Příběh - Celaena Sardothien

Už ho to upřímně sralo, skákat, tak, jak někdo píská jen proto, že na něj měl dotyčný páku. A to jen proto, že ho dotyčný příliš dobře znal a věděl, že svého prcka netáhne zkrátka jen proto, že ho bude moct výhodně prodat, jakmile vyroste. Stejně jako, že se malé nazbaví, jakmile bude mít první problémy. Jakmile nebude krásná, jelikož přiznajme si... krása byla v dnešní době něčím neuvěřitelně pomíjivím. Drey to věděl, lépe než kdokoli jiný a jeho maličká už se také měla šanci přesvědčit. A nyní? Musel splnit určité poslání jen aby si vysloužil podrbání za uchem a drobky od stolu. Jeho bývalý pán dobře věděl, že dokáže být nebezpečnější než divoké zvíře. Dával si pozor, aby měl jeho svěřenec a pravá ruka vždy náhubek, neměl možnost kousnout, oba to věděli a Drey už stihl zjistit, co se dělá se vzteklými zvířaty. Rozbitými deštníky. Hodí se do kouta už je nikdy nikdo nezvedne, pokud to nebude nezbytně nutné. Muž jen zavrtěl hlavou. Tohle je naposled. Musel to slíbit, jak sobě, tak té malé, tohle je poslední zámínka návrat ke starému životu, zkontaktování několika starých známích, dalo by se říci přátel, opustit je nebude těžké, příslib svobody za to stál jen ta představa, že nebude 'ten poskvrněný' byla neskonale lákavá. Vrásky na čele mu dělala nejen cesta přes Dorne, kterému se nedalo vyhnout, ale taktéž septoni, kteří začali pálit osoby, které byli nepohodlné.

"Ještě chvilku vydrž, broučku, jak jen to půjde vyměním ti obvazy, ano?" Promluví k malému děvčátku a opatrně ji políbí na temeno hlavy. Pokud dříve byla krásná, měla se stát hezkou ženou, její budoucnost se s několika čerstvými jizvami mohla otočit o 360°. Dítě jen zasténá a schová tvář do jeho kabátce, jež přes ní byl přehozený. Byla ve stavu takzvané poloviční bdělosti, kdy si příliš dobře neuvědomovala, co se s ní děje, jediné, co věděla jistě byla ostrá bolest, ta ze sebemenších pohybů dělala učiněná muka. Ale i přesto jí nelhal, hradby Králova Přístaviště byli na dohled. Důvod náročné cesty byl již tak blízko. Dloubne koně do slabin, aby ho donutil zrychlit. Dítě jen slabě zasténá.

Drobné kamínky a zemina se koni odrážely od kopyt, padařilo se mu udržet svižné tempo až do chvíle, kdy se div nesrazil s osobou, kterou měl odchytit. Vyřídit jí, že cesta na jih nebude tak bezpředmětná, ne pro jejich společnou nemesis, konec konců, William si na všem dokázal najít aktiva výhodná především pro sebe. A ona? Mohla se snažit změnit jakkoli, ale stejně by ji poznal, kdykoli. Společné chvíle se jen tak snadno neodpárají a přestože by se nejraději viděl někde jinde nemohl potlačit úsměv nad tím, že osobu skrytou pod červeným pláštěm s kapucí opět vidí. "Vyhrávám naši sázku, lásko, jen jeden pohled na moji sličnou tvář a musíš se obracet, aby tě ta krása neoslepila." Houkne to na ni natolik hlasitě a zpomalí koně napřed do klusu a pak do kroku a následně zastaví. Stará známa byla vždy solidár, aspoň, co se jeho týkalo, nepochyboval, že mu chviličku věnuje. Stejně jako pár zlatek, aby mohl koupit makové mléko. Jeho vlastní úspory byly už dávno pryč.

Bylo slunečné odpoledne, když si dívka zařizovala neodkladnou záležitost pro její odjezd z Králova Přístaviště. Přesto ještě zbývalo několik dní, nežli bude moci odjet. Ovšem vzhledem k tomu, že si včera na trhu vyhlédla statného hřebce, rozhodla se dnes zajít za handlířem a koně si zamluvit. Jistěže mu za to musela poskytnout nepříliš zanedbatelnou částku, také proto to musela udělat až dnes, neboť včera u sebe takový obnos neměla.

Mezi lidmi se pohybovala jako stín, predátor, který přesně ví co dělá a má promyšlený každičký svůj pohyb... ani jeden nazbyt, neplýtvá energií. Však jí to od malička učili a takové věci se zkrátka nezapomínají. Navíc jí pomohly každodenní tréninky, které podstupovala... musela, neboť stále ještě nebyla ve formě. Pospíchala zpět do Rudé Bašty, v rudém plášti proklouzávala mezi lidmi, když ji najednou málem srazil jezdec. "Idiote!" Zavrčela v úleku a vzteku zároveň zlatovlasá dáma. Její tvář byla ovšem zakryta rudou kápí. Známí hlas jí však na okamžik vzal řeč, snad v neuvěření, že ji minulost, starý život dostihl tak brzy. Jistě, věděla, že se tomu nevyhne, ale... nečekala, že tak brzy. Tak či onak se zděšení vzápětí proměnilo v úsměv, protože muž, kterému hlas patřil byl jejím starým přítelem, nebo si to alespoň myslela. "Raději se nauč ovládat koně, komediante!" Zvolala medovým hlasem vražedkyně na svého kolegu. Drey byl pohledný muž, odjakživa... William se vlastně obklopoval vždy půvabnými lidmi, včetně jí samotné. Celaena se zahleděla na muže na koni, který svíral jakýsi balíček, zjevně dítě jak dívce okamžitě došlo. Její půvab byl stále skryt, och ano, její tvář už opět nabrala zpět svůj půvab, ač byla stále pohublá. Stejně tak tělo mělo stále kost a kůži, čehož si samosebou starý známý nemohl pod pláštěm všimnout, avšak od příjezdu zesílila.

Tušila, že tu Andrey není jen tak, a že jejích setkání také není pouhou náhodou. Přesto v sobě našla část, která byla ráda, že jej vidí... zažili toho spolu spoustu.  Co je tedy důvodem jeho přítomnosti? Pomyslela si dívka s úsměvem na tváři, který ukrýval stín její kápě spolu s tyrkysovýma očima. "Nebo se může stát nehoda, kdy o tu půvabnou tvář přijdeš... Pád z koně může být nepříjemný." Zazubila se, když doplnila svá slova.

Cel byla mistr ve svém oboru, nikdy by se nesnažil to zpochybnit, ale její snaha být nenápadná, stát se stínem byla natolik okatá, člověk, který ji znal nebo zkrátka jen všímavé individuum by postřehl způsob, jakým se pohybuje. Vykračovala si hrdě, sem tam se ohlédla a její poznávací znamení? Krvavě rudý plášť. Jakoby jí kolikrát neříkal, že si má častěji hrát na chameleona, příliš sázela na svou pověst Smrťáka. Mohla být sebelepší, ohlížet se jak chtěla, ale její vlastní hloupost mu usnadnila práci. Sluníčko svítilo, slabý uzlíček se ho křečovitě držel, zkrátka ideální den na to vracet se ke starým přátelům. Nedá mu to, aby se povýšeně neusmál.

Dusno. To je ono, tak by se dal popsat onen moment, když koník z prudka zastavil, aniž by se o bloncku byť jen otřel. Však se mu za to dostalo pozitivní ofenzívy. Nebylo nic příjemějšího než slyšet sladký ženský hlásek. Nebyl by to konec konců Drey, kdyby neměl na vše odpověď, ač na dívku nepohlédne, nedá se nepoznat, že jsou slova směrovaná k ní, na její adresu, “ale, kuš, nečerti se mám sebou dítě, klidni hormon.” Zahučí, přičemž kontroluje pohublé tělíčko. Dívenka cosi neznatelně zamumlá, snad ho chtěla ujistit, že si o ni nemusí dělat starosti. Její reakce mu na tváři vykouzlí nonšalantní úsměv. Zotavovala se, chtěla žít, ale nebyl prostor, ani možnost podat jí kvalitní léky. Septonům by ji nesvěřil, přestože vykonávali charitativní práci. Měl vlastní důvody k tomu černoprdelníky nenávidět, stejně jako jeho. “Já myslím, že ho ovládám naopak velmi mistrně. Vidíš… stále můžeš zbytečně plkat.” Odvětí arogantně, přičemž ji obdaruje dalším ze zubatých úsměvů. Jeden by řekl, že by neublížil ani mouše. Jak by taky mohl. Zatím neměl čas si všimnout, jakou změnou stará známá prošla, v jeden moment se zkrátka ztratila, stačila jedna nevydařená akce, nesplnění podmínek a pak… jakoby se po ní zem slehla. Drey neměl čas po ní pátrat, ale i přesto, v jejím držení těla bylo cosi roztěkaného, oblečení na ní už nevyselo, nicméně křivky byly mnohem hubenější než byl zvyklí. Jeho výraz ztvrdne, jasné znamení, že před sebou mají ještě dlouhou rozmluvu, William mohl počkat, grázlové mají dlouhou výdrž, zpravidla se dožívají dlouhého věku, delšího než běžní smrtelníci.

“Normálně se o sobě bavím rád, ale moje hrdlo je dočista vyprahlé, drahoušku, takže pokud dovolíš, stavil bych se nejdřív na trhy, poprosil tě o pár měďáků, můžu ti za ně nabídnout několik zajímavých informací, nabídl bych sebe, ale znáš Willa, má oči všude a je tak teritoriální…” Odmlčí se a spiklenecky na ni mrkne, samozřejmě, že musela vědět, jak to byla mezi ním a Willdou, ač se nedával lacino, dávat se musel, nicméně nikdy na něj nehleděla s pohrdáním. Znala jeho důvody. Chvilku čeká na odpověď a pak pobídne koně do kroku, sám se nepokoušel slézat, jeho malá svěřenka nebyla v natolik dobrém stavu, aby se sama udržela v sedle. Křik, který jasně značil trhovce byl dokonalým poznávacím znamením. Andy na svou společnici prozatím víc nemluvil, však budou mít prostoru dost. A člověk, který od Cel, za předpokladu, že byla natolik laskavá, dostal pár pencí za makové mléko a nové obvazy. Jednalo se o staršího bradýře, který se jim snažil vnutit všechny možné prospekty, samosebou mnohem levnější a kvalitnější produkty než kdokoli jiný v jeho branži.

Ale teď momentálně seděli v jedné z menších putyk, nic okázalého. Eli, jeho holčička poklidně spala, hlavou se opírajíc o Dreyjova stehna, jedna z jeho rukou ji čechrala v nemytých vláskách zatímco ta druhá svírala drobnou vyzáblou ručku. Vypadal mnohem uvolněněji, spokojeněji než kdy dřív, ta změna na něm byla patrná, jakoby se smířil s něčím, co ho zžíralo. "Než se budeme vztekat nad arogancí jiných lidí než jsme my dva, mi vyprávěj... Kam jsi zmizela po tom fiasku v Essossu. Myslel jsem, že jde po mě, o tobě nepadla zmínka, tak kdes skončila, snažil jsem se tě najít pomocí nějakých svých známích, ale povedlo se ti lépe vytratit než jsem si myslel, už tě nebudu podceňovat." Odmlčí se, aby jí dal prostor k odpovědím, zatímco on sám si přihne ze své číše plné jednoho z oněch levných a nepříliš dobrých moků, které se nedají identifikovat.

Celaeniny oči se opět zastavily na uzlíčku v Dreyově náruči. Semkla rty do úzké linky a rozhlédla se okolo sebe, naštěstí si jich lidé nevšímali více, nežli bylo nutné. Starý známí ji umlčel, ale jen na okamžik, nežli ji opět rozohnil, tak jak dokázal určitě jen Andrey, neboť jen on ji dokázal rozhněvat aniž by mu něco udělala nebo vůbec něco doopravdy chtěla udělat. "Buď rád,
že jen plkám." Zavrkala sladce v odpověď na jeho arogantní slova, oplácejíc mu úsměv, moc dobře věděl jak se tváří, ač měla kápi, na to se znali příliš dobře.

Neodpustila si lehký smích, když na ni spiklenecky mrkl a zakroutila očima. "Víš, že bych po tobě nikdy takovou platbu nechtěla." Odvětila Celaena vážným hlasem, moc dobře věděla o tom co bylo mezi ním a Crossem. Dreye za to nikdy neodsuzovala, ale to neznamenalo, že s tím souhlasila. Bohužel neměl její přítel na výběr. Ona sama si své panenství střežila jako tu poslední nejcennější věc, kterou měla, která jí zůstala... Jistě, měla spoustu peněz, před tím nežli skončila na tom příšerném místě a mohla si kupovat vše na co si jen vzpomněla. Williem dbal na to, aby jeho chráněnka byla tou nejkrásnější perlou, kterou vlastnil, stejně jako dbal na její výcvik a vzdělání, ovšem nic z toho nemělo opravdovou cenu... Takovou, jako mělo vše co ztratila, když ji o to království připravilo... "Půjdeme." Pokynula hlavou ve směru trhů a pak tím směrem vykročila po boku koně, na kterém Drey seděl. Nemluvili, jen mířili za křikem obchodníků a vmísili se do davu nakupujících lidí. Procpali se až k nejlépe vyhlížejícímu bradýři, jehož zboží se Cel zamlouvalo nejvíce. Andrey jí řekl co potřebuje pro svou malou svěřenkyni a snad pro to vražedkyně vůbec neremcala a nic nenamítala. Ne, že by to pro něj neudělala, kdyby šlo vyloženě o něj, ale jistě by si vyslechl pár peprných slov a otrávené remcání. Dívka zaplatila obchodníkovi za zboží, které od něj koupila a jakmile se mu vymanila, což nebylo příliš lehké, protože by jí zjevně nejraději prodal všechno co měl, opustili tržiště jak nejrychleji to šlo.

Poté zapadli do malého podniku, kde se usadili k volnému stolu a vražedkyně se pohodlně opřela o židli, zatímco se Andrey staral o tu malou, která mu později usnula na klíně. Cel si nebyla jistá, ale zdálo se jí, že je její přítel mnohem spokojenější, nežli si pamatovala. Byla za to ráda, ač o ní se nic podobného říci nedalo. Seděli mlčky, nežli se slova chopil Drey. Dívka se dotkla lemu rudé látky a konečně si sňala kápi. Odhalila tak svou půvabnou tvář a nádherné zlatavé vlasy, přestože obličej měla stále pohublí a do jeho rysů měla vepsanou všechnu tu hrůzu, kterou prožila. Jako by za ten rok dospěla, z dítěte, z dívenky, kterou Drey znal byla dospělá žena, která si prošla peklem. Ta otázka jí nebyla příjemná a tak mu věnovala úsměv, jež se dal nazvat triumfálním, ale to by musel být upřímný. Podceňovat? Pomyslela si Celaena hořce a na okamžik sklopila pohled. "Odplula jsem zpět do Západozemí.
Měla jsem tu zakázku, další misi..." Rozhodla se mu nelhat, stejně o sobě věděli všechno... byl jediným člověkem, kromě Crosse, kdo věděl kým doopravdy je, tohle už je vlastně nepodstatné a přesto se o tom bavit nechtěla. Nechtěla, aby věděl, co se jí stalo... nechtěla, aby to kdokoli věděl a přesto... on si zasloužil znát pravdu. Stejně by se to jednou dozvěděl a bude lepší, když to bude přímo od ní. Přesto nechápala, že mu Cross nic neřekl. Zavrtěla se na židli a pohlédla mu do očí, zvídavě a podezřívavě zároveň. "Williem ti to neřekl?" Hořký úsměv na jejích rtech napovídal, že nebude následovat nic, co by mohl očekávat.

"Samozřejmě, že ne, protože pak bych se tě už nezbavil..." Dobře věděla, jak to bylo s jeho vztahy, Drey byl pověstný počtem milenek, minimálně u lidí v jejich branži, on po Crossovi nikdy nechtěl oddanost, to samé bylo naopak, minimálně oddanost na loži se nebrala v potaz, jiné to bylo s prací čistě kolegiální. Ačkoli, Drey se mohl pyšnit tím, že vypozoroval veškeré Crossovi milenky, věděl odkud jsou, co na ně platí i kdo je jejich právoplatný manžel a jaký dopad by mělo, pokud by se dotyčný pán domu dozvěděl, že se jeho panička tahá s mužem, kterýmu dělá klienta. Jemu by se nestalo nic a ona... přišla by ze dne na den o vše. Nepočínat si nikdy okatě. Ale milence? Toho nevypozoroval žádného... za celé měsíce, co působil jako pobočník a ani poté, dalo se to odvodit už jen z Crossova přístupu, mohl se ho přeci jen kdykoli zbavit. Měl na to lidi.

Nemluvili spolu, celou cestu až do hospody, když nakupovali, zdlouhavě hovořit mohli tam, v hluku, kde se najde jen málo svědků, přeci jen scházeli se tam i větší podivíni než mladý otec s dcerou a pohublá plavovláska s prořídlími pačesy a příznačnou rudou kápí. Elie se opět uvolnila, zklidnila. Byla v mnohem lepším stavu, přesto ne dostatečně a to mu dělalo starost, Coss nebyl jediným nebezpečím, pro něj byl bezprostředním nebezpečím každý, kdo se zajímal, aniž by mu k tomu zavdal důvod, už teď počítal s tím, že se v Říčních krajinách zdrží, dokud se jeho malá zcela neuzdraví. Říční krajiny. Bratrstvo. Co byli zač? Bojovníci bez bázně a hany, hotové pohádkové bytosti, moc kladné na to, aby v jejich bezúhonnost věřil, ale pokud to mělo uzdravit vyzáblé děvčátko, stane se z něj... člen Bratrstva.

Když odhalila bledou, jakoby voskovou tvář na jeho čele se objevila vráska, všiml si té změny, unavených vyplašených očí, propadlých tváří, chytl do dlaní jednu z hubených ruček, na kterých se dříve nacházely svaly od náročného výcviku. To bylo minulostí, děvče sice nemělo pouhé masem obalené pahýly, i tak bylo vidět šrámy. Ruce se podobaly spíš dvěma dlouhým osekaným hůlkám. Bylo jasné, že z nejhoršího byla venku, zrovna on poznal, jak vypadá troska, viděl svůj odraz v hladině jezírka, pohublou masem a sloupanou kůží obalenou kostru s dlouhými neudržovanými vlasy, vousy a propadlýma prázdnýma očima, jakoby šlo pouze o důlky, když se viděl poprvé únavou, hrůzou a překvapením... omdlel. Ona vypadala o něco lépe a stále... strašně. "Předpokládám správně, že ta mise dopadla špatně, měla své následky a zbytek tvého těla je stejně poznamenaný." Řekl to až mrazivě klidně, nekřičel, nenadával. Byl klidný, to pouze modré tůně žhnuly. Dokázal přesně určit důvod, však mu ho Will řekl hned při jejich prvním setkání, nenáviděl chyby svých podřízených. Neschopnost. Cel nebyla v postavení, kdy by si mohla dovolit vzdor. Chyby a neschopnost. Byl to další vzkaz. Zatřepe hlavou jako to dělal vždy, když se chtěl zbavit zbytečných myšlenek. "Víš dobře, že po tomhle..." Z malého ruksaku, který obsahoval jeho vlastní i Eliiny věci vytáhne překrásné šachovou figurku dámu, která byla zhotovena hned ze dvou drahých a prakticky nesehnatelných látek a sice kámen, který připomínal meteorit, byli na něm stříbrné a fialové žilky, zářil a pak... myrská platina. On. Dáma. A právě ta je dána do Celiné dlaně. "...se mi už nesvěřuje. Ale vyprávěj, co s tebou bylo." Odmlčí se a dámu si vezme zase zpět, čekal, že tu jsou špiclové, nebyla to paranoia, pouze holý fakt a jeho vlastní znamení Williamu Crossovi, že přijímá smlouvu s ďáblem. Je na cestě i s položkou. Kvůli Elii. Opět, však i kvůli ní se stal tajemníkem jednoho z nejlepších loutkařů. "A já ti prozradím, jak před ním obstát a proč máme společnou cestu..." Důvěrně se k ní nakloní, nasazujíc úsměv okouzlujícího milence, "...ví, že máš zabít Dorana Martella."