Příběh - Joanna Lannister

Autorská práva: Chizu Ferrísek <3

Všechny oslavy, které měli pod taktovkou Targaryeni byly velkolepé. Jinak tomu nebylo ani při turnaji na počest nově jmenovaného pobočníka. Celé Královo Přístaviště se zabarvilo do rudé. Rudé vlajky, standarty s Targaryenským znakem, drahá výzdoba, nejkrásnější květiny, rytíři v nových lesklých zbrojích. Radost pohledět. Ženy se procházely v drahých látkách se složitými účesy, víno teklo proudem, stejně jako všude bylo k ochutnání to nejlepší, co kuchaři připravili. Král na ničem nešetřil. Nešlo jen o jmenování pobočníka, které bylo dnes tím nejdůležitějším, teprve nedávno totiž usedl na trůn mladý Aerys II. Targaryen. Velkolepý muž s mnoha sny a ideály. Šeptalo se, že se mladý panovník chce předvést v tom nejlepším světle. Ale to nebylo jediné, co se o novém králi proslýchalo. Své o tom věděla i mladá Joanna Lannister. Neboť právě ona byla často označována za královu milenku. Obyčejná lež. Nikdy nepopírala to, že pro ni měl Aerys slabost, věděla o ní moc dobře, ale nikdy s ním neulehla. Musela by být velmi hloupá, pokud by to kdy udělala. Kdeže, ona se viděla po boku významného lorda, někoho, kdo by jí zajistil postavení. Král Aerys už měl ženu.  Byla jím jeho vlastní sestra Rhaella, která mu již stihla dát syna a tím i dědice. Proto by bylo velmi hloupé, pokud by se kdy Joanna stala královou milenkou. Nepřicházely by z toho žádné výhody, právě naopak. Ke všemu Joanna byla královninou dvorní dámou, znala své místo a bylo jí proti srsti, aby snad spala s manželem své paní.

Lady Joanna oblékla na turnaj šaty v modré a zlaté barvě, vlasy nechala zaplést do zdobného účesu a pouze krk zatěžkala náhrdelníkem. Byla to sebevědomá mladá dívka, věděla jak se oblékat, pohybovat i vystupovat. Být dvorní dámou neslo mnoho výhod. Třeba i tu, že se snadno dostala k významným lidem, zatímco stála po boku královny. Velmi často se objevovala i v přítomnosti známé trojice. Onu trojici tvořil pochopitelně král Aerys II. Targaryen, lord Tywin Lannister, nově jmenovaný pobočník a nakonec lord Steffon Baratheon. Tři mladí muži spojení silným přátelstvím a o to silnější byla jejich aliance. Přeci jen přátelství tří takto významných rodů neslo své ovoce.

Král Aerys byl okouzlujícím šarmantním mužem. Pln předsevzetí, co vše vykoná po dobu své vlády. Delší stříbrné vlasy, fialové oči, široká ramena a dlouhé nohy. Nebylo divu, že král neměl o ženy nouze. Což mohlo být částečně i jako vzdor, vůči vlastní ženě. Jejich manželství bylo totiž dvojicí nechtěné. Aerys se ukazoval jako velmi pokrokový muž, nejen názory, ale i třeba činy, kdy do hlavních pozic obsadil nové tváře. Jednou z nich byl i lord Tywin Lannister. Joanna měla tu čest lorda znát i jako svého bratrance, se kterým si v dětství hrála. Možná proto na něho pohlížela jinak, než většina Západozemí. Jednalo se o pravého lannisterkého lva. Pevné tělo s úctyhodnou výškou, nikdy se nehrbící, důstojný, hrdě vztyčený připraven utkat se s jakýmkoliv protivníkem. Ostré rysy, typické zlaté vlasy a naopak, velmi netypické chladné modré oči. Tywin se mohl pyšnit přirozeným respektem už v mladém věku. Dělala to nejen jeho pověst ale i vážná přísná tvář, která se nikdy neusmívá. Titul lorda pobočníka si nezískal jen díky přátelství s králem, bylo to pro jeden velkolepý čin. Tywin se nikdy nebál radikálních postupů a jeho poslední se zaryl do podvědomí všech. Šlo totiž o to, jakým způsobem ukončil rody Tarbecků a Reynů. Nezbylo po nich vůbec nic, jen píseň „Deště Kastameru“. Nakonec ještě Steffon Baratheon. Horkokrevný válečník z Bouřlivých krajin. Silný, udatný, ale také veselý a života si užívající. Každý byl jiný, přesto jejich přátelství bylo nerozlučné.

Joanna během turnaje postávala u židle své královny, kdyby bylo cokoliv potřeba. Lidé se bavili a veselí bylo zřetelné. „Lady Joanno, připojte se k nám. Zajímal by mě váš názor na utkání.“ Ozval se hlas krále Aeryse. Joanna nerada dávala ostatním záminku si cokoliv domýšlet, ale neposlechnout krále si také nemohla dovolit. Omluvila se královně, která jí počastovala nepříjemným pohledem. Neměla ráda, pokud se král věnoval jiným ženám i na veřejnosti. Přesto své dvorní dámě věřila, zatím. Joanna došla ke králi, u kterého seděli i Tywin se Steffonem. „Vaše výsosti.“ Uklonila se s úctou. „Ocenila bych však, kdyby mi ještě před duelem byla zopakována pravidla, ať si mohu utvořit přesný názor.“ Vysvětlovala. Bylo ji patnáct a souboje nebylo to, co jí zajímalo. Král jen pokrčil rameny, očividně se do vysvětlování nehnal.  Odmávl jí a dal najevo, ať se usadí. Mladá lady toho tedy využila a usadila se vedle Tywina. Košile je blíž nežli kabát. Raději se usadila k bratranci než úplně cizímu Steffonovi. Věnovala Tywinovi delší pohled a mírně se pousmála. „Ráda bych vám osobně pogratulovala ke jmenování pobočníkem.“ Napadala jí další slova, která ke gratulaci připojit, ale Jo zásadně nikomu nepodlézala. Zahleděla se na kolbiště. Chvilku čekala, než se k Tywinovi více naklonila. „Směla bych vás požádat o vysvětlení pravidel? Jistě je velmi dobře znáte.“

Tywin Lannister nebyl ve svých 21 letech o nic méně vážnější než za čtyřicet let. Jeho tvář se nikdy neroztáhla do úsměvu. Smích i vše s tím spojené považoval za slabost. A velký úděl na tom měl jeho otec, Tytos. Lord Casterlyovy skály se smál hodně a často. Smál se s každým, každého si rychle oblíbil a s každým se rád dal do řeči o čemkoliv. Nedělalo mu problém vyzradit jisté informace o stavu pokladnic, o dluzích jeho lordů či o vlastních myšlenkách, které ne každý mohl brát jako nejapný žert. Nedokázal udržet svou mysl nečitelnou, vše v ní šlo ven a každý o tom věděl. Každý se mohl pobavit na účet bezzubého lva, on se smál s nimi. Smál se vlastní hlouposti i tomu, že jej pokládali za slabocha a pitomce. Hleděl na tu potupu rodu příliš dlouho až jednoho dne musel zakročit. Nebylo tomu dávno, co vyrazil s armádou navždy pohřbít dva významné rody, jež se ocitly v otevřené rebélii proti dlouho zesměšňovanému rodu Lannisterů. Hodlal jim dokázat, že i přestože jeho otec žádné drápy nemá, on po něm není. Rozprášil Reyny i Tarbecky v kosti a prach, od nového krále a svého přítele Aeryse si vysloužil uznání, zatímco jisté rody si špitaly o krutosti a bezohlednosti vůči smrti i těch nejmenších. Nenechal naživu ani toho nejmladšího. Nemínil hledět na to, jak to škvrně roste do dalšího rebelantského zrádce, který by s radostí opakoval chyby svých rodičů a k tomu by se odhodlal i k jisté pomstě. Zkrátil mu utrpení. Zemřel by tak či tak. Tohle bylo milosrdnější sic o tom průběhu se to říci nedalo. Ale nemínil krotit jednoho ze svých nejvěrnějších mužů - Amoryho Lorche. Rebélie byla zažehnána, zbyly po ní jen trosky hradů a píseň "Deště Castameru". Čin, který se zapsal do dějin a navždy pohřbil neschopnost jeho otce. Pouze jednou se ještě jeden lord hodlal postavit proti Lannisterům. K odstavení vzpoury stačil jeden bard a ta pověstná píseň. Neměl pochyb o tom, že rod Lannisterů již nebude vláčen bahnem.
Po té události převzal vládu nad rodem, otec mu ani nestál v cestě. Zdálo se, že je tomu rád. Měl více času na své vlastní záliby, nad kterými mohl Tywin pohrdat stejně jako nad svým otcem. Ke všemu štěstí žádný z jeho sourozenců toho po Tytosovi příliš nepřevzal. Gerion byl věčně usměvavý, ale nebyl to žádný hlupák. Hodně cestoval a objevoval. Tygget byl pravý bojovník. Neohrožený a nebojácný. Kevan na druhou stranu správný voják. Poslušný, nekladoucí otázek. A Genna byla na ženu až příliš přímá, nikdy nevynechala příležitost, kdy někomu nemohla říci pravdu přímo do očí. Otec jí zasnoubil s jedním z nejubožejších mužů z celého Západozemí a spojil tím rod Lannisterů s bezpáteřnými Freyi. Nesouhlasil s tím, pro jednou dal nahlas i svůj nesouhlas, ale nikdo jej v té době neposlouchal. A tak svou malou sestru musel dát do rukou toho úlisného, fretkovského rodu. Jedna z věcí, které otci nikdy neodpustil.
Dnešního dne se nalézal v Králově přístavišti, kam si jej zavolal nově úřadující král Aerys, oblíbený muž s mnoha nápady do budoucna, aby jej za jeho čin odměnil úřadem pobočníka krále. Byl to jeden z velmi vzácných momentů, kdy se Tywin usmál. Stejně jako pro něj to byl jeden z nejsilnějších okamžiků a největších úspěchů. Rod Lannisterů se dokázal postavit opět na nohy a vynést se na pravou úroveň. Považoval stejně jako Aerys za dobrý krok spojení draka se lvem. Aerys již svého dědice měl, Tywin byl na řadě. Ale k tomu mu chyběla řádná žena s dobrým jménem. Otec mu již několik nabídl, ale žádnou neshledal jako vhodnou.
Během turnaje seděl po pravici králi, zatímco Steffon, jeho druhý přítel, seděl po Aerysově levici. Vždy veselý Baratheon o něčem neustále vyprávěl až mohlo být divu, že si někdo takový mohl rozumět s mlčenlivým a vážným Tywinem. Ale protiklady se mnohdy přitahují a i odlišné osoby se mohou stát spřízněnými dušemi.
K jejich trojici se záhy přidala královnina dvorní dáma na žádost krále. A též i jeho sestřenice Joanna Lannister. Svůj zrak stále upíral vpřed na kolbiště, kde se měl utkat vyzyvatel z rodu Redwynů s odlišným vyzyvatelem z rodu Daynů. Neotočil se na sestřenici, dokud mu nepogratulovala ke jmenování. Nebyla první a jistě nebude ani poslední. Měl tu možnost si jí krátce prohlédnout než promluvil.
"Jsem vám vděčný, lady Joanno," odpoví prostě. Vzpomíná, že jí kdysi oslovoval zcela jinak, ale již není malým chlapcem, který si s ní hrával pod stínem Casterlyovy skály a ona dávno není tím děvčátkem, jež ho oslovovalo "Winnie". Opět se vrátil zrakem na kolbiště a nevrátil se k ní ani když jej požádala o vysvětlení pravidel. Stále byla dost blízko, aby slyšela jeho tichá slova. Když jí nevyhověl král, on jí neodmítne. Byla Lannister, jeho krev a ta se neodmítá.
"Jistěže. Utkání se zúčastní dva jezdci, každý je postaven na druhý konec kolbiště. Oba dva jsou vyzbrojeni dřevcem a štítem. Po zahájení turnaje se proti sobě rozjedou a kdo první shodí toho druhého z koně, stává se vítězem. Nejsou určena žádná řádnější pravidla než pravidlo vítěze a poraženého," během jeho vysvětlování je jezdec Redwynů vyhozen ze sedla. Během letu se jednou převrátil než dopadl na tvrdou zem, kde zůstal ležet. Zatímco Tywin nadále pozoroval turnaj na jeho počest.

„Vděčnosti netřeba, lorde Tywine.“ Promluvila k němu stejně formální frází, jakou on poskytl jí. Nebo ho měla raději nazvat lordem pobočníkem? Možná by to bylo vhodnější, teď když si svůj titul mohl užít. Svým způsobem jej nepoznávala. Ona na Casterlyovu Skálu jezdila za úplně jiným chlapcem, než byl muž, který nyní seděl vedle ní. Tehdy to byl Winnie, se kterým vyváděli mnoho věcí. Nejen s ním. Jakmile Jason Lannister dorazil na Castarlyovu Skálu se svými potomky, bylo všude dosti živo. Joanna v tomto ohledu na dětství vzpomínala ráda. Všichni si hráli pod monumentálním hradem, dováděli na pláži, schovávali se v jeskyních u moře, či snad z útesů skákaly do vln. Některé hry byly nebezpečné, ale jednalo se o jistou zkoušku. Zkouška odvahy, kterou minimálně museli splnit všichni kluci, pokud chtěli, aby je ostatní brali vážně. Dívky tohle dělat nemusely, ale i tak Joanna tenkrát skočila. Nyní ale byli dospělí. Dětské radovánky byly jen vzpomínkami, které dokázaly potěšit srdce.

Během vysvětlování se na ní nepodíval a mluvil tiše. Někdo by mohl tvrdit, že to jen na Tywinově aroganci přidávalo. Byl arogantní? Pro zlé jazyky určitě. A zrovna takovým jazykům se v Přístavišti dařilo snad nejlépe ze všech míst v království. Měla v úmyslu jeho chování opětovat. Zadívala se na kolbiště a naslouchala jeho slovům. Během jeho výkladu se bojovníci střetli. Jezdec od Redwynů prolétl vzduchem jako kus hadru. Dopadl tvrdě a zůstal nehnutě ležet. V té chvíli se Joanně zatajil dech a snad i přejel mráz po zádech. Nebyl slepá ani hluchá ke krutostem světa, ale vidět tak ošklivý pád na vlastní oči nebylo nic pěkného. Jako první ji napadlo, zda není jezdec mrtvý, nechtěla ale působit bláhově. „Děkuji za vysvětlení.“ Zjevně to byl risk s turnajem spojený. Pravidlo vítěze a poraženého. Je to jako ve skutečném životě, žádná hra. Vítěz bere vše. Muž, který dosud ležel na zemi, se konečně pohnul. Zdálo se ale, že každý pohyb mu dělá problém. „Nebezpečná zábava.“ Pronesla tiše, zatímco se jí ulevilo. Dokázala pochopit, že na této formě zábavy shledávají muži zajisté cosi uspokojujícího.

Joanna měla ráda publikum. Ráda pronášela své proslovy a dovedla se ve společnosti hravě předvádět. Nejednalo se ale o nic posměšného. Měla veškerou svou eleganci a důstojnost. Lidé, hlavně pak muži, ji během takových chvil poslouchali rádi. Nebyla otravná, ani se nikdo nad jejím chováním nemusel ušklebovat. A nyní po podobné situaci opět zatoužila. „Nečekaný výsledek, když proti někomu postavíte jezdce z rodu Dayne.“ Pronesla nahlas, aby jí slyšel i král. „Sice si takto netroufám, přesto věřím, jednalo by se o šermířské dovednosti, tento muž z rodu Dayne by zajisté vyhrál celý turnaj.“ Každý věděl o talentu rodu z Dorne, nebylo to žádné tajemství. „Poučte mě prosím ctění pánové, takové střetnutí dvou jezdců, je spíše o štěstí, talentu,  a nebo zkušenostech?“ Mluvila spíše ke Steffonovi a Tywinovi. Nebyla si jistá, zda by taková slova ke králi byla vhodná. „Pokud byste se měli utkat vy. Kdo by vyhrál? Lord Baratheon či snad lord pobočník? Činy spojené s lordem Tywinem vyžadovaly zajisté mnoho talentu a přinesly nové zkušenosti. A na druhé straně, lord Steffon, zkušený válečník a dle slov ostatních muž mnoha talentů. Zeptala bych se, na koho by si vsadila jeho královská výsost. Jsem si ale jistá, že mezi přáteli se nevybírá tak snadno.“ Na tváři jí hrál vřelý úsměv a očekávala první reakci. Dokud stála vedle královny, nemohla se dostatečně projevovat, jakmile ale dostala volnost, už se snažila společnost okouzlit nebo pobavit. Byla to její přirozenost. Lvice schopná převýšit ostatní. Minimálně přítomnost tak významné trojice ji podporovala ještě víc. Tohle pro ní byla zajímavější hra, zda by si dokázala ukrást pozornost tří důležitých mužů jen pro sebe. Tušila, že na její slova by se mohl chytil minimálně Steffon. Byl veselý s radostí ze života, dala mu možnost se předvádět. Na druhou stranu nebyla si jistá, zda ji nebude Tywin jen chladně ignorovat. Každý muž je ale minimálně trochu ješitný. Třeba se jí povedlo zahrát na správnou strunu. A pokud počítala dobře, Aerys by se mohl zapojit sám, pokud si povšimne konkurence.

Skutečně nebylo vděčnosti třeba. O post pobočníka krále se zapříčinil svou vlastní zásluhou. Nikdo mu nepomáhal při postupu, ani nikdo nepodporoval. Mohl být vděčný leda tak své trpělivosti a rozhodnosti. I při konání něčeho tak trvalého jako vyhlazení celých dvou rodů. Neměl výčitek, učinil, co bylo třeba, aby jeho rod už nikdo nepronášel špínou. Dlužil to svým předkům, jež věděli, kam rod Lannisterů patří a jež by byli otřeseni z toho, co s ním provedl jeho otec. Naštěstí se dnešního dne nenalézal na slavnostním turnaji, aby podpořil syna. Jeho podporu zajisté nepotřeboval. Nebyl nic víc než chodícím zklamáním, jež se kymácelo z jedné strany na druhou, jak tloustl a tloustl. Největší hanba jež mohla nést jméno Lannister. Bohužel, nemohl tento plevel vytrhnout z jinak úhledné zahrady. Jaké potupy by se jim dostalo, kdyby bylo ublíženo jakémukoliv z Lannisterů. Hodlal vybudovat nové jméno, nové pevné základy po lordu Tytosovi. Měl v plánu přetvořit jejich rod v něco, čeho se nikdo nemůže dotknout, nesmí, pokud nechce zaslechnout známé úsloví "Lannister vždy platí své účty." Nebyla to pouhá fráze. Nikdy se nestalo, že by byla vyřčena bez jasného úmyslu, jež byl vykonán v nejbližší budoucnosti.
Měl v hlavě plno myšlenek i plno plánů, jak říši dovést k růstu. Byl vskutku rád, že mohl spolupracovat s Aerysem. Znali se mnoho let a též to byli dobří přátelé. Vždy si vyslechl jeho radu, ač během těch dob byli jen princem a synem lorda. Nyní se vše změnilo a spojení lva s drakem mohlo být velmi přínosné pro zemi, tak pro oba rody. Měl v úmyslu si najít řádnou manželku, jež mu porodí dítě, které bude moct spojit Lannistery s Targaryeny. Jeho budoucí dcera by se mohla stát královnou, dcerou dalšího budoucího krále. Rod Lannisterů by stál pevnýma nohama vedle monumentálního rodu Targaryenů, spojily by se a staly se rovnými. Ano, často plánoval dopředu. Pečlivě, uvážlivě. Velké plány si žádaly hodiny a hodiny ticha a hloubavého rozmýšlení. Málokdo mohl říci, že ví, co se Tywinovi honí hlavou. Tvář, mnohdy zcela bez výrazu, byla jen zástěrkou pro hloubavé zamyšlení. I nyní rozmýšlel, když hleděl na turnaj. Steffon vedle něj byl jistě z utkání nadšen, též jako Aerys, ale jemu to přišlo jako fádní zábava. Prakticky zábava nebyla ničím jiným než zpomalováním důležitých věcí. Ale nemohl odmítnout. Stal se druhým nejvlivnějším mužem v Západozemí, přesto nemínil urazit svého přítele. Bylo by zvláštní, kdyby předstíral čiré nadšení, tudíž konal, jak by konal vždy.
Bylo vskutku bláhové měřit své síly s rodem Daynů. Pokud kdy měl někdo v rodě tolikero výjimečných bojovníků, zajisté se mezi ně dali řadit tito Dornové.
Jakýkoliv byl předchozí rozhovor tří mužů, bylo mu zajisté u konce. Aerys si zavolal Joannu ke svému vlastnímu obdivu, ale ona nemínila jen činit sedící ozdobu a jako správná lvice nezůstála potichu. V jiných případech by nezatěžoval své uši podobných řečem, natož aby na ně odpovídal, ale vždy choval úctu ke každému ze svého rodu, ať se jednalo o toho nejpodřadnějšího Lannistera.
"Záleží na vícero aspektech," jednou větou si uzurpil celý Joannin monolog pro sebe, ačkoliv Steffon vypadal nadšen otázkou, přesto mu rozhovor přenechal. ..."V jednom souboji bych mohl vyhrát já, též jako ve druhém Steffon. Štěstí málokdy hraje roli. Když vyhraje nováček proti již zkušenému soupeři, jde povětšinou o nehodu, kdy bojovník nedával pozor a podcenil protivníka. A to se mu vymstilo. Ať je protivník sebezelenější nikdy není dobré mu věnovat méně pozornosti než je jí hoden. Talent se u mnohých projeví, přesto jej mohou zanedbat, nevěnovat se mu a nechat odumřít. Talent není vše, je třeba jej pilovat. Bez věčné snahy se zlepšovat válečník není o nic lepší než někdo, kdo podstupuje prvně trénink. Zkušenosti by se dali brát jako nejužitečnější ze třech aspektů. Letité učení v boji přináší ovoce. Během roků vás málokdo může překvapit. Přesto i zkušeného bojovníka, lze přemoct, když jste muž mnoha talentů a tvrdě se dřete výš," ukončí odezvu k Joanně, přičemž stále hledí na kolbiště, na kterém měl nyní vystoupit Tygett proti jakémusi zbloudilému rytíři z nepříliš známého rodu.

Pohledem byla zaměřená na Steffona. Byla si téměř jistá, že se hlavního slova ujme on. Také se zdálo, že se už nadechuje k prvním slovům, ale místo toho začal Tywin. Svou pozornost tedy Joanna obrátila ke svému bratranci. Na jednu stranu ji zalichotilo, že se pobočník ujal slova. Koutky úst jí vylétly do vřelého úsměvu. Ruce si sepjala v klíně a poslouchala. V polovině jeho proslovu mu chtěla skočit do řeči. Nadechla se, ovšem včas se zarazila. Bylo velmi neslušné přerušovat druhé a byla si jistá, že Tywin by něco takového bral ještě hůř. Nechtěla, aby jí kdokoliv označil za neomalenou. Během jeho proslovu ji nevědomky vyjelo pravé obočí více do obloučku, jak se soustředila. V hlavě si pomalu sestavovala odpověď, ale stále vnímala každé jeho slovo. Jediné, co ji vadilo, byl fakt, že se na ní Tywin ani nepodívá. Sice mluvil k ní, ale pohledem byl stále u turnaje.

Když domluvil, byla Joanna ticho. Na kolbišti se objevili další dva rytíři. Když proti sobě vyjeli, v poslední moment, než se střetli, pohlédla k zemi. Jen na okamžik. Jakmile uslyšela náraz i tvrdý dopad na zem jednoho z mužů, opět upřela své zelené oči na místo hlavního děje. „Z vašich slov se dá soudit, že nevěříte ani na štěstí, natož na náhodu. Přitom bych si dovolila tvrdit, že právě štěstí a šťastná náhoda dává lidem lepší pocit ze sebe sama, či snad ze svého života. Nemá snad lidská povaha ve zvyku přisuzovat dobrým událostem vyšší význam a přirozeně je hodnotit jako štěstí? Nebo se vás nic takového netýká, lorde Tywine?“ Měřila si ho pohledem a neustále se usmívala. Joanna se mohla pyšnit přirozeně přísným výrazem ve tváři, v tom si byli s Tywinem podobní, ale v kombinaci s úsměvem vypadala Jo spíše provokativně.

Došlo snad k něčemu podobnému, když Tywin vyhladil dva rody? Podcenili ho velitelé jako velmi mladého a nezkušeného? Dost možná nečekali, že mladý lev bude mít takovou odvahu, odhodlání i schopnosti. Celé království teď bylo na pozoru a podcenit pobočníka nehodlal nikdo. Snad sám Tywin se pokládal za muže mnoha talentů, když dokázal porazit zkušenější bojovníky. Jeho ambice nebyly zrovna malé, ale jako jeden z mála je opravdu plnil. Ne, u Tywina nešlo jen o prázdné řeči.

Pozorovala kolbiště před sebou, kde se chystal rytíř patřící pod Steffona a proti němu rytíř z rodu Thorne. „Jeho výsost a lord Baratheon by měli být rádi, že vás mají za blízkého přítele, lorde pobočníků. Tak mladý jste dokázal více, než většina mužů za celý život. Do budoucna by s vámi měřil síly jen pošetilec.“ Otočila se opět na Steffona, na kterého se usmála. „Nenahání vám tak úspěšný muž hrůzu? Až si říkám, v čem je to tajemství? Jistě ho jako přítel znáte dobře, podělil by se lord Lannister o své tajemství úspěchu?“ cíleně mluvila, jako by Tywin nebyl hned vedle ní. Věnovala lordu Tywinovi ještě krátký pohled, než ji to přeci jen nedalo. „Ve zlatém kožichu nebo červeném, lev má stále drápy, a mé jsou dlouhé a ostré, můj lorde, stejně tak jako tvé. A tak řečnil, a tak pěl, ten lord z Kastamer.“ Nezpívala, ale její přednes byl zvučný. Recitovat něco více poetického, jistě se zaposlouchá do zvuku jejího hlasu nejeden muž. Po jejích otázkách i výstupu se Steffon pobaveně rozesmál. Zato Aerys ji věnoval nepříliš pěkný pohled.  Rozhodně by si nedovolila zpochybnit krále a stavět Tywina na vyšší či lepší místo, než je právě král. Přesto, co dokázal Aerys a co dokázal Tywin? Který z nich jen řečnil, zatímco druhý konal? Raději ale přestala. Lépe se usadila na židli a pohlédla na kolbiště. Právě včas, aby byla svědkem nepěkné podívané. Rytíři se střetli, dřevec se zlomil a velký kus dřeva skončil v krku soupeře. Ten padl k zemi za doprovodu smrtelného chroptění a rychlému vykrvácení. Joanna byla tím pohledem zhrozena. Nedýchala, sevřel se jí žaludek, po těle přeběhl nepříjemný mráz a na pár chvil nebyla schopna ničeho. Věděla, že takové nehody se stávají. Pro mladou lady to ale nebyla vhodná zábava. Určitě by něco takového sama nevyhledala. Ovšem kvůli společnosti, ve které se nacházela, se rychle oklepala. Snažila se nedat nic najevo a opět se mírně usmála.

Svůj pohled upíral nadále ke kolbišti. Hodlal dát najevo svůj vděk, za tuto poctu, kterou mu Aerys vyložil. Ačkoliv pro něj byl tento druh zábavy podřadný, Steffon i král se nanejvýš bavili. Sázeli se, kdo zvítězí a popichovali Tywina, že by se též mohl zúčastnit jako zamaskovaný rytíř. Všem by, dle jejich slov, vyrazilo dech, kdyby některý z nich vyhodil ze sedla neohroženého lannisterského lva. Mohli by se poté obávat jejich hesla "Lannister vždy platí své dluhy." Jenže on ze sebe nemínil dělat žádného šaška, i krále rezolutně odradil od toho, aby ten nápad aplikoval na sobě. Nehodlal ohrozit jejich nové spojenectví Aerysovou nerozvážností. Ačkoliv měl hlavu plnou dobrých nápadů a obdivuhodných ideálu, stále se choval jako rozjařilý mladík, jež pokukoval po dívkách, přestože byl již ženat se svou sestrou. Ta tradice se mu zdaleka nepozdávala, ale plnil otcovo přání a jistě též hodlal zachovat čistou rodovou linii. Přestože si o tom Tywin myslel své. Zajisté se neříkalo zbůhdarma, že si Bůh při narození dalšího Targaryena, hází mincí. Pro jednou s cizím výrokem souhlasil. V historii bylo mnoho dobrých králů a mnoho šílených. On mohl pouze odrazovat Aeryse od špatných nápadů a vkládat mu své, lepší. Od toho pobočník byl. Sloužil králi a udržovat Říši v bezproblémovém chodu.
Přestože oči vnímaly turnaj, pozornost byla zaměřena na Joannu. Ta žena v sobě měla něco, co jej přímo nutilo jí odpovídat na její nekonečné otázky. Naštěstí měli logické zaměření. Být nesmyslné a hloupé, ani by se neobtěžoval. Steffon by se v takovém případě milerád chopil sebetupějšího stvoření, naštěstí jeho sestřenice k takovým nepatřila. Nevídal jí příliš často, prakticky od dětství neměl čas ani příležitost s ní promluvit, ale musel soudit, že z ní nevyrostla jednomyšlenková žena. U jiných by to bral jako problém, u ní jako výhodu. Lannisterové byli silní rod, inteligentní a bylo by hanbou mít v něm dalšího Tytose, ať mužského či ženského pohlaví. Joanna byla jedna z mála, která ho dokázala slovy zaujmout, ale to neměnilo nic na tom, že by jí hodlal ukázat, jak moc jej to zajímá.
"Štěstí je jen iluze. Pouhá pověra, jež se nese dál jako mor. Za každou významnou událostí stojí dobrá strategie, proveditelný plán a tvůrce, který si je vědom obětí, též jako výhod. Ti, co tvojí naše dějiny nevěří ve štěstí či náhodu. Věří v sebe a v to, co mohou vybudovat," bláhovost se snažit ke zkušenostem a inteligenci procpat něco tak nereálného jako je štěstí a náhoda. Nevěřil ani v osud. Nikdo jeho budoucnost nedržel, on si jí přetvářel dle svých možností. Nesmířil by se s tím, kdyby za něj rozhodoval někdo jiný či aby měl život nalinkovaný někým jiným než sebou. Hodlal něco vybudovat, zdokonalit svůj rod a povznést jej nad všechny ostatní. A to vše předat svým potomkům. Další generaci, kterou nebude moc kontrolovat. Nebude to štěstí ani smůla, když jeho rod bude žít dál nebo jej další generace promění v prach.
Následující slova, jež jí vylétla z úst s učiněnou lehkostí, byla velmi nebezpečná. Stačilo pouze těknout očima po Aerysovy, aby poznal, jak se jej to dotklo. Nehodlal se nad něj povyšovat. I přestože to tak mohl cítit, král byl v tomto ohledu dosti žárlivý a on si jej nemínil znepřátelit hned zpočátku. Chtěl vidět ovoce jejich společné práce, ne říši uvadající pod raněnou pýchou jednoho Targaryena. Tudíž mlčel. Slovo přenechal Steffonovi, ten ze všech problémů dokázal vybruslit svou beztarostností. Měl těsně před zásnubami s Cassanou Estermont. Dobrou partii z dobrého rodu. Ale ani ta nemohla zkrotit toho rozbouřeného jelena v něm.
"Ten? Ten si svá tajemství vezme sebou do hrobu," zasmál se nad tím Baratheon, který oplatil Joanně úsměv než se pokusil dalšími slovy rozesmát i zamračeného Aeryse. Její recitace nové písně králi zaručeně na náladě nepřidala. Naštěstí byla celá situace přerušena náhlou smrtí rytíře z rodu Thornů. Ženy lapaly po dechu, muži na to pohlíželi s hladovostí šelmy a on pouze analyzoval příčinu nešťastného skonu. Jasná chyba panoše. Špatně upevněný nákrčník zabil nejednoho muže.
Všiml si, jak Joanna vedle něj ztuhla. Nejspíše její první mrtvý. I na takovou dálku to dokáže zapůsobit svým špatným kouzlem, jež je fascinující též jako obludné. Nepřidával tomu o nic větší váhu než zbytku turnaje. Nehody se stávají, ale viníci jim mohli snadno zabránit.
Ač se díval na tu spoušť, vnímal sestřenčinu úzkost, snad i proto se mu ruka sama od sebe pohnula směrem k ní a snad v konejšivém gestu se položila na její. Nezvyklá reakce, která zaskočila i samotného Tywina. V okamžení, kdy si to uvědomil, ruku stáhl. Takové důvěrnosti nechoval ani ke své sestře a to mu byla nejbližší osobou ženského pohlaví. Nechápal ten náhlý zkrat, ale nemínil to opakovat. Z chyb se moudrý muž učí. Pokud to chyba byla.
"Tohle mi bude Ulmer vyčítat do konce mého života," posteskl si Steffon nad smrtí rytíře jeho neženatého vazala. Probudilo jej to z podivných myšlenek a vrátilo zpět na zem. Na pevnou a jistou, kterou nemínil opustit. Nikdy.

Nesouhlasit s mužem bylo nebezpečné. Žena by si neměla dovolit mít jiný názor. Měla by sedět jako poslušná ovečka a hloupě přikyvovat. Lichotit mužům, jak jsou chytří, vtipní a stateční. Byla snad Joanna ovce? Nikoliv. To bylo mnohdy problémem. Ráda mužům odporovala, proto se setkávala s nepochopením. Většina dokázala ocenit její pohlednou tvář, ale její mluvení a otázky už ne. Dali přednost ovečce, která s úsměvem a chichotáním podpoří všechno, co řeknou, i kdyby šlo o sebevětší hloupost. „Jsem tedy zvědavá, zda se jednou najde někdo, kdo by vás přesvědčil o opaku. Jestli někdo změní váš názor a vy přiznáte, že by štěstí mohlo existovat. Či naopak, zda někdo změní můj názor a opravdu nebude štěstí ničím jiným než iluzí.“ Nepatrně se znovu usmála. Tentokrát si ale uměla, nastavil pomyslnou stopku. Argumenty proti němu měla a užít jich mohla s grácií. Nehodlala si ale při první příležitosti zkazit další možnost si v budoucnu s lordem pobočníkem promluvit. Ona ve štěstí věřila. Mělo přeci mnoho podob a každý si mohl najít tu jednu, kterou by respektovat. Bylo štěstí ve hře, v lásce v boji a další stovky příkladů. Mluvit ale o něčem takovém před muži by vysloužilo výsměch.

Její slova byla nebezpečnější, než si myslela. Aerys ji nevěnoval jen nesouhlasný zamračený pohled. Neodpustil si ani poznámku. „Lady Joanno, pozval jsem si vás, abychom společně sledovali turnaj. Kdyby stal o prázdná hloupá slova, pozvu si sem třeba blázna. Vyšlo by to na stejno.“ S Joannou to hnulo. Nepovažovala svá slova za hloupá a prázdná, krále rozčílit nechtěla. Pokorně přikývla a usmála se o něco víc na Steffona, když pronesl svou poznámku.
Smrt rytíře překvapila lady více, než by čekala. Ztuhle seděla na svém místě, záda rovná jako pravítko. Sledovat muže, jak se dusí vlastní krví, nebylo nic příjemného. Pohled ale neodvracela. Chtěla dokázat, že i ve svém nízkém věku je dostatečně silná povaha, aby podobným věcem přihlížela. Ze ztuhlé křeče ji probral až hřejivý dotek cizí ruky. Pohlédla dolu, aby zjistila, že ruka, která drží je Tywina. Rychle a překvapeně se zadívala na svého bratrance. Muž od pohledu tak přísný, že si málokterá žena dovolila lorda oslovit, ji vzal za ruku v konejšivém gestu. Jakmile ji pustil, stáhla ruku blíž k sobě a obě si sepjala. Nečekala něco takového, proto úzkostný či překvapený výraz vyměnila za letmý úsměv.

Jakmile jeden z mužů promluvit, opět k němu pohlédla. Včas, aby si všimla, že druhá s dvorních dam ji naznačuje, aby se vrátila na své místo. Královna po něčem takovém nechtěla být přítomna. Proto se postavila a uhladila si rychle sukni. „Prosím, omluvte mě. Bylo mi potěšením. Lordové…“ zdvořile se uklonila, než se podívala na krále a uklonila se o něco hlouběji. „Vaše výsosti,“ pronesla a zamířila ke královně. Jen co byla Joana po jejím boku, zvedla se i ona a v doprovodu svých dam zamířila zpátky do sídla.

***

„Zkoušíš zatnout drápy už i do Tywina Lannistera? Že ti není hanba. Naše milá Joanna by nejraději všechny muže v království pro sebe. Měl by ti stačit král,“ zavrtěla nad dívkou, jedna z dvorních dam hlavou. „Do nikoho nic nezatínám. Navíc dobře víš, že to o králi jsou jen lži a pomluvy,“ bránila se Joanna, která se tak nespokojeně zamračila. Dívky seděly stranou u stolu a mluvily tak tiše, aby se slyšely jen mezi sebou. „Jen ti závidí, kdyby nebyla dvorní dámou, většina lordů na ni ani nepohlédne. A ty co na ní hledí, tak jen omylem. Vadí ve výhledu na královnu,“ zastala se blondýnky její přítelkyně z Dorne. Ty dvě k sobě měly poměrně blízko a vzájemně si byly oporou. Proto se také rozhodli bavit už jen mezi sebou. Kolem nich probíhala oslava. Už byl večer, hořely louče a svícny. Tančilo se, smálo a hrála příjemná hudba.

„Troufneš si přemluvit Tywina k tanci?“ pronesla společnice k Joanně. „Pokud ty přemluvíš k tanci Steffona.“ Dohoda byla uzavřena. Joanně bylo věnováno několik posměšných úšklebů od ostatních dvorních dam. Blondýnka si zahrávala s tím, čemu nerozumí. Měla štěstí, že s ní Tywin vůbec mluvil. Ale proč by s ní, u všech bohů, tančil? Takové věci ale Joanna neposlouchala. Postavila se a zamířila ke stolu, kde seděl král s královnou. Vedle nich pak Steffon a Tywin. Joanna vyměnila své šaty za večerní róbu. Vlasy měla pečlivě rozčesané, volně rozpuštěné a jen dva prameny po stranách měla zapletené dozadu. Postavila se zezadu vedle královny a ptala se, zda není nic třeba. Královna vše měla. Jak troufalé bylo vyzvat muže k tanci. Žena by si něco takového neměla dovolit. Musela na to jinak. „Nebavíte se, lorde pobočníku? Ještě jsem vás za celý večer neviděla s nikým tančit.“

To, co učinil, bylo nemyslitelné. Každý krok, každý pohyb či gesto pečlivě promyšlené i plánované se vymklo kontrole a jedna jeho část učinila tak absurdní věc, kteréž, doufal, si nikdo nepovšiml. Nikdo kromě jedné osoby - jeho sestřenice. Nedokázal v mysli dojít k důstojné odpovědi, proč svou ruku položil na její v konejšivém, tudíž slabošském gestu. Nikdy nikoho neuklidňoval. Vždy každému dával najevo, že se musí vzchopit a ustát i nemyslitelné. Sám tak činil, přesto zcela přišel o smysly, když projevil něco jako soucítění. Cítil se kvůli svému přehmatu slabý. Nikdo si jej nesměl všimnout a nesmělo to mít žádného opakování.
Na Joannu ani nepohlédl, i když cítil její rozpaky. Učiněná chyba. Jistě to též věděla. Jeho myšlenky se staly zmatenými, zcela odlišnými od běžného chodu. Zcela opomněl vnímat okolní svět, natož poslouchat Steffona s Aerysem. Vnímal jen Joannu, což jej mírně znervózňovalo. A Tywin Lannister nikdy nervozitu z cizí presence necítil. Do dnes. Jakoby se na celém kolbišti ocitli sami. Jen oni dva. Hleděli před sebe a snažili se popírat přítomnost toho druhého. Což bylo neodmyslitelné. Ten druhý přetrvával a snažil se dál, též jako první. Mohli by s celým tiátrem pokračovat do nekonečna, kdyby královna nezavolala svou dvorní dámu nazpět. Jakoby se mu celým tělem roznesla úleva. Další z mnoha emocí, jimiž neoplýval. Stalo se cosi podivného a on nedokázal identifikovat, co. Nebyl rád mimo dění, mimo dění vlastní mysli. Ale ta mu odmítala dát přímé odpovědi. Poprvé v životě jej zradila. A tato zrada byla neodpustitelná.

Turnaj skončil, vítězové dostali své ceny, ale oslavy pokračovaly dál. Pouze se přesunuly pod strop Rudé bašty. Rozloučil se se Steffonem a spolu s jeho výsostí se vypravili do útrob královy říše. Museli se nachystat na finální část oslavy. Zatímco Tywin udržoval mlčení, Aerys jej prolomil.
"Měl by sis srovnat sestřenici, Tywine. Její hlas se sice poslouchá krásně, ale ta slova, co z nich vychází," nesouhlasně zavrtěl hlavou a co jediného mohl Tywin učinit než pokývnout hlavou, promyslet slova a vypustit je z úst.
"Postarám se o to," jediné, co bylo vhodno. Mohl si promluvit se svým otcem a přenechat problém jemu, ale on nebyl typ muže, jež se ukrývá za jiné.
"To by jsi měl. Nechci mít po boku své ženy někoho, kdo si do úst nevidí. Ačkoliv je to překrásné stvoření a muž, jež jí získá bude šťastlivec," z hlasu mu zaznívala jasná žárlivost. Nebylo na tom nic překvapivého. Každý si všímal lačných pohledů, jež král věnoval královnině dvorní dámě. I Rhaella si toho byla vědoma a často si jí volala nazpět k sobě, když si Joannu Aerys uloupil pro sebe. Touha, podivná emoce, zmítala jeho výsostí v neslovném tanci a nemínila jej opustit. Musel s tím něco učinit, nechtěl, aby byl král rozptylován. Říše potřebovala jeho myšlenky, ty, jež věnoval cizí ženě. To se muselo změnit.
Oblékl se do typického lannisterského purpuru. Více slavnostní oděv než ten jenž měl na turnaji. Na hruď upevnil zlatou ručku, jež jasně značila, jakého postu se mu dostalo. Byl na to hrdý. Takto mohl jejich rod opět povznést na vrchní žebříček. A následně poté i spojit draky s lvi. Jeho budoucí dcera se stane královnou, ženou malého Rhaegara a jeho budoucí syn Tywinovým následovníkem a dědicem Casterlyovy skály. Pokud by nabyl i jiných potomků, dostalo by se jim patřičného zaopatření. Lannister nenechá druhého Lannistera, aby činil něco podřadného či se uchytil do nevýhodného svazku. Svého otce přitom opomněl. Ani jej nechtěl považovat za Lannistera, ne po všech přehmatech a zvláště po jeho sestře, jež byla zasnoubená s Freyem. Nejodpornějším a nejpodřadnějším rodem z celých říčních krajin. Nemínil mu to nikdy odpustit.
Dostavil se na své místo po králově pravici. Zábava se dostávala do řádného tempa, lidé tančili, popíjeli a smáli se. Ne jinak tomu bylo u Steffona a Aeryse. Zato on se nemínil pustit do něčeho, co by jej mohlo rozptylovat. Byl tu z pouhé povinnosti. Mínil dokázat, že si té pocty váží, ale nehodlal se zapojit.
Opět chvilkami promlouval s přáteli a chvilkami pozoroval lidi, když se opět zjevila ona. Myšlenky, kdysi zklidněné, se opět proměnily ve slet much, jež každá mířila jiným směrem. Kamenná tvář přesto zůstala. Zato Aerys se zatvářil nelibě, když se její pozornost zaměřila na Tywina.
Hodlal odpovědět, na každou otázku, pokud nebyla vyloženě stupidní, náležila odpověď, ale věčně radostný Steffon jej předběhl.
"Má lady, on po celou oslavu čekal pouze na vaší přítomnost, aby vás vyzval k tanci, že je tomu tak Tywine?" nenápadně na něj mrkl a vyloženě jej popostrčil k Joanně. Modré oči probodly ty věčně radostné, zato jej probodly typicky fialové. Co mohl učinit jiného, než-li požádat Joannu o tanec. Nemínil jí znemožnit Steffonovou výřečností.
"Steffon vskutku miluje přehánění, přesto vás rád požádám o tanec," nabídl jí svou ruku a čekal, zda se jí chopí či odmítne. Cítil jistý neklid, který nejspíše jeho baratheonský přítel vycítil jako zvěř raněné zvíře. Zato Aerysova tvář se stáhla do zamračené grimasy, téměř nenávistné. Musí jej zbavit té podivné touhy nebo jej zničí a s tím i celou říši.

Pro Joannu to byla hra. Vlastní způsob, jak si dokázat svou mimořádnost. Nesmířila by se s tím, být jen obyčejnou ženou. Chtěla vyniknout nad ostatními. Byla si vědoma, že Tywin je jen jisté rozptýlení. Její bratranec byl zvláštní muž. Od dob co jej viděla naposledy, se změnil k nepoznání. Jakoby mu žádná žena nebyla dost dobrá, nebavil se s nimi, neusmíval se na ně. Muž, který mohl mít kteroukoliv na světě, a přesto neprojevil zájem o jednu jedinou. Tušila, že jeho pozornost, kterou se jí uráčil věnovat, pramení z jejich příbuzenského vztahu. Jak jinak by jej mohla zaujmout? Byla to slušnost, která mu velela odpovídat na její otázky. A přesto… onen stisk ruky při turnaji. To nebyla povinnost ani slušnost, důvěrné gesto, které by od muže Tywinových rozměrů zajisté neočekávala.

Kdyby jí šlo o pouhé zviditelnění, stačilo využít Aeryse. S největší radostí by ji učinil svou oficiální milenkou. Dostávala by od něj dary, mohla by k němu promlouvat, těšila by se jeho zájmu a časté přítomnosti. Nejednou se její otec nebo později starší z bratrů, pokusili popostrčit Joannu do Aerysovi postele. Byli si jisti, že by Joanna pomohla rodu, našeptávala králi to, co chtějí oni. Pro světlovlasou dívku ale nic takového nebylo myslitelné. Co byla milenka krále víc, než jen dobře známá děvka? Těžko by si našla důstojné manželství. Králi by porodila levobočky, kteří by nesli bastardská jména. Kdepak, až ona někomu děti porodí, budou mít krásné dobře znějící jméno. Budou to potomci důležitého rodu se slibnou budoucností. Zájem krále jí lichotil, někdy byl ovšem nepříjemný a na překážku. Většina mužů se od Joanny raději stáhla, když je král obdaroval zamračeným pohledem. Byl to velký žárlivec na to, že žárlit neměl právo. Kolik potencionálních manželů už asi mladé lady odloudil?

Slova Steffona jí pobavila, dobře věděla, že přehání. „Lorde Baratheone, uvěřit vaším slovům, budu brzy velmi domýšlivá.“ Její odpověď byla pohotová a tvář stále stejně rozzářená. Nedala najevo vnitřní pochyby. Steffonova slova byl obyčejný vtip, způsob jak si rýpnout do přítele a snad jej popostrčit. Jenže pokud by se Tywin rozhodl mlčky sedět, lady z toho zajisté nevyjde dobře. Znemožnila by se. Výsměch královnin společnic by byl okamžitý. K jejímu překvapení, ale Tywin souhlasil. Chvilku jen hleděla do jeho očí, než vložila svou ruku do jeho.

„Proto je lord tak oblíbený vypravěč. Jeho potřeba přehánět dodává příběhům jisté kouzlo,“ pronesla mile. Hra, která se stala jistým potěšením. Nebyla to jen radost nad tím, že je dost možná jedinou ženou, se kterou Tywin kdy tančil na veřejnosti, nebo snad, že splnila svůj úkol. Při nabídce jeho ruky v ní poskočila obyčejná čirá radost. Až něco takového nečekala. Nechala se Tywinem odvést na taneční parket a přitom nezapomněla věnovat krátký, přesto arogantní výraz dvorním dámám. Podcenit jí, byla chyba. Netřeba zmínit, že spoustě žen zmizel úsměv z tváře.

Celá trojice včetně krále překypovala zajímavostí. Nejmladší z nich Steffon. Neustále veselý muž, který sršel vtipem, rád vyprávěl i pil. Zábava bylo přesně to pravé pro něj. Vysoký muž a skvělý válečník. Pro mnohé ženy typickým objektem zájmu. Opravdu velmi pěkný, ale také to o sobě dobře věděl. Pak tu byl král Aerys. Nejmenší z trojice, přesto stále dost vysoký. Rozhodně se nemohl řadit mezi hezounky, ovšem ženy rády tvrdily, že má král své kouzlo. Těžko říct, zda se těšil takového zájmu kvůli vzhledu nebo kvůli koruně. Muž plný ideálu ale velmi háklivý na svou pravdu a věci, které vlastnil. Nakonec Tywin. Nejstarší a také nejvyšší z mužů. Důstojný budíc v lidech respekt. On měl své charisma, jeho nedostupnost byl důvod, proč se o něj ženy zajímaly. Většina chtěla prolomit onu tvrdou skořápku a zjistit, co je pod ní. Všechny marně. Bylo jen dobře, že k tanci ji vyzval Tywin. Joanna byla na ženu nezvykle vysoká. Tančit s Aerysem, rozdíl pár centimetrů v jejich výšce by byl tak nepatrný, že by se zdáli stejně vysocí. U Steffona už by možná výškový rozdíl byl znát, ale jen s Tywinem byl opravdu vidět. Kterákoliv jiná žena by vedle Tywina vypadala křehce a drobně. Měl úctyhodnou výšku a ženy s vyššími podpatky stejně musely namáhavě zaklánět hlavu. Joanně stačilo pozvednout bradu a viděla dostatečně.

Zastavili se na parketu, tak aby Joanna měla možnost vidět na krále. Všimla si jeho výrazu. Nevěstil nic dobrého. Šla si pouze zatančit a on na ně pohlížel jako na zrádce říše. Neměl by přát, aby se jeho nejlepší přítel dobře bavil? Dosud neutrální pohled královny se též změnil. Vadilo jí, že král věnuje svůj pohled jen Joanně. Pocítila osten žárlivosti, dostávalo se jí zcela nezasloužené pozornosti. Ovšem byla ráda, že se její dvorní dáma ochomýtá jednou také okolo jiného.

Hudba začala hrát a Joanna se poklonila, jak bylo zvykem. Vložila své ruce do Tywinových a začali tančit. Tento tanec byl poměrně jednoduchý. Spočíval v různých variacích tančení v kruhu, kdy se některé dvojice občas proplétali a na chvíli si vyměnili partnery. Zároveň bylo dost prostoru, aby si taneční partneři sdělili krátké zprávy. Toho musela využít i právě Joanna. „Už se bavíte, lorde Tywine?“ Pohlédla do jeho očí, které ji pro jednou připadaly přívětivější.

Zajisté měl věk na pokračování své rodové linie. Možná již o pár let přesluhoval, ale u žen to byl mnohem větší prohřešek. Muž mohl být jakkoliv stár a stále se mohl dočkat potomka. Žena nikoliv. Přesto Aerys již svého měl, Steffon se zasnoubil a on neměl v dohlednu ani jedno z toho. Otec mu již nabízel spoustu žen, dle jeho měřítek krásných žen, ale žádná nebyla vhodná. Samé malé rody, slabé rody. Nic s čím by hodlal spojit velké jméno Lannister. Tytos Lannister znemožnil jejich rod dostatečně, nehodlá v tom pokračovat výběrem špatné ženy. Se svým postavením si mohl vybírat a mínil tak učinit. Nikdo kromě otce nebyl dosti kurážný, aby mu nabízel slaboduché ženy z neznámých rodů. Natož freyské ženy. Otci zřejmě nestačilo, že do jejich rodu vhodil Gennu. Její děti snad budou mít typické rysy Lannisterů a ne ty fretkovské Freyů. Byl vysoce znechucen, že s něčím takovým bude příbuzen. Mít tehdy dost pravomocí, zrušil by jejich sňatek hned v počátku. Ale již bylo pozdě. Příliš pozdě.
Pozorovat slavnost jej přivádělo na podobné myšlenky. Spousta žen z menších či větších rodů. Krásné, ale nijak zajímavé. Steffon jej upozorňoval i na dvorní dámy královny. Především na dornskou princeznu, ale on neměl žádný zájem spojovat svůj rod s Dorny. Sic svým způsobem obdivoval jejich nezávislost a bojové schopnosti, ale v mnohých aspektech to byli stále podivní barbaři, jež všem příliš uvolňovali provaz. Do manželství se mnoho rodů nehrnulo a když, tak měli velice otevřený svazek. Po Dorne pobíhalo nejvíce bastardů z celých sedmi království. To nebyla dobrá vizitka. Navíc, nehodlal mít ani barevné děti. Každý Lannister, jež žil, byl blond se světlou pletí a se zelenou či modrou barvou očí. Nehodlal na tom nic měnit. Mohli se tím nadřazovat nad ostatními. Vzhledem, povahou i postavením.
Obhlížení bylo ukončeno příchodem Joanny. Ta dáma věděla, kdy je vhodno se přiloudit do mužské společnosti. Jenže jak si všímal, Aerysovy nebylo po chuti, když si všímala někoho jiného než-li jeho. Skutečně bude muset něco s tímto problémem učinit. Nejspíše Joannu, jakožto její nejstarší bratranec, provdat co nejdál od krále to bude možné. Jeho nebezpečná touha musí být zahubena dřív než rozpukne v hrozivý květ plný trnů. Nejspíše dalším olejem do rozvířeného plameného orkánu bylo Steffonovo popíchnutí. Věděl příliš dobře, že nebude moct odmítnout nebo spíše nenavrhnout tanec. Zostudil by tím Joannu a jakožto člen rodu Lannisterů, na to neměl pomyšlení.
Ponechal Steffona jeho úsměvům a Aeryse zamračenému šklebu a vypravil se s Joannou na parket. Nemohl necítit králův pohled jako ostré dýky v zádech. Ten muž byl v tomto ohledu směšný. Král, jež žárlí na ženu, která mu nepatří. Touha, nebezpečná emoce. Bude muset učinit patřičné kroky dříve než to krále poznamená. Musí se soustředit na výchovu budoucího krále, nalézt mu vhodnou ženu a starat se o to, aby jeho slova nezůstala pouhými slovy. Samozřejmé mnoho slibů, jež vypustil z úst, bylo nesplnitelných, ale díky jeho umu by se na to dalo zapomenout splněním jiných splnitelných slibů. Mohli společně mnoho dokázat, ale v takovém případě svou pozornost nemohl směrovat k Joanně. Ačkoliv mu musel dát za pravdu, že bylo těžké být vůči ní chladný. Zpočátku si myslel, že je vůči ní zdvořilý z důvodu jejich stejného původu. Ale zřejmě v tom bylo i něco jiného. Měla svůj vlastní osobitý šarm, jemuž se nedalo lehce odolat a ač tak působila bez vlastního přičinění, okolí kolem ní jihlo a měnilo se. Nejspíše proto na ní mnohé dámy hleděly skrze prsty. Mohla kterékoliv lehce odloudit a získat pro sebe. Stejně jako se mohla stát královou milenkou s mnohými výhodami. Nebyl slepý ani hluchý, aby nevěděl, že jeho sestřenici podobné rady našeptávali její bratři i otec. Cenil si jejího odporu, přestože ženy dle něj, měly poslouchat. Ale ne takovým to radám. Po boku krále by se stala pouhou společnicí, žila by jako společnice a zemřela jako společnice. Žádná budoucnost, žádní potomci se jménem. Joanna nejspíše smýšlela podobně, proto krále odmítala. Ale tím se stávala i problémem.
On narozdíl od sestřenice na krále neviděl, přesto ten pohled stále cítil. Měl tušení, že se jej Steffon též pokouší postrčit k tanci, ale on se namísto toho hodlal chovat jako žárlivý hlupák. Nehodlal takové jednání komentovat. Natož se nad ním rozmýšlet.
Jako každý muž či žena z dobré rodiny byl naučený různých tancům, přestože od dob, kdy se je učil, je nijak nepraktikoval. Tanec mu přišel jako dámská zábava. Nikterak jej neinteresoval. Několikrát a na pár chvil změnil partnerku než se napevno vrátil k Joanně. Již dlouho neměl možnost si jí prohlédnout takto zblízka. Díky její výšce nemusel ani hledět příliš nízko.
"Samozřejmě, kdo by se nebavil po boku pravé lannisterské lvice," odvětil svým neutrálním tónem, přestože slova z jeho úst zněla podivně. Aspoň dle jeho měřítek. Ale v její přítomnosti jej žádná lepší odpověď nenapadala. Popravdě se díky ní cítil ... zmatený. Odpovědi mu připadaly cizí, myšlenky ještě cizejší. Připadal si snad takto Aerys v její přítomnosti? Možná jí mohl ze všech Lannisterů připodobnit k těm nejnebezpečnějším. Co byla armáda či respekt v porovnání s okouzlením ženy. S tím se muselo něco stát.
Chvíli s ní tančil, mimoděk si vštěpoval každý její detail do mysli. Sněhověbílou pleť, zlaté kadeře. Její oči se zdály oříškové, on v nich přesto spatřoval lannisterskou zeleň. Ústa, jež byla stvořena pouze k úsměvu. Téměř jej to donutilo pohnout s vlastními koutky, naštěstí v sobě objevil poslední kousek sebeovládání.
"Mohl bych si s Vámi promluvit v soukromí, má lady?" otázal se jí, když tanec skončil. Měl pocit, že celý tanec opět provnímal pouhým hleděním na svou sestřenici. Skutečně nebezpečný Lannister. Král na něj hleděl jako na vyvrhela, přestože on hodlal vykonat jeho žádost. I kdyby si chtěl pouze s Joannou promluvit jako bratranec se sestřenicí, král neměl právo do toho zasahovat. Neměl v žádném případě právo zasahovat do čehokoliv, co se jí týkalo. Nebyla jeho majetkem a ani se jím nestane. I o to se postará.

Během tance stále cítila Aerysův pohled, který nebyl vůbec příjemný. V jednu chvíli ji dokonce přejel mráz po zádech. Nepatrně se zachvěla, jakoby na ni sáhla samotná smrt. Naštěstí to bylo v době, kdy Tywin zrovna tančil s jinou partnerkou. Během tance pohlédla ke králi s mírně nakrčeným obočím. Omezoval jí. Snad kdyby mohl, uvrhne jí do zlaté klece. Měl by jí pro své potěšení. Nemohla by uniknout, ale nikdo by nemohl ani k ní. Jenže lvice nepatří do klece, tam se zavírají ptáčkové. Někdy si přála vrátit se zpátky domů. Pozice dvorní dámy byla lákavá a skvělá, dostala se na místa, o kterých se ostatním dívkám ani nesnilo. Poznávala tolik důležitých a zajímavých lidí. Jen kdyby si jí král všímal méně, byla by v hlavním městě mnohem raději. Jeho zájem byl snad původně lichotivý, ale hraničil s posedlostí. Když je ženou posedlý muž, stačilo říct otci či staršímu bratru. Elegantně bylo pak dotyčnému vysvětleno, ať se dívce klidí z cesty. Či snad stačilo prohodit pár slov před manželem a sok byl zničen. Jenže jak naložit v takovém případě s králem? Bratr ani otec se za ní nepostavili a manžel? Nebyl a díky králi snad ani nebude. Přitom moc dobře věděla, že mládí není věčné. Měla věk na vdávání a s přibývajícími roky bude možnost partnerů jen horší a zoufalejší.

Když se v její přítomnosti znovu objevil Tywin, neubránila se úsměvu. Hned byla veselejší a krále nemínila nadále pozorovat. Chtěla mu odpovědět, že lev se přeci musí cítit lépe v přítomnosti lvice, nežli ovcí. Ovšem to mohla být další nepěkná a hlavně nebezpečná poznámka, kterou v sobě proto raději zadržela. Než vymyslela adekvátní odpověď, měla pocit, že uběhlo až moc času. Zdálo by se, že o odpovědi moc přemýšlí. Proto se zmohla jen na krátké sklopení očí k zemi, než se znovu zadívala bratranci do očí a jen se sladce usmála. Tváře získaly nádech červeně, aniž by si to dívka uvědomila. Tywin jí skutečně zalichotil.

Začala si ho prohlížet, tak jak již dlouho nemohla. Pamatovala si ho jako malého chlapce. Už tehdy se dokázal tvářit, jakoby tíha světa ležela na jeho ramenech. Měl ovšem šarm malého rošťáka. Světlé vlasy padající mu do čela, upřímné modré oči, ve kterých sem tam zajiskřilo a několik světlých pih na nose a tvářích. Muž, který s ní nyní tančil, měl s malým Tywinem společné jen jméno. Nejvíce nyní zkoumala jeho oči. Vymizela z nich ta dětská radost a dobrota. Přesto byly fascinující. Chladná modř dokonale měnila jeho tvář. Nepotřeboval vůbec používat mimické svaly, stačil jediný pohled, nepatrná změna v očích a celá tvář náhle vypadala jinak. Mírně natočila hlavu na stranu a zkoumala ho dál. Chvíli na to zjistila, že se jí bratranec vlastně líbí. Nebyl to jen charismatický muž, připadal jí pohledný. Upravené vlasy, jedinečný pohled, vážná tvář, dokonalé držení těla, to vše na ní začalo působit jako podivné kouzlo. Přišla si zmatená. Jak to, že dřív v Tywinovi nic podobného neviděla? Bylo to jen onou blízkostí? Viděla, jak si jí prohlíží. Znovu ji zamrazilo, ale tentokrát příjemně.

Jeho otázka po skončení tance, ji překvapila. V hlavě přemítala o důvodu. Udělala něco špatně? Chce jí vyčítat její chování na turnaji před králem? Chce jí snad kárat za pozornost, která se jí od krále dostávala? Za tu přeci nemohla. Nebo se chtěl přidat k bratrovi a dát ji jistá doporoučení? Kdo byl, aby se nechala napomínat od muže jako je on? Byl budoucí hlavou rodu, přesto by si od něj výčitky nechala líbit jen velmi těžko. Ovšem… třeba ji nechtěl nic vyčítat. Třeba jeho otázku zbytečně komplikovat. Možná si chtěl promluvit tak, aby je jednoduše neposlouchalo více uší, než bylo třeba. Její rozhodnutí nakonec podpořil i Aerys. Nejen, že se stále tvářil jako bůh pomsty. Obávala se, že by ji k tanci mohl chtít vyzvat i on. Nepotřebovala dávat další záminky k hanlivým slovům. Nepotřebovala snášet vyčítavý pohled královny. Tywin byl přeci jen její bratranec. Proč by si rodina nemohla promluvit jen docela obyčejně? Usmála se tedy na něho a přikývla. „Zajisté, můj lorde.“

Svou ruku vložila opatrně do nabízeného rámě. Opět se několik očí upřelo právě na její maličkost. Pouze se hrdě narovnala a se samolibým úsměvem vyrazila z hlavní síně. Jeho blízkost jí byla příjemná. Procházeli po potemnělé chodbě, kterou osvětlovaly pouze hořící louče. V hlavě se zrodila troufalá myšlenka. Zatímco se jej držela v rámci etikety, volnou ruku položila na jeho. Pohladila ho a ruku ponechala na místě. Potřebovala si potvrdit, nebo naopak vyvrátit události na turnaji. Zda je pouze moc domýšlivá a nic to neznamenalo, či… tam bylo něco jiného. Ruku po chvíli stáhla zpět k tělu. Jakoby se nic nestalo, přesto si na jeho reakci dávala dobrý pozor.

Zastavili se až dál od hlavní síně, zvuk z oslavy k nim doléhal jen slabě. Nikde ani živá duše, nebudou je rušit. Pustila se a postavila tak, aby na Tywina co nejlépe viděla. „O čem jste si přál se mnou mluvit, lorde Tywine?“ zeptala se a ruce spojila před sebou. Pozorovala jeho tvář a snažila se v ní cokoliv vyčíst, nebylo tam však nic. Byla dokonale zmatená. „Doufám, že nejde o nic vážného,“ dodala zdvořile, aby si alespoň první myšlenky uspořádala a měla tušení, o čem jejich rozhovor bude. Co se asi právě dělo v hlavní síni? Zuřil Aerys, když opustila síň v doprovodu Tywina? Byl jeho nejlepší přítel a její bratranec, neměl jediný důvod žárlit. Tywin se nikdy o žádnou ženu nesnažil, proč by něco takového měnil kvůli sestřenici. Byli vlastně rodina. Aerys si klidně mohl oddechnout, měl by začít přemýšlet racionálně. Ale co ostatní? Šeptají si už o jejich odchodu? Jak dlouho bude trvat, než z tak obyčejné věci, jako je odchod z oslavy, budou dělat nemyslitelné závěry? Lidé viděli jen to, co si přáli. Ostatní je nezajímalo.

Veškerá akce měla i svou opačnou reakci. Vždy si byl vědom dopadu veškerých událostí a jednal tak, aby pro něj vyšly v nejlepším světle. Pro něj a pro rod Lannisterů. Již od mládí cítil tu tíhu, jež na něj dopadá s postem nejstaršího syna a dědice. Nikdo mu to nemusel říkat, připomínat ani upozorňovat. On si toho byl vědom. Otec mu dopřál řádnou výchovu, přestože se k němu choval jako k obyčejnému dítěti. Vždy se jej pokoušel nahnat ven, aby si hrál s dětmi a přestal se učit. Využíval k tomu velice často Gennu a Joannu. Každá jej popadla za jednu paži a společnými silami jej vytáhli za Skálu. Nikdy se nechtěl přiznat k tomu, že jej dětské hry bavily. Tvářil se jako kamenná socha, ale v přítomnosti těch dvou to bylo velice složité. Ať byl sebevíc kontrolovaný, ony jej dokázaly vyvést z míry. Až se jeho bratři divili. I on se tomu podivoval. Ale nebylo to tak časté, aby nad tím musel ztrácet čas hloubáním.
Lordu otci nezáleželo na tom, jaký druh lorda z něj bude. Kromě vštipování rady "Dobrota a ochota jde ruku v ruce se spokojenými lordy i poddanými." Jistě rada nad zlato. On v ní nikdy nevěřil. Oči měl plně otevřené, když se od jistých let vždy vetřel na otcovy schůze, porady i audience. Způsob jakým řešil veškeré problémy byl pohodový a bezproblémový. Všichni jako ovce přikyvovali. Proč také odpor? Vše vycházelo v jejich prospěch, otec se vždy pokoušel každému zavděčit. A stále snaží, jenže nyní mu v ničení dobrého jména překáží vlastní syn. Sledoval to příliš dlouho, aby jej nadále nechal lordovat. Otec ustoupil bez jakýchkoliv problémů, prakticky se jej nemusel ani ptát či jej na to upozorňovat, otěže pomalu přešly na Tywina a Tytos s klidem měl neskonale mnoho času na své milenky i na rozesmívání svých lordů. Tywinových lordů. Ale nyní se nikdo nesmál tak, jak za starých časů. Dávali si pozor čemu se smějí a jak to vyznívá.
Nyní se naskytl další problém, který hodlal vyřešit. Pro dobro krále i celé říše, přestože jej Aerys pozoroval nenávistným pohledem, jež nikdy neměl tu možnost spatřit. Ale on se jej nemíní ptát, kdy si může promluvit s vlastní sestřenicí. Navíce, když mu to jeho výsost sama poručila.
Joanna s úsměvem souhlasila. Přijala jeho rámě a on jí mohl vyvést z šeptající si místnosti. Kuře nakrájíme na nudličky, vhodíme do rozehřátého oleje na pánvi a necháme zatáhnout z obou stran. Poté přidáme rajčata, papriku a kupovanou omáčku Sweet and Sour. Necháme povařit, mezitím necháme uvařit rýži. Po dovaření rýže je vše hotovo a připraveno ke konzumaci. Dobrou chuť! Nemohl ani pomýšlet na to, co by si mohla pomyslet, kdyby mu koutky skutečně ujely nahoru. Každý úsměv či smích mu připomínal otce, měl jej za slabost, přesto její úsměv byl zcela jiný. Něčím zvláštní, nevyvolával v něm odpor a nutil jej do stejného ... zločinu. Nepřestávala jej udivovat, přesto si oživoval paměť. Vždy byla taková. Vždy jej dokázala přemluvit k nemyslitelnému a vždy ... o ní měl zvýšený zájem. Ten opadl, poté co se jejich cesty rozdělily. Jakoby na něj přestal platit její vliv. Pravá lannisterská lvice.
Jak společně kráčeli, on ve svých myšlenkách, učinila Joanna velmi podivné gesto důvěrnosti. Cítil na hřbetu své ruky cizí, její. Teplou a jemnou dlaň, jež se o něj otřela a zůstala na té jeho. Převelice důvěrné gesto, příliš troufalé a ... něčím příjemné. Zajisté jej to vyvedlo z míry a ačkoliv se pokoušel tvářit klidně, tělem mu přejel mráz vzrušení. V každém případě měl její ruku šetrně setřást, nikdo nesměl nic takového spatřit. Příliš nebezpečné v domě plném zvědavých očí a zlých jazyků. Jenže ... něco jej před tím zadrželo. Se svou rukou nijak nepohnul, ani v dalším gestu ani v odmítavé póze. Zůstal částečně svým pánem. Ale bylo to přesně to o čem hodlal s Joannou promluvit.
Očima přelétl místnost, ujištivší se, že je nikdo nebude sledovat. Shlédl k sestřenici a promýšlel, jak by na to mohl jít šetrně.
"Jde vskutku o prekérní situaci, obávám se, že to vážné je," promluvil lehce a nechal slova vyznít do prázdna než pokračoval. ..."Jistě jste si všimla královy zvýšené pozornosti vůči vaší osobě. Mohl bych to spíše nazvat posedlostí. Doslechl jsem se, že jste jej odmítla, což je vskutku obdivuhodný čin, přesto jeho zájem to neodradilo. A jeho zájem vůči vám je nebezpečím pro královnu, říši i pro vás," hleděl do jejích oříškových očí s nádechem zelena, lehce se do nich zahleděl a zjistil, že zcela opomněl doříct myšlenku. Trhl sebou a učinil nepatrný krok dozadu, když zjistil, že se nevědomky přiblížil.
"Chtěl jsem s Vámi prodiskutovat případné možnosti," uzavřel svojí neprofesionální a zmatenou řeč. Vždy byl dokonalým řečníkem, problémy uměl řešit s chladnou hlavou a zajisté nikdy během hovoru neprošel zásekem. Do dne dnešního.

Lord Tywin na její snad nevinné gesto nijak nereagoval. Nepatrně se zarazila, než si z toho s úsměvem vyvodila závěr. Opravdu jen náklonnost díky příbuzenství. Kdyby toto udělala Steffonovi nebo Aerysovi, byla si jistá, že by jí za ruku vzali. Nebo by se otočili a s úsměvem na ní pohlédli. Něco takového však očividně nemohla očekávat od bratrance. Ani na ní nepohlédl. Možná jí to zamrzelo, když si během večera uvědomila pár věcí, které měli zůstat nevyslovené.

Stála proti němu a vracela mu pohled s lehkým úsměvem na rtech. Přestože ji upozornil, že téma bude vážné, snažila se na sobě nedat nic znát. V koutku duše přitom začala doufat, že se nestalo nic její rodině. Tywin by takové věci věděl jistě dříve než ona, jakož to hlava rodu. Slova vyzněla do prázdna a ona polkla v očekávání, jak bude rozhovor pokračovat. Když ovšem skončil, překvapeně zamrkala a úsměv jí z tváře zmizel. Nemohla uvěřit, že s tím začíná už i on. Tohle téma postupně ze srdce nenáviděla.

„Obdivuhodný čin, lorde Tywine? Mohu se zeptat, jak jste na to přišel? Král nežádá, král nařizuje a ostatní musí poslouchat, dvojnásobně to pak platí očividně pro ženy. Moji bratři tvrdí, že to byl hloupý čin.“ Krátce si povzdechla a zadívala se do země. Bratři ji navrhovali mnohé. Buď se králi podvolit a být milenkou s výhodami, nebo se podvolit jednou jedinkrát. Jeho zájem by jistě opadl, když by dostal to, po čem tolik touží. „Nikdy jsem králi nedala důvod chovat ke mně jakékoliv city.“ Pohlédla zpět do očí bratrance. V její tváři se mísila zloba a smutek. Oboje se ale pokoušela skrýt, něco takového před Tywinem ukazovat nesměla.

„Jaké jsou ty případné možnosti, můj lorde? Doporučíte mi, abych opustila raději hlavní město? Sejde z očí, sejde z mysli, že?“ Sice nad tím občas přemýšlela, ale nikdy by to zřejmě neudělala. Její hrdost kázala opak. Nebyla to ona, kdo je posedlá. Ona nemusela ustupovat žádnému muži, ať ustoupí on. Pochopí hloupost svých požadavků a uvědomí si, že má vedle sebe ženu. Navíc, dovolil by vůbec král, aby žena, po které tolik touží, zmizela z jeho dosahu? „Nebo byste mi raději navrhl, ať se vdám?“ povytáhla obočí. Její tvář byla přísná, stejně jako Tywinova. Veškerá laskavost, úsměvy a vřelost… zmizely. Měla se vdát pro pohodlnost krále? A zas a znovu. Byla sama svědkem, kdy se jí někdo dvořil. Ovšem stačil jeden nepěkný pohled krále, krátká audience a každý nápadník se v mžiku rozmyslel. Hrdě se narovnala a ruce nechala podél těla. „Se vší úctou, můj lorde. Nejsem to já, s kým byste měl toto téma řešit.“ Krátce se zlostně zamračila, než se k Tywinovi otočila zády a udělala několik rychlých kroků pryč.

Zkřížila ruce na hrudi, ale lítost ji doháněla dříve, než si přála. Zastavila se a smutně si povzdechla. Byla z toho již unavená. Zřejmě hlavní město nebylo místo pro ni, dokud je tu takový král. Zavřela oči a tiše přemýšlela. Její pěkný večer se hroutil. Vyhrála sázku, zatančila si s mužem, který s nikým netančí, ale tohle téma bortilo vše. Bála se, že od Tywina uslyší stejná slova jako od své rodiny. To byla přeci poslední nevyslovená možnost. „Myslíte si snad, že bych měla uposlechnout rad bratrů?“ pomalu se k němu otočila. Tentokrát byl její pohled prázdný. Lvice se přeci podřizují lvům. Chtěla se alespoň na chvíli bavit jako bratranec a sestřenice, doopravdy. Aby Tywin opustil svou nedostupnou tvrdou ulitu, kdy byl nedotknutelný a choval se k ní jako člověk, kterým dříve byl. Pomalu se k němu vracela. Díky vlastním reakcím si nestihla všimnout toho, co předváděl Tywin. Jeho jindy přímá uspořádaná řeč, byla náhle zmatečná. Přibližoval se a pak rychle couval.

„Říká se, že muži chtějí jen to, co nemohou mít. Když to dostanou… posedlost zmizí. Nebudu už nebezpečná královně, králi, ani říši.“ Pomalu zvedla pohled a odevzdaně se dívala na Tywina. „Jen se obávám, že s takovou najdu manžela jen velmi těžko. Nebo myslíte, že lannisterské zlato bude pro někoho dost velkým lákadlem, aby si vzal ženu jako já?“ Přeci jen, kdo by stál a použité zboží?

Měl po cestě přemnoho času, aby se zamyslel nad řešením jasného problému. Mohl hloubavě rozmýšlet, jak jí svá východiska podá, jak jí přinutí učinit, co si žádá. Jenže veškeré myšlenky se rozplynuly v prach pro prvním sevření nenápadných prstů okolo jeho dlaně. Ty podivné pocity, jež ho obestřely, zcela pohřbily snahu promyslet následující kroky. Srdce, kdysi klidně tlukoucí, bušilo jako kdyby do něj kdosi mlátil kladivem. Zmatek i chaos oplýval podstatu Tywina Lannistera. Musel se pokusit nalézt cestu ven než jej to celé rozvrátí a on upadne na stejnou pozici jako jeho otec. Poprvé v životě jej snad i zachvátil strach. Obava z vlastního nevědomí. Nedokázal pochopit, co se s ním děje a měl to za jasnou hrozbu, ohrožující postavení rodu i jeho samotného. Sestřenice byla jeho krví a nyní jen on rozhazoval nitky, kam povedou jejich kroky. Hodlal jí nasměrovat tou nejlepší cestou, daleko od krále ... daleko od sebe. Nikdy netušil, jak žena může být nebezpečná. Stačilo pár pohledů na Joannu, aby si to uvědomil. Jen netušil, zda si je toho vědoma, jakou sílu má. A zda ví, jak s ní naložit. Nejspíše věděla, ale měla své zásady. Krále si mohla lehce omotat kolem prstu, zajisté by jí dával přednost před vlastní ženou, pokud by se jí dostatečně nenabažil a neposlal pryč. Využité zboží by poté nikdo nechtěl.
Hleděl na Joannin spokojený úsměv a těžko nalézal slov. Nemluvil, tak jak by mluvil obvykle. Jako kdyby se pokoušel nalézt kompromis, jež by vyhovoval oběma stranám. Pošetilá hloupost. Nezajímal jej názor druhé strany, věděl, kde mají stát figurky na šachovnici a ta Joannina byla přespříliš blízko králi. Rozptylovala jej jako by byla nastrčená dáma protivníka. A nepřátel bylo přemnoho, s tváří podlézavců. Musel před nimi ochránit Aeryse, aby říše mohla vzkvétat. Nesměla se z něj stát nepohodlná osoba. Král se mění obtížně. Zvláště s takovou náturou, jakou oplýval jeho přítel. Mohl svůj mírný vliv již uplatňovat na budoucího dědice, kdyby se otec nepovedl. Musel mít jasné východisko. Ohledně krále se rozmýšlelo lehčeji než ohledně Joanny.
Radost opadla, nahradil jí smutek i zloba. Takto svou sestřenici neznal. Vždy, když měl tu možnost jí spatřit, byla samý úsměv a štěstí přímo roznášela. Jenže tímto tématem nalezl její slabinu. Pečlivě uspořádaný klid se rozpadl a nyní to byl on, kdo někoho uvrhl do chaosu.
Nijak jí nepřerušoval. Nechal jí se zcela rozzohnit. Lvice, jež chrání svá práva. Tu, jež zklamal vytáhnutím takového tématu. V mnoha případech by jí velice prostě našel manžela a oznámil by jí to až když by bylo hotovo. Nejlépe přímo před svatbou, kdy by jí služebná přinesla svatební šat. Jenže nyní mu to přišlo zcela nemístné. Téměř se v něm ztrácela sebejistota, když se ohrazovala proti jeho slovům a názorům mnoha jiných. Ale on se nepočítal k mnohým. A nehodlal jí dávat stejné nesmyslné rady. Skoro si i přál ... prahnul po jejím štěstí. Aby s tímto tématem nikdy nezačal a nechal jí v blažené radosti.
Agresi vystřídala lítost. Gesta se mírnila až dosáhla jisté ledabylosti. Nezájmu a prázdnoty. Zapříčinil tuto proměnu on či král? Pozoroval jí s klidnou tváři, přesto uvnitř to v něm vřelo. Nerad jí takto viděl. Zlomenou a rozpolcenou. Měl potřebu něco učinit, ale nedokázal přijít na patřičnou reakci.
Měl potřebu si oddechnout, ale nepovolil. Pomalu došel k Joanně a jeho ruka vystřelila sama od sebe. K žádnému aktu krutosti, ne. Jemně jí uchopil za bradu a zvedl jí ke své tváři. Opět nevědomky přejel palcem po její kůži.
"Aerys je král, ale ani králi nenáleží možnost činit vše, co se mu zlíbí. A ano, odmítnout jej byl obdivuhodný čin. Každá jiná by uvažovala nad výhodami, jaké by sebou nesla pozice milenky jeho výsosti nebo by se i obávaly odmítnout, ale nikdo nespatřoval lordy a lady, jež by na ně pohlížely skrze prsty, odpor královny a též i fakt, že se jednou králi omrzí a možné děti, jež by s ním měli, by byli pouhými bastardy bez jakýchkoliv možností jako jejich matka. Skončily by samy, zlomení a uvnitř mrtví," pustil její bradu a nechal ruce volně klesnout podél těla. Zahleděl se jí do očí a pokračoval mnohem klidněji než před svou zmatenou řečí.
"Nesmíš se mu poddat, nezaslouží si tě," zašeptal ta podivná slova, jež z jeho úst zněla o mnohem podivněji. Hlasem v němž se ukrývalo více než Tywinovo ledové já. Byla v něm starost o osobu, na níž hleděl. Či hleděl do ní. Viděl jí v pravém světle nebo ve vícero světlech. I přes veškeré úsměvy a zálibu mužů si přála klid. Muže, jež by jí miloval a děti, které by jí činily radost. Štěstí, jež jí Aerys odpíral. Nestačil se zarazit, byla příliš blízko a jeho poprvé v životě táhlo srdce. Ruka mu opětovně vyjela výše, aby se dotkla její rozpálené tváře. Ve stejném momentu se sklonil a lehce se dotkl Joanniných rtů.

Po svých slovech se zahleděla do země. Objala se a tiše si povzdechla. Obestoupil jí chlad, až se zachvěla. V hlavě měla prázdno. Jestli předtím měla potřebu vykřičet své myšlenky, nyní jí nenapadala jediná správná. Tížil jí fakt, že i kdyby chtěla, sama nic nezmůže. Tento svět patřil mužům. Oni rozhodovali, žena mohla jen poslouchat. Byla tu pro jejich potěšení a k tomu, aby jednou porodila děti. Nic víc, nic míň. Jak ráda by to změnila. Měla muže, který jí bude mít rád, který jí bude naslouchat a respektovat ji. Nebyla naivní ani hloupá, princové na bílém koni patří do románů. Přesto slyšela, že existují spokojená manželství. Snažila se posbírat rychle všechnu svou hrdost, aby čelila Tywinově verdiktu. Ani si nevšimla, že k ní přešel. Pozvedl jí bradu a ona mu pohlédla do očí. Vydržela sotva chvilku. Jakmile jí palcem přejel po kůži, zavřela oči. Mělo to nezvykle uklidňující účinek. Přitom poslouchala jeho slova. Byla až nepříjemně pravdivá. Pomalu otevřela oči a pozorovala modř, která hleděla na ní.

„Král si to ovšem myslí,“ vydechla tiše, ale včas se zarazila, aby nepokračovala. Nebezpečná slova musela nechávat pro sebe. Jak by se vůbec na ní mohl Tywin kdy znovu podívat? Viděla, jak moc je to hrdý lev. Jeho rod nesměl nikdo pošpinit. Co horšího by mohla udělat, než se stát veřejně známou královou děvkou? Nikdy by už od něho nemohla očekávat pomoc. Už by na ní znovu nepohlédl. Zdálo se tedy, že se bude muset vdát. Měla žádat Tywina raději než bratry? Jistě by jí jako pobočník našel vhodnějšího partnera. Mohl by uplatnit svůj vliv. K takové žádosti se ale ještě nechtěla uvazovat. Zeptá se, ale ne dnes. Též nechala klesnout ruce podél těla a nespouštěla pohled z jeho očí.

Nezaslouží… její pohled se zdál zmatený. Skutečně prolomila onu tvrdou ulitu? Byl to opět ten bratranec, kterého znala z dětství? Za kterým běhala do jeho pokoje a nutila ho opustit povinnosti, jen aby si s ní hrál? Kdyby nebyl Tywin rychlejší, objala by ho. Pevně by se schovala v jeho náruči, byť by to dokonale prozradilo veškerou slabost. Zůstala by tam tak dlouho, dokud by to nebylo oběma nepříjemné. On by ji schoval před celým světem, nechal by její problémy odejít. On ovšem stihl provést svou reakci dříve, než ona vůbec na objetí pomyslela. Udělal pro ni něco zcela nečekaného.

Pohladil jí po tváři a ona sama se podvědomě natiskla do hřejivé dlaně. Vše to odplouvalo, radost se vracela. Jeho tvář byla náhle příliš blízko a než se nadála, jeho rty byly přitisknuté na jejích. Byl to jen letmý polibek, jemný, příjemný. Na tu krátkou chvíli neexistovalo nic  a nikdo. Ten pocit ovšem nevydržel dlouho. Odtáhla se a s otázkou v očích si ho prohlédla. Rty otevřela v němé otázce. Proč? Zdál se být stejně překvapený jako ona. Netušila, co přesně se v ní zlomilo, co ji přimělo reagovat tímto způsobem. Polibek od Tywina v ní objevil cosi, co celý večer chtěla popřít. Nyní nezaváhala. Sevřela jemně prsty látku na jeho hrudi, přitáhla si jej opatrně k sobě a sama se natáhla pro další polibek. Tentokrát delší. Zavřela oči a nechala se unést jeho rty. Znovu, alespoň pro tuto chvíli neexistovalo nic jiného, než Joanna a Tywin. Vnímala jemné rty, po který vlastně toužila. Kdo by si pomyslel, že jeden stisk ruky, jedna nabídka k tanci skončím tímto způsobem? Opravdu tak snadno podlehla jeho kouzlu? Nyní pro ni nebyl víc než obyčejný člověk. Opustil svou nedotknutelnost, zahodil nedostupnost, jen aby jí mohl políbit. Polibek od takového muže pro Joannu něco znamenal, i kdyby si to stokrát nechtěla připustit.

Když měla pocit, že jí dochází dech, odtáhla se. Tentokrát s úsměvem ve tváři se mu zahleděla do očí. Laskavý úsměv byl zpět i veselejší nálada. Pustila ho, jen aby pravou ruku natáhla k jeho tváři a jemně ho pohladila. Nepromluvila, její úsměv toho říkal daleko víc a jen si přála, aby u Tywina uviděla to stejné. Žádná láska, žádný cit. Jen velmi příjemný pocit, když jí byl tak blízko. Pocit, který ovšem dokázal navodit jen on.

Choval se k ní lidsky. Kdy naposled se k někomu takto zachoval? Poddaní, lordové, král, i přestože to byl jeho přítel, udržoval si jistý odstup. Profesionální vzdálenost. Mohl považovat Aeryse za přítele, ale též to byl král a podle toho se odráželo jeho chování. Žádné emoce, žádný významný cit. I ve vlastní rodině nečinil mnoho rozdílů. Snad pouze k Gemmě. I bratři byli vůči nějakému jeho citu cizí. A nyní tu stál naproti Joanně, držel její bradu mezi svými prsty a mluvil k ní s empatií. Jakoby chápal její starosti a hodlal je vyřešit v její prospěch. Nikoliv v prospěch rodu, říše či Aeryse. Možná přehodnotil i jistá stanoviska. Problémem říše ve skutečnosti nemusela být Joanna, ale Aerys. Král, jež se nechává ovládat emocemi, má vize, jež nelze splnit a usiluje o ženu, o kterou nemá zájem jiný než tělesný. Král smí pojmout za manželku dvě ženy. Ale v případě Joanny mu jistě o svazek nešlo. Pouze jí měl v úmyslu využít a jakmile by se dostatečně nasytil, odhodil by jí jako dosloužilého koně. Žádný Lannister si nezaslouží takové chování. Tvořil jejich rod k obrazu předešlých časů. Vždy byly rodem silným, rodem hrdým i mocným. Tytos je oslabil, ale on je opět mínil dostat na vrchol. Měl k tomu vlastní plány a post pobočníka mu jen dopomáhal též jako přátelství s Aerysem. I když při vzpomínce na královu tvář, když odcházel se svou sestřenici, byl dosti protivný. Neprofesionální. Přesto mu může důvod dosti lehce přednést. Chtěl po něm sám, aby si s Joannou promluvil. Tak učinil, nemá žádného důvodu se hněvat. I když takto lehce pozná královy chyby, jež dříve nespatřoval. Nyní byli viditelné lehce jako ohromná šmouha na talíři. Škodlivé pro království. Škodlivé pro jeho rod. Bylo zapotřební se tomu postavit a zlikvidovat vše, co by mohlo býti hrozbou. Chování, rysy i osoby.
Za sestřenčinou větou by následovaly i další, ale nevypustila je z úst. Zůstaly v její mysli, pevnosti, do níž se nikdo nedostane, když tomu sama nedá svolení. Což je samo o sobě dosti nebezpečné. Lidem se nedá věřit. Pouze sám sobě.
Změnil se. Ona ho změnila. Na těch několik vteřin, nejspíše i minut byl zcela jinou osobou. Jiným Tywinem Lannisterem. Takovým, jež nemyslí chladným rozumem, jež se nechává unést emocemi. Emocemi, které měl vždy v pevném držení. A nyní vypluly na povrch v jediném momentu, kdy se k ní sehl a políbil jí. Letmý polibek, lehký jako motýlí křídla. Pouhé otření než se od něj sama odtáhla. V ten moment v tom nespatřoval nic podivného, ačkoliv se tvářil udiveně. Jako dvě zcela odlišné bytosti, jež každá ovládá něco jiného. Jedna myšlenky a druhá mimické svaly. Polibek mu přišel jako přirozená věc, taková, kterou by rád činil každý den. Ale s nikým jiným než-li s Joannou. Ale tvář se zkřivila do překvapeného výrazu, jakoby jej šokovala samotná sestřenice a ne on sám sebe. Ale co následovalo mu dalo dostatečný důvod k šoku. Očekával mnohé. Útěk, facku či křik, ale ne další polibek. Nebyl udiven dlouho. Zavřel oči a plně se ponořil do pokračování čehosi nového a lahodného. Pravou ruku položil na její záda a mírně jí k sobě přitiskl. Kdyby jí pustil, vše to nové a krásné by se zpřetrhalo a on by už nikdy neměl možnost to objevit. Ne pro říši, ani pro rod Lannisterů, ale pouze pro sebe. Nyní myslel jen na sebe, své pocity a své pohodlí. Vychutnával si zakázané ovoce a přál si, aby to neskončilo. Jenže i přes veškerá přání byl stále pouze člověkem. A jako člověk byl nucen dýchat.
Joanna se od něj odtáhla a na její tváři nebyla známka odporu ani nesouhlasu. Usmívala se a byl to ten nejkrásnější úsměv, který kdy spatřil. Opět měl to nutkání zvednout koutky, ale mysl se mu vzpamatovala a tíha toho, co učinil, byla ohromná. Taková nerozvážnost, za kterou mohl zaplatit mnoho.
S rozpaky se odtáhl a učinil dva kroky dozadu. Neměl v úmyslu se omlouvat či říkat něco, co by nebyla pravda. Nebyla pravda o tom, co cítil a jak kouzelné mu to přišlo.
"Musím promluvit s králem. Snad jsem Vám byl dostatečně nápomocen," očima uhýbal od stěny po zem a zase nazpět. Nedokázal pohlédnout na Joannu, kdyby tak učinil, nejspíše by s tím nepřestal. A teď potřeboval především myslet. Jak vyřešit, co učinil.
"Lady Joanno," pokývl jí hlavou a zamířil na opačnou stranu. Odcházelo se mu těžko, v mysli doufal, že jí nijak neublížil. Myšlenky obtížné a spletené, nijak se to nemohlo rovnat ničemu, co by souviselo s říší, rodem či samotným Aerysem. Toto bylo jiné, tížilo jej to na hrudi a dodávalo to jeho pohledu zcela jinou perspektivu. A chtěl toho více.

Po polibku očekávala ledacos, ale už když se odtáhl a ustoupil o dva roky dozadu, znejistěla. Složila ruce podél těla, úsměv zmizel a čekala, co jí poví. Po jeho slovech jí málem spadla brada. Ovšem v čas se ovládla a to jak nedůstojně by vypadala, si uvědomila. Co myslel tím, že byl dostatečně nápomocen? Nápomocen v čem? Nedokázala si to vyložit jinak, než čistě negativně. Pokud předtím cítila nadšení, následovala rychlý pád dolu do propasti zklamání. Co si vlastně pomyslela, když políbila vlastního bratrance? Už se jí ani nepodíval do očí. Urazila ho? Či snad provedla něco, díky čemuž mu nestojí ani za pohled? Tywin vždy mluvil s lidmi přímo. Hleděl jim do očí, pravdě někdy s opovržením či odstupem, ale nikdy se nestalo, že osoba se kterou se rozhodl jednat bude ignorovat.

Po jeho pokývnutí se zdvořile uklonila, tak jak vyžadovala etiketa. Ovšem rozhodně neměla k tomu, vrátit se na oslavu. Slyšela jak k ní z hlavní síně doléhalo veselí, smích  a hudba. Zapříčilo se to v ní, jako kost v krku. Rozhlédla se kolem sebe, stále úplně sama. Neměla potřebu komukoliv dát zprávu. Zítra může všem dodatečně vysvětlit, že se jí neudělalo dobře. Ze svého vyprávění raději vynechá lorda Tywina. Jak by vypadalo, kdyby oznámila, že ji doprovodil do pokoje? Už tak se o ní povídalo ledacos, nepotřebovala poslouchat, že krále vyměnila za jeho pobočníka.

Tiše došla do svého pokoje. Spát ovšem nemohla. To co se stalo, se v ní pralo. Chvíli přecházela po pokoji, než se usadila na posteli. Částečně se stalo cosi neslučitelného s její povahou. Věčně hrdá lvice pootevřela své srdce, dala průchod emocím i pláči a tím ukázala slabost. Bylo to naposledy, co něco takového ukázala. Celá situace s králem byla pro ni příliš namáhavá, ovšem nesměla si dovolit takto reagovat před Tywinem. Lvem nedotknutelným a přísným. Nakonec přeci jen usnula, ale s myšlenkou, že jako pravý Lannister musí zaplatit svůj dluh. Tywin jí provedl něco, co se jí nelíbilo. Urazil jí a ona mu to musela vrátit. Potřebovala, aby si uvědomil, že nikdy nebude tak vysoko, jak si myslí. Protože co dokáže muže zviklat snadněji než žena?

Není radno rozhněvat ženu, nenese to nic dobrého. O to horší je rozhněvat hrdou ženu, z toho jsou pak modřiny a bolístky na mužském egu. Joanna mohla snad mluvit o štěstí, když se jí více jak týden nepodařilo narazit na Tywina. V tom okamžení by si na něm smlsla. Zlost pořád měla, a i když dny plynuly, neznamenalo to, že by zapomněla. Naštěstí pro všechny cesty královniny dvorní dámy a králova pobočníka se tak často nestřetávají. On měl na starost prakticky celou zemi, plno starostí, zatímco si král hodlal užívat. Dvorní dáma naopak musela být neustále k dispozici, připravená svou královnu zabavit a zahnat chmury. A že jich nebylo zrovna málo. Nevěrný manžel, malý syn a spousta pomluv. To vše se ale mělo změnit, když král pořádal menší oslavu. Šlo o společnou večeři, kde se měli setkat nejbližší přátelé koruny. To byla pro Joannu příležitost udeřit a snad během rozhovoru Tywina zesměšnit. Protože úplně stejně se cítila ona, když jí tam nechal hloupě stát. Po slovech, které do teď vyvolávali více otázek než odpovědí.

Jako vždy si dala záležet na svém vzhledu. Šaty zvolila v šedé barvě. Někdo by se jí vysmál, že ze sebe dělá šedou myšku, ale která žena si takovou barvu dovolila a nosila jí hrdě? To byla její výhra. Navíc celé šaty byly doplněné stříbrným vyšíváním a šperky, včetně masivního opasku. Když na sebe pohlížela v zrcadle byla nadmíru spokojená. Vlasy upravila tak jak se sluší a patří. Některé prameny zapletla do copu a následně je vyčesala nahoru do ozdobného drdolu. Zvolila jen mírný podpatek, to kdyby měla stát vedle krále a převyšovala ho. Nakonec se společně se svou Martellskou přítelkyní vydala do sálu na večeři.

Místo si vybrala záměrně mezi muži. Usadila se a hned jak byla možnost pustila se do lehké a zdvořilé konverzace. Když si pak všimla lorda Tywina, nemohla se zbavit úšklebu na rtech. Proto se raději napila vína, aby trochu odvedla vlastní pozornost a přestala se tvářit a tak napovídat, že něco chystá. Všimla si i jednoho nespokojeného úšklebu krále, ale musela uznat, že se ovládal lépe než jindy. Ale také to zajisté mohlo být tím, že dnešní večer měl oči pro novou dvorní dámu jeho manželky. Třeba usoudil, nebo pochopil, že se jedná o daleko lehčí kořist, než je ona. Přeci jen lev se nenechá nikým ulovit, on je ten, který loví.

V průběhu večera se pak započala debata o bohatství, což bylo dost možná nebezpečné téma v případě krále, ale zatím nikdo nic nenamítal. Povídalo se o historii o příchodu Targaryenů a králi se provolávala sláva, než Joanna usoudila, že přišla její šance. „Pánové, smím mít otázku?“ zadívala se na muže ve své blízkosti, ale byla si jistá, že jí slyší daleko více lidí. „Všichni známe valyrijskou ocel. Meče z ní mají údajně nevyslovitelnou cenu, za některé by se dala pořídit i armáda nebo hrad. Nyní je známo něco kolem dvaceti mečů, řekněte… je velká prestiž vlastnit takový meč?“ Podívala se na muže po své pravici, který přikývl. „Pochopitelně. Je to vůbec nejlepší meč, jaký si může člověk přát. Jeho lehkost a nezničitelnost je ohromující. Ceny se skutečně šplhají na obrovské částky. Ale asi vás zklamu, většina významných rodů takový meč má. Předávají se z muže na syna. Třeba takový Starkové. Ti vlastní obrovský meč z valyrijské oceli.“ Joanna se napila vína a přikývla. „Vskutku? Pak se jedná o meče vysoké hodnoty a přitom si ho opatřit nezní tak složitě. Pak by mě zajímalo, proč takový meč nemá i rod Lannisterů,“ zadívala se přitom schválně na Tywina. Sladce se usmála a opět se podívala na muže ve své společnosti. „Ale slyšela jsem, že to je jen těžko splnitelné. Není tajemství, že rod Lannisterů se pomalu ale jistě vyšplhává na nejbohatší rod… ovšem i kdyby dali všechen svůj majetek, meč si nezískají. Což je zvláštní, jsou menší, méně významné rody a ty meč vlastní. Ovšem slyšela jsem, že takové rody Lannisterům mnohem raději nabídnou své dcery, než prodat takový meč. Inu, zajímavé, že se i takovému rodu může říci ne, že?“

V životě pobočníka se nalézalo mnoho důležitých činností, jež musel splnit, nemálo myšlenek, jež musel podat králi a jisté rady, kteréž měly vést k lepšímu hospodářství celé země. Targaryenská pokladnice byla zasypaná zlatem, přestože se Lannisterové mohli pyšnit daleko obsáhlejšími truhlicemi bezpečně uschovanými pod Casterlyovou skálou. Králi nijak tyto informace nepodstrkoval. Již byl na něj rozezlen kvůli jeho odchodu s Joannou. Podezřívavý muž viděl i ve větru náznak zrady. A nebylo nic nebezpečnějšího než žárlivá osoba. Zvláště pokud šlo o někoho s takovou mocí. Mohl nechat Joannu lusknutím prstu zmizet. A ačkoliv sám o podobné věci rozmýšlel, nynější představa mu svírala hruď. To, co se událo před několika dny bylo nebezpečné a hloupé. Nikdy tomu neměl dopustit. Ano, bylo na místě, aby si nalezl ženu a splodil s ní svého dědice. Jenže králova důvěra musela stát na prvním místě. Byl to jeho přítel a ačkoliv neměl na Joanninu ruku nejmenší právo, nehodlal mezi nimi zasít zrnko nepřátelství. Přestože se mu zdálo, že je na to příliš pozdě. Stačila jedna nevinná schůzka, jedno zmizení a král i bez vědomí o polibku, z toho učinil akt velezrady. Jak by mohl povědět o dítěti, chlapci se dárky brát nemají.
Během těch dnů se setkal s králem jednou, aby pochopil, že o jeho přítomnost nestojí. Jed mu kapal z úst, slova plná nenávisti plnila místnost a ačkoliv nepadlo ani jednou Joannino jméno, věděl, že je za tím ta jediná chvíle osamotě. Nemínil snášet královu dětinskost a když bylo cokoliv třeba, poslal za ním posla. Jistěže to krále rozlítilo ještě více, ale on nehodlal trpět urážky své začínající vlády, natož pochyby o budoucnosti. Již dokázal své kvality, bylo třeba, aby je Aerys ukázal také. V jiném případě by pro něj nebylo nic nereálného zajistit nového vladaře.
Měl na starosti celé království, zatímco král se rozhodl uspořádat soukromou, komorní večeři. Neměl nejmenší zájem na ní dorazit. Vidět se se dvěmi osobami, jež mu leželi v žaludku a každá z nich jinak. Ale bylo to daleko příjemnější než neustále poslouchat Steffona, jež se mu rozhodl nalézt patřičnou partii. V jeho případě dosti nepatřičné partie.
Oblékl se do lannisterského purpuru, na kabátec připíchl zlatou ručku, značící jeho post. Před dveřmi se opět setkal se Steffonem, v jehož mluveném doprovodu se dostavili až na hostinu. Král se zdál v daleko lepší náladě než v předešlých dnech, přesto Steffona přivítal s patřičnou vřelostí, zato jej s chladným odstupem. Mohl jen pomýšlet na to, že před lidmi by mohl být dostatečně diskrétní a nedávat najevo své emoce. Vídal na něj chyby, jež jako pouhý syn lorda přehlížel. V těch dobách byl i Aerys pouhý kluk. A děti mívají chyby. Králové by je mít neměli.
Usadil se, něco málo pojedl a jinak činil to, co činil vždy. Naslouchal rozhovoru. Pohledu na Joannu se vyhýbal. Cítil, že jej v tomto ohledu pozoruje Aerys. Hodlal vykonat svou povinnost a vrátit se k papírování. Otec se nikdy nezměnil a tudíž veškerá zásadní a důležitá rozhodnutí ohledně rodu nebo vazalů přebíral Tywin. Otec mu zasílal vše potřebné a on to přidával na svou nikdy nekončící kupu korespondence.
Rozhovor vnímal a ačkoliv již byl najezen, nevstal a neomluvil se za odchod. Což později usoudil jako patřičnou chybu. Již když sestřenice promluvila, zaslechl cosi podivného v jejím hlase. Tichého vrčícího lva, jež se plíží na svého soka. Poprvé od té doby, co se ocitli ve stejné místnosti, na ní upřel zrak. Naslouchal jejím slovům a pokoušel se přijít na následný dopad. Přicházel pomalu. Lehce. a když dopadl, byl slyšet na míle daleko. Cítil, jak se Aerys vedle něj rozzářil, zatímco jeho tvář zůstala netknutá. Jako kámen bez emocí. Zato uvnitř vřel hněvem. Nemínil jí dopřát to potěšení odpovědi. Toho se bohužel chopil samotný král.
"Možná, že kdyby tehdejší lord Tytos vyvražďoval rody s takovou vehemencí jako můj pobočník, tak by mu strachy padaly valyrijské meče k nohám. Nebo můj drahý pobočník vybíral špatné rody. Měl začít těmi s valyrijskou ocelí, ale což, taková chybička začátečníka."
Pro každého z přítomných bylo zahodno, aby se alespoň ušklíbl, pokud nechtěl krále urazit. Kromě Tywina se též neusmíval ani Steffon. Nejspíše začínal vidět propast mezi jeho přáteli, za niž mohl pouze Aerys. A pěšák na šachovnici se dal do pohybu.

Joanna hleděla na Tywina a pohledem se snažila odhalit, zda uspěla a její slova měla onen dopad, po kterém toužila. Přála si Tywina zasáhnout, zesměšnit. Věděla moc dobře, jak smích nemá rád a smích na jeho osobu? Dokonalý trest, možná moc krutý, ale co udělal on jí? Oplatila mu pohled, přestože ten její byl daleko zlomyslnější a nic na tom neskrývala. Jediná žena v místnosti, která se odvážila Tywinovi sekundovat a prozatím uspěla. Oklepala se z pro ní nepříjemné události a hřebínek, který ji Tywin srazil byl opět tam kde má být. Co se jí ale už nelíbilo byla pozornost, které kterou si tak vysloužila. Rozzářil se a s radostí se chystal rýpnout i on do svého pobočníka a dobrého přítele. Bratranec se jí rozhodl nechat bez odpovědi, což se jí nelíbilo, ale králova odpověď se jí nelíbila ještě víc.

Hodilo se, aby se každý v místnosti zasmál, ale toho Joanna náhle nebyla schopná. Netušila proč. Přeci si do Tywina chtěla kopnout, chtěla ho zesměšnit a vysmát se mu s vítězným úsměvem na rtech. To se povedlo, ale král měl zůstat potichu. Snad za to mohla Lannisterská lví povaha. Joanně se příčilo, aby si do jejího rodu, do jejího bratrance rýpnul kdokoliv jiný, než ona sama. Brala to jako osobní právo, výsadu. Lev se může porvat se lvem, ale nikdo další do toho zasahovat nesmí. Protože to by byla urážka a přesně to se stalo. Rýpavá slova krále urazila i jí. Aby se nemusela falešně usmívat, raději se napila vína. Nikdo nemohl tvrdit, že se neusmála, stejně jako nikdo nemohl potvrdit, že se skutečně usmála. Přeměřila si Aeryse, měla zůstat ticho, ale nemohla. Odkašlala si, tvář už nebyla škodolibá ani zlá, naopak vlažná a nijaká. Odměřeně se zadívala na krále, než se rozmluvila.

„Kdyby se toho lord Tytos ujal a vyvražďoval by všechny rody, které se mu kdy vzepřely nebo vysmály, obávám se, vaše výsosti, dnes byste neměl komu vládnout.“ Poznámka, která mohla urazit obě strany. Opět jak Tywina tak i krále. Měla volit slova daleko rozvážněji, ale nemohla si pomoci. Jindy našlapovala pomalu, opatrně, jako kočka… ale i lev má drápy, které mohou o nevhodný povrch cvakat. „Myslíte, že to je chybička začátečníka? Vybral vazalský rod, který odmítl poslušnost. Ztrestal je za jejich opovážlivost. To byl dle mého krok sice krutý, příliš razantní, ale vyplatil se a vynesl lorda Tywina tam, kde je nyní. Kdyby vyvražďoval rody kvůli valyrijským mečům, budete to nejen slabošské, protože brát si věci násilím je vskutku zoufalá možnost, ale ke všemu by to byl akt chamtivosti. Chtěl byste snad vedle sebe někoho takového?“ povytáhla obočí a krále sledovala, co jí na to poví. Odvaha jí nechyběla, ale rozvážnost zaostávala.

Král Joannu pozoroval upřeným pohledem. V rukou držel pohár vína a tvář mu ztuhla. Zhluboka se nadechl a pohledem jí probodával. Prudce se narovnal a pohár vína odložil na stůl tak rázně, že bouchl o stůl a několik kapek tekutiny potřísnilo ubrus. „Jsem velmi zklamán, Tywine,“ pronesl ke svému pobočníkovi. „Vaše sestřenice se zcela neumí chovat ve společnosti krále, což je o to horší, když je společnicí mé manželky,“ odvrátil pohled od Tywina a zadíval se na Joannu. „Urazila jste mě již jednou, na oslavách jmenování pobočníka. Bral jsem to jako první chybu. Královna je s vámi spokojená navíc jste příbuzná mého přítele. Přivřel jsem oči, ale omlouvat to, že jste mladá a hloupá nemohu donekonečna. Jiné bych za to nechal popravit, vy buďte ráda, že se uklidňuji myšlenkou vyhnání ode dvora. V mé přítomnosti není místo pro hloupé nány, které si myslí, že sežraly moudrost světa a všemu rozumí nejlépe. Poslušnost a pokora, má drahá. To vám chybí a očividně vám jí může dát jen muž. Takový, který vysvětlí, jak byste se měla chovat, a v případě neposlušnosti, vám dal dostatek ran, abyste si svoje neopovážlivé chování uvědomila.“

Joanna krále poslouchala, aniž by na sobě dala cokoliv znát. Věděla, že si koleduje, ale ne tolik. Byla si vědoma, že nadále by se v jeho přítomnosti neměla zdržovat. Navíc jeho myšlenka vypovězení z královského dvora byla jasná. Proto se postavila a uklonila. „Když mě omluvíte…“ Král jí ovšem skočil do řeči a též se postavil. „Ne, nedovolím vám odejít. Naopak, zůstanete,“ přikázal rázným hlasem. Celý stůl mlčel a všichni se dívali buď na Joannu nebo krále. „Měl bych si nejspíš vzít příklad právě ze svého přítele. Rázně zakročí proti těm, kteří odmítají poslušnost.“ Natáhl se po noži na krájení masa a pevně ho stiskl v ruce. „Slíbím, že se tváři vyhnu, neměl bych se na co dívat. Teď ale pojďte sem,“ poukázal vedle sebe. Joanna se zadívala postupně po všech přítomných. Při prvním pohledu hledala někoho, kdo by se jí chtěl vysmát, při tom druhém už hledala pomoc. Dvorní dámy, její přítelkyně z Dorne, královna, dokonce i bratranec a jeho přítel Steffon. Její velkou slabinou bylo to, že byla příliš hrdá, než aby krále prosila a doprošovala se ho. Prsty se jí strachem rozechvěly, a proto v nich raději stiskla látku šatů. Hrdě pozvedla bradu a vydala se ke králi.

Mohl to čekat, ale učinil chybu. Podcenil protivníka z vlastní řady. Z vlastního rodu. Ačkoliv žena, i ona měla drápy dlouhé a ostré. Pravý Lannister. Zračilo se jí to na očích. Ta chladná touha po mstě a následný dobrý pocit z vykonané činnosti. Jako šelma, jež dostala svou kořist do kouta. Mohl se jen cítit pokořen, ale nemínil to ponechat takto na dlouho. Nemínil se stát svým otcem, jemuž se každý vysmál do tváře. Rod Lannisterů byl pyšný a nebezpečný. A kdokoliv, kdo šel proti vlastní smečce, jí nebyl hoden. Nebylo by těžké nechat Joannu zmizet. Jako plevel, jež ničil zahradu. Mísil rozepře, způsoboval problémy a další vyvolával. Proč by jen tak nedokázal učinit? Prosté řešení. Mohla být jednou z mnoha. Stačilo by prosté odůvodnění pro její nepřítomnost. Vydařený svazek za mořem, náhlé poblouznění mysli či prosté zproštění služeb. Královně jistě nebylo příjemné, když se okolo jejího muže a bratra zároveň, motal kdosi, kdo jej uchvacoval a lákal více než blaho země a její vlastní klín. Naštěstí královna již dala dědice, malého chlapce, do jehož přítomnosti se hodlal vmísit. Jakmile si začal všímat nedostatků vlastního přítele a krále, nemohl ponechat nic náhodě. Syn musel být lepší, jak otec. Ohebnější. Naslouchavý.
Na tváři se nedalo nic poznat. Ani koutek se mu nepohnul v čirém hněvu. Tělo se nenapjalo ani ústa nevyslovila nic na svou obranu. Pouze oči se změnily. Ze dvou modravých kamenů se staly kusy ledu. To jediné se nedalo kontrolovat. Steffon se vedle něj nervózně ošíval, královna nasadila mírný úsměv, aby svého muže upokojila a lady Joanna upíjela ze svého kalichu. Již nemínil nic nechat náhodě. Nehodlal jí dát další šanci znemožnit jméno jejich rodu. Kvůli čemu? Chybě, jež nastala před několika dny? Očekávala omluvu? Či něco zcela jiného? Nepochyboval o její příčetnosti. Přeci jen to byla žena. A ženy byly tuze nebezpečnými tvory. Chyba muže, jež si to neuvědomoval.
Sledoval jí. Výraz se změnil. Triumf vystřídalo naštvání. Mínila jej srazit k zemi sama? Nelíbila se jí nechtěná spolupráce? Mohla to tušit. Či zpozorovat. V nynějším stavu by se Aerys chopil čehokoliv, aby mu uškodil. Z přítele a krále se stávalo marnotratné dítě, jež žalostně reaguje na smyšlené křivdy. Smích ustal a vystřídala je slova. Ledová jako zima sama. Pravé lannisterské pohrdání nad bláznem. Pozoroval Joannu bedlivým pohledem, když začala rozsévat zlost i na druhou stranu. Měl oplývat vděkem za takové to gesto? Poté, co jej sama urazila.
Král nemlčel. Neměl ve zvyku jednat s rozvahou a citem pro diplomacii. Další a další jednání jej pouze utvrzovala o možném řešení tohoto problému. Pohled nadále upíral na Joannu, ačkoliv k němu král pronesl pár vět. Schylovalo se k nejhoršímu. Cítil to ve vzduchu. Již nebylo cesty zpět. Jakmile se král chopil nože, hruď se mu sevřela. Ale nikoliv strachem, nýbrž hněvem. Mohl v sobě potlačovat cokoliv si přál, ale nic mu nemohlo zabránit v bránění odkazu rodu. A ten mohl ležet v každém z Lannisterů.
"Aerysi, tohle není nutné," ozval se znenadání ztichlý Steffon, jež hodlal takové to šílenství ukončit. Odměnou mu byl nenávistný pohled z královy strany.
"Jsem tvůj král! A proto mne budeš také nazývat řádným titulem, lorde!" ze slov kapal jed, jež mohl v okamžení rozpustit podlahu. Baratheonova tvář se stáhla potlačovaným hněvem a nejspíše i zklamáním. Od přítele takové to rány bolí nejvíce. Tywin měl krále zády. Vstal a díky výškové převaze jej dokonale převyšoval. Sklonil se k němu a než by stačil učinit hloupost, pošeptal mu.
"Vaše výsosti, jak jste pravil, lady Joanna je mou sestřenicí a tudíž za ní nesu zodpovědnost a též povinnost jí potrestat. Její přítomnost by neměla nadále rušit klidnou komorní večeři. Dovolte mi jí odvést z vašeho dohledu. Král by si špinit ruce neměl, toto je prací pobočníka," vše pronesl tak, aby jej slyšel pouze Aerys. Nepotřeboval, aby se Joanna opět utrhla z řetězu či nenadálý výbuch Steffona. Nejblíže k odchodu měla královna se svým doprovodem, kdyby strachy nezůstala usazená, vyčkávajíc, co její muž provede. Nemohl doufat v královu příčetnost, ale mohl se jí pokusit nalézt. V jiném případě nebude Joanně pomoci a bude si muset nést své následky sama.

Joanna se zastavila v dostatečné vzdálenosti od krále a mlčky pozorovala bratrance a mladého lorde z Bouřlivého konce. Byli prakticky jediní, kteří se jí zastali. Jediní se kvůli přátelství s králem očividně nebáli a vůbec měli možnost, něco změnit. Aerys se zaposlouchal do Tywinových slov, otočil se k němu čelem. Vzhlédl, aby na přítele dobře viděl díky výškové převaze a nakonec se pohledem zastavil na Joanně. Nebylo těžké vypozorovat, že se v něm mísí mnoho emocí, mnoho myšlenek. Přitiskl nůž k hrudi přítele, pochopitelně tak, aby ho nezranil. Zamračil se a začal mluvit. „Tak se o to postarej. Ještě jednou, jedinkrát od ní uslyším špatné slovo a přijde o jazyk, to přísahám.“ Slova procedil mezi zuby, až bylo možné ho snad i slyšet vrčet. Nůž pak odhodil na stůl a rychle se posadil. Ruce položil na opěradlo a protočil oči. „Lannisteři,“ pronesl posměšně a prsty pravé ruky začal bubnovat na opěradlo. „Zkazí každou lepší slavnost. Neumí se bavit,“ pronesl už s daleko lepší náladou. „Můj pobočník se mračí, nebaví, nesměje a jeho sestřenice je drzá, že i pár facek je málo.“ Rozesmál se a očekával reakci osazenstva. Nikomu moc do smíchu nebylo, ale přinutili se. Král někdy děsivě střídal nálady. V jedné chvíli, by nad Joannou vynesl rozsudek smrti, v té další, jakmile to nebyl jeho zájem se chtěl opět smát a bavit. „jak jsem řekl, potřebovala by manžela!“ Zvolal za Tywinem, jakoby to byl další úkol. Ne, manžela by vedle ní viděl jen nerad, ale pokud by to znamenalo, že v ten moment bude ukázněnější, povolnější. Při té myšlence se zadíval na svou ženu. Pokud to nebude Joanna osobně, navštíví alespoň dnes v noci jí.

Joanna jakmile mohla opustila místnost. Kroky byly rychlé rázné, ale čím dál byla, tím spíš zpomalovala, než se zastavila úplně a dlaní vyhledala chladnou zeď, aby získala oporu. Prsty se jí stále chvěly, stejně jako nohy. Zhluboka se nadechla, otočila se, aby zády zůstala přitisklá na zdi, měla svou oporu a levou ruku si položila na srdce. Bylo tak rychle, že si byla jistá, že jí vyskočí z hrudi. Zavřela oči, tiše dýchala, než se trochu uklidnila a pohledem vyhledala Tywina. „Hádám, že zítra ráno opouštím hlavní město, že?“ šeptla a zadívala se do jeho očí, aby v nich cokoliv nalezla, pochopitelně marně. „Co mi provedeš?“ následovala druhá otázka. Byla si jistá, že s ní bude mít větší smilování, než král. I když byla v přítomnosti Tywina, toho který nechal vyhladit celé dva roky, byla si jistější než vedle krále. Nešlo o to, že byl Tywin bratranec. Tywin nebyl blázen, nedělal nic bez pádného důvodu. Neplýtval nikým a ničím. I tak si byla jistá, že pár facek dostane. Dlaně položila na zeď a schovala je za zády. Věděla, že urazila jak bratrance, tak krále a bylo štěstí, že se jí vůbec chtěl zastat. Děkovala tiše tomu, že je součástí rodiny. „Essos, Dorne, Sever… kam to bude?“ povytáhla obočí. Pomalu získávala svou důvěru, kterou v sále ztratila. „Nechci se vdávat,“ vysvětlila a sklonila hlavu. Zadívala se na šedavou látku suknice, jak se nepatrně vlnila. „Pošli mě prakticky kamkoliv, ale nedomlouvej svatbu,“ pronesla tichou žádost, spíš to vše vyznělo jako oznámení, ale zkusit to musela. Měla toho všeho dost. Pokud by zůstala, bude muset kolem Aeryse chodit po špičkách. Protože pokud ne a on k ní opět pojme svou náklonost, dá tak všem drbům důkaz o tom, že je jeho milenkou. Proč by král jinak nějaké ženě odpouštěl? Prsty pravé ruky si projela ve vlasech a opět se podívala na bratrance. „Měla jsem mlčet, neměla jsem začínat,“ pustila se do přiznání vlastní chyby. „Chtěla jsem tě srazit, zesměšnit, pobavit se na tvůj účet, přiznávám.“ Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem ale, aby něco podobného dělal král. Kdokoliv tam. Dokázal jsi velké věci, nikdo v té místnosti, ti nesahá ani po kolena, nemají jediné právo na to, aby ses stal terčem hloupých vtipů a narážek. Měla jsem mlčet a nic by se nestalo.“ Povzdechla si a tiše přemýšlela. Když se rozhodla vrátit Tywinovi to, co jí provedl, dostala se jen do větších problémů.

S chladnou hlavou a bezvýraznou tváří pozoroval Aerysovy se střídající emoce. Bylo jich mnoho. A mnoho z nich svědčilo o králově nestálosti. Přestával cítit, že společně vše změní. Již od mládí byl Targaryen tvrdohlavý snílek, jež si nenechal vymluvit svou pravdu. A jak tomu bylo nyní? Začínal si říkat, zda v tomto případě bohům nespadla mince na tu špatnou stranu. Což nesvědčilo nic dobrého pro říši, pro něj, natož pro rod Lannisterů. Již o tom svědčila ta myšlenka v níž by Aerys s chutí vyřízl do Joanny svá práva a poté by jí hodil do té nejčernější díry, v níž by spatřila světlo jen v moment, kdy by jí přišel osobně navštívit. Jen ta představa v něm vyvolávala chuť sebrat nůž, jímž Joanně hrozil, a vrazit mu jej do krku. Pomalu přestával vůči němu cítit jakýkoliv přátelský cit. Za vše, co pro něj učinil, se mu odvděčil ignorací, odporem a urážkami. I pokud by jeho žárlivé vize byly skutečné, byl by zcela z kola ven. I kdyby se Joanna stala jeho ženou, nikdy neměla a nikdy nebude mít vůči Aerysovy jakýchkoliv povinností než jako poddaná vůči králi. Poddaná a stále lady u níž si nemá právo vynucovat jakýchkoliv služeb nehodných jejího postavení.
Nůž jej uhodil do hrudi. Naštěstí tupou stranou. Aerys nebyl natolik šílený, aby svého rádce probodl. Prozatím.
"Již od ní neuslyšíte ani slova, vaše výsosti," odsouhlasil více než jen špatných slůvek. Přidal k tomu kompletní mlčení z její strany. U krále začínalo být obtížné poznat, zda jde konverzace o stále přátelskou či si jí vezme příliš k srdci a zaútočí. Král si usedl a on se pouze zadíval na Joannu. Nepotřeboval slova, ona sama věděla, že jej má následovat. Vypravil se ke dveřím, přesto slyšel další jedovatá slova od dávného přítele. Mohl si jen se Steffonem vyměnit pohled. Baratheon se tvářil rozpačitě, snad i smutně. Konec jednoho přátelství započal v těchto dnech.
Opustil místnost se zdviženou hlavou, přesto slyšíc vynucený smích okolí. Uchovával klid, přestože jeho oči byly ztvrdlé jako kámen. Hruď se mu svírala a vše, co se mu kdysi honilo hlavou, se vracelo. Kroky se zastavily, když se zastavily i ty vedle něj. Otočil se, ruce podél těla, ve tváři nic, co by se dalo přirovnat k soucitu či starostlivosti. I přes veškeré pocity, které v sobě tlumil, se dočkal zasloužené satisfakce. Joanna jej zradila. Jeho vlastní sestřenice. Lannister potupil Lannistera, aby té situace využil i král. Ten smích, potupa jej opět zavedla do dětských let, kdy sedával vedle svého otce a poslouchal, jak se mu jeho vazalové otevřeně vysmívají. A co činil chrabrý lev? Lev bez zubů? Nechal je. Smál se s nimi na vlastní účet. Znemožňoval rod Lannisterů na každém kroku, s každým dechem. Provdal svou vlastní dceru nejpodřadnějšímu synovi lorda, jež by několikáty v pořadí. Nechal Geriona ztratit jejich jedinou valyrijskou ocel. Když měl možnost vše napravit a zdálo se, že činí správně, nastoupí na Tytosovo místo Joanna a začne vracet vše do stop minulosti. Nemohl dopustit, aby růže ohrozil plevel.
Sledoval jí s ledovým pohledem a to jediné, co se mu nyní mohlo honit hlavou, bylo to, co s ní provést. Provdat ji, poslat pryč. Nemyslel si, že by cokoliv z toho vyhovovalo králi. On si jí přál mít blízko, jen pro sebe. Největším trestem by pro ní bylo stát se královou společnicí. Mohl by to zařídit? Samozřejmě, že by mohl. Jako pobočník měl takřka neomezenou moc. Mohl jí nechat zmizet, mohl jí ponechat tam, kde nyní byla. A též jí mohl ponechat jejímu osudu. Ať s ním učiní, co se jí zlíbí. Joanna se rozhodla vydat vlastním směrem. Nemínil jí v tom bránit.
Sestřenice domluvila. A co učinil on? Bez jakékoliv odezvy se otočil a vydal se k odchodu.

Domluvila a očekávala reakci. Nedostávalo se jí ale ničeho víc, ničeho míň než ledového pohledu. Jeho tvář byla nečitelná. Joanna nepatrně nakrčila obočí. Doufala, že na ní bratranec jakkoliv zareaguje, on se ale místo toho otočil a vydal k odchodu. Bez jediného slůvka, bez jediného gesta. Nepokýval hlavou, nezavrtěl s ní, nedal jí prakticky najevo vůbec nic. Udiveně zůstala stát. Pozorovala jeho záda, jak se od ní už znovu vzdalují. Byl to skutečně trest. Neměla ani tušení, co se mu honí hlavou, a co si usmyslel. Zůstávala tiše stát na svém místě. Mezi prsty sevřela látku šatů a rty přitiskla více k sobě. Krátce se rozhlédla kolem sebe. Co mohla víc dělat? Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se též otočila a zamířila do svého pokoje. V pokoji by pak přemýšlela o tom, jak opovážlivá a nebezpečná její slova byla. Upravila by se, rozčesala vlasy a místo spánku, by dost možná sepisovala dlouhý dopis. Třeba by stihla zabalit pár kousků oblečení a to, co nebude potřebovat. Neměla ani zdání, zda v Králově přístavišti zůstává, nebo ne. Tak jako tak si přála být připravená.

Něco v ní však rozhodlo úplně jinak. Než se nadála, cítila jak se její nohy sami pohybují vpřed. Dostihla Tywina, prosmýkla se kolem něho a postavila se tak, aby nemohl ve své cestě pokračovat. Hrdě se před ním narovnala, bradu pozvedla a oplácela mu pohled do očí. Ten její nedokázal ani zdaleka připomínat kusy ledu, jako jeho oči, ale i tak působila přísně. Zatvrdila se, napnula a jejich výškový rozdíl byl náhle sotva patrný. „Tohle nemyslíte vážně, že ne?“ zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a získala dostatek času na poskládání své věty. Hleděla mu upřeně do očí, než ty své přimhouřila. Nepatrně zavrtěla hlavou, pohlédla stranou a tiše, krátce se zasmála. „Vy jste to nepochopil, že?“ opět se zadívala do jeho tváře. Nechala vzniknout krátkou odmlku, než si sama odpověděla. „Ne, jak byste mohl.“ Ustoupila o krok dozadu, ale stále si hlídala to, aby kolem ní neprošel a neodešel. Tvořila živou zábranu, aby jí musel vyslechnout. „Možná, že kdybyste přestal být tím velkým a nedotknutelným Tywinnem Lannisterem, opustil svou zářnou vyvýšeninu nad námi, uvědomil byste si, že nejste o nic lepší, než jsem já.“ Promluvila rychle, chladně, postřehnout šlo i jisté opovržení. „Kupodivu neútočím první, já jen koušu zpátky. Nepřišlo vám třeba trochu nevhodné, mě políbit a pak odejít bez jediného slova? Vlastně ne, omlouvám se. Vy jste řekl, že jste snad byl nápomocen. Co to mělo znamenat?“ povytáhla obočí výš. Zlobila se a to na ní bylo dobře poznat. Jindy samé úsměvy, rozzářený obličej, elegantní pohyby. Nyní bylo vše strohé, věcné a snad konečně jasné.

„Vaše jednání bylo to, co mě urazilo. Jako vy, jste musel vrátit Tarbeckům jejich drzost, já neudělala nic jiného. Vrátila jsem to, co jsem vám dlužila. Možná jsem mladá, ale rozhodně mám svou sebeúctu. Nejsem tou ženou, kterou políbíte, možná se s ní i pobavíte a pak prostě zmizíte. K tomu se Steffonem a králem používejte jiné puťky, ne mě.“ Hlas zůstával tichý, ale i tak hřměl. Skutečně vrčela, jako pravá lvice. „Možná jste si až moc zvykl na to, že můžete odejít jen tak, beze slova, bez vysvětlení. To ale jasně vypovídá o tom, jak málo znáte ženy. Případně to, jak moc si nás vážíte.“ Nakonec ustoupila do strany. Ruku natáhla v prostém gestu, ať si klidně pokračuje v cestě. „Nyní je to na vás. Znovu odejdete, aniž byste promluvil? Nebo se od vás dočkám alespoň jednoho slova?“