zareagovala kladně. Podívala se mu do očí a bez dalšího vahání se napila. Silou vůle pak potlačila úšklebek deroucí se jí na rty. Udržela si lehký úsměv, ale v duchu si pomyslela, že dornské červené se rozhodně nedá srovnat s odpornou břečkou, kterou podávali tady. Lord ho zjevně nikdy neochutnal, jinak by přesně věděl, co chtít. A tohle to rozhodně nebylo. Do obličeje mu to vmést bohužel nemohla, kde by taky vzala kurva přehled o tom, jak chutná jedno z nejlepších vín. Namísto toho pokračovala ve snaze si muže získat.
"Já ale nejsem žádná tuctová děvka," uchechtla se. V duchu si dodala, že ani on nevypadá na moc náročného zákazníka. Smích jeho doprovodu jí nechal chladným. Cudná dívka by se pravděpodobně zostuzeně ošila, jenže Tyene taková nebyla. A teď ani nemohla být. Jenom nad tím protočila oči, když se Renard sehnul k její šíji, a tím padem ji nemohl vidět. Ucítila jeho rty na své kůži a pomyslela si, že trávit s ním čas není tak hrozné, alespoň do doby, než použil zuby. Majetnický. Zbytečně si hraje na to, že mu všichni a všechno patří. Problesklo jí myslí.
"Jsem si jistá, že nebudete litovat. Na nudu můžete zapomenout." Tajemně se na něj usmála a popadla ho za paži, aby se s ním mohla dostat k pokojům. Věděla přesně kam jít a jak zjistit, zda budou mít soukromí. Stačilo pobývat v bordelu krátkou dobu a člověk rychle pochopil tamější organizaci. Otevřela jedny ze dveří a přitiskla se k Renardovi tak, aby ho donutila vejít dovnitř. Pečlivě za sebou zavřela a přešla k němu, aby ho mohla dostat blíž k posteli.
"Říkala jsem, že splním jakékoliv přání..." usmála se a začala se před ním pomalu svlékat. Byla zvědavá, jestli ji zastaví, aby to udělal sám, nebo jestli bude kazit zábavu a nechá to jen na ní.

"Tak že nakonec poklad Lysu, skončil v Králově přístavišti na koleni Lorda z Burrow." Pronese jistým tónem hlasu který toho zase tolik neřekne, těžko říci zda Dorien báchorce o Lysu věřil nebo ne. "Když ti bylo sedm a teď ti je kolik ?" Ne snad že by její odpověď měla nějaký větší vliv, při čekání na odpověď ji pořád hladil. "Patnáct ? Sedmnáct ?" Pokusí se odhadnout její věk pouhým typováním, rozhodně více jak osmnáct by ji netipoval. "A jak dlouho jsi v nevěstinci ?" Zeptá se jedovatým hlasem, Dorien totiž neměl rád použité zboží, což se o děvce z nevěstince která byla prošukaná skrz na skrz dalo s klidným svědomím říci že se jedná o použité zboží.
Dle jeho výrazu ve tváři, patrně ani nestál o jakoukoliv odpověď na svojí poslední otázku, přeci jen čím méně toho ví, tím líp.

"Ano, muž by měl vždy vědět co si smí v každé situaci dovolit a co ne ... " S jiskrou v očích se na ní podívá a rozhodne se vyslovit otázku která může vyznít jakkoliv. "A co ty ? Máš ráda bolest ?" Tohle byla trošku nebezpečná otázka i situace ... celou dobu si sní mohl hrát jako s tou holkou na Severu kde ji nejprve ochránil před svými muži, nabídl jídlo a víno ... smál se její zábavné historce když se setkala s princem Cedrikem a pak ji vydloubl oko, donutil ji jej sníst a nakonec ji předhodil svým mužům jako kus masa mezi hladovou smečku psů.

Muži Lorda z Burrow při této otázce jakoby zmlknou a podívají se tu dívku a pak na Lorda zda nedá nějaký pokyn aby mu ji podrželi a Lord si opět mohl sní chvilku hrát tak jak uzná za vhodné.
Pohled mužů se podobal pohledu vlka. Ovšem Dorien neměl v plánu prozatím té dívce jakkoliv ublížit, naopak hodlal co nejvíce si užít její společnosti, chtěl aby mu odpověděla na otázku ... stále ji levou rukou hladil a když se dívka napila vína, odložil jej na stůl a zdvihnutým ukazováčkem pravé ruky naznačí mužům že mají počkat a ti se více než ochotně začali  věnovat svým společnicím.

"Přeji si to abys byla na dnešní noc jenom moje." Pokorně zopakuje její slova a na stůl položí pro dívku dva zlaťáky, byla to cena za její společnost více než velkorysá ... ale Lordu z Burrow se dívka zamlouvala a také nikdy nepatřil mezi ty co by šetří jakoukoliv minci.
Když si Lord chce užít tak si užije. Navíc Dorien rád ukazoval Lannisterské zlato které se mu dostává od Tywina Lannistra za jeho služby.
Vlastně mezi nimi nebyl žádný rozdíl, ona dostávala zlato za své služby ... stejně jako Dorien dostával zlato pro sebe a jeho rod za to že slouží Lannistrům a nikdy se na nic neptá, vždy udělá co se od něj očekává. "Jak se vlastně jmenuješ ?"
Zeptá s jistým zájmem ... tedy alespoň to vypadalo na to že Dorien má reálný zájem o to aby znal jméno své Lady pro dnešní noc.
"Pravda, pro dnešní noc nejsi žádná tuctová děvka ... pro dnešní noc jsi Lady z Burrow .. ale až noc skončí ...
budeš zase jen tuctová děvka které se pro pár mincí bude snažit svést kdejakého muže." Konstatuje jistý fakt.
"Dobře, když si jsi jistá ..." Dopije víno a pak nakonec pokorně jde sní, nechá se vést a nakonec je do otevřených dveří natlačen. Nemohl říci že se mu její chování nelíbilo a nezamlouvalo ... ale nedá to na sobě znát.  

Když stojí před postelí a dívka se začne vysvlékat, i on se rozhodne trochu si odlehčit ... meč i dýku odhodí na židli a teprve poté k ní dojde.
Levou rukou ji zvedne bradu, začne ji líbat přitom ji začne pomáhat s jejím vysvlékáním. Alespoň pro dnešní večer si chtěl hrát na něco co není ... a to obyčejný muž z lidu.

Když ho tak poslouchala, musela si přiznat, že Renard umí zalichotit. Nemusel to myslet vážně, stačilo jenom vědět, co kdy říct. Zbytek většina lidí stejně vypustila, pro většinu byl důležitý jen obsah slov. Před ní si mohl říkat, cokoliv chtěl, stejně nemluvil o její osobě. Mluvil k děvce, za kterou se vydávala. Ale aby nevypadala jako ledová královna, tiše se zachichotala a na okamžik pokorně sklopila pohled. Chtěla ho přimět, aby si myslel, že jeho slova vzala jako kompliment. Kdo by taky říkal něco pěkného holce, která dělala pořád jedno a to samé, jen pokaždé s jiným mužem? Na jeho otázku ohledně věku se jenom tajemně usmála. Že by měl lord z Burrow raději mladší společnost? Nevypadal jako muž s touhou po zralých ženách, to jistě, ale že by dal přednost sladké nevinnosti? Tyene nad tím jen lehce zavrtěla hlavou. Na další dotaz mu taktéž neodpověděla, protože by snadno mohla docílit toho, aby si vybral jinou. Někdy bylo lepší myslet a nechat věci na představivosti druhých.
„Bez bolesti bychom ani nevěděli, že žijeme. Na druhou stranu…. Nic se nemá přehánět.“ Neměla v úmyslu ho k něčemu vyprovokovat, ačkoliv si to tak vyložit mohl. Nemínila kritizovat jeho oblibu v násilí, přestože s ní nesouhlasila. Ovšem, sama neměla moc čistý štít, ale nikdy by si nedovolila na nikoho, kdo se neměl jak bránit a ničím se neprovinil. Kázání ale pro teď musela vynechat. Stejně neměla chuť se věnovat zrovna takovému tématu. Nač si tím kazit hezký večer. Neuniklo jí, jak kolem ní na okamžik zavládlo napětí, jako by se schylovalo k bouřce. Tyene to přimělo být ve střehu. Netrvalo to dlouho a nepříjemná atmosféra se vytratila, ačkoliv si dívka pořád hlídala, aby na ní Renard nevztáhl ruku. Kdokoliv jiný by měl smůlu, ale ona by se nenechala zbít jako prašivý pes. Naštěstí k ničemu nedošlo a tak se zase trochu uvolnila. Mohla být zároveň ostražitá i okouzlující, ale nejlepší varianta byla, když se věnovala jenom jednomu.
„Pro dnešní noc budu kdokoliv, koho byste u sebe rád měl.“ Mohla by mu říct své jméno, protože by mu pravděpodobně vůbec nic neřeklo, ale něco jí říkalo, že tohle je odpověď, kterou by slyšel raději. Sice to vypadalo, že se lord začíná dostávat do dobré nálady, ale Tyene za jeho masku neviděla. Netušila, jestli byl zvyklý se přetvařovat, ale nač riskovat. Pomalu se začínal zaplétat do jejích sítí a ona si ho tam chtěla ještě nějakou dobu nechat. Fakt, že za to dostala ještě zaplaceno, jí celkem pobavil. S takovým bonusem ani nepočítala. Ale co by to byla za pořádnou děvku, kdyby kvůli několika mincím nebyla ochotná udělat cokoliv? Osobně ničím nestrádala, ale dívky, které musely prodávat své tělo, dokázaly udělat kvůli zlatu různé věci. A obvykle z toho neměly ani to nejmenší potěšení.
„Už teď si přeju, aby dnešní noc nikdy neskončila.“ Tiše se zasmála. Rozhodně nemohla říct, že by toužila po tom, aby se mohla honosit takovým titulem. Ani teď, když mu úsudek pomalu zamlžovalo víno a kouzlo teplého ženského těla.  Ale když se na něj tak dívala, nemohla odhadnout, kdo z nich se bude bavit víc. Nejspíš by si vsadila na sebe, ale ani Renard nevypadal marně. Oba se mohli pobavit, rozhodně by to nebylo na škodu… jenom Tyene měla za lubem něco málo víc a pevně doufala, že Renard bude moct ukojit její zájem.
„Jsem si tím naprosto jistá.“ Předvedla mu ještě jeden svůdný úsměv. Konečně se zbavila nechtěné společnosti, kde by se po nich dívaly oči jeho poskoků připravených kdykoliv zakročit. Renard jí v jistém ohledu připomínal malé dítě, za každých okolností kolem sebe potřeboval někoho, kdo by ho zvedl, kdyby náhodou upadl. Naštěstí si s sebou nevodil žádného věrného psa, který by dělal nezvaného společníka a kazil jim tak krásné chvilky. Všichni zůstali daleko za dveřmi a tak se Tyene nemusela bát, že by je někdo od něčeho vyrušil.
Podle toho se také začala chovat. S potěšením koutkem oka sledovala, jak se Renard zbavuje všeho, co ho mohlo ochránit. Jistě, nemohla vyloučit, že by jí například začal škrtit, ale s tím by si poradila. Prozatím mu stačilo odvést myšlenky někam jinam a pokud možno tam, kde by si nevzpomněl na jeho milovanou bolest. Modřiny a zlomeniny s oděrkami neměl nikdo rád. Proto si dala záležet. Polibky mu vehementně a s vervou oplácela, a když z ní spadly šaty, začala lordovi pomáhat s jeho oblečením. Kdykoliv jí to přišlo vhodné, otřela se o jeho holou kůži nebo sáhla někam, kde by ho mohla k něčemu vyprovokovat. S letmým úsměvem na rtech s ním hrála hru. A rozhodně se nedalo říct, že by ji to nebavilo.

Dorien si všiml jejího nezvyklého mlčení, až do teď nepovažoval dívku za zrovna výmluvnou ale teď jen mlčela a na nic mu neodpověděla přímo a nebo mu odpověděla tak neurčitě. Dorien začal někde uvnitř sebe tušit že všechno patrně bude tak trochu jinak než by se mohlo zdát. Rozhodne se dále hrát tuto hru na spokojeného klienta ... ale přitom se začne mít trochu více na pozoru.
Ovšem i Renard byl "pouze" muž a proto jejímu svádění snadno podlehl a to jediné na co mu teď převážně záleželo bylo si pořádně užít.
Její pochlebování by možná zapůsobilo na nějakého mladého kluka který by její "upřímnost" věřil, ovšem Dorien byl přeci jen mírně zkušenější a tak si o jejích slovech myslel své, i když to hlasitě neřekl. Netrvá dlouho a oba dva jsou nazí, oblečení je všude okolo nich a dívka na jeho těle může spatřit pár jizev které získal právě při bojích s ostatními. Těžko by se dalo čekat že někdo kdo je vazalem Tywina Lannista a dělá pro něj tuto špinavou práci ... že nebude mít pár zraněních...naštěstí ale žádná jizva nezkrášlila jeho obličej. Měl na výběr ... buď si sní hned lehnou do postele a nebo si trochu chvilku předtím hrát ... nakonec se rozhodne pro tu druhou variantu.

Polibky ji oplácí stejně vehementně tak jako ona jemu, pomalu ji a jemně ji ovšem při polibcích tlačí do rohu ... když se mu to povede natlačit ji do rohu, nepřestává v líbání ale natiskne ji svojí váhou tak aby nemohla utéct. Její ruce skříží nad její hlavou a v zápěstí ji jednou rukou drží ...nohou ji donutí aby roztáhla od sebe nohy a když se tak stane začne ji volnou rukou dráždit mezi jejíma nohama ... i jeho polibky se přesměrují ze rtů na její krk.
Jestli Dorien něco měl rád, byla to moc nad ostatními.

Konečně se nemusela soustředit na fakta, lži a polopravdy, nemusela se zamýšlet nad tím, co říct, aby byl Renard spokojený. Rozhodně nemohla tvrdit, že být v jeho přítomnosti samo o sobě neznamená vzrušení. Viděla mu na bystrých očích, že stačilo málo k tomu, aby vybuchl a udělal něco, co by nikdo nechtěl zažít. Jenže sotva se za nimi zavřely dveře, mohla podobné starosti hodit za hlavu, měla ho přesně tam, kde ho mít chtěla. Vnímala, jak ji jeho ruce svlékají. Dlaně měl kupodivu teplé a celkem hladké, bylo poznat, že rozhodně není tvrdě pracujícím mužem. Snad jen pár mozolů vypovídalo o tom, že poctivě terénuje se svým mečem. Kdyby také ne, budil by jen poloviční respekt. Hrůza a běs v očích nemohly nikdy vytvořit takový strach a nejistotu, jako činy. Teď však v lordových očích nic posobného nespatřila. Jednalo se jen o muže, který potřeboval ukojit své touhy a choutky.
S jistýma rukama jeho tělo zbavovala přebytečného šatstva. I přesto, že nikam nespěchala, oblečení ubývalo až příliš rychle a odhalovalo tak Renadovo dokonalé tělo. Nemohla si odpustit pohled na jeho božský trup s vyrýsovanými svaly. Jediným menším nedostatkem byly čáry brázdící jeho kůži. Některé byly tmavé, jiné světlé, žádná neměla stejný velikost a tvar, jen si byly velice podobné. Odhalovaly tak, že ani arogance mladého lorda nikdy neochránila před výpadky a dobrým umem ostatních. Nejspíš si jich neměla všímat, ale neodolala. Nepřišly jí nechutné, spíš fascinující. Po pár z nich přejela prsty, ať už se jednalo o vystouplé, nebo po hmatu sotva postřehnutelné. Na jazyk se jí drala otázka, komu všemu se podařilo lorda zranit, ale na poslední chvíli slova spolka a dál se věnovala Renardovu tělu. Líbilo se jí jen tak mu přejíždět prsty po svalech, dotýkat se ho všude, na trupu, podbřišku a ještě níž. Rozhodně ji ani jednou nezamrzelo, že se zde potkali. Jindy by jejicj setkání pravděpodobně proběhlo za daleko horších podmínek, ale teď? Mohli si užívat jeden druhého a to bez zbytečných urážek a soubojů.
Užívala si hebkost jeho rtů a škrábání jeho strniště. Naprosto se do své současné role vžila. Buď to, anebo se ozvala horká krev Dorne. Tam se nikdo nezabýval zbytečnými jemnostmi, pokud nešlo o dva doopravdy zamilované milence. Tyene při té myšlence hlavou proběhla i otázka, zda je Renard schopný milovat, když je v jiných ohledech tak brutální. Doslova to z něj vyzařovalo. Jeho postoj, agresivita, s jakou si kradl její polibky... Ale jí se to líbilo. Nechala se unášet vlnou vzrušení, která z nich proudila. Ani nepostřehla, že se hnuli z místa. Lehce ji zarazilo až to, že na zádech cítila studenou stěnu. Kousla přitom lorda do spodního rtu, o něco silněji, než zamýšlela, ale ne tak, aby v ústech cítila kovově slanou pachuť jeho krve. Víc se tím zaskočit nenechala a pokračovala ve hře jazyků. Upřednostila by postel, kde by hlavní roli převzala sama, ale na to byl čas i později. A lord by měl teď sotva myšlenky na něco jiného, než na její horké tělo, co nejvíce přitisknuté k tomu jeho. Ochotně mu umožnila, aby si s ní dělal, co chtěl, se vším mu vyšla vstříc. Když ucítila jeho rty na svém krku a jeho prsty hrající si s jejím sebeovládáním, poddala se mu. Zavřela oči a nechala ze svých úst uniknout spokojený vzdech.

Dorien pociťoval z chování i reakci dívky že si i ona užívá situaci a ne jen kvůli tomu že musí, protože dostala zaplaceno. Bylo v tom přeci jen trochu více na obou stranách jak se zdálo a polibky si vychutnával i lord z Burrow. Zamlouvalo se mu i silné skousnutí spodního rtu, byla to pro lorda příjemná bolest a mráz i vzrušení mu proběhlo tělem. Měl prostě bolest rád ... rád ji rozdával i přijímal.
Přeci jen to byla příjemná společnost i chvilka a Dorien se hodlal z této společnosti vytěžit co nejvíc. Po tom co jej kousla silně do rtu ji přestane líbat a dokonce pustí i její ruce které ji držel nad hlavou a místo toho ji chytne pod krkem trochu silněji ale přesto tak aby mohla dýchat ... i když obtížněji. "Jsi zlobivá holka ? Ráda zlobíš ?" Zeptá se ji s jiskrou v očích a přitom pokračuje v jejím dráždění mezi nohami.
Její krk uvolní až po chvilce aby mu mohla odpovědět ale on ani ve zkutečnosti nechce znát odpověď, protože mu je jasné že rozhodne nepatří mezi hodné holky, ale mezi ty které zlobí a nebojí se vytasit drápky ve chvilce kdy se jim to hodí. Přesně pro tento druh dívek měl Dorien vždy slabost, ustrašených slepic které se bojí promluvit jen protože věděly že když se na něj špatně podívají tak že je to bude bolet .. bylo více než dost ... ale těch co uměly kousat,škrábat a ještě z toho mít potěchu bylo málo. Přeci jen Dorien našel to co dlouho hledal a našel to na místě kde by to zrovna čekal ze všeho nejméně ... děvka má být za trochu zlata poslušná a nechat si všechno líbit ... tedy až na tuhle.
"Růže mezi trním." Ovšem lord Renard nepatřil mezi ty lidi kteří by se spokojili jen tak s něčím a očekával trochu více od dívky jejíž jméno vlastně ani neznal. Ještě si chvilku s ní hraje, tak aby pokud možno co nejvíce v ní probudil chtíč i dravost ... a teprve poté ji dopomůže do postele.
To že ale ji dopomohl do postele jeho hraní a probouzení chtíče nekončí a rozhodne se ještě chvilku si hrát, miloval pocit že si sní může dělat co on chce ... když leží dívka na zádech tak i opatrně Dorien roztáhne nohy a začne ji dráždit ústy i jazykem ... přitom ji rukama přejíždí po bojím boku a občas do ní zaryje své nehty.
Ne nadarmo se říká že láska musí bolest ... co na tom že je tato láska koupena na jistou chvilku ... pořád je to láska a ta vyžaduje bolest.

Slyšela plno zvěstí o lordovi z Burrow a všechny byly naplněné strachem. Opravdu, od první do poslední. Lišily se jen podrobnosti o tom, co je jeho největší zálibou. Jedni říkali, že nejradši tráví volný čas znásilňováním malých děvčátek, jiní se dušovali, že od rána do večera mučí nevinné dívky. Tyene ani jednomu nevěřila. Jen málokdo by dovedl být tak krutý. Ovšem, Renard v sobě měl jistou nevoli vůči ostatním, ale silně pochybovala o tom, že by byl schopný takových věcí. Sedm by ho u sebe s otevřenou náručí nejspíš nečekalo, ale aby každý den dělal jednu ohavnost za druhou? Šlo jenom o hloupé povídačky. Jejímu tělu se nevěnoval lví poskok s černě hříšnými myšlenkami. Snad byl doopravdy tyranem, ale teď se změnil v naprosto obyčejného muže ovládaného chtíčem. Nebránila se tomu, naopak si užívala každý jeho dotek. Byla to příjemná změna oproti tomu, co mohla dostat od kohokoliv z Dorne. Bylo to vážně úsměvné vzhledem k tomu, co od něj očekávala.
Ačkoliv se možná přepočítala. Chvilkové potěšení nahradilo zalapání po dechu. Nechala se natolik unést, že na okamžik přestala dávat pozor a dala Renardovi až příliš velkou moc nad svým tělem. Nemohla zastavit jeho ruku, která se během mžiku přesunula od jejích zápěstí ke krku. Na setinu vteřiny Tyene ztuhla, protože se doslova lekla, že si to lord přece jenom rozmyslel a nechal na povrch vyplout svou násilnou stránku. Zaskočil ji, nebyla na to připravená. Kdyby ano, poloviční lev by ležel v mukách na zemi, zatímco ona by si sbírala šaty a odcházela by. Takhle se zmohla jenom na to, aby se mu podívala do očí, i když její pohled nic neříkal. S námahou se nutila dál nasávat vzduch do plic, ale lord jí to jenom stěžoval. Nezapomínal na to, aby dál Tyene působil slast a tak nakonec oči přivřela.
„Proč si to nezjistíte sám, můj lorde z Burrow?“ vzdechla, když konečně ruku z její šíje stáhnul. Bylo příliš pozdě na to, aby zareagovala s největším studem a pokorou. Ne, mezi hosty se z písečného hada stala obyčejná děvka, ale v místnosti, kde byli sami, se z ní stala opět nebojácná Tyene. Renard si mohl myslet, že nad ní má veškerou kontrolu, protože věděl, kde po jakém doteku touží, ale ve skutečnosti držela v ruce všechna esa právě ona. Lord neměl sebemenší tušení, s kým má to potěšení a tak si přestal hlídat záda. Prozatím si však mohl užívat relativního bezpečí, protože Tyene uměl mistrně zabavit. Alespoň o tomhle by mohla rozšířit zvěsti, které by Renardovi nekazily reputaci. Dobrý milenec byl skoro všude vítán.
A že při nejmenším tohle mělo opravdu reálný základ. Chladnou stěnu nahradila měkká matrace a Renardovi prsty jeho rty a jazyk. Tyene se nejednou prohnula pod tou vší slastí, kterou jí působil. Nepotřebovala nic předstírat a ani nemusela. Mohla si jen domýšlet, kolik žen prošlo jeho životem a které mu daly potřebné zkušenosti. Jen okrajově cítila, že má kůži na bocích v ještě větším plameni. Nedbala na to, vzrušovalo ji to. Předtím se obávala, že se lord bude chovat jako kus ledu. Taky studeně a naprosto nepoužitelně. Její obavy však zůstaly neoprávněné. Několikrát projela lordovy vlasy svými prsty, než se rozhodla pro trochu agresivnější přístup ze své strany. Doteď si užívala ona jeho zdatné laskání, teď však přišel čas, aby sama ukázala, že něco umí.
Využila trochu ze své mrštnosti a nevypočitatelnosti, aby se dostala do pozice, kdy si bude moct dělat, cokoliv se jí zachce. Renard se tak ocitl na zádech, bezbranný jako malé dítě. Tyene mu věnovala jeden ze svých hříšných úsměvů a začala laskat jeho trup. Rty, zuby, jazykem. Kdekoliv to považovala za dobré, tam zaútočila. Jenom chvíli se samostatně věnovala jeho tomu, čím začala. Potom rukou sjela po jeho podbřišku ještě níž, aby mu s co největší pečlivostí vrátila jeho péči. Chovala se k němu naprosto stejně, jako on předtím k ní. Ruku brzy nahradila její ústa, pro tuto chvíli sloužící jen k lordovu potěšení. S ironií si přitom pomyslela, co by jí řekla matka, jež kdysi bývala septou. Zjevně by ze své jediné dcery neměla moc velkou radost, na rozdíl od lorda. Tolik si dávala záležet, jen aby ho mohla potrápit stejně jako on před tím jí. Nakonec to však skončila a posadila se na něj, aby ho mohla cítit v sobě. S pohledem upřeným do jeho očí se začala pohybovat. I přesto, že měla mysl trochu zastřenou, uvědomovala si, že tohle není to, proč si Renarda odvedla stranou. Ale nejdřív zábava a až potom práce.

Ještě včera by se na děvku ze smradlavého bordelu ani nepodíval, ani by o ni nezavadil pohledem, ovšem možná přeci jen ti idioti co si chtěli hrát na hrdiny a neposlechli jeho příkaz že mají odejít od dveří kde sídlila ta malá zrůda s lupusem v ksichtě ... měli nakonec pravdu když mu radili aby si zašel do bordelu, kam jej vlastně zatáhli jeho muži. Pořád byl lord a považoval se za lepšího člověka než je ta děvka či kdokoliv jiný v tomto bordelu ale neměnilo to nic na tom že není důvod k tomu aby si neužil trošku zábavy.
Byl teď pouze obyčejný chlap který myslel jenom na to jak si co nejlépe za pár mincí užít. Těžko říci co mladému lordu z Burrow dělalo větší radost ... jestli její nahé tělo,doteky,to že se rychle poučila ze své chyby a oslovovala jej tak jak neurozená dívka má lorda oslovovat a nebo její výraz v očí když ji chytl pod krkem a trochu ji přiškrtil. Patrně to ale přeci jen nejvíc těšilo lorda to že když se rozhodl ji dráždit prsty i jazykem a ona se při této menší hře prohýbala i vzdychala a on ji za to odměňoval škrábanci na jejím boku.
Byla to patrně jedna z mála chvilek kdy zrovna nemyslel jenom na své blaho ale jako správný lord myslel i na blaho prostého lidu. Dokonce jej dívka ohromila natolik že i pomyslel na to že by z ní udělal opravdu lady z Burrow, ovšem tento tichý nápad zavrhl stejně rychle jako jej napadl. Udělat z prosté děvky, lady ... všechny rody od jihu až po sever by se mu vysmály ... možná krom Dorne. Chvilkové zamyšlení kdy si neohlídal děvku a ona bravurně využila situaci kterou ji Dorien dopřál.

Nesnášel když byl bezbranný tak jako teď, byl to on kdo byl ten nahoře a ne naopak, ale jak se zdálo neměl moc na výběr, jelikož nevypadala zrovna jako někdo kdo byl rád chtěl momentálně spekulovat o tom kdo je a kdo bude nahoře. Vlastně to bylo i příjemné ... ne ležet na zádech ale její hraní si s jazykem,rty a občasným bolestivým kousnutím. Na tuto děvku později zapomene ale na její úsměv nikoliv.
Když jej začne dráždit ústy i tam dole, občas zavře své oči ale i hned je zase otevře, byla nevyzpytatelná a on nechtěl jen tak něco znovu riskovat, dost na to že už leží na zádech ... ale její hraní mu jinou možnost nedávalo.
Jak na něj nasedne a začne se pohybovat, chytne ji rukama okolo jejího boku a pomáhá ji se pohybovat, přitom se ji snaží dívat do očí a zároveň i on tiše vzdychá.

Nepřestávala se mu dívat do očí. Nechala si ze rtů unikat vzdechy slasti, ale pohledem neuhnula. Neustále pohybovala boky, tempo volila podle toho, jak jí to přišlo nejpříhodnější. Tohle se jí líbilo ještě o něco víc, než když se Renarda nechala laskat sama. Tyene byla sama o sobě velice dominantním typem, dívka, která se nikdy neztratí. Proč by se tedy měla krotit, když i lord z Burrow vnímal všechno jen okrajově? Nevypadalo to, že by vůči tomu protestoval. Nechal se, stejně jako ona, unášet blahem pramenícím z prostého fyzického kontaktu. Když ho viděla Tyene poprvé, chtěla z něj jen dostat něco, co by jí pomohlo podívat se za oponu hrané dokonalosti královské rodiny. Teď to cítila trochu jinak. Pořád sice chtěla něco vědět, ale do zájmů se jí vmísil i sám Renard. V Dorne nikdo nekrotil svoje touhy a dívku mladý lord začal doopravdy přitahovat. Samozřejmě šlo jen o jeho krásnou tvář a dokonalé tělo, přesto bylo chvilkové poblouznění příjemné. Po dlouhé době zakusila něco nového a rozhodně nemohla říct, že by jí to nevyhovovalo.
Ukazovala Renardovi, jak moc si chvíli s ním užívá a jak moc jí záleží na tom, aby byl plně spokojen. Poddávala se mu a zároveň střežila svou pozici. Nedopustila, aby se lord ocitl nahoře. Ne, Tyene se o všechno postarala sama. Nechala se přitom pohltit stejnou slastí, jaká se zrcadlila v obličeji mladého muže. Trochu udýchaně se sklonila, aby ho mohla políbit, přičemž neopomněla na hravé kousnutí, a slezla z něj. Nechávala doznít to příjemné, ale hlavu už měla čistou. Trochu pobaveně sledovala Renarda, jak jen tak leží v posteli. Vypadal stejně, jako kotě, které unavila hra s klubkem. Muži dokázali snést hodně, ale stačila chvilka s temperamentní ženou a zkrotli. Pro Tyene to znamenalo perfektní příležitost, kdy se mohla rozhodnou, co dál. Kdyby chtěla, mohla by lordovi věnovat další vzpomínku na to, jaké to je ulehnout s dornskou dívkou. Namísto toho se však rozhodla si s ním trochu pohrát. Zkrátka neodolala.
Došla k židli, přes kterou si Renard s veškerou nedbalostí položil meč s dýkou. Vzala si opasek se zbraněmi a s nevinným výrazem a hravými jiskrami v očích se na něj podívala. „Co myslíte, můj lorde? Vypadám jako nebezpečná dívka vzbuzující respekt?“  Zatočila se dokola, aby si jí mohl pořádně prohlédnout. Vesele se přitom zasmála a jako kočka se připlížila zpět k posteli. „S mečem musíte být neporazitelný. Nebezpečnější, než lev. Ale v posteli jste taky důstojný protivník. Jenom ne tak dobrý, abych vás neporazila, můj lorde z Burrow.“ Usmála se a zaútočila na jeho rty se stejnou nenasytností, jako předtím. Rukou mu přitom znovu sjela po podbřišku. Nechala ho nabýt dojmu, že se znovu pokusí potěšit ho. Teprve teď byl doopravdy bezbranný. Tyene na krátko zapřemýšlela, co se mu může honit hlavou. Cítil se pořád tak spokojeně, že její chování sotva vnímal? Nebo si hrál na otupělého, ačkoliv se měl řádně na pozoru? Ať už to bylo jakkoliv, počítala se vším.
Sotva se od něj odtáhla, přitiskla mu ke krku jeho vlastní dýku. Nepřitlačila tolik, aby poranila kůži, ale Renard měl tu poctu poznat své ostří i z té špatné strany. Volnou rukou od sebe odhodila jeho meč, aby po něm nemohl sáhnout, a dlaň mu položila na obnažený hrudník. Na rtech se jí objevil úsměv, napůl škodolibý, napůl spokojený. Pokud byl lord chytrý, zvažoval každý svůj pohyb a nádech. Stačilo málo a čepel by mu projela krkem stejně snadno, jako by Tyene řízla přezrálého krvavého pomeranče.
„Možná jsem vás měla varovat, že v posteli jsem o něco větší dravec já, lorde Renarde.“ Aniž by ho nechala uniknout z dosahu kousavého kousku ocele, znovu si od něj ukradla polibek. „I lišky si musí dávat pozor na to, kam šlapou. Dlouhá tráva se může zdát bezpečná, ale jenom do doby, než z ní zaútočí jedovatý had.“ S jistým požitkem sledovala, jestli se v jeho očích objeví nějaká emoce. Stačilo málo k tomu, aby Tyene pochopila, že vyvolat v něm jiný cit, než nadšení pro bolest, je skoro nemožné, ale i tak doufala, že jí Renard nezklame. Pořád seděla těsně vedle něj, nahá a lehce se o něj opírala. Mohl by jí prokázat tu radost. Nebo alespoň ukázat pochopení. Pokud nebyl hlupák, muselo mu dojít, že tu něco nehraje. Dívka se na tom mistrně bavila, avšak neusínala na vavřínech. To ona patřila k písečným hadům, a přesto vedle ní ležel muž, jenž neměl ke stejnému zvířeti daleko. Hlídala každý jeho pohyb, aby nezískal převahu. Ovšem, kdyby se jí to vymklo, měla pojistku. Pořád u sebe nosila dva jedy. Jeden plně posloužil k tomu, aby bylo o jednoho lorda v Západozemí méně a ten druhý… veškeré zábavě by rozhodně nebyl konec. Ale prozatím Tyene ničím nenaznačila, že by měla v úmyslu prolít krev. Jenom svým způsobem ukázala, kdo má právě navrch a kdo by měl být ten poslušný. Konečně nastala chvíle, kdy se dozví to, co chtěla.

Kdyby někdy Renard řekl že si tuto chvilku s místní děvkou neužil, tak by lhal. Vzdychal, napomáhal dívce s jejím přirážením a do toho ji sledoval, připomínala mu svým pohledem hada který trpělivě čeká na svou kořist než se rozhodne jej uštknout. Pokud by ji měl přirovnat někdy ke zvířeti, bezpochyby by řekl že je to zmije. Díky vášni která mezi nimi vypukla lehce tratil obezřetnost i když se snažil si ji udržet ... to tak ... věřit děvce. I když nemohl ji odepřít že je opravdu jiná než ostatní a že není nudná. Možná ji přeci jen dluží omluvu jak oni mluvil. Vlastně proč by se ji měl omlouvat, ona je děvka a nezaslouží si aby se ji urozený muž omlouval za to že o ni pochyboval. Při polibku, přivře oči aby si ještě lépe vychutnal její polibek, doplněn hravým kousnutím do jeho rtu což je více než provokativní. Ani nepozná že se z postele vzdálila, nebo spíše lépe řečeno ji nechal odejít.
Měl za to že tímto všechno končí, ačkoliv její přítomnost byla více než příjemná tak to byla děvka která se jen na jistou dobu za několik mincí pronajímá. Mohla si odbýt své a jít si zase po svém, sedat si jinému muži na klín a tak pořád do kolečka.

Oči otevře až když uslyší jak vezme opasek a zrovna na klidu mu to nepřidá. Sjede ji pohledem a teprve poté se rozhodně něco říci.
"Vypadáš jako dívka co by si s takovýma hračkama jenom ublížila. Možná bude lepší když je odložíš." Poté uhne pohledem a podívá se do stropu. Nakonec se rozhodne zvednout. Když se položí alespoň aby se podržel lokty, znovu k němu dojde a nenasytně jej políbí a stejně tak i polibek oplatí. Spokojeně a odevzdaně si znovu lehne na postel v domnění že hra přeci jen ještě nekončí, konec konců za dva zlaťáky by to bylo trochu málo a nebo by byla jedna z nejdražších kurev v Západozemí. Znovu otevře oči, jenom že tento pohled se mu líbí ještě méně než to že to byl on kdo ležel na zádech. Podíval se na dýku která kdyby mohla mluvit, řekla by toho tolik že by stejně nikdo nevěřil. Malá dýka a kolik bolestí už způsobila, kolik životů vzala ... člověk by mohl jenom hádat.

Ačkoliv měl Dorien svou dýku docela i rád, pohled na ní když ji měl někdo jiný v ruce se mu hnusil a očky se podíval na tu dívku která se mu pohledem snažila vysmívat. Musel tlumit svůj dech, moc se nehýbat ... přeci jen dýka byla nebezpečně blízko jeho krku a skončit podříznutý v nevěstinci vlastní dýkou se mu zrovna dvakrát nechtělo. Polibek vzhledem k situaci si zrovna neužije tak jak by si přál nebo by i chtěl ... ale je to jeden z polibku který jej znovu vzruší. Něžnost, nebezpečí i bolest ... s kombinované do jednoho bylo při nejmenším vzrušující. "A ty zapomínáš na to že lišky ztrácí svojí srst ale ne své zvyky."

Zopakuje heslo svého rodu. Když promluví o jedovatém hadu, znovu se mu v hlavě proběhne myšlenka že dívka není z Lysu ale odněkud jinud, sice tak nevypadá ale Dorne má zalíbení v hadech, jedu a požitcích. Zatím to tak nechá, ale už ji ani náhodou nevěří tu povídačku o Lysu a její matce. "Měl bych změnit to co jsem před chvilkou řekl, jsi nebezpečná ... ale ..." Pokusí se ji chytnout ruku s dýkou a odtlačit od sebe.

Překvapilo ji, že i v takové, pro lorda prekérní, situaci, zůstala v Renardových očích doutnat touha. Někde hluboko pod povrchem vřel chtíč, ale vzhledem k tomu, že stačilo málo a postel by se změnila v krvavou lázeň, se pokoušel nedat to najevo. Na první pohled vypadal lord chytře, na druhý už tolik ne, ale ve skutečnosti v něm tolik hlouposti nebylo. Moc dobře si uvědomoval hrozící nebezpečí a tak nejednal bezmyšlenkovitě. Tyene si ho v tu chvíli oblíbila zase o kousek víc. Nebyl jen dobrý milenec, uměl přežít. A to i v pozici, na které se obvykle ocitaly jeho oběti. Jeho tělo pokryté jizvami by jistě rádo povědělo svůj příběh, ale Renardova povaha se vyjadřovala jasně. Ne moc často se lord dostal do špatného postavení, kdy mu smrtí hrozil někdo jiný a ne naopak. Jenže zrovna teď měla převahu Tyene. Musela si dát pozor, aby liška nezačala kousat.
„Ale?“ povytáhla obočí. Zajímalo jí, co měl Renard na mysli, ale víc se ho nezeptala, protože měla co dělat, aby mu překazila jeho úmysl. Jeho oči nic neprozrazovaly, zato si všimla, že se mu napínají svaly. Oberyn ji naučil dost o bojích, taktikách a různých varování, která si neuvědomoval ani útočník. Stihla ucuknout, ale lordovi se na krku objevila malá rána, ze které začala téct krev. Malé upozornění na to, že by si neměl zahrávat. Nehrála si na odvážnou. Bez problémů by ho podřízla jako bezbranné prase, pokud by neviděla jinou možnost. Prozatím mu však ještě dala šanci a jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Měl bys především být opatrný, aby se z pelichající lišky nestala liška mrtvá.“ Varovala ho. Pohledem na okamžik sjela k jeho zranění, potom se však vrátila k jeho očím. Kolem jejich pokoje musel zrovna v tu dobu projít některý z ostatních zákazníků bordelu, protože se za dveřmi ozvalo dívčí zachichotání. Tyene se nad tím jenom ušklíbla. „Jsme tu jen my dva a tobě nikdo nepomůže. Všichni jsou jen o kousek dál, ale nikdo neví, co ti tu hrozí. Proto bych byla ráda, kdybys nedělal hlouposti. Ani jeden z nás určitě nechceme, abych musela zakročit nějak razantněji.“ Špičkou dýky mu přejela po takřka neviditelné jizvě na krku. Věděl o ní Renard vůbec? Nebo měl za sebou tolik bolestit i na své straně, že už zapomněl, kde všude nese jeho tělo známky nerovnocenného boje? Pro dívku z Dorne se stal tenhle západozemský lord opravdu zajímavým. Jenže nebyl nejvhodnější čas na to, aby ho zasypávala otázkami týkající se jeho minulosti.
„Kdo opravdu stojí za smrtí Roberta Baratheona? Zvěsti se šíří skrz celým královstvím, ale stačí málo k tomu, aby se několik informací změnilo. Jedna věc ale zůstává pořád stejná. Za zločiny platí lord ze severu. Opravdový lord.“ Na její tváři se znovu objevila grimasa posměšného úšklebku. Nepotřebovala vyjadřovat slovy, co si myslí o lordu z Burrow. Nešlo tak úplně o prázdný titul, ale kvůli komu se k nim dostala moc? Všechno záleželo jenom na zlatém lvu. Bez něj by liška byla jen liškou, zůstala by ve své noře a ven by vybíhala jenom v noci. Kdo jiný by měl tedy vědět lépe o tom, co se stalo, než dlužník? „Nesnaž se mě krmit těmi fámy o tom, že za královu smrt můžou ti divocí psi. Se Starkem byli nejlepší přátelé a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeden z nich chystal přátelství ukončit. Kde ale hledat opravdového viníka? Že by za vším stál někdo oblékající se do rudé a zlaté?“ Proč to chtěla vědět? Ovšem, že záleželo na tom, kdo zrovna sedí na té odporné věci ukované z mečů, ale pokud by vyšlo najevo, že za vším stojí právě Lannisterové… pro Dorne by to znamenalo, že se konečně budou moci pomstít. Vše by překryl nádech spravedlnosti a všichni by byli spokojení. Oberyn by pomstil svou sestru, říše by ztrestala viníky, kteří sprovodili ze světa uchvatitele. Podle všeho nebyl Robert Baratheon tím nejlepším, co by si poddaní vybrali, ale rozhodně šlo o lepšího člověka, než jakým byl lannisterský bastard sedící na trůnu nyní.
„Dám ti jednu velice dobrou radu. Měl bys odpovědět. Když ne vše, tak to, co víš.  Určitě jsi měl tu čest potkat se s princem Oberynem Martellem. A pokud ne, slyšel jsi o jeho divoké povaze. A věř mi, nechtěl bys rozzlobit někoho, komu v žilách koluje stejné krev. Nevyplatilo by se ti to.“ Zákeřně se na něj usmála. Zároveň s tím mu ke kůži o něco víc přitiskla čepel jeho dýky. Otevřela tím novou ranku, ze které se vyhrnulo několik kapek rudé krve. Dala mu poslední příležitost k tomu, aby odpověděl. Za tím účelem přišla a osud tomu chtěl, aby se jí do cesty připletl někdo, kdo jí mohl dát odpovědi. Mohlo mu vmžiku dojít, kdo Tyene doopravdy je, nápověd mu dala nespočet. Vážně neměla důvod, proč se dál skrývat. Kdo jiný by tolik toužil po odpovědích? Oberyn přijel oficiálně a s dobrou vůlí. Tedy, alespoň tak to vypadalo. Jenže jeho dcera nebyla vázána žádnou dohodou, ani příměřím. Nikdo o ní nevěděl a tak jí nemohl nikdo nic prokázat. Ani kdyby lord z Burrow okamžitě běžel žalovat lordu Tywinovi. I když… dalo se najít spousty způsobů, jak i tomu zabránit.

Při její otázce ale se rozhodl využít jejího chvilkového rozptýlení k tomu aby ji chytl ruku a vyrval ji svojí dýku z jejích rukou.
No alespoň takto to původně Dorien zamýšlel, ovšem příliš podcenil tu dívčinu která s nožem patrně uměla lépe než se na první pohled mohlo zdát. Jeho pokus byl zmařen a navíc si vysloužil do budoucna svůj "cejch" za to že byl lehkomyslný v podobě malé jizvy která se určitě zrodí po jejím říznutí do krku.

Za normálních okolností by ji za její drzost chytl za vlasy a druhou rukou by ji vymlátil všechny zuby a to by byl jenom začátek ...

Dorien nemohl začít se vztekat,pokřikovat,vyhrožovat nebo cokoliv jiného. Musel být klidný a hrát její hru ve které byla ona průvodcem. Měla totiž pravdu v tom že jsou samy, nikdo je neuslyší a rozhodně nebude taky vyrušovat. I kdyby věděli že Dorien je za těmito dveřmi kdo by si asi dovolil vyrušovat lorda který je vyhlášený svojí krutostí, zrovna když je v nejlepším ?
Odpověď je jednoduchá. NIKDO ! Byli tu a jsou tu jenom oni dva a Dorien musel poslouchat pozorně co mu říká.

"Nevím kdo zabil Roberta Baratheona."
Odpoví jednoduchou větou na složitou otázku. Ovšem ale věděl že takto jednoduše z toho nevyvázne.
"Přijel jsem až po smrti Roberta společně se svými muži. Slyšel jsem jenom zvěsti a klepy jako každý ...
jediné co jsem slyšel tak by na tom přeci jen mohlo být něco pravdy ... podle všeho Robert a Stark neměli zrovna před konce ideální vztah a dokonce snad chtěl i odejít zpět na Sever." Řekne ochotně ale rozhodně beze strachu, neměl strach ze smrti ale odmítl zemřít na tomto místě. "Jak jsem se dověděl jedním z posledních kdo s Robertem Baratheonem mluvil byl jeho druhorozený syn ... možná ten by ti mohl dát odpovědi na tvou otázku. On a nebo někdo ze Zlatých plášťů ..."

Věděl dle jejich slov že je z Dorne, nebo to alespoň tušil .. ale až nyní měl jistotu.
Oberyn Martell ... ten který mu povraždil několik mužů ... však on zaplatí a rád mu připomene čí otec byl u toho když zabíjeli jeho sestře její děti o kterých tak rád se smutkem básní.

Ani na okamžik si nedělala žádné iluze o tom, že by jí něco řekl, jen tak… zadarmo. Vlastně počítala s tím, že bude chtít něco na oplátku. Nezáleželo na tom, co. Mohl po ní požadovat, aby odložila jeho vlastní zbraň, nebo aby ho potom nechala jen tak odejít. Ne, že by se jí bál ale nemohlo mu to být příjemné. Jeho pohled také mluvil dost jasně. Choval se podřízeně jenom proto, že musel. Stačila chvilka nepozornosti a jejich role by se daly snadno prohodit. Tomu se však Tyene chtěla vyhnout za každou cenu. A nejen proto, že to pro ni bylo výhodné. Svým způsobem se jí líbilo mí nad takovým mužem moc. Byl její nynější trofejí, aniž by si to sám uvědomoval. Stejně dobrý pocit pocítila jen málokdy.
„Jenom kvůli tomu stesku po domově by na něj poštval divoké psy? Myslím, že by to bylo pod jeho úroveň. K tomu by se snížil jen někdo, kdo neumí jednat na rovinu. Navíc něco tak okatého by udělal jen hlupák.“ Hledala v jeho očích stopy po pravdě. Přemýšlela, jestli jí to říkal jenom proto, že mu to poradil starý lev. Nebo mu to snad velelo vlastní přesvědčení? Pravdou bylo, že sám lord z Burrow u ohavného činu nebyl. Řeči kolující mezi zastrašeným lidem se v tomhle nelišily. Muži odění v černém a pod velením Renarda začali pouštět hrůzu až po tom, co vláda na okamžik spadla do klína zlatovlasé lannisterské děvce. Pokud ovšem nepřijel dřív a se zastrašováním nezačal později. Tyene však přistoupila na jeho způsob hraní. Nechtěl jednat přímo, proto nemusela ani ona.
„Potom bych se tedy nejspíš měla podívat do Rudé bašty, abych si mohla s mladým princem promluvit. Sám ses přesvědčil, že nejklidnější rozhovory se kupodivu vedou na těch nejrušenějších místech. Ale můžeš být bez obav, povím mu, kdo mě za ním poslal, pokud by se mu má milá společnost nelíbila. “ V hlase jí zazněl podtón nebezpečí. Hrála si s ním jako kočka s myší. Chtěla ho trochu vyprovokovat, ale nenaznačovala nic, čím by mohla překročit pomyslné hranice. Jenom mu naznačila, že by si měl dát na svého prince pozor. Nedala mu příčinu k tomu, aby si myslel, že ho chce odstranit. K čemu by vlastně bylo zabití druhorozeného, když si nárok na trůn nárokoval daleko horší bastard? Ne, Tyene musela jednat opatrně. A nebyla hloupá, aby si bláhově myslela, že by rozhovor s někým ze Zlatých plášťů dopadl dobře. Přesto si Renardovo doporučení vzala k srdci.
Stáhla ruku s dýkou a vstala. Bez dalšího slova ji odhodila na židli a přešla k místu, kde nechala své oblečení. Rychle na sebe natáhla vše, co na sobě měla předtím a podívala se na lorda. Z ranek na krku se mu krev už neřinula, jenom po sobě nechala tmavnoucí cestičku lepkavé tekutiny. S pobavením si uvědomila, že z dálky to vypadá podobně, jako by ho do krku uštknul had. Přitom jen on sám věděl, kým Tyene doopravdy je. Nepochybovala o tom, že by si tohle mohl nechat jen pro sebe. Při nejmenším to, že na okamžik ztratil kontrolu nad ostatními.
„Jsem si jistá, že si můžeme jít každý po svém, aniž bychom z toho měli nějaké nepříjemnosti. Já odsud odejdu a tobě se vůbec nic nestane. Ovšem za podmínky, že si všechno týkající se dívky z Dorne necháš pro sebe. Jak jsi předtím řekl, na jednu noc jsem se stala lady z Burrow. Až se oblečeš a vrátíš se mezi své muže, řekneš jim akorát, že sis to užil. Pro ně budu pořád jenom bezejmenná děvka z nevěstince. Ani slovo o tom, že se nám pod ruce připletli zbraně,“ připomněla mu. Naposledy přejela pohledem Renadovo tělo. Možná nemusela tolik spěchat a mohla si dopřát víc příjemných chvilek s jeho svalnatým tělem. Ale byl čas zastavit se u Oberyna a informovat jej, že by neměl dělat nic unáhleného. Samozřejmě, že by se k pomalému jednání dal její otec přesvědčit jen těžko, ale nebylo to nemožné, pokud k tomu měl dobrý důvod. A přesně toho chtěla Tyene dosáhnout. Mohla mu vyšlapat cestu k tak dlouze očekávané pomstě, jenom to chtělo trochu víc času. Nikdo nevěděl, co má v úmyslu, ani Renard ne.
„Uděláme z naše setkání takové malé tajemství. Rád podceňuješ bastardy, ale se mnou by se ti tahle hra nevyplatila.“ Varovala ho. Už byla skoro na odchodu, když si to rozmyslela a vrátila se, aby si mohla jeho dýku vzít zpátky. „Drž jazyk za zuby a já ti přísahám, že se tohle neocitne v zádech nikoho, kdo na sobě nosí znak lva. Buď hodný hoch a někdy se možná ještě setkáme a bude to stejně příjemné. Alespoň tak, jako na začátku. Pevně věřím v to, že ses se mnou dnes nenudil, tak jako s jinými děvkami, přesně jak jsem slíbila. Své sliby plním.“ Kousla se do spodního rtu, aby skryla úsměv, který se jí pomalu dral na rty. Dovolila si přece jenom ještě letmý pohled na lorda a otevřela dveře. Pootočila hlavu, aby se s ním mohla rozloučit několika posledními slovy. „Mimochodem, jmenuji se Tyene. Tyene Písek. Někdy můžeš svým mužům povyprávět, s jakým nadšením ses miloval s někým, jehož krví opovrhuješ.“ Tiše se zasmála a opustila pokoj, i s lordem uvnitř. Čekalo jí přemýšlení, kdy by byla nejvhodnější chvíle navštívit mladého prince.