Příběh - Oberyn Martell

Kromě setkání s Nedem Starkem a Varysem měla v plánu ještě pár dalších. A jedno z těch setkání mohlo být i ... příjemnějšího rázu? Jak by se o tom dalo uvažovat. Toho muže v životě nespatřila. Slýchávala o něm od mnohých žen i mužů, něco málo jí pověděl i Jon, ale nejvíc informací a těch nejvích pravdivých měla od matky. Nepamatovala si toho mnoho, měla štěstí, že jí jisté střípky zůstaly. Jinak by Nys neměla žádné vzpomínky na rodinu, které by jí dopřávaly klidu. Pokud se tak stane. Smrt Roberta nestačila. Nepřineslo jí to nic kromě frustrace. Nebyla o nic spokojenější. Zabila jen trosku muže, kterým kdysi býval. Jen dožíval, ti na vzestupu jí přinesou větší potěšení. A tím se zbaví i lidí, kteří by mohli ublížit jejímu bratrovi.
Stále tomu nedokázala uvěřit, byla to jako báj, jako fáma, jež nemohla být pravdivá. Ale Ned Stark byl čestný muž. Neměl důvod jí lhát. A také nelhal. Jeho jazyk i oči říkaly pravdu. Byl na severu a nyní se již postará, aby jí ho nikdo nesebral. Mohla žít i pro jiné věci než pro pomstu. Ale stále tu byly jisté otázky. Byl mu rok, nic si nepamatoval, nepamatoval si jí ani to, kdo je. Pokud mu to někdo neprozradil. Někdo ho musel odnést, někdo, kdo věděl, jaká je jeho pravá identita. Čeho by mohl v dospělosti dosáhnout a čím by se mohl stát. Jenže jaký bude? Jak moc jej to veškeré vědění poznamená? Nemohlo pro něj být lehké vyrovnat se s tím, kdo je ani s tím, že je celá rodina mrtvá. Ale Nys mrtvá nebyla, žila a ozývala se čím dál častěji. Kontrola nad ní byla náročná, jednoho dne by se mohla stát nemožnou.
Addy se musela zrodit, aby veškeré plány vyšly. Jenže ten první selhal v den, kdy uprchla otci. A mohly selhat i další každým dalším dnem. Když se ještě Stannis nalézal v přístavišti, bylo jich tu dostatek. Jako prasata na porážku, jen vyčkávající. Jednoho nechala uprchnout, druhý skomíral sám v cele. Ale stále se tu nacházeli dva. Jeden, který jí připravil o život rozkazem, druhý, který ten rozkaz vykonal. Chyběl ten třetí, jež sebral život jejímu bratrovi a matce. Být tam i on, neváhala by. Utnula by rozumný hlas Addy a vyrazila vstříc tomu pokušení. Ti zbylí pouze stáli na špatných stranách, ale Tywin a jeho psi se stali její noční můrou, kterou mohla ukončit jen po vyplnění svých fantazií. A ty po setkání s kapitánem Salazarem nabyly zcela odlišných měřítek.
Již párkrát obešla celý přístav. Před dvaceti lety z něj byla odvezena princezna, aby se nyní vrátil někdo, kdo jí kdysi měl být. Měla jisté obavy vůči střetu s někým, kdo měl být Nysiným strýcem. Jedním z nich. Ani netušila, co jí to napadlo, ale u koho hledat budoucí pomoc než u té žijící rodiny, která je blíž jak ta druhá. Ale ani jedna jí nemusela věřit. V tom byl ten největší problém celé situace.
V obcházení jí zastavila jistá postava, jež se prohnala přístavem a dorazila až na můstek lodi se sluncem a kopím na rozevláté plachtě. Předtím odtamtud odešla dívka, vypařila se z určitého místa, jako by na něm ani nikdy nebyla. A nyní se zjevil on, ten, jenž vydává rozkazy a za jeho zády jsou bez otázek plněny. Zajímalo jí, jaký důvod je k tomu podivnému setkání, ale nepřiblížila se ani o krok. Mohla vyslechnout věci, jež jí nebudou v jiném případě zodpovězeny, přesto se nedokázala pohnout z místa. A nedokázala to ani po odchodu muže se zlým pohledem. Sluníčkový strýc byl stále ve své kajutě a lví král ze setkání vyšel s vítěznou tváří. Neusmíval se, přesto jeho výraz zračil jisté nadšení, které šlo poznat složitě, ale bylo tam. Měl jej na dosah a přesto jej nechal žít. Cožpak nebyl ten méně rozumný bratr, který jednal citem a ne rozumem? Nezdálo se jí to.
Nohy se daly do pohybu, nedokázala se pohybovat tak tiše a nenápadně jako ta dívka, jež vyklouzla z lodi, ale nebyla zase tak nešikovná. Něco se od Muže naučila, aby zvládala plout s davem či se brodit proti proudu nepovšimnutá. Měla s tím již pár zkušeností. Ale stále tu byl ten podivný pocit, neznala jej, dal se přesto pojmenovat - nervozita. Když stanula v té samé kajutě, v níž se nalézala i nejbližší bytost její zesnulé matky.
"Nechal si jej odejít. Tvá nenávist vůči němu nebude tak velká, jak se vypráví. Či není tolik pravdy o tvé skutečné dornské povaze," odvážila se na něj promluvit, zatímco si jej prohlížela. S jeho tváří se jí vybavila Elia Martell. Nebylo pochyb o tom, že by zvolila špatné dveře.

Jak vypadá taková poražená zmije… Inu, všelijak a zároveň ani v nejmenším jako dornský princ, navzdory všemu, co se dozvěděl, nehledě na ultimátum mu na tváři nepřestával pohrávat pobavený a snad i vítězný úsměv. Těžko říci, jestli mu starý lev nelhal, pokud ne… Měl příležitost, nejen ukrást Sansu Stark, to bylo naprosté minimum, mohl pomstít sestru, neteř i malého synovce. Kdo jiný mohl být Eliiným věznitelem než právě člověk, který ji zabil a jakkoli byla teorie vyšinutá, mušky se pomalu začínali zachytávat do pavučiny. Bzučet, zmítat se, jen, aby byly usmrceny. Každou mušku tento člověk čeká a dravec si k ní cestu najde. I on dokázal objevit jistá individua, která povídala… Když odmítnete měšec peněz pro takzvanou loajalitu k někomu jinému, má vyděrač dvě možnosti, bud’ je obět’ hloupě oddaná a nebo má z člověka, kterému slouží až příliš velký strach a je pro ni bezpečnější hrát si na hodnou ovečku. Zatímco první variantu stačí zkrátka… umluvit, dokázat jí, jak je loajalita pomíjivá, že na jiné straně by mnohem víc prosperovala u druhého člověka stačí… být dostatečně děsivý, dotyčnému dojde, že nyní mu hrozí mnohem větší nebezpečí než od jeho chlebodárce. Ano, vše se projasňovalo, z rovnice o mnohých neznámých se stala otevřená kniha, seznam, ze kterého stačilo odškrtávat. Který adresát by se netěšil na vzkaz od odesílatele. A on… odesílatel čekal až příliš dlouho. Neměl chladnou trpělivost svého bratra, který čekal na impulz, který možná ani nepřijde.

Ale nyní… bylo na čase vyřídit pár pochůzek, které nesnesly odkladu, bylo třeba vyhledat určité jedince. Podplatit nějaké přizdisráče, napřed zlatem a pak… ránou do zátylku? Ani jedna z variant mu nedělala problém, na světě jsou dva druhy lidí, ti, kteří sedí, vyčkávají,plánují… a nohy si neochodí. A pak tí, kteří slouží jako zbraň, špiní si ruce. Oberyn byl na pomezí obou kast. Nástroj i taktik, jak se měl lord Tywin, který si byl tolik jistý svým šach matem v jejich malé partii. Nicméně písek se pomalu, ale jistě začal odhalovat, ukrýval v poprašku jedovatého predátora, který už měl vlastní partii rozehranou, měl ji před sebou. Oberyn málokdy nedostal to, co chtěl. Nyní se nic měnit nebude. Snad jen… budou o život připraveny určité existence, které mohli klidně dožívat.

Protáhl se jako kočka, tento rozhovor nebyl příjemný, rozhodně však pozoruhodný. Spoustu věcí mu usnadnil, paradoxně řečeno. Hra se mohla zdát složitější, ale… o to atraktivnější byla, nepočítal, že bude vše probíhat hladce, jak by mohl. Plynulým trhnutím získá zpět dýku, ostří opustí stěnu, jen aby byla pečlivě zastrčena do pochvy. Přiznejme si… jeho nynější postavení mu poskytovalo mnoho výhod a jakkoli se zdála Rudá bašta prakticky neprůchodná, tedy bez toho, abyste se nedostali do hledáčku Pavoukovi, Malíčkovi nebo snad královně regentce, nebylo to nemožné… Věděli -li jste, jak na sebe nestrhnout pozornost. Z oněch příprav, kdy očima rychle přejížděl po kajutě, aby si v hlavě urovnal, jestli nic neopomněl, krok po kroku ho vytrhlo až vrznutí dveří a závan čerstvého vzduchu.

K děvčeti se ohlédne přes rameno, prohlédne si ji letmo, takřka bez zájmu, nicméně dostatečně na to, aby ho cosi na ni… zaujalo, byla mu čímsi povědomá. Čím? Věru netušil. Nebylo se čemu divit, princeznu Rhaenys znal v době, kdy byla velmi maličká, ještě před tím než se vše zkazilo, pak… pak Dorne zůstalo uzavřené i pro Roberta Baratheona, s nímž žilo v relativním míru. Nezapomněli, jak pohlížel na tělo princezny, budoucí královny. Nicméně její otázka… Získala si jeho pozornost, snad ji odhadoval, člověk, kterého sžírala touha po pomstě, kterou se nesnažil potlačit, nepokoušel se odpustit, ukázat, že je stejně domestikovaný jako jeho starší bratr. Ten klidnější. Dovedl prohlédnout onu masku strojeného klidu, přeci jen… jakýkoli prošla Addezen výcvik, v udržované chladné masce byli šrámi, na to byla Rhaenys příliš horkokrevná. Její klid přeci jen něco postrádal, onu flegmatičnost, nezájem. Toto téma se jí dotýkalo, v otázce nešlo pouze o zájem o jeho maličkost, potřeba ujistit se, že skutečně stojí před Oberynem Martellem, Zmijí z Dorne.

“Co o tom může vědět malá holka?” Pozvedne jedno obočí, v posměšném dotazu, který vyzní spíš jako konstatování. Oberyn měl nadání pohlížet na osoby ve svém okolí s určitou povýšeností, jakoby byl něčím víc než ony. Neměla čas odpovědět. Nicméně, tak, jako hlas před několika málo vteřinami bouřil, co chvíli se měnil v tichý šelest a poté znovu… v orkán, nyní… Zní až překvapivě klidně, jelikož veškerá výřečnost se skrývá v očích, jež se znovu dají přiřadit k hořícím uhlíkům. To světlo v nich není přátelské, dávají víc odpovědí než princova momentální gesta. “Pokud ti někdo ublíží natolik, že se mu chceš pomstít, ovšem do té míry, aby trpěl stejně jako ty… musíš ho znát. Poznat jeho slabiny, jeho zájmy, potřeby, tužby, cíle. Proč se zbavit starého lva teď, když jemu samotnému na jeho osobě nesejde, nemá ženu, kterou miloval, děti jsou jedno zklamání vedle druhého a jediné, co ho naplňuje je sláva rodu. Už tomu rozumíš?” Chápala… rozuměla, znovu si musel prohlédnout její tvář, nyní s tím zájmem, nicméně jen tvář, musel se sám ujistit, že… že to, co se domnívá není pravda. “Kdo doopravdy jsi?” Otázka byla na místě, málokdy ho vyhledávali dívčiny, pokud mu nechtěli zpříjemnit den, ku příkladu jim on jednu živou starost nepřidal.

Pamatovala si, kdy naposled stála v kajutě nějaké lodi. Ne, nebyla to ledajaká loď. Jmenovala se Centurion a její kapitán byl živoucí hrůzou pro veškeré piráty. Hříšné duše, jež kradly životy ve stejné míře jako majetky a drahé věci, ty duše se obávaly toho jediného muže jako se žraloci obávají delfínů. Akorát narozdíl od delfína, Salazar nebyl předobrazem nenápadného zla. Kdyby chtěl, mohl se stát stejným monstrem jako jiní, co se plaví po vlnách podivna. Nemohla říci, že by byl hodný či ušlechtilý se svým cílem, ale plnil své sliby a čistil vody od špíny lidstva. Nedokázala jej za celé týdny vložit do žádné škatulky. Do žádné se nehodil, měl svou vlastní v níž se nalézal sám. Nikdo mu nebyl dostatečně blízký, aby se mohl dostat pod tu tvrdou slupku. City, emoce, zkáza veškerých pohnutek pro pomstu. On se jimi nedal zlákat, ale ona ano. V ten moment v cele, kdy její list ustoupil do pozadí za bratrem, který mohl být stále živ. Nemusela Eddardovi věřit, ale Ned Stark byl čestný muž a čestní muži nelžou.
Nyní měla další osobu, kterou musela někam zařadit. Oberyn Martell, bratr její matky. Obávaná Rudá zmije z Dorne, jež se dvacet let plazila pod tlapami lvů i jelenů, aniž by vystrčila své jedovaté zuby z písku. Vyčkával? Na co? Na správný okamžik? Kdy bude nepřítel nejvíc bezmocný a život se mu bude bořit mezi prsty? Kdy se on převážně zaslouží za ten bolestný pád? Nebylo by snad pro Tywina horší než smrt, rozpad jeho vysněné říše zla a uvržení rodu Lannisterů v prach? Či ponechat jeho odkaz třem zklamáním, jež měli být jeho dětmi? Ale nebyl to pouze Tywin Lannister, kdo mohl za krutý skon Elii Martell a jejích dětí. Ačkoliv stále chodili po světě, to, co měli být, k čemu byli předurčeni, to shořelo stejně jako vize Šíleného krále. Nebylo cesty zpět. A možná tomu bylo dobře. Cožpak nyní neměli na výběr? Kam se budou jejich cesty ubírat? Stačilo by odškrtat jména ze seznamu, jedno po druhém, naplnil sklenici pomsty a nenávisti po okraj a poté jí najednou vylít. Ztratit se. Odejít a ponechat říši v rozkladu. Cožpak jí mělo záležet na tom, co se s ní stane? Zajímalo něco takového Oberyna Martella či se plně svou myslí zaměřil na pomalé spletence vlastní vražedné partie? Ta jména, každé jednotlivé z nich nepatřilo žádnému titěrnému človíčku. Vše to byla ohromná jména, známá a nebezpečná. Nebezpečná dopadem, jakým bude jejich smrt předznamenávat budoucí chod všeho. Ta jména měla silné následky. Pocítila by je, kdyby byla opět za mořem?
Nenechala se vyvést z míry princovým oslovením. Jakkoliv by Nys byla v takovém okamžiku nepříčetná a jistě by nešla pro ránu daleko, Addy musela zůstat v klidu. Nebylo bezpečné dráždit zmiji bosou nohou, natož tuto zmiji, jež nemá ani ponětí, kdo před ní stojí. Mohlo by se to rovnat vskutku rychlému konci. Snažila ze sebe učinit, co nejmenší nebezpečí pro vlastní bezpečí. Slýchala toho mnoho od své matky, ale též mnoho od lidí, jež se Oberyna obávali a od těch, co jej téměř uctívali. Kdyby jej vyprovokovala k souboji, vskutku by to pro ní mohlo skončit neslavně.
Chtěla si jej prohlédnout z větší blízkosti, ale prozatím jej jen poslouchala do rytmu svého tlukoucího srdce. Po kolika letech měla možnost spatřit někoho, kdo měl být její rodina? A nemusel jí uvěřit. Každý krok musel být opatrný, promyšlený. Možná i litovala, že neodolala té touze vidět určitou část své rodiny. Nemusel jí věřit, mohl se jí vysmát či jej mohla naštvat. Tolik možností, které jí nedopřávali klidu. Ne že by kdy tušila, jak to slovo chutná. Ale předstírat šel.
Nepatrně se pousmála, když dovyprávěl svou přednášku. Připomnělo jí to Jona a jeho nikdy nekončící hodiny. Akorát mezi Oberynem a jejím adoptivním otcem byl až příliš velký rozdíl. Jonových reakcí se nemusela bát, nikdy by jí neublížil. Raději by si usekl vlastní ruku než aby jí na ní vztáhl. Ale nyní nastával moment pravdy.
Jemně si skousla ret a váhavě se k němu rozešla. Pomalé, rozvážné kroky, které nevzbudí žádnou dřímající bestii. Zastavila se kousek před ním a vzhlédla.
"Máš její oči," zadívala se do nich a jakoby v ten moment před sebou spatřila někoho zcela jiného. Z mužských rysů se staly ženské a ona se na ní opět usmívala. Koutky jí mírně zacukaly výš, ale ta vize nebyla skutečná. Jen vzpomínka vyvolaná stejnou krví. Opatrně natáhla ruku k jeho tváři, jakoby se jich chtěla dotknout. ..."Stejně hřejivé a teplé. V jejich se nikdy neobjevila nenávist, jen láska a důvěra," jak mohlo býti těžké mluvit o své matce? V tento moment? Nikoliv. Stále jí měla před sebou, jen se natáhnout a dotknout. Chytit a už nikdy nepustit.