Příběh - Rhaenys Targaryen

Autorská práva: Chizu Ferrís

Pokud kdy Rhaenys měla nějakou vášeň, pak to bylo létání a její drak Meraxes. Létáním skutečně žila a na hřbetu draka vydržela několik hodin, a kdyby mohla, snad i několik dní. Od první chvíle, kdy se na Meraxes posadila, vytvořilo se mezi nimi pouto. Každý jezdec má s drakem své jedinečné pouto, které je definuje a ovlivňuje. Nys už tehdy věděla, že až jednou zemře, nebude to v posteli, nebude to ani na bitevním poli jak si troufala hádat o svých sourozencích. Ne, ona věděla, že zemře s Meraxes po svém boku, společně a tak vysoko, že na ně nikdo nedohlédne. Jakmile našla volnou chvíli, neváhala a zmizela. Létala nad úzkým mořem i do Essosu. Byla rychlá jako vítr a i s ním by snad dokázala závodit. Křídla Meraxes byla obrovská silná a stejně ničivá jako bouře. Létala kam se jí zachtělo, protože nebylo nic, co by jí mohlo ohrozit. Snad jen jiný drak, ale ty vlastnili její sourozenci. Slibovali si, že společně prozkoumají západ. Východ znali a nebylo v něm nic. Ten svět zemřel společně s Valyrií. Rhaenys již několikrát chtěla Meraxes obrátit opačným směrem, poznat tu zemi za Dračím kamenem, ovšem slíbila, že sama to nikdy neudělá. Aegon ten svět chtěl poznat společně se sestrami. Měl vizi, kterou jim ještě neprozradil, ale byla to otázka času. Jakmile Aegon svolí, pak už nebude Nys váhat a rozlétne se po Západozemí a odhalí každý kout nového kontinentu.

Nebe bylo ukryto pod mrakem a schylovalo se k bouři. To bylo pro Rhaenys znamení, že by se měla vrátit. Chvíli kroužila nad Dračím kamenem, než se Meraxes snesla na zem. Byl to skutečně majestátní drak. Nejkrásnější na ní byly zlaté oči a stříbrné šupiny, které zdobily většinu jejího těla. Meraxes byla větší, než drak Visenye, ale pořád nedorůstala rozměrů Baleriona. Zatímco Balerion byl ztělesnění hrůzy a děsu, Meraxes krom své děsivé stránky vypadala skutečně výjimečně a stejně se cítila i její jezdkyně. Seskočila na zem a krátce se poupravila. Uhladila sukni s rozparkem, který se táhl po celé její délce. Odhalovala tak kožené kalhoty a vysoké boty. Nechyběl ani zdobený vršek, který zdobením podtrhoval krásu celých šatů. Vše v barvách černé a rudé. Světlé vlasy jí dopadaly na záda a hravě se vlnily. Pokud by Visenya měla být nazývaná bojovnicí, pak Rhaenys musela být princeznou. Měla veškerý půvab a krásu, kterou žena má mít. Někdy proto možná mohla být sourozenci podceňovaná, přesto nikdy neváhala sáhnout po meči a statečností se jim vyrovnala.

Došla do hlavního sálu, kde se akorát připravovalo jídlo. Sáhla po červeném jablku, do kterého se ihned s chutí zakousla. Ve vzduchu jí vyhládlo. Věděla, že by se před společným jídlem ještě měla upravit, ale prozatím se usadila v čele sálu. Elegantně přehodila jednu nožku přes druhou a prohlížela si pracující sluhy. Při takových chvílích ji přepadaly myšlenky o budoucnosti. Aegon i Visenya již měli budoucnost danou. Měli ji strávit spolu, nejen jako sourozenci ale i jako manželé. Rhaenys ale byla volná, měla tu možnost volby. Z Valyrie si její rodina přivezla zvyklost. Sourozenci se brali mezi sebou, to aby byla zachována čistota rodu. Tím, že se Aegon a Visenya vzali, odpadla Rhaenys ona povinnost. Neměla mladšího ani staršího bratra, kterého by si mohl vzít. Někdy proto přemýšlela, zda tam na Západě najde někoho, komu by byla ochotná svou ruku dát. Byla si jistá, že se tím vyřadí z jakékoliv nástupnické linie. Ona svůj rod pošpiní, pokud si nevezme Targaryena, ovšem sama též zůstat nehodlala. Krom toho, bratr jí nadbíhal více, než je zdrávo. Již ženatý a přeci se motal kolem svobodné sestry. Jeho zájem jí těšil, byla si jistá, že je krásnější a svůdnější než kdy Visenya bude. Přesto si nebyla jistá, zda onen kůl mezi sourozence zarazit a pokusit se je rozdělit.

Uplynula notná doba od zkázy Valyrie, přesto mu to přišlo jako předešlého dne, kdy nebylo nic neobvyklého vídat draky plachtící po obloze. Ne tři, ale tři tisíce. Kdo neměl svého draka, jakoby nebyl. A nyní bez draků také nebyli. Stále si pokládal důležitou otázku "Co se vlastně stalo?" Někteří v Západozemí mluvili o dávné kletbě, jež došla k dovršení, jiní o sopečné činnosti. Ano, sopek tam bylo vskutku mnoho. Oproti pekelné výhni, kterou tam zažíval, na Dračím kameni mu bylo neskutečně chladno. A nikdo se nehlásil k tomu, aby ho zahřál. Zaručeně věděl od koho by chtěl zahřát, ale bylo to přirozeně zakázané. Nesměl projevovat city k tomu, koho tak moc chtěl. Mnohokrát si říkal, proč dodržovat staré zvyky, ale bylo příliš pozdě něco měnit. Již měl svou ženu a jeho žena byla jeho sestra. Ale starší sestra. Miloval ji, ale pouze jako sestru. Jiný, hlubší cit k ní necítil. Zato Rhaenys ... to byla jeho zkáza. Snažil se to potlačit, ale nebylo mu přáno. Navíc také nebyl člověkem, který si cokoliv odepírá. Však tu také stál. Na Dračím kameni, u trůnu, který mu byl vytvořen. Jakoby si již od útlého dětství přál být králem. Mít na hlavě korunu a v rukách moc nad všemi, kdo žijí na jeho území. Nu dobrá, stále to nebylo jeho území. Chtělo to jen čas a notnou dávku trpělivosti. Obojí měl dostatek, jeho sestry též a on bez svých sester nikdy nic nepodnikal. Jako malí si hráli mezi lávou, jako dospělí dobývali nová území. Místo, které jim bylo souzeno, bylo zničeno, o žádném jiném přeživším nevěděli. Byli sami. Oni a ještě jejich nevlastní bratr Orys. Kde vůbec k němu přišli? Copak si musel na každou otázku odpovídat?
Tiše si povzdechl a obrátil se zády k tomu, co chtěl. Ale na lepším místě. Ne na chladném ostrůvku. Chtělo to něco teplejšího, na lepší strategické pozici, kde vystaví vše podle svého nejlepšího mínění. A pojmenuje to přímo královsky! Slyšel Baleriona přecházet okolo oken. Bylo to hotové zemětřesení. Doufal, že nerozbije další cenný porcelán. Kde mají pořád ty talíře shánět? Zavrtěl hlavou se svým typickým polokřiváckým úsměvem a za hlasitého hvízdání se rozešel síní do hlavního sálu. Musel se ujistit, že aspoň ten sál zůstal celý. Ono vysvětlovat drakovy, že nemá dupat kolem hradu, nebyl zrovna nejlepší nápad. Ten obr mu nejspíš ani nerozuměl. Jak by mohl? Však i když k němu sklonil hlavu, tak stále mluvil do jeho brady. Kdyby ho chtěl olíznout jako pes, tak bude celý umytý. Nad tím se upřímně zasmál a když zavětřil Rhaenys, tak se mu úsměv ještě rozšířil. Nehleděl na to, že ho kdokoliv může vidět a zezadu ji objal. Přitiskl se nosem k jejím kadeřím a hlasitě nasál.
"Drahá sestřičko, ty jsi opět někde létala. Voníš jak svěží větřík. A vypadáš jako nádherné poupě. Běda toho muže, kdo by se pokoušel ty kvítky otrhat," dál se tisknul zády k židly, zatímco jí rukama objímal. Přeci si nenechá ujít tu jedinečnou příležitost. Již ženatý, přesto chtěl něco jiného. A to jiné mu nedávalo spát.