Příběh - Gillanoir Thorne

odeslat nové téma   Odpovědět na téma

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sun Aug 06, 2017 11:58 pm

"Nemůžu za své sluš ..." více nestačí pronést, jelikož musí své nožky opět rozpohybovat do sprintu. Prakticky na rychlý běh byl zvyklý už od dob, kdy se naučil chodit. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých byl skutečně dobrý. Bitkaření mu podle všech zrovna nešlo, zato sprint měl dokonalý. Jeho otec měl sice dlouhé nohy, ale on dokázal letět jako jestřáb. S chutí oběhl celý hrad, jelikož moc dobře věděl, že tohle Ulm ... otec nerozdýchá. Docela ho mrzelo, že to s ním nikdy nešlehlo. Už si připravoval dokonalou řeč.
"Drahý otče, proč utíkáš, když to neumíš?"
On mu podobné věty říkal v jednom kuse.
"Gillanoire! Proč vůbec existuješ jako člověk, když se chováš jako prase?!"
"Gillanoire! Proč zaplétáš své sestře brouky do vlasů, když tam nepatří?!"
"Gillanoire! Proč močíš z okna, když uvnitř máš nočník?!"

Ano, mnoho otázek, ale odpovědi byli vždy stejné. Prostě se mu chtělo. A následkem jeho odpovědí bylo vždy to, že se musel rychle spakovat. A jinak tomu nebylo ani na Černém hradě. Ano nepočítal, kolikrát se za ním rozeběhl Allaser nebo Tyr. Jako kopat do prdele ho uměli oba moc hezky i na dálku. Měl pak výhodu v tolika skvělých přátel, kteří ho hned udali, co k nim zaběhl. Že jim ten kentus od Hobba za to stál!
Ale zrovna v tento okamžik se mu rychlé nohy velice hodili. Kdyby mohl velmi hrdině řvát, tak by tak učinil, ale potřeboval kyslík v plicích na běh a ne na hulákání. Taky jej napadlo, že by mohl zastavit a pokusit se s nimi nějak domluvit. Ale Tyr si s nimi zřejmě hodlal hrát na honěnou. S nimi jo, ale s ním ne! Hrozně neférový člověk! A to mu tu hru nabízel každý den! Vždy když nad ním časně ráno sedal rozkročen a čekal, kdy se vzbudí. Stačil to vyslovit než by dostal něčím po hlavě. Musel uznat, že mu to sebeovládání vždy vydrželo dlouho. To i dřív Allosser vyletěl. Nebo ho Brumla zavřel na pokoj, kde mohl jedině pod dveřmi lechtat Ducha. Ten se ho vždy dokázal zastat! Pokaždé, když byl v nesnázích, Duch věrně pospával Jonovi pod nohami. Ale tak, nebude unavovat zlovlčí packy. Není takový nelida.
Myšlenky ohledně běhání by se mu komíhaly dál, kdyby zcela hrdinsky nevletěl do něčí pěsti. Svět se mu zatočil a on dopadl na zem. Z dálky k němu doléhaly něčí hlasy až se slily v jeden.
"Hmmm, Gille," zavrní mu do ouška něčí hlásek. Tak půvabný a jemný jako její poprsí v jeho rukách. Počkat? On je mrtvý? Otevře oči a pohlédne do rudých očí rudé kněžky.
"Tvůj čas se blíží," další zavrnění, které ho donutí pohlédnout dolů. Jenže dole se nic neděje, žádné povstání ani ukončení. Vrátí se očima k těm rudým drahokamům.
"Nemyslím si. On leží!"
"Ty ležíš, v tento okamžik. V ten jiný běžíš vstříc jisté pasti a v ten odlišný poleháváš ve sněhu, barvícího se do rudé."
"Dámo, dámo ... já rudé období nemám. S prominutím. Poslal tě R´hllor? Rozhodl se mi konečně odpovědět?"
"Odpovědi se dočkáš. Nejsi důležitý, ale jako nástroj perfektní. Má pro tebe cíl, i přestože vychladlý budeš."
Ty řeči ho začínaly dost otravovat. Sice ta prsa v jeho rukách byla zralá na kousnutí, slova byla jako bodající dýky a těm zrovna neholdoval.
"Nejsem pivo, abych chladl! Táhni z mého snu, čůzo šeredná!" ani si neuvědomí, že slova pronese při nepříjemném probuzení. Něco ho vytáhne na nohy bez jakékoliv něžnosti a on je nucen se na nich udržet. Vskutku krutý trest!
Prsa zmizí, rudá zmizí a nahradí jí jiná rudá v Tyrově tváři. To ho rázem probudí.
"Cos to do prdele dělal? Copak nevíš, že ženám se nos nestrká do svatyňky, když zrovna gejzírují?" nejspíš stále omámen, zapomněl na fakt, že jsou v menším nebezpečí. I to, že se kousek od nich povaluje mrtvola. Na tu padne jeho zrak, když hodí oči v sloup a krkem otočí doprava. Oči vykulí a ani nedýše. S hrůzou se otočí na Tyra.
"Ty vole! Tam leží nějaká mrtvola! ... počkat ... on je mrtvej! On je mrtvej! Musíme zavolat nějakýho mistra, aby mu zašil tu ďuznu! Cos to dělal chlape? Nabodl ses na větev?" začal promlouvat k mrtvole i přes zjevný fakt blížících se kroků. Ale i těch si stačí všimnout.
"Hele! Někdo sem běží, ty určitě zavolají pomoc. Neměli bychom mu to nějak ucpat?" znovu se obrátí na zkrvavenou tvář, vyčkávajíc jasného rozhřešení jejich jasného problému s nebohým mužem a zlým stromem.

_________________

"Cause the night is dark and full of terors."



"Wake up, Gillan."


Will the world remember you when you fall? Could it be your death means nothing at all? Is your life just one more lie?
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Tiyery za Wed Aug 23, 2017 10:59 pm

Na muže se už neohlížel, nepatřil mezi ty, kteří by se ve vraždění vyžívali. Popravdě... Zatím se ani k podřezávání nestihl dostat, na Zdi ho střežili až moc úzkostlivě než aby se dostal do situace, v níž by mu šlo o život. Paradoxně ho však k zabíjení cvičili. A tělo, z něhož pomalu vyprchával život? Snad až teď si uvědomoval, že má krev na rukou a ne pouze metaforicky. Jakoby tím odporným kovovým odérem byl nasáknutý. A mohl snad jen děkovat těm takzvaným bohům či snad bohu, ve kterého věřil Gillanoir, že se mu nepodařilo vyprázdnit obsah vlastního žaludku. Desmor mu kdysi řekl, že ohlížet se za padlým mužem přináší smůlu. Té povídačce nevěřil, byl mrtvý jako mrtvý, avšak výčitky, které ho sžírali byly nepříjemné. Bude to takové vždy? Či snad v budoucnu bude k studeným tělům povalujícím se před ním - tělům, které připravil o možnost dýchat zkrátka lhostejný? 

Nad Gillanovými slovy pozvedne jedno obočí. Takové stavy, mumlavé malátnosti měl vždy, když byl na šrot. Teď tomu však bylo zcela jinak a jeho přítel nevypadal o nic méně dezorientován než on sám. Snad by je ani nebral v potaz, kdyby jeho společník neupadl do šoku. Narozdíl od Tyra, on si padlého Divokého všímal mnohem víc. A bylo prakticky nemožné ho od něj odtrhnout. Snad by ho nechal, aby se vydrmolil, za předpokladu, že by se k nim neblížili divocí, kteří zřejmě nebudou tak hovorní jako jejich padlý druh. 

Stiskne Gillovi rameno, aby jeho pozornost zaměřil zpět na sebe, pryč od mrtvého, který chrčel a plival krev. Vzhledem ke stavu, v němž se jeho společník nacházel nebylo nikterak složité ho přesvědčit o tom, že to, co vidí je zkrátka a dobře jen výplod jeho fantazie. "Blázníš, R, samozřejmě, že není, jen spí, nebuď ho. Narazil jsi do stromu, to je celé. Je v úplném pořádku a teď jdeme, musíme se vrátit na Černý hrad, rozumíš, oba a v pořádku." Tyrovi se málokdy stalo, že by ho jeho hlas neposlouchal, že by se třásl, pokoušel se nemyslet na chladnoucí mrtvolu, přebytečnou existenci. Šlo mu jen stěží nevěřit každé slovo, intonace byla uklidňující. Na slova, jež vychází z růžových úst je nicméně pokládán neznatelný důraz. Nesnaží se k němu chovat tak... No tak jako vždy. Popostrčil ho jemně směrem k místu, kde nechali koně, už byli tak blízko, blízko záchraně, cítil, jak tělo opouští ten nepříjemný chlad, který svíral útroby. Neotáčet se a pokračovat dál. Bylo prakticky nemožné, aby jeho motavého přítele nějaká náhodná rána zasáhla do zad, stále mu je úspěšně kryl. 

Budou v bezpečí. 

_________________

You and I ... Once we change everything, everything we know. The Dragon Blood is alive.

"I can learn... everything and I can everything know, R..." 

"Who cares about your lonely souls, friend?" 


"One more day before the storm!
 At the barricades of freedom...
 When our ranks begin to form...
 Will you take your place with me?"


avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 22

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Wed Aug 30, 2017 1:37 pm

S chutí by se proflákl, kdyby sám sebe viděl z dálky kecat takové blbiny. Ale tak ... jak by kdo reagoval, když by se probudil ze snu s šerednou červenkou a viděl na zemi se svíjet nějakého divokého, kterému prýštila krev snad ze všech otvorů! No co by si o tom měl myslet? Nebo co by měl dělat? Však oni ho necvičili, aby někomu dával poslední pomoc či poslední pomazání! Muž sebou domlel a vydechl naposled. I když Tyr tvrdil něco jiného. Počkat ... on tu byl taky. Začínalo se mu pomaličku zapínat. Výprava za Zeď, Kastrát, ne příliš opuštěná vesnice a její nemilý obyvatelé, z niž jeden nejspíš ... usnul. Jistěže usnul. Smrt je přeci jen tak fatální a navíc ... kdo by ho zabil? Tyr byl jen chodící ledovec, žádný vrah. I když ... dalo by se to brát jako vražda, pokud šlo pouze o to "kdo z koho"? Jak si na něco takového mohl odpovědět, když byl v limbu? Jak se do něj vůbec dostal? Narazil do stromu? Proč by vrážel do stromu? Uměl se vyhýbat i seníkům, kteří se objevili z čistého nebe nebo chodcům, kteří se vyřítili zpoza rohu. Strom je velký a stále na tom samém místě. Panika a děs zřejmě fungují jako dokonalé deziluzní pomatení smyslů a on byl zrovna dokonale pomaten.
Co to vůbec Starého Brumlu napadlo? Posílat zrovna jeho? Nikdy mu nesvěřil takovou ... poctu? ... jako je procházka po druhé straně zdi. Rozhodně ne dál než tam, kde kopal latrínu ... vlastně víc latrín. A taky to, že směl odvádět nováčky před Čarostrom, když to byli ti bozi, před kterými skládali přísahu. On tu byl asi jediný, který si při skládání přísahy povídal s pochodní. Tím výčet jeho hrdinských skutků jistě nekončil. Občas směl nakrmit pašíky nebo podojit kozu. Hlídat na Zdi, kde si buď opět povídal s pochodní nebo spal. Strážců tam bylo dost, pár z nich zaručeně spát mohlo. Jednou dokonce vystřídal Sama, když chytil nemohoucí chorobu, tudíž se celý den vlekl s Aemonem a poslouchal jeho řeči. Něco o své rodině, kterou mu vyvraždili a o tom, že osamocený drak je to nejhorší, co na světě může být. Taky neustále žvatlat o Aegonovi, akorát nevěděl kterém. Podle něj jich bylo až příliš. Jako by neexistovali originální jména.
Ano a takový pracant a hrdina dostal tu příležitost se vypravit za zeď, aby kryl záda osobě, na které mu docela záleží. No to s ním už mohli rovnou poslat horskou kozu. Ta by ho aspoň mečením varovala.
"Jasně že spí. Co by taky dělal jiného. Někteří dokáží spát a nedýchat přitom," dál upíral oči na mrtvolu, Tyrovým slovům příliš nevěřil, ale ten dotek byl uklidňující. I ten hlas zněl nějak jinak ... což by v případě klidu byl jasný výstražný majáček, ale v tomto případě to byla příjemná změna. Která ho navíc donutila přestat plácat blbosti.
"Běž, hned budu u tebe," on se narozdíl od Tyra pořád díval na mrtvého muže a měl neskonalou touhu ... či poslání ... mu pomoct, alespoň v posmrtném životě. On sám se popostrkovat k místu nenechal, místo toho k němu popostrčil Tyra. Bude to jen chvilka, pomyslel si, když doběhl k mrtvole s prázdným pohledem. Jaký jiný pohled by taky již neexistující bytost měla mít?
Prsty se mu opře do víček a zavře mu.
"Pane Světla, obklop nás svým světlem a ochraň nás před temnotou. Vezmi k sobě tohoto bojovníka za svobodu, doveď ho k jeho bohům a dopřej mu klidu," mimoděk vyhledá jeho ruce a položí je jednu přes druhou na hruď divokého. ..."Neboť noc je temná a plná hrůz," jednu ruku ponechal na jeho, zatímco druhou stiskl dřevěný křížek. Snad jej R´hllor vyslyší.
Opustí své místo a hodlá se vrátit k Tyrovi. Kroky se přibližovaly, i když nešlo přesně určit, z kterého směru či jak daleko jsou. Co šlo určit byli dva lukostřelci za zády přítele.
"A do prd ..." nedokončí větu, když si poprvé zahraje na hrdinu a rozeběhne se k Rymu. Na cestě mu to dosti podklouzne, ale stačí ho popadnout za ramena, aby ho mohl strhnout. Předtím se s ním stačí jednou zatočit do kola než se ocitnou na kýžené zemi. Ani necítil, kdy ho šíp zasáhl. To, co cítil bylo, jak se šíp rozdělil v půli, po dopadu na zledovatělou zem. A jej nenapadlo nic lepšího než mu dopomoci k oddělení. Druhou polovinu zahodí pryč, zatímco ta druhá si nevědomky hověla v jeho plíci. Jindy by začínal pociťovat náhlý tlak v hrudi, ale notná dávka adrenalinu zcela pohltila veškerou bolesti či upozornění.
Když se šípy nemohli na dva ležící, začali zuřivě pálit po koních. Oba se v jisté panice pustí pryč, přímo před jejich zraky, zatímco si vítězoslavní Divocí za hlasitého ryku pogratulují.
"A co teď?" plácne do větru směrem k Tyrovi, když už si to tak hoví na zemi. Divocí na pár vteřin ztratili zájem o jejich existenci. Je to snad ta patřičně dobrá chvíle na úprk mezi stromy? On se nad tím neodvážil přemýšlet, tohla byla Ryho parketa. On jen kopal latríny a zapomínal na to, že kdysi dávno již šípem dostal mohl.

_________________

"Cause the night is dark and full of terors."



"Wake up, Gillan."


Will the world remember you when you fall? Could it be your death means nothing at all? Is your life just one more lie?
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Tiyery za Sat Sep 30, 2017 2:56 am


//S velkorysím povolením mé drahé nemesis si půjčuji Gilla. Užij si čtení, R.//

"Co? Co jsou Divocí? Ricku, prozraď mi to!" Zvědavý klučina s vlásky barvy nazlátlého stříbra se uvelebil na patách svého staršího brášky, jakoby šlo o pohodlnou sesli. Což o to... Pro mladíka nebyl bůh ví jakou zátěží. Klučík se nemohl dočkat dalšího z těch velkých dobrodružství, které jeden z jeho vraních bratříčků zažil. Pětileté pískle samozřejmě věřilo všemu, co vysoký bývalý lord vypustil z úst. Byl to přeci jen velký bratr a ten se v potvorách za Zdí vyznal, bylo to dočista logické. Však je všechny viděl! Divoké, Stínokočky, Zlovlky, Krakeny, Charibdy, Hrabáky, Ježata, Chrponosy... a... děsivé Jiné! Přesně ty, kteří se živili nemluvňaty a až se jim podaří ukrást z oblohy slunce a zamrazit ho, pak nastane věčná zima.

"Nenapínej mě! Slíbils, že mi o nich všechno včecičko povíš, když donutím strejdu Ledáka zpívat! Povedlo se mi to." A Darick tehdy skutečně vyprávěl dočista všechno, to, co věděl a vlastně i to, co bylo dočista Darickovské. Však na tom nezáleželo, jeho malý posluchač byl upřímně zaujatý vyprávěním a nevinný dětský pohled? Ten nepoznal vymýšlení, podle něj byl Darick velký hrdina, ostatní černí bratři poslední rytíři, kteří chrání Západozemí a strejda Ledák, bezpochyby utajovaná nestvůra.

"Víš, Tyre, Divocí jsou ze severu, ze studenějšího severu skrytého tam za Zdí, schovaní mezi kupami sněhu. Tak jako my jezdíme na koních, jim se podařilo ochočit gigantické mamaty. To jsou obrovští sloni s mohutnými kly a chlupatí... no, jako Thornovy nohy..."


Neměl snad ani sílu příteli odporovat. Nebo spíš... nechtěl, vždyť Gillan se po dlouhé době choval jako průzkumník, velký bratr, kterého si Tyr pomatoval, kdysi. Nebyl ubohou troskou plazící se po zemi, krčícím se před odporným alkoholovým omámením. Stávala se z něj kreatura muže, který mu říkal divné věci, pozoroval zvláštním pohledem. Omlouval se dočista za všechno, žebral, sliboval... Pozorovat tmavovlasého muže v těch chvílích... Bylo mu z něj na nic. Z toho člověka, který mu lámal srdce na kousky, aniž by to snad věděl, nemohl, obluzení lihovinové bestie mu nedovolovala, pozorovat, všímat si. Hráli spolu trapnou komedii, takovou, která měla hořkosladkou příchuť. A s každým dalším dnem se z utrápené tváře stávala ledová maska a z očí? Jen šedavé tůně shlížející na svět s nezájmem.

Jakkoli se to zdálo v momentální situaci nesmyslné ani Tyr se nenechal postrčit směrem ke koním. Do bezpečí. Zatímco se jeho společník modlil za duši Divokého, Ry přítele hlídal, slova modlitby znal, Gill je přeci jen používal nesčetněkrát, zpravidla ve chvíli, kdy ho honil starý vousáč Thorne. Teď však... naprosto bez nadsázky, náznaku humoru, prosil toho svého Goliáše, aby nalezl cestu k vlastním bohům. A to i přesto, že ho právě Goliáš chtěl dostat do podobně strnulého stavu, v němž se nyní nacházel. Tak či onak, příteli nic nehrozilo.

Že se on sám nacházel ve smrtelném nebezpečí? To vskutku netušil. Zjevně by se pohled na druha v černé stal tím posledním v už tak krátkém životě. Kdo ví, jestli by vůbec cítil šíp, který by vnikl do těla. Kdo ví?

Modré oči jsou plné nefalšovaného strachu. Pohled směřovaný kamsi za něj, do prázdna na něco za ním. Lučištník. A pak se všechno seběhlo příliš rychle. Spád a konečný atak, takový, kterému však nemohl zabránit. Jak jen by si to přál. Šíp, který by mu skončil v zádech, prorazil si svou cestičku masem, našel svůj cíl v R. Projel košilí i kůží, jakoby byly z másla. Tyrova dlaň, která se zapírala o přítelovu hruď v oblasti srdce, jakoby snad měl moc, magickou sílu všemu zabránit, opravdu ho zachránit. V co doufal? Že mu snad vytáhne srdce z těla, aby mohl udělat... cokoli, úplně cokoli, co mu zabrání v tlukotu? Jeho zachránce, ta takzvaná troska, si to musela uvědomovat, věděl, že tady Tyra nechá. Bylo to vidět... V celé jeho osobě. A v očích.

V těch především.

I kdyby to Tyr nevěděl, nepoznal, jak to vypadá, když z něho mizí život... A to i za předpokladu, že by jen před pár minutami jeden sám neukradl. Tohle bylo něco neměnného, dnešní večer byl pro jednoho z nich posledním. Bezmoc, se kterou se pral byla odporná nepříjemná, jen ležet ve sněhu, vnímat to teplo, které vychází z těla druhého muže a vědět, že za chvíli nebude. Jen před tím... nezavírat oči.

Zmizeli. Odporní barbaři zmizeli a jejich koně spolu s nimi, to poznal podle dusotu, dopadajícího do sněhu a smíchu těch netvorů, kteří ho nutili platit.

"A co teď?" Prostá otázka a pak... pokus o postavení se, který se ukázal, překvapivě zdařilý, tedy aspoň zpočátku, jelikož v zápětí se Gill za chrčivého kašle zvrátil dozadu, jakoby se dusil. Tyr se zděsí nad tím pohledem, když kamaráda chytí, zachrání ho před pádem do sněhu a s neskrývaným zděšením, které ochromuje ústa jindy tak výřečná, snadno splétající jednu frázi za druhou, to vše se vytrácí, když s bezmocností, která ho leptá zevnitř, pozoruje, jak se přítel topí ve vlastní krvi asi jako v hluboké vodě. Takhle se musel cítit neplavec, který nezvládal tempa, pomalu klesal k úplnému dnu.

Jak dlouho to mohlo trvat? Vteřiny? Minuty? Hodiny? Nebo snad dekády let, Tyra probral jen ten fakt, že příteli dluží útěchu, pramalá splátka za život, který mizí. Útěcha před tím než ukončí krvavou lázeň. Otevře ústa jen aby je zase zavřel, na chviličku odvrátí zrak od výjevu a pak... pak se k němu vrátí, nechce vypadat jako sprostý zbabělec. On by si to nezasloužil. Ne teď. Ne tady.

"Co teď? Dočista a vůbec nic Gille, nic, co by sis pomatoval nebo snad potřeboval pomatovat. Třeba si ani nebudeš vybavovat to, co se dělo tady a teď bude to jen další z nočních můr, které ráno mizí, protože to přeci dělá nový den, zahání starou bolest. Zní to až moc idealisticky, já vím, v něco takového nevěříš, hloupé sny o ničem... Ale až se znovu uvidíme a ty budeš tak otřesně dotěrný, protože... tě přeci znám, ať se děje cokoli ty mě nenecháš na pokoji, tak proč v to zbytečně doufat, ale R, pokud ten tvůj bůh opravdu existuje, poslouchá tvoje modlitby, požádej ho, aby tě, byť jen na chvíli nechal s námi nevěřícími smrtelníky. Nebo aspoň s jedním z nich... Co by Orestes dělal bez svého opilého Pyladese..." Hlas se chvěje, je tichý, snad až důvěrný a Ry se musí naklánět k pomalu dohasínajícímu tělu. Zatímco se jedna ruka, ta která pevně svírala kopí, připravovala na poslední osvobozující ránu, ta druhá spočínala ve vlnitých kadeřích v konejšivém náznaku byly mezi prsty zachyceny jednotlivé pramínky a následně... vyklouzly, stejně jako život.

Zapad den slunce svit...
Vymizel z údolí z temen hor...
Odpočiň každý kdos...
Boží tvor...


A pak... tak, jak to vídal u Gilla vždy, když byl malý, umírajícímu příteli byl darován křížek, ochrana před vším tím temným a zlým, jelikož... Noc je temná a plná hrůz...

Nejdřív na čelo.

V lesa klín...
Padl stín...


Na rty. Jemný dotyk prstu, křížek, sotva pocititelný, jako šimrání pírka nebo motýlých křídel, když z nich stíráš pel.

Hasne již vatry zář..
Svatý mír...
Kráčí z hor...


A na hruď.

Tyrův zpěv se mění v broukání, oči se lesknou slzami, které prozatím neskanou, nezačnou tvořit cestičky na tvářích. Ruce se neskonale klepou a i přesto, Tyr rychlým pochybem, jakoby snad byl naučený probodne bruď člověka, který ho zachránil. Chrapotivý výkřik, modré oči vypoulené,  div nevypadnou. Zatne zuby, tohle musí dokončit, nerozplakat se. Hrot zbraně je vytrhnut z rány a znovu vražen. Teď už naposledy.

Věděl, že ho přítel nemůže slyšet, alkoholik, kterým tak pohrdal a nyní, se naklonil k uchu, jež už nic neuslyší, "brzy nashledanou, R..." až teď se rozplakal tělo se roztřáslo jako při nemoci, pláč, který byl spíše sýpavý, tklivý, jakoby snad ani nepatřil člověku.

Usíná boží tvor.

_________________

You and I ... Once we change everything, everything we know. The Dragon Blood is alive.

"I can learn... everything and I can everything know, R..." 

"Who cares about your lonely souls, friend?" 


"One more day before the storm!
 At the barricades of freedom...
 When our ranks begin to form...
 Will you take your place with me?"


avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 22

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sat Sep 30, 2017 3:24 pm


_________________

"Cause the night is dark and full of terors."



"Wake up, Gillan."


Will the world remember you when you fall? Could it be your death means nothing at all? Is your life just one more lie?
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Wed Oct 11, 2017 11:56 pm

V prvotních vteřinách ani netušil, co se stalo. Vytrhl polovinu šípu z toho, který vězel v jeho hrudi a přitom to necítil. Ne, prvotní vteřiny se zahalily do příjemného nevědomí. Dokázal promluvit, otázka, jež se mohla stát jeho poslední. Jakoby ten nádech ke slovu pohnul s ostrým hrotem a protrhl tu tenkou látku plíce, jež v sobě zadržovala jednu z částí životní energie. Bylo jich tolik. Tolik orgánů, tolik cév a žil i míst, jež museli zůstat neporušeny. V mnoha momentech stačilo málo. Jedna rána, jeden úder a z celé živoucí existence nezbylo nic. Nic, co by mohl mít své plány, sny či budoucnost. Duše opustí tělo a zbude pouhá schránka, snad památka na osobu, jež ji obydlovala.
Smrt - ta neúplatná služebná
Smrt - je lidem zřejmě potřebná
Stejně jako víno, hic i mráz

Trvala různě. Vteřiny, minuty, hodiny i dny. Mohla i roky. Ale nikdy nezapomínala. Nebyla ráda ochuzena. Ani když do její práce zasáhnou boží síly. Do těhle krajin teplo nepatřilo. Měl zde omezenou moc, zato ona byla rozšířená a mínila si vzít, co jí léta prchalo.
Smrt - věř mi, že já mám na to čich
Smrt se vždycky pozná na očích
Tak jak všechno, všechno, co je v nás

Ano, mohl to poznat, kdyby viděl svůj odraz na vodní hladině nebo v zrcadle. Ten temný stín, jež se prohnal zářivou modří, ta rozšklebená tvář smějící se němým smíchem. Ale on zůstal toho pohledu ušetřen. Mohl žít dalších pár minut v blažené nevědomosti. Adrenalin vyprchával, divocí zmizeli, mrtvola zůstala, stejně jako Tyr. Podíval se do jeho tváře a pramálo z ní poznával. Ty emoce, jež u něj byly cizí, nyní hráli v té bezchybné dokonalosti. Opět si položil otázku, jež si položil před několika lety - co ho změnilo?
Prsty sevřely sníh. I přes rukavice cítil mokravý poprašek. Nohy vytvořily dlouhé rýhy, když se vyškrábal nahoru. Bez odporu zvládl tři kroky, jen popošlápnutí, žádný jistý směr. Bezvýznamná chůze, která zahájila celý cyklus. Další nádech patřící k životu. Klasická, běžná věc, nesoucí sebou éterickou látku budoucnosti. Jenže ta se měla stát zkázonošem. A když temnota houstla, dokud nepokryla jeho oči, nenaplnila jeho nos a nezastavila jeho uši, tak že nemohl vidět, cítit, slyšet nebo utíkat, pomalu se vkrádala ta možnost, že je něco špatně. Organismus krachoval, poničená plíce se roztahovala a dotýkala stěn. Krev z ní odtékala, ale samotná harmonie selhávala. Nemohla nijak pomáhat srdci k chodu a její sestra nedokázala pomoci. Dívala se se zoufalostí, jak sourozenec krvácí a umírá. A s ní brzy umře i ona. Jedna bez druhé žít nelze. Věř, že pouze ve dvou dá se žít.
Nenápadné píchnutí v hrudi, rudá tekutina vytékající z kašlajících úst. Předklon, který ničemu neulevil. Ani ruce, které jej zachytily, nemohly změnit jasnou budoucnost jako nebe bez mraků. Chlad necítil, rozlévalo se jím teplo, jež proudilo pouze vnitřně. Naomak temnota vítězila.
Jedna ruka svírala jiné zápěstí, zatímco druhá se v pěsti tiskla k hrudi, kde se odvíjel zápas dobra se zlem. Nejdůležitější bitva života. Válka s finálním nepřítelem, jež vždy zvítězí. Nezvládal myslet, nemohl probrat své nejdůležitější okamžiky v životě, natož vzhlédnout k Tyrovi a vypravit ze sebe pár slov. Pozoroval sníh, ten bělostný květ, jež se barvil do ruda a ztrácel původní konstituci. Temnota zasahovala dál, tlak sílil a veškeré smysly se chýlily do konečného bludiště, ze kterého není návratu.
Prsty sevřely zápěstí přítele pevněji, přesto v něm chyběla síla. Byl to poslední pokus o vzepření se.
“Smrt je nerada ošizena.”
S cizím hlasem k němu doléhal i jeden známý, podivně zbarvený skoro až smutný. Slova se míhala a k jeho uším se dostávali jen krátké útržky. Nedokázal je pozřít, nezvládal jim zařadit smysl. Upoutala jej jen ta tónina, hlas, jež slova vypouštěl. To jediné se uchovalo. Z přítele zůstal zvuk a dlaň, ve které stále proudil život a když tomu bude Pán Světla přát, bude v ní proudit nadále.
“Pán Světla, karikatura v reálném životě, tvrdě se stavící proti přirozenému řádu světa.”
Smutné pro něj bylo uvědomění, že to něco slyší blíž a blíž, zatímco Tyra dál a dál. Ale on nechtěl odejít. Stále měl pro co žít. I když se mohlo zdát, že svým životem proplouvá a topí se v něm jako špatný plavec, ale bylo v něm něco, co mělo smysl, přestože jeho chování tomu nenasvědčovalo. Hrál si s tím a nemyslel. Každou pravdu si převrátil po svém, aby nemusel hledět sám na sebe do zrcadla. Vše, co mu kdy bylo řečeno nabývalo větších rozměrů, ale on po tom již nemohl sáhnout ani uchopit. Ztratil to či ztratí, proto musel učinit přítrž veškeré katastrofě a učinit aspoň něco. Minimum.
Smrt - slovo krátké jako nic
Smrt - jen hrana zazní ze zvonic
A pak už jen dlouhý, věčný klid

Vítr mu čechral vlasy či to nebyl vítr? Smysly naprosto otupěné, ani netušil, co je realita a co pouhý sen či snaha něco napravit. Hlava, jež se v záchvatu kašle otřásala, se zvedla nebo si tak smýšlel. Ruka, která jakoby mu už nepatřila, vyjela výš, aby se dotkla porcelánové tváře či jen éteru. Ústa, popraskaná, mrtvá, lehce přejely po těch cizích a zároveň známých či pouze blud ulevil mysli při té živoucí chuti rtů.
“Proč ne?” slova, hlesnutí nebo též myšlenka nikdy nevyslovená. Neměl tu možnost zjistit pravdu. Zato živě se k němu později začalo doléhati tichého zpěvu … zlomeného a zničeného. Stále známý, přesto vzdálený. Hřejivé teplo linoucí se z neživého předmětu, šeptající ozvěnou slova zpívaná.
Západ dne, slunce svit,
V lesa klín ... padl stín ...
Kráčí z hor …

Bolest, zřetelná a otupující. Vlhko, jež se jej dotýkalo, srdce, které šeptalo konečnou modlitbu a další pokus o minimum.
“Ty …” hlesnutí, mizející tón hlasu, jež utichl na dobro. Temnota jej vítala a otevírala svou náruč. Pár vteřin … pár posledních, ve kterých se mu přehrál celý život.
Smrt - nejkratší jméno podstatné
Smrt - na tu si platíš předplatné
Bez ní totiž nelze, nelze žít

Dětství, v němž prováděl své sestřičce naschvály, typické klukoviny, ale i popíraný fakt o malém klučinovi se zelenýma očima. Slova lhala, též jako mysl, ale srdce to vědělo. Otec vždy zamračený, kázající mu, snažící se z něj vychovat dobrého lorda a on ignorujíc jeho snahu. Přátelské pošťuchování s Kejdou nebo … Willemem. Nekonečné hlouposti i první počátky závislosti. Proč? Důvod nebyl. Poslední pohled na rodinu a jeho první setkání s Pánem. Noční hlídka. Nabručený strýc Alliser i Mormont, mračící se, přesto hledící na bratry jako na své syny. Mistr Aemon vykládající mu o hlídání draka. Bratři, hrabání latrýny a návštěvy hampejzů. Tyr, přítel i záhada v jednom. Další lež i popíraná skutečnost. Další odříkání, nechopení se šance, nevyslovená slova, jež obsahovala … smrt. Smrt.

_________________

"Cause the night is dark and full of terors."



"Wake up, Gillan."


Will the world remember you when you fall? Could it be your death means nothing at all? Is your life just one more lie?
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Tiyery za Mon Nov 06, 2017 8:23 pm

Vše bylo klidné, mrtvé a chladné. Vločky se snášely s línou galantností na zem. Tiché dozvuky blížícího se konce, slepí svědkové. Kdoví, jestli to byla pouze jeho představivost, odporná fantastní hra unavené mysli, ale hrál ji s přítelem. Fukotem větru se nesla slova jenž dokazovala nezvratitelné. Řezavý šelest, jež přicházel a vzápětí se vzdaloval i s větrem. A barva onoho hlasu? Tyr na něj později jen marně vzpomínal, jakoby se v jeho hlavě proti tónu a barvě vytvořil blok. Byl snad mužský? Nebo ženský?

“Smrt, ta neúplatná služebná…”

Na klidu bylo cosi, děsivého a odhadnout čas bylo prakticky nemožné, byl únavně pomalý, nicméně paradoxně utíkal příliš rychle, nedalo se ho obalamutit. Už ne. A Tyr se málokdy cítil tak bezmocný jako nyní, sžírání vlastního svědomí, že je ohrozil zbytečně, že za své činny neplatil on, ale tělo, které už nevykazovalo známky života, jeho druh jen sýpal. V tváři nebyl onen vyděšený tupý výraz, který viděl u Divokého. Ne, Gill vypadal snad spokojen sám se sebou, jakoby šlo o další z jeho trapných, nejapných vtípků. Fázování. Celá situace byla natolik rozporuplná, snad i absurdní, příliš neuvěřitelná než, aby nešlo o pouhý sen, chtěl věřit, že i tohle, skutečnost je zkrátka a dobře další ze snů, zaobalených v purpurovém oparu, ve kterých jakoby hořel. Chlad byl příliš opravdový, stejně jako křečovitý stisk ruky, ze které poskrovnu sálalo teplo.

“Smrt, je lidem zřejmě potřebná…”

Koukal se do prázdna, jasně modré oči se až příliš podobaly nevidomým duhovkám mistra Aemona. Uši neslyšely a ústa oněměla. Krev, jakoby se samovolně rozhodla, že tělo opustí, vsákne se do sněhu, jelikož Gill… ten krvinky nepotřeboval.Ostatně bílý ledový poprašek se začínal barvit do ruda.Zrovna tak, jak to viděl ve snu. ‘Nechoď dál, Tyre… Nechoď!’  Stisk zesílil a ten klidný výraz v tváři R nahradil jiný, snad se snažil něco sdělit, ačkoli ho vlastní schránka, kterou denodenně ničil s rutinní pravidelností už odmítala poslouchat. Něco končilo, aby jiné začalo, ale na úkor čeho? Koho? Gill mu nejednou vykládal, že jeho Bůh přijímá oběti za cenu něčeho většího, v tomhle byl rozdíl, Gill se neobětoval pro svého Boha, obětoval se pro jeho vlastní vizi, úkol, který považoval za důležitý. Snad si sám uvědomoval, že se život vytrácí, stejně jako krev se z těla vykrade i vzduch, z úst nebudou vycházet obláčky dechu. A pak… udál se zvláštní moment, takový, který mladým mužem otřásl a o kterém nevěděl, jestli pochybovat nebo ho zkrátka přijimout.

“Stejně jako víno...hic...i mráz…”

Jemný dotek prochladlých prstů, alabastrové ruky, byla stejně studená jako rty, které se otřely o ty jeho. Jednalo se o stejně důvěrné, milostivé gesto, jakým byl jeho křížek. Gill věřil a tak zkrátka, padal… s onou jistotou, že ho před temnotou nic nezachrání. Nezachytí. Za normálních okolností… jindy, jinde by se zhnuseně odtáhl, ale nyní ho počínání přítele spíš vyvedlo z jeho přirozeného klidu. Ledové jistoty, která byla neotřesitelná. Ale takto… Tyr nikdy nevypadal zranitelněji, zmateněji… citlivěji. Ústa otevřená v němém dotazu. Proč? Proč teď? Oči se stávají vířištěm purpuru a modři. Probíhá stejná fúze jako… no jako nyní. Utichne, když se ze zmodralých rtů vyderou slova, chrčivá a tak cize povědomá. Nahne se až k blednoucí tváři, bylo mezi nimi vskutku málo prostoru, mohl na tváři stejně cítit dech jako onu odpornou nasládlou vůni, jež vycházela z tlejících mrtvol. “Ty…” Pak skutečně doopravdy umlkne, utichne… Oči jsou skutečně mrtvé, nebylo možné, aby R z boje se zubatou vyšel jako vítěz. Ostatně, kdo před ní mohl utéci? Jen blázen nebo šťastlivec. A po tomto… Pochyboval, že Gill patří byť k jedné z domnělých skupin. Ale pro teď… Konec. Pro jednoho z nich.


Znáte ten pocit bezedné prázdnoty, která se nedá zaplnit? Jelikož, jakmile vymizel smutek, přestal si vše sám vyčítat, oči se staly zarudlými, štiplavými, v mrazu omrzly. Dočista utichl, jakoby místo jednoho mrtvého byli v zamrzlé pustině dvě němé mrtvoly. Zrak byl slepý vůči tomu, co zbylo z přítele, vyjevila se jen ta jedna rozšklebená tvář, člověk, kterému byla hlídka zavázaná, prý u něj měli dluhy… Nyní mu je splní. Všechny bez omezení. Jakoby ho zachvátilo šílenství, když se brodil sněhem s těžkým neživým nákladem. Zastavoval jen minimálně, neodpočíval, svědomí bylo stejně zžíravé, stejně tak touha po krvi, která vlévala do těla neznámou sílu. Neměl by se mstít, samozřejmě, pomstou se málo co vyřeší, ale po tom všem, toužil pouze po tom, aby zhýralec trpěl. Třásl se zimou a jakmile zastavil… Jednalo se o koloběh, na moment se tisknout k ledovému tělu jež tvořilo pomyslné pojítko s tím, co bylo a už nikdy nebude, skončí, jakmile dospěje k cíli i tato výprava. A pak pokračovat. Občasné pobrukování, melodie, skutečně neměl příliš daleko do toulavého šílence. Jen máločím připomínal toho chlapce, jestli byl před výpravou občas rozesmátým klučinou, nyní se z tváře stala maska uštvaného zvířete, šelmy, která větří stopu. Kreatura, která, kdyby mohla, tak bude chlemtat krev plnými doušky.

Ke Crasterovu stavení dorazil po pěti dnech, po pěti zdlouhavých dnech a ačkoli nejedl, v ty krátké chvilky, kdy si občas dopřával odpočinku, byl plně nasycen, v puse cítil tuhé maso, ale jak to bylo možné… to si nevybavoval. Ale nyní… S přicházející nocí se konečně dostával i on ke svému cíli. Sradlavé chatrči, která byla stále stejná, působyla melancholickým dojmem, jaký ho, již nemohl překvapit. Ale, co… Monstrum, které se přiživovalo na cizích životech bude brzy zdlouhavě umírat, postará se o to, aby žebral o rychlý proces. Ačkoli se do kutlochu vkrádal jako zloděj, unavená děvčata, Crasterovy ženy a dcery neprobudil. Však on je probere… až ryk jejich otce, který ony samy budou pokládat za rajskou hudbu. Jen nad tou představou, jež bude brzy zrealizovaná se mu ruce třásly nadšením. Gilla posadí na dřevěnou vyřezávanou sesli jako na trůn, přeci jen… to on byl svědkem krvavé oběti. Jen on mohl zrůdu v lidské kůži obhájit, ale co z něj zbylo… jen slupka z bývalého ochránce Zdi. Byl jedním z mnoha, které donutil trpět a teď… všechny mu je vyjmenuje, seznam osob, které měl na svědomí. A těch ostatních… které zahubit mohl. Delší olověný tesák, který mohl jen těžkou posloužit jako zbraň, zbraň se nosí na nepřítele, na na podsvinče, které chcete podříznout.

Tiché kroky k rozložitému lůžku, na němž se Craster povaloval v kůžích. Jen minimum toho bylo zahaleného a vedle něj poklidně oddechovalo jedno z děvčat. Usedne na kůži, beze slova pozoruje odpornou vrásčitou tvář, kterak se usmívá, cítil se v bezpečí, tak proč by se neusmíval. Hrotem čepele mu zajede pod ucho, aby úsměv rozšířil, přičemž se kolenem zaryje do jedné povislé ruky, dost možná ji pod sebou drtí, s určitým zalíbením pozoruje čůrek, který se tvoří nad úsměvem od ucha k uchu. Na tváři se mu objeví menší poloúsměv, když se rozevřou vylekaná prasečí očka a to ve chvíli, kdy takřka dokončí svou cestičku k protějšímu ušnímu lalůčku. V kůži se nimrá, hrabe, nožíkem a ránu tak rozšiřuje, ve chvíli, kdy se pokusí jeho sviňátko vykřiknout, začít nadávat se na něj nevinně usměje a dá si prst na rty. “Teď mluvím já… Víš, co jsem ti slíbil, pokud se uvidíme příště… zabiju tě a jak vidíš, tady jsem… svoje slovo plním, když ho někomu dám. Teď od tebe uslyším, co jsem měl já, hloupá rána najít ve vypálené vesnici.” Odmlčí se a začne hrotem kroužit na víčku jednoho očka, tedy to, které slabounce poškodí, v případě, že ho selátko přeruší. Jednoduchá pravidla hry. “Pak mi řekneš, kolik Vran přede mnou jsi tam zavedl, ber to tak, že pokud budeš mluvit ty, přijdeš jen o články prstů, jestli ti budu muset pomáhat… poradím si jinak. A aby ses mohl připravit na svou popravu, jelikož přísežníka nečeká jiný osud, mám pro tebe připravenou vskutku poctu. Vy Divocí toho vydržíte hodně… jsem zvědaví, jestli se poloviční divoký, dřív posere nebo pochčije.” Opět úsměv, přemíra purpuru v očích je teď vyloženě patrná, jak vidno, pravá podoba mladého draka se dere na povrch. Tázavě na svoji oběť přátelům pohlédne, začne? Nebo mu snad má pomoct, naučit ptáčka zpívat?

“Nic ze mě nedostaneš, ty přihřátej šuline, můžeš táhnout do řitě stejně jako Mormont. Budeš pověšenej, jen za ty sračky, který ti vycházej z huby, komouši přiteplenej!” Slina na tváři je patrná a jediná odezva z Tyrovi strany… když šulin… tak šulin. Zatímco troska řeční, pohrává si s nožem a nejenže zavadí o onu citlivou kůžičku, ale bleskově mu nožem zajede mezi nohy a poměrně obratně do toho místa bodne. Jednou, dvakrát. Odpovědí mu je chrčení, funění a potlačovaný vzlik. Stejně tak hlasitý výkřik, který skutečně nemá do chrochtání daleko. Opravdu. Do svině neměl daleko. Znuděně otře zkrvavenou čepel do kožešiny zatímco se ochromený Craster pokouší vzteky sápat na jeho maličkost, aby mu třeba rozbil hlavu, již nepoužitelné rozmnožovací ústrojí mu kolínkem přitlačí k pelesti. Jak bolestivé. “Takže… pokračujem po tvém malém výstupu… Neopakuji se, chci slyšet odpovědi na otázky. Hned. A tuším, že tam dole něco k odbavení bude... “ Zavrčí mu do obličeje, sliny si z tváře setře a vyzdobí jimi vyděšený ksicht, který stejně jako Gill smrt očekával.  

A vskutku, ptáček prozpěvoval, přesně to, co chtěl slyšet, Craster byl přeci jen zbabělec a teď snad doufal, že s ním Tyr skončí rychleji nebo se mu nad nebohým pedofilním dědečkem snad zřelí. A ony články… dostal se i k prstům na nohám. Nyní mu z nich trčely jen pahýly, ty zbytky po prstíčkách, kterými dřív byly. Jak smutné, Crasterovi družky svého chlebodárce sice slyšely, skuhrat a žebrat o smrt, volal i je, jmény, která se mu nyní překvapivě vybavovala. Ale nepřicházely. Proč také, snad na něj pohlížely i s určitým vděkem jelikož jakmile s výčtem skončil, Tyr se k němu sklonil a ačkoli se díval mimo něj na osobu, která seděla vyvalená na Crasterově trůně zašeptal mu, ještě poslední jméno. To nejdůležitější. Měl by přeci znát člověka v jehož jméně bude trpět jako nikdo před ním… a nikdo po něm. A pokud existoval očistec, on mu jej dopřeje.

Gillanoir Thorne… A než mi začneš nadávat do tupých Vran, jelikož o jazyk tě navzdory všemu nepřipravím, chci tě slyšet křičet, protože jsi slaboch… Věř, že tě zabije už čtrnáct let mrtvý princ. Aegon Targaryen.” Zatímco k němu mluvil k tomu tělu, které už bylo tak ochablé a povolné tak se zvedal a pak… pak ho z postele zkrátka skopnul. Naznačil dvěma jeho dcerám, aby ho chytily za ruce, přeci jen po tom, co si prožil byl příliš mimo než, aby se snažil trápit. Chérie byla v pokleku, jen čekajíc než se vyderou ze zad křídla. A proč orlí… nazvěme je dračími.

Zarudlá čepel zajela do kůže, jakoby byla z másla, to byla chvíle, kdy se začal odsouzený třást, Tyr se bál, že snad omdlí, musel postupovat, rychle obratně, když odhaloval páteř, dračí záda musí být členitá, vyhublá. Nad skřeky, které se linuly z hrdla nebožákovi cítil prazvláštní uspokojení, přeci jen, v každém se skrývá krutost. A teď žebra. Drak potřeboval křídla, rozevřená jako v letu, na rukách mu zůstávala krev jeho nového dráčka, když s žebry složitě manipuloval, byl začátečník, takže menší chyby, které působili jeho oběti jen větší bolest… těm se zkrátka nevyhnul. A v závěru… Ano, plíce. Vypadala přesně tak, jako když mu je mistr Aemon ukazoval na obrázku a teď… teď byla položená na ramenou. Křik, který časem splýval už ani nevnímal. Jen si sám pro sebe zamumlal. “Tak vidíš, R… nakonec došlo na tvá slova.” Obalen krví… masem a vlastním potem… teď už jen pokračovat ke Zdi. I s prázdnou schránkou. Nutno podotknout, že cesta byla o dost snazší.

A jak se blížily mříže ve Zdi… připadal si jako nový člověk.

Jiný člověk.

_________________

You and I ... Once we change everything, everything we know. The Dragon Blood is alive.

"I can learn... everything and I can everything know, R..." 

"Who cares about your lonely souls, friend?" 


"One more day before the storm!
 At the barricades of freedom...
 When our ranks begin to form...
 Will you take your place with me?"


avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 22

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Gillanoir Thorne

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Můžete odpovídat na témata v tomto fóru