Lokace: Havraní vrch

Morgana vyšla ze své pracovny, ve které strávila prakticky celé dopoledne, a musel se kvůli tomu odložit oběd skoro o dvě hodiny. Což vlastně nebyl problém, protože Mordred byl jediný, kdo se tomuto musel přizpůsobit a tomu tohle nedělalo sebemenší problém, protože měl sám vlastní práci, kterou mu Morgana zadala.

Když se tedy konečně dostala od hromady papírů, které ji chodily od Bůh ví koho, vydala se pomalým krokem do jídelny. V polovině cesty tmavými chodbami hradu se k ní připojil Mordred a místo pozdravu jenom tiše pokývl. Tohle stačilo. On ji pomohl usadit se do čela ohromného dřevěného stolu uprostřed chladného jídelního sálu. Okolo hořelo jen několik svíci, ani jeden nepotřeboval příliš světla. Viděli dost dobře i ve tmě.

Přibližně uprostřed večeře přistoupila k Morgana dívka, aby ji zašeptala, že se k hradu blíží nezvaní hosté. Ona lehce přivřela oči a pokývne. Odložila příbor a pokývla Modredovi, který to rovněž slyšel. Oba najednou vstali a společně se vydali na hradby, aby si nečekané návštěvníky prohlédli.  Naposledy, kdy bránou jejího sídla prošla jiná živá duše, byl to ten rozmazlený fracek Cedrik. Pořád tiše doufala v návštěvu Ramsayho, že se jí ten hlupáček třeba objeví před branou, aby jí vrátil to probodnuté stehno a mohli se tak společně pobavit. Ale byl to paličák. Jako všichni téhle krve. „čekáš někoho?...“ „To je hloupá otázka Mordrede, opravdu. Raději pošli vrány zjistit, kdo to k čertu je, abychom se na to mohli připravit. Já se dojdu převléknout“ ušklíbla se otráveně a odešla do svých komnat.

Mordred jen zavrtěl hlavou. V poslední době byla jeho paní čím dál nevrlejší. Ale poslechl.

Po seznámení se s podivným bratrem v černé a jeho psím přítelem, cesty jejich jest opět rozpojeny a oni vydavši se na cestu záhadnou za jednou zlou megerou, která měla cosi přinésti tomu kudrnatému druhovi té blonďaté druhyně.
"Veď mě dál cesto má, vždyť i jáááá. Tam, kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál cesto mááá!" patřičně nahlas začne zpívat na celý les, zatímco se blížili k té pověstné ženě, která by jim mohla splnit nějaké to malé přání. A jaké to bylo? Však si nebudeme vyzrazovat, dokud je stále času dosti.
"Tak jsem přemýšlel ..." načne, očekávaje jistou dodatečnou větu. A nad čím vlastně mohl tak Lucian přemýšlet? Většina jeho myšlenek obsahovala samou zvěř. Kozy, bobry a někdy i sladké buchtičky. Pokud by to byly masové buchty, tak se to ke zvěři jistě váže. V opačném případě by to celé bylo úplně špatně.
Před hnědými očisky se mu začalo zjevovat ohromné stavení. Co jiného může očekávat od ctěné dámy než obrovská vrata.
"Hmm, sestřičko má drahá, víš jistě, že jí najdeme tady? Nerad bych bloudil dalších tisíc mil, jelikož můj žaludek kručí tak silně, že i lavinu by probudil. A již dva dny hladově pozoruji tvé pravé stehno. Jestli nás ta ženština nenapojí a nenakrmí, tak se ze mě stane kanibal. Nu což, šel bych ve šlépějích naší předrahé matičky, nechť je jí země vlhká," podívá se vzhůru, poté si to se zamyšlením rozmyslí a pohlédne dolů. Přeci jen nemůže očekávat, že někdo tak podlý a nechtěný jako matinka, bude trsat po boků bohů. To ne, tak si to hezky rajtuje na rudém chlupatém čertovi v sedmi peklích.
"Slyšíš to? To zavyl vlk nebo havran podlý napodobuje to kousavé zvíře?" zaposlouchá se do ticha. Možná už blouzní. Nedivil by se tomu. Z hladu div nešilhá. Oni nebyli zrovna uzpůsobeni, aby uměli lovit nebo se o sebe sami postarat bez větších prostředků. Na co drahý strýček Henry myslel? Hlady pojdou a on si bude někde pět! Zmetek!

'Snížek sem, snížek tam, bílá sračka, kam se podívám...' I Will pěla, když tak jela vedle hrdého Luciana... A na Lucian se už nic nerýmuje a vlastně nezpívala, jen prakticky ječela vysokou hlasitou fizulí velmi nepříjemnou pro uši jakýchkoli potencionálních pronásledovatelů. Dvojčatům zřejmě bylo slovo jako "nenápadnost" nebo "ticho" naprosto neznámé. V každém případě i přes drkotání zubů, jelikož byla zvyklá na poněkud teplejší klima zněl její hlásek příjemně a pokud někomu prasknou bubínky... může si poblahopřát, že ho odpravil andělský hlásek. Tak či onak, drží se jako věrně nevěrný psíček po bratrově boku. Jak se ukázalo potom, co se nasáčkovali k bandě potulných šumařů a jejích potulných skočných žen hned se cestovalo lépe, potkávali méně černých tváří a flekatých pesanů.


Jakmile bráška otevře ústa svá souměrná nečištěná, dopne jí, co bude asi následovat a že to trvá taky hodnou chvíli než myšlenka nemyšlenka opustí šedavě zabarvené ústrojí v jeho kebulce a dostane se na jazyk. "To je vždy nebezpečná činnost." Dořekne za něj a zazubí se jako neviňátko. Už jen čekat, jaká zlotřilost z jejího nejoblíbenějšeního jediného bratříčka vypadne. Právem se o nich tvrdilo, že jsou zplozenci samotného Boha mnoha tváří. Tak či onak než bratr dokončí větu stihne Will seskočit z koníka. Její milý poncl už byl také řádné unavený. Jeden z taškářů se po ní otočil, jakmile zaslechl lehký dopad do bílé peřiny, které bylo všude plno. Low mu věnuje krátký úsměv, jakési ujištění, že se z bratrem neodpojí, konec konců, tato skupina byla jistotou, že nezabloudí tedy... věděli přesně, kam jedou jen byli čistě krajinkářské persóny, jež se místními panorámaty tak rády kochaly.


"Samozřejmě, že jedeme správně, je všude psáno, že čarodky žijou v odlehlých krajinách, močálech, zříceninách... Kromě toho, chtěj si vydělat nějaký prachy," pohodí hlavou směrem k jejich kompanii a obrátí se zpět k Lucovi, mírně pohybuje boky, prakticky neznatelně, za její momentální špumprnádu může především křeč v jedné půlce, "logicky se musí dostat k nějaký pevnosti. Přeci jen... budeme brát v potaz, jak dlouho si někteří z nich nevrzli a půjde o akutní případ." Pokrčí útlými ramínky a opět se vyhoupne do sedla. Jen, co stihne Luce dohnat jen povysune bradičku, "buď trochu solidární, můj dokonalý bratře a napřed si posluž některým z našich společníků. Popřípadě tou sličnou pannou s bradavicí na nose, hrbem na zádech a černou kočkou ve vlasech." Willow vykreslí místní poletuchy jen v těch nejhorších barvách, přesně učebnicový příklad toho, jak vypadá podle předsudků taková čamrdnice. Jen ji upálit. 

"To bude bezpochyby havran převlečený za vlka..." Poznamená přemoudřele a spokojeně si zamne promrzlé tlapky a tentokrát nejen zimou, ale především díky pomalu se přibližující zřícenině. To muselo být ono... A jestli ne, aspoň obsadí zříceninu, vezmou nynějším majitelům vše, co mají a půjdou zase o hrad dál. S přibližující se stavbou si Will sundá cestovní plášť , který strčí do jedné ze sedlových brašen. Odhalí se tak pestře zabarvené odění, podobné snad harlekýnům. Košile, která látkou připomínala hadí kůži, nohavice z načervenalé kůže, lehké botky ani ne po kolena, zřejmě z kozinky. Nezapomíná ani na vestičku, jež byla snad z brokátu či jiné drahé látky dovezené z jihu, obepínala hubené bohy a na konec? Šátek jedinou zvláštností byl složitě zaplétaný uzel. Dokonale splynula se šumaři, kteří se stejně jako ona svým frivólním oděním od upjatého severu zásadně lišili. 
"Nebudeme kupovat zajíce v pytli, jestli je to čarodějnice, ať pozná, že za ní jdeme zrovna my. Máme, co nabídnout, ještě bude prosit, abychom s ní uzavřeli pakt." Poznamená pyšně směrem k Cianovi a přehodí si bohaté zlaté kadeře přes rameno. Popožene koně k rychlejší chůzi a od jednoho z trubadúrů. Pro Will není složité ho přesvědčit, aby jí dal svoji mandolu. Chvilka pro naladění a za veselého zpěvu jedné z lidových písní se rozjeli vstříc nové známé. Willow se nechovala příliš uctivě, jak se na dámu sluší, jelikož branou na nádvoří vklusala bez ohlášení, bez dovolení se paní hradu. 

Víno na kuráž a pomilovat markytánka, 
zítra do Burgund Batalion zamíří...
Víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku, 
díky díky vám královští verbíři.

Její bratři ve zbrani ji následují a služební, roztahnožky či snad pouzí profesionální povaleči taktéž přestali se svou obvyklou činností. Morgana by si jich všimla, i kdyby nechtěla, přeci jen, Willowin zpěv se tak krásně rozléhal.