Příběh - Willow

Morgana v klidu vybrala ze svého šatníku své oblíbené šaty, ve kterých příjímala návštěvy. Když už se tedy nějaká konala. A nebo si je na návštěvy k jiným brala. Jsou to právě ty šaty, které měla u Ramsayho. Černé s širokou sukní, korzetem, který zvýrazňoval její drobný pas a  hlubokým dekoltem. Vlasy si vyčesala nahoru a sepnula sponou ze slonoviny. Podívá se na sebe do zrcadla a spokojeně pokývne. Sama zhodnotí, že tohle je pro tu nevychovanou cházku dostačující. Ukázat se tady Ramsay. Ano, Ramsay. Na toho paličatého pacholka v poslední době myslela. Kdyby se před branami ukázal on, vzala by si mnohem lepší šaty. Takové, že by toho hloupého seveřana chtěl Mordred vykuchat, jak by žárlil. Ale tohle?.. Tohle byla jen hloupá banda dětí.

Po nevychovaném příjezdu na nádvoří její nádherné zříceniny je přivítá Mordred. Stojí na schodech, své typické oblečení má schované pod pláštěm s těžkou černou kožešinou. Významně přejede pohledem celou skupinku, ale na své tváři nedá znát, co si myslí. Ale pravda je taková, že by je nejraději vyhnal. Ne, že by mu vadili oni. Nemá rád žádné návštěvy. Nesnáší Seveřany. Nesnáší všechny za hradbami jejich hradu. Ale co je mu to platné. On poslouchá.“Moje paní nepříjímá nezvané hosty. Už vůbec né nevychované nezvané hosty. “pronese k nim. “Kdo jste a co chcete?”

Morgana vyleze z krajních dveří a sejde za ním. “Co máš dnes  s těmi hloupými otázkami, Mordrede? Co by tak asi mohli chtít?.. chtějí udělat obchod.” zavrtí hlavou  Mordred nespokojeně semkne rty. Ale ustoupí ji. “Přestaň tady kdákat, drahá Willow. Nikdo na to není zvědavý. Tady už vůbec ne. Vezmi Luciana a pojďte dovnitř. Zbytek nechte tady, někdo se jich ujme.” pokývne a zase se otočí, aby je provedla chladnými chodbami jejího hradu. Je to složitá splěť různých chodeb, některé vedou Bůh ví kam. Ale ona tam je ten Bůh. A tyhle chodby dělají to, co si přeje ona. Dojdou tedy do přijímacího sálu, kde se usadí do svého křesla  a zadívá se na ně. Povzdychne si. “Tak spusťte..”

Nahlas kýchne a blíže se přivine ke svému oři pochlupaceném. Jak krásně hřál. A jak nádherněji by se měl v jeho hřejivém bříšku. Ale pochyboval o tom, že by ho mohl rozpárat, zašít se uvnitř a kůň by dál šel. Ta zvěř taky nic nevydrží, jako lidé. Tak křehké a emocemi nabité existence, které křupou a praskají po každém menším doteku prstíčkem. Matka se složila už jen z toho, že jí oplodnili dva muži a podle všeho se uchytilo sémě od obou. Měla být potěšena tím, že se takový převelice podivný experiment povedl. Oh, Fí vlastně netušila, kdo jsou jejich otcové. Měl by jí to asi říct, ale ... jeho ústa byla nyní tak prokřehlá a zasněžená, že byl vůbec rád, že může mluvit. Tudíž téma otců opět zapadlo v prach, do šuplíčku s nápisem "Někdy příště".
"Proč si teda nestoupnou ke krajnici a nelákají projíždějící na svá vypeklá stehýnka," po vyslovení posledního slova mu hlasitě zakručelo v břiše. Jelikož ležel na koni, ani jej nenapadlo si tam položit ruku a uklidnit ho. Prakticky vypadal jako mrtvola, která je koněm jen nešena na nejbližší pohřební hranici. Kéž by to byla pravda, aspoň by se ohřál.
"Víš moc dobře, že nejím nic, co má víc kalorií jak müsli tyčinka," ano, Luc za léta v osamnění stačil vymyslet podivné cosi, obedlníkového tvaru, do čehož nacpal vše dle něj zdravé a netučné, po čem by nenabral ani kilíčko. Samozřejmě si na to dal i patent a lady Olenna mu to schválila s tím, že jeho produkt bude propagovat po celé Rovině. Zda svůj slib splnila se dozví až se vrátí, ale věřil, že ne. Lady Olenna byla žena svého slova, vždy činila ve svůj prospěch a se slůvky si hrála jako on se svým Pepínem. Dokonalá proradná žena s jazykem ostřejším, jak řádně nabroušená kukrina. Bude hrd tím, že jeho müsli tyčinky poslala za vodu či rovnou do vody. On sám je zapomněl ve své domovině, tudíž mohl okusovat jen solené, suché maso. Vlastně žužlat, ten kus šutru nikdy nedokázal ukousnout, aniž by se mu nezačaly hýbat veškeré zuby v tlamince.
"Nebo vlk, který havrana sežral. Šťastlivec," zamumlá, drkotajíc zuby v koni. Oblečení měl na sobě víc jak týden, což byla prakticky módní sebevražda. I po dni to bylo odporné a moly prolezlé. Cítil se jako ten největší podvraťák mezi tou největší lúzou světa. Styděl se vylézt ven, i když prakticky venku trávil víc času, co za celý svůj život. Byl hladový, zmrzlý a ušmudlaný. Chtělo se mu ronit slzy pro šáteček hedvábný a kabátec ze srnčí kožešinky. Sáčko z dupionu, jemnou košili ze šifonu či manžetové knoflíčky. Teď měl na sobě jen jednu jedinou košilenku, která ho svěděla natolik, že ta meruňková barva musela klamat svou hebkostí. Dublet levandulový smrděl tak, že i ovce prošlá oproti němu byla voňavý frajer. Kalhoty kanárkové se k němu nejspíše již i přicvakly. Cestovní chlupaťoučký plášť napuštěný v broskvové barvě se každým dalším dnem zvětšoval, či se on zmenšoval. Obrátil hlavu na sestru, jež zahodila svůj cestovní plášť. Megera zteplalá. Jistě jí hřála ta tajemná magie, kterou mu měla darovat taktéž i ta čarodka. Aby byli navždy mladí a krásní. Prostě stejně dokonalí jen s menšími vylepšeními.
Na koni se nenarovná, jen ho nožkama lehce popožene vstříc bráně. Nepotřebuje vzhlédnout, aby věděl, že tu bude vše hnusné, černé a studené. Prostě hodno na vyzvracení jeho již dávno prázdného žaludku. Proč také ne? Na severu nikdo neměl ani kapku stylu.
Zvedne hlavu, když se mu před očima zjeví černé cosi s módním stylem uhynulého tchoře. Než stačí otevřít téměř umrzlá ústička, tak se z horního patra ozve vrčení podobné rosomákovi.
"Čarodka každým coulem. Naše jména odhadla z těch vyvěšených plakátů a jako všem seveřanům je proti chuti vše nádherné, zpěvavé a barevné. Nemám sílu ani vstát z koně. Ale je skladný, vejde se všude," namíří svého poníka teplého určitým směrem a do přijímacího sálu doťapká na jeho hřbetě. Stále položen a téměř umrtven.