Příběh - Tywin Lannister

Patnáctý rok jeho jména, turnaj na počest svatby nějakého lorda s nějakou lady, která ani hezká nebyla. Ke vší smůle se nedalo dívat ani na její hruď. Prakticky se to celé rovnalo neskutečné nudě. On, jakožto dědic Thornovy bašty, či jak se ten hrádek, ve kterém přebývali, jmenoval, musel dělat čest svému jménu. Tudíž se musel zcela dobrovolně zapsat do turnaje. To vlastně mohla být docela zábavná činnosti, kdyby mu během lukostřelby nezabavili meč s tím, že s ním se házet nebude. Musel si tudíž poradit s lukem. Párkrát ho tětiva švihla přes prsty než se mu podařilo trefit jednoho vznešeho lorda přímo do zadku. Ve vší slušnosti se vytratil dřív než by někoho napadlo, že je za tím on. Vážně to nebylo schválně?! Prostě zrovna kolem prošla vážně fešná žena, na kterou se ve vší zdvořilosti musel otočit. I s lukem a jelikož už ho bolela ruka, musel tu tětivu pustit. No, nehody se stávají. Štěstí, že se o tom otec nedozvěděl. Při mečaření mu zase sebrali luk. Začal si o nich myslet, že ho zcela schválně diskriminují. Dali mu do tlapy meč a on se musel jít rvát o hrdost a čest jejich rody. A další nesmyslné kydy. Vrhl se do vřavy jako divoký bizon a hned sejmul jednoho ozbrojence vahou svého těla. A to byl vychrtlý lehoučký mladík. Ale zřejmě rychlost a váha brnění ho dostala do kolen. Byl vyřazen. Jenže stejná taktika nemohla platit na všechny. Proto se mečoval jako ostatní tupé ovečky. Jednoho z všehopřítomných lordů švihl přes prsty, druhého švihl po hlavě hruškou meče jako kdyby držel v ruce pálku a chtěl s ní odpálit touchdown. A hlava měla být míček. Zůstal sám proti nějakému blyštivému protivovi. Neviděl mu do tváře, ale jeho zbroj se honosila zlatou veverkou. Či to měl být lev? Pokud ano, tak jej dost znetvořili. Ten chlap by se měl stydět, i on dokázal lépe načmárat lva. Tohle byla vskutku veverka na fetu. Veverka na fetu představující  ohromný rod Lannisterů. Ty obávané blonďaté ... prsa. Vezmeme to zpátky, zůstal sám s jistým rytířem z Lannisterů, na tribuně mohl vidět svého otce, jak mu září oči a samou dychtivou zuřivostí drtí své buřtíkaté prstíčky ve svých pěstičkách. Ty buřtíky po něm zdědil. Lepší než matčiny hadovky. Ale zpět k tématu. Během souboje uvažoval nad zfetovanou veverkou a dál se mečíkoval, když tu jeho pozornost upoutala nadmutá hruď Gemmy Lannister. Čelist mu poklesla a prdel náhle zapálila, když ho přes ní ten ctnostný rytíř šlehl. Vyletěl jako čertík z krabičky jen aby se skácel k zemi. A tím pohřbil veškerou otcovskou hrdost na jediného syna. Ne že by jej to trápilo více než hořící prdel. Vysloužil si druhé místo, ale nemohl přebrat cenu, protože jej zrovna velmi milá dáma ošetřovala. Takovou masáž zadku už nikdy nedostane! Ani vlastní matinka neměla tak lehké a hebké ručky. Ocitl se v samotném sedmém nebi. Tak jej taky nalezl otec i s trofejí v ruce. Jeho tvář prostřídala veškeré barvy duhy než po něm šlehl vysloužilým vítězstvím. Včas se stačil skácet z lehátka a s nahým zadkem prchnout ... jinam! Rozhodl se celý den nelézt otci na oči, ale bylo to vcelku těžké, když se večer jako spořádaná rodinka měli účastnit oslav vítězů a taky té mužatky s tím hnipírkem. Zadek ho stále pálil, jak s ním musel rychle kmitat, aby neskončil na špalku pod otcovou sekerou. A on o svůj dvojitý poklad přijít nechtěl. Tolik se ženám líbil! Rady na něj chňapaly, rády ho mačkaly a škrábaly! Z toho všeho přemýšlení o vlastním zadku si musel najít nějakou tu společnost, která jeho pozadí uvidí ráda. Narozdíl od jeho tatíka. Dokázal se mu ztratit na několik dalších hodin, kdy si v rytmu humba humba užíval s dvěma neteřema nějakého lorda z nějakého rodu tamto a tamtoho. Po úžasném tanci bala bala se setmělo, tudíž se mohli vyplížit ze stanu, jen jak je bohové stvořili, ven. Hodlal jim tam ukázat jak vrhá mečem a jak dokonale udolá panáka kusem klacku ... tedy lukem. Meč vhodil někam do křoví a když se pokusil praštit panáka, panák mu to oplatil. Nějak opomněl to, že panák je otáčecí, tudíž dostal jeho jemnou ručkou přes holá záda. O další modřinu ba ne ... jizvu víc. Panák měl v ruce kus klacku. Který blb by strkal panákovi do tlapky kládu? Nebýt tam vysoko, zkusil by tam strčit tu svou, ale nechtěl riskovat, že by s ním jedna z holek zatočila a on přišel o své tralalá. O jeho nejcenější věc! Vlastně jakou věc? Však to byla živá bytost! Vždy se zvedala, kdy neměla, aspoň v dobách, kdy to neuměl usměrnit.
Sice se s dívkami bavil, musel je opustit kvůli večerní slavnosti. Otec byl již dost nasrán, nesměl přidávat polínka do krbu. Jeho víra byla silná, tudíž by ho neměla popálit, ale jeho otec byl ... vskutku smrtelně hořlavý a velmi smrtelně uměl dštít síru a plamen. Někdy z něj až šel strach. Přidělat mu ocas, nandat rohy a splete si jej se samotným pekelníkem ze Sedmi pekel. Políbil obě dívky na ústa, hodil na sebe oděv a vyběhl do mrazu, aby co nejdříve dosprintil do komnat, které mu byly určeny. Stihl to tak akorát, aby se posadil na křeslo, na svůj bolavý zadek, když se do dveří vřítil otec s matkou v zádech. Navíc včas uchopil do ruky rozdělanou malbu. Vypadalo to vskutku věrohodně ... tedy, kdyby neměl rozmotaný poklopec. Matka předešla otce, který neměl daleko k explozi. Poradila synáčkovi, aby se na hostinu neopozdil. Šlehla po něm jedovatým pohledem a vyprovodila otce z místnosti. Ani netušila, jaký zlořádný plán se to malému Gillouškovi tvoří v hlavě. To vskutku neměla ani tušení.

Tywin Lannister nebyl mužem, který by se nutně musel nacházet na každé ceremonii, jež se kdy mohla konat. Ale určitých slavností se účastnit musel. Jednalo se o povinnost vůči rodu a mnozí jeho vazalové by si povšimli absence svého lorda na svatbě jednoho ze svých mnoha synovců. Jakožto patron obsáhl veškeré výdaje spojené se svatbou a taktéž následným turnajem. Byl si jist, že jeho dobrý synovec nezapomene, jaké štědrosti se mu dostalo. Jeho lord otec vlastnil jednu z největších armád, kterou vazalové Lannisterů měli, tudíž mohl čekat s jejich stoprocentní podporů. Ano, svým vazalům příliš nevěřil a nehodlal jim podstrojovat. Ale svým nezaujatým způsobem si hodlal zajistit jejich prchavou loajalitu. A taktéž může poukázat na to, že Lannisterové si ctí svých rodinných členů a jsou za ně ochotni platit tučnou daň. Byl si jist, že jeho dobrý synovec neopustí svou nehezkou choť během několika měsíců. Kdyby se tak stalo, jeho domovem by se stal daleký východ. Neakceptoval ve své rodině zklamání. A toho se mu dostávalo ze všech stran. Dcera se bouřila proti vlastnímu muži, nejstarší syn zničil veškeré jeho plány a vrátil se do královy stráže, kde jej nečeká žádná budoucnost. Ne ta budoucnost, kterou po něm požadoval. A Tyrion? Narodil se jako trpaslík. Zabil jeho ženu a nikdy neměl dostatek soudnosti, aby se sám nenápadně zprovodil ze světa. Přesto jak o něm mnohokrát smýšlel s učiněnou záští a nenávistí, hluboko v duši viděl tu podobu. Viděl jí a hnusila se mu. To Jaime se mu měl podobat, on měl mít jeho mysl a schopnosti, ne to zvrácené, scvrklé stvoření! Zdědil po něm nevýslovný intelekt, který zahrabával pod zem. Někdy si říkal, zda by mu dokázal dát kapku šance, kdyby se začal chovat jako řádný Lannister. Zda by mu mohl svěřit něco, co by nikdy nesvěřil žádnému hlupákovi bez mozku. Úvahy to byly zdlouhavé a často jej přepadaly při rybaření. Chtěl ho hodit do moře hned po narození, ale neučinil tak. Zda to byla chyba nebo ne se dozví ... časem.
Účastnil se svatebního obřadu na Casterlyově skále, stejně jako druhého dne turnaje. Za rod Lannisterů se účastnili mnozí schopní muži, které znal, ale i takové, kteří se mu teprve měli dostat do podvědomí. Na žádném řádném turnaji nechyběl ser Gregor Clegane, taktéž jako syn lorda Ambrose, Jean Brax. Jeho rod zastupoval též Jaime, stejně jako za svůj rod bojoval Addam Marbrand. I mladý Dorien Renard se pokoušel ukrást si pro sebe kousek slávy. Jednalo se o typické soutěžní klání. Ale co upoutalo pozornost každého byl podivný rytíř se stříbrným cepem na hrudním plátu. Při souboji se choval jako smyslů zbavený. Svého prvního protivníka povalil jako rozzuřené zvíře. Dalších se zbavil velice podivnými technikami. Stál proti němu již jen Addam Marbrand. Podivný rytíř měl značné šance, ale jeho pozornost upoutala Gemma Lannister, jeho sestra. A rytíř prohrál. Nedal najevo otrávení z jeho podivnosti, za to lord Thorne v nižší řadě byl vzteky bez sebe. Samozřejmě, že šlo o jeho syna. Celý svět se zdál naplněný otci s narozeným zklamáním místo zdárných synů. Myšlenka, že v této situaci není sám, jej nijak netěšila. Oni pro něj nic neznamenali ani jejich titěrné problémy. Jaime se měl stát lordem Casterlyovy skály, měl se oženit s řádnou dívkou a počít s ní děti, které by nesli rodové jméno Lannister. Místo této budoucnosti se rozhodl vhodit jejich rod do ohně a žít svým stylem pro jeho vztek. Ale nemylme se, on již spřádal svůj plán, jak vrátit Jaimeho na správnou cestu.
Na konci turnaje se šel přichystat na konečnou hostinu, po které všichni ti podlézavci zmizí do svých nuzných hradů a ponechají jej samotného, aby mohl vyřizovat své lordovské povinnosti. Jeho dcera královna ani král Robert se celé veselky nezúčastnili. Cersei se stále nedokázala odpoutat od druhorozeného syna Cedrika a král si jistě našel jiný druh zábavy. Díky tomu zde nemusel strpět tu hanbu, kterou si přivedl do rodiny. Sic král, táhl celý svůj rod k zemi, stejně jako říši. Ani Jon Arryn nedokázal uchránit Roberta před Robertem. Ale byla to správná volba. Aerys se stal odpadem, kterého bylo nutno se zbavit. A jednou přijde na řadu i nynější král. Na trůn nastoupí jeho vnuk a on mu bude stát za zády.

Plížil se za tím, za čím jej táhlo jeho dámské srdce. Toužil potom a musel to mít. Co není lepšího na svatbě než možný další sňatek? A on a jeho srdéčko mělo zálusk na jednoho konkrétního hřebce v nejlepších letech. Zahlédl jej koutkem oka, když téměř přemohl jednoho patlu. Jasná láska na první pohled! Ty oči! Ten výraz ve tváři! Jako by sral led! No prostě, to je muž jeho srdce! Toho musí mít! A s těmito jasnými myšlenkami se lepil od stěny ke stěně jako podřadný zloděj až stanul před lóží novomanželů. Ti jistě již vykonali velice kvalitní koitus, po které zbyla hromada důkazů na povlečení, ale tímhle se zrovinka zabývat nehodlal. Sice by si rád přičichl, zda její rozmarýnka voní lépe než vypadá majitelka, ale nemohl nechat svého vyvoleného čekat.
Svatební oděv přešerednaté ženy nikde neviděl. Ale musel tu být! A on se ho rozhodl vyčmuchat!
Komnata byla extrémně prostorná, útulná a vzdušná. Vítr profukoval otevřenými okenicemi až mu to čechralo jeho vlnité vlásky. Štěstí, že nebyly tak dlouhé, aby je musel plivat z držky. To je to poslední, co by měl v hubě.
Zavrtí hlavou, aby zahnal nějaké prasácké představy a vrhl se na rozhrabání každého kousíčku místnosti. Brzy těžká křesla byla převrácená, stolek odsunut až k samotnému krbu, krásné pokrývky postele s peřinami vyházeny na rozkošně čistou zem, kterou tím nezapomněl ještě vytřít, když po jednom kousku látky uklouzl a sebral sebou i nějakou tu vázu. Poté jej napadlo prohledat komoru s oděvy. Že také bylo načase. Tímhle tempem budou skoro všichni hosté nadranc a ... co to mele, však jsou to Lannisterové a navíc král tu není. Všichni budou střízliví a znudění. On jim osvěží zábavu. Pokud se stihne nachystat včas.
Do komory si musel vzít svíčku, ale našel je! Jako výstavní kousek uprostřed místnosti. Smutné, když svatební oděv je krásnější jak nevěsta. Nu což, teď je na sobě hodí pravá fešanda.
"Gille, jde se na to!" zahihňá se jako praštěná holka a v cuku letu ze sebe setřese veškeré šatstvo. V shazování hadrů byl vždy úspěšnější než v jejich nahazování. A tohle mu dalo echt zabrat. Zvlášť ta část se šněrováním, na které musel využít části dřevěných ramínek. Každá správná žena si musí umět poradit, jak tvrdila jeho ... kuchařka, když přesolila polívku. Jednoduše vylít a začít od znova. Teda, nalít prasatům a vytvořit novou polévku z těch zbytků, které měli být pro čuníky. Co na tom, že na to ani jeden z jeho dokonalých rodičů nepřišli. Ani když se celou dobu při večeři culil a pochechtával, když viděl, jak těm škrobákům chutná.
Musel se v zrcadle prohlédnout a ocenit finální kousek. Zatočil se div, že se nezamotal do své vlečky, ale nemohl se ubránit tomu pocitu, že je jako nevěsta neodolatelná!
http://nafdress.com/assests/images/bridal-gowns-faerieelvish-on-pinterest-medieval-wedding-dresses.jpg
Nesměl opomenout jako správná nevěsta se řádně našňořit. Vlasy dokonalé, ale ksichtík potřeboval ještě řádnou proměnu. Doplahočil se v bosých nožkách k ohromnému zrcadlu s líčením. Řádně si načernil oči, přetáhl ústa růží a líčka si hezky zvýraznil. Kdo by ho po takové proměně nechtěl? Však vypadal jako bohyně spadlá z nebe! Ty oči mu zářily a dokonale ladily s jemnou modří šatů. Skoro měl chuť sám sebe políbit.
Zatřepotá kudrlinami a probere ze zasnění o sobě a svém ženském já. Na boty se zcela vypekl. Přece jen se krásná nevěsta nemůže kolébat ze strany na stranu jako opilá treska. A škobrtat na každém kluzkém šutru. To ne, hezky bude ťapat po ledové zemi až do sálu, kde se zábava nikdy nerozjede do doby než vejde.
Musel uznat, že po tak dlouhé cestě mu div neupadly nohy. Jako kusy ledu by se mu roztříštily a on by se musel plazit se zbytkami pahýlů. Tak viděl svou budoucnost, když div nedrkotal zuby, jak měl zmrzlá chodidla. Ale touha po svém manžílkovi byla silnější jak blížící se smrtelná choroba. Jak tragické by to bylo, kdyby ho naposled políbil a proměnil se v tisíc kusů ledovčíčků.
"Lorde Tywine, vaše krásná nevěsta přichází právě teď."
S úsměvem od ucha k uchu vkročil do sálu, kde se překvapivě tančil nějaký vážný tanec. Ale nebylo možné si ho nevšimnout. Na vyvýšině seděl jako monumentální soukolí na lepším pozorovacím místě, jak samotná nevěsta s ženichem. Jak se těší až dosedne vedle svého mužíčka a zahrne svou ženskou láskou.
Protlačil se skrz tančící páry, které pomalu ustávaly v pohybu, když poznaly svatební oděv nevěsty, která seděla vedle svého muže ve zcela jiném oděvu. Gill se musel pro sebe ušklibovat. Stále ale na sebe neupoutal pozornost všech. Toho se mu dostalo, když se vydrápal na vyvýšeninu, kde obešel stůl bez toho aniž by si ho první část stolu všimla. Aneb, bez toho aniž by si ho všiml budoucí mužík, který o něčem hovořil s mužem po pravé straně. Ten utichl, jakmile ho zazřel v nevěstiných šatech, které zajisté platil ten, jemuž patří jeho srdce. S překvapením otevřel ústa a zacivěl na něj ne div se slinou v hubě. Vážně musel být kočka!
Než se stačil Tywin otočit, aby mohl zazřít to, co zazřel jeho druh, hupsnul mu na klín s jasnou rozverností budoucí chotě. Chytil se kolem jeho vznešeného krku a pohlédl do těch modravých, šokovaných očí se zlatými tečkami.
"Lorde Tywine, vezmete si mě?"
Starý muž ze sebe nevydal ani hlásku. Zřejmě ho zaskočil natolik, že mu ani nedokázal říct své ano. To ho docela zamrzelo, ale rád čekal. Tedy čekal by rád, kdyby se zezdola z těch spodních řad, kde bylo plno lůzrů a nemožného odpadu společnosti, neozval nelidský řev. Dalo se to přirovnat k dávnověké příšeře, která chytla rapla a přitom si spolkla jazyk. A kdo jiný to mohl být než jeho otec, který v překrásné nevěstě poznal svého syna. Svou pýchu a budoucnost rodu Thornů!
Stále v sobě měl dostatek pudu sebezáchovy, aby po vzoru všech rytířů a lordů z písní vzal nožky na ramena. Vrazil svému budoucímu řádného francouzáka a rychle udělal salto přes stůl, aby jej nechytila jedna z lannisterských goril. Sjel po zadku z malých schůdků a dojel na taneční parket.
Za jeho zády nadšený hlas burácel: "Na ženicha a nevěstu." Dal si pár vteřin, aby spatřil svého budoucího syna Tyriona, který stál na stole a připíjel jim. To mu vehnalo potěšený úsměv do tváře než se musel vrátit ke svému původnímu plánu a to k úprku.
"Ty parchante! Ty potrate! Ty zkázo rodu Thornů!"
Otcův hlas ho následoval přes parket, po kterém klouzal svýma bosýma nohama, přičemž držel své šatečky tak, aby si na ně nešlapal. Tatíkovo křik se ztratil ve spleti hulákání a smíchu. Toho smíchu nebylo tolik jako hulákání, ale i tak ho to zahřálo u srdéčka. Nacházel se kousek od dveří, když se do nich zabodl šíp. Jen pár centimetrů od jeho ruky.
"No co je to?" hodí očkem po tom střelci, aby v něm rozpoznal lorda Thorna. No co se dalo čekat. Otec vždy vše musel neskutečně dramatizovat! S pohrdavým odfrknutím, i když stále s úsměvem na rtech, vyběhne ze sálu před dalšími lannisterskými strážci.

Dorazil mezi prvními a bez jakéhokoliv zdržování se přesunul k přední lavici se svým doprovodem čítající dva strážné. Nechodili za ním věčně jako dva hluční duchové, jen v případech, kdy to bylo potřeba. Brnění je chránilo a jeho rozčilovalo. Na stráž před svou pracovnou si vybral jen ty, kteří se zvládli několik hodin nepohnout. Nebylo nic nemilejšího, než chrastot brnění během jeho přemýšlení. Nedokázal poté navést své myšlenky správným směrem a veškeré hodiny v tichosti byly rozprášeny v prach. Též jako strážný, který jej vyrušil. Ano, vládl strachem. Ale láskou si nikdy žádné vítězství nevyhrál. Dobrá, pouze jediné. Svou ženu, která mu byla odebrána před mnoha lety. Dala mu tři děti, z niž jí to třetí zabilo. Mohl to vyčítat stejně jemu, jak sobě. Dcera i syn mu měli stačit. Neměl po ní chtít další. Zabil jí stejně jako Tyrion.
Oblékl se důstojně, jak se na muže jeho postavení patří. Kevan na to nebyl jinak. Byla to svatba jednoho z jeho mnoha synů. Seděl na čestném místě vedle ženicha, zatímco on se posadil vedle něj doprostřed stolu. Celý obřad i hostinu zaplatil z dolů, které již byly vytěženy. Nebylo pochyb o jeho místě.
Oslava se rozbíhala ve slušných mezích. Nevěsta vyměnila své drahé šaty za mnohem levnější látku a tančila se svým mužem. Byl to jen tanec z povinnosti. Párkrát si zatančí a poté jen vyčkají, kdy je odvedou do ložnice, aby vykonali druhou povinnost. Šaty měly být druhého dne vráceny na Casterlyovu skálu. Svatební dar jim již dopřál a nebylo třeba nechávat něco tak banálního jako sentimentální vzpomínku na vynucený závazek. Na posledním, kterého se zůčastnil a který též sesumíroval, litoval vůbec toho, že danou osobu nenechal zmizet stejně jako zmizel její otec. Nevděčná zmije se mu odvděčila křikem, útěkem, jež se nevydařil a dokonalým znehodnocením jména Lannister. Vybral jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších vazalů, který měl v hlavě vše uspořádáno a věnoval jí několikatého syna, se kterým mohla v klidu splodit děti a dožít. Ale ona byla tím nejhorším, co jejich rod mohlo postihnout. Plevelem, který se nedal vytrhnout.
Probíral s Kevanem záležitosti týkající se Dorne. Příliš mnoho let nechával celou záležitost popadat prachem, místo aby jí v okamžení uzavřel. Ale válečná kořist se hodila a mohla býti využita později. Pokud se toho dožije. Elia Martell měla bídné zdraví a udivovalo jej to, že se dožila dnešních dní. Hněv a ztráta jí držela při životě, čehož si cenil.
Kevan tiše rozpravoval, aby jej slyšel pouze Tywin a nikdo jiný. On sám hleděl do stolu a uvažoval nad jeho slovy. Zaznamenal, že se jeho bratr zarazil, ale pozdě. Věty ustaly, on zvedl oči a hodlal se otočit za tím, co ani jeho stráže nezaznamenaly. Ale to již jeho klín zatížila cizí osoba. Tywina Lannistera málokdy dokázalo něco šokovat a dnešní den se tím mohl zapsat do historie.
Oči se mu rozšířily a výraz pohoršení následoval, když pohlédl do zmalované tváře podivné kreatury, která měla na sobě drahé šaty, patřící rodu Lannisterů. Měl co dělat, aby se neotřásl, když se jej ta obluda chytila okolo krku a pronesla zcela nesmyslnou větu. Hodlal tu zrůdnost setřást sám ze svého klína než by se stráže uráčily zneškodnit maniaka. Ale úmysl byl zaražen nelidským řevem. Vazal Roberta Baratheona, lord Ulmer Thorne zcela upustil od svého postu vážené osoby a proměnil se v lítou bestii. Oči se vrátily zpět k té ohavnosti, která jeho následný klid rozdrtila nehoráznou odpudivostí a to když se jeho rty vrhly na Tywinova, vecpala se do nich než se klín uvolnil a jemu se poprvé v životě zvedl žaludek. Okamžitě odrazil svou židli od stolu a ve vší zbylé důstojnosti zmizel ze sálu následován svou zbytečnou stráží. Slova lorda Ulmera mu prozradila identitu onoho idiota a uším ani neuniklo blahopřání toho, jehož měl nazývat svým synem. Naposled se takhle zneuctěn a pošpiněn cítil v den, kdy Aerys odmítl návrh na sňatek Cersei s Rhaegarem. A jak skončil. Jeho výhrůžky nikdy nebyly plané. Lannister vždy platil své dluhy!

Po cestě se chechtal jako smyslů zbavený. Nohy mu klouzaly a slyšel za sebou hlasité třesky plesky přes prdesky ochránců jeho jediného a milovaného, kterého musí opustit, protože tatíček byl nechápavá lastura a nepřál jeho lásce! Však Tywin byl pro něj jako stvořený! Vysoký! Modrooký! Bohatý! Která cuchta by ho nechtěla! I on by před ním roztáhl své cudné nožky! Ale ne, tatíček pravil ne a tak ... ne!
Div sebou nesekl, když musel vybrat zatáčku. Stále za sebou slyšel otcův křik, který neutišila ani syčivá slova matky hadice, chodící v lidské kůži. Musel uprchnout a věděl, že domů se vrátit nesmí! Otec nepřál jeho lásce a zase by ho zazdil ve věži bez pití a ... pití. A to by nepřežil. Bude muset uprchnout jako ty nádherné princezny z bájí a pověstí! Uteče tak daleko, kam ho nohy donesou s jasnou představou, že jednou se vrátí. Na mysl mu padla píseň, kterou by si zazpíval, kdyby zrovna neutíkal jako o život. Doslova.
Seskočil ze schodů, narazil si rameno, ale vůle žít byla větší než malá modřinka a bebí, které mu zlá matice nepofouká!
Vyskočil z okna, které bylo nehorázně vysoko! Přesně metr nad zemí! Div si nezlámal obě nožky, ale pro svou lásku musel utíkat. Kuchyně byla nejlepší místnost, přes kterou se zdrhá a měl dokonce příležitost se otočit na hrádek, chytit se jednou rukou za srdce a tu druhou si přitisknout k ústům.
"Budeme spolu, jen každý jinde, můj Winníku," pusinku pošle dál a doufá, že se dostane k jeho ledovému obrovi! Jeho prdelka se zajisté těší až se v ní smočí mocný úd velikána jeho kalibru. Jednou!
Nožky se dál kmitaly po nehezké zemi, která mu je rozdírala do krve. Krvavé šmouhy opět na sebe nenechaly dlouho čekat a on si zcela nemístně ukořistil jednoho z koní. Mohlo to vypadat, díky jeho šatstvu, že nevěsta prchá ze svatby. Ale nevěsta jen prchala před zlými rodiči! Svatbou by si rád prošel! Mohl povýt Tywinovi tolik krásných Tywiňátek! Byl by na ně hrdý jako lev! Pokud by je jako lev nesežral!
"Hiáááá! Mazej, herko nevděčná! Kuš, čiči! Kšá!" zakřičel na koně všelijaká moudra než ho mírně popohnal kopnutím do slabinek. Kůň se vzepjal, Gill se přitiskl k jeho mocným zádům a div že si nesežral svůj dřevěný křížek. Vyplivl ho, kůň se vrátil na všechny čtyři kočičí a s hlasitým rykem vyrazil. Se slzičkami v očích zamával Lannisportu a hnal se za novým dobrodružstvím. Aspoň než o pár mil dál nenarazil na hada, který koně poplašil a jeho vystřelil vstříc blízkému stromu, který ho uvedl do patřičného stavu bezvědomí. Bylo to bezvědomí?
"Za Zdí je bezmocný, umřeš a umřeš navždy. Pane Světla, přiveď zpět svého služebníka z temnoty a osviť jeho cestu za úsvitem. Spleť pouta osudu a postav je jako bezpečný štít pro prince, který byl přislíben. Neboť noc je temná a plná hrůz."
Gill otevřel oči. A věděl kam jít.