Příběh - Addezen

"I can be strong. I can be cruel. But I cannot be alone."

Autorská práva: Chizu Ferrís

Uplynul měsíc, co opustila druhou polovinu světa a vrátila se tam, odkud byla vyhnána jako malé dítě. Její poslední bytí zde na ní zanechalo dost viditelné stopy, kterých se nezbaví. Ale ona zde není proto, aby truchlila nebo vzpomínala. Řídí se prostým a nejstarším mottem světa – oko za oko, zub za zub. Pomsta nikdy nezestárne. Nezáleží jí na tom, kdo bude sedět na trůnu, kdo bude vládnout jednotlivým částem království, kdo si koho vezme nebo kdo koho zabije. Ona chce jen pár hlav, o nic víc nestojí. Co se s ní stane pak? Nad tím nikdy neuvažovala. Zřejmě potom bude svobodná a bude si moct dělat, co se jí jen zlíbí. Třeba si najde někoho, koho by mohla milovat, bude mít děti a bude šťastná. Dobrá, to je naprosto hloupá představa. Nikdy po něčem takovém netoužila a pochopitelně potom nebude toužit ani později ani nikdy.
Otřese se zimou, kterou nikdy nezažila. Tohle je zaručeně její první a dost nepěkná zkušenost. Pořídila si dost teplý kožený kabátec, pevné boty i výkonného koně, který jí má zavést k její první destinaci. Zimohrad, domov lorda Eddarda Starka, přítele krále Roberta Baratheona. Doufá, že se s tím mužem bude moci seznámit. Slyšela o něm jen samé dobré zvěsti. A brzy se přesvědčí, zda je to pravda.
Svoji speciální kovovou zbraň s hroty měla přichycenou u koňského sedla. Kdykoliv jí mohla vytáhnout a zpátky zatáhnout. Na to, jak se učila zabíjet to byla zbraň dosti nepraktická, ale ona měla někdy potřebu nadělat více nepořádku než klasické uklizené vraždy.
Zimohrad se již zjevil v jejím zorném poli. Byla to ohromná stavba, vážně pozoruhodná a co bylo pozoruhodnějšího byly otevřená vrata. Ne že by se tam nedokázala tajně proplížit, ale musela by opustit svého nového oře, kterého strategicky pojmenovala nesmímtěmítrádaprotožetěnejspíšbrzyopustím. Maličko dlouhé jméno, ale nic kratšího se nenabízelo. Zato co se nabízelo byly ty vrata, kterými bez okolků projela. Dívka zabalená v kožichu, pod kterým měla obyčejné kalhoty a zateplenou tuniku. Nepotřebovala žádnou kroužkovou košili ani zbroj. Jen by jí zpomalovala. Uměla se rychle pohybovat a uhybné manévry byly to hlavní, co jí zachraňovalo život každý den. Od jejích čtyř let až poteď.
Na nádvoří zrovna byly trhy či jak by se to dalo nazvat. To byl zřejmě důvod otevřených vrat. Seskočí z koně, jelikož skrz dav se nechce prodrávat na jeho hřbeti. Místo toho jej ponechá blízko vrat, kde jej pořádně uváže uzlem, který jen tak někdo nerozváže. Svou zbraň s ostny si ukryje pod pláštěm a nenápadně se vplíží do hradu.

Další den, který trávil tréninkem se svými zbraněmi. Má za sebou pár soubojů s mečem, které se mu většinou podařilo vyhrát a nebo to skončilo nerozhodně. Teď se chystá procvičit střelbu s lukem. Odloží meč, otře si ruce a dojde si pro luk a toulec plný šípů. Přehodí si ho přes rameno a upraví na zádech, aby na šípy mohl dosáhnout.
Doléhá k němu při přípravě hlahol z nádvoří, kde probíhají trhy a tak je na Zimohradu docela rušno. Nějak mu to nevadí, alespoň má více času na trénink.
Když má šípy po ruce, i s lukem se přesune na místo, kde jsou terče, do kterých se může nerušeně a nekonečně dlouho trefovat. Postaví se, co nejdál to jde a začne střílet jeden šíp za druhým. Pár prvních pomalu, ale jak se postupně dostane do ráže, přidává na rychlosti. Docela se mu daří. Málokterý z šípů mine terč dál, než kousek od středu. Střílí tak dlouho, dokud mu šípy nedojdou. Pak je nucený udělat přestávku. Přehodí si přes ramena i luk a dojde k terčům. Začne z nich vytahovat šípy a dávat je zpátky do toulce, dokud zase není plný. Když si doplní svou munici, tak se rozhlédne po prázdném nádvoří. Pak koukne na terče. Tohle jej už nebaví. Chce něco složitějšího, co by mohl trefovat. Zvedne pohled k hradbám. Když by vylezl na hradby, mohl by trefovat něco v okolí hradu. Tenhle nápad se mu zalíbí a rozhodne se jej uskutečnit. Vykročí ven z nádvoří, aby se dostal k vstupu na hradby. Když chce projít jednou z branek vedoucí na další nádvoří, proti němu se najednou objeví nějaká holka a téměř do něj vrazí. Naštěstí ji uvidí v čas a v brance se jí vyhne. Ustoupí jí z cesty a nechá projít jako první. Když prochází dívka kolem něj, tak si ji zběžně prohlédne. Chce pokračovat dál, ale něco se mu nezdá. Je si jistý, že tuhle tvář mezi hradbami Zimohradu tady ještě neviděl. Udělá proto dva kroky a zastaví se. Otočí se za dívkou a prohlíží si, než mu zmizí za rohem. Nedá mu to a vykročí za ní ve snaze ji dohnat a zjistit, co je zač, a co tady dělá. Přidá do kroku a dojde do míst, kde cesta zatáčí. „Počkej chvíli!“ Zvedne trochu hlas, aby jej dívka nemohla přeslechnout. Na tu vzdálenost několika metrů mezi nimi to tak rozhodně nehrozí. „Znám tě? Kdo jsi?“ Začne se vyptávat a míří svižnou chůzí k ní. Na sobě má kožené hnědé kalhoty a bílou košili. Nohavice kalhot má vsunuté do vysokých kožených hnědých bot. Tmavě hnědé vlasy se mu vlní na ramenou a jeho tvář zdobí několikadenní strniště. Přes ramena má přehozený luk a toulec s šípy. Dívku si ostražitě měří svýma hnědýma očima.

Procházela co nejrychleji chodbami, proplétala se mezi těmi uhánějícími lidmi, kterých uvnitř příliš nebylo. Zřejmě každý toužil po něčem z tržiště. Jídlu, nádobí nebo maličkostech pro děti. Zajímalo by jí odkud pocházejí. Jestli to jsou seveřané či jsou z jihu. Mohla by se dozvědět, kde se nachází určité osoby. O takových velkých figurách by mnoho lidí mohlo vědět i to, kdy si uprdnou. Samozřejmě nemůže chodit za sedláky nebo jinými vesničani, ale za kupci nebo zpěváky. Tyhle typy vždy ví vše, jenže nakolik je jejich svědectví pravdivé to už je otázka.
Dlouho nenarazila na takové poklidné místo. Neskutečně to tu bylo cítit domovem. I když jak ona mohla vědět, jaký závan to je? Zavrtí hlavou a raději se vrátí zpět ke svému úkolu. Nechce to uspěchat, jen ho musí vidět. Muže, který zabil Arthura Daynea a pomáhal vyhrát Robertu Baratheonovi válku. Nemá proti němu nic osobního. Vůbec nic osobního. Jen pomáhal vyhrát špatnému muži … nebo nechal zajít určité věci až moc daleko.
Po cestě si projede prsty své nakrátko střižené rudé vlasy a rukou opět sjede na rukojeť své zbraně s ostny. S láskou jí říkávala tyč s hroty. Ano, byla nehorázný expert na pojmenovávání svých věcí. A koní, samozřejmě. Ne že by jí nějaký kůň vydržel příliš dlouho. Nikdy jí nepošel nebo nezemřel v souboji. Ani je nikdy nikdo neukradl, jen je jednoduše vždy někde zapomněla nebo je musela opustit. Proto si k nim nikdy nevybudovávala žádnou citovou vazbu. Bylo to pro větší dobro.
Jak jde rychle, tak nečeká, že by se z nějaké chodby mohl vyřítit člověk, bohužel se tak stane. Ale včas stihne uskočit na stranu než by ho mohla smést nebo v nejhorším případě se smést spolu s ním. Nehodlá tu strávit celý rok, bude to jen rychlý mrk. První bude někdo zcela jiný. Ocitne se v jiné chodbě, ale to už na ní někdo zavolá. Ty kroky za ní se jí nezdály. Má to ale štěstí! Prudce zastaví a otočí se na mladíka, do kterého málem vrazila. Rozboří svou kamennou tvář a pousměje se na něj.
„Omlouvám se, nejspíš jsem musela zabloudit. Je to tu tak velké.“ rozhlédne se kolem sebe a znovu se vrátí k tomu tmavšímu typu člověka. Docela podivné vidět na Severu někoho s tmavou pletí. Ale pokusí se pohřbít svou ženskou zvědavost a nezeptá se ho na to.
„Hmm, podivné.“ prohlédne si ho ještě jednou a myšlenka jí vyjede z úst jen tak mimovolně. Otráveně přivře oči, ale hned se zase vrátí ke své usměvavé tváři.
„Ne, určitě se neznáme můj pane. Jmenuji se Addy a vážně mě mrzí, že jsem … se nejspíš procházela tam, kde se to cizím lidem nepřísluší.“ omluvně se na něj zadívá a dá ruku ze své zbraně. Určitě jí nyní potřebovat nebude a kdyby ano, poradí si i bez ní. Navíc, tenhle hošan nevypadal nebezpečně. Zatím.

Když se vydá za neznámou dívkou, tak doufá, že nebude rychlejší, než on a nezmizí mu někde za rohem. Nejspíše už by ji nenašel a měl by brouka v hlavě. Rozhodně by mu v ní vrtalo, kdo to byl, odkud se tu vzala a proč ji nezná. Znal všechny stálé obyvatele Zimohradu a pokud za nimi přijíždějí jejich příbuzní odjinud, tak je většinou znal taky.
Tvář dívky, kterou naštěstí dohonil a svým oslovením přiměl zastavit, si nedovedl nikam zařadit. Ani po té, co si ji chvilku pozorně prohlížel. Přesto zůstával v klidu. Zvolnil krok a pomalu se k ní blížil. Tvářil se vážně, ale nijak zvlášť se nemračil. Nechtěl ji děsit. Mohla sem zabloudit úplnou náhodou. Jakoby dívka četla jeho myšlenky mu vzápětí odpoví právě toto. Pozvedne a hned na to mírně obočí. Popojde ještě blíže k ní, ale pořád je mezi nimi vzdálenost pár metrů. Pátravě ji pozoruje a nakloní hlavu mírně na stranu, když uslyší její další slova.
"Hmm, co je podivné?" Odpoví jí otázkou. Nakloní hlavu na druhou stranu a mírně cukne koutky rtů do stran v rychlém úsměvu, který ovšem stejně rychle nechá vymizet. Dalo by se to spíše nazvat úšklebkem, než úsměvem. Nahlas by to nepřiznal, ale opravdu by chtěl vědět, co tím tahle neznámá návštěva myslela.
Možná by si svou otázku nechal pro sebe, kdyby tušil, že bude dívka ještě reagovat na jeho otázky. Jakmile jej osloví, jak osloví, v očích se mu zablýskne. Z části pobaveně, jako by právě řekla vtip, kterému rozumí pouze on. Z části vítězoslavně, neboť mu tím potvrdila jeho podezření, že je to cizinka. Nikdo na celém Zimohradu by ho neoslovil pane, natož můj. Hned jak má potvrzené své podezření, tak nechá rychle z tváře vymizet nadbytečné emoce. Doposlechne si Addy, jak se dívka představí až do konce. Vyslouží si tím u něj malé plus, neboť mu tím ušetřila další otázku, která by velmi brzy následovala.
"Hmm..." Protáhne a pobaveně se pousměje. "Addy, nemusíš mít strach. Pokud si, jen zabloudila, tak se nestalo nic zlého." Pokračuje a při svých slovech ji bedlivě pozoruje. "To se může podařit každému, kdo je na Zimohradu poprvé." Ujišťuje ji, že není první ani poslední zbloudilá ovečka, kterou potkává. "Stačí, když mi povíš, co hledáš nebo kam se chceš dostat a ukážu ti cestu." Nabídne jí pomoc. Alespoň navenek to tak působí. On si hlavně snaží zajistit, aby se mu hned tak neztratila z dohledu.
"Jmenuji se Denys Snow a nejsem ničí pán, ani tvůj." Představí se jí. Po tváři mu opět přeběhne ten pobavený úsměv. Možná tak Addy dojde, co jej tak pobavilo prvně. Odhalí sice svůj nemanželský původ. Pokud ho, ale Addy nezná, tak tím zatají i to, že patří ke Starkům. V tuhle chvíli se mu to hodí. Možná se tak od dívky dozví více. Při svém představování k ní udělá ještě pár kroků a nabídne pravici.

Kdyby mohla, zmizela by mu za nejbližším rohem, jenže se tu nevyzná tak dobře jako on. Je tu poprvé, on se tu jistě narodil a pozná tu každou skulinku. Sice jí Jon vypravoval o všech místech a učil jí, kde se nachází, ale nemohl jí povědět přesnou stavbu zevnitř. Zvlášť když i on sám do ní nohou nevkročil. Překvapivě jí vzpomínka na jejího ochránce nechává chladnou. Něco z jejího tréninku se na ní přeci jen projevilo. Možná není zase tak nepřipravená, jak se mohla obávat. Obávat se ... Jen pomyšlení na strach samotný jí naplňovalo děsem. Nesměla na to myslet. Bude se muset vžít do své role. Nebohá ztracená dívka, co tu nemá, co pohledávat. Ještěže kožešina zakrývala její zbraň. Po spatření by tak neboze nevypadala. Jen a pouze ztraceně. Pravou nohu posune o pár centimetrů dozadu, když se začne přibližovat. Skoro jako by chtěla couvnout. Sklopí hlavu po jeho otázce. Vypadlo ti to a musíš se s tím umět vypořádat. Ale není to nic tak strašného, co by nešlo napravit, pomyslí si, zatímco hledí do země.
"Já ... omlouvám se ... jen ... přišla mi na mysl ... ehm, hloupá myšlenka. Nebylo by vhodné jí říkat nahlas." nervózně pošlápne z místa na místo a stále se neodvažuje mu pohlédnout do tváře. Bude zvědavý či nad tím mávne rukou? Zatím se i jevil jako příjemná osoba. Nevynadal jí ani jí okamžitě nevyhodil z míst, na kterých by jako cizinka být neměla. Dokonce jí nabízí i pomoc. Je takový pouze on nebo i ostatní? Zatím neměla tu čest prozkoušet někoho jiného. Neměla to v plánu ani s ním. Zcela neplánovaná komplikace, která jí nakonec pomůže poznat místní lidi.
Přestane pozorovat podlahu a očima vyhledá Denyse, jak se dotyčný představí. Snow, tudíž bastard. Ale čí? Lord Eddard měl bastardského syna, ale ten se jmenoval Jon. Slyšela kdy o nějakém Denysovi? Měla by si to pamatovat. Může na tom záviset vše.
Pousměje se na něj a lehce pohodí hlavou. Vděčně přijme jeho ruku a konečně odpoví na jeho krátký monolog.
"Velmi mě těší. Nebude to znít dobře ... ale jsem ráda, že nejsem jediná, kdo tu kdy zabloudil." lehce se zasměje, když pustí jeho ruku, přičemž se k němu musela o pár kroků přiblížit. Udržuje vzdálenost a tentokrát necouvne.
"Budu ti velmi vděčná. Akorát ... nevím, kam mířím. Měla jsem se tu setkat se svým bratrem. Dříve jsme spolu pracovali jako kočovní herci, ale rozpad naší skupinky nás rozdělil ... až před měsícem mi po jednom chlapci poslal dopis, že se se mnou chce setkat na tady tom místě. Jenže jsem ho tu nikde neviděla." pousmutněle skončí svou řeč a tiše si povzdechne. Bratr, kdysi bratra měla. V životě, který jí už nenáleží. Nyní je tady a nikde jinde.

Dívka se mu zdá zamyšlená a naskýtá mu tak několik nestřežených okamžiků k tomu, aby si ji mohl nerušeně prohlédnout. Přemítá jestli se dívka podobá někomu z místních obyvatel. Dříve, než nad tím začne spekulovat od toho upustí. *To nemám šanci odhadnout.* Uzavře to a raději se pokusí zjistit přímo od dívky, co tady dělá. Neujde mu, že před ním ustupuje, když se k ní přiblíží, ale nijak na to nereaguje.  *O čem si mohla přemýšlet, že je to najednou hloupé. Dokonce nevhodné.*  Dá jí chvilku a vyčkává, jestli mu k tomu poví více. Dívka ovšem mlčí a z jejího výrazu má dojem, že je jí nepříjemné o tom mluvit. "Víš, co, zapomeň na to. Nebudu tě zpovídat, když nechceš." Mávne nad tím rukou. Moc rád by to věděl, ale přežije i tehdy, pokud mu to nepoví.
Ví, jaké to je, když se někdo ocitne na novém, pro něj zcela neznámém místě, plném cizích lidí. Stačí málo, zahnout do špatné chodby a ztratit, zabloudit je potom tak snadné. Když vidí, že se Addy, jak se dívka jmenuje ztratila, je pro něj to nejmenší, nabídnout jí pomoc. Netuší, o čem ona přemítá, že se snaží přijít na to, čí bastard je. Kdyby tušil, možná by jí to řekl, možná ne. Záleželo by na tom, jestli by mu to přišlo důležité nebo ne. "To věřím." Pousměje se jejím slovům. "Máš štěstí, že si narazila na mě." Dodá ještě a jeho úsměv na tváři trvá. Skutečně do sebe vrazili. Jeho poznámka je tak více, než trefná. Trošku zvážní a poslouchá Addyinu historku o tom, jak zde hledá svého bratra. Přemítá, kde by zde nějaký kočovný herec mohl přebývat. *Možná na tržišti. Možná se ubytoval v některém z místních hostinců. Trošku jako hledat jehlu v kupce sena.* Přemýšlí, zatímco čeká, až Addy domluví. "Napadá mě tržiště nebo některý z našich hostinců." Svěří se Addy se svými myšlenkami. Sleduje ji při tom, jestli ji některý z jeho návrhů nepomůže. "Můžeme všechno projít." Navrhne. Nabízí jí svou pomoc i doprovod, ale neví, jestli to dívka přijme. "Tak mě napadá." V duchu se plácne do čela, když mu docvakne, že by možná Addy uvítala před jejich výletem, malý odpočinek a třeba i trochu občerstvení. "Jak dlouho už jsi dnes na nohou?" Vyzvídá a zkoumavě si ji měří od hlavy k patě. "Nechceš si trochu odpočinout? Pak můžeme jít hledat tvého bratra." Zatímco jí to nabízí, vydá se pomalu přes nádvoří k jedněm dveřím, které vedou do Starkova sídla. Addy naznačí, aby jej následovala.

Je vděčná Severu za ty téměř nelidské podmínky, ve kterých na sobě musí nosit pořádnou kožešinu. Ta dokonale skrývala její přítelkyni, aniž by byla vidět jakákoliv vyboulenina. A pokud neučiní špatný pohyb, tak zůstane ukryta. Musela by si vymyslet další lež, kterou by obhájila svou výzbroj. A stále nemohla odhadnout do jakých detailů mohla zacházet u Denyse. I přestože to byl bastard, byl až moc dobře oblečen na pouhého sedláka. Musel to být syn nějakého lorda nebo přinejmenším bohatého kupce. Ale kráčel po Zimohradu, jako by tu nebyl poprvé ani naposledy. Jako kdyby tu žil. Může mít něco společného s lordem Starkem? Nemůže se ho vyptávat a už vůbec ne přímo. Není to žádný pitomec. Pitomec by jí nechal jít dál a ani by se nepozastavil nad tím, že je tu nějaká cizí tvář.
"Děkuju. Moje úvaha byla hloupá, tak budu raději, když bude zapomenuta." omluvně se na něj pousměje a je ráda, že to nechal být. Nesmí jí takhle ujíždět slova a už vůbec nesmí vyklouznout z role. Copak se nic nenaučila? Jeden přehmat a může následovat celou svou rodinu do hrobu. On jí říkal, že není připravená. Ale kdy by byla? Čekání je horší než smrt. A nic horšího než definitivní věčnost, se jí stát nemůže.
Denyse se jistě obávat nemusí. Podle všeho Sever není místem plným zmijí. Aspoň tak jí to vyprávěl Jon. Pokud by šlo o nějaký útok bude přímý a ne skrývaný do poslední chvíle. Nejistě se na něj usměje, i když jí zaručeně nedá, aby se nerozhlížela po nějakém lordovi či lady s tmavou pletí. Téhle záhadě musí přijít na kloub. "Ty koukáš, ale nevidíš."
"Stačilo pár centimetrů a bylo by to doslova." neopomene dodat, když si vzpomene na jejich skoro přímý střet. Neměla tak hnát, každý, kdo jde příliš rychlým krokem je podezřelý. Zvlášť cizinec.
"Bratr se rád napije, takže je to možnost." pokýve hlavou a samou radostí se jí rozzáří oči, když se jí nabídne jako výpomoc.
"Děkuju, jsem ti vděčná Denysi." sice to poslední, co by chtěla, bylo procházení hostinců nebo tržiště, ale při té cestě si mohou nevázaně promluvit. A kdo by upřel trochu těch přebytečných informací malé nevinné holce.
"Nevím, jestli by to nebylo moc troufalé." odvětí mu na otázku, přesto jde za ním. Tohle by se mohlo hodit víc než prozkoumávání venku.
"Ale moje matka mi vždy říkala, že nabídky se neodmítají." kdyby její matka žila, možná by jí to řekla. Možná. Vyrovná s ním krok a nesměle jej následuje.

Ťapkala od matčiny postýlky, kde maminka odpočívala a mířila za tím maličkým drobečkem, který podle tatínka byl jejím bratříkem. Pořádně netušila, co to slovo znamená, ale podle všeho patřil do jejich rodiny. Jednu chvíli měla maminka obrovské bříško a pořád jen ležela v postýlce. V té druhé bylo bříško pryč, maminka stále ležela v postýlce, ale přibylo něco malého, co občas zaplakalo a jinak se jen vrtělo v kolébce. Prý také tak kdysi vypadala, ale ona si to nepamatovala. Nedokázala si sebe představit bez vlásky a takhle maličkou.
Maminka si s ní hrát nemohla a tak si vždy chtěla hrát s tím bratříčkem. Ale on neuměl chodit, ani jí neodpovídal. Jen jí chytal za prst, když mu strčila ruku do kolébky a začala s ní před ním máchat. Líbilo se jí to, ale tohle dělal i její Balerion. Tak bylo možné, že je ten bratříček v rodině s ním. Akorát Bal byl celý černý s velkýma očima, ten bratříček byl světlovlasý s fialkovýma očima. Moc vlásků neměl a vůbec ne tolik, aby se mohl Balovi podobat. Podle babičky Egg kočka nebyl. Ani kocour. Ale ona jí vždy oponovala.
"Babi, lidi přeci mluví a umí chodit. On je spíš jako had. Víš jistě, že nám ho nevyměnili?"
Babička se vždy zasmála, smích i radost trvala do doby než se objevil dědeček. Byl to král a měl na starost všechny lidi v říši. Podle všech bájí i legend byli králové krásní a hodní. Jenže dědeček nebyl ani jedno. Byl děsivý. Měl dlouhé šedivé vlasy, delší než ona. Měl vlasy i na tváři a na rukách dlouhé špičaté nehty. Vypadal spíše jako příšera, kterou udatní rytíři zabíjeli, aby zachránili krásné princezny. Těšila se až bude králem tatínek. On byl vše, co správný král měl být. Krásný, udatný a hodný. Měla ho ráda stejně jako maminku a babičku. Jenže někdy jí přišlo, že se maminka a tatínek nemají rádi tak, jak by se podle pohádek měli mít. Málokdy je viděla ve stejné místnosti, nejčastěji v době, kdy měla maminka velké bříško. Když velké bříško zmizelo, zmizel z jejího dosahu i tatínek. Maminka zůstávala na lůžku a nemohla jít za tatínkem. Ale tatínek mohl za maminkou. Netušila, proč tomu tak není. U babičky byla ráda, že za ní dědeček moc nechodil. Chtěla s ní trávit hodně času, ale když se objevil král, tak vždy utekla. On jí rád neměl. Vždy na ní hleděl se zlobou v očích. Stejně jako ten druhý muž, který se tu dvakrát objevil. Nevěděla, co byl zač, ale nelíbil se jí. Vypadal zle a taky jistě zlý byl.
Po cestě si skákala a hlasitě broukala. Tady jí nemohl žádný netvor najít. Do těhle místností netvorové nechodili. Těžké dveře jí otevřel jeden ze stráží, který jí obdaroval úsměvem i milým slovem. Všechny ty muže v železných plechovkách taky měla ráda. Byli tu aby jí chránili a vždy na ní byli milí. A taky jí říkali "malá princezna".
S úsměvem na rtech dohopkala do místnosti, kde se uprostřed vyjímala krásně vyřezávaná kolébka s dračí hlavou. Uvnitř spinkal ten bratříček. Od zdi si přitáhla stupátko, aby se mohla k tomu bratříčkovi nahnout.
"Ahoj, Eggu. Dneska jsem byla dole, tam kde žijí ti druzí lidé a jedna holčička mě naučila hezkou písničku. Chceš, abych ti jí zazpívala?" věděla, že jí neodpoví, ale podle tleskání a plácání rukou, si vzala odpověď po svém. Opět ho začala škádlit prstem a přitom se vrhla na trilkování.
"There is a castle on a cloud,
I like to go there in my sleep,
Aren´t any floors for me to sweep,
Not in my castle on a cloud."

Král se znovu rozčiloval. Často křičel, blouznil a nepřinášelo to nic dobrého. Rhaegar se už ani neptal na důvod, Aerys ho dávno nepotřeboval. Poslední dobou mu vadilo všechno, snad i špatný nádech v nevhodnou dobu. Princ byl jeden z mála, kdo ještě králi byl schopný odporovat. A možná byl i jediný, který ještě o králi neřekl, že je šílený. Aerys měl svou přezdívku zaslouženou, přesto Rhaegar byl jediný, který ji nikdy nevyslovil nahlas. Pořád to byl král a pořád to byl jeho otec. Vyjít ale s takovým člověkem bylo umění. Často tak nevinný rozhovor končil hádkou. Aerys nikdy nezapomněl princi vyčíst všechno jeho chyby a to všechno, co se mu nelíbí. Vyčítal mu jeho dornskou ženu, vyčítal mu Rhaenys, vyčítal mu i to, že se mu prvně narodila dcera a ne syn, a v poslední době velmi rád přidával princův poslední povedený kousek. Jakmile nevěděl už král jaké argumenty použít, vytáhl záležitost týkající se turnaje v Harrenově. Po té vždy Rhaegar utichl a většinou i opustil místnost. Jako kouzelné slůvko, které krále zbavilo princovi přítomnosti.

„Mlč! To co jsi provedl, bylo absurdní!“ „Urazil si svou ženu, urazil si Dorne, ponížil si nás!“ „Nejsi král! Nemůžeš si dělat, co chceš!“ „Vzepřeš se mi a shoříš jako papír…“

Princ to nedokázal dál poslouchat. Otočil se ke králi zády, který na něj naopak začal pokřikovat, ať se okamžitě vrátí a neodchází, on ale pokračoval. Nechtěl slyšet další výčitky. Měl teď starostí dost. Ještě, že tu byly dvě osoby, které to všechno dokázaly umírnit. Pomalu kráčel chodbami Rudé bašty s jediným cílem. Jeho nicneříkající výraz shazovali smutné oči. Když se narodil jeho syn, byl tím nejpyšnějším otcem. Když se narodí drak, údajně proletí na nebi rudá kometa. Když se narodil Aegon, tak tu kometu viděl. Jen ho to utvrdilo v jeho přesvědčení. Změní svět, jeho děti společně. Velké zklamání ale přišlo krátce po porodu. Už nikdy se nesmí pokusit s princeznou o další dítě. Její zdraví bylo tak křehké, ohrozil by život její ale i život dítěte, co by nosila pod srdcem. Netoužil po velké rodině, ale je rozdíl vědět, že děti mít může a naopak vědět, že děti už mít nikdy nebude. Alespoň tak si princův smutek vysvětlovali poddaní. Vyhnal ty myšlenky z hlavy. Nepatrně s ní zavrtěl a došel do pokoje, kde očekával svého syna. K jeho překvapení, ale měl již společnost. Jeho maličkou Nys.

Tiše vklouzl do dveří, aby si ho dcerka nevšimla. Zaposlouchal se do jejího sladkého hlásku. Byla skutečně kouzelná a on byl nadšen, že k sobě budou mít blízko. Sourozenci si mají být oporou. On by pro Viseryse udělal mnohé, přesto věkový rozdíl mezi nimi byl kamenem úrazu. Jeho děti to budou mít jiné, budou si věřit, budou na sebe spoléhat a společně dokážou všechno. Tiše k ní našlapoval, aby si ho nevšimla. Chtěl, aby píseň pro bratra dozpívala. Přeci jen mu to pak nedalo. Zakryl jí dlaněmi očka a mile se usmál.

„Kdopak jsem? Poznáš mě, Nys?“ zeptal se mile. Rozhodně nechtěl dcerku polekat. Otočil si jí pak k sobě a objal ji. „Copak tu děláš? Aegon potřeboval tvojí společnost?“ zajímal se a natočil mírně hlavu na stranu. „A copak to bylo za písničku? Takovou já neznám. Tu tě učila maminka?“

Ten bratříček se smál, ale přestal, když mu začala zpívat. On jí skutečně poslouchal. Dál se usmíval svým bezzubým úsměvem, čímž jí ještě víc připomněl hadíka nebo takové malé rybičky než člověka. Ale byl roztomilý jako její panenky. Akorát s ním nemohla dle libosti mlátit o zem, když jí odmítali odpovědět. Byly to hrozně drzé panenky! A to jí vždy maminka vštěpovala, že je slušnost odpovědět, ale její panenky zřejmě neměly tak hodnou a chytrou maminku jako ona. Však její maminka byla ta nejlepčejší a nejhezčejší. Pak to byla babička a pak ona. Aspoň maminka jí vždycky říkala, jak je krásná, že má oči i pleť po tatínkovi a po ní krásné, dlouhé a tmavěhnědé vlásky. Akorát když na všechny koukala, tak neměli tak kulatou hlavičku jako ona. To jí udivovalo, ale maminka vždy říkala, že to jsou geny, že její druhá babička měla kulatou hlavičku. Druhou babičku nikdy nepoznala, ale krátce viděla jednoho ze svých strýčků, když se přijel podívat na ní a toho bratříčka. Ten druhý prý nemohl přijet, protože ho moc bolí nožičky a cesta by pro něj byla únavná. Asi jako pro maminku volání na čápa, když donášel toho bratříčka.
Cvrkne ho při zpěvu do nosu, což ho rozradostní ještě víc. Ať udělala cokoliv stále se tvářil, tak šťastně a nadšeně. Asi jí měl taky rád. Přece jen, dědeček by tak nadšený nebyl, kdyby ho cvrnkala do nosu. A on jí rád neměl.
Dozpívala první sloku a chtěla načít druhou, ale před očima se jí objevila něčí voňavá a hřejivá dlaň, díky které viděla jen tmu. Mohla si myslet, že je to příšera, ale ta neznámá osoba promluvila hlasem jejího tatínka. A nikdo nedokáže napodobit jeho hlas!
"Tatínek, tatínek!" zapiští radostně a přitiskne se k němu, když jí k sobě otočí. Stýskalo se jí po něm a to ho neviděla jen asi pár hodin. Prakticky bez něj nechtěla být ani pár minut, bez něj, bez maminky a babičky. A teď asi ani bez toho bratříčka Egga. Jak vůbec došla k té hezké přezdívce? Maminka jí vypravovala příběh o Duncanovi Vysokém a Aegonovi V., kterému se přezdívalo Egg. Jeho bratříček stále žil někde na severu a hlídal lidi před zlými lidmi na druhé straně zdi z ledu. Prý byla hodně vysoká a hodně široká, vyšší jak obr, hrozně ráda by jí spatřila.
"Maminka byla moc unavená, tak jsem se na něj šla podívat. Byl tu tak sám, tak jsem si říkala, jestli mu není smutno. Sice nemluví ani se moc nehýbe, ale když je to ta lidská bytost, tak by mu taky měla chybět ta ..." zamyslí se nad slovem, které si pořádně nedokázala zapamatovat. ..."svolečnost," dostane ze sebe to první, co jí přijde dostatečně podobně. Nezapomněla se na tatínka usmát a natáhnout k němu ruce, aby jí vzal na ruku. Ráda se od něj nechala nosit, mohla mu být tak blíž. K mamince mohla být blíž, jen když ležela, protože byla vždy moc unavená a slabá než aby si jí mohla vzít do náruče. Přesto se k ní na lůžku vždy šetrně tulila, aby jí moc neublížila.
"Ne, tu mě naučila jedna holčička, která bydlí tam dole. Strýček Arthur mě tam vzal. Říkal si, že s ním jsem vždy v bezpečí," zaculila se na něj jako neviňátko, kdyby měl námitek vůči tomu, kam se nechá doprovázet. Prakticky každého člena Královské gardy oslovovala "strýček". Byli na ní hodní, i když sloužili dědečkovi.
"O tom dolejším městě mi vyprávěl Barry. Ale už před pár dny. Teď ho nemůžu najít, proto jsem šla za Eggem," podívá se k tomu bratříčkovi, který se nyní usmíval i na tatínka. Na jejich tatínka.

„Já věděl, že hned uhodneš, že to jsem já.“ Usmál se Rhaegar vesele a políbil Rhaenys na obě buclaté tvářičky. Ať měl starosti jakékoliv, jeho děti mu rozradostněly pokaždé den. Cítil, jak v jejich společnosti jde všechno stranou. Věnoval se pouze a jen jim. Pohlédl na Aegona, který mu pohled opětoval. Měl nádherné tmavé modré oči protkané fialovou. Světlé chmýříčko, co měl na hlavičce, a jeho syn by nezapřel Targaryenský původ ani kdyby chtěl. To je princ, který byl zaslíben. Princ z proroctví, co zachrání království. A Rhaegar kdysi bláhově věřil, že by tím princem mohl být on. Až později si uvědomil, že to budou jeho děti. Proroctví mluvilo jasně, ale Aegon to nemohl zvládnout sám. Drak má tři hlavy… bude to on, Rhaenys a…? Chvilku mu úsměv poklesl. Už tenhle porod Eliu málem zabil. Oba velmi bolelo, že další dítě mít nemohou, ale zdraví královny je přednější. Nepotřebuje další dítě. Nebo to byla věc, kterou si namlouval?

Znovu zpozorněl a koukl na Nys. „Maminka odpočívá? Půjdeme se pak za ní podívat, ano?“ pohladil dcerku po dlouhých hnědých vláskách. Jak otec mohl tvrdit, tolik ošklivých věcí o vlastní vnučce? Rhaegar Nys miloval a připadala mu jako ta nejkrásnější princezna na celém světě. „Společnost, zlatíčko. Říká se společnost.“ Opravil jí a cvrnkl jí do nosánku. Jakmile natáhla ručičky, neodolal a zvedl si jí do náruče. Usadil si jí na sobě, aby jí mohl držet jen jednou rukou a druhou pohybovat. Zhoupl opatrně kolébku a pozoroval syna. „Vypadá to Nys, že máš prvního obdivovatele. Aegon od tebe bude chtít všechno umět. Kam se hneš, tam on půjde za tebou. Bude chtít, abys ho vše naučila o světě. Budeš jeho velká sestřička, co všechno ví a všechno zná. Zvládneš to? Budeš pro něj ta nejlepší sestřička?“ zeptal se mile, ale odpověď dostat nemusel. Vtiskl Nys opět pusu na čelo a na tvář a pak jí zafuněl do ouška. Věděl, že je tam lechtivá a bude se smát. Její smích poslouchal rád, byl tak upřímný.

„Tam dole? Ty jsi byla ve městě?“ trochu se zamračil, ale jak zmínila, že s ní byl strýček Arthur, ulevilo se mu. Arthurovi by svěřil vlastní život. Pokud byla osoba, se kterou by Rhae pustil své děti kamkoliv byl to právě Arthur Dayne. Byl to mistr meče a ke všemu oddaný a loajální. Nikdy by nedopustil, aby se jeho milovaným cokoliv stalo. V tomhle si uměl jeho otec vybrat členy gardy velmi dobře. „Ano, říkal jsem to. Dolu mezi ostatní smíš chodit ale jen se strýčky ano? A pokud by nemohl strýček Arthur tak raději za mnou přijď a já tě tam vezmu, ano? Vím, že strýčků máme víc, ale Arthur je takový správný.“ Nebylo to tak, že by ostatním nevěřil. Gerold, Barristan, i s Jonem by jí pustil do města. Přesto by byl vždy raději, kdyby s nimi šel právě Arthur. Byl to nějaký vnitřní pocit, se kterým nedokázal bojovat. „Příště ale bude stejně nejlepší, kdybys mi o tom šla povědět, než půjdeš do města, ano?“ přejel jí prstem po nosánku. „Abych se nebál, kam si mi zmizela.“

„Chodíš si zase hrát s Barrym?“ zajímal se. Ten malý kluk nebyl špatný, spíš mu dělalo vrásky čí je syn. Jeho otec nebyl ani trochu dobrý člověk. Na druhou stranu, Rhaegar byl ten poslední, který by soudil děti podle toho, jací jsou jejich rodiče. Však se stačilo podívat na to, jaký je Aerys a jaký je Rhaegar. „Můžeš si hrát s Barrym u sebe v pokojíku, ale sami se nikde moc netoulejte.“ Upozornil jí mile. Ve skutečnosti by byl jen velmi nerad, kdyby se Nys dostala do společnosti Rossarta. Raději ať si hrají dostatečně daleko od jeho vynálezů. V pokojíku Nys, by jim nic nehrozilo, ale hrát si kdekoliv jinde a objevit je Bartleyho otec… ta představa se zkrátka Rhaemu nelíbila a raději by dcerku držel z dosahu toho šílence.

„Podívej, asi se Aegonovi líbíme, když se na nás tak hezky culí. Brzy bude běhat za tebou. Budete mě chodit navštěvovat oba dva?“

"Tebe bych poznala všude, tatínku!" vypískne radostí, když jí tatínek dá pusinky na tvářičky. Bylo to vždycky studený a mlaskavý, ale ona se tomu vždy smála jako kdyby jí lechtal. Nevěděla, proč to lidi dělají, ale nejspíše proto, aby druhým dělali radost jako tatínek jí. Jenže občas viděla dávat jiné kluky pusinky jiným dívkám na ústa. V čem to bylo jiné? Bylo to stejně mlaskavé, studené a legrační? Nejraději by se zeptala tatínka, jestli takhle pusinkuje i babičku, dědečka a maminku, ale zarazil jí jeho smutný kukuč. Nechtěla, aby byl tatínek smutný. Vždycky byl smutný, když odcházel od dědečka a od maminky. Ale u té ještě nebyl, takže dědeček mu řekl něco ošklivého? Často mu říkal ošklivé věci a i když jí ani jeden neviděl, ona tam byla a slyšela to. Někdy sama, někdy s Barrym. Říkal ošklivé věci i babičce, ta potom ve svém pokoji plakala. Ale tatínek neplakal, jen se tvářil smutně.
"Tatínku, nebuď smutný. Nechci, aby jsi byl smutný. Musíš být šťastný," zatahala ho za rukáv, aby upoutala jeho pozornost. Nevěnoval jí méně pohledů, objetí ani úsměvu vůči Eggovi, ale i tak si ho přála mít jen pro sebe. Byla by schopná ho ukrást i mamince. Měla ho svým způsobem raději. Maminka pořád spala a když nespala, tak plakala. Hodně jí vyprávěla o jejích bratříčcích, kteří byli hodně daleko od jejich domova a jí se po nich stýskalo. Měla tam i něco, čemu říkala neteře a synovce a po těch se jí taky stýskalo, i když je nikdy neviděla. Nechápala, jak mohla tesknit po něčem, co v životě neviděla a nemohla si s tím popovídat. Ale maminku to vždy rozesmutnilo a nikdy se víc nevyptávala.
"Dobře, maminka tě ráda uvidí," usmála se na něj svým bezelstným úsměvem. Maminka ho vždy ráda viděla, jen to nebylo nikdy tak často. Jí taky viděla ráda a proto za ní chodila tak často. Chtěla jí udělat radost. Chtěla, aby taky byla šťastná jako ona.
"Společnost, děkuji tatínku," odkývala mu to a bude se snažit si to zapamatovat. Chtěla být stejně chytrá jako on, znal tolik slovíček, co ona ne. Záviděla mu to, ale brzy se jich naučí tolik, že s ním bude moct konzervovat stejně jako ti velcí chytří lidé.
Když už se konečně dostala do jeho náruče, mohla opřít hlavičku o jeho rameno a taktéž se podívat na Egga. Teď se na něj mohla koukat zvrchu. Vypadal ještě vtipněji. Jako vajíčko s ručičkama a nožičkama.
"Zvládnu to! Budu ta nejlepšejší sestřička na světě! Nikdy nedovolím, aby mu někdo ublížil a budu ho před každým chránit," vážně pokývala hlavou, jak to jen na dítě jde. Ale skutečně to tak myslela. Tatínek chránil svého bratříčka, maminku ochraňovali její bratříčci, když s nimi žila a ona bude ochraňovat toho svého bratříčka. A klidně i dalšího, kdyby jim ho čáp přinesl. Ale tohle tatínkovi neřekla. Jednou se zmínila o dalším bratříčkovi a posmutněl. Ublížila mu tím a nechce to opakovat znovu.
Začne se ošívat a řehotat, když jí zafuněl do ouška. Mlaskavé pusinky a funění do ouška měla ze všeho nejraději, hlavně od tatínka. On věděl, že se jí to líbí.
Jakmile se dostali k cestování po dolejšku, zaraženě pokývala hlavou a s vyšpuleným rtíkem čekala, jestli jí vyhubuje a nebo ne. Tvářil se vážně, neusmíval se, ale nebylo to úplně vyhubování.
"Já ti to chtěla říct, ale zrovna jsi byl s dědečkem," sklopila zahanbeně oči. Nechtěla, aby měl strach, ale ona chtěla být od dědečka, co nejdál. V ten den byl obzvlášť děsivý, stejně jako jeho kamarád, Barryho tatínek. On nebyl jako její tatínek, měl ošklivý pohled a i když se na ní usmíval, nebyl to pěkný úsměv. Nebyl jako Barry.
"Příště ti to povím a půjdeme tam spolu. Strýček Arthur říkal, že těm lidem dole hraješ na loutnu a zpíváš, chtěla bych tam být s tebou a taky poslouchat," znovu se na něj usmála, když jí tatínkův prst zalechtal na nose. Nakrčila ho a zasmála. Další vtipná věc, třeba přijde vtipná i Eggovi až k němu bude moct vlízt.
"Ano, je to můj kamarád. Mám ho ráda," pověděla mu a vyčkávala, co jí poví dál. Nechtěla, aby jí zakázal vídat se s Barrym. Jeho otce neměl ani tatínek rád a tak se bála, aby jí jejich kamarádství nezakázal. Opět se rozzáří, když se její obavy nevyplní.
"Dobře, slibuju," odkývla mu to a mimoděk ho zatahala za límec než se znovu podívala na Egga.
"On bude taky běhat?" překvapením pootevřela ústa a vrátila se k tatínkovi. ..."Tak proč nechodí už teď? Bolí ho nožičky?" když jí něco bolelo, tak jí dal velmistr Pycelle makové mléko. Bylo to hodně sladké, ale vždy jí to pomohlo. Mohlo to pomoct i Eggovi.

„To jsem rád, protože nechci, aby ses mě lekala.“ Vysvětlil vesele a holčičce ještě jednou přejel prsty ve vlasech. „Dnes jsi ale krásně učesaná. Kdopak se postaral tak krásně o tvé vlásky?“ chtěl si z dcerky vychovávat princeznu každým coulem. Snesl by jí modré z nebe. Bude mít všechno, co by si kdy mohla přát. Spoustu šatů, šperků, bude nosit ty nejkrásnější účesy. Na co by si ukázala, to by jí dal.

Jak upozornila, na jeho smutný výraz, hned se musel usmát. „Nejsem smutný.“ Zavrtěl hlavou. „Já si jen na něco vzpomněl. To tak občas bývá. Dospělí si vzpomenou na nějaké trápení, ale nejsou smutní. Jen moc přemýšlíme.“ Pokrčil rameny. „Ale, rozkaz má princezno, už budu šťastný, když si to přejete, ano?“ zazubil se na ní. „Tak až skončíme tady u Aegona, tak se vypravíme společně za maminkou. Určitě bude ráda, že nás má u sebe oba dva.“ Dal jí pramínek vlásků za ouško. „Nesmíme na maminku zapomínat. Teď když musí hodně odpočívat, se za námi ona asi moc nepodívá, tak musíme chodit my za ní.“

„Já vím, že budeš ta nejlepší sestřička.“ Přitiskl si jí více k sobě, aby jí mohl ještě více pomazlit. „Přesně tak to má být. Starší sourozenci tu jsou proto, aby pomohli těm mladším. Já se taky musím starat o svého bratra Viseryse. Mám ho rád, proto ho musím chránit a dohlížet na to, aby mu nikdo neublížil. Víš, sourozenecké pouto je jedno z nejdůležitějších. Tvůj bráška tu pro tebe bude totiž celý život.“ Sliboval. Myslel to dobře. Až tu jednou nebude on ani Elia, budou tu už jen ona a Aegon. Budou se muset vzájemně podporovat. Navíc tu stále bylo ono proroctví… museli stát při sobě.  Že ho nešla navštívit za Aerysem, to chápal. S otcem toho moc nadělat nemohl, nekrotil se ani před vlastní vnučkou a to ho mrzelo. Nys nemusela spoustu věcí vědět nebo slyšet. Však to byla maličká holčička, než být vystavována něčemu takovému. Dokázal by pochopit, že Nys nebude mít nikdy rád, ale nemusel to dávat tak okatě najevo. „Tak to nevadí. Ale víš co?“ povytáhl obočí a pousmál se o trochu víc. Nechtěl jí teď hubovat. Nechtěl si kazit hezkou chvíli. „Příště, kdybys někam chtěla a zrovna by mi to nešlo povědět, tak to řekni některému ze strýčků. Můžeš jít s Arthurem, ale ať mi to pak nějaký strýček řekne. Jon, Gerold, Barristan, oni by mi to vzkázali a nemusel bych se strachovat, dobře?“ políbil jí opatrně na tvář. Nechtěl aby se děsila vlastního dědy. Přesto chápal. Aerysovi činy mu občas nedávaly spát.

„Jít tam spolu je vůbec nejlepší nápad.“ Přikývl. „No, ano… občas hraji lidem na loutnu a zpívám. Rádi to poslouchají. Víš, hudba to je někdy lék na bolavé srdce. A nejen na srdce. Pamatuj hudba a jídlo sbližují lidi. Je jim pak lépe.“ Prozradil to, jakoby se jednalo o velké tajemství. „Šla bys někdy se mnou a přidala se ke zpěvu? Bráškovi krásně zpíváš. Já bych se třeba tu tvou písničku naučil a zazpívali bychom si jí spolu, co říkáš?“

Nechtěl jí kamarády zakazovat, takový nebyl. Věděl, že život následníka trůnu je někdy dost osamělí. Chtěl aby dcerka měla kamarády, i když by byl raději za někoho docela jiného. „Barry tě má asi také rád, když si s tebou chodí tak často hrát, že? Alespoň na tebe dává pozor. Ty jsi takové trdlo, alespoň neděláte jen lumpárny. On totiž nevypadá, že je takový lumpík jako ty, mám pravdu?“ významně se na ní zadíval a zasmál se. Rhaenys uměla být pěkné kvítko, byla temperamentní, ale to byla věc, kterou hodlal Rhaegar jedině podpořit. „Jsem rád, že jsi to slíbila.“ Přikývl nakonec. Jak ho zatahala za límec, více zpozorněl. „No ano, taky bude běhat. Všichni časem běhají.“ Vysvětloval. „Nebolí ho nožičky, ale víš… když se miminko narodí, tak nic neumí. Neumí mluvit, neumí chodit ani běhat, neumí sám papat… to jsou věci, které se musí bráška teprve naučit. Taky jsem tě musel učit. Ty jsi docela brzy začala lézt. Jsem si jistý, že bys prolezla celou Rudou baštu, kdybychom tě s maminkou nezastavili. Položili jsme tě někde a ty jsi za chvilku byla na druhé straně místnosti. Byla jsi hrozný rychlík.“ Culil se při té vzpomínce. Odešel stranou od kolébky a postavil Nys na zem. Otočil jí k sobě zádíčky a vzal ji za ruce, jako když se dítě učí chodit. „Musel jsem tě pak takhle držet a učil jsem tě první krůčky. Ty jsi dlouho nechtěla chodit. Zjistila jsi, že tě táta rád nosí, a tak ses chtěla nechat nosit.“ Udělal s ní tak pár kroků, než si jí zase vzal do náruče. „Ale ty už chodit i běhat umíš dávno. Teď to budu muset naučit Aegona. Jsem zvědavý, zda bude po tobě a taky bude raději zůstávat tátovi v náruči.“

"Tebe bych se nikdy nelekla, nejsi příšera," nevěděla proč, ale po tom slově se jí vybavil děda. Chtěla se zeptat tatínka, proč jí nemá dědeček rád, ale ten její chmury vyvrátil otázkou. Tiše se zasmála a přitulila se k němu.
"Tak mě učesala maminka než se unavila a usnula. Ona jediná mě umí tak hezky učesat. Říká, že mám stejně husté a hebké vlásky jako ona," podívala se na tatínkovi vlasy a jeden z pramenů vzala opatrně do dlaně. Poté se s nimi zašimrala po nose, což dost lechtalo. Obrátila se na tatínka a pošimrala ho vlastními vlásky po nosánku.
Hned se zase rozzáří, když tatínek přestane být smutný. Je o dost hezčí, když je šťastný.
"A proč přemýšlíte? K čemu to je?" zajímala se. Spousta dospělých vypadalo smutně, takže oni smutní nebyli, jen přemýšleli? Ale proč? A o čem? K čemu to bylo užitečné? Vypadali u toho, jak kdyby smutní byli, u přemýšlení se asi jinak tvářit nedá. Dospělí byli vážně podivní lidé. Nechtěla vyrůst, vše se zdálo ošklivějším, když byli lidi velcí.
"Ano, buď šťastný, ať nejsem šťastná jen já a Egg. I jeho by to mrzelo, že jo Eggu?" otočila hlavičkou k němu a jeho rozesmátou tvář si vzala jako souhlas. On s ní byl vždy za jedno. Byl to hodný ten bratříček.
Šáhla si ručkou za ouškou, kam jí tatínek zastrčil pramínek vlasů. Natáhla ručku, aby mohla udělat to samé, i když většina jeho vlásků mu nikdy nešla za ouška. Držela za nimi jako by je tam měl přilepené. Bylo to legrační.
"Ano, půjdeme za maminkou. Nevezmeme i Egga? Může ležet s námi v postýlce, všichni si lehneme do jedné a mamince se bude lépe usínat," pousměje se nad tou krásnou představou. Chtěla by, aby takhle zůstali napořád.
Mírně zkrabatila čelíčko, když připomněl Viseryse. Strýček byl zvláštní, koukal se na ní stejně jako Aerys, i když proti ní nikdy neřekl křivého slova.
"Mě se strýček Viserys nelíbí. Nemá hodné oči. Nebude Egg taky takový, že ne?" podívala se opět na tu bezelstnou tvář, která se na ně zezdola usmívala svým hezkým úsměvem. Ne, on je jiný. On je hodný a bude hodný napořád. Zamávala mu zezhora a Aegon sebou opět tak podivně zamlel, že to vypadalo jako by jí taky mával.
"Dobře," pokývala opatrně hlavou. Opět se jí ústa roztáhla do úsměvu, když jí tatínek políbil. Určitě vše odpuštěno. "Příště ti o tom povím, slibuji."
Nechtěla před tatínkem nikdy nic tajit, ale on v té době byl u dědy a pak na to zapomněla. Strýček Arthur na to nejspíš taky zapomněl. Nevěděla, proč by to tam dole mělo být nebezpečné. Byli tam lidi stejně jako oni. Akorát byli občas smutní. A hubení. Ale tatínka měli rádi, jen o dědovi říkali ošklivé věci. Jako třeba to, že pálí lidi a směje se u toho. Dědeček byl už tak dost děsivý, natož aby ještě dělal takové ošklivé věci. Nechtěla se ani na tohle tatínka ptát, přeci ho nebude trápit takovými ošklivými pomluvami.
"Ano!" zavýskla a zatleskala ručičkami. Znělo to jako úžasný nápad. Chtěla s tatínkem zpívat tam dole, aby byli všichni šťastní. "Naučím tě jí celou a až Aegon vyroste, tak jí bude zpívat s námi, tam dole. Ta holčička, která mě to naučila, bude hrozně ráda," chtěla si jí vzít sebou nahoru, ale strýček Arthur oponoval. Měla tam svou rodinu a neměla by je odlučovat. Jí by se taky nelíbilo, kdyby jí někdo vzal od té její. Měl pravdu. Ale slíbila jí, že za ní přijde. Zase brzy. Neměla tu moc kamarádů, tak byla ráda za každé nové. A byla ráda za Barryho a tak se jí ulevilo, když jí její kamarádství nezakázal.
Zasmála se spolu s ním svým dětským smíchem, když jí připomněl její lumpárny, odřená kolena i zlomený prst. Nevyjmenoval to, přesto věděla, že myslí přesně tohle. Stejně jako kradení jídla ještě z vařícího plechu a házení brouků do postelí služebných.
"Ne, on má rád intelo ... inteli ... intelgantní zábavu. Už zná písmenka, tak mi někdy čte. Je to sranda. Sice ne taková, jakou mám ráda, ale aspoň pak nejsem celá špinavá a otrhaná," měla ráda všechny ty příběhy, které jí četla maminka, babička, tatínek a teď i Barry. ..."Bude on taky můj princ až vyrostu? A budu já jeho princezna a budeme mít taky takové děti jako je Egg?" zeptala se ho. Přesně tak to bylo psané v těch knížkách. Krásnou princeznu vždy zachránili a vzal si jí ten nejhodnější a nejudatnější princ nebo rytíř, někdy i bard. Všechno to bylo tak kouzlené a ona to chtěla zažít.
Znovu svráští čelo, když jí tatínek začne vysvětlovat, proč Egg jen leží. Znovu se jí na tváři usídlí úsměv, když zmíní, jak jí učil chodit.
"Já se taky učila chodit? A byla jsem rychlík! Já jsem pořád rychlík," hrdě se napřímila a nechápavě na něj otočila hlavu, když jí dal dolů a obrátil k sobě zády. A najednou se zase stala malým bábetkem, které se učí chodit. Bylo to legrační!
"Můžu ho taky učit chodit? On určitě nebude stejný lenoch," zasmála se nad svým oslovením sama sebe a opět se chytila tatínka. ..."Ale ve tvém náručí je nejlíp."

„Nejsem příšera, tak co jsem?“ usmál se mile a pozoroval jí. „Ale počkej, vlastně vím. Když ty jsi princezna, tak já musím být král. Je to tak správně?“ mírně natočil hlavu na stranu a pozoroval svou holčičku. Proč jí zatěžovat tím, že ještě král není. Však jím jednou bude a pak zajistí, aby se tu všichni měli dobře. Byla spousta chyb, které musel po svém otci napravit. Chtěl být dobrým králem. Snad se za jeho vlády zapomene na ty hrůzy, které učinil Aerys II. Targaryen a opět se budou lidé na tento rod dívat tak, jak si zaslouží.

„Mělo mi být jasné, že tohle udělala maminka. Také vždy nosí krásně upravené vlásky.“ Přikyvoval. „Máš moc krásné vlásky. Takové jako princezna má mít.“ Chvilku pozoroval její snahu cosi provést s jeho vlasy. Zasmál se jejímu počinu a pak se znovu zasmál, když ho pošimrala vlasy po nose. „To mi připomíná…“ schválně začal a hraně se zadíval jiným směrem. „Nevíš o nějaké holčičce, co by mi ráda zkusila učesat vlásky? Dlouho mi žádná holčička nezkoušela udělat culík.“ Významně se na ní podíval a čekal, zda se chytne. Rhaegar nenosil moc složité účesy. Většinu času měl vlasy učesané dozadu a rozpuštěné. Jindy si udělal provizorní culík, nebo drdol, který obtáhl stuhou, či provázkem, aby účes držel jak má. Hlavně onen culík si oblíbila malá Rhaenys a chtěla občas svého otce česat.

„Víš, dospělí lidé mají spoustu povinností. A povinnosti jsou starosti.“ Pokrčil rameny. „Zkus mi nevyrůst, ano? Zůstaň mojí maličkou holčičkou a já budu nejšťastnější. Nebudeš mít starosti, já si s tebou budu moc pořád hrát a bude nám oběma nejlépe.“ Přitulil si jí pevně k sobě. Polovinu svých starostí by nejraději zahodil. Někdy se zdálo tak snadné od toho všeho utéct. Ale byl princ, měl k této zemi povinnosti a musel je splnit. Trápilo ho více věcí. Trápil ho stav Elii, trápil ho otec, trápilo ho to, že nemůže nic udělat. Trápil se, protože jeho vysněné tři děti nikdy nebudou, trápil se protože věděl, jak sám trápí Eliu. Jeho žena byla pro děti skvělou matkou, tou nejlepší jakou si vůbec mohli přát. Dýchala by za své děti, byl si jist, že s ní jsou v těch nejlepších rukou. Jeho manželka byla hodná žena, ale byla osamělá. Přestože se Rhaegar snažil, nikdy jeho city k ní nepřesáhli počáteční vřelost. Měl jí rád, byla hodná, milá, laskavá, ale nebyla to láska. Nevěřil, že by to byla její chyba, chyba byla v něm. Zkrátka svou ženu nedokázal milovat tak, jak si zasloužila. Manželství spojené láskou jsou výjimečné. Přesto vždy doufal, že zrovna on nebude mít problém svou ženu milovat. Byl k Elie pozorný, zajistil vše, co by kdy potřebovala, až na to jedno jediné. Elia potřebovala překonat svou osamělost. Daleko od domova, od své rodiny na území, které neznala. Rhaegara trápilo, že pro Eliu není tou oporou, kterou potřebuje, ale city nejde vyčarovat. Rhaegar ji chtěl milovat, ale zkrátka to nešlo.  Přes to všechno jak byla princezna z Dorne úžasná, cosi tomu chybělo. A to co tomu chybělo, našel nakonec u jiné ženy. Lyanna Stark. Jen slyšel to jméno a po těle mu přejel mráz. Nikdy nic podobného necítil. Stačil jeden pohled, jediný krátký rozhovor před turnajem a princ jí propadl. Lyanna byla krásná žena, ale nebyl to jen vzhled. Její tvář, její pohyby, její hlas, její smích, její vůně, její povaha, to co říkala… ta žena ho fascinovala jako nikdo jiný předtím. Pokud šlo o ní, nedokázal princ racionálně uvažovat. Přitahovala ho celou svou existencí. A o to hůř se Rhae cítil. Byl ženatý, měl své milované děti… žena zaslíbená jinému pro něho má být naprosté tabu… a i tak na ní musel myslet. Myšlenky ale zahodil a znovu se věnoval dceři.

„Dobrá, chci udělat radost tobě i Aegonovi. Budeme moc šťastní všichni a i maminka bude šťastná ano?“ mrkl na dcerku a zadíval se na syna do kolébky. „Vypadá to, že souhlasí.“ Následně obrátil pohled opět na svou dceru. „Ale to pozor, když půjdeme za maminkou a vezmeme i Aegona, tak budu muset nést v náruči jeho a ty budeš muset ťapat vedle nás. To ti nebude vadit?“

„Nemá hodné oči? V tom je trošku po dědečkovi, nemyslíš? Ale nemyslím si, že bude jednou špatný. Viserys je hodný kluk, a to neříkám jen protože je to můj malý bráška.“ Vysvětloval, než ihned zavrtěl hlavou. „Neboj se. Aegon určitě takový nebude. Však podívej se na mě, na maminku a na tebe. Myslíš, že když má takovou rodinu, že by mohl být jako on? Ne, Aegonek bude jako my. Slibuji. Je hodný a hodný zůstane.“

„To mě ale tu písničku budeš muset naučit, tuhle neznám, ale moc se mi od tebe líbila.“ Vysvětloval mile a pak se zadíval znovu na synka, jak si spokojeně leží. „Myslíš, že budeš Aegon také zpívat? To si rád poslechnu. Schválně, jestli ta holčička pozná, že zpíváš její písničku.“

„A ty si s Bartleym rozumíš, když má rád tu inteligentní zábavu?“ ani nezkoušel dceru opravovat, třeba si nevšimne chyby. „Už čte? To se učí dost rychle. Asi to bude hodně chytrý kluk jednou. Třeba bude vymýšlet vynálezy.“ Pokrčil rameny. Pak se ale nad její otázkou zarazil, než se rozesmál. „Miláčku, kdepak. To si nemyslím. Barry není princ. Na tebe čeká nějaký princ ve světě. Nějaký krásný, silný, hodný a statečný. Toho si pak vezmeš. Přijede si pro tebe jako v pohádce, požádá tě o ruku a budete mít krásnou svatbu. Pak ano, budete mít takové děti jako je Aegon.“ Zkoušel jí to vysvětlit. „Barry není princ. Takže si jednou vezme nějakou jinou holčičku, až bude velký. Ale myslím, že budete pořád kamarádi.“

„Ano, taky ses učila chodit, ale jen co ses to naučila, už jsi chtěla běhat. Pořád jsi rychlík, to ano.“ Rozesmál se a holčičce se věnoval. „Zvládneš ho naučit chodit? Můžeme to někdy spolu zkusit, ano?“ navrhl mile. Přitiskl si jí do náruče a uculil se. „Mám tě v náruči nejraději.“

"Ale ty ještě nejsi král. Nemáš tu vtipnou čepišku, kterou nosí děda a nikdo ti neříká "Tvoje výsosti"," nezapomene jej opravit. Ona na to přišla, určitě to byl chyták. Ale chtěla by, aby už byl králem. Dědeček dělal hrozivé věci a lidi dole se ho báli. A ona nechtěla, aby se báli. Chtěla, aby byli šťastní. A až tatínek bude králem, tak budou. Slíbila to té holčičce, jenže ona jí říkala, že králem nebude, dokud dědeček neumře. Ptala se jí, jak by mohl umřít, ale na to jí nechtěla odpovědět. Ne v přítomnosti strýčka Arthura, který se tvářil zvláštně. Věděla, že každý jednou odejde do jiného světa a tam bude odpočívat. Třeba by to dědečkovi prospělo. Klid by vyhnal ty ošklivé myšlenky z jeho mysli a on by byl zase tím mužem, o kterém jí tatínek vyprávěl.
"Kdy dědeček umře, aby jsi mohl být králem?" otázka, jež se jí usídlila v hlavince musela ven, ať se měla dočkat jakékoliv odpovědi. Byli jí čtyři, netušila, že některé věci mají své následky. Takové podivnosti nejspíš nebyli cizí Barrymu, ale jí ano. Ona nechtěla vyrůst a zajímat se o dospělácké věci. Dospělácké věci byli děsivé a smutné. Všichni dospělí byli smutní, když si mysleli, že je nevidí.
"Taky máš moc krásné vlásky. Škoda, že je nemůžu mít jako ty, ale zároveň bych nechtěla ztratit tu část z maminky," se stálou zamyšleností mu přejížděla pramínkem vlasů po tváři než se vyvýšila a dala mu pořádnou mlaskavou pusu na líčko.
Očka se jí rozzářila, když tatínek začal mluvit o culíčkování.
"Já! Já!" povyskočila v jeho náruči. ..."Já ti udělám culíčka. Mám sebou i provázky," sáhla si po rukáv a vytáhla hrst provázků, které sebou vždy nosila. Sice chtěla nejvíc zaplétat vlásky tatínkovi a mamince, ale občas to zkusila i na někoho jiného. Když to zkusila na strýčka Arthura, tak se rozesmál, zato strýček Barristan jí nechal. Jenže jí to nešlo, protože neměl moc vlásků. Barry to odmítl, i když měl vlásků dost. Tak mu spletla dohromady knížky. Udělala do určitých stránek díry a propletla je se stránkami z jiných knih. Nikdy se k tomu nepřiznala, ale věděla, že ví, kdo za tím je.
Natáhla ručky kolem tatínkovi hlavy a začala mu plácat vlasy ještě víc dozadu než je měl. Pak si je začala shromažďovat v maličké dlani až je svým vlastním způsobem sešněrovala v culíček.
"Tak, a máš hezkého culdu," potěšeně se usmála na tatínka a vyčkala své oblíbené pochvaly. Bavilo jí to a nejraději by udělala culíčka nebo copánky všem. Tedy, kromě dědečka a strýčka Viseryse. Ti by moc nadšení nebyli.
"Nevyrostu! Slibuju! Zůstanu navždy takhle malá a ty mě budeš pořád moct nosit a hrát si se mnou," přimknula se k němu a objala ho. Nechce být nikdy dospělá. Pak by s tatínkem nezažívala taková dobrodružství. Kdyby byla velká už by jí nemohl takhle nosit a ona by už pro něj nebyla "malá princezna". Byla by na to moc ohromná a fujky. Maminka je hezky velká, ale ona být velká nechce. Poté by se nevešla do svých krásných šatičků a musela by si pořídit jiné. A každý se chová k velkým jinak. Neusmívají se na sebe tak často, neříkají, jak jsou rozkošní v nových šatičkách ani se nepusinkují na tvářičky. Ne! Velká nikdy!
"Tatínku? Nad čím přemýšlíš?" tatínek opět vypadal zamyšleně, když se od něj odtáhla. Zajímalo by jí, co se mu honí hlavinkou. Jí samotnou by taky zajímalo hodně věcí. V posledních dnech byla maminka smutnější než kdy dřív. Usmívala se jako vždy, ale ona cítila, že je něco jinak. Bála se té změny. Něco bylo jinak od turnaje, kde se hezcí rytíři mlátili dlouhými dřevěnými tyčkami a kdo vyhrál, tak dal věnec té nejkrásnější dívce. Tatínek měl taky bojovat stejně jako mnoho jejích strýčků a ona se cítila dost stará na to, aby to viděla. Prosila maminku každý den i každou noc, když jí ukládala ke spánku až nakonec svolila. A ona to mohla celé vidět. Bylo to dost děsivé. Pokaždé, když tatínek proti někomu vyjel, držela pevně maminčinu ruku. Pokaždé se jí ptala, jestli tatínkovi nikdo neublíží a maminka jí vždy odpovídala, že to není skutečné. Je to jen hra a při hře nikdy nedojde k úrazu. Ne v téhle. Tatínek vypadal krásně ve své rudé zbroji s drakem na hrudi. A taky vyhrál. Jenže když mělo dojít ke korunování nejhezčí dívky, tatínek položil věnec do klína nějaké hnědovlásky. Všichni utichli a když se chtěla zeptat maminky, co se stalo, tak jí vyděsila její nečitelná tvář. Neptala se jí na to ani dny poté. Ale byl tu někdo jiný, koho se na to mohla zeptat.
"Tatínku? Proč na tom turnaji byli všichni potichu, když si ten věneček dal té paní? Bylo to, protože si ho měl dát mamince? Proč jsi ho nedal mamince?" vychrlila na něj hromadu otázek, které jí tížily. Ale přece tíhu cítily jen dospělý a ona dospělá být nechtěla. Ale zato chtěla vědět, proč je maminka tak smutná a proč si každý o tom turnaji šeptá. Trochu jí to děsilo, protože spousta z nich říkala opravdu ošklivé věci. Ale byly to všechno lži! Ošklivé lži! Ona věřila jen tatínkovi a co tatínek řekne, to bude pravda.
"Ano, budeme šťastná rodina a ty jednou budeš králem, maminka královnou a Egg králem po tobě. Ale ... ale až za hodně, hodně, hodně moc dlouho dobu, protože ty nepůjdeš na odpočinek. Já tě chci tady," podívala se mu do jeho nádherných purpurových očí. Tatínek hezky zůstane tady, zatímco dědeček půjde na odpočinek. Tatínka se nikdo nebojí, všichni ho mají rádi a on jim bude jen roznášet štěstí. Váhavě se podívala z tatínka na Aegona a zase zpět. Potichu si oddechla.
"Ne, Egg ještě neumí chodit. Tak já tě dovolím ho nést místo mě. Já mám nožičky a musím je využívat, abych nezakrněla a nebyla zase jako miminko, že ano?" optala se ho, zatímco čekala, kdy jí vymění za Egga. V náručí samozřejmě, ne v ničem jiném.
S vyšpuleným rtíkem na něj hleděla, když povídal o dědečkovi a strýčkovi Viserysovi. Poté pokývla hlavou.
"Aegon zůstane hodný, protože má za tatínka tebe a za maminku maminku. Ale proč je dědeček zlý a ty nejsi? Protože babička je hodná a ta zloba přešla na strýčka Viseryse místo na tebe?" nevědomky mu pokládala jednu nelehkou otázku za druhou. Jenže pro ní svět byl stále jednoduchý, to dospěláci jej dělali složitým. Ale proč? Bavilo je to? Vždyť to bylo ošklivé a smutné. Na tohle se ho už nezeptala. Nechala si to v hlavince. Mohla by se na to zeptat Barryho. Ten je taky přeci jen dítě a nemělo by ho to rozesmutnit jako dospělé. I když se choval moc dospělácky. Tak ... snad.
"Naučím tě jí. Je moc hezká a učí se sama. A Egg jí bude zpívat s námi až se naučí slovíčka. Určitě bude mít taky tak hezký hlas jako ty a bude jím těšit lidi," jak říkal tatínek, hudba sbližuje a je útěchou pro bolavá srdíčka. ..."Asi jí pozná. Snad," nepatrně svráštila čelíčko. Když to byla její písnička měla by jí poznat. Jen kdyby jí ona špatně zazpívala, což se snad nestane. Nechce jí zklamat.
"Rozumím. Babička na to říkala, že protiklady se přitahují, ale já nevím, co to znamená a nechci před ostatními vypadat jako hloupá holčička," prosebně se zadívala na tatínka. Jemu věřila, že se jí nebude posmívat nebo se nad tím neušklíbne. Další slova vypustila zcela bezmyšlenkově při vzpomínce na Barryho otce.
"Nebo bude zapalovat lidi," vyplulo jí z úst než si uvědomila, co řekla. Chytila se za pusinku a hned to hodlala odvolat. Kdyby si tatínek myslel, že je Barry jako jeho tatínek určitě by jí zakázal se s ním vídat. Věděla, že tatínek nemá lorda Rossarta rád. ..."Já to tak nemyslela, on není jako jeho tatínek. Sice má taky rád plamínky, ale on nikoho nezapálí. Nezakaž mi se s ním vídat, prosím," opět ze sebe začala chrlit slova, kterými hodlala vzít zpět to, co nemělo jít ven. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Určitě tím Barrymu ublížila. On neměl rád, když mluvila o zapálených lidech. To, že hořeli je moc bolelo. A Barry o tom nerad slyšel. Nebyl jako jeho tatínek. Ten to asi dělal rád nebo by to nedělal vůbec.
"Hmm, a co když nebudu chtít toho prince, co si pro mě přijede? Co když nebude hezký, silný ani hodný? Co když bude jako dědeček nebo ... Jaime?" ten druhý sice hezký byl, ale tak ošklivě hezký. Měl divný pohled a nepravý úsměv. Nechtěla by takového za prince. Ani nikoho jako dědeček. To by raději neměla žádného prince a zůstala by navždy jen s tatínkem, maminkou a Eggem.
"Ano, naučíme ho chodit společně a maminka nám pak zatleská," přitulila se k němu a pokývala. "Taky jsem u tebe nejradši, tatínku."

Rhaegara to rozesmálo. Ukázalo se, že je holčička chytřejší, než čekal. „Máš pravdu. Ještě nejsem král a dokud jím bude dědeček, tak já jsem jen princ.“ Přikývl. Měla přeci pravdu. On se nijak ne trůn nesápal. Sice by raději vládl než jeho otec, ale částečně se obával, jak by Aerys reagoval, pokud by ukázal větší zájem. Pořád se mluvilo o tom, jak jej chce svrhnout. Proč by to měl podpořit? Její následná otázka ho ale překvapila. Zaraženě se na ní podíval. Někdy zapomínal, jak je holčička malá, a že sem tam vypustí z pusy něco, co by se říkat nemělo. „Lásko, takhle se neptej. Není slušné se ptát, kdy někdo umře.“ Upozornil jí, aby se nic takového příště neopakovalo. Nebyla to výtka, ani nic ošklivého. Raději ani neodpovídal. Král byl ve středním věku, před sebou měl ještě dlouhý život… teoreticky. Prakticky už nějaký čas vypadal, že je nad hrobem a jeho smrt je otázka času. Možná někde v koutku duše, si to Rhae přál. Tolik věcí by se vyřešilo. Ukončila by se veškerá krutost, vůči lidu, vůči ženě a Rhaegarově matce. V mnoha ohledech by bylo lépe. Pořád to byl ale princův otec. Doopravdy mu nepřál nic špatného, kéž by jen projevil více lidskosti. Krev není voda, rodina má stát při sobě.

„Byla bys určitě moc krásná, kdybys byla blonďatá, jako já. Světlé vlásky jsou pro náš rod typické, ale ty tvé ti moc sluší. Navíc, nezapřeš v sobě maminku a jsem rád, že jsi na to hrdá.“ Nad mlaskavostí pusy se jen zasmál. „Tak prosím, princezno. Pusťte se do česání culíčku.“ Přikývl a nastavil se tak, aby si holčička mohla vyhrát. Kdyby mohla, stala by se královskou kadeřnicí. Celé Královo přístaviště, by nosilo pověstné culíčky a copánky od princezny Rhaenys. Třeba jednou zavede módu, která se uchytí. Když ho dočesala, jen se vesele zazubil. „A jsem teď krásný? Sluší mi ten culda? Vypadám jako krásný princ?“ zasmál se a tvářil se naoko velmi důležitě až arogantně. Očekával ona slova, že nad jeho krásu není. Což mohl být podraz. V dětství je maminka a tatínek pro děti vždy nejkrásnější.

„Tak a je to domluveno. Neporosteš a já si tě budu nosit.“ Přikývl a přitulil si jí, co nejpevněji to šlo. Až mu jednou Rhaenys vyroste, ponese to velmi těžce. Už teď to věděl. V hlavě měl ideu. Ideu toho, že se jeho krásná princezna jednou vdá z lásky, za toho nejčestnějšího a nejhodnějšího muže, který ji bude milovat. Nerad by holčičku viděl utrápenou. I tak věděl, jak nereálné přání to je. Stačilo se podívat na manželství, které měl on. Nečeká ho jednou lehké rozhodnutí. Rhaenys měla do kolébky dán nehezký osud. Jako princezna bude jednou provdána za nejvýhodnějšího partnera. Jednou by mohla být klíčem k udržení země, získání peněz, armády, čehokoliv… královské dcery to neměli ani trochu jednoduché. Někdo by i mohl čekat, že se jednou Nys provdá za svého bratra Aegona, jak je Targaryenskou zvyklostí. Té se ale chtěl Rhaegar zuby nehty vyhnout.

„Nad ničím holčičko. To nic, jen zbytečnosti, které bych si měl vyhnat z hlavy.“ Odmávl by to, ale to by jí pustil z náruče. „Nedělej si starosti. Tatínek pořád o něčem přemýšlí.“ Pokrčil alespoň rameny. Děti byly kouzelné v tom, jak se zeptaly na všechno, co je zajímalo. Většina dospělých cupitala po špičkách, desetkrát zvažovali co říct a co je příliš. Děti ne. Co na srdci, to na jazyku. Kouzelní tvorečkové, chrlící pravdu. Následné otázky jeho maličké Nys jej vrátily do doby turnaje. Vzpomínky byly rozporuplné. Princ moc dobře věděl, jak na turnaji zachyboval. Částečně si na svůj čin neuměl odpovědět. Bylo to silnější než on. V tu chvíli se zcela nechal ovládnout pocity. Korunoval Lyannu Stark s úsměvem ve tváři. Jakoby ani nechápal, co tím způsobil a čeho se dopustil. „Víš, Nys… to je složitější.“ Vysvětlil. „Všichni byli ticho, protože nečekali to, co jsem udělal. Měl jsem dát věneček mamince, v tom máš pravdu.“ Chvilku se odmlčel. Odpovídalo se mu tak složitě. Jednou za čas se prostě princi nedostávalo slov. „Nedal jsem ho mamince… protože ona ví, že je pro mě nejkrásnější. Všichni si mysleli, že ho dám mamince a tak jsem je chtěl překvapit. Navíc, ta dívka, které jsem ten věneček dal, vypadala ten den smutná. Chtěl jsem jí udělat radost.“ Lež, ošklivá lež a dětem se lhát nemá. Neměl by své malé princezně lhát do očí. Ovšem nic jiného, nic lepšího, říct nemohl.

„Tak se mi zdá, drahoušku, že kdyby bylo po tvém, tak jsou pořád všichni šťastní, je to tak?“ vesele se uculil. „Nepůjdu na žádný odpočinek. Já tu mám ještě moc práce. Starat se o království, být dobrý král, postarat se o maminku a o vás. Kdepak, já si odpočinek nemohu dovolit a ani bych nechtěl. Já chci být s vámi.“ Políbil jí na obě tvářičky. Opětoval jí pak pohled do očí. Nys měla z princových očí asi nejvíce. Aegon se narodil s modrofialovými. Zatím temně modré protkané nitky fialové. To Nys měla oči mnohem sytější a fialová byla jasně zřetelná.

„Víš, ty co? Vezmu si Aegona do náruče a ty se mnou půjdeš za ručičku, ano? A až budeme u maminky, všichni se přitulíme k sobě.“ Slíbil. Přitiskl si jí ještě jednou pořádně v náruči, než jí přeci jen postavil na nožky. Vrátil jí ale na stoličku. Zadíval se do kolébky a maličkého dračího prince ještě nechával hajat. Vypadal spokojeně. Rhaegar měl štěstí na hodné děti. Nys i Aegon neplakali často. Jako miminka ležela. Kopala nožičkama, sledovala okolí, ale neplakal. Jen když chtěli blízkost rodičů, měli bolení nebo se dostavil hlad. To že Nys byla raubíř teď, to byla věc jiná.

„Já ti vlastně ani nevím, Rhaenys. Dědeček nebyl vždycky zlý. Když jsem se mu narodil, byl hodný. Měl spoustu plánů, království ho mělo rádo. Až teď je takový. Já měl hodné oba rodiče, proto jsem hodný. Ale neříkej o Viserysovi, že je zlý. Možná nemá úplně hodný pohled, ale je to můj bratříček. Budeme na něho hodní, ano?“

„Budeme ji zpívat všichni. Ale, myslím, že já bych pak mohl jen hrát a vy dva budete zpívat. Máš krásný hlásek a Aegon bude mít taky. Budu vás poslouchat. To bude lepší, než se přidávat a kazit váš výstup.“ Byl to pěkný plán, naivní ale pěkný. Pokud tu byla maličkost, jak vylepšit svět, ujal se toho. „Pozná jí, určitě.“ Ujistil holčičku. „nemrač se. Budeš mít vrásky.“ Přejel jí prstem po čelíčku. „Tady budeš mít rýhu… a tady.“ Přejel jí mezi obočím.

Nad dalším prohlášením se musel rozesmát. „No, protiklady se asi přitahují, v tom bude mít babička pravdu.“ Pokrčil rameny a holčičku hladil ve vlasech. „Protiklad… to je vlastně opak něčeho. Den a noc, to je protiklad. Hezký a ošklivý, velký a malý.“ Pustil se do vysvětlování. „Ty jsi takový rychlík, co musí všechno ohmatat a zkusit si to. Barry je pomalejší, ale zase o všem rád studuje. Babička tím určitě chtěla říct, že se vzájemně doplňujete. Co neumí jeden, umí druhý a naopak. Proto si rozumíte.“ Zkusil to alespoň takhle.

Jeho veselá nálada byla ale pryč, když Nys vypustila z pusinky další prohlášení. Kdyby se nechytila za pusinku a téměř sama nedohnala k slzám, těžko říci, jak by reagoval. Vůbec se mu to nelíbilo. Představa, že by vedle jeho holčičky rostla další osoba, jako je Rossart. Ještě na Barryho zajisté dohlédne. Udržel v sobě potřebu Nys okřiknout, že tohle se neříká. Ale byla to malá holčička, musel jí omluvit. Jeho tvář ale byla nečitelná. Nemračil se, netvářil se nijak a to bylo mnohdy u Rhaegara horší, než cokoliv jiného. „Barry má taky rád plamínky? Neukazoval ti někdo něco, ohledně toho, že ne?“ jeho hlas se nepatrně zvýšil. Rhaegar nemusel křičet, aby působil hrozivě. Už jen protože jinak mluvil vždy klidně. Jakmile jeho hlas začal bouřit, byla to předzvěst něčeho špatného. Na druhou stranu, slzy dcerky ho dokázaly obměkčit. Nechtěl jí vidět plakat. Proto jí jen k sobě přitiskl. „Nys, neplakej.“ Pošeptal opět klidně, jemným hlasem. „O tomhle si ještě promluvíme, ano? Ale zatím ti nic zakazovat nebudu. Jen… potřebuji si promluvit i s Barrym.“

„Když nebudeš chtít toho prince, co přijede, tak mu povíme ne, ano?“ usmál se. „Vybereme jen takového, co se ti bude opravdu líbit. Slibuji. Nikdo tě nepožene za princem, co by ti nebyl dost dobrý.“ Nakonec postavil Nys vedle kolébky a do náruče si vzal Aegona. Opatrně ho pohladil po hlavičce a na synka se usmál. „Půjdeme za maminkou, ano?“ navrhl a holčičku pohladil ve vlasech. Jednou rukou synka udržel a druhou nabídl Nys.

"Tak vidíš, tati, mě neošálíš, ale až budeš král, tak budeš ten nejlepčejší ze všech. Budou ti říkat Rhaegar nejlepčejší," zabásnila mu krátce o vizi budoucnosti. Tatínek bude skutečně největší král, jaký kdy žil, každý ho už teď miluje a potom, co je všechny učiní šťastné, tak ho budou milovat ještě víc. A ona na něj bude moc být náležitě hrdá. Bude cítit takový ten hřejivý pocit, který má vždy, když pomyslí na něj a na to, jak je dokonalý.
Dle tatínkova výrazu poznala, že řekla něco špatně. Ale nechápala co? Copak se nesmí ptát na to, co jí zajímá? Co je na tom špatného?
"A proč? Proč to není slušné?" upře na něj své obrovské purpurové oči, ve kterých se zračil otazník. Nechápala to. Dědečka by se nejspíš nezeptala, s dědečkem vlastně nikdy nemluvila. Zkusila to jednou a litovala toho. Pokud to byl pocit lítosti smíchaný se strachem. Neměla za ním chodit. Dědeček jí neměl rád a vždy na ní koukal ošklivým pohledem. Tvář se stávala maskou nějakého podlého monstra, téměř mu z očí sršely jiskry. Jenže proč?
"Tatí?" doufá, že ani tahle otázka nebude neslušná, ale musela ven. Nejspíše jako každá, která jí padla na mysl. A těch bylo. Dokázala se ptát na cokoliv, neuvědomovala si, že odpovědi mohou být pro mnohé těžké. Pro ní nic těžkého nebylo, pokud to věděla, tak to řekla.
"Proč mě nemá dědeček rád?" byli jí jen tři, skoro čtyři, ale vycítila to. Měla stejné cítění jako její kocourek Bal. I on vše vyčmuchal. Nejen jídlo a takové jiné věcičky, ale i lidi. Hodné lidi a zlé. Na dědu vždy prskal a to s ním stála v bezpečné vzdálenosti. Děsila se toho, že by s ním děda mohl hodit nebo něco horšího. Zapálit ho. Pálení měl hodně rád. Ale nepálil dřevo nebo papíry jako jiní lidé, on chtěl pálit lidi. Bylo to ošklivé. A muselo je to hrozně bolet, ať provedli cokoliv, tohle bylo hodně ošklivé.
"Škoda, že nemůžu být dvojbarevnou hlavičku, měla bych polovinu tvých vlásků a polovinu maminčiných. Stejně s očičkama. Barry říkal, že lidi můžou mít dvě jinak barevná očička, ale zase říkal nějaký složitý název, který si nepamatuju," zkrabatí čelíčko zamyšlením též jako mírným naštváním. Několikrát Barrymu říkala, ať na ní nemluví sprostě, ale on její výhrůžky nebral vážně. A to je mnohokrát splnila, určitě mu do ramena vyryla důlek svou pěstičkou. S tímhle brzy bude vše vědět a život pro něj bude nudný. A ona mu pak řekne babičino oblíbené "Já ti to říkala."
Dotvoří své umělecké dílo a musí se zachichotat nad tím podivným výrazem, který tatínek dělal. Bylo to legrační a někoho jí to připomnělo.
"Ne, nejsi. S tím výrazem vypadáš jako strýček Viserys," akorát, že strýček Viserys nenosil culíčky jako tatínek. Ne, on si vždy vzadu stáhl jen pár pramínků, které si vzal z čela. Vypadal dost divně a někdy si z něj dělala srandu, ale taky se nenechal učesat. Byl prádelní!
"Neporostu, nikdy," zamumlala do jeho ramena, když se k němu přitiskla. Chtěla zůstat malá a rozkošná. Tatínek jí bude navždy nosit a ona si bude moct pořád hrát a nebude se muset tvářit vážně jako to dospěláci dělali. A nebude muset dělat ty jiné podivnosti. Třeba to, kdy rodiče vytvářeli další dětičky. Muselo to být hodně namáhavé a těžké, když potom bylo mamince vždy špatně a hodně spinkala. Chtěla by mít taky své maličké dětičky, ale nechtěla pořád jen ležet. Navíc jí o tom vyrábění nikdo neřekl víc. A jí to tak zajímalo, i Barry ztichl a převedl téma jinam, když se ho zeptala. Cítila se zdorčeně, když jí v tom nikdo nechtěl vyhovět.
"Dobře, ale měl by si přemýšlet méně nebo ti zůstanou vrásky," přejedu mu po hladce čistém čelíčku. "A tatínek s vráskami by nebyl hezký," usměje se na něj a začne mu dlaní přejíždět po čele, jako by se snažila to nic vyčistit a navždy se toho zbavit. Vrásky se jí nelíbily. Byly podivné a fuj.
Trpělivě čekala na odpověď a přitom žmoulala tatínkův oděv. Měl na něm dráčka. Začala po něm přejíždět prstem než se vrátila k tatínkovi, aby ho vyposlechla.
"To jsi hodný, že jsi chtěl té paní udělat radost. On to nikdo nepochopil? Jeden z těch pánů tam vypadal dost naštvaně a křičel ošklivá slova. Procházeli jsme okolo něj s maminkou, když jsme se vraceli domů. Vypadal jako rajče, on snad za tu paní nebyl rád?" Ten pán skutečně zuřil a nadával na jejího tatínka. Ale když chtěl tu paní rozveselit, tak na tom nebylo nic špatného. Jenže dospěláci moc myslí a pak z toho vypadají jako rajčata. Štěstí, že ona nikdy dospělá nebude a nebude se muset vztekat kvůli jiné radosti. Ne, má to zakázané a co má zakázané to dělat nebude. Tedy, aspoň toto ne.
"Přeci je dobře něco takového chtít, ne, tatínku?" povytáhne jedno obočí výše než druhé. Na tom není nic špatného ani sobeckého. Šťastní lidi dělají šťastnou i jí.
Uškrne se, když ucítí další lepkavou pusinku z každé strany.
"Jsem ráda, že nikam nepůjdeš. Budeš tu s námi a budeme si společně hrát. Navždy," a navždy byla zaručeně dlouhá doba. A ona si jí míní vychutnat, užít každý okamžik. A navždy je přeci jen na věčné časy. A ty časy budou jen jejich. Tatínka jí nikdo nesebere ani zubatá ne!
"To se mi líbí a Eggovi se to bude taky líbit," pořádně se k němu přilepila než byla nucena sklouznout zpátky na zem. Tedy na stoličku, kde mohla pozorovat toho bratříčka, který si vesele ležel jako maminka. Tohle bude mít určitě po ní. Děti si přeci přebírali vlastnosti svých maminek a tatínků, akorát maminka několikrát říkala, že jí dcerunka připomíná jejího brášku. Asi to bylo komplexnovanější.
"A proč je teda teď zlý, když byl hodný? On se může člověk takhle ošklivě změnit? Já nechci, aby ses změnil taky. A na strýčka Viseryse budu hodná, když to tak chceš," sice na něj ... no dobrá, někdy se mu smála a někdy dělala naschvály, ale on se vždy tak legračně vztekal a křičel, že "probudila draka". Ale ona žádného draka neviděla, jen malého kluka, který se zlobil, mával ručičkama a kopal nožičkama.
"Dobře, budeme zpívat s Eggem. Už teď hezky zpívá nebo spíš vrní jako můj Bal. Vážně není zčásti kočka?" zamyslí se nad tím než jí tatínek začne uhlazovat vrásky.
"Nebudu se mračit, když ani ty nebudeš," upřeně se na něj podívala a vyčkávala, kdy jí to slíbí. Přeci nemůže být nevrásčitá princezna nějakého vrásčitého prince. Nene.
Ale i přes jeho odpověď opět svráští čelíčko, když se jí tatínek vysměje. Nemůže ještě znát všechno, to by bylo nudné.
"Takže si rozumí jen ti lidé, kteří jsou své ... opaky?" pokusí se to ujasnit. "A co hodný a zlý? Ti si taky rozumí nebo to funguje jinak?" začínala v tom mít chaos. Její zmatená tvář tomu též nasvědčovala.
Nevěděla, co činit. Nechtěla těmi slovy Barrymu ublížit, ale stalo se. Tatínek na něj teď bude naštvaný a zakáže jí ho. Ztratí svého jediného stejně starého kamaráda kvůli vlastní zlé pusince. Slzy stékaly a ani se je nesnažila zastavit. Z tatínka šla hrůza. Takhle ho nikdy nezažila. Dívala se kamkoliv jinam jen ne na něj. Na jeho otázku zavrtěla hlavou. Ani dalšího hlásku se jí nedostávalo.
Po menším uklidnění se jí podařilo zase mluvit.
"Slibuješ? Slibuješ, že když se mi nebude líbit, tak si ho nebudu muset vzít? I kdyby nám měl vyhlásit válku?" znovu se na něj odvážila podívat, když to byl opět její milovaný tatínek a ne ten ... ani to neuměla popsat. Ale vyděsil jí.
Sledovala Egga, jak se vznáší vzduchem až do tatínkovi náruče. Věděla jistě, že tam se mu bude líbit nejvíc. Sourozenci se přeci jen taky měli doplňovat a mít něco ze sebe.
"Ano, půjdeme," chytla se jeho dlaně a vzhlédla k němu. Vyčkávala až se rozhýbou a budou moci udělat mamince radost.

„Musel jsem zkusit, jak moc pozorná jsi. A musím říct, mou zkouškou jsi prošla výborně. Nikdo tě neošálí.“ Mrkl na holčičku vesele. Rhaegar nejlepčejší, s takovou by byl určitě jediný svého jména. Bylo hezké jakou budoucnost mu jeho dcera přála. Ale zda se vyplní a on opravdu bude tím dobrým králem, kterého Západozemí potřebuje, to byla ta správná otázka.

„Víš, on by si to někdo mohl vzít osobně a mohlo by mu to ublížit. Někdo by si totiž mohl myslet, že si přeješ, aby už umřel. A smrt, to se nepřeje přeci nikomu." Ani trochu se nedivil, že Rhaenys nemá svého dědečka ráda. Nezažila od něho nic pěkného, což ho mrzelo. Přesto se rozhodl její projevy držet na uzdě a snad i projeví snahu, aby si k sobě ještě našli cestu. Chvilku proto přemýšlel, jak na její otázku zareagovat. Měl snad říci pravdu a nebo holčičce lhát? Jen si nad tím vším znovu povzdechl.

„Víš, Rhaenys, s dědečkem to je trochu těžké. On má rád jen málokoho. Někdy si říkám, že nemá rád ani mě. Myslí hodně na sebe a na ostatní má vysoké nároky. Víš, on si zažil hodně ošklivých věcí. Možná proto nemá rád každého. Ale ty si z toho vůbec nic nedělej. My tě milujeme. Maminka, já, babička i Aegon. A všichni ostatní tě mají moc rádi.“ Chtěl holčičce alespoň trochu zvednout náladu. Nechtěl, aby jí na mysl chodily podobní otázky. Neodpovídalo se na ně ani trochu snadno. Jeho malá princezna bude určitě jednou všechno znát. Protože se bude neustále na všechno ptát.

„Tak dvojbarevnou hlavičku?“ podivil se. „To bys měla půlku barevnou po mamince a tu druhou bys měla po mně?“ zasmál se nad tou představou a snažil si tak holčičku představit. „Barry má pravdu. Občas se lidé narodí a mají každé očko jiné. Lord Tywin Lannister má prý nejmladšího syna, který to tak má. Tyrion má jedno očko modré a druhé tmavé.“ Vysvětlil, zatímco si dál svou dceru představoval. Přejel jí prstem po čelíčku, aby se nemračila. Jako když je potřeba něco vyhladit od prasklinek a nerovností. „A kdepak. Mně se nejvíc líbíš takhle. Jsi po mamince.“ Zakončil nakonec jejich rozpravu a různě barevných vlasech.

„Dobrá má princezno, budu šťastný a nebudu přemýšlet. Splním vaše nároky. Takže budu krásný a nejveselejší. Pak bude hádám i moje princeznička nejspokojenější.“ Zamrkla na ní. „Ale to víš, Nys. Já jednou také budu mít vrásky. Až budu tedy starý. Doufám, že mě pak ještě budeš mít ráda, i když… jak říkáš nebudu už hezký.“
„Asi to lidé nepochopili. Ono to ještě nevíš Nys, ale někteří lidé jsou rádi, když můžou ostatním ubližovat a nebo o nich vyprávět ošklivé věci. Proto se teď o mě vypráví po království lecos. Lidé si rádi usmyslí něco ošklivého a toho se drží. Myslím, že ten pán se zlobil, protože to nepochopil.“ Měl docela živou představu o tom, kdo to mohl být. Robert Baratheon. Ale vlastně se mohl i mýlit a mohl to být jeden z bratrů Lyanny. Co slyšel, Starkové jako rodina, při sobě také velmi drží. „Asi byl rád, ale třeba se zlobil, že to nemohl udělat místo mě.“ Pokrčil nakonec rameny.

„Není na tom nic špatného. Naopak je to moc pěkné gesto.“ Znovu ji pohladil a držel si nyní veselejší úsměv ve tváři. „Jen naše rodinka. Nikdo z nás nikam nepůjde. Budeme spolu a budeme veselý a no… dobrá, budeme si i hodně společně hrát.“

„Jsem rád, že budeš na Viseryse hodná a Nys… prosím dnes už se tolik nevyptávej. Já dočista nevím, co bych ti na to všechno mohl povědět. Jsi taková moje všetečka. Víš ty co? Zkus na to přijít s Barrym, ano? Proč jsou lidé hodní a pak můžou být zlý. Někdy si o tom společně popovídáme. Ať vím, že vy dva taky umíte hledat něco pořádného a neděláte jen lumpárny.“ Přejel jí po buclaté tvářičce. Její otázky byly opravdu čím dál tím více složitější. Děti jsou děti, ale co někdy dokázaly vykoumat, z toho se jednomu protočily hnedle panenky.

„Věř, že je Aegon chlapeček. Je to človíček jako ty, já a nebo kdokoliv jiný. Žádná kočička.“ Zavrtěl nad tím hlavou, ale její myšlenkové pochody jej bavily stále více a více. Zvláštní co všechno ve svém bratříčkovi viděla za zvířátka. „Ne, to zase ne. Ale říká se, že lidí, kteří jsou v něčem svými opaky k sobě snadněji najdou cestu. Ovšem, hodný a zlý člověk si asi nikdy nebude moc rozumět. Stejně jako moc chytrý člověk a naopak moc hloupý. Ale jsem rád, že se takhle ptáš. Sice za chvilku zjistíš všechno, ovšem na druhou stranu tebe vůbec nikdo neošálí.“ Opět hravě mrkl a znovu ji uhlazoval vrásky z čelíčka. „Nemysli na to Nys, na některé věci jsi ještě maličká, tak si netrap hlavičku.“

Dceru pak držel pevně v náruči. Nerad ji viděl plakat. Trhalo mu to srdce na tisíce kousků. O to víc, když za její pláč může on. Přehnal to, neměl být tolik rázný. Chvilku ji jen mlčky hladil a utěšoval, než přikývl na další otázky. „Slibuji. Nebudeš si muset vzít nikoho, koho bys nechtěla. Ale neboj, když budeš pořád malinká, tak se přeci nikdy nevdáš. Děti svatbu nemají. Takže žádný lord, co by se ti nelíbil.“ Odmávl to rukou.

Nakonec vzal syna tedy do náruče, Nys vzal za ručičku a společně vyrazili za Eliou do jejího pokoje. Společnost dětí jí snad prospěje a všichni se tam odreagují. Konec konců, byli rodina. Rodina má stát při sobě a kdo lépe zvedne náladu, než právě ti nejbližší? Děti u své matky ožily. Nys zpívala, Aegon nadšeně kopal nožičkama a studoval své okolí. A po delší době si opět princ s princeznou lépe rozuměli. Pro teď události na turnaji neexistovaly.