Příběh - Robert Baratheon

Když se Lord Howland Reed dověděl že král Robert kterého viděl naposledy za rebelie se nachází na Zimohradu, rozhodne se využít pozvání svého dobrého přítele Lorda Starka kterému věrně slouží už od rebelie. Setkání tří přátel by se to dalo nazvat, ovšem k tomu aby se Lord Reed rozhodl navštívit Zimohrad rozhodl právě asi ten fakt že se nacházel nedaleko Zimohradu s menší skupinkou mužů kteří měli se brzy stát strážci Zdi ... s menší skupinkou mužů a svojí prostořekou dcerou která místo toho aby se chovala tak jak se od dívky v jejím postavení očekává, na místo toho se chová jako jeden z jeho rytířů.
Kdyby Lady Reed byla syn, musel by být Lord Howland nešťastnější otec na světě, protože lepšího syna by asi těžko nalezl.

Královská rodina už byla na Zimohradu nějakou dobu a teprve až několikátý den dorazí skupina mužů a jedna dívka s praporci ve kterém je krokodýl v zeleným poli na Zimohrad. Dle reakce lidí žijících na Zimohradu se jedná o vítanou návštěvu a jeden z vojáku šel spravit o tomto faktu i Lorda Starka. Jeden z mužů vede hned Lorda do útrob Zimohradu aby se tito dva lordi mohli navzájem přivítat.

Jak se zdá, příjezd jednoho z vazalů Lorda Starka udělal obyčejným lidem větší radost než příjezd královské rodiny, při nejmenším se tak dalo soudit dle jejích reakce.

Elyon, mladá a půvabná sedmnáctiletá dívka s mečem i dýkou u pasu, vojenskými boty, koženými rukavicemi a oděná v drátěné košili a lehkým koženým brněním seskočila z okně a upraví si své vlasy v copu.
Své vlasy měla vždy ráda a dbala na to aby byly upravené ... což je vlastně asi tak jediné z toho jak se tak nějak od dívky očekává že se bude chovat. Někteří sloužící ze Zimohradu si při pohledu na ní vzpomněli na zesnulou sestru Lorda Starka, jistě jistá podoba zde byla.
Lady Reed na místo toho aby následovala svého otce jako pokorná dcera, rozhodne se sama trochu po rozhlédnout.

První co ji ale utkví v paměti je kulhající královský synek který mluvil s malým chlapcem kterého na tu dálku ale nebyla schopná rozeznat.
Když královský syn který okolo ní prochází, nemá ani tolik slušnosti aby se na dívku podíval, rozhodne se ani ona nemít dostatek slušnosti a jenom se na něj pobaveně usměje, místo toho aby se mu uklonila.
Nikdo jiný než královský syn to být nemohl, zlaté vlasy a drahé oblečení ... jen člověk který byl zbaven zraku by nepoznal to že se jedná o Lannistra které Lady Reed měla v oblibě asi tak jako ostatní Seveřani.

Hledal, hledal a nenašel. Oběhl ... pardon, udusal tolik sněhu a tolik podlahy, že mu nohy div nevypověděly službu.
"U Sedmi pekel Nede! Kde se to válíš?" prohlásí na plnou hubu přes celou kuchyň, kde několik žen vyděšeně vyjekne a upustí to, co měly v rukách. Hned na to se sborově začaly omlouvat a uklízet spoušť. Dobrý král nad tím pouze mávne rukou a dá se do hledání svého přítele. Že by se někoho zeptal, kde se může nacházet? Ale kdeže! Hrdost nepatří jen těm blonďatým zmetkům. On sám byl hrdý dost! A také dost tvrdohlavý. Jeleni měli tvrdé palice a on ji měl ze všech nejtvrdší. Proto si se Cersei tak ... "sedli". Ani jeden nikdy neustoupil a pokaždé si stál za svým. Ta proklatá ženská se vždy pokoušela mít poslední slovo a nikdy se mu v ničem nepoddala. Štěstí, že ti děcka v sobě neuzavřela, aby je on nemohl potkat. Dokázal si jí představit ve své velikosti se čtyřmi parchanty stále v břiše. Joff by si tam jistě se vší chutí přibral i tu svou milovanou kuš. Kéž by se ten blbeček víc zajímal o krásu ženského pokolení než o ... no dobrá, boj byl také důležitý, ale co je to nějaká střelba? Však se toho boje ani nezůčastní! To musí stát v první řadě, aby jich sejmul, co nejvíc. Aby si ho zapamatovali!
Funivě zatočí za roh, div že sebou nevezme nějakého sloužícího, který určitě věděl, kde se nachází jeho lord zamrzlá tvář. Jestli si to někde pelešil s Cat ... za bílého dne? Počkat, to byl jeho styl! Ne Nedův! I když, kdoví, jak moc se jeho přítel změnil. Ztloustl a zestárl. Třeba i zbujarel.
Při všem tom přemýšlení málem srazí i nějakého mladého chlapce, který se tu potuluje, jako by chtěl něco ukrást.
"Co se tu motáš, kluku hloupá? Nevidíš, že prochází král? A nesnaž se mi namluvit tu báchorku typu "Ale já vás neviděl, vaše výsosti." Pokud neviděl, tak slyšel! Takové dusání jako kdyby tu kráčel samotný mamut, to se nedá přeslechnout!" oboří se na podivné individuum s upravenou hlavou. Až poté si všimne praporců s krokodýlem.
"U sta hromů! Howland Reed! Ty patříš k němu, pacholku? Přijel tvůj pán s tebou? Ten starý pardál! Kolik let jsem ho neviděl! Ten zasran zabil zasraného Arthura Daynea! ... nebo to byl Ned? Ale to je jednomu u prdele! Hlavně že tu je!" vybuchne v hlasitý smích, přičemž pofláká chlapce po zádech s nemalou silou.

Elyon byla tak trochu duchem mimo, užívala si Zimohradu, jak jenom to šlo. Tento hrad ji uchvátil už dříve, ovšem když byla na Zimohradu naposledy, byla přeci jen ještě dítě a měla o několik kilo více ... kvůli jejímu snění o Zimohradu, nedávala pozor a málem narazila do Roberta.
Jen díky Robertově reakci nedošlo ke kolizi, která by se mohla rovnat díky proporcím Roberta k nárazu kladiva do kovadliny. Nejprve však krále nepoznává, až tedy do doby než se rozhodne mluvit ... už od otce o králi slyšela mnohé, především z rebelie o které zase tolik nemluvil, otec mluvil spíše o přátelích než o tom co se odehrálo. Dle informací které měla od otce, tak takto si opravdu Roberta nepředstavovala, proto je pro ní první setkání s králem spíše zklamání ... přeci jen si představovala krále na úrovni a ne někoho kdo si nevidí ani na špičky nohou přes svůj pupek.
"Ne, opravdu si nemyslím že je možné Vás přehlédnout můj králi ... spíše jsem si říkala zda je lepší Vás obejít nebo přeskočit ... tedy co bude pro mě méně namáhavé."
Elyon vždy byla prostořeká a řekla první věc která ji napadla, no a taky mu chtěla nějak oplatit to že jej nezval chlapcem .. kolikrát už ji nazvali chlapcem ... jako by snad žena nemohla mít meč a zbroj.
Po chvilce ale svou popichovačnou větu na Robertův účet doplní úsměvem aby dala najevo že to nebylo myšleno až tak zle jak by to mohlo vypadat ... otec ji vyprávěl o tom že jedna z mála kladných vlastností Roberta je umění dělat si legraci sám ze sebe.
"Pokud si dobře pamatuji to něco málo co mi otec vyprávěl, tak Sera Arthura Daynea nezabil můj otec Howland Reed ale Lord Stark ..." Pohlédne na něj ale po tom co jí poplácá po zádech má co dělat aby nepadla na kolena."Zajímalo by mě dle čeho soudíte že jsem chlap ... co pak mám tak hrozné fousy ?" Udělá i menší vtípek na svůj účet aby se Robert necítil tak špatně a přitom se snaží vzpamatovat z přátelského poplácání po zádech.
"Jestli já jsem chlapec tak Vy jste žena, protože máte větší prsa než já." Znovu menší vtípek na jeho tonáž ... tedy ... váhu. "Můj otec šel do síní Zimohradu,
vyhledat Lorda Starka ... který už dlouho naléhal abychom jej navštívili ... ale teprve to když se dověděl že samotný král je na Zimohradu .. rozhodl se využit tohoto pozvání. Jsem si jistá že otec si s Vámi bude chtít promluvit jakmile mu to povinnosti dovolí ... to té doby ..." Trochu spiklenecky se na něj podívá.
"Může prvorozená dcera Lorda Howlanda Reeda požádat o společnost krále u dobrého piva ? Když jsme přijeli ...
zdejší skupinka mládenců mě lákalo na pivo .. jsem si jistá že svého krále také rádi uvítají mezi sebou."

Nakonec se tiše zasměje. "Mimochodem můj králi ... máte nádhernou dceru ... škoda jen že kulhá jak chromá koza ... obávám se že se nikdy kvůli její chůzi dobře nevzdá." Ohlédne se směrem kterým odcházel jeden ze synů Roberta Baratheona.

"Ty si vskutku do huby nevidíš kluku. Použít to jedno z mých dětí, aspoň bych věděl, že jim konečně rostou koule," dramaticky si povzdechne, přičemž ze sebe vyfoukne obláček ... špatně, oblak páry, který by se mohl přirovnat k malé vichřici. Robert Baratheon nikdy nic nedělal tiše a nikdy nic, co vyvedl, nebylo bez následků. Ani odfukování. Možná že kdyby začal tahat povozy místo koní, brzy by se vrátil ke své staré figuře. Mohl by se rovnat i samotnému Horovi. Pochybuje, že ten floutek tahá povozy a přitom odfuňuje jako dědek při šukaní. Samozřejmě, že myslel na Pičela. Jen ta představa ho znechutila natolik, že si musel odplivnout menší jezírko do sněhu.
"Otec? Aáááh!" projede jím náhlé osvícení. Howland Reed měl dvě dcery a ani jedna z nich se zrovna jako dcera nechovala. Za to nejspíš mohli ty mimořádné bažinaté podmínky. Hrůza, že i severské dcery jsou víc mužné než jeho ... syni. Ach Lyanna, s ní by měl ty pravé děti. Mužné, odvážné a bouřlivé. Takové jaké by si přál mít!
"Počáteční chyba. To ty staré oči, navíc ta kožešina je tak hustá, že zakrývá vše, co by mohlo prozrazovat tvou ženskost, dítě," nahradí slůvka "chlapec" a jemu podobných a nahradí to něčím, s čím by dcera Howlanda Reeda mohla být spokojenější.
"A která ty jsi?" pozeptá se jí po tom jejím žertíku na jeho prsa. V čemž má pravdu, lepší a kvalitnější, i když kdo ví, co se skrývá pod tou koženinou. Ne že by ho to lákalo, zase takový prasák to není, aby ohýbal dceru svého dávného přítele. I když si zase nikdy nebyli tak blízcí jako s Nedem, takže ... ticho Roberte! Okřikne se v duchu.
"Hmm, Howland si mě najde až bude chtít. Přijímám tvou nabídku, na dobré pivo a zajímavou společnost nikdy ne nepovím," zasměje se a odpustí si další pobužení po zádech. Místo toho se rozejde do nejblížšího hostince, ve kterém hodlal strávit noc, kdyby ho Ohař nevynesl.
"Dcera? Kulhá? Oh, Cedrik!" docvakne mu to během několika vteřin. Myrcella byla moc šikovná a opatrná na to, aby tu kulhala jako potrefená koza. Za to ten pakoň ne. ..."Prej ho na něj syn Neda Starka spadl a zarazil mu nohu až do země. Blbec, má taky koukat, jestli na něj nikdo neslítá," náležitě hodí oči v sloup a pokračuje v cestě. Zimy má po krk a chození už tuplem. Hodlá si usednout, nalít se a vyčkat příchodu těch dvou nemilých seveřanů, kteří se raději sdružují mezi sebou než s králem. Drzouni!

Ne do pusy si opravdu neviděla, jak by vlastně i mohla ... šnečí oči nemá a zrcadlo po kapsách opravdu nemá, možná by o zrcadlo měla požádat jednoho z jeho synů. "A já bláhová jsem si myslela že muži se s koulemi rodí, ne že jim dorůstají v průběhu dospívání." Věděla dobře jak to myslel ale nemohla si odpustit toto menší rýpnutí které doplní okouzlujícím ženským úsměvem. "Třeba mi taky dorostou a můj otec bude šťasten že má syna." Pronese jenom tak do vzduchu, spíše sama pro sebe s jistým úšklebkem ve tváři.

Musela uznat že Robert ji sice jako král zklamal svým vzhledem, jelikož si z historek svého otce představovala krále trochu méně kulatého ... vlastně ani nechápala jak Robert mohl procházet dveřmi na Zimohradu bez toho aby ty dveře museli vybourat ... ale nezklamal, ba co víc ... potěšil ji svým chováním ... které nebylo odtažité a formální jak by si prvně Elyon myslela. Stejně by se formálně nechovala ale i tak to bylo fajn že král je přátelský a svůj.
"Jmenuji se Elyon Reed." Představí se mu když ji k tomu pobídne k tomu se představila. Nakonec si přeci rozhodne jen pohrát s Robertem a dokázat mu že není dítě ale žena a tak si "čistě náhodou" rozevře kožešinu ve které byla zahalená aby si utáhla svůj opasek na kterém měla meč i dýku, který se ji lehce uvolnil při dlouhé cestě na koni.
Pokud Robert chce a není slepýš tak si může všimnou jejich ženských tvarů které jsou ještě schované pod lehkou koženou zbrojí a tak všechno je sice zkreslené ... ale i tak něco ukazují.
Po očku se snaží Roberta sledovat aby si všimla zda se podívá nebo ne ... jenom co dopne opasek tak se znovu zahalí.
"Nepochybuji o tom že by po pár pivech celý Zimohrad nevěděl kde se my dva nacházíme ... schválně kdo toho vypije víc."
Elyon sice nebyla ta která by dokázala pít den a noc v kuse jako Robert a tak se její výzva k "souboji" mohla zdát jako předem prohraná, ale nerada se vzdávala a měla ráda výzvu ... doufala v to že Robert má upito přes den a že by nemusel tento souboj vyhrát. Konec konců který muž se mohl chlubit titulem že přechlastal Roberta ... natož žena. "Už jsem jednou ochutnala zdejší dobré černé pivo ... a jsem si jistá že jej vypiji více než vy." Znovu se provokativně pro sebe usměje a vykročí za Robertem do hostince kam ji zdejší mládenci zvali, jak se zdá měli v plánu ji opít a pak si tam sní užít ... a proč ne ?!

Kdyby byla mužem, zkusila by to stejně jako oni .. no kdyby nějaký hejsek stál za to ... Elyon by se nebránila.

"Není náhodou Cedrik mužské jméno ?! Proč jste jej dali dceři ?" Podívá se na něj nechápavě při snaze si trošku rejpnout do jeho syna ... však ona mu ukáže že ten jeho přechod bez pozdravení nenechá jenom tak. "Tak on to je syn ..." Řekne překvapeně a přikývne hlavou.
Mohla mu říci že jeho syna viděla jak se baví s nějakým chlapcem, ale nepovažovala to za důležité ... navíc se král neptal a kdyby to náhodou měla spojitost tak by to bylo žalování a ona žalovníček není.

Po několika minutách chůze dojdou do zapadlejšího hostince  ze kterého se line smích,zpěv a hudba. "Nevím jak vy králi ale já jsem spokojená." Otevře dveře a vejde do hostince ... podrží králi dveře a jde si posadit ke stolu kde jsou dvě volná místa. Sice jejích příchod hudbu i smích ztiší protože na sebe berou až moc velkou pozornost ale po chvilce se vše vrátí do normálu a na stole mají dva korbele vyhlášeného černého piva o kterém před chvilkou mluvila Elyon.
"Nevím na co připít ... tak snad na naše seznámení." Pozvedne korbel aby si Robert mohl přiťuknout ... mluví hlasitě skoro až řve aby ji Robert mohl přes veselí v hostinci rozumět.

Musel uznat, že prořízlé pusy se mu vždy líbily. Pokud nepatřily jeho drahé choti. Ta její byla prořízlá v tom špatném slova smyslu. Ale dceři jednoho ze svých severských přátel, kteří se za něj postavili, když to bylo nutné, té to odpustit mohl. Navíc mu vždy každá seveřanka jistým aspektem připomínala Lyannu. Ne vším, ale určitými rysy chování či vzhledu. A Howlandova dcera měla její ústa. Ale nebyla to ona. Nikdo už nikdy nebude jako ona. Lya byla jedinečná a měla být jeho!
Pevně sevře ruku v pěst, ale když se mu obraz jeho milované rozplyne a změní se v mladou holčinu, zase se pokusí dostat do své mladistvé beztarostnosti. No, sice mu táhlo na jistý věk, ale chování tomu tak neodpovídalo. Chováním se dal přirovnat k Renlyho mladistvé nabubřelosti a radosti ze života. To Stannis by vystačil na jejich děda. Předčasně mrzutý a předčasně nudný.
"Máš se ještě co učit. Někteří se s koulemi rodí, některým dorůstají a někteří je nezískají nikdy," zasměje se svým bouřlivým smíchem, při kterém padají stromy i domy. Ruku natáhne, jako by jí zase chtěl promasírovat velkou packou záda, ale včas se zarazí než by holčinu zarazil do země. A nebo jí odpálil někam na jih. A z jihu se seveřani nevracejí.
"Jsem si jist, že tobě by ty koule narostly, pokud je rovnou už nemáš," další salva smíchu přinášející zemětřesení. ..."Ale počkat ..." zarazí se a zdvihne svůj buřtíkatý prst do výše. ..."Nemá čirou náhodou Howland syna? Joumen ... Joujou? JejJej?" prst přesune na ústa a pak se zpytavě zadívá na dívku, co mu odpoví. Nemůže si pamatovat jména všech děcek svých dávných přátel. Sotva si pamatuje ty svoje. To si i víc pamatuje své bastardy, na které dává takové štědré peníze z královské kasy. Nemohl by dopustit, aby jeho děti střádaly.
"Elyon, zajímavé jméno. A já se představovat nemusím. I když každý kdo mě nikdy neviděl nebo viděl před devatenácti lety by mě ani nepoznal. Možná kdybych vypustil nějaký ten tuk ... dost tuku, tak bych se svému bývalému já podobal," popadne se za břicho a začne s ním natřásat. Přitom se nezapomíná smát. Konečně po dlouhé cestě si s někým mohl povídat zcela spontánně. Někdo, kdo nekoukal na to, že mluví s králem, tudíž nádherná spisovná mluva, etiketa, držení se zpátky a podobné sračky.
Jakmile se přestane natřásat, očka mu sjedou níž než by chtěl. Potutelně se zaculí, ale hned jak Elyon promluví, tak oči vyjedou zpět. Přeci nechce vypadat jako starý perverzák. Jako Pičel, přesněji.
"Po pár pivech bude i ten nejmenší čmuchal vědět, kde jsme. Hlavně moje milovaná Cersei a ty potraty, které se za ní táhnou jako smrad," byl si vědom toho, jak nádherně mluví o svých dětech. Většinou o nich spíš smýšlel jako o dětech Cersei, aby se necítil tak blbě a na blití.
"Hah! Takhle podceňuješ svého krále, dítě? Sázka přijata! Počkat, o nic jsme se nevsadili," poškrábe se ve vousu, který se mu marně komorné snažily rozčesat než je navedl na jinou ... činnost. Příjemnějí a méně tahavější. Aspoň za vousy se ho nikdo tahat nesnažil.
Svou volnou chůzí se vydá za tím holoubátkem neochmýřeným. A když je tak vzadu má čas obhlédnout vše, co ta mladá holčina předvádí.
"Dcera by mu sedla víc. Rozmazlená malá bačkora, které někdo šlápne na nohu a hned z toho propajdá celý výlet na sever," hodí oči v sloup a náležitě si na jedno ze svých dětí postěžuje. Joffrey a Cedrik, rozdílní parchanti a přesto mu činili jen obtíže. Myrcella s Tommenem byli takřka neviditelní a snad taky neviditelnými zůstanou. Lepší jak stát se další kopií těch blonďatých stvůr.
Dusá si to za ní a téměř se modlí k Sedmi, aby tam konečně byli. Za celý dnešek toho nachodil až až. Nohy mu div neupadly. Musel by se plazit. A Robert se plazit nebude. Před nikým.
"Kde je hudba, zábava a společnost ... kde jinde bych mohl být spokojenější," po tváři se mu roztáhne široký úsměv při těch vzpomínkách na Bouřlivý konec, kde se s přáteli utkávali v nezištných zápasech o klasickou mužskou hrdost. Spousta z těch přátel, kteří s ním sedávali s ním též vyjela do bitvy. A mnoho z nich se z ní již nevrátili.
Mávne rukou, aby pozdravil okolní čumivce a usadí se ke stolu, za který se téměř nevejde. Aspoň do doby než se odsune s lavicí. Hostinský to spatří a nabídne Robertovi křeslo, které ho udrží a na kterém si může spokojeně rozvalit svůj velký zadek. Ale on odmítne. Přece se nenechá uplácet. A to si myslel o Severu jen to dobré! Hah!
"Na seznámení a na řádný zápas. Tlustý král proti chlapecké holce," práskne svým korbelem do jejího a téměř na dva loky ho do sebe vsaje.
"Ách, to je lahoda," oblízne si bílé od pěny vousy a nechá si donést další.

"Tak pak děkuji můj králi za to že jsi mi rozšířil mé chabé obzory. Jste studnice vědomosti." Pobaveně se usměje, sama už ale uznávala že by patrně měla trochu ubrat na své prostořekosti, nerada by překročila nějakou únosnou hranici ... ale když on ji tolik nahrává. Když se Robert začne znovu smát, mírně se k němu natáhne a provokativně zašeptá. "Chtěl by jste můj králi vědět co mám dole pod tím vším oblečením ?" Sám ji nahrál na tuto otázku, když se začal bavit o tom co má a nemá pod sukni, ... tedy pod kalhoty.
Poté se zase odtáhne a tváří se jako by nikdy nic neřekla a byl to jen Robertův sen nebo poblouznění. "Ano, můj otec má dvě dcery a jednoho syna ... můj bratr se jmenuje Jojen." Řekne tentokrát s přátelským úsměvem, Elyon potěšilo když si Robert pamatoval jméno jejího bratra ... i když komoleně tak skoro správně a to udělá na Elyon vcelku dojem.
Chvilku neví jak reagovat na to když Robert začne kroutit břichem, snaží se alespoň na chvilku zachovat vážný výraz ve tváři ale nakonec se začne smát tak hlasitě až z toho zachrochtá.
"Do prdele ..." Řekne v naštvanosti na její zachrochtání, nesnášela když se ji tohle stalo ... kdo by taky ano. "Když jsem byla mladší, můj otec měl strach že bude muset dát vybourat hradní bránu abych vůbec prolezla ven ... no a pak jsem se začala kamarádit s místními chlapci po lese, v blátě, v dešti no a vypadám jak vypadám." Ne že by Elyon na svém vzhledů krom vlasů nějak extra záleželo, ale cítila se dobře když měla o několik málo desítek kil dole. "Jen ať vědí kde jsme, třeba to přiláká o lorda Starka a mého otce do krčmy a budete si moci vykládat o starých časech ... ať si každý říká kdo chce, co chce ... i samotný lord Tywin ... by mi musel dát zapravdu že pivo,přátelé,jídlo a hudba na jednom místě, je to nejlepší co člověka může potkat."

Elyon byla vždy svá, měla představivost a proběhne ji hlavou scénka. "Už vidím vaší ženu jak vtrhne do hospody ze slovy ... Roberte piv si měl už dost ... jdi si hrát s dětmi. ... sice moc vaše děti neznám, ale řekla bych že tak jak se chovají oni tak se mají chovat holky z nějakého květinového království, které čekají na svého prince aby jim to pořádně udělal.
" Zvedne prst. "Možná Vaší synové si potřebuji užít s nějakou místní rajdou aby pochopili že to co mají mezi nohama není jen na čůrání ale daleko zajímavější a příjemnější věci."
Zatím neuvažovala o tom že by se jednou musela stát matkou, ale Bohové ... chraň aby měla někdy syny jako Robert.
"Možná nějakou zrzavou holku ... říká se že čím rezavější střecha ... tím vlhčí je sklep .. asi tohle by potřebovali." Konstatuje jako nějaký velmistr z Citadely který moudře rozhodne o tom jak raněnému pomoci.
"Tak se vsaďme můj králi ... o to kdo opadne jako první platí útratu celému hostinci." Nabídka k sázce která ani jednoho nějak nemůže vytrhnout, přitom je šlechetná k obyčejným lidem kteří nemají tolik peněz ale přesto sedí v hospodě a nasávají.

Opravdu si prvně myslela že Robertův syn je dcera."Myslím si že by Váš syn ani jako dcera na Severu dlouho nepřežil, pokud by neměl své postavení."
Kráčela za Robertem, hned vedle něj ... žádný držet se krok za ním, tak jak by správně měla ... na to kašle .. je to jen král žádný Bůh. Král kterého ožere a pak ještě zaplatí hostinci útratu. "Ať tedy boj započne !" Řekne hlasitě když si sním přiťukne a spokojeně se usměje když vidí jak Robert začne do sebe nasávat pivo ... přepálí start a ona bude vítěz.
Spokojeně si upijí pivo a rozhodně nikam nepospíchá.

Jen co Robert dopije pivo, dostane na stůl další a aby toho hostinský neměl tolik běhání donese rovnou před ně i dřevěné talíře na kterých byla právě odkrojená pečeně z divočáka."Seveřani Vás moc v lásce nemají ale zde v této krčme jak se zdá jste celkem oblíbený." Pořád musí zvedat hlas aby slyšela vlastní slovo a po chvilce dopije své první pivo a teprve když má na stole další pivo spojeně se pousměje. "Mohu mít přání ? Vykládejte mi to tom jak jste zabil Rhaegar Targaryen ... můj otec příliš o tom co bylo dřív nechce mluvit ... doufala jsem že by jste mohl být o něco sdílnější.
"

Jak vypadal obvyklý den Roberta Baratheona? Vstal časně k odpoledni, když již slunce hřálo na obloze. Vstal k nachystané snídani, kterou posnídal ve své posteli s tou vyvolenou, jež mu jí donesla. Rodinné snídaně se naposled zůčastnil ... fajn, možná když ještě žila matka s otcem. Jeho vlastní děti ho u společného stolu v životě neviděli. Co by tam taky prováděl? Koukal na to, jak jí a přitom pozoroval Cerseiin kyselý ksicht? Ne! On raději pozoroval nádherné vnady služebné, která jej krmila sladkostmi a pečení zároveň. Jelikož po snídani přišel i oběd. Během toho si mohl poklábosit i s Barristanem, když měl službu. S tou ukňoranou blondýnou si ani povídat nechtěl. Stačilo mu, že jeho sestru musí vidět tak často, ještě aby mu před ksichtem stála ta dokonalá kopie se stejně samolibým úsměvem. Ale zpět k jeho dennímu plánu, po snídani a obědě následovala denní válenice se s těmi nejkrásnějšími ženami. Ned jistě stíhal veškeré jeho záležitosti, o které se on nestačil starat. Kolikrát mu kvůli tomu Jon a Stannis spílali a kolikrát to padlo na neúrodnou půdu. Ty dva si rozhodně notovali. Být žárlivá osoba, nejspíš by je od sebe nechal oddělit, jenže on nikdy nebyl žádný majetňák, proto se Jona vždy ptal, kdy bude svatba. Ten se tomu alespoň pousmál, Stannis by se jen tvářil jako vždy ... jako když má zaražené prdy a nemůže se vysrat. Nechápal, jak něco takového mohlo být jeho bratrem. Renly byl už lepší odrůda, ale o dost mladší. Navíc mu připomínal sebe ve svých lepších letech, akorát on neměl žádnou oblibu v naleštěné zbroji Lorase Tyrella. Nebyl blbý ani slepý. Navíc Renlyho tak trochu znal, aby tomu uvěřil. V životě ho neviděl v ženské společnosti, ne v takové, se kterou by se mohl prošoustat do rána.
Jeden jeho bratr byl mrzutý stařec a druhý byl divnej. Mohl děkovat bohům za Neda! Bratr, kterého si přál a bratr, kterého si zvolil. Po Jonovi to byla dobrá volba, on si už s těmi patolízaly a řiťolezy poradí stejně jako s celým královstvím. Kdo by na to měl mít větší koule než řádný Seveřan. Co na tom, co se říká? Každý Stark nemusí mít nutně pech, když se vydá na Jih. On by nikdy neučinil, co Šílený král. Nedokázal by se dívat na muže škvařícího se ve své zbroji, natož aby nechal jeho syna se škrtit při pokusu o otcovu záchranu. Byla to zvrácená bestie. Litoval jen toho, že ten meč, který mu proklál srdce, nebyl jeho. Ale on by nepoužil meč, ani by ho nebodl zezadu. Ne, podíval by se mu do očí a jedním máchnutím kladiva by mu rozdrtil nohy, druhou a třetí ruce, čtvrtou rozkrok, který se nezvedl, když neviděl nikoho se škvařit, pak žebra a nakonec by ho nechal, protože ta svině si rychlou smrt nezasloužila. Ne po Rickardu Starkovi a Brandonovi. Přesto Rhaegara zabil jednou ranou. Toho hnusného únosce a zvráceného násilníka zabil pouhou jednou ranou. Na draka nic nevydržel. Slyšel ho šeptat jména jeho dětí než naposled vydechl. Toho dračího potěru, kterého jej zbavil Tywin Lannister. Co na tom, že si poštval Dorne? Ty sračky za celá ta léta nic neudělala, proč by se tím měl zabývat teď? Měl jim snad potom všem poslat omluvný dopis s košem pamlsků a kostmi té pitomé nány a těch parchantů?! Ne! Než stačil cokoliv učinit, už byli pohřbeni v Baelorově septu. Zapřísahal se, že jeho kosti tam spolu s jejich nespočinou!
Po řádném vyvztekání se nastala i pelešivá scéna. Dokázal přitom na nic nemyslet nebo si to alespoň myslel, ale hlavou mu vždy probíhalo to jedno jediné jméno. Žena, jež mu byla vyrvána z náruče, zneuctěna a zavražděna. Ned mu nikdy nechtěl vyprávět o jejích posledních chvílích. Nijak na něj nedotíral, moc si ho vážil, aby po něm chtěl zopakovat tu tragickou událost. Přesto jej to zajímalo ... zeptala se na něj? Jaká byla poslední slova? Byla by na něj hrdá? Tichý hlásek v hlavě mu odpovídal ne.
Stačil se dostatečně vydovádět, ale dvě si ještě u sebe ponechal. Za dveřmi nejspíš hlídal Meryn Trant podle toho smradu. Nechal si poslat pro víno, zatímco seděl u svého stolu, jednu dívku na klíně, druhou na stole. Nemínil si kazit dobrý den špatnými vzpomínkami. Nebýt Stannise byli by všichni draci mrtvý a on by na ně nemusel myslet už vůbec. Neusednout na ten proklatý trůn, tak vyplní svá slova. Neusednout na trůn, tak zabije i toho posledního zatraceného Targaryena, který stále šlapal po téhle zemi.

Dlouho očekávaná chvíle se blížila. Slyšela hodiny tikat, přestože nikde nebyly. První jméno, které chtěla ze všech nejvíc. Jon Arryn byl již mrtev, Hoster Tully umíral, ale Robert byl plný sil. Ne jistě jako za mladých let, kdy zabořil své bitevní kladivo tak hluboko do plátu Nysina otce, že jej s ním museli pohřbít. Ale pohřbít kde? To se nikdy nedozvěděla. Dostal se do Baelorova septa? Dovolil by to nový král? Či to ještě stačili loajalisté vykonat než by proti tomu směl něco namítnout? Není to podstatné. Ocitla se na tom správném místě, kde se nalézali tři jména, která měla na svém seznamu. Jenže ona chtěla jen to jedno. To první především. Napsané tučným a větším písmem než ostatní. On byl hlavní strůjce a ten, jež zabil prvního muže, kterého Rhaenys kdy milovala. Přec ... mohla jej obviňovat, protože hlavy obou z nich popletla žena? Jedna a ta samá žena, jež mohla stát za hlavním strůjcem jako loutkař, který napíná své provázky a hýbe s nimi různými směry. Nebyla ráda za její smrt ve věži, kde jí chránila královská garda. Ta královská garda, která měla chránit Rhaegarovu rodinu. Ne ženu, která vše zničila! Litovala její smrti. Chtěla jí pro sebe. Popletla otci hlavu, vylákala jej z Přístaviště, zemřel pro ní! Kvůli ní! Vzal sebou svou Královskou gardu, která měla chránit princeznu Eliu a její děti. Ponechal jen Jaimeho Lannistera. Hada, který jistě mohl za otevření bran. Proč on nebyl na jejím seznamu? Mohl za to vděk a ta nádherná představa, kdy Aerysův život vychladl? Či to byla jen nepodstatná osoba v Nysině životě, zato mohla být ohromnou při její záchraně. Jenže on byl Lannister a Lannisterové jsou monstra. Kolik rodů zhynulo pro jejich pýchu a hamižnost a kolik jich ještě zhyne? Uvidí se, nyní byl na řadě někdo jiný.
Oblékla se jako šenk a převzala práci jedné z lannisterských krys. Měla králi přinést víno a přesně to měla v plánu. Seznámit se s tím, který se nechal ovládnout těmi nejstaršími pudy a zničil proto vše, co mu stálo v cestě.
"Robert Baratheon, Ned Stark, Jon Arryn, Hoster Tully, Stannis Baratheon, Amory Lorch, Gregor Clegane, Tywin Lannister," šeptala si potichu, když se blížila k těm známým dveřím. Těm stejným, které obývala Nysina milovaná babička a nenáviděný děd. Stráž jí bez mrknutí oka pustila dovnitř a ona mohla konat svou práci. Nalévat víno muži s parohy.

Obklopen děvkami, snažil se zapomenout na svou bídnou minulost. Ale ta se vždy vracela a nemínila jej opustit ani na vteřinu. Zvláště po té neshodě s Nedem mu vše chutnalo trpce. Posílal vrahy po těch targaryenských čubčích dětech a ani jeden z nich mu nepřinesl ani jednu stříbrnovlasou hlavu! Ani jeden! Ať byl sebelepší vždy pohořel! Podezříval ty kreténí ksichty z toho, že je nechávali prchat schválně. On sám moc dobře věděl, jak jsou ty purpurové oči omamné a ty jejich pohledy hypnotické. Rhaegar Targaryen dokázal okouzlit každého. Každý ho zbožňoval, každý ho miloval. Stačil mu k tomu ten jeho šarmantní úsměv, loutna a zpěv. Dokonalý vzhled jako bonus. Ještě vytříbrnější slovíčka a vyjadřování. Dokonalý v každém ohledu až na jeden. Utekl se špatnou ženou.
Mnohokrát přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby Šílený král neupálil Rickarda v jeho zbroji a Brandona nenechal uškrtit se při snaze pomoci otci. Rozkázal by svému synovi, aby se vrátil i s Lyannou a předal jí lordu Starkovi? Poslechl by ho? Vytáhl by on do bitvy? Kdo by ho následoval? Kvůli ženě. Ne, nikdo by za ním nešel. Nikdo válku nezačal kvůli tomu, že mu úchvatný Rhaegar Targaryen unesl snoubenku. Válka začala Aerysovým matem, které Robert srazil svým šach-matem. Pro Lyannu by musel vyrazit sám. Vlastně ne sám. Možná ani ne on. Rickard by si pro svou dceru dojel a odvedl by jí zpět. Tohle by učinil, kdyby z něj nezbyla jen seškvařená zbroj. Toho muže měl rád, neznal jej příliš dlouho, též jako Brandona, ale byli mu více rodinou než vlastní bratři. Chladný sever mu nikdy neimponoval, ale lidi v něm to bylo jiné pošušňání. Moc se nesmáli, nebyla s nimi sranda a byli to suchaři, ale stejně v nich bylo něco, co mu imponovalo a táhlo ho k nim. Neda měl rád jako svého bratra, ačkoliv to byl velký psí čumák. Ale ne takový jako Stannis. S Nedem si v mnoha věcech rozuměl, ale v názorech se vždy rozcházely. Po rebélii apeloval na potrestání Tywina Lannistera a toho koního ksichta Jaimeho. Za co? Samozřejmě za zradu, královraždu a pobití dračích potěrů spolu s tou ženou, která je porodila. Věděl moc dobře, jak na něj hledělo Dorne. Jako na vraha dětí, na muže, který vylezl přes malé mrtvoly na trůn. On se jich ani nedotkl, přesto mu dávali stejnou vinu jako Tywinovi, jen protože mu to bylo ukradené.
Těla byla pohřbena v Baelorově septu. Když se tam ženil se Cersei měl nepříjemný pocit, že jej sledují targaryenské přízraky. Probodávají ho očima a sápají se po něm drápy. Šeptajíc slova "Jsi zpoloviny stejné krve jako my." Mohl se za to proklínat? Jeho babička byla Targaryen. Nikdy jí nepoznal, přesto cítil tu horkou krev ve svých žilách. Jak si připadal, když prohlašoval, že zabije každého Targaryena a sebe nechával naživu. Sebe, své bratry, Stannisovo dítě, své děti. Trvalo by to dlouho a nikdy by se jich nezbavil. Přesto stále šel po Žebravém králi a jeho sestře jako kočka po myši. To poslední, co zbylo z blízké příbuznosti po Rhaegarovi.
Druhá dívka se sešoupla do jeho ohromného klína, kam by se vešla ještě třetí. Společně se smáli, popíjeli a dělali velmi nekrálovské věci. Stále čekal na toho pablba Lancela s vínem. Ale místo něj dorazila dívka.
"Nepovídej mi, že ten posera Lancel zase dostal sračku?!" rozburácel se, jak bylo v jeho ctěném zvyku. To nebylo poprvé a zřejmě ani naposled. Ten druhý nebyl o nic lepší. Prej z něj měli strach. Zasranej respekt to byl! Ubožáci a budižkničemové, kteří nebyli dobří ani na nalévání vína, natož na samotné žití. Škoda každého doušku vzduchu, který vzali. Přes záda jedné z krásek pokynul holčině.
"Snad jsi schopnější než ti dva demižonové," ukázal na prázdné poháry a zase se vrátil ke svým dvěma kráskám. I kdyby ta dívka byla slepá, hluchá a blbá, stále bude umět lépe dolít víno, jak lannisterské krysy. Jon, nechť je mu země lehká, mu zařídil ale manželství. Jediná věc, za kterou ho vždy proklínal. Za zkurvené Lannistery!

Zvláštní to pocit, spatřit toho muže, který vyrazil dech z Nysina otce. Který zarazil své bojové kladivo, tak hluboko do jeho hrudi, že jí s ním museli pohřbít. Ale pohřbít kam? Věděla to tato karikatura muže, jež kdysi bývala ohromným bojovníkem? Co z něj zbylo? Kus sádla, nějaké to maso a voda. A voda z lidí vyteče, když se dostane přes zbytek. A s vodou vyteče i život. Umírali tlustí lidé déle? Doufala, že ano.
muž na židli nesl jméno z jejího seznamu, ale do toho muže, jež hledala, měl daleko. Jon ho popisoval jako statného muže, který svou silou i hlasem kácel stromy. Ano, jistě by stále mohl kácet stromy, pokud by se k nim doplazil. I děvky museli chodit za ním a dle velikosti jeho klína by se tam vešlo více jak dvě. Zklamání, ano, tak by se to dalo popsat. Hledala Roberta Baratheona a nenašla Roberta Baratheona. Ten zemřel před dvaceti lety a nahradila jej tato kopie. Musí se s ní smířit. Nemíní odejít s nepořízenou. Ať byla tato existence cokoliv, bude se zodpovídat za činy, jež provedl strůjce všeho. Osoba, kterou pohltila nenávist. Nic jej neomlouvalo. Každý se musel zodpovídat smrti a ona mu hodlala domluvit schůzku.
Pomalu došla s plným demižonem až ke stolu. Bylo to na ní dost těžké, ale musela si umět poradit. Síla je přeceňovaná. I u ní stačí jedna jediná chyba a zmizí, vyteče do prázdna bez návratu.
Zajímalo jí, zda silný muž krvácí víno. Jistě ho za den vypil více než by bylo zdrávo. Byl častěji společensky unavený než střízlivý. Snadné sledovat takového muže, i kdyby se procházela před ním, mluvila s ním, stále by mohl uvažovat o přeludu či halucinaci. Děsivé představě o dceři Rhaegara Targaryena, která přežila. Což bylo jistě nemyslitelné. Žádné dítě by nepřežilo padesát bodných ran. Ale pět?
"Tvoje výsosti," osloví ho tiše a položí demižon na stůl. Tak blízko. Byl tak blízko. Věnoval se dívkám, ale ona si zajisté zvládne zajistit pozornost.
Neodpovídala na slova silného muže. Přitáhla si poháry blíž a demižon opět vzala do rukou. Opřela si jej o bok, když se dobrala k přelévání vína do menších kalichů. Tekutina tekla, rudá jako krev. Existence silného muže se příliš zaobírala děvkami než aby si všímala. Nekoukal, neviděl. Mohla mu cokoliv do pití vhodit a zmizet dřív než by začal plivat krev a vlastní rozmělněné vnitřnosti, ale ... chtěla být u toho. Chtěla vidět, jak z něj vyprchává život a chtěla, aby věděl, kdo jej zabíjí.
Víno doteče a ona s poloprázdným demižonem obejde stůl, projde kolem židle a postaví se kousek od jedné z děv.
Král jí stále nemínil věnovat pozornost. Čtvrteční Targaryen, jež slíbil zabít i toho posledního, který se projde po zemi. Pokud by se mu podařilo zabít Viseryse a Daenerys ... zabil by své bratry? Svou neteř, své děti a nakonec i sebe? Veškeré Targaryeny, tak to pověděl. On by měl být konečný střípek, tak by si to měl myslet.
"Jsem pouhý střípek v hradu ze skla. Těžko pro tebe spatřit víc než vlastní odraz."
Purpurové oči se střetly s modrýma. Prvotní kontakt. Jak se bytost zachová?
"Skrze tmu, kde jen sirény zpívají. Skrze tajemství, které není k vidění."

Minulost byla minulost, stal se nyním člověkem. Ale jakým? Lepším jistě ne. Podváděl svou ženu, nenašel si čas na děti a říše se pod jeho prsty rozpadala. A záleželo mu na tom? Zdaleka ne. Říše mu sebrala Lyannu. A tu mu již nikdo nevrátí. Jak se vůbec cítil, když jí poprvé spatřil? Drobné kvítko, poupě severu prohánějící se na své klisně s hrdým výrazem Starků. Ledová krása vytesaná do podoby mladé bohyně. Když se ty dva diamanty upřely na něj téměř se mu rozklepaly kolena. V té době byl mladý, silný, horkokrevný, ale před ní se zakoktal jako hloupé trdlo. Jaké štěstí cítil v den, kdy Rickard Stark svolil k jeho žádosti o Lyanninu ruku. Jakoby se celý svět ponořil do pestrých barev, vše špatné zmizelo a zbyla jen radost a nadšení z nadcházejících dní. Přitom nebyl při jejích posledních chvilkách. Nemohl naposled spatřit její tvář, podržet drobnou dlaň v té své. Zemřela v krvi, daleko od domova, v náruči svého bratra. Potom co jí ten bastard provedl! Zahynula, protože ... ale to byla minulost. Neměl se jí zabývat. Mohl si jen snít o tom, jaká by přítomnost byla jiná bez Targaryenovy hamižnosti. Jednu ženu již měl, musel si krást jeho? Být v jeho kůži nejspíš by se nedivil. Vychrtlá, špatně plodná a nemocná Elia Martell nebyla žádnou výhrou. Jakoby se Šílený král svému synovi mstil a vybral mu to nejhorší zboží, které mohl vyhrabat. I ta Cersei byla v jistých ohledech mnohem lepší, jak dornská koza. Že se pod ním ta ženština nezlomila, když jí udělal dva fakany. Sice ani Rhaegar nebyl kdovíjaký obří kanec, ale i tak jej to udivovalo. Ta představa jejich ... soužití byla vskutku vtipná. Aspoň něco ho z té pochmurné minulosti dokázalo pobavit.
Stejně jako dívky v přítomnosti. Jedna se mu z hravosti zakousla do ušního lalůčku, za což jí odměnil pevným stisknutím krásného stehna.
"Ty provokatérko," zasměje se jí do úst než si ukradne její ústa. Ta druhá se zřejmě cítila jako druhé kolo u vozu, když jeho královské ohromnosti zajela do kalhot. S pobavením se na ní hodlal otočit, ale to by jeho zrak nemohl vzhlédnout k roznašečce vína.
Stačil mu pouhý pohled, aby se mu téměř zastavilo srdce. Před očima se mu zamlžilo. Nemohla to být pravda. Přehlédl se. Jenže purpur nezmizel. Ať si to přál sebevíc, hleděl do očí, které viděl naposled před dvaceti lety. Těch očí, jež sám zavřel. Nebyl tak opilý, aby blouznil. Ona tam byla. Z masa a krve. Živá.
"Odejděte," zachraptěl podivně cizím hlasem. Děvky se překvapeně odtáhly, ale k ničemu se neměly. Chtělo to víc popostrčit.
"HNED!" zaburácel svým hlasem jako vichřice. To s nimi už konečně pohnulo. Klín se vyprázdnil, zato tíha ta zůstala. A zvětšovala se každou další vteřinou, kdy na ní hleděl. Snad poprvé v životě mu došla slova. Zvládl jen strnule sedět, otevírat a zavírat ústa. Nic z nich nevyšlo. Ani hláska. Robertu Baratheonovi došel dech.