Příběh - Gillanoir Thorne

Cela každého černého bratra byla... nu, jednoduchá, nezáleželo na jeho postavení, které měl předtím. Tiyery to věděl a v tom byl zřejmě bod úrazu, on nebyl muž Noční hlídky nebo chcete - li, Vrána. Veškeré jeho vzory byly u Bratrů, avšak on svojí kariéru jakožto Vrána budovat nemohl. Celý život... tedey, aspoň ten krátký úsek, tu krátkou zimu nezimu, kterou zažil se snažil přijít na to, kdo je, kým vlastně je. A teď, když to věděl?

Každý má nějaký úděl a ten tvůj je v první řadě usednout na železný trůn. Nad tou mantrou, která mu byla opakovaná asi jako modlitba, od lidí, kteří v něj věřili s jakousi nadějí, byl by blázen, kdyby se toho všeho nebál... v první řadě, že zklame osoby, na kterých mu záleželo a v řadě druhé? Že podkope sám sebe. Ale zeptat se ho jestli věří v převrat? Ano! Tak bude tvrdit bez zaváhání, beze strachu a skepse. Jelikož jiná varianta... nebyla a ani být nemohla.

Oči barvy oceánu se zavřou, přestane zkoumat pohřební kámen své celi. Místo, jakým byl Černý hrad nebylo zrovna útulné a pohostinné, ale... nikdo to od něj ani neočekával a kolik měl vůbec času na odpočinek? Možná ještě pět hodin? Kdo ví, proč měl právě z této výpravy za Zeď, tak špatný pocit, snad to byla nějaká předtucha? Kdo ví... Nebyla to jeho první výprava a pokud mohl věřit úsudku mistra Aemona, tak ty nejhorší zimní metelice už přešly. Svému společníkovi, pokud se ta troska, tak nazvat dala, věřit nemusel, vždyť je čekal jednoduchý úkol, pouze zkontrolovat okolí Crasterovy pevnosti a pak se vrátit. Prosté. Tak proč měl pak ty paranoidní předtuchy?

Konečně přestane zbytečně polemizovat, od toho myšlenky byly, zvlášť, když byly takto slabošské, zůstaly jen v hlavě. Pokud možno ani tam ne. Pravidelné oddechování je jasným důkazem, že usnul.

Ocitl se v jakémsi zamrzlém lesu. Všude kolem tančily temné stíny a les, jakoby žil svým vlastním životem, nezávysle na momentální situaci. Nedalo se určit, jestli byl den nebo snad pozdní večer, snad ho to v tu chvíli ani nezajímalo, jeho pozornost upoutalo něco dočista jiného... Změť stop, určitě lidských a...

Vize se změnila, jakoby snad stopy ve sněhu nebyly podstatné, jakoby jeho vlastní podvědomí vědělo, že už není moc času, že musí vidět něco daleko zásadnějšího. Zřejmě proto se objevili, ano objevili, tentokrát nebyl sám, společnost mu dělal jen Gillan, tudíž byl sen až bolestně realistický, místo na němž se nacházeli bylo ponuré, nepříjemné a... mrtvé. Název pevnost byl tedy vybírán s velkou nadsázkou. Chtěl vědět, jaké nebezpečí, to místo skrývá, potřeboval to znát, ale... jeho paže byla sevřena v pevném stisku. "Tyre, ser na..." Na co? Proč?

S trhnutím se probudil, málem se hlavou srazil s člověkem, který s ním nešetrně zatřásl. Pár vteřin mu trvá než se i zorientuje. Byl daleko od toho místo a člověka, kteréhmu málem uštědřil slušnou bouli za příjemné probuzení zrovna nepoděkuje. Ne něco takového nebyl čas, však... Tak za hodinu už měl vyjíždět s tím nejordinérnějším a bezesporu nejotravnějším člověkem za Zeď.

Neměl nejmenší problém usnout, ani když věděl, co ho druhého dne čeká. Za Zdí už párkrát byl a jelikož se jednalo jen o průzkumnou akcičku na jeden den, cesta tam a zpět, tak se nemusel strachovat.
Šel spát jako obvykle mírně pod vlivem, ale zato ve skvělé náladě. Svého strýčka štval jen polovinu dne, druhou půlku vsadil na svého oblíbeného blonďáčka, se kterým měl druhého dne strávit celý dlouhý dne. Nevěděl jestli to měla být od lorda velitele odměna pro něj a pomsta pro Tyra, ale zaručeně se na ten den těšil jako na den svého jména. Ne že by kdy dostal něco výjimečného, ale v ten den se mohl s ostatními bratry ožrat natolik nakolik chtěl a málokdo na něj koukal skrz prsty. To bylo zřejmě tím, že spousta z nich byla stejně sťatá, takže tu zbývalo málo bratrů, kteří by ho mohli soudit.
"Jde se spát." zamumlá v polospánku, kdy ulehne na polštář a během pár vteřin už chrápe do ticha. Celou noc má tařka bezesnou. Jen jeden sen se mu zdál. Byl doma a hrál si se svým štěnětem, které po pár dnech hodil na krk své sestře, když ho raflo do ruky. Přeci si něco tak zákeřného nenechá. Hodil se dokonale k celé jeho vypečené famílii. Každý z nich ho pořád rafal ... a ne jen do ruky, ale všude kam mohli. Ještě že jim způsobil tu neskonalou ostudu, po které musel velmi rychle prchat na Černý hrad. Ale jaký krásný klid tu měl. Sice tu byli některý prudiči, ale na ty zvysoka sral a bavil se s těmi lupiči, násilníky a ovcošousty, kteří aspoň měli nějaký ten smysl pro humor. A pak tu byl Tyr. Sakra, jak on si ho oblíbil, když to bylo ještě malé nevinné děťátko, které chytrákovalo na každém rohu. A když vyrostl ... tak začal dokonale pochybovat o své sexuální orientaci. A místo toho, aby se mu začal vyhýbat, aby si dokázal, že je stále ještě muž, tak ho začal stalkovat na každém místě, kam se pohnul. Dokonalá strategie!
Oklepe se ze spaní, převalí se a slétne na zem. Lepší probuzení snad ani existovat nemůže. S úsměvem od ucha k uchu vstane a přejde k sudu s vodou, který tu měl už od ... no, od doby, kdy se sem "přestěhoval". Flákne hlavou do ledové vody, pár vteřin polyká andělíčky než mu pud sebezáchovy zatříská pánví po hlavě a on vytáhne palici. Oklepe se jako řádný černochlupý pes a znovu se svalí na postel jen aby zpod polštáře vydoloval svůj křížek.
"Jdeme na věc R´hllore. Snad ti můžu tykat. Jsme přeci kámové už hodně dlouho dobu." sevře v rukou důkaz své víry než si šňůrku hodí přes hlavu a nechá si ho sklouznout ke krku. Oblékne se do černé, nahodí na sebe kabátec, k pasu si připne meč a odkluše z místnosti. Vyšlape pár schodů a stane před Tyrovým pokojem. Ten blond nýmand nejspíš stále chrápe. A pak že alkohol ničí zdravý! Vždyť stává dřív než kdejaký abstinent, kterým on byl.
"Tyre." zašeptá do ticha, když potichoučku otevře dveře. Žádná odpověď. Potichoušku vťapká dovnitř a po špičkách se přiblíží ke spící soše pana blond nýmanda.
"Tyre." znovu zašeptá a když to s morousem ani nehne, tak ho uchopí za ramena a začne s ním třást.
"Tak vstávej ty bratře v černé zbroji! Máme jít na koukanou! Nemůžeš spát! Musíš mi hlídat předek i zadek." přestane s ním třást a raději si prohrábne své mokré černé vlasy. Sváže si je do culdy, aby mu nikam nelétali ani nepadali a znovu shlédne na svůj objekt touhy, kterou si popírá. Jestli dřív nevstane, tak on se natáhne na jeho postel a dá si šlofíka. A je mu jedno, že on bude pod ní. Totálně jedno.

Nakonec se přeci jen stihli vypravit bez větších obtíží. Ani Gill nepředpokládal, že se za Zdí zdrží déle, jak den a pokud by je přeci jen zradilo počasí, jelikož sever byl zkrátka přes tyhle věci vrtkavý. Tiyery plánoval, že pokud to bude nevyhnutelné, počkají u Crastera, ruku na srdce, jako obtíže na cestě brala jeho maličkost úplnou neschopnost pohybu nebo zlámaný vaz. Pokud byl člověk, který mu hýbal žlučí víc než Gillanoir, byl to Craster. Ten člověk byl zvrácený, mršina, která se pářila s vlastními dětmi. A z předchozích výprav, kdy museli příjmout pohostinost toho pofidérního hlena, ke své smůle zjišťoval, že by dal přednost i muži, za předpokladu, že by byl aspoň trochu pohledný. Ne... pryč s těmito myšlenkami. Pokoušel se soustředit na něco jiného než možný špatný průběh cesty. Okatě ignoroval černovlasou ztracenou existenci, která pro jednou nebyla dočista na šrot a prohlížel si ta přenádherná panoramata. Zamrzlé kmeny stromů mohli lehce připomínat sloupy nějaké zříceniny a závěje, jimiž se brodili huňatí koníci, jenž vyfasovali spolu s výzbrojí, pak bílé moře. Celkový pochmurný zjev jejich okolí dotvářela už jen šedavá obloha. Když byl Ry menší, starší bráškové mu často vyprávěli báchorky o tom, že pod sněhem je opravdu velkostavba prvních lidí. "Postavili ji, aby byli blíž Dětem lesa." Posměšně si odfrkne nad tou sentimentální vzpomínkou.

"Navštívil jsi Královo Přístaviště, když jsi byl ještě lordem?" Na osobu, které byla ta slova adresovaná se nepodívá, hledí tvrdohlavě před sebe, přesto bylo zjevné, že mluví ke Gillovi, zatím nebyl ještě natolik šílený, aby si povídal s koněm. Hlas nevyzněl nijak přívětivě, snad jen... smířlivě, ne, prozatím k další z mnohých rozepří nedojde. Přeci jen, u Vran bylo jen málo lidí, kteří měli možnost dostat se někam dál než do ulic, jejich minulost byla vesměst stejná - násilní, lapkové, zrádci - všivá pakáž, která mu nemohla povídat o lordech, králi nebo jiných významějších osobách z trochu objektivního hlediska. A nějaká šance, že by se odvedené případy dostali na ta podivuhodná místa, o kterých zatím jen slyšel? To byla velmi malá a zanedbatelná pravděpodobnost.

Na odpověď nečeká příliš dlouho, od Černého hradu už urazili nějakou tu míli, proto seskočí z koně a na kmen jednoho z mohutnějších jehličnanů udělá značku. Je dostatečně velká, aby ji našli i cestou zpět.

Od předešlé průzkumné výpravy navíc věděl přibližné lokace, kde mohli na Divoké narazit. A prostranství na němž se nacházeli? To bylo právě jedno z nich. Ry přejede povrch pohledem, co se bojové strategie týkalo, Divocí na ni nespoléhali, nedovedli taktizovat, ale jejich stopařské umění... To bylo legendární. Ry hledal aspoň minimální nesrovnalosti, nějaké známky toho, že zde jejich protivníci byli a i přes veškerou troufalost a kuráž, se kterou se pohybovali tak blízko Zdi, třeba zametali stopy.

Byl vyspalý dorůžova, netušil, jak na tom byl Tyr, ale ptát se ho nechtěl. Přeci si nebude začátek krásného dne kazit jeho mrazivým pohledem. Ale třeba kdyby o něj projevil nějakou tu starost místo dalších hloupých vtípků, tak by ho vzal na milost. Ha! To by nemohl přemýšlet o Tiyerym. Té ledové skále, která snad byla vyrubána ze Zdi a vytesána do podoby člověka. Občas měl chuť ho vzít někam jižněji, aby zkusil, jestli bude téct až se dostane na slunce. V perfektní náladě si zavěsil svou sekeru na koně, jelikož mečem se házet nedá. Luk také raději opomněl, protože v tenhle den by vážně neměl myslet na své legrácky. Nejede s ním nikdo, kdo by se tomu zasmál, možná jedině nějaký divoký. Třeba by si s nimi rozuměl víc. Mnohokrát měl tu chuť udělat adie svým černým bratrům a vypravit se za Mancem Jezdníkem. Určitě by ho očaroval stejně jako tehdy lorda Tywina a stal by se jeho děvou pro vše. Pak by jen okoušel ty lahodné nektary místních žen a nejapné vtípky velkých chlapáků. Jenže stále ho na hradě černém cosi drželo. Přátelé a tupá bloncka. A tou tupou blonckou nemyslel svého drahého šedivého strýce.
Když projížděl na svém huňatém poňo-koni bránou, cítil na svých zádech něčí pohled. Ohlédl se, aby se střetl s dalším kusem ledovce. Proč by se tím měl nechat otrávit? Místo, aby se rychle a ustrašeně odvrátil, zvedl pravou pracku a s úsměvem mu zamával. Strýc nehnul ani brvou, jen ho dál pozoroval. Asi čekal, že spadne z koně a zlomí si vaz nebo se bude pokoušet o nějaký pitomý trik a kůň ho vymrští nejlépe na dobře nabroušené kopí. Bez těchto věcí se obešel a společně s blonckou vyrazili za zeď. Nesnažil se o rozhovor, místo toho si pískal Dornskou ženu. Jak by si přál ochutnat jednu dorňanku. Udělat osmičku. Sakra, jak záviděl králi pašíkovi! On určitě osmičku udělal a on stačil udělat leda tak dvojku. Několik v Bouřlivých krajinách a pár tady na Severu. Vlastně trojku, ještě po cestě v Říčních krajinách. Má teda ještě co dohánět. Ale nějaká divoká by se dala počítat jako devítka, tudíž on bude mít nějakou tu exotiku v podivném slova smyslu, takovou, kterou král Norbert nikdy mít nebude.
Hodí po Tyrovi očkem, když se ledovec probere k životu a odfrkne si. Rozhlédne se kolem sebe, aby zjistil, co ho tak pobouřilo. Když nevidí nic na okolí, podívá se na sebe. Je oblečený, zbraň nezapomněl, dokonce se i učesal! Z huby mu smrdí jako vždy, ale ten zápach k němu snad nemůže dolézt. Zase tak moc na něj nedýchá. Možná jen kdyby si přál. Znovu se obrátí na Tyra, když překvapivě započně něco jako konverzaci. I když se to spíš mohlo rovnat výslechu.
"Hmm, jednou." zapátrá v paměti, aby si tu vzpomínku vybavil. ..."Bylo mi asi sedm, osm a můj lord otec chtěl udělat dojem na nového krále Norberta. Tehdy ještě nebyl tak úplně ... nakynutý a můj drahý otec mu chtěl dokázat, že není stejný jako jeho zrádcovský bratr Allister, či jak se jmenuje." popravdě si nepamatoval ani jedno jméno svých rodinných příslušníků. Byla to prostě matka, otec, sestra a strýc. Co víc by chtěli? ..."To město hrozně smrdělo, král zrovna někde honil divočáky, královna měla své dny a tak jsme jeli domů." sleduje jeho mistrovské umění v dělání značek, které by přehlédl jen slepec. Ještě že divocí neměli nějakou chytrou knihu "Značky těch černých". Jeho koňík netrpělivě zafrká. Také není nadšen z toho posečkávání, ale Tyr zřejmě něco zavětřil a tak musí zdlouhavě hledět do křoví. Opře se o hrušku sedla a jen tak mimochodem prohodí.
"Myslíš, že by si dovolili přiblížit se tak blízko?"

Neremcal. I kdyby mrzl, bolel ho zadek ze sedla a musel přetrpět nežádanou přítomnost osoby, která chlastala první ligu... Tohle všechno nějak prostě vydrží. Zatímco se jeho maličkost kakabusila a dalo by se říci, oddával se takzvanému samoserství, takže k tomu mračení nemusel mít nějaký důvod, měl prostě blbou náladu jen proto, že měl blbou náladu. Oči byly normálně studené jako dva kusy ledu, bez nějaké zjevné známky toho, že by jejich majitel snad zažíval stejné léto jako každý normální muž jeho věku. Ne, léto pro Tiyeryho nebylo a nebude. K zastrašení nepotřebných tedy nemusel ani zvedat hlas, stačil pohled.

Tohle celé se dalo považovat  za nejapný žert, kdyby tedy nemyslel na lorda velitele. Navíc... Ry se nesázel, tudíž  výpravu s Thornem juniorem zkrátka vyhrát nemohl. Proč mu bylo tohle individuum věčně tak na pěst? Údajně mrtvý Targaryen by vám několik důvodů vyjmenoval ačkoli... proč si stěžovat a fňukat nad ubohým osudem? Přestane se takovými zbytečnostmi jako je právě bratr ve zbrani zabývat. Stačilo, že ho viděl ať se hnul kam se hnul. Ještě aby ho strašil v hlavě. Narozdíl od toho veselého člena jejich výpravy, on se sekerou nezatěžoval, vlastně ani lukem nebo mečem, celý jeho ansábl nebezpečně vyhlížejících předmětů tvořilo vlastně jen krátské dornské kopí, ke kterému Ry nepřišel úplnou náhodou, jednalo se samozřejmě o dárek od obdivovatele za to, že ho zlatovlasí ledovec sem tam poctil svou přítomností. Ne, opravdu to nebyla žádná pochybná ženština nebo kabrňák, který ho zaučil.

Je to pár let zpátky, co s Darickem jeli vyžebrat nové bratry, kteří se dobrovolně odsoudili k věčnému celibátu. A jelikož je a určitě vždy bude, se vší skromností, zlaté slunce Darickova života, vyfasoval krátké kopí se dvěmi hroty. Stále se jeho umění s ním neblížilo k dokonalosti, avšak... pohybovat se s ním uměl slušně. Při konstrukci jeho těla zkrátka nepřicházela sekera nebo těžká zbroj v úvahu, jak by pak využil nepříliš vysoké a hubené postavy. Ne, na sílu nikdy nespoléhal.  Rezervou pak byl ještě jeden delší lovecký tesák a malý nůž, pro někoho ne víc než perořízek.

Oba byli zjevně připraveni vyrazit na průzkum, Tiyery norka vedle sebe neměl potřebu nijak popohánět, sám nebyl ranní ptáče, proto i jemu zkrátka chvilku trvalo než začal být aspoň minimálně příčetný, jak jen člověk, který se nevyspal může být. Alespoň měl dnešní noc štěstí, jeho vědomí si samovolně nenašlo osobu, ale... k tomu někdy příště. Jen těžko mu mohla ujít skupinka čumilů, především tedy jeden - všemi milovaný sympatický zbrojmistr, člověk ho měl rád asi jako myrské jedy. Tak moc. Rymu nešel skrýt úsměv, který se o své vůli dral na rty, pophnat poně tedy byla užitečná záminka, aby se dostatečně vzdálil od svého... druha?

Těžko říci jestli Gilla opravdu poslouchá... Poslouchal. Nicméně, jakmile s monologem skončil, pootočil se k němu, pár vteřin na něj koukal s určitou pochybností. "Takže jsi málem poznal svůj životní vzor." Zkonstatuje ironicky a tázavě nadzvedne jedno obočí, jakoby snad ani neočekával nesouhlas. Byl to prostý fakt, jak už Tyr poznamenal, dával Gillanovi pár let, dokud se z něj nestane druhý Robert Baratheon, toho času by bylo míň, kdyby nebyl... no, Vrána.

Protesty ze strany všech tří účastníků okatě ignoruje. Nebyl příliš velký demokrat, navíc s jeho panovačností, která by málokomu byla po chuti... Chvíli tedy trvá než zcela zaregistruje jakýsi pokus o komunikaci ze strany skeptika. Mírně přimhouří oči nad změtí stop. A v obličeji se objeví jakýsi chabý náznak úsměvu. Vypadalo to, že jejich putování bude všechno jen ne úplně marné. Až když nasedne znovu na chlupáče, obrátí pozornost zpět ke Gillanovi. Obvykle jeho připomínky s lhostejností a jakýmsi bohorovným klidem přecházel, tenhle člověk... jak si aspoň sám snažil nalhat, byl zcela lhostejný. Ale s následující větou, pokud do něj předtím rýpal, snad i s jakýmsi náznakem přátelství, následující fráze byla zkrátka... studená, ledová. "Kdybys nechlastal to alkoholický svinstvo jako vodu, třeba by ti 'ty hovna starýho medvěda dávala nějaký význam.'" Tón je čistě popuzený, v každým případě se mu podařilo poměrně přesvědčivě napodobit Gillanův hlas a včerejší velmi důvěrná debata mezi ním, jím a dalšími dvěma ochlasty. Tu kocovinu jim nezáviděl.

"Poslední úspěšnou výpravu vedl Darick, podle toho co zjistil, se Divocí stahují blíž ke Zdi. Poslední tři hlídky se ještě nevrátili, ačkoli je to už půl roku. Naším úkolem je najít nějaké odpovědi. Takže... se musíme nejdřív dostat ke Crasterovi. Ne, že by nám nějak pomohl." Jen Crasterovo jméno spíš vyplivl než vyslovil, jakoby měl v puse červa. Byl to celkem paradox, ale vzhledem k tomu, že Desmor zběhl, Tiyery jím nepohrdal, jeho sympatie k němu... byly pevně vzato, stále stejné.

A zbytečně neriskujte. Příkaz, který zřejmě opomněl.

"Pohni, čím dřív budeme mít toho starýho pedofila z krku, tím líp." Sdělí Gillanoirovi jen tak na půl úst a pobídne poně ke klusu, i ve sněhu dokázal udržovat patřičné tempo.

Vycházky za Zeď neměl moc v oblibě. Všude byl jen samý sníh, sníh a zase jenom sníh. To kdyby před ně vyskočila aspoň nějaká divoká s postrhaným šatstvem a chtěla se s nimi pář ... prát, tak by hned vše bylo zajímavější. Takhle mohl jen oblížet větší hromadu sněhu, menší hromadu sněhu, sníh na stromě, sníh na větvích, sklepávat si sníh z vlasů a ze svého oře, který se taktéž prodíral sněhem. Ale jinak si na svůj nový život stěžovat nemohl. Když měl zrovna chuť, vzbudil své bratry ve zbrani, kteří se s nadšením vyplížili v záři měsíce z Černého hradu a doběhli si to až do Mole´s Townu neboli Krtčího městečka. Ženy tam byly velice ... přitažlivé, když jste zavřeli oči a měli nějakou tu fantazii. Mnohokrát si takhle zaskotačil se selkou, kterou naháněl už jako mladý jinoch nebo s rudou kněžkou, která mu vyvěštila jeho někdy brzký odchod a nebo i se samotnou královnou. Líbila se mu. Byla tak skvěle nedostupná. Aspoň co si pamatuje. Vždyť jí viděl i na turnaji. Ty vražedné jiskry z jejích očí, když usedl v ženských šatech na klín jejího otce. Mohl by přísahat, že se mu pod zadkem něco pohnulo a on mohl poznat, jak moc tvrdý ten Tywin Lannister vlastně je. Ani si nedokáže představit jakou hanbu snesl na jejich už tak dost zneuctěný rod. Možná přeci jen o strýčkovi Alliserovi slyšel. Něco se mu vybavuje.
"Ten nechutný zrádcovský potěr! Štěstí, že uprchl na Zeď mezi další odsouzence! Zůstat tu, sám bych mu urval hlavu těmahle rukama! Snad mi budeš činit větší radost Gillanoire."
Jak jeho otec miloval svého bratra. Ta láska šla cítit na kilometry daleko!
Zrovna, když mohl zachytit Tyrův pohled, zíral na ledový krápník a hypnotizoval jej, kdyby se náhodou chtěl změnit v rampoucha zmrdského a v tom nejlepším momentu mu skočit na hlavu.
"Páni! Ty dokážeš být i vtipný? Co se stalo Tyre? Ledovce začaly tát?" oplatí mu tu ironii v plné parádě. Přeci si od něj nenechá nic líbit. Na to to byl až moc Gill. Samozřejmě že to nemyslí nijak ve zlém. To by využil svůj dobře mířený sarkasmus. Ten si schovával speciálně pro svého strýce.
Otráveně položí hlavu na krk svého koně a znuděně si povzdechne. Je hrozné, jak Ryho dokázala zaujmout kdejaká větvička nebo snad i veverčí bobek. Vážně mu to nezáviděl. On by se držkou v zemi rýt nechtěl. Sice když se nedokáže dopotácet do pokoje, tak sletí hubou na rovnou i nerovnou plochu, ale nedělá to s chutí a už vůbec ne se zájmem. Naposled, když neudržel balanc, přepadl přes zábradlí a dopadl přímo před lorda velitele. Aspoň to mu řekla stráž, když se probudil v cele. Celý týden byl jen o chlebu a vodě. Abstinenční příznaky na sebe nenechali dlouho čekat. Museli ho přivázat k posteli, aby přestal mlátit hlavou o zem a vykřikovat různé bláboly k plamennému bohu.
Přestane vyspávat na koni a vzhlédne k té ledové soše, která opět dostala dobrou náladu.
"Dnes jsi v obzvlášť skvělé náladě, jak vidím. Možná by sis mohl občas zaskočit někam do kouta a udělat si dobře. Věř mi, hned se ti bude líp dejchat." odvětí mu s úsměvem, i když mu neujde ta snaha napodobit jeho hlas. On tohle někdy řekl? Copak si má vše pamatovat?
Znova si povzdechne, když se nehnou z místa a Tyr dál vytrvale mluví. Což je u něj nepředstavitelná věc. Že by se z něj konečně stával člověk?
"Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Náš orel nám uletěl a my místo něj musíme zalítnout do království přátelského divokého." znovu si povzdechne a následuje Ryho, který se konečně hnul z místa a vyrazil směrem ke známému przniteli vlastních děti. Nebyl by čas na modlitbu?

'-Jsi Aegon Targaryen... Poslední Drak, který jednou usedne na Železný trůn, všechno chce čas Ry, nemůžeme se jen tak objevit před Doranem Martellem se slovy: Tak mě máš tady strýčku, jdem do války.' To vědomí, že ví, co je vlastně zač... a že se stále ještě nemůže pomstít ho sžíralo. Sám sobě připadal jako krysa, poslouchal zvěsti, byl závyslí na těch drobnostech z toho velkého světa, jenž si mohl spojovat. A pak... samozřejmě to minimum informací, které dostával od Desmora, jak si teď Darick nechával říkat. Už dny a týdny, kdy mu ten šílenec zpříjemňoval rutinu svojí přítomností, nepočítal a jak se jim podařilo předávat si vzkazy bez toho, aniž by se dostaly do cizích rukou? Jednoduše... měli domluvený přesný den, kdy mu na Zeď zaslal zprávu, Ry se musel o havrany starat prakticky denně, jedna z mnohých šicht, které mohl vyfasovat člověk, který Thornovi nelezl do řitě.

To nic... které mohl dělat ho rozčilovalo. Uznával, jeho cíle nebyly dvakrát bohulibé, netoužil po trůnu, bude mu bohatě stačit, když zemřou osoby, které můžou za smrt jeho otce, matky a sestry. Robert Baratheon. Eddard Stark. Tywin Lannister. Stannis Baratheon. Gregor Clegane. Armory Lorch. Šlo jen o jména, jména osob, které znal jen a pouze z vyprávění. A co bylo na tom?

Měli vědět jakou stranu zvolit.

Ry se učil mezi frázemi filtrovat, přesněji vzato, ignorovat ty, které nepovažoval za podstatné. Ne, že by se tahle jeho potřeba, zvyk, chcete - li, dal využít v případě, že se bavil s Gillanem. Nad první poznámkou jen pozvedne jedno obočí a víc se k ní nevyjadřuje, nicméně na druhou... Ani on do sebe nenechá rýpat, neměl vždy potřebu mít poslední slovo, hranice mezi sarkasmem a hrubostí v jejich dialozích byla tak nějak na pomezí. "Ne, že by tobě dělalo problém udělat mi "dobře". Zůstaň u alkoholu." Už to na něj jen houkne přes rameno, nestrarajíc se o to, jaké odpovědi se mu dostane. Jestli ho zajímala... Něco takového nepřipadalo v úvahu.


Koníkovi dovolí zpomalit až ve chvíli, kdy se vynoří z lesa jen proto, aby se objevili na větším prostranství. Kam prozatím Ryho oko dohlédne, může se pokochat dřevěným ohradníkem, několika chatrčemi a... jak se přibližuje neujde mu, že i přes sžíravou zimu je zde kupodivu živo. Ženy nejrůznějšího věku... a nejrůznějšího zdravotního stavu, vykonávající práce, které by normálně zastal muž. Špičatý dřevěný ohradník zřejmě nebyl postavený jen za účelem zabránit čemukoli, aby ohrozilo místní, ale... také dívkám utéct. Ženské hlavy mohly snadno nahradit bělostné lebky, jež je zdobily. "Jako bys byl v nebi." Poznamená směrem ke Gillovi, kousavá připomínka toho, aby se nepokusil nějakou z nich obtáhnout. Ten pedofilní dědek by udělal vše pro to, aby se mu zadařilo Gillanoira amputovat o nějakou potřebnější část těla.

Prázdné pohledy, které se na něj a na Gilla upřou si nevztahuje, snad je ani nevníma, minimálně se tak tváří, ať je Craster jakékoli hovado s tímhle jim nepomůže, mohl by, ale... šance, že z Crastera vytáhnou rozumy by nebyla zase tolik beznadějná. Ale... ne, nebyly tady proto, aby si hráli na hrdiny.

Jedna z dívek, pohublá černovláska si od něj vzala koně, rychlý ustrašený pohled, za který tentokrát nemohlo jeho ne zrovna vlídné chování. "Děkuju." Slovo, které jindy vyplivl jen tak na půl úst, rychlý pohled, kterým dívčinu, jež se ztratí mezi svými družkami ještě přejede a pak... Pak už o ni ztratí zájem. Máme jiný úkol. To, co s nimi dělá je druhořadé.

Neohlížel se, jestli ho tmavovlasý ochlasta realista stále jde. Zbavit se ho bylo sem tam nad jeho síly, zrovna teď by se takhle jeho notorická nutnost být jeho maličkosti stále za patami, poměrně hodila. A nebo taky ne... I se svými ne zcela impozantními bojovými zkušenostmi si stále byl sám sebou natolik jistý, člověk, který píchá tak maximálně ptákem nemohl být těžký soupeř.

V nejudržovanější z dřevěných zřícenin byl smrad, vedro a mizerná viditelnost. Kouř, který byl v místnosti vháněl slzy do očí, Tyr musel zamrkat, aby nezačal slzet. Ale najít v tom všem Crastera, který se líně rozvaloval, co nejblíž u ohně... to nebylo složité. Pokývl mu hlavou na pozdrav s upjatostí sobě vlastní a se znatelným odporem k známému západozemskému -filovi. "Zastavovali si u vás muži z Noční hlídky?" Znal zvyky Mormonta, dát Crasterovi dar za jakoukoli odpověď, kterou z něj vyloudí, nebyl zde poprvé... On nic nenabízel, hlas však nebyl o to jistější, pevnější... Neměl potřebu se chlípníkovi podřízovat.

Jsi nic, ne, jsi víc než nic. Jsi Krysař. V duchu si prozpěvuje jednu z lidových písní svého druhu, čímž jsou lidé. Jelikož veškerá lidská populace byla zcela z jiného soudku než Tyr. Popravdě, jako dítě byl normálnější. A možná ho měl raději. Nemyslel si, že za tou změnou byl jeho vývoj a Gillovo zamrznutí v pubertě. Ne, něco se stalo. Jeden den byl Tyr stále usměvavé sluníčko, které s ním ochotně provádělo různé troloviny a toho druhého dne jako by přepl a stal se z něj jiný člověk. A on nikdy nedokázal vypátrat, co za tím stálo. Proč by se vůbec Tyr svěřoval někomu tak patetickému a věčně nalitému? A přitom o něj měl jen čistou starost. Zamyšlenost a ledový pohled není dobrá kombinace, zvlášť ne, když stále viděl toho rozesmátého klučinu, který několikrát málem slétl ze samého okraje Zdi. To by se tomu podivnému stvoření, co bylo jeho přítelem, nikdy nestalo. Ne, to by dřív ujela nožka váženému strýčkovi Allisrovi nebo jak se do psího hovénka jmenoval. Tyrovi nikdy. Stále pátral nad tím, kde se přepl, ale nebylo mu dopřáno odpovědi. A tak mohl jen upíjet svou zvědavost na dně láhve a provádět skopičiny sám. Ale parťák mu neskutečně chyběl. Aspoň by mohl hlídat dveře, když už nic jiného.
Zaculí se jako měsíček na hnojí, jakmile Tyr pronese dost nabručený dvojsmysl. Ví vůbec, co to právě vypustil z úst? To druhé už tak příjemné nebylo. Vždyť on v něm viděl jen zhýralého opilce. Aby svých předsudků u Pána Světla ještě nelitoval.
Sevře svůj nádherně vyřezaný jinými slovy mírně okousaný křížek, v dlani a začne si pro sebe šeptat modlitbu pro Pána Světla. Třeba ho R'hllor vyslyší a odvede toho pablba ke světlejším zítřkům, kde se vrátí ke svému milejšímu vzetření. K tomu, které neměl chuť schodit z okraje světa.


Na své staré dobré herce téměř dříme. Vždy si raději šlapal po svých než jezdil na bujném oři. Když už jste zvyklí na koni sedět obráceně a psát na něm, tak na něm usnete, i když jedete rovně. A to se stalo i v tomto případě. Štěstí, že kůň byl natolik inteligentní, aby jako věrný pes ťapal vedle Tyrova koníka a nepokusil se shodit ten pytel hoven na zádech. Bujný oř zařechtá skoro jako by souhlasil s ledovým princem. To Gilla rázem probudí ze snění o prsatých kněžkách. Utře slinu a porozhlédne se po okolí. Tolik žen pohromadě neviděl ... od minulé středy. A to jistě je dlouhá doba zpět. Jenže tyhle v něm vyvolávali spíš lítost než chtíč. Jedna z věcí, které neměl v oblibě byl protáhlý výraz na tváři pěkných dívek. No dobrá, zrovna žádné extra krásky to nebyli, ale žádná extrémní hnuska se tam taky nenacházela. Kromě té vzadu ... a u prasat ... a u studny. Ale nebude se rozplývat nad povrchovou krásou, když ta pravá se ukrývala uvnitř. Ty ženy měly celkově víc krásy uvnitř než Tyr. Ten to celé vyplýtval na svou vizáž padlého anděla.
"Spíš v očistci," utrousí a zívne si, aby zakryl sebemenší domnění v to, že by ho osud dívek měl nějak zajímat. Ale slyšel toho o nich tolik, že to bylo těžké ignorovat. Prakticky se nikdy ke Crasterovi nedostal, takže to nemohl vidět na vlastní oči. A teď když to viděl, tak by si přál opak. Vidět to prase, jak obtěžuje svou vlastní dceru ... asi by se neudržel. Nebo by se spíš neudržela jeho sekera, kterou by elegantně opileckým hodem zarazil do té jeho dubové palice plné sraček. Proč vůbec někoho takového nechávali být? I ty Divocí, kteří si v poklidu pořádali lidské barbeque byli lepší než tenhle prasomrd.
Sesedl z koně a než se stačil probrat ze zamyšlení, Tyr už byl fuč. Ale což, on to zvládne. Nemusí ho mít věčně za prdelí. Pro jednou může udělat opak toho, co věčně dělá. Místo následování svého druha ve zbrani, se opře o prasečí ohradu a pozoruje ty nebohá stvoření. Tolik utrpení, přitom jich bylo víc. Stačilo toho hnusana v noci zapíchnout. Co jim bránilo?

Craster si zrovna užíval kvalitní kuřivo, když si to k němu naklusala další vrána. Tahle vypadala dokonce pěkněji než celá jeho sebranka líných hub. Odežene od sebe svou dceru číslo ani si nepamatoval. Ptáčka schoval do klícky, ale zůstal pohodlně rozvalen ve svém křesle.
"U vás se stalo zvykem kývat hlavou na pozdrav? Starej medvěd vás ani špetku slušnosti ke stařím nenaučil," odplivne si na podlahu a přivolá si další ze svých dcer, aby mu nalila džber piva. Tomu parchantovi nenabídne ani posezení. Takhle mu sem vtrhnout bez varování, bez daru a ještě se ho na něco vyptávat. Vypadá snad jako nějaká křižovatka, kde se všici scházej a von o nich ví vše? Ne!
"Co já vim, tu pořád někdo trajdá jak při dni otevřenejch dveří," napije se piva a bez zájmu o bratrovu přítomnost se zahryzne do křupava upečeného stehýnka. Ten otrapa se bude muset vejc snažit, aby z něj něco dostal.

Jaký pán takový kmán... Či jaké prostředí takový člověk? To bylo poměrně diskutabilní. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy s ním mluvil přímo, pokud zdě byli s lordem velitelem, Ry se od věčně nadrženého stařešiny držel v rozumné vzdálenosti. Ne proto, že by se ho bál... ne, to ne... Spíš v byl v pokušení připravit ho o jeho největší poklad. Ale teď, když měl tu čest ho konečně poznat... Tak měl tu neutuchatelnou potřebu znovu. Vsugerace. Nečeká na vyzvání, z Crasterovi strany, chová se... zkrátka a dobře povýšeně a přestože si nezabere jednu z mnoha volných dřevěných stoliček, kdoví, co na nich ve chvíli jakékoli denní slabosti dělal. Opře se zády o jeden podpěrný sloup a shlíží na jeho uchylstvo... no zvrchu. "To je otázka úhlu pohledu, ale sem tam se zmínil ke slušnému chování k ženám. Za příklad vás nedával." Poznamená úsečně, opovržení, které se nesnaží nijak skrývat z té jedné věty přímo čiší.

Děvče, obsluhující rozvalenou kreaturu, bylo pouze v hadrech, jež zakrývaly jen minimum z jejího těla. Pohlédl na ni jen krátce, na tváři se nemihnul jediný náznak lítosti nad jejím osudem, lítost byla v této chvíli slabostí a před někým jako bylo divoké vypasené hovado jako Craster by mu sebemenší slabost byla osudnou.

"Co pro vás bude dostatečnou kompenzací, pokud mi prozradíte, co jste jim řekl, informace, kvůli, kterým přišli o život." Hlava se nakloní mírně na stranu, jakoby na světaneznalém monstru shledával něco zajímavého. Skutečně... odpověď ho zajímala, ale jestli hodlal přistoupit na jakýkoli obchod... Nepřiměje se k tomu, aby s ním jednal s úctou. Pro začátek mohl být Craster rád, že mu místo pokývnutí hlavou na pozdrav nevypíchl oko.

Dál si vesele požrává své masité stehýnko a hledí na tu vránu stejně pohrdlivým pohledem jako on. Vrací mu to stejnou silou, i když by mu raději s chutí zarazil sekeru do palice. Jak nenáviděl tyhle přízemní chudáky, který museli píchat s kozama, aby si vůbec nějak užili. Jak mu mohli závidět tenhle harém. Ani ho nesleduje pohledem, když se mu opře o sloup. Jako by pro něj byl pouhým hmyzem, který si nezaslouží jakoukoliv pozornost. Aspoň dokud nedostane nějaký pěkný dáreček a zrovna ho nějaký takový napadá.
"Ale drž hubu ty patolízale. Určitě si celej nadrženej z toho, aby jsi mohl lejz starochovi do řiti. Pak se diví, že se ani vysrat nemouže," zachechtá se vlastnímu vtipu a slova vrány nechá vyznít do prázdna. Kdyby chtěl, rozežene se na něj se sekerou v ruce a udělá si z něj dalšího pašíka na porážku. Jak asi chutná taková hezky propečená vrána. Že se nikdy Thennů nezeptal.
"Chmm, co mi stačí? Třeba to, že mi políbíš botu ty ksichte!" opakuje svůj předešlý rituál a to smích spojený s prskáním jídla všude kolem. Vážně by se bavil tou podívanou, kdy mu vrána olízne zasrané boty. Za to by i vraždil!

Dalo mu to práci, až moc práce, aby nezačal zívat nudou nad všemi těmi sračkami, které Craster vypouštěl z úst, kdyby se měnila v zápach, s velkou pravděpodobností by skončil přiotrávený smrtelně jedovatým plynem. Mimoděk si prohlížel okolí, prostory chýše, která mohla být užitečná jedině jako dřevo na podpal. Sám se divil, že místnímu sviňákovi a jeho dcerám... manželkám a neplaceným šlapkám nespadla na hlavu. Toť existenční otázka. K čemu všemu ho mohl ještě ten chlípník přivést, když nepočítáme vyklopení obsahu žaludku na podlahu... Ať už to bylo cokoli, Ry si zrovna na tuhle otázku odpovídat nemusel, už takhle se s tou pochybnou existencí s primitivními pudy zahazoval dýl než by se mu zamlouvalo a jakkoli byl chladnokrevný, dovedl ignorovat spoustu věcí, když chtěl, tohle nebyla jedna z nich... Musel uznat, že být v Gillanově společnosti není až tak nepříjemné.

Ale čeho si tak všímal? Proč se kradmě rozhlížel? Pár vteřin mu stačilo k tomu, aby přehodnotil svou situaci - výhodnou... Místnost se topila v dýmu, jež poněkud kazil viditelnost, sekyra, kterou by mu pronikla masem, jakoby byl z másla byla příliš daleko než aby na ní čuně dosáhlo, navíc byl přejedený a v takové poloze v jaké byl... třeba se mu trávilo pěkně, ale že by se mohl rychle zvednout? To nepřipadalo v úvahu. A šance, že by ho nějaká z dcer bránila? Muže, který je trýznil? Ta šance byla nepatrná, nulová.

Snad to na první pohled tak mohlo vypadat, když se k násilníkovy vlastních dítek rozešel. Klekl si... a mírně se sehnul, z Crasterova pohledu, jakoby skutečně přistoupil na obchod, avšak jak dopadla celá věc v reálu... Nuže, tlustá černá kožešina se odhrnula, odkryla nejen tak Tyrovo stehno, ale i dýku, kterou pro všechny potřeby měl na připevněnou řemínky. Nebránila mu v pohybu a... kdo by čekal, že neozbrojená vrána použije na svou obranu právě něco tak podceňovaného? Celý počin zabral jen pár vteřin, jednou nohou přišlápl tu Crasterovu, zatímco kolenem druhé narazil do nártu, nemohl být ani z části tak těžký jako Craster, pokud však gravitace dobře fungovala, podpěrné body měl dostatečné a nějaký útok ze strany toho bídáka... mohl nastat, aspoň za předpokladu, že chtěl být o střední nohu kratší. "Jsi starý a vetchý... a zřejmě úplně hluchý... Náš staroch kvůli mě nemůže srát a ty nebudeš moc chcát. Zeptám se ještě jednou... Cos jim prozradil?" V hlase opět nezazní náznak pochybnosti, je ledově klidný. Měl oproti němu výhodu, dobře broušeným nožem bude z chlípníka vykleštěnec... jedna báseň.

Stále hleděl kamkoliv jen ne na tu vypečenou vránu. Lezlo mu krkem, že se sem vždy nafařili a pokaždé po něm něco chtěli. Navíc málo který mu dal nějaký pořádný dárek. Jako ti předešlí. Byli stejně troufalí a stejně povýšenecký. Tak je zcela jednoduše zavedl do pasti. Tři dny cesty na sever a dorazili k rozbořené vísce. Divocí jí dávno opustili, aspoň Divocí, kteří se přidali k Manceovi. Ale bylo i pár troufalců a neukojitelných labužníků, kteří s radostí čekali na další maso, které jim Craster pošle. Další pašíky na porážku. Jak by mohlo napadnout Starého medvěda, že za zmizením jeho přihřátých hošíků stojí on? Však pravý sever bylo nehostinné místo plné nejrůznějších nebezpečenství. A on nebyl to nejhorší. Ale nehodlá bejt moc podezřelej, třeba by mu mohl říct něco méně důležitého jako že je poslal k Pěsti prvních lidí, jen aby se ho zbavil. Jenže po následující akci svůj plán přehodnotí na zbavení se na dobro.
Sekeru měl daleko, seděl až moc rozvaleně a po obídku se mu špatně vstávalo. Tudíž nebylo divu, když sebou jen trhl, potom co zacítil ostrou dýku na místě, kde se takové věci nehodí mít. Nahlas zavrčí na toho bezpáteřníka. Toho bude hořce litovat!
"Tupější vrána se už u vás najít nedá ... strč si tu dýku do prdele, řeknu ti, kam sem je poslal. Tři dny na sever najdeš tam opuštěnou vesnici. Naposled co sem slyšel, nebyla tam ouplně vopuštěná. Mance tam podle všeho poslal jednu ze svejch hlídek. Teď už to víš a vodpal než tě rozsekám na kaši!" Bude hořce litovat!

"Tupá vrána, která tě donutila mluvit, musíš se cítit strašně." I on mu už tyká, dalo by se to považovat za jakési porušení slušnosti, pohrdání, které už nebylo jen naznačované gesty, ale vyplynulo na povrch. Proč se přetvařovat? Silně pochyboval, že se někomu jako Craster zavděčí nebo... a to bylo méně pravděpodobnější než první z variací a sice - že se ten nadržený čokl zavděčí jemu. Stále s nožem velmi blízko u jeho ztopořeného pokladu se zvedne z podřepu, teď si je s tím bastardem tváří v tvář a kousek citu... provinění nebo něco podobně... lidského? Jakoby byl bledý obličej vytesán z kamene, který přetrvá věčně, jako jedna z těch překrásných valyríjských soch, Tiyery nemohl vypadat víc jako bůh zkázy než právě teď, když se oči barvy rozbouřené oblohy upírali na sele před ním. "K tvé smůle... já nejsem Vrána. A příště snad budu mít důvod tě vykleštit." Na tváři se na moment objeví úsměv, krátký to úkaz, stejně překvapivý jako sníh na jihu. Takový... který měl do přívětivého sakra daleko.

Jejich rozmluva skončila, Tyr se stáhne, stejně tak úsměv na tváři... zkrátka zmizí, nebyl naivní, přestože se ke Crasterovi obrátil zády, pozorně vnímal cokoli, co se za ním mohlo mihnout, na jednu stranu by ho nepřekvapilo, kdyby ho chtěla ta tlustá svině přetáhnout něčím po hlavě. Nebyl přeborník na mezilidské vztahy, ale v jeho novém známém to zcela určitě vřelo.

Znatelně se uvolní až teprve tehdy, když vyleze ze začouzeného kutlochu, mžourá do zimního sluníčka, chvíli mu trvá než si na prudké světlo zvykne. Překvapí sám sebe, když si uvědomí, že je za Gillovu společnost snad dokonce rád. Po hodně dlouhé době. Poměrně sdílně k němu prohodí, "na kolik nás normálně ten grázl výjde? Asi vyklidíme pole moje diplomacie není zrovna brilantní, nevím, jak dlouho mu to bude trvat než si uvědomí, že má sekyru." Prozatím... si neuvědomoval, jak je hnusně načáchlej. Nicméně převezme od jedné z chuděr koně, aniž by se jejím stavem zabýval a... když se řekne, že opustí tohle místo tak nějak... arogantně a líně, lhostejně, tak se tím jeho momentální rozpoložení popíše správně. Zcela.

V poklidu postával u prasečí ohrady, za kterou se proháněla zvířata. Na druhé straně stejně jako zleva, zprava i za ním se ženy lopotily s prací, zatímco jejich tatíček si hověl někde v teple a spolu s Tyrem rozebírali divočáckou politiku. V tomhle kutlochu se nacházely ženy všeho věku, staré i mladé. Všechno jeho dcery a všechno jeho ... ženy. A to si říkal, že incest svým způsobem ani zvrácený být nemůže. Jenže tohle bylo něco jiného než za dob Targaryenů. Tenhle hnusák se neptal na jejich názor. Byly pro něj pouhým majetkem. Tolik a tolik se jich tu nacházelo. V klidu by se ho dokázaly zbavit. Stačilo by počkat až by usnul a ukončit svou mizérii. To se tak bojí, že to bez něj nezvládnou? Co on pro ně dělá? Jen se válí v teple a nechává se obsluhovat jako nějaké jižanské lorďátko.
Gilla bylo nemožno naštvat, prakticky to nedokázal nikdo kromě jeho samotného. Věděl moc dobře, že bez něj nebude mít hlídka informátora. Ale nikdy mu nepřišlo, že by k něčemu tenhle kus hovna byl. Ani ho v životě nespatřil a netoužil potom. Teda, pokud by v hlavě neměl zaseknutou jeho sekeru. To by bylo poprvé a naposled, co by ho vážně rád viděl.
Jedna z dívek upadne spolu s vypěstovanou zeleninou. Vyděšeně se rozhlédne kolem sebe, nahrabe jí zpět a uteče někam, kde jí nejspíš otře, aby neschytala otcův hněv. Oproti tomuhle individuu byl jeho otec neskonale milá a citlivá dušička. Ten šíp, který po něm vystřelil byl z čisté lásky k prvorozenému synovi. Zajisté!
Tyra by si ani nevšiml, kdyby nepromluvil. Štěstí, že se nenarodil jako vyplašený tvor a tudíž nevyskočil do vzduchu a neurobil nádherné salto přes ohradu přímo na jedno z prasat. Snad by ho ani jedno z nich nekouslo, že ne? Natáhne se přes ohradu a podrbe jednoho z čuníků na hlavě. Prasátko mělo celou držku plnou nějakého svinstva, tudíž se ohryzávání prstů nekonalo. Na jeho slova překvapivě nereaguje a místo toho se chopí vlastní konverzace.
"Nesere tě to? Mít pod ochranou hlídky někoho jako on? Někoho, kdo dělá takovéhle věci?" máchne rukou kolem sebe na dívky, které upírají svůj zrak k zemi a táhnou se jako těla bez duše. Bez otce by jim bylo lépe. Stejně jako možným synům, které určitě zabil, protože ty by mu moc užitku nedávali. Z jeho zvráceného pohledu.
"Víš, že by se klidně mohl vytratit a nikomu by nechyběl. Co on může podávat za informace, když celé dny jen sedí na prdeli a nehne se ze svého kutlochu? V celkovém měřítku je jeho existence na hovno a tudíž by ani nevadilo, kdyby mu čirou náhodou odlítla hlava z krku," převelice nenápadně se svěřuje se svými úmysly, zatímco drbe čuníka. Možná by ho stačilo potřít tím žrádlem a hodit ho do výběhu. Kdo ví, třeba by si pochutnali.

Nebylo zvykem, že by brala zrovna jeho maličkost v potaz cizí názor, tím způsobem, když šlo o Gilla. V čem vůbec spočívala jeho vlastní averze, rovnou to nazvěme předsudkem a antipatií, technicky vzato byl Tyr kritický tak nějak... ke všemu, co se týkalo věčně nasáklého Thorna. Vidět ho, jak se motá, mumlá, huláká nebo se prostě nebo se prostě jen přiblble usmívá, uvězněn ve vlastní zkreslené realitě. Bolelo ho to… že tuhle jeho stránku přehlížel nebo si ji dřív ani plně neuvědomoval, zkrátka ji vidět nechtěl. Nenáviděl za to jen sám sebe, že mu R nebyl zcela lhostejný a stále - stále mu na něm záleželo jako na málokom. Těžko říci, jestli měl tendence si dané osoby idealizovat a pak... když nastoupila tvrdá realita, byl zkrátka a dobře ošklivě rozčarován, narazil.

Měl na jazyku další z jedovatých poznámek, které byli všechno jen ne taktní. Vlastně... bylo až podivuhodné, že někoho tak mladého jako on respektovali mnohem starší osoby, když na to přišlo. Tyr byl nepříjemný malomluvný člověk, který své karty neukazoval pokud nemusel a i přesto... nebyla to tvář, ale jakási podivná aura, co ho obestírala, kterou si individua kolem sebe podrobil.

"Nepřijde ti divný, že se nikdo z nich nedostal dál než k místu, kam je ta... zrůda poslala?" Opáčí s klidem, s špatně předstíraným klidem, v hlase byl patrný vztek, potlačovaná zuřivost, která dříve nebo později vyplyne na povrch. Jeho vlastní myšlenka navazovala na tu Gillovu, snad z nich znovu byli... parťáci.

Poslouchá Gillův hlas, sklutečně poslouchá, vnímá - aniž by se na tváři objevila nějaká stopa po pohrdlivém odsuzování. Zrak mu přejíždí po podvyživených děvčatech s obličeji sfing. Nedokázal s nimi soucítit... ne zcela, pohled na ně byl žalostný, ale stejně nechápal jejich oddanost a poslušnost monstru, jenž se je snažilo rozsápat. Nic je k němu nevázalo. A... stejně ho nezabily, i když mohly a měly příležitost. Stačilo ho jen podříznout jako jehně.

Konečně se k němu obrátí, výraz se změní jako mávnutím kouzelné hůlky, už není ledovou lhostejnou maskou, která jen přehlíží vše kolem sebe. Zachovávající neutralitu. Bylo v něm jasné odhodlání, které by dovedlo motivovat masy lidí, oči se divoce leskly, rty pevně stisknuty k sobě. Nebyla to pečlivě volená slova bez nějakého citu, která opustila jeho rty. Spontánní. To je to slovo. "Nenávidím ho, R a pokud ho budeš chtít připravit o hlavu, klidně ti ji podržím, jsem si jistý, že nás už dávno zradil, ale potřebuji důkaz. Než ho zabiješ, doprovoď mě na místo, které stálo tolik našich bratrů život a pak... Pak ať si ho vezme tvůj Bůh. Udělej to pro mě... prosím." Po celou dobu mu hledí přímo do obličeje až s posledním slůvkem, které mu na jazyku několikrát převalí než je opustí v jakémsi podivném akcentu, až s tím se odvrátí.

Mohl si být jistý, že svému slovu dospěje. Tyr se držel svých zásad a tohle... tohle byla jedna z těch, které by neporušil. Nikdy.

Tím spíš, když se doval v Boha... entitu, v níž nevěřil.

Mnoho možností se mu naskýtalo, co se týkalo názoru ledově ledovatého Tyra I z rodu sněhuláků. Vlastně hlavou narážel do jedné jediné alternace, která měla ale mnoho podob. Kdo ví jako z jízlivých nebo pohrdavých poznámek vytáhne Tyroslav tentokrát. Prohlásí snad, že Gillova osamělá duše nikoho nezajímá? Nařkne ho z falešného soucitu, kterým se snaží upozornit na své neexistující kvality? Či si jen odfrkne, dost slyšitelně vyzdvihne na povrch jeho picí aktivity a pak se bez dalšího zájmu odvalí i s koníkem na svou cestičku. Teda na jejich cestu, i když to spíš vypadalo, že Tyr něco hledá a on se za ním jen pachtí, protože mu to bylo poručeno a protože na jeho záda byl takový skvělý pohled. I když na jeho zadek by byl lepš ... co to zase mele! Něco takového si přece nemůže plést se ženou a ani na moment si nesmí přiznat, že by k tomu namodralému tučňákovi něco cítil. Však je to nepřirozený! I dost nepřirozený na něj. Plivat z věže, jezdit na koni obráceně nebo házet mečem a šermovat lukem jsou naprosto střídmé věci. Tohle není! Chlap x chlap neexistuje! I když ... Tyr by za hřích stál. A jemu asi stojí taky. Ale kurva do prdele! Myšlenky horší jak babky sedící na lavičkách!
Je skvělé jak během tří vteřin dokáže přeskákat z myšlenky na myšlenku a zcela bezelstně zapomenout na jeho původní poslání. A to jest záchrana těch nebohých dívek. Nejspíše to bylo zakořeněno v Gillově povaze, nedokázal být dlouho nasrán. Což neznamenalo, že by si odpustil menší podsekání kmene jménem Crastrát. Zda se tak jmenoval.
Vidí, jak se Tyrova ústa otvírají a je odhodlán snést jakoukoliv nepěknou poznámku, která jej opět zabolí u srdíčka, ale vezme jí s hrdou a lehce šílenou tváří. Co by mu neodpustil, že? Jenže z těch růžových úst vyjede něco zcela jiného. Pokusí se marně zakrýt překvapení a též se zmůže i po půl vteřinovém tichu na odpověď.
"Ehm ... asi ... mají strach?" zablekotá jakési slova, která vyzní jako kdyby byl silně retardovaný. Ale on byl jen hluboce zaskočen. Tyr dával najevo emoce a dokonce s ním souhlasil? Konec světa nastal!
Pokouší se potlačit kecy typu "Ty jsi člověk?! Ty jsi vážně člověk?!" nebo "Ach lásko, sladká slůvka tě probrala z té doby ledové." Ne, bude mlčet, nepokazí to. Ani nějakým hlasitým zvukem, třeba písknutím nebo tlesknutím. Bude zticha, bude pozorovat Tyra, nic víc. A jak si usmyslel, též udělal. Zíral na svého nejspíš přítele, jako by ho viděl poprvé v životě. I když k němu byl otočený profilem, vnímal ty změny v jeho tváři. Byla lidštější, osud těch dívek mu nebyl tak lhostejný, jak by se kdy pokoušel předstírat. Ještě pro něj nebylo pozdě. R´hllore, vidíš to?
Instinktivně se chopí dřevěného křížku a dál se pokouší udržet v klidu a v určitém normálním chodu. Což je zcela nemožné, když se na něj Ry otočí, skutečně hledí na něj a ne skrz a ta slova ... jako by ani nebyla jeho. Aspoň ne téhle verze Tyra. Zdálo se to tak nepřirozené, ale nemohl lhát o tom, že by se mu nelíbila. I když občas vypínal, když si nedal pozor a nechal se vtáhnout do těch našedlých puklin, ve kterých jakoby prosvítalo něco purpurového. Dost zvláštní barva, pomyslel si.
Nakopnout ho nyní někdo do varlat, tak by to nejspíš ani nezaregistroval. Div že sebou nepadl na Tyra, naštěstí se obrátil, takže si to mohl celé přebrat. A samozřejmě konečně mohl zavřít pusu a přestat drtit křížek.
On s ním souhlasil ... a ještě ho poprosil. Ne, musel špatně slyšet. Tohle se nestalo. Zešílel. Ožral se do magorství. Určitě celý tenhle výlet za Zeď je jen výplod jeho jeblé mysli, zatímco se někde válí po zemi na Černém hradě se slinou u držky a nahlas se pochechtávající. Ale proč v tom jeblounství nepokračovat? Však bylo tak krásné.
"Jsem cvok. Totálně jeblý magor," začne si mumlat pro sebe, když odlepí paty od sněhu a postaví se ke svému koni.
"On mě poprosil? Ne! Ten alkohol ti vlezl na mozek, já ti říkal, že se nemáš věčně sežrávat jako prase," nepřestává se samomluvou, i když se jí pokouší tišit. Jenže přiznejme si to, kdy naposled dokázal Gillan říct něco tiše.
"R´hllore? Tohle je ale krutý trest! To mě měl raději sežrat Noční král!" jen co to vysloví, chytne se za ústa. ..."Kurva! Já to řekl! No do pytlové kokotí hlavy!" zabrblá si do rukavic, ale následně se tomu zasměje. Taková blbost, jen pouhá pověra. R´hllor by mu nakopal prdel! Oheň, led, voda, vítr. Jeho osud se tím zpečetil.

Svým přístupem zřejmě vyvedl Gilla z míry daleko víc než by si dovedl připustit. A co teprve, kdyby nezůstal jenom u slov, pronášených dinamicky. S vášní. Co kdyby se pousmál? Ne, tak daleko nezašel. Jen pozvedl obočí nad jedinou reakcí, kterou se indivindy naproti němu podařilo vyblekotat. 'Můžeš, aspoň jednou mluvit vážně?' Otázka, která byla tak... na snadě. Černovlasý opět upadal do svého stavu stojící a spící. Přesně toho, který jeho maličkost tolik rozčiloval, ale pro jednou, se spokojil jen s pozvednutím obočí, do přeberných výšin a jinak poznámku jako takovou nechal bez odezvy. Zima se blíží. Jak by řekli Starkové, komentujíc, tak Tyrovu změnu.

Snad to bylo přílišnou hrdostí, nepřerušoval oční kontakt, minimálně do té doby než mu byl vysloveně nepříjemný. Zíral na něj jako... jako na Anděla. Tím Ry nebyl... nemohl být. Andělé nebo jiná mýtická stvoření měli magické schopnosti a on? Až na ty divné sny, které si vybavoval jen ve chvíli, kdy se objevil na podobném místě, takovém, které zkrátka a dobře znal, aniž by ho, kdy navštívil. Nebo... potkal člověka, v jehož těle byl, kterým byl. Pozoroval jednotlivé kroky, osudy. Bylo to k zbláznění. Ale stále to byly jen sny. Stěžovat si na takové věci? Ani omylem. Jen sny. Odmítal být andelem nebo bohem komukoli.

Nestávalo se to příliš často, aby se zapomněl jako právě teď Gill. Dnešek byl celkově... podivný. Snad si až teď uvědomil, jak blízko druhému muži je. Znejistí a na jindy, tak nečitelné tváři se to podepíše, a sice mírným zarděním, jež by se dalo přičíst na vinnu zimě, která venku panovala. Odvrátí se od něj, natolik, aby měl svůj osobní prostor. "Postavit tě teď před ty nemyslící primitivy, kteří se páří s kdečím, mohl bych tvrdit, že tě posedl duch se za Začarovaného hvozdu. Sežrali by mi to i s navijákem." Odfrkne si, nakonec a to jen kvůli tomu, aby přerušil nastálé ticho, občasně přerušované Gillovými nesouvislými poznámkami. Ale teď? Nebylo nač čekat, měli určený cíl a kdyby se měl naprosto zbytečně nimrat ve svém nebohém srdéčku, hrozilo by, že i Craster začne snášet kraslice. Priority se neměnily a ani kvůli nikomu nebudou.

"Nepochybně tě potěší, že v sedle bude tvoje zadnice trpět ještě tak... šest dní." Oznámí mu prostě a v očích to škodolibě zajiskří. Tyr počítal minimálně s denním náskokem, nemuseli zbytečně zastavovat, však chrápat můžou až... v Černém hradě - pokud bude dobrý den a nebo... v hrobě - když se nedaří, tak se nedaří. A tomu se vážení a milí říká teror.


Nebyla to zas taková hrůza. Téměř vykastrovaný divoký dovedl být překvapivě přesný, když mu hrozilo, že bude připraven o to nejcennější, co má... A děti to rozhodně nebyli. Ta kamenná věc na místě srdce mu vynechá pár uderů, má tu čest pokochat se panoramaty, která nebízí sever. Křoviny, strom vedle stromu, velké závěje... a jedno velké prostranství. Hledat zde úkryt bylo zbytečné. Byly příliš na ráně. Na chvíli to vypadalo, jakoby nevěděl, zda hrdého oře obrátit před tím, co na ně může číhat mezi nevinně vypadajícími chaloupkami, jejichž dožkové střechy se ztrácely pod sněhovými peřinami. Nemohla to být náhoda, to místo... Kromě toho, že stálo tolik jeho bratrů život, Tyr by dal ruku do ohně za to, že se v útrobách vesničky skrývá něco, o čem hlídka musí vědět.

"Znám to tady..." Promluví spíš sám k sobě než ke svému společníkovi.

Pocit, který ho sžíral ve snu, ho opět ovládl. Potřeba znát odpověď... na vše. A teď... momentálně pochyboval, že se nesnaží odhalit záhadu jen z vlastního sobeckého popudu. Craster mu nasadil do hlavy brouka. Musel je zradit. Musel.

Nezřetelné obrysy chalup se začali vyjasňovat a kouř, který stoupal z komínů... ne, nebyl pouhým přeludem. Stejně tak mrchožrouti, kteří se slítali k dalšímu hodokvasu. "Musíme sesednout, nemusí o nás hned vědět, jejich luky budou zřejmě na siluety v dáli citlivé..." Poznamená velmi poeticky ke skeptikovi. A sám sesedne z koně. Už byli, tak blízko...

Dalo se špatně věřit tomu, co pronesl Tyr i po těch několika dnech v sedle. Na ten malý moment se tvářil i choval jako lidská bytost. Jako ten malý kluk, kterého si tak oblíbil, ne ten sněhulák, jež ho probodával horším pohledem než jeho milovaný strýček. Počítal s tím, že by ho v určitých chvílích chtěli oba vidět na marách, aby nemuseli trpět jeho dokonalé vtípky. Ale nikdy se nevzdá toho, že krádež oblečení, když se někdo zrovna koupe, je to nejdokonalejší, co kdy mohl vymyslet. Zvlášť když na sera Allistera vytáhl, co nejvíc bratří a doporučil jim, aby si vzali něco k pití a nějaké ty židle. Jeho nebohá vlastní krev musela využít jen své dlaně, aby nebyl spatřen jeho ťulťa nikdy nevyužitý, když probíral z koupele přes nádvoří až do svého pokoje. Nezapomněl přitom vrhat vysoce nasrané a ledové pohledy, ale jako naháč moc strachu nenaháněl. Zato když se oblíkl ... ten chlápek má, ale paměť! Pamatoval si každou tvář, která tam v tu dobu stála nebo seděla a nahlas se smála. Ta tvář pak probíhala na ostro sto koleček dokola na nádvoří. Veliteli to vysvětlil jako utužování charakteru. On si pamatoval jistě, co mu ztuhlo nebo spíš umrzlo. Stálo to za to! Sice ne každý si to myslel, ale měli vědět do čeho jdou předem!
Jízda v sedle mu nevyhovovala, navíc Tyr si zřejmě usmyslel, že se na dané místo dostanou, co nejrychleji. Což znamenalo méně spánku a méně šlapání po svých. Za to víc opruzenin od úžasného sedla, které snad navždy zůstane jeho součástí. Pár hodin před cílem si rozhodl schrupnout. A učinil tak převelice inteligentně. Namluvil Tyrovi, že si potřebuje odskočit a odtáhl sebou i koně. Samozřejmě že i ten potřeboval chcát a před lidským sněhulákem to dělat nebude! Za bukem koni obrátil sedlo na břicho, hupsl na něj obráceně, přivázal se ke třmenům a vrátil se za svým kolegou. Ten si ho zcela jistě nemínil všímat, ale pro jistotu jel kus za ním, aby si toho náhodou nevšiml. Měl několik hodin klidu, kdy ani nevnímal to, že kůň dohnal druhého. To, co jej probralo, byl šepot. Možná za to mohlo i to, že oř zastavil.
"Co? Co? Co?" škubne sebou a sjede k zemi. Popruhy už dávno přestali fungovat, tudíž mohl v pohodě seskočit na zemi, aniž by se přetočil a zůstal viset koni na břiše. Tomu se nelíbilo nikomu.
"Hmm," zachytí sedlo před dopadem a ledabyle ho nasadí oříkovi na záda, aniž by se namáhal s upevněním. Místo toho se zadíval do vesnice. Jen co zbystřil kouř z komínů, ustoupil dál z dohledu.
"Takže ... když už jsme to našli ... tak se můžeme vrátit a přitáhnout posily, ne?" obrátí se na Tyra. Snad nebude natolik šílený, aby to hodlal hrdinně ... teda, pitomě obhlédnout. Kdo ví kolik se jich v těch domečcích ukrývali a i když to nikomu nikdy neřekl, tak nebyl zrovna extrémní hrdina. Zvlášť když neměl ani možnost se v životě dostat do nebezpečné situace. Kromě těch jistých chvílích, kdy málem sletěl ze své věže nebo kdy po něm otec střelil šíp. A s nebezpečnými situacemi kamarád nikdy nebyl, rozhodně ne s těmi, kde by někdo mohl umřít.

Snad byl pro tentokrát rád, že si Gill odpustil jakékoli ze svých nejapných a naprosto zbytečných poznámek. Zpravidla neměli hlavu ani patu, nebyly k tématu a tedy celkovému užitku. Ba co víc, když bratr ve zbrani odpochoduje do soukromí, vytvářet bohové ví co. Ry si odpustí jednu ze svých běžných poznámek, kterých měl na Gillův účet vždy plno, jakéhokoli druhu a byly vše jen ne příjemné. Zpravidla doprovázené chladným pohledem jež neskrýval viditelné pohrdání nad osobností černovlasého potentáta. Snad si ani nevšimne, že Gill odešel, byl příliš zaujat pohledem, který se mu naskytl. Několik chatrčí, jež jim byly na dohled a přestože vesnice nevypadala obydleně, někdo se v domovech místních ukrývat musel. Za jakoukoli cenu musel zjistit, co jim hrozí. A co zaplatí... To bylo zcela bezpředmětné.

Seskočí z koníka a to jen proto, aby ho zavedl hlouběji do lesa. Byl si jistý, že odtud budou muset urychleně utéct. Pojízdné zvíře nemá příliš mnoho možností k pohybu, avšak ke kmenu stromu, u něhož ho Tyr přiváže stále nehrozí, že začne jančit. A záhy, záhy se ozve i jemu velmi známý hlas. "Ječ víc, možná tě špatně slyšeli ti vzadu..." Poznamená cynicky na Gillovi otázky a jen nechápavě zakroutí hlavou.

Prozatím nechá Gillanoira Gillanoirem, dostane se z přítmí stromů, stále chráněn stíny vysokých prastarých stromů. Kdyby tak viděl jejich očima, museli toho už tolik zažít. Nicméně tohle... Tohle bylo momentálně vedlejší. Co vlastně věděli o Divocích?

Barbaři... Při plundrování vesnice zpravidla neměli žádnou taktiku, zkrátka zapálili domovy nebohých občanů poté povraždili muže i děti, ženy jakéhokoli věku znásilnili, jakoby nebyli ničím víc než poslušnými čubami a poté i ony... dožili. Rozloučili se s krutým nemilosrdným světem.

Zatuchlina a smrt. Neslo se to až k nim. Musel přimhouřit oči, aby dohlédl na rozházené mrtvoly ve všech směrech. Bylo mu z toho všeho na nic a musel se přemáhat, aby nevyvrátil to nic, které měl v žaludku zpět ven.

Rychlý pohled na stavení, která byla stále ve stavu zcela obyvatelnému mu dojde ta prostá věc, která se na celém pohledu zdála podivná. Nezvyklá. Zamrká a do prázdna vydechne.

Tohle nebylo obyčejné plundrování pro zábavu, muselo jít o něco mnohem většího, nebezpečnějšího. Divocí nefungovali jako rasa, neměli taktické nebo strategické uvažování, co jim však zabránilo v tom, aby se - byť nevycvičení bojovníci - spojili. Po severu se toulalo mnoho tlup, byli neustále utlačovány jimi "lidmi na jih od zdi", jak je označovali, kdyby jim někdo dal motivaci, podnítil vztek. Nebylo rovněž žádným tajemstvím, že se mezi Divokými nachází zběhové, čubčí synové, kteří znají velmi dobře tajné tunely ve Zdi. A skupina místních domnělých Divokých? Byl to předvoj nebo větší skupina, která čekala na zbylé tlupy?

Úkosem na něj pohlédne, snad zpochybňoval jeho duševní zdraví. Gill nebyl pitomec, musel mu rozumět a Ry silně pochyboval, že si nevšiml vodítek, která neušla jemu. "A co jim řekneš? Jaká je hrozba? Tohle není obyčejnej útok, vždyť to nejde přehlédnout, oni čekají na své další druhy. Můžou se dát do pohybu dřív než se dostaneme na Černý hrad a pak už bude pozdě. Klidně tady čekej na nějaký náhodně vystřelený šíp nebo na divoký hovado, který ti vpadne do zad." Tyr byl dopálený, přesto byl jeho hlas stále klidný, jako stojatá voda, to jen mimika tváře se měnila, nepotlačoval hněv a rozhořčení nad tím vším. "Víš stejně dobře jako já, že se Mormont zastaví u Crastera, i když je stihneme varovat. A co udělá ten had v lidské kůži se můžeme dohadovat." Ne, nejde o mrazivé pohledy nebo snad pohrdavé poznámky. Ani na ty teď bylo příliš málo času.

"Slíbil jsem mu, že až mě příště uvidí bude trpět... A já slovo držím." Ústa jsou přísně stisknuta k sobě. V očích se znovu objevuje ten... takřka šílený oheň. Posečká ještě natolik, aby si vzal své dornské kopí. Zkontroluje obě příruční dýky. Naposledy pohlédne na svého společníka, pro jednou se v očích nezračí opovržení, snad v něm chtěl opět vidět starého přítele.

"Nechám to na tobě. Klidně se tady schovávej, čekej na smrt." Pokrčení rameny a snad i náznak úsměvu. Zbaví se i těžké kožešiny, která brání v pohybu příliš silně kontrastuje se sněhem. Snad ho příchozí tma skryje...

Ale co už... Možná to byl jeho konec.

Po sladkém spánku samozřejmě muselo následovat nemilé probuzení. Nejen že Tyr si zachoval svou ledovou náladu, ale ještě ke všemu se dostali přímo ke svým vlastním nepřátelům. On věděl, že musel halucinovat, když se z Tyrouše opět stal jeho oblíbený Ry. Ne, ne, ten byl pryč a tohle mu zůstalo. Ten svět byl tak nespravedlivý! K čertu se změnami, vše mělo zůstat při starém. Jemu by se to líbilo, narozdíl od hodného strýčka Allasera. Či tak nějak. Dávno zapomněl i jak se jmenoval jeho drahý otec, který po něm se vší chutí střelil, když on sám utíkal se svatebními šaty nevěsty z hodovní síně za tichého smíchu, který ještě víc vyburcoval Tyrion Lannister. No, aspoň někomu se ten hurónský vtípek líbil. Lord Tywin na něj nadosmrti nezapomene.
"No, zaručeně umím ječet víc ... při jistých aktivitách," se šibalským úsměvem na něj mrkne než mu docvakne, jak to vyznělo. Sice by měl chuť na takovou dvojku, trojku, ale Tyr se zcela vylučoval s takovou aktivitou. Ženy pro něj byly sprosté slovo a něco jako kvalitní protáhnutí trubek zcela mimo mísu. Nu což, víc žen pro něj. Na druhou stranu, chladná blondýna by za hřích stála, kdyby se z něj někdy stal polykač mečů. On by byl zaručeně první, kterého by s chutí spolykal.
Jakmile se dostatečně probere ze svého snění, které neobsahuje zrovna scénky, po kterých by Tyr prahnul, všimne si, že sněhová královna někam zmizela. Což není moc dobré, zvlášť když ví, kdo je blízko nich. Že by cítil strach? Po dalším probuzení i ano.
Dožene Tyra, jen aby dostal řádně zjebáno za svůj mírně zbabělý návrh. Počkat ... jaký zbabělý. Oni jsou dva a jich může být tucet. Vrháním mečů se neživil jako profesionální zabiják, který by dokázal na jeden zátah pokosit dvacet Divokých a přitom si ještě pohonit. Co si o něm myslí? Jako vždy to nejlepší!
Nechá ho se vypovídat, zatímco přesměruje svůj pohled ke koni, který vyčkával, co se bude dít. Tudíž neměl příležitost spatřit to, co si opět spatřit přál. Dávné přátelství. Za to měl tu možnost vidět, jak Tyrova kožešina dopadá do měkkého sněhu. Co mohl dělat jiného než ho následovat. Dva sebevrazi lepší jak jedni. Co ale nemínil změnit, bylo mírně nervózní žvanění.
Sekera se v klidu houpala v jeho pravé ruce, když potichu scházel za Tyrem. Aspoň chůze se tichou zdála. Zbytek příliš ne.
"Vím, že na tom, co říkáš něco je ... ale na to mém taky. Pokud nás zbystří, tak jsou z nás lasagne. Pokud si teda víc nevěříš. Já se teda s Divokým nepral. Sice jsem se stal průzkumníkem, ale rozhodně to nebylo pro mou chrabrost, udatnost a pěkně ladné nožky. Ne, ne. Jako kuchař bych ještě někoho otrávil, kdybych opravoval, tak by vám to spíš spadlo na hlavu. Jako majordomus bych jídlo pro Starého Brumlu sežral a on by chcípl hlady ..." začal mlít blbosti z čiré paniky, kdy se nutil do každého dalšího kroku.
"Ani jako hrdina se necítím. Spíš jsem ten typ, co válku pozoruje a směje se těm, které to baví, chápeš? Haha, proč se vlastně vraždí? Blbci, v konečném měřítku z toho budou mít hovno. Tihle by se taky raději měli smířit s tím, že tu pojdou mrazem a hladem než se kdy dostanou na druhou stranu. Samotný pohled strýce Allosanera je vyžene nazpět do náruče těm, kteří je touží sežrat, i když moc masa na nich není," s poklidem by plácal páté přes deváté dál, kdyby se jejich kroky nezastavily kus od první chatrče z jednoho prostého důvodu. Kus hadru, který fungoval místo chatrných dveří se roztáhl a odhalil, co se za ním ukrývalo.

Nad jeho poznámkou jen pozvedne jedno obočí, pro případ, že by jeho veselý společník chtěl své tvrzení vyzkoušet v praxi, Tyr tuhle debatu dál nerozváděl, vlastně, ji nerozváděl, i když podobné záležitosti řešili ostatní jeho bratři, jakoby snad čtyřiadvacet hodin v kuse nemohli myslet na něco hodnotnějšího. Vždyť myšlenky na sex... Naprosto odváděli pozornost člověka od podstatných věcí. Dobrý příklad měl po svém boku, snící za bílého dne a jak jinak než s otevřenýma očima. Ne, že by ho Ry považoval za násilníka, na násilníka byl Gill moc jako Gill, vesele se vysmívající každému, kdo by si jen pomyslel, že by na někoho šel tak říkajíc zezadu. A Tyr byl... zkrátka Ry, ten se jakémukoli návrhu vyhýbal, nutno podotknout, že víc než úspěšně.

Podobných zbytečných myšlenek se zbavil velmi snadno, nebylo by správné tvrdit, že necítí strach, bál se toho, že měl pravdu  a zároveň v to upřímně doufal, že bude mít důvod zrádné pedofilní perverzní prase podříznout. V tomto ohledu... Se mu líbila ideologie Starků, že ten, kdo zradí, propadne hrdlem a on věděl, že má pravdu, přičemž popravu musí vykonat člověk, který provinilce odsoudil. Teď ještě... aby jeho teorie vyšla na světlo. Příčila se mu představa, že by měl někoho odpravit zkrátka jen z čisté nesympatie a škodolibosti. Ale teď, když byli tak blízko, nic by ho nepřimělo obrátit se zpět, vrátit se zpět na Černý hrad. Uznával bylo to dětinské a sobecké, takhle hazardovat ze životem, neřekl by to nahlas, ale v tomto měl Gill pravdu, jakou mají šanci na přežití, pokud jim do zad vpadne skupina divokých? Žádnou. Ale na stranu druhou, tohle místo už viděl, nejen ve snu, ještě dřív a podvědomě věděl, že musí zjistit, proč je sem poloviční Divoký poslal. Co když pro ně bylo získání informací životně důležité? Příliš mnoho otázek... A tak málo odpovědí.

Zbaven pláště, jakoby zároveň svlíkl jednu vrstvu vlastní kůže, jako nějaký had, v dalším okamžiku ho obestřel chlad a výčitky na sebe nedají příliš dlouho čekat. Vedl je na jatka...

Gill ho neuklidňoval, Ry se snažil ho neposlouchat, vůbec nevnímat rychlá slůvka, která tolik připomínala padající sníh, když už měl spadnout, spadla velká kupa a ta v závěru provedla řetězovou reakci, jak to dokázal... na počkání, nicméně čím víc se o ignoraci pokoušel, tím víc byl sám nervóznější. A jak to bylo znát na něm, v obličeji jen pramálo, byl stejně ledově klidný jako jindy, to pouze tělo bylo napnuté jako tětiva. "Klid, umřeš stejně ať už Thornem jednoho krásného dne skopnut ze Zdi nebo naporcovaný Divokými či uchlastaný k smrti, je to jen otázka času..." Přiznejme si to otevřeně, byl mizerný utěšovatel a celou situaci zřejmě moc nenarovnal, když Gilla povzbudivě poplácal po zádech. Ač se tím, co je čekalo kdovíjak nebavil, muselo se uznat, že jeho občasný humor je jako nohy někdo je má a jiný... jiné už visí jim na dohled.

Čím víc se přibližovali k prvnímu z půl tuctu stavení, tím víc Tyr zrychloval v chůzi, dělal to tak vždy, když byl nervózní, když si vlastně nebyl skutečně jistý tím, co dělá... nebo něco provedl. Gill povídal a povídal a Ry, který to považoval za jakousi útrpnou nutnost ho div neokřikl, když náhle ztichl, vítr, který je tak nepříjemně rozklepal najednou odkryl to, co mělo zůstat před cizími zraky skryto. Naskytne se jim pohled na hádající barbary, to, že po sobě házeli vše, co se jim dostalo pod ruku je zřejmě zachránilo před rozražením lebky... vlastní.

'Kurva, proč mám čekat na tu posranou bývalou Vránu. Toho se řejkalo! Napadnout Jižany, obsadit rozpadliny Vran! A hovno z teho!' Zarostlý chlupatý chlap, je povzbuzován řevem svých přivrženců, zatímco jiní, dobrá polovina nesouhlasně mručí a vydává ze sebe zvuky podobné nelichotivým slovům. Nikdo si jich nevšímal, prozatím.

'Počkáme tady naňho, Guntare! Kurva mať, je to král!'

'Víš, co mi ňákej král muže, i tam mi je, že obsadil Západní nebo Východní dýlku, co ten potrat rádoby od nás čeká, že nás uklidní těma pár Vránama, jsou to zabedněný exoti...'

Ry se z otupělosti probral o něco dřív než jeho společník, tedy za předpokladu, že Gill dělal na pár minut sochu jako jeho maličkost, ale teď, světlovlasý mu nikterak jemně sevře zápěstí. Museli odtud okamžitě zmizet. Jak dlouho to bude trvat než si jich... Bylo zbytečné dělat byť jeden dva kroky a nadále se snažit vypadat nenápadně, jelikož, byli prozrazeni... Divocí, kteří tak zběsile rokovali se teď hnali přímo na ně. Ani nepřemýšlel o tom hrát si na hrdinu, jeho podezření se potvrdilo, proč nasazovat život v nerovném boji? Znovu s Gillem nešetrně trhne a dá se na zběsilý úprk. Ba ne, bojovat se začne až ve chvíli, kdy to bude nutné.
A teď? Zaostává za Gillem, teď je to on, kdo je vzadu a kryje svému společníkovi záda. "Sedm pekel, pohni! R, jakoby tě honil satan..." Po Divokém, který k nim byl nejblíž ještě stihne vrhnout dýku, jíž s takovou grácií Crastera málem odbavil o pár partií... Náraz něčeho těžkého z nimi do sněhu, to byl uspokojivý zvuk. Takový, který ho donutil zrychlit.

Myšlenek na kvalitní a dobrodružný šuky šuk má plnou hlavu, ale při pohledu na ty domky, ze jejichž komínů se kouří, mu je rázem vymete jako drobky zpod postele. On několikrát říkal tomu blbci, co mu je vždy vyhrabal, že si je přeje tam mít! Copak nechápal, že je to železná zásoba na horší časy? Co bude asi žrát, když ne drobky, až nastane období hladu a kanibalství? No, nejspíš sežere jeho! Tu úklidem posedlou máničku Berrena. Jako majordomus neměl nic lepšího na práci než obcházet cizí pokoje a uklízet v nich. Kolikrát nemohl najít sekeru na svém místě, ani své pečlivě ukryté láhve, natož tu plíseň ve sklenici, kterou si pěstoval. Sekeru mu pověsil na dobře viditelné místo, na které on sám osobně nečuměl, láhve poslal do Krtkodomova a plíseň mu vyhodil. Když se to dozvěděl, chytil takový amok, že ho musel Grenn skopnout ze schodů, aby ho nekousl do prdele. Sice ten halama tvrdil, že on jako on Gill zakopl o jeho nataženou pazouru a že za to nemůže, ale on věděl zcela jistě, že to byl jasný úmysl! Druhý den se celým hradem roznesl velice mužný výkřik, když se Berren probudil ve svém vždy krásně uklizeném pokoji, ze kterého během noci nadělal sklad veškerého odpadu. Dalo mu zabrat, aby ho ten puch přes noc neprobudil, ale uklízecí maniak měl zřejmě dost tvrdé spaní. Ani tu palici použít nemusel. Zbytečně jí tahal v držce pořád sem a tam, tam a sem a tak pořád dokola, dokola a dokola la la. Ale musel uznat, že ten ranní budíček za to stál. Stejně jako otrávené výrazy Lorda velitele Brumly a sera Alasersi. Jak jim v očích zablýsklo, když se jim dostal pod pazoury. Kolikátou že to vůbec kopal latrínu? Copak potřebovali tolik latrín? Nebo jen nedokázali přijít na lepší trest za jeho inteligentní vtípky? Doufá, že až se vrátí, tak je klepne originalita a pověsí ho třeba za koule ze Zdi. To by byl panečku trest! A pokocháníčko! Hlavně by zjistil, co jeho koule vydrží!
Věděl jistě, že tohle plížení se za jistou smrtí zaručeně ne. Srdce se mu zarazilo do prdele a nervozitou byl tak nasáklý, že by ho ždíbaly ještě týden. A i přes to stále ťapal věrně za svým chodícím infarktem. Což bylo doslovně řečené, potom co se ho Tyr pokusil velice inteligentně utěšit. Teda, ukonejšit. Obě slova zněla hrozně, protože mu díky nim přišlo jako kdyby byl malé děcko, které neudrží moč v měchýři.
"Díky, Tyre. Až příště budu potřebovat uklidnit, budeš první, za kterým půjdu," s obočím div ne zaraženým pod vlasy, hledí na blonďáka, který ho poklepal po zádech. S ním vskutku není něco v pořádku, pomyslí si. Nejdřív ho osloví jeho starou přezdívkou, poprosí ho a teď na něj dokonce šáhl. On věděl, že to jednoho dne musí přijít. Šílenství je jako gravitace, stačí jen postrčit.
Svou rychlost přizpůsobil Tyrovi, což občas končilo tím, že mu nechtěně přišlápl podrážku. Ale to přeci tu neohroženou hroudu hrdinskou nemůže zastavit v té chrabré pouti za blízkou smrtí. Ani si nesepsal poslední vůli. Svou milovanou sekerku, jež ukořistil od svého otečka, daruje Symonovi, aby se konečně naučil krájet chléb rovně. Vždy měl jednu část tlustější a druhou tenčí! První skoro ani necítil a tu druhou ani nestrčil do huby! Své láhve Samovi, aby se konečně taky jednou pořádně ožral a užil si. I kdyby to měla být koza Laisa. Lepší jak šutrem do koulí. A svůj skvostně utvořený křížek Tyrovi, aby konečně věřil v něco jiného než v sebe. Občas to začínalo být dost otravné.
"Víš, měl by sis sepsat poslední vůli, protože tohle je zkurvená samovražda! Třeba ty další paka, která půjdou po naších stopách ty papíry najdou a budou tak soudní, aby nešli dál. Protože víš, kdo jde ve dvou po skupince Divokých? Blázni! Totálně vypatlaní stupáci s polovinou mozku! Ani jsem si necvakl. Noha se mi klepe, jako by dostala epileptický záchvat. Třeba je pobaví, když jim zatančím dupáka, budeš mít čas vzít roha nebo začít vybírat prachy. Tak mě napadá, mohli bychom si tu otevřít cirkus. Chytneme nějakého toho mamuta, z tebe bude principál a ze mě klaun. Pak odvedeme pozornost Divokých z blbiny ohledně přelézání nějaké té Zdi a budou z nás hrdinové! Tyrouš a Gillouš! Dvojka k pohledání! Ti, jenž svou chrabrostí a odvahou zastavily nájezdy a bohužel se musely obětovat. Nechť jejich kosti odpočívají v dobách přestávky," jeho tiché netiché mumlání zastaví zásek a výsek, tedy zastavení a civění na tu bandu, která vypadala jako černí bratři, když se o něco nepohodnou. Moc se od nich nelišili. Kromě toho, že žrali nemluvňata a chtěli je vykuchat. No, on osobně chce mít svá střeva na správném místě, proto si to k nim nenakráčí a nepustí se s nimi do řeči.
"Hele, to zní jako Yoren!" ujede mu s tichým uchechtnutím, což následuje tiché syknutí, když se mu kolem zápěstí obemkne svěrač. "Kurvafix, Tyrien, mačkej si vlastní ruku!" osopí se na něj při zpomaleném ústupu, který nebyl zrovna nejlepším nápadem. Jako celé to přiblížení se. Oni o nich věděli.
"No, to mě poser," pronese, když pohlédne do děsně nadšených výrazů Divokých.
"Zdravíčko," poslední slovo vypuštěné z úst než je nucen začít prchat jako o život. Teda, jaképak jako. Nohy mu kmitaly v rytmu "Oh ho, death." zaručeně by si přál, aby mu přihrála ještě nějaký ten rok. Místo toho mu přihrála krok. Krok Divokého, který si je se spokojeným výrazem nadběhl a stačila mu pouhá pěst, aby Gilla poslal k zemi. Hvězdičky se mu rozsvítily nad hlavou a z rozbitého nosu mu vytekl pramínek krve. Divoký nevypadal ležícím nijak interesován a rozhodl se zakousnout jeho druha. K lazarovi se může vrátit, ale bojovnější maso se mu páčilo více.

"Bezpochyby je taky těší..." Odvětí sarkasticky na Gillovu veleinteligentní poznámku následovanou pozdravem. Aneb, co nedělat, pokud se na vás otočí horda rozběsněných chlupatých goril... Rozhodně nevést dialog s kýmkoli, kdo vám za to pořádně nestojí. Ač měla Tyrova dokonalá maličkost spoustu kladů, pud sebezáchovy k nim zřejmě nepatřil, či se snad ve společnosti takových střev jako Gillanoira a Daricka zkrátka neměl, kdy vyvinout. Tak či onak, přes uraženou ješitnost nakonec stejně museli pelášit pokud možno, co nejrychleji. Pokud chtěli mít pro příště potřebné části těla k jiným nezbytným činnostem.

Tiyery měl špatné i dobré dny. Za dobré by se daly považovat ty, kdy si mohl v klidu poklábosit s Bartleym, zrak mu neulpěl na pochybné kudrnaté existenci, jež byla... zrovna teď příhodně po jeho boku. To samo o sobě nevěštilo nic dobrého ani za předpokladu, že jim do zad mohli každou chvíli vpadnout Divocí. A každý malí ví, jak moc jsou určití Divocí negramotní... a nemytí. Možná by se mu umíralo, kdyby ty přebytečné existence na špatné straně Zdi ho alespoň přizabili čistýma rukama. Obdivuhodné nad čím vším člověk nezačne přemýšlet těsně před svou potencionální smrtí.

Jak se zdálo, jejich úprk nebude ani zdaleka tak snadný, jak by oba chtěli. O to se postaral jeden mohutný kolohnát, který byl přeci jen o něco větší než on i jeho bratr ve zbrani, který... no který mu teď nebyl nic platný, jelikož se velmi hrdinsky vrhl před Ryho, aby ho bránil vlastním tělem. Takhle by to bylo zřejmě psáno v romantických eposech, jelikož ve skutečnosti se prostě jen zhroutil po jedné pádné ráně. A teatrální gesto z Tyrovy strany, válečný výkřik, řvaní Gillova jména či jen hysterické dotazy? Nic takového se nekonalo, ve snaze zachovat si chladnou hlavu na nic takového zkrátka nebyl čas, jelikož hromotluk, který se tak snadno zbavil jeho druha se právě teď blížil k němu, dusot hromady nohou divokých v pozadí... Situace dvou Vran byla vskutku výjimečná.

'Co s tebou, ptáčku vranej, snad by bylo tej tvojí držky škoda, asi si tě nechám jako svojí osobní kur... ' Muž na něj promluví chraplavým nepříjemným hlasem, i ze své vzdálenosti mohl vidět, že má několik zežloutlých zubů vyražených, vlastně... vzdálenost nebyla až tak veliká, jelikož Tyr přerušil jeho sprosté kecy rychlým pohybem kopí, jež se pokusil zarazit do mužova stehna. Jeho protivník, jakkoli se mu to nezdálo byl však překvapivě rychlý, vystřelil proti Ryho čelisti pěstí, aby ho ochromil stejně jako Gilla, ať to bylo shodou náhod či podařeným úhybem, povedlo se mu udělat půlobrat, hrot zajel do mužova boku. Ozvalo se nelidské zavití. Snad se mohlo zdát, že je po všem, ani zdaleka, jeho protivníkovi se v tváři objevil vztek, už tak cholerický člověk byl vyprovokovaný k opětovanému útoku, dokud sám nezemře nebo... dokud ho nedoženou jeho soukmenovci.

Prudký náraz do obličeje hlavou barbara nečekal, mírně se zapotácel, sevření kopí, které při nárazu trochu povolilo opět zesílilo. Surově vyrval zbraň z rány a ještě bezprostřední blízkosti vrazí ratištěm do mužovi čelisti. Oči byli rozostřené a zřejmě za to mohl strach smíšený s adrenalinem, že stihl mužovo tělo prošpikovat ještě jednou.

Šlo o rychlý souboj, ač by Ry podle svého špatného odhadu byl schopný tvrdit, že trval mnohem déle. Mohli pokračovat v úprku.

Až teď, když bylo po všem a muž ležel před ním... dožíval, mu došlo, že mu ze zlámaného nosu stékají čůrky krve a jak je jeho okolí vlastně rozostřené, hodnou chvíli mu trvá než zaostří na válejícího se Gilla. Nevybíravě ho začne tahat na nohy, chladný vzduch, by ho snad měl dostatečně probrat z otupělosti.