Příběh - Anneliesse Rayne

Hluk a smrad veľkomesta vnikal tlmene cez zatvorené okenice. Ľudská vrava, pach výkalov a varných stánkov zmiešaných do jedného ju dráždilo v nošteku. A ten pach, ktorý prichádzal spod škáry dvier... Hlboká noc v Kráľovom prístave nikdy nebola záruka nočného pokoja. Hlavne nie v hostinci. V tak veľkom a lacnom, ako bol na ulici Blší zadok. Všade na okolo lacné putiky, ešte lacnejšie ženy, lákajúce medzi svoje bárs akú háveď, len nech zaplatia. Pretrela si unavene oči. Bola tma, ale zároveň i hluk. Smiech zmiešaný s hlasným spevom opitých mužov i žien, prichádzajúcich z dolného podlažia hostinca. Posadila sa. Bola ešte rozospatá. Tie zvuky k nej doliehali tlmene, no začali byť stále zreteľnejšie. Na stolíku už nehorela ani sviečka. Tma, v ktorej videla len nejasné temné obrysy. Kde je? Zvraštila vystrašene svoje obočie. Prešla si rukou po spotenej tváričke, aby z očí vyhnala únavu. Posadila sa, znova obzrela vôkol seba, akoby niekoho hľadala. Hľadala. Veru že hľadala. A keď tú osobu nevidela, len tie strašidelné tiene, tenkú prikrývku stiahla úplne k sebe. Až k svojmu malému nošteku. Roztrasené očká malého dievčatka, ktoré vidí strašidlá v tme. Jedno sa k nej možno už blíži. A ďalší sa schováva pod posteľou. A jeden už možno stojí za dverami. Strašidlá, ktoré berú na seba podobu ľudí. Žien, i mužov. Strašidlá, ktoré si ju každú noc dokážu nájsť, i keď prekročila tak veľké jazero, ako je Tenké more. Myslela si, dúfala, že ich zanechala v Essose. Ale detský strach je silnejší, ako ten dospelý. Zachvela sa. Zakňučala. Potichu, dúfajúc že ju nik nepočul.
- Ocko... ? - zakňučala znova tenkým hláskom. Jej strapaté vlasy padali do tváre, lepili sa do spotených pramienkov. Zafňukala. Chcela byť statočná. Ach tak veľmi chcela byť statočná! Potlačiť slzy a zahnať temné tváre z minulosti. Ticho. Len vrava, len hluk opitých ľudí. Smiech, spev, znova smiech. Stiahla k sebe svoje malé nožičky. Viedla sama so sebou vnútorný boj. Má vyliezť? Ale čo ak ju niečo spod postele chytí za nohu? Čo ak vyjde dverami a uchmatne ju nejaký muž? Z jej pier vyšiel horúci vzduch. Jej telíčkom ešte stále zmietala horúčka, ktorá nie a nie ustúpiť. Hlava dunela, šla prasknúť. A s príchodom plaču to bolo stále horšie. Dýchala prudšie, no mala pocit, akoby sa jej pľúca tým vzduchom ani nenaplňovali. Po jej ubolenej tváričke stiekla slza. Teplá, možno až príliš.
Ľahla si späť, stiahla na seba prikrývku, aby sa mohla pod ňou celá schovať. Stiahla k sebe nohy. Silno, dávala pozor na to, aby jej spod periny nič netrčalo. Svet bol ponorený do tmy, do nejasných zvukov. Chvela sa, bála sa. Plakala. Potichu si pri tom hrýzla pery. Stonala, chvela sa. Hlava ju bolela čím ďalej tým viac. Až mala strach, že jej vybuchne, že jej praskne a ona zomrie. Zažmúrila svoje očká, tiekli jej slzy.
- Kde si...? Prosím kde si...? - šepkala dookola ako nejakú modlitbu, ktorou by dokázal Andreya privolať k sebe.

Dostat se zpět do Západozemí bylo až překvapivě jednoduché, normálně by mu takové pozitivní zjištění vyvolalo úsměv na tváři, nicméně zdraví jeho svěřenky se nezlepšovalo. Zážitky, které si vytrpěla, se k ní navracely, ve chvíli, kdy se snažila usnout, zavřít oči, jelikož spánek… to je nejlepší ranhojič. Klepala se, křičela ze spánku, trápilo ho to a zas a znova ji opakovaně ujišťoval, že je v pořádku, že je jeho malá holčička v bezpečí. Snad tím přesvědčoval i sám sebe. Mohl jen hádat, jak dlouho to bude Crossovi trvat, než za ním pošle někoho ze svých přizdisráčů. Pokud se něco o Králi vrahů naučil, byla to ona drobnost, že se svých hraček nerad vzdával a jeho především. Byla to jeho vlastní hloupost, úspěšný šachista pro jednou dostal šach od své vlastní dámy. A nyní… Schovávali se v jedné z hospod, přišli do ní v bohatě zdobeném oblečení jako jedni z lepších měšťanů, tatínek, který svému malému broučkovi ukazoval krásy tuláckého života. Stačilo se příjemně pousmát na otylou hostinskou, prohodil s ní pár slov a brzy na to byli ubytovaní v zapadlém špatně udržovaném pokoji s jedním malým lůžkem. Eli prakticky hned zalehla, chvíli si s ním povídala, ale jakmile se ozvalo klidné oddechovaní, Drey ji hodnou chvíli pozoroval, aby se ujistil, že se děvčátko jen tak neprobere. Pak z menšího vaku vytáhl záplatovaný kabát, omšelý klobouk s propadlou krempou, zkrátka šupácký úbor, obojí bylo srovnané do co nejmenšího balíčku, který nezabíral přehnaně moc místa. Odcházel z pokoje jako dočista jiný muž. Kulhavý a pravděpodobně postarší muž, příliš se lišil od toho mladíka s usměvavou tváří, nyní mu do obličeje vidět nebylo. Čekalo ho smlouvání o to nejnutnější, obvazy, makové mléko, sušené maso, chleba, kabátek a lepší boty pro Eli. Hodlal se s ní vypravit na sever, na severu mohli být v relativním bezpečí, maličká se zotaví, jak psychicky, tak fyzicky a pak… Kdo ví. Jejich cesta byla ještě dlouhá, však dobrodružství teprve začínalo. S vakem plnějším, jelikož to, co neusmlouval, se mu podařilo nenápadně zrekvírovat.

Přidal do kroku, odhadoval, že víc jak půl hodiny od jeho toulání uběhnout nemohlo. Trochu změnil své ošacení, nyní nekulhala, poměrně v klidu si vykračoval, také klobouk měl nasazení jinak. Zkrátka a dobře malé detaily, které však dokázali vytvořit zcela novou osobu. Ani nyní si ho nikdo nevšiml, je nepsaným pravidlem, že pokud nevypadáte nějak… zvláštně nebo příjemně, pozornost na sebe nestrhnete. Proč by si někdo srovnával kulhavého starce s příjemně vystupujícím měšťanem a naopak. Hostinská měla frmol, prakticky bez povšimnutí se dostal zpět do potemnělého nevlídného pokoje. Byl stísněný, měl z toho místa nepříjemný pocit, však se nezdrží dlouho.

Plakala, úpěla, jako poraněné zvířátko, králíček, který se skrývá v houštině před dravcem. Jediné, co spod přikrývky viděl, byla čupřina vlásků a povystrčená nožka. Opatrně přišel k pohovce, aby maličkou nevyděsil a nožičku schoval pod peřinu. „Jsem tady, broučku, copak jsem ti neříkal, že tě nikdy neopustím?“ Lehl si do postele za ní, přičemž Li opět s veškerou opatrností a ohleduplností, jakou jí předchozí… dospělí neprokazovali, vtáhl do obětí. Prosté gesto, avšak maličká si zvykala na veškeré maličkosti. Prsty jí na záda kreslil obrazce, zatímco jí šeptal, jejich zaběhlý rituál, když jsi mluvil potichoučku, strašidla tě nemohla slyšet, měla ráda křik a strach. „Co se ti zdálo, Eli? Zase ten sen? Zlí lidé jsou daleko, dostali jsme se od nich, víš, když jsme se dostali na tu velkou loď, zlí lidé se neznají s hodnými kapitány, kteří by jim pomohli nás dohnat.“ Odmlčí se, aby mohlo děvčátko promluvit, mimoděk se dlaní dotkl čela, jestli horečka ustoupila a třas… snad polevil. „Něco pro tebe mám, talisman pro štěstí. Víš, co je to talisman?“ Pokračuje v tiché rozmluvě s dívenkou, když byla s ním, okolní starosti, jakoby snad ani neexistovali, šly stranou. Měl úkol a věřil, že ho splní, Eli potřebovala rodinu, zázemí. Obojí jí byl schopen dát… S menší pomocí. Nepochyboval, že dravec, který číhal ve tmě už zavětřil stopu a hnal se po ní. Zuřivější než, kdy jindy.

Čas. Ten tu zastal. Nebolo tu žiadne potešenie, nebola tu žiadna opora. Tá ochranná náruč neprichádzala a každý nádych bol pomalší, horší ako ten druhý. Čas, ktorý sa naschvál zastavil, aby démoni z minulosti mohli obliehať myseľ tak malej, tak nevinnej bytosti, akou bola. Zvuky. Tie z dola. Z hostinca, ktoré sa spod dverí linuli k nej, postupne menili na šepot. Tichý, zákerný šepot. Počula tie hlasy. Zreteľne, i keď im nerozumela. Smiech muža sa premenil na slastný ston, celá sa zachvela. Fňukla, prižmúrila viac oči. Minúta bola dlhá ako celá večnosť. Kde je tak dlho? Naozaj ju tu nechal? Sľúbil predsa, že nikdy neodíde. Sľúbil. Prisahal. A teraz? Teraz tu nie je. Ten veľký rytier, ten otec, ktorý má ako hrdina chrániť svoju malú dcérku pred nástrahami sveta. Ten hrdina, ktorý má vpadnúť do izby a svojim žiarivým mečom rozsekať tie blúznivé vidiny. Prichádzajú z horúčky, prichádzajú z tmy. "Elie... Elie... moja sladká Elie. Tvoja krása bude moja..." Šepkal vietor, ktorý cez škáry v okne zablúdil až k nej.
Zvuk otvárajúcich sa dverí a ona takmer svoj moč pustila do postele. Stiahla vnútornosti, stiahla viac seba. Stiahla svoju ducha hlbšie, aby to nevinné dievčatko v sebe mohla vo svojom vnútri schovať. Aby sa k nej nik nedostal. Otvorila oči, no nič nevidela. Iba počula. Kroky. Prichádzajú smerom k nej. Je to muž? Je to žena? Prišli si pre ňu? Sú opitý a oni vedia že je tu. Sú opitý a nadržaný. Vedia že je tu jedno mladé vtáčatko, ktoré sa nevie brániť. Sladké, mladé mäsko. Ako úžasne by im chutila! Srdce bilo ako zvon. Tak nahlas, tak bolestne, že už ani nevedela, či ju viac bolí hlava, hruď alebo celé telo. Zahryzla sa plnou silou do spodnej pery, aby nevydala ani hlások. Zmeravela, nechcela sa ani pohnúť. Možno ju v tej tme ani neuvidia. Budú si myslieť, že tam nie je. A potom... potom odídu. Ano! Ano! Isto tak bude. Kroky odídu, dvere sa zatvoria a...
Slzy jej vybehli. V malých potôčikoch stekali po tvári, keď pocítila, ako sa niekto dotkol jej malej nohy, ktorá bola následne schovaná pod teplú, prepotenú perinu. Tá sa nadvihla. Zažmúrila silno oči. Ak to má prísť, tak nech rýchlo. Nech to ani nevidí. Len nech to rýchlo prejde. Ten hlas... ten pocit, keď to všetko opadlo. Keď sa náhle všetok ten strach a zúfalstvo rozplynulo... Ako ranná hmla nad jazerom pri silnom vetre. Natiahla k nemu ruku, svojimi prstami krčila oblečenie, ktoré mal na sebe. Pritúlila sa, zároveň ho ťahala k sebe. Konečne. Prišla tá ochranná náruč, ktorá nedovolí, aby sa jej dotklo zlo tohto sveta. Tá náruč, ktorá dokázala odohnať všetky útrapy a priviedol jej duši ten vytúžený pokoj. Pritúlila sa k nemu tak silno, až sa mohlo zazdať, že s ním chce splihnúť v jedno. Nepočula čo povedal. Jeho slová sa k nej nedostali. Cítila iba jeho prítomnosť, cítila jeho vôňu. Zalapala po dychu, potom plakala. Trhavo, každý nádych bol ťažký. Priam lapala medzi slzami po dychu.
- Sľúbil si... sľúbil si... - dostala napokon zo seba, keď sa už postupne začala upokojovať a vnímať svet okolo seba. Znela vyčítavo. Veď ktoré dieťa by nevyčítalo svojmu rodiču, že nebol na blízku, keď ho najviac potrebovali? Upokojovala sa. Andrey to mohol cítiť na jej dychu a počuť, keď že jej plače prešiel už len do občasného fňukania, ako sa snažila vtiahnuť do seba svoje soplíky. Celú tvár mala zabrindanú. Od sĺz, od soplíkov a slín, ktoré vyšli z jej úst počas toho srdcervúcneho plaču. Zdvihla naňho svoje červené oči. Usmiala sa. Och a ako krásne! Ako žiarivé slnko po besniacej búrke. Obtrela sa oňho maznavo tvárou.
- Talizman...? - položila mu otázku tichým hláskom. Znela hlúpučko, ale zvedavo. O talizmanoch už čosi počula. Pre každého je talizman niečo iné. Ale... možno myslí iný talizman. Zaváhala. Mala by mu odpovedať? Čo ak mu povie niečo hlúpe? Už i tá otázka vyznela dosť hlúpo. Zamrkala očkami, z ktorých ešte stekali slzy, avšak neplakali. Boli to také dozvuky. Posledné slzy, na ktoré sa zabudlo. Sledovala skúmavo siluetu jeho tváre. Stále viac a viac opúšťala ten zúfalý, plačlivý stav. Onedlho sa upokojí a počas rozhovoru možno znova zaspí. A snáď už na dlhšie...

Krčila se pod pokrývkou ve snaze s ní dočista splynout. A to i ve chvíli, kdy zakryl vyčuhující prsty. Schovat se a už nevylézt… A vlastně ne, po chvíli spod pokrývky vykouknou dvě veliká očiska. Stále se nezbavila plachosti a prchlivosti. Věděl to, poznal, že vyčkává na moment, kdy se ze svého snu probere a objeví se zpět… nu v pekle. Kde jinde. Trvalo jí to než v něm poznala muže, kterému říkala ‘papa’. Vyzáblé kostnaté tělíčko pro něj nebylo žádnou zátěží. Byli si nyní natolik blízko, že mohl cítit pod bradou temně hnědé vlásky, jež se jí stáčeli kolem hlavy jako neposední hadi. Stejně tak drobné prsty, které se ho držely s překvapivou pevností, kterou by u drobečka, jakým byla Eli jen těžko očekával. Paže objímají její tělíčko, ačkoli to není potřeba, sama se k němu tiskne, jakoby se z nich snad mohlo stát jedno tělo, mohla se zmenšit a ukrýt se v klopě Dreyova cestovního kabátu. Nevnímala, ani on příliš nevnímal, co jí říkal, orientační byl především tón hlasu, který dovedl stejně dobře potěšit, uklidnit, navodit pocit bezpečí jako vydeptat do nepříčetnosti. Stejně jako pevné obětí ji i uklidňující hlas byl ujištěním, že jsou daleko od zvěrstev, kterými musela projít. Jako správný rytíř musel svou malou princeznu chránit před bubáky.

“Já vím… A jak víš, sliby se plní, tatínkové dcerkám nelžou.” Pobroukne jí tiše do ouška, jež vykukovalo z kadeří. Pohupoval s ní, zatímco si pobrukoval popěvek nějaké ukolébavky, snad zcela náhodně vymyšlené. A pak konečně skončí dcerčiny výčitky, bouře se přežene, je jí konce stejně nenadále jako… jako třeba jarní plískanice. Natahování. Posmrkávání. Ale v závěru vidí jen zarudlý obličejík, oči září jako vždy, když je vše v naprostém pořádku. Palcem stírá slzavé cestičky a když se na něj usměje, tak, jak to svede jen dítě s veškerou svou nevinností, očekáváním, že po dlouhé noci vysvitne slunce. Eliin pohled na svět v tomto ohledu stále nebyl zničen, nepozbyla své dětskosti, čelo se nekrabatilo, tváře, přestože byly propadlé a s nepěkným šrámem nenesly jiné známky toho čím si prošla. Jiné osoby v její situaci by měla ona křídla dětství dávno zlámaná. Rty se dotknou čela, těsně nad mezerou v místě, kde se děvčátku klene obočí.

“Ano, talisman… Víš, Eli, to je buď člověk nebo věc, která ti přináší štěstí, taky dokáže odehnat bubáky a zlé lidi, odhání noční můry. Když budeš mít talisman, nebudu se o tebe muset bát ani, když s tebou na chvilku nebudu, protože budeš v bezpečí.” Zatímco k ní mluví opět tím důvěrným hláskem, kdy se mu oči nadšeně lesknou, jakoby spolu zrovna vymýšleli nějaký opravdu skvělý žert, sundá si z krku koženou šňůrku, na které je všeho všudy jeden jediný kamínek, který, pokud se dobře koukáte je snad utkaný ze zářivě bílých žilek. Jakoby zářily do tmy. Na šňůrce se jen tak pohupuje ve vlastní oběžní dráze. “To je kousek hvězdy, Eli. Občas spadnou na zem, aby mohli zářit také pro nás, tahle se utrhla z oblohy stejně jako před ní její sestřičky, jednoho večera ji našel chlapec, Regulus, dal mi ji, aby mi nosila štěstí a vidíš měl pravdu… Přivedla mě k tobě. Teď to bude tvůj střípek z hvězdy, dáš na ni pozor?” Zatímco vypráví pozoruje její tvář v tom výrazu je cosi… nepopsatelně vážného. Ale to by byl přeci jiný příběh. Krouživí pohyb hvězdy ustane a přívěšek… spočine v dívčiných dlaních.

Verila mu. Ale aj nie. Chcela, ale nemohla. Krásny príbeh pre malé deti. Pre tie hlúpe, naivné dievčatká, ktoré si myslia že budú princezné a rytier pre nich príde na bielom koni. Že iba kvôli nim vychádza slnko a padajú hviezdy z čiernych nebies. A napriek tomu... napriek všetkej tej vnímavosti a vedomosti, že rozprávka o padnutej hviezdy je len rozprávkou ho počúvala so zatajeným dychom. Počúvala ho zvedavo, užasnuto, Akoby to bola číra pravda. Veď... prečo by aj nemohla? Prečo by nemohli padať hviezdy aj kvôli nej? Hoc nie je princezná, hoc si pre ňu nepríde žiaden rytier na bielom koni, ale jedna hviezda kvôli nej padla. A kto vie... možno neskôr príde všetko ostatné. Možno neskôr, časom, i jej život bude ako z rozprávky. Len tomu treba dať čas. Pozerala ho svojimi veľkými, nevinnými očkami. Boli podliate krvou, mala pod nimi čierne kruhy. No napriek tomu žiarili, ako letné slnko nad Dorne.
Slzy zmizli, usušila ich rozprávka. Usušila ich nádej za lepšou budúcnosťou a hlavne ich usušila tá ochranná náruč osoby, ktorá ako jediná so svojou prítomnosťou dokázala odohnať všetky nočné mory, tie príšery ktoré si ju vždy našli. Ale dnes večer nie. Už nie. Nikdy sa k nej nedostanú, lebo ju bude chrániť bledé svetlo padnutej hviezdy. Pootvorila slabé pery, aby čosi povedala. Žiaden hlások, žiadna myšlienka. Len udivený, neveriacky výraz. Akoby držala vo svojich malých rúčkach lesnú vílu. Odtiahla sa od neho, posadila na posteli. Nohy stiahla pod seba, ani nevie ako sedela, len sedela. Zhrbená, nemá. Malý talizman držala v dlaniach tak opatrne, tak ostýchavo, akoby držala nový, krehký život.
- Nikdy ho nestratím. Sľubujem - povedala šepkajúc, potichu. Tak potichu, až mala strach, či tie slová nevyslovila iba vo svojej hlavičke. Možno tomu verila a možno nie, možno je skutočný zázrak alebo hra znavenej mysle, ale mala pocit, že ju tá padnutá hviezda z oblohy príjemne hreje na dlaniach. A ten pocit... ten hrejivý pocit sa pomaly rozlial do jej tela, vošiel do každého kúta jej rozbitej duše. Vytesnil, odohnal strach i bolesť, dokonca akoby ustúpila horúčka. Nebola to pravda. Bola to jej detská predstava. Bola to nádej, ktorá priniesla falošný pocit uzdravenia ako na duši, tak i na tele. Odtrhla svoj nevinný, hlboký pohľad od hviezdy, ktorú schovala medzi skrčenými prstami. Stiahla si ten kamienok k sebe, pritisla k svoju srdiečku.
- Aj ty máš talizman? Ktorý ťa vždy ochráni? Kto ťa bude teraz chrániť? - kládla mu zvedavo, ustarostene otázku. Má oňho strach. Veď vie ako to vo svete chodí. Videla už toho mnoho. Vie že muži bojujú a umierajú, aj keď to nikdy na vlastné oči nevidela. Ale počula. Znova si ľahla, pritúlila sa k nemu. Pošúchala svojimi malými nožkami. Robila to vždy keď bola veľmi unavená a chystala zaspať. Horúčka stále neustupovala, ale ani nezhoršovala. Zatvorila oči, nech si ju môže nájsť spánok. A sny. Krásne sny. O padnutej hviezde a rytieroch, o láske a šťastí. O ockovi, ktorý ju stále ochráni.

V čem se jeho malá tolik lišila od běžných dětí? Bylo to prosté, někdo na sejmutí pelu, oné neviditelné vrstvičky nevinnosti čeká celý život, jakmile se to stane, je na hrůzu skutečného světa připraven. Ale jeho malá Elie? Kdepak, křídla se zlámala dříve než mohla vůbec pochopit, jak se létá. Naplňovalo ho to vztekem. Dreyova výchova, popřípadě její začátky spočívali v malých paradoxech, bych schopný jí říct neotesanou pravdu bez příkras, jelikož právě pravdu upravovat… To bylo k ničemu, velmi dobře věděl, co se stane, když je člověk nejistý. Přijde o tvář. A jindy se vším nakládal opatrně, proč by nemohla věřit pohádkám? Proč by nemohly padat hvězdy jen pro ni, aby zastínili sluneční svit, který veškeré sny odhání a světu dává skutečných kontur, tvarů a barev. Jakoby chtěl její dětskou dušičku znovu probudit k životu, vrátit jas do posmutnělých očí, ten překvapený výraz, záblesk v tvářičce, když dojde k novému objevu. Mohlo jít o titěrnost, zcela běžnou drobnost, ale od čeho jsou děti. Mají ojevovat, nové, nepoznané. Eli se musela naučit, že ten velký děsivý svět si i pro ni nachystal mnohá překvapení, jež jen čekají, aby byli nalezeny. Pokud ho něco naučila tak onen neznatelný rozdíl, který vidí jen ten, kterému se pod ochranu dostane malé děvčátko. Dají se dělit do tří skupin, ty, které očekávají, že s nimi budete jednat jako s dospělými, následně ty, které dětským botičkám neodrostli a poslední vůbec nejširší skupinka a sice ty, které se ještě nerozhodly, do kterého z táborů patří a jsou stejnou měrou dospělé jako naopak něžně nevinné. Eli se mohla pyšnit tím, že patřila právě do poslední skupinky.

Třas zmizel, stejně tak vzlyky a on věděl, že je dobře, jak k sobě tisknul malé tělíčko, objímal ho jako ten skutečný poklad, ten, který se neskrýval v padlé hvězdě popřípadě v mizerných vzpomínkách na minulost byl i on konečně spokojený, modré oči jakoby ztratily tu pochmurnou clonu, jež se občas objevila, když vzpomínal, výraz pozbyl uštvanosti. Už nehledal. Teď bylo tady. Přítomnost, která by mohla být mnohem pestřejší než si mohl přát. Stačilo jen uzavřít poslední z předchozích kapitol, aby mohl začít novou. Pokud se lidi dělili do rodů, kast či podle barvy pleti, stali se z něj a Eli překračovači. Pro ně vyznačené hranice nic neznamenaly, v jejich případě se měnily v nicotnost.

A pak to konečně viděl, ten udivený, překvapený a vlastně dočista uvolněný výraz, který se jí ve tváři objevoval leda, když spala, když její mysl upadala do nevědomí, byla příliš unavená než aby se jí zmocnili ošklivé bludy. “Dám ti ho kolem krku, ano?” Promluví k ní stále stejně potichu, aby nezničil tu kouzelnou chvíli, provázek byl dostatečně dlouhý, aby jí nemusel hvězdu brát a oba konce šňůrky jí byli uvázány kolem krku a uzel následně schován pod vlásky. Musí se opět pousmát nad tím, co zapřičinilo její proměnu. Vlastně jí nelhal, i on věřil, že hvězda přináší štěstí a ochranu ať už byly všechny ostatní pravdy a polopravdy jen vylhané, malý diamant byl jedinou hmotnou věcí.

“Nemám… Ale mám svoje štěstí a to mi stačí. Pokud budeš ty zdravá, šťastná a v pořádku, tak budu šťastný i já. Je to velké poslaní, dělat šťastnými ostatní jen díky tomu, že jseš.” Odmlčí se, slůvka, která jí šeptal do kadeří, nestávalo se to příliš často, že by s ní mohl mluvit, první dva týdny, co se o ni staral byly vůbec nejnáročnější, pro ně oba, malá byla ve špatném stavu, bál se, že zraněním, jak psychickým, tak fyzickým podlehne, že bude muset to drobné tělíčko pohřbít, to by bylo na celé jeho zradě nejhorší, kdyby o vše, co měl přišel dočista zbytečně. Ale, jak se ukázalo děvčátko, které nemělo vůbec žít bylo zřejmě houževnatější než mohl doufat. Horečky byly stále velkým nepřítelem, ale z toho nejhoršího se dostala, cestování bylo stále víc než krizové, nejen kvůli zdraví jeho holčičky, ale taktéž kvůli člověku, který je chtěl nalézt… a mohl, kdyby chtěl. Andy si zrovna ohledně něj nedělal zbytečné iluze. Jeho kroky se nedali snadno pozorovat, ale díky Eli nebyl tak neviditelný, jak by být mohl, kdyby byl sám. “A než půjdeme spát, musíš mi ještě něco slíbit. Staneš se mojí řekou, řeka teče tam, kde jsou břehy. Nikdy se nemusí ptát, kudy má téci, ale zkrátka plyne podél břehů. Je to tak? Já budu říčním břehem a ty řekou a to ve všech ohledech. Můžeš mi to slíbit?" Prostý dotaz a zároveň závazek, dítě se tím zavazovalo k bezcílnému putování, s nejasným cílem, ale… s jasnou vyhlídkou bezpečí. Každý říční břeh dbá na to, aby nebyla řeka zahrazena. Zničena. “A druhý slib, který mi musíš dát se týká toho, že mi položíš každou otázku, kterou mi položit chceš, a to bez vyjímky. Ale nikdy to neuděláš dřív než spolu budeme sami. Slibuješ?”

Jeho slová k nej doliehali pomaly, opatrne. Akoby mali strach, že znova rozbijú niečo, čo je príliš krehké, príliš nevinné na to, aby sa ho dotkli. Jej vnútro, ten jej maličký svet útechy, do ktorého utekala zakaždým, keď prišli na nové miesto, keď videla a počula nepoznané, keď sa jej zdalo, že celý svet znova upadá to šerého temna, v ktorom sa nachádzajú tie hlasy, tie temné spomienky... Ten maličký svet, ostrov nádeje bolo jediným útočiskom. A tam, iba tam na ňu čakal On. Jeho ochranná náruč, jeho hlas ktorý sľúbil, že svet nie je tak temný ako sa zdá. Bol tam On, kto vždy dokázal zapáliť uprostred temnej noci hviezdu, ktorá ju utešovala. Svetlo hviezdy na svet dopadal chladne, ale i tak sa tešila. Tešila sa z toho, že tma pred tým svetlom utiekla, schovala sa a ona vidí. Maličké zázraky, maličké čaro okamihu. A také čaro videla i dnes večer. Lebo iba dnes padla tá krásna hviezda z oblohy, ktorú On priniesol. Schoval do jej maličkých rúk, dal okolo krku ako ochranný talizman. Ako svetlo nádeje, ktoré ju bude sprevádzať počas životnej cesty. A keď bude tma, ona si spomenie a hviezda zažiari. Už nebudú žiadne zlé spomienky. Žiadne nočné mory. Detská dušička je tak... ovplyvniteľná malými klamstvami o zázrakoch. Môžu priniesť strach, ale i útechu.
Uvoľnila sa. Svoju spotenú, unavenú hlavičku pár krát poobtierala o jeho hruď. Ako unavené, maznavé mačiatko, ktoré treba pred tým ako zaspí poľúbiť, pomojkať. Usmievala sa. Hoc len trošku, no predsa. Viečka oťažievali, ako sa jej zmocňoval spánok, ktorý tentokrát prichádzal s ľahkosťou, s mierom a pokojom. Telo mala uvolnené, napriek triaške sa cítila tak... ľahká. Akoby mala umierať. Odplávať do ríše, odkiaľ sa už človek nevráti. Svoju hviezdu držala medzi prstami, snáď takto dnes večer i zaspí.
- Aj ja ti robím radosť tým, že som? - položila mu potichu otázku, v ktorej bola neskrývaná detská zvedavosť. Odpoveď je dôležitá. Možno dôležitejšia než búšenie srdca v hrudi. Počúvala ho, jeho slovám príliš nerozumela, ale jemu by sľúbila čokoľvek na svete. Deti sú už raz také. Človek, ktorým veria a dokáže ich niečim uchvátiť, z nich dostane akýkoľvek sľub. Možno i ona bola takým dieťaťom. Ale len z časti. Svet jej ukázal, že nie každému sa dá veriť, nie každému môže niečo sľúbiť. Sľuby sú vzácna vec. Sú ako tajomstvá. Nie každý si ich zaslúži.
- Budem tvojou riekou. Divokou a statočnou, ktorú nikto, kto si to nezaslúži, nebude môcť prekročiť, ani do nej vstúpiť. Ale teraz... teraz som len malým potôčikom. Ale sľubujem, že budem riekou. A ty budeš mojim brehom - sľúbila mu napokon. Jej hlas v tej chvíli ani neznel tak detsky, akoby niekto očakával. Znela rozhodne, vážne. Ako dospelá žena, ktorá si je vedomá toho, aký život do teraz žila, aký život ju čaká a čo všetko má spraviť, aby prežila - Rozprávaj mi o tom, ako som sa k tebe dostala? Prečo ma tak ľúbiš? Kam pôjdeme a čo budeme robiť? Prečo sme spolu...? - kládla mu potichu otázky, ktorými nepriamo sľúbila, že ak budú osamote a ona bude mať akékoľvek otázky, položí mu ich. Mala rada, keď sa mohla pýtať. Keď ju za nevedomosť odmenil láskyplnou odpoveďou namiesto toho, aby ju vysmial, či zahriakol. Mala rada, keď jej rozprával pred spaním. Nezáležalo na tom, o čom rozprával. Chcela počuť jeho hlas. Ten ju vždy sprevádzal do ríše snov, v ktorých našla iba to pekné, iba to dobré. Pamätá si časy, keď mala strach povedať aj základné veci a tak radšej potichu celé dni trpela vo vlastnom zúfalstve. No potom, časom sa naučila, že On nie je ako ostatný ľudia. Môže sa ho pýtať, môže mu povedať čokoľvek, čo má na svojom srdiečku.