Lokace: Dračí kámen

Pootevřeným oknem k nim dovnitř doléhaly tiché zvuky vln tříštící se o kameny obklopující hrad. Pro Shireen by to byla kdykoliv uklidńující hudba, ale ne teď. V hlavě měla tolik myšlenek a starostí. Kdokoliv by mohl směle prohlásit, že jako dítě a dívka nemůže rozumět tomu, k čemu se schyluje. Smutnou pravdou ovšem bylo, že to věděla až příliš dobře. Nepotřebovala, aby jí otec vychovával jako svého nástupce. Nepotřebovala znát bojovou taktiku. Všechno k ní přicházelo samo. Zjevně po Stannisovi podědila víc, než jen jeho spodní polovinu obličeje. Těžko říct, jestli si to uvědomoval i on sám. Něco bylo v jeho očích vepsáno, ale malá lady neuměla určit co. Rozhodně šlo o velké plány, jenže co všechno zahrnovaly? Posadit se na ošklivý železný trůn? Na to měl plné právo, které nemohl nikdo popřát. Jenže plno lidí bylo stále zaslepeno lžemi o tom, že další z dospělých Baratheonů si může dělat jen plané naděje, protože v úvahu přicházejí jiní. Lannisterové…. Jen při pomyšlení na jejich jméno se Shireen sevřel žaludek. Ať si povídal, kdo chtěl, co chtěl, stále věřila, že jsou jen lidé, kteří se jim snaží ublížit. Tak tomu ovšem bylo před několika dny. Nyní, i když sama sebe nepoznávala, si přála, aby její otec jejich rod porazil. Potřebovali ukázat, že si nemohou dělat, cokoliv je napadne. Králové a lordi, ze severu, či z jihu, všichni by měli dodržovat jisté morální zásady. Jenže kolem trůnu je zjevně nehodlali respektovat. Nikdo z toho nemohl mít prospěch a dobrý pocit, kromě nich samých. A to se muselo změnit.
„Zranění se nezahojí na povel. Prosím, rozmysli si to. Neodkládej to o moc, ale týden je příliš krátká doba.“ Sotva to Shireen vypustila z úst, pomyslela si, že to bude stejné, jako by nic neřekla. Byla přesvědčená o tom, že její prosba vyzní do ztracena, protože její otec byl jako zlý pes. Sotva se do něčeho zakousnul, nepustil. Především pokud šlo o něco, co náleželo jemu. Byla tu menší, než malá šance, že by se ohlédl a udělal něco pro ostatní. Obzvlášť pro svou dceru, které šlo o jeho zdraví. Říše pro něj byla daleko důležitější.
„Vždycky ti sloužil dobře a nejspíš je dobře, že po něm chceš, aby stál po tvém boku. Ale kdo bude chránit Dračí kámen?“ Až na pár výjimek o rozhodnutích svého otce nepochybovala, ale tohle ji zarazila. Srdce jí poskočilo radostí, že s nimi pojede i její Cibulový rytíř – jeho příběhy dokázaly malou lady zabavit na hodiny. Zároveň dokázal alespoň z části řídit tvrdohlavá rozhodnutí lorda Baratheona. Do hlavního města ho Stannis nevzal právě kvůli tomu, aby spravoval Dračí kámen. Ovšem pokud se měli všichni společně odebrat na sever… Stannis musel mít obavy, že by to nemuselo dopadnout dobře. Nechtěl zbytečně riskovat, to bylo zřejmé. Shireen se při tom pomyšlení trochu přitížilo. Aryiin odchod zjevně ničemu neprospěl tak, jak doufala. Naopak, namísto dobrého mínění se jí všechno začalo rozsypávat pod rukama. Doufala, že to otce zadrží a namísto toho chtěl odjet na sever ještě zarputileji.
Pomalu to začínalo vypadat, že nepřijde nic horšího. Ale s tímhle se Shireen mýlila. Ačkoliv se snažila, aby otci nepřidělávala další starosti, skrz jednu velkou, za kterou nemohl nikdo jiný, nedokázala skrýt svá zranění. Její práh bolesti jí zradil a otec si všiml. Malá lady nijak neodporovala, když si prohlížel její děsivou tvář. Jenom zavřela oči, všimla si jeho temného pohledu. Takový u něj vídala opravdu málokdy. Většinou lidi kolem sebe obdaroval tvrdým nicneříkajícím pohledem, ale teď z něj šel strach, a to i přes jeho pobledlý nádech a znatelnou únavu. Připomněl jí tím slova, která si od něj vyslechla ještě v Králově přístavišti. Už jednou se musel rvát za to, aby ji ochránil, namísto toho, aby se vzdal a odvezl ji na smrt do run staré Valyrie. Tvářil se tehdy stejně? Shireen se roztřeseně nadechla. Neodvažovala se mlčet. Stannis musel vědět o tom, co se stalo a nejen proto, že mu královna chtěla předat vzkaz.
„Těsně před vyplutím do mé komnaty přišel muž oděný v černé. Nevím, kdo to byl, nikdy předtím jsem ho nikde neviděla. Zabil strážné a potom… Nejdřív se choval stejně, jako kterýkoliv lord, ale potom…“ Hlas se jí zadrhl, naprázdno polkla. Nešlo jen o bolest těla, při vzpomínání jí bolelo úplně vše. Chtěla zapomenout, ale nedokázala otřesné vzpomínky potlačit. Chvilku jí trvalo, než se donutila znovu promluvit. „Mělo to být varování. Vzkaz pro tebe. Mluvil o tom, že musíme okamžitě odejít, protože si to přeje královna.“ Nastala další odmlka, kdy v sobě sbírala odvahu. Nakonec však dopověděla i zbytek. Tříštilo jí to srdce, když znovu pomyslela na to, že ji zradil zrovna Cedric. Milý, chytrý a zodpovědný Cedric. „Kvůli princi. Někdo jí řekl, že tvoje chování vůči němu bylo naprosto otřesné. Snažila jsem se tomu muži říct, že se nic nestalo, protože jsi mu nijak neublížil. Neposlouchal,“ hlesla. Snažila se myslet na to důležité – jejímu otci cizinec nic neprovedl. Alespoň původně. Teď už se oba nacházeli v bezpečí, daleko od hlavního města a všech, co by jim chtěli ublížit. Jenže i tak ve ztrápené duši malé lady zůstaly střípky, které jí neustále bolestivě bodaly.

S beztvarým výrazem ve tváři se zadívá na Shireen, když na něj vyhrkne své přání. Přání, které nemínil splnit. Ale nemohl říci, že by jej to nepřekvapilo. Jeho dcera mu málokdy odporovala. Stalo se tak pouze dvakrát. Když odmítala odplout z důvodu přátelství s těmi incestními bastardy a nyní, když jej odmítala pustit bez lepšího zahojení rány. Ale poraněná noha se nikdy dokonale nezahojí a on nemá času nazbyt. Lannisterové již započali své kruté tažení, ponechávajíc Královo přístaviště s malou armádou. Přestože mužů nebylo za hradbami příliš, to si během pobytu stačil spočítat, on sám jich měl stále o dost méně. Potřeboval podporu, která mu po právu měla být dána. S vícero loďmi by mohl napadnout přístaviště, zatímco Robb Stark by se stal jeho spojencem, který by rozdrtil lannisterské armádě po cestě na jih. O Renlyho se mínil postarat později, pokud nenabude rozumu a nevrátí mu zpět jeho vazaly s rozumnou omluvou. Ale pochyboval, že se toho dočká. Spíše bude muset svého bratra porazit a hodit do žaláře než vše skončí. Jenže jak nad tím rozmýšlel, část vazalů, kteří uprchli k Renlymu by se mu vskutku hodili. Plán by se měl zcela změnit. Piráti, žoldáci a malé rody nebudou dostačující. Potřebuje velké rody. A Renly je má. Renly bude následovat po Robbu Starkovi. Ať na to pohlížel kdokoliv jakkoliv, Nedu Starkovi nebylo pomoci. Bude zavražděn za smrt, jež nespáchal. Vůči němu nebylo nutno spěchat. Musel postupovat rozvážně. A tento plán se jevil jako nejstřídmější. Musel donutit Robba Starka ke spolupráci, společně mají šanci na pomstění jeho otce a navrácení Sansy Stark. Co se týkalo Aryi, bude se muset přiznat ke svému selhání, jakožto i k selhání jeho mužů.
"Týden je akorát," odvětí s neutrálním hlasem, přičemž hleděl kamsi nad Shireen. Hůl byla odložena v dostatečné vzdálenosti. Nehodlal jí mít u sebe jako kdyby byla jeho součástí. Brzy jí zahodí, i kdyby měl kulhat do svého cíle. Bude kulhat s hlavou vztyčenou a pohledem upřeným vpřed. Nezastaví se, i kdyby měl zemřít!
"Axel Florent. Je to důvěryhodný muž, který si je vědom svých schopností."
Davose potřebuje po svém boku. Ač to nerad přiznával, pašerák uměl lépe vyjednávat s lidmi, než-li on. Pokud je tu někdo, kdo by měl přesvědčit Robba Starka ke spolupráci, byl to ser Davos. Jeho švagr měl pramálo společného se Selyse, ale dalo se mu důvěřovat a věřil, že nikoho nevhodného nepustí ke břehům Dračího kamene. Stejně tak pochyboval, že by se je pokoušel někdo přepadnout. Lannisterové si hráli své hry s Tullyi a Cersei s tím jejím parchantem by byla tuze hloupá, kdyby vyslala svých pár mužů, aby dobyli Dračí kámen. Kdyby se tak stalo, mohli by mu rovnou ponechat otevřené brány v přístavišti.
Jeho ústa byla pevně stažená, že i úzká linka se oproti tomu zdála tlustá. Prsty drtil v třesoucím se sevření, když hleděl do zohavené tváře své dcery. Na druhou polovinu, která se vždy usmívala svým smutným úsměvem, ale byla bez poskvrnky. Nyní jí hyzdila ohromná tmavá modřina. Nikdo mu o tom nepověděl! O mrtvých mužích! O jeho zbité dceři! Nikdo! Věděl naprosto jistě, který muž to byl! Tywinův mordíř a největší bahno na tváři říše! Renard! A kdo mohl vydat rozkaz, než-li ta ohavná ženská! Mít tolik cti jako ona, její synáček by se jí vrátil v malé bedýnce. Ale nikdy by nepadl na její úroveň, aby mlátil dítě. Po jeho příchodu rozhodne o jejich osudu, ale bude se jednat o krátký proces.
"Věř, že za to zaplatí ... on i ta ženská!" procedí tiše skrze zaťaté čelisti. Nevěděl, jak by měl své dceři ulevit. Nikdy mezi nimi nebyla typická vazba jako mezi otcem a dítětem. Přesto to byla jeho krev ... jeho vše a nikdo se na ní odvážil sáhnout. Vedle primárního cíle nabyl i vlastní potřeby. Smáznout existenci Doriena Renarda i Cersei Lannister.
"Zavolám mistra Cressena, aby tě řádně ošetřil," muž byl sice starý a sotva chodil, ale věděl, že ho má Shireen ráda a on zase jí. Když jí dostatečně nedovede utěšit on, Cressen na to bude vhodný. Ještě jedna myšlenka se mu tlačila na mysl, když se značným váháním položil svou dlaň na její drobné rameno. Přišlo mu to neskutečně nepřirozené, ale rozhodl se pro jednou přemoct.
"Mám zavolat pro tvou matku?" pochyboval, že by dokázala Shireen nabídnout nějakou přijatelnou formu klidu, ale stále to byla její matka a musel jí do případného seznamu zahrnout. Ruka se nezdržela na místě dlouho a opět zalétla podél těla, aby se vrátila k drcení prstů. Měl pocit, jako by jí zklamal. Nedokázal ochránit vlastní dítě. Neměl meškat a po smrti Jona Arryna jí měl poslat na Dračí kámen, ať by se vzpírala sebevíc. Byla to jeho chyba, ale minulost se změnit nedala. Mohl jen potrestat viníky a tahle událost by nebyla něco, co by dokázal zapomenout. Či odpustit.

Jen opravdu málo argumentů dokázalo přesvědčit Stannise Baratheona, aby polevil ze své umíněnosti a změnil názor. Ano, většinou byla ochota jít si za svým i přes překážky velice dobrá, ale teď? Riskoval daleko víc, než jen osobní pocit prohry. V sázce byl osud celé říše. Jeho dcera to chápala tak moc, jak jen byla schopná, přesto však všechny kouty Západozemí odsunula stranou. Zdraví jejího otce, o to šlo především. Jenže jak najít ten nejvhodnější argument, který by donutil lorda Dračího kamene přehodnotit své priority? Shireen si pomalu začínala zoufat. Kdyby naproti ní seděl kdokoliv jiný, ale se stejnými plány, dokázala by mu to rozmluvit. Přesvědčila by ho, aby pozměnil plány. Bohužel, její otec pro ni představoval výzvu, na které by si leda spálila prsty. Otevřeně se vůči jeho mínění bouřit nemohla, a ani by to nedokázala. Už takhle udělala daleko víc, než si mohla jako poslušná dcera dovolit. Vždy tolik upřímná dívka najednou měla tajemství, které muselo zůstat ukryto. Kdyby promluvila, jen by tím otce rozzuřila a naopak by se vše urychlilo. Přesto nepřestávala hledat ani ty nejmenší skulinky, kterými by mohla roztrhnout skálu. Naneštěstí měl Stannis vše dopředu promyšlené. Tak jako vždy.
„To je jistě dobré rozhodnutí,“ souhlasila tichým hlasem, ačkoliv v duchu zastávala zcela opačný názor. Boj o to, aby na Dračím kameni zůstal déle, už vzdala. Vlastně byl dopředu prohraný. Stejně tak jako snaha o to, aby vše ještě zvážil. Jen jediný člověk mu mohl promluvit do duše, pokud to ještě neudělal. Jenže kde byl jejímu Cibulovému rytíři konec? Potřebovala mu toho tolik říct. Chtěla ho poprosit, aby vše s jejím otcem probral. A on by to pro ni určitě udělal. Vždycky jí splnil vše, co jí viděl na očích, pokud to situace dovolila. Ser Davos se navíc jako jeden z mála nebál říkat lordu Dračího kamene holou pravdu. Snad by pomohlo, kdyby to slyšel nejen z úst své dcery… Jenže Shireen netušila, kde se zrovna bývalý pašerák nachází a odejít z komnaty, když její otec seděl vedle ní, to bylo nepřípustné. Z té bezmoci se jí na okamžik zatočila hlava. Proč všechno nemohlo zůstat při starém? Před několika dny se bavila. Dokázala se odpoutat od starostí, které jí trápily na Dračím kameni. A najednou se musela vrátit, jen aby sledovala, jak se její rodina znovu vydává vstříc krutým zkouškám. Hlasu a tužbám dítěte však nikdo nenaslouchal, ať už byly seberozumnější a starostlivější. Stannis o sebe nedbal. Naopak, zničehonic se začal pídit po tom, co se stalo malé lady. Shireen si najednou přála, aby v místnosti panovala daleko větší tma, aby si ničeho nevšiml. Jeho reakce ji vyděsila a to natolik, že vyšla na světlo s tím, jak se všechno událo. Hned na to toho hořce zalitovala. Jenom přilila olej do ohně, rozdmýchala zase o trochu víc hněv, který už tak ve Stannisově srdci plál.
„Prosím, ne… Zaplatit by za to měl ten, kdo to opravdu udělal. Zabil dobré muže a věřím tomu, že by zabil i tebe, pokud bys zůstal. Nebyl jako ostatní, nehnala ho jen vůle sloužit. Jeho oči byly plné zla a nenávisti. Jako by to chtěl udělat a potřeboval k tomu jen svolení.“ Nechtěla se zastávat lidí, kteří dali podnět k tomu, aby jí někdo ublížil. Dokonce ani nechtěla vyslovovat přání, aby umřel muž v černé. Ale kdyby dal lord Baratheon setnout lvům hlavy, pokud by vyhrál, mohl by o svou vítěznou pozici opět rychle přijít. On si to možná v náhlém popudu neuvědomoval, ale jeho dcera ano. Vždycky měla chladnější hlavu, než on.
„Není třeba. Na lodi už jsem dostala vše, co bylo zapotřebí. Většinu cesty si ani nepamatuju, protože jsem dostávala makové mléko. Už to ani tolik nebolí.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale v porovnání se Stannisovou nohou si Shireen nemohla na nic stěžovat. Navíc chtěla otci dokázat, že ani jí není snadné zlomit. Sice byla dítětem a dívkou, ale taky v ní dřímala bojovnice. Prošla si dost krušnými časy a nyní to vypadalo, že přijdou znovu. Určitě si to neuvědomovala jenom ona. Proto odmítla a současně s tím udusila přání, aby namísto mistra Cressena přišel ser Davos. Nyní byla rozhodnutá - až její otec odejde, vydá se ho hledat. Musela udělat něco, dokud byl ještě čas. Stannis trval na týdnu, ale kdykoliv mohl názor změnit. A ne zrovna dobrým směrem.
„Nemyslím, že by bylo moudré jí… s tímhle obtěžovat, “ smutně se pousmála. Necítila tak úplně ve své kůži, když na rameni ucítila horkou ruku svého otce. Ale ještě víc jí zaskočilo, když jí nabídl útěchu její matky. Shireen napadlo, jestli ho nepřepadla horkost. Že by lady Selyse zatoužila utěšovat svou dceru? Spíš by jí řekla, aby jí šla z očí a to Shireen slyšet nepotřebovala. Stannisova ruka sklouzla jejího útlého ramene dřív, než se stačila znovu nadechnout, ale společně s tím se v malé lady něco pohnulo. Ačkoliv se jednalo o matku, Selyse netoužila vidět. Přesto potřebovala někoho, kdo by jí poskytl oporu. Proto, než se nadála, opatrně obtočila ruce kolem Stannisova trupu a přitiskla se k němu. Opatrně, aby jí zbytečně nebolela pochroumaná žebra, ho objala. Lord o to jistě nestál, ale Shireen to přesto udělala. Sotva vyvázli z jednoho nebezpečí, na obzoru bylo další. Kdoví, jestli tohle nebyla poslední šance, kdy mu mohla ukázat, že ho má ráda.

Nehnul ani brvou, když s ním Shireen souhlasila. Odpor byl marný a ona to zřejmě pochopila. I přes svůj vlastní názor na danou věc. Ale ona je dítě. Válku zakouší zdálky a neví, jak je nutné učinit razantní kroky. V přístavišti ztratil příliš mnoho času hledáním důkazů, které by usvědčili Lannistery z vraždy Jona Arryna. Ned Stark nebyl moc nápomocen. Jen si je poštval proti sobě, tudíž na něj nesměrovali tolik pozornosti. Přesto nic nezjistil. Zametly stopy důkladně, ale s obviněním pobočníka z vraždy krále učinili chybu. Sever se vzbouřil a všech Sedm království se ocitlo v nemilosrdném víru války. Nebude to trvat dny ani měsíce. Říše bude krvácet, ale ti, co začali, budou hořce litovat, jakmile usedne na trůn. Nijak jej ta představa netěšila, ale musel splnit svou povinnost. Až poté, co osvobodí říši od tyranů a utlačovatelů, bude moci plnit i povinnost vůči své rodině, dceři především. Již nikdy jí nevezme nikam, kde jí bude hrozit bezprostřední nebezpečí. Je to jeho krev a jeho následovník. Nic se jí nesmí stát.
Oči se mu zůží a zuby vydají nemilý zvuk, když se otřou o sebe. Přesně takový zvuk vydával ve spánku, ale neměl o tom nejmenší tušení.
"Ubohý zbabělec, který se skrývá za svými poskoky. Až se setkáme příště, bude to zápas pouze jeden na jednoho. Tehdy se ukáže, kolik odvahy se ukrývá v bezpáteřním řezníkovi," vydere se skrze jeho čelisti. Neznělo to jako planá výhrůžka. Myslel to zcela vážně. V moment, kdy se mu dostane Renard pod ruce, nevyvázne živ. Odpraví ho na druhý břeh, i kdyby si přitom měl silně pohmoždit i druhou nohu. Ale dost o tom pochyboval. Ta karikatura muže nebyla ani hrdinská, natož odvážná. Se skupinou se mu dařilo, ale samotný byl jako liška uvězněná v úzké noře. Zcela neschopný a zcela brzy mrtvý.
"Pošlu pro něj," odpoví si po svém, i když jasně slyšel Shireenin názor. Jako by pro něj nic neznamenal, ale ve skutečnosti to mělo své opodstatnění. Chtěl, aby se na ní podíval někdo, komu bezpodmínečně věří a také, aby na ní dohlédl někdo, komu věří i ona sama.
"Zavolám i proto blázna. Pokud ho nikdo nezapomněl v tom prohnilém městě."
Hlavní město jej ničím nelákalo, bylo špinavé a zhýralé od konce až navrch. Přesto se tam měl odebrat a vládnout. Mnohé by změnil, přesto mu bylo proti srsti, když si uvědomoval, co vše by musel zachovat, aby přístaviště prosperovalo a nezadlužilo se ještě více než zadlužené bylo.
"Dobrá. Povíš jí to, až budeš připravená." Nebo také nikdy. Sebe nemohl hodnotit jako dobrého otce, stejně jako Selyse nemohl hodnotit jako dobrou matku. Selhali v mnoha věcech, nejspíše si toho byli i vědomi, ale nijak neměnili své chovaní.
Otevřel ústa, aby se mohl se Shireen rozloučit, ale šok jej zcela zarazil. Nebyl nijak otevřen takovým výjevům, ale nic proti tomu nepodnikl. Váhavě položil svou dlaň na její temeno a zcela neohrabaně jí párkrát lehce pohladil po vlasech. Jakmile se mu to začalo zdát až příliš dlouhé, s citem jí pomalu odtáhl.
"Musím ještě vyřídit pár věcí ..." na pár vteřin se zapřemýšlí. ..."Kdyby jsi něco potřebovala, nechej pro mne zavolat."
Znovu se zahledí na její zohavenou tvář, nyní z obou stran. Žaludek se mu sevře zlostí, ale nemíní jí to připomínat. Vytrpěla si dost, přesto si vzpomene na jednu věc, kterou jí slíbil.
"Zdejší břehy nejsou nejlepší, ale na Severu je terén dobrý. Pokud se stačíš uzdravit, někdo tě bude moci učit na koni během našeho pobytu," doufal, že jí aspoň toto potěší, když pro ní nemohl v tuto chvíli vykonat víc. Věděl, jak jí schází přátelé, ale též věděl, že Robb Stark má dva mladší bratry. Ty by uvítal ve společnosti své dcery více jak incestní bastardy. Mohl jim také více věřit. Snad je v říši zimi čekal úspěch na obou stranách.
Hmátl po holi a s pomocí jí vstal. Noha se opět ozvala a on jí zcela na odpor neposlouchal. Muselo se to zlepšit. Nehodlal posedávat ve stanu, zatímco by jeho muži umírali. To nebyl jeho styl.
"Shireen," vyslovením jejího jména se s ní pro nynější dobu rozloučil. Hodlal vykonat, jak slíbil. Několik minut byl schopen věnovat své dceři než se opět vrhne do víru státních záležitostí.

Stačila jedna jediná věta a malou lady znovu polila vlna hrůzy. Už to vypadalo dobře, lví drápy nemohly na nikoho z její rodiny sáhnout, ale najednou… Kde se v jejím otci mohlo brát tolik tvrdohlavosti? Nejednalo se o žádného hlupáka, pán Dračího kamene věděl, co má jakou cenu, stejně však odmítal volit cestu diplomata, aby se vyhnul zbytečným potížím. Ne, plálo v něm srdce bojovníka. Shireen by ráda namítla, že kvůli ní nemusí dělat nic, žádnou osobní mstu, ani cokoliv podobného. Jenže pokud by to udělala, co by se tím změnilo? Jakmile se jednou Stannis pro něco rozhodl, už ho nic nemohlo zastavit. Byl jako bouře, nelítostný a ničivý. Shireen to trápilo, ale svůj smutek se snažila skrýt za tváří přemýšlivé malé holčičky. Stannis neměl srdce z kamene, ale city pro něj měly daleko menší význam, než to, co stálo proti nim. Díval se na všechno prakticky a na potřeby ostatních se neohlížel. Nejeden lord ho uznával jako výborného vojevůdce, ale vlastní dcera pro něj občas nenašla pochopení. Tedy, chápala jeho pohnutky, to ano, ale nikdy nenašla žádný důvod, proč vždy své povinnosti plní s až nezdravým zapálením. Líbila se jí slova rodu Tullyů – Rodina, povinnost, čest. Jenže Baratheoni se držela něčeho naprosto opačného, vždyť jejich motto znělo Naše je zuřivost. A Stannis Baratheon rozhodně zuřivý být uměl.
„Opravdu to není nutné. To nejhorší už mám za sebou, řekla bych…“ promluvila tak tiše, že to málem nedolehlo ani k jejím vlastním uším, natož aby to slyšel Stannis. Když ale přišla řeč na Strakoše, dívce se v krku udělal obrovský knedlík. Trápila ji představa, že její strašidelný společník mohl zůstat na takovém místě. Pro žádného z lvů by nebyl hrozbou, ale občas mu na jazyk přišly takové věci, že by kdekdo mohl být v pokušení, aby sáhl po dýce či meči a vrazil jej do bláznova těla. Jenže to by určitě nikdo nedopustil. Sice všude panoval velký zmatek, ale Strakoš se musel dostat na palubu alespoň jedné lodi. Alespoň jedné. Shireen se zprudka nadechla, aby zaplašila temné myšlenky. Proč jen nebraly konce? Všechno už bylo alespoň prozatím v pořádku. Strakoš se určitě potuloval po hradě, jak to míval ve zvyku, když zrovna nestál po boku malé lady. Zakázala si tedy myslet na to nejhorší a namísto toho se soustředila na menší šok pramenící z toho, že by se měla jít svěřit své matce. Selyse by opravdu nebyla ráda, kdyby slyšela nějakou stížnost zrovna od Shireen. Kdyby si nějak postěžoval Stannis, nejspíš by udělala cokoliv, aby svému muži pomohla, ale vlastní dcera jí byla jenom přítěží. Nejenže se nenarodila jako chlapec, ale nemohla být ani kráskou, protože její matka sama žádnou nebyla. Poté stačilo jen přidat napůl zohyzděnou tvář, kterou pokrývaly šedivé tvdé šupiny kůže a Selyse se nemohl nikdo divit, že se raději držela zpátky, než aby oplývala mateřskou láskou. Budoucí princezna si proto musela vystačit s tím málem, co jí mohl nabídnout otec, byť se jednalo jenom o jiskřičku rodičovského zájmu. Kdyby byla statečnější, kromě objetí by mu řekla, že ho má ráda, ale neodvážila se. Stannisovo neobratné pohlazení po vlasech však všechna slova tisíckrát vynahrazovala. Znamenalo to pro ni víc, než by si lord Dračího kamene dokázal vůbec uvědomit. Trochu ji zamrzelo, že jejich objetí po krátké chvilce skončilo, ale cítila se po něm trochu silnější. Nikdy si neuvědomila, jak ji chybí fyzický kontakt s jiným člověkem. Všichni se na ni dívali kvůli dávno prodělanému šedému lupu skrz prsty, štítili se jí dokonce i podat ruku. Do její blízkosti se tak dostal jen její blázen, její rytíř a její otec. Vystačila si však s málem, jako každá rozvážná holčička, která se svým způsobem vychovávala sama.
„Myslím, že to nebude zapotřebí,“ odpověděla na jeho nabídku. Nesmírně si takového gesta vážila, ale nechtěla otce zbytečně obtěžovat. Musel se šetřit, aby zbytečně nepřetěžoval zraněnou nohu. Shireen mohla jen hádat, jak moc zlé to je, ale aby se zeptala, to jí nešlo na jazyk. Na druhou stranu se jí na rtech objevil úsměv, tentokrát už o poznání veselejší, než předchozí. I přes veškeré útrapy Stannis nezapomněl na její přání, se kterým se mu svěřila ještě v Králově přístavišti, kdy jim nešlo o život. Jednalo se malichernou věc, ale Shireenino ztrápené srdíčko v ten okamžik poskočilo štěstím.
„To by bylo úžasné,“ pousmála se ještě o trochu víc. Nejspíš to si měla celou dobu připomínat. V každém tmavém místě se najde alespoň kratičký záblesk světla. Otec jí dal záminku k tomu, aby se začala těšit na to, co bude, přestože všechno ostatní bylo zlověstně temné. Nechtěla válku, krvavé bitvy, ani strach o rodinu. Na sever se však začala trochu těšit. Možná to tam nakonec nebude tak zlé.
„Otče,“ pokývala hlavou. Snažila se nebrat si tolik jeho bolest, ačkoliv ji viděla v jeho očích, když vstával. Měl by odpočívat, ale připomínat mu to nemělo smysl. To by spíš uspěla, kdyby se pokusila zkrotit stínokočku. Alespoň se s ním rozloučila. Vyprovodila ho pohledem a přesunula ho, až když se za ním zavřely dveře. Měla by najít sera Davose, ale nejdřív potřebovala všechno vstřebat. Byl to dlouhý den a ještě delší je všechny čekaly. Dokonce i Cibulový rytíř mohl ještě o chvíli déle počkat.