Lokace: Černovodý záliv

Po tom co opustil komnaty Lady Sansy, byl jako tělo bez duše, chtěl najít Doriena a zajistit to aby se už neopakovalo že se on nebo jeho muži dovolí sáhnout na Lady Sansu.
Mladý princ došel do Černovodého zálivu a však ani nevěděl jak. Cestou co procházel potkával muže Lorda Doriena a on se otáčel zda jej někde nezahlédne, což se zatím nestalo ... jako by se snad po něm slehla zem. Cedrik byl elegantně oblečen, ostatně jako vždy, jenomže tentokrát byl zbrojený. Necítil se bezpečně a kdyby snad mělo dojít při konfrontaci k něčemu horšímu, tak ať má alespoň svůj meč na ochranu sebe. Meč měl okolo svého levého boku a měl na něm položenou ruku pro případ nutnosti.

Procházel se a přitom myslel jen na to co stalo. Bylo na něm vidět že jej něco trápí, popravdě nevypadal jako hrdý lev kterým se vždy cítil nebo alespoň chtěl být.

Oberyn si nikdy moc nebral fámy, které kolovaly lvím doupětem prakticky stejně rychle jako on šukal děvky. V překladu... drbání dosahovalo kolosální a až nadzvukové rychlosti. Paradoxně... nyní netrávil čas v bordelu, po včerejším vzrušení z krvavého boje se zašil k pobřeží. Zjevně relaxoval a okolní dění mu bylo dočista u konečníku. Lodě na obzoru jakoby plně odporovaly včerejší roztržce. Vše bylo při starém, stejně jako Oberynův celkový zjev. Ten konec konců tvořila krvavě rudá tunika s hlubokým dekoltem a bez zbytečného zdobení k tomu pískově hnědé kalhoty a vysoké boty z lehké kožešiny. Na první pohled... neměl po ruce nic snad až na delší dýku s nerovným ostřím.

Těžko říci jestli o mladém Lannisterském bastardovi věděl, v každém případě se o něj neotřel ani krátkým pohledem, soustředěně cosi rychle sepisoval na svitek pergamenu. Čitatel by poznal, že se jedná o poezii, dopis tedy pro ženu. Pro některou z jeho obdivovatelek? To bylo vcelku diskutabilní vzhledem k úvodním slovům: Nejdražší... Výraz, který byl normálně... nečitelný a nutno podotknout pernamentně výsměšný teď vypadá tak trochu... přístupněji. Ale kdo se v něm má vyznat, Oberyn byl had, dokázal nálady zaměňovat stejně rychle a nečekaně jako dokázal útočit.

Hledal Doriena, chtěl jej najít jakožto vůdce jeho mužů kteří se zde nezvykle roztahovali a užívali si pravomocí které měli. Dokonce jich i tvrdě zneužívali což mu až tolik nevadilo jako to že si dovolili stáhnout ruku na Lady Stark a zajistit tak aby se to už neopakovalo. Svojí pravou ruku měl neustále na svém meči. Nevěřil mužům lorda Doriena, necítil se mezi nimi bezpečně zvláště když registroval jejich pohledy i to že se občas za ním otočí. Doufal ale však že mají v hlavě tolik rozumu aby věděli že pokud by na něj sáhli bylo by to poslední co by udělali.
Věděl že při nejmenším jeho matka by to nenechala jenom tak bez jakékoliv odezvy.
Hledal dál až málem vrazí do Oberyna u kterého se zastaví pár kroků od něj.
"Chtěl jsem lišku a mám zde hada."
Pomyslí si ve své hlavě a přitom na Oberyna hleděl jako na smrt, ostatně tak jako na sera Gregora když jej poprvé uviděl na Casterlyově skále. Věděl že teď u sebe nemá svojí stráž která by jej chránila. Musel tedy být opatrný ale hlavně a především zahodit svojí pýchu právě proto aby dodržel slib který dal Sanse a to že mu poděkuje za to že ji ochránil.

Ovšem nebylo to tak snadné jak by se zdálo jeho ego bylo velké snad jako samotná Zeď ale zachránil někoho na kom mu opravdu tolik záleží, minimálně to díky si bezesporu zasloužil. Zhluboka se nadechne a ... "Princi Oberyne ..." Nevěděl jak začít ale všiml si toho jak píše na kus pergamenu. "Píšeš domů do Dorne ? Zeptá se bezelstně ovšem že by jej to nějak zajímalo se říci nedá. Nebyl to kdovíjaký začátek rozhovoru ale bohužel to bylo na něm aby udělal první krok.
Ruku měl pořád na meči. Věděl kdo je Oberyn zač a i když se zdálo že není ozbrojen, věděl s kým má tu čest a tak trochu se bál i o svůj život. Zvláště vezme-li v úvahu poslední setkání kdy jejich rozhovor byl všechno jen ne přátelský.

Chvíli to trvá než odpoví, člověk jeho pověsti mohl naprosto ignorovat Cedrika i jeho takzvaný titul. Nechává ho proto přešlapovat na místě, zatímco jeho maličkost dopisuje poslední řádky básně, kdysi dcerce slíbil, že jí každé místo popíše formou básně a přestože on sám měl vůči Přístavišti averzi, snažil se na ně dívat jejíma očima. Naprosto nezaujatě. Nad posledními slovy se pousměje, jakoby snad úplně opomněl přítomnost toho hovnošousta, který za ním přišel oprdelkovat. Pergamen zaruluje, krátce ho přiblíží ke rtům, jakoby snad líbal toho křehkýho drahouška. Říkal jí stejně jako zesnulé sestřičce, Sluníčko. Vidět ji ho dělalo šťastným a smutným zároveň. Podobně rozporuplné to bylo i se Sansou, svým způsobem mu byla lhostejná a... z druhé strany ji začínal mít snad i rád. Kdoví, jak to dělala. Čarodějka ze severu...

"Nikoli, Baratheone, vzal jsem si k srdci nápad lady Stark... Snažím ze sebe dostat ten hrozný smrad... Martellové jsou na pach vašeho města zřejmě... náchylní." Poznamená nebezpečně klidným hlasem a dvě temná jezírka spočinou na Cedrikovi, nijak se nesnaží potlačovat tu nenávist, kterou k němu cítí, ani fakt, že opět urazil Lannistery, ty zablešený bestie, který by si poměrně rád přivezl do Dorne a převychoval k obrazu svému. Každá bestie se přeci dala zkrotit, stačilo jí jen dát náhubek a obojek. Jen si nad tou myšlenkou odfrkne a otočí hlavu zpět k bárkám, které se na moři poklidně pohupovali, jakoby byl Cedric hnis, který mu ani za pohled nestojí. Pravda... nestál.

"Nečekal bych, že po našem minulém setkání budeš vyhledávat mou přítomnost..." Nechá tu větu viset ve vzduchu, poslední slovo je převalováno na jazyku, tudíž vznikne jakýsi podivný zvukový akcent. Stejně tak dopis... nebyl pro Cedrikovi oči, tudíž ho schová za košily, stejně jako podivné kabáty, které na pohled vypadaly jednoduše, vnitřek košile skrýval několik kapes.

Sledoval ten prokletý kus pergamenu ke kterému se Oberyn choval jako by to snad byl poklad. Pravdou je že mladému princi byl tento dopis ukradený, co mu nebylo ukradené bylo jeho schování které bylo vzhledem k postavení obou přeci jen trochu za hranou a ze strany Oberyna snad i trochu dětinské. Cedrik se zamračil a zhluboka se nadechnul, to byla celá reakce na toto chování. Nejraději by mu ale mečem na kterým měl ruku usekl tu jeho snědou hlavu. Kdyby mu nechtěl poděkovat za to co udělal pro Lady Stark, nenechal by to jenom takto.
Ale vzhledem k okolnostem je přeci jenom rád že se uráčil na něj reagovat."Kdyby jen na pach města ..."
Chtěl dokončit tuhle větu na účet jeho sestry ale nedokončil ji, i když v tom něj vřelo. Urážel jej jeho hlas i neomalené chování.
"Připadá mi že nevíš jak mě vlastně oslovovat ...." Povýšenecky se usměje. "Jednou mě oslovuješ Lannistrem poté lvem s parohy a nakonec Baratheonem." Jeho povýšenecký úsměv zmizí.
"Uklidni se Cedriku, ví moc dobře jak s tebou manipulovat. Chce tě vyprovokovat ... chce abys udělal chybu." Řekne si ve svých myšlenkách.
Věděl že pokud chce něčeho docílit bude se muset hlavně uklidnit a nezapojovat emoce do toho rozhovoru. Možná právě proto oddělal ruku ze svého meče a pokusí se začít znovu rozhovor i když jak spočine pohled Oberyna na mladém princi, je to jako by hleděl smrti přímo do očí.
"Budu k tobě upřímný princi Oberyne." Má co dělat aby se ovládal ale jeho hlas je klidný. "Hledal jsem Lorda Doriena. Chtěl jsem sním mluvit ... patrně mi to nebudeš věřit princi Oberyne ale ani mě nejsou vojáci Lorda z Burrow nijak příjemní v mé přítomnosti. Kdyby bylo na mě poslal bych je hned tam odkud přišli ale .. jsem pouze druhorozený syn." Mírně se ušklíbne.

"Nelíbí se mi že si jeho muži dovolili stáhnou ruku na Lady Stark ..." Jeho klid při této větě je opět ten tam a zamračí se. Zatne pěst a po chvilce ji povolí.
"Vím že jsi to nedělal pro mě ale ... chtěl jsem..chtěl jsem ti poděkovat za to že jsi pomohl Lady Stark a ochránil si ji. Znamená to pro mě opravdu hodně." Na konci věty zavře oči které poté otevře, cítil se zahanben když musel poděkovat někomu jako je on. Pro ego Cedrika je to velká rána ale ... co měl dělat když to slíbil Lady Stark.

"Zřejmě jsem došel k závěru, že někdo jako ty, Baratheone nemá dostatečně ostré drápy, aby mohl být lvem... Možná tak... kotětem." V hlase se jen málokdy neodráží pravá osobnost člověka, minimálně u Oberyna tomu tak není, takový ton a barva hlasu ho dovede usvědčit z čehokoli líp než třeba mimika a gestikulace, jak je zjevné u jiných. A právě teď, s každým slovem, které z něj vyjde, jakoby si pohrával, snad považoval Cedrika za neškodnou myš, které bude chvíli dávat pocit jakési úspěšnosti a pak... ji zardousí. Jedním ladným a rychlým pohybem a že by snad tady měl obecenstvo? To dvakrát nehrozilo, dornská část přístavu nebyla ani z části tak hlídaná lannisterovími muži jako ty ostatní. A důvod byl prostý, snědým bojovníkům bylo proti srsti, aby se kolem nich ti hovnošousti motali. Sem tam se snad dozvěděl, že nějakého z Renardovích mužů přistihl náhlý záchvat kašle nebo že snad byl natolik neohrabaný, zakopl na rové ploše a začal ze sebe dělat utopence. Smutné to zvěsti.

Mohl se snad divit, že teď zpochybňoval Cedricův zdravý rozum, i naprostý exot by si všiml lodí Martellových vazalů nebo aspoň vlajek, které schlíple vysely stěžních.

"Řekněme, že vojáci našeho negramotného bastarda jsou nepříjemností, kterou jsem já osobně schopný překousnout... Minimálně do chvíle než se mi začnou motat pod nohy. Nebo se pod nimi nebudou motat tak jak potřebuji." Poslední část sdělení vyzní víc než dvojsmyslně, svým způsobem lhostejně, jakoby mu do černooděných zmrdů nic nebylo. To za co by jiné osoby v tak významném postavení jako měl on byly potrestáni krutým způsobem a odnětím titulu... Řekněme, že takové konvence se na jeho kouzelnou maličkost nevztahovali. On píchal koho chtěl, kdy chtěl a kde chtěl. A když se to nějakému pobožnému expertovi nelíbilo a chtěl zase píchnout někam jeho... Zpravidla to dopadlo tak, že se dotyčný vrátil tak nějak... rozpolcený.

Jeho poznámku, že je jen druhorozený syn přejde, jakoby ji přeslechl. Zrovna tomuhle rozuměl, avšak... Mít za neomezeného vládce takové vemeno jako Cedric? Nesoucítí s ním, kdepak. A je to i z části zaujatostí.

"Pokud to je všechno, můžeš jít zase pnáčkovat za svým skvělým praotcem. Jak jsem ti prve řekl, v Dorne k ženám přistupujeme jinak než vy." V hlase zazní neskutečné pohrdání, on o Cedricův vděk nestál, jak si teď uvědomil, právě ten vděk a jeho věčné oprdelkování mohl Sansu a tedy i je jeho ohrozit mnohem víc.

"Ale ještě něco... pokud ti na ní aspoň trochu záleží aspoň zčásti tak moc, jak se tváříš... Dej od ní ruce pryč. Možná to do tvého ptačího mozečku nedošlo, ale i kdybys jí sahal aspoň po kotníky, ohrozíš ji. A to daleko víc než já." Ta slova mu vmetl do obličeje, kdoví, kdy se zvedl, ale... jisté je, že ta slůvka mohl slyšet jen Cedric. A pak... se krátka otočil a pokud se ho ta hnida nepokusila zastavit, tak Cedrica mohl opustit.

A jeho chování... nebylo ani zdaleka tak moc přes čáru, jak si Cedric musel namlouvat. Jen... povýšené.

Eleine opravdu vyrostla do krásy. Její tělo během několika let vyspělo přesně v těch místech, kde by mělo a ona se toho naučila využívat snad mnohem víc než předtím. Zvlášť při potulování městem, které ji stále nepřešlo.  Zná každý kout, každou temnou uličku, snad i každé zrnko písku na ulicích.

Ale tentokrát ji do zálivu přitáhlo něco, co ještě nezná. Kdysi dávno potkala chlapce, díky kterému zjistila, že její otec by možná mohl být ze země jménem Dorne.  Snažila se na to matky ptát, ale pokaždé ji odbila a Tyrion v tomhle taky nebyl zrovna dvakrát otevřený, protože věděl, že by Eithane nebyla ráda, kdyby jí cokoliv řekl. Nechápala, proč to před ní tak šíleně tajili, ale po čase to vzdala. A kdykoliv měla možnost, vydala se zjistit něco sama. Právě proto se v tichosti, nepozorovaná dostala do zálivu a tam přímo na loď, která údajně z Dorne připlula.  Byla už od pohledu jiná, hlavně díky posádce. Ta měla nádherně snědou pleť jako ona. To ji ujistilo, že její cesta vede správně.

Právě díky posádce nemohla příliš prozkoumávat palubu a tak se rychle protáhla do podpalubí, kde prozkoumala každou prázdnou kajutu, až nakonec došla do té nejkrásnější, prostorné. Došlo jí, že tam zjevně cestuje někdo opravdu důležitý, ale to je od šmejdění rozhodně neodradilo.   Zase prošla každou truhlu s tím, co si Oberyn vezl s sebou.  Když pak objeví Dornské dívčí šaty, rozloží je na posteli a přejede prsty po nádherné látce. Krásně se usměje. Tohle nosila její matka, když byla s jejím otcem?... nejspíš ne. Ani teď se matka nepřizpůsobovala  zdejší módě a ani ona ne.  Obě měli svůj specifický styl oblékání, kterým se lišily od všech ostatních. A jí to tak vyhovovalo.

Po chvíli váhání se nakonec rozhodne, že si  ty šaty vyzkouší.  Pomalu si svlékne jeden pletený přehoz, volné šaty a složí obojí stranou.  Je opravdu nádherná. Po matce i po otci. Dokonale se v ní spojilo kouzlo obou dvou.  A to může Oberyn vidět, když vejde zrovna ve chvíli, kdy stojí  zády ke dveřím, bez jediného kousku oblečení.  Podívá se na něj přes rameno a zamrká. Pousměje se. Nestydí se. Nechá ho, aby si jí pořádně prohlédl. Každou křivku jejího těla. Každý centimetr její kůže.  Takhle jí rozhodně přece nevyhodí. Tak krutý…a hloupý by nebyl.  Eleine přivře oči.

„Doma Vás neučili klepat?“ zabrouká, jakoby tam byl on vetřelec on a ne ona. Ale hraje si, provokuje ho.

Stál tam a hleděl na něj, nečekal že jej Oberyn začne přátelsky objímat a kamarádit se sním, nečekal ani nějaké přívětivé chování ale to co předváděl Oberyn tak Cerika velice uráželo. Nikdo s ním takto ještě nejednal, ne takto urážlivě a pohrdavě a on se hodlal tomuto bránit a nebo se mu alespoň částečně postavit.
Sledoval jej a čím víc Oberyn mluvil tím víc se přestával Cedrik prince Oberyna bát i když opět dal ruku na svůj meč který měl u pasu. Nakonec se na něj znovu povýšeně pousmál, snad i samotný úsměv značil pohrdání z prince Oberyna .. obávaného válečníky z Dorne. "Lev své drápy má. A mé jsou ostré a dlouhé tak jako drápy tvé ..." Na místo odpovědi na že Cedrik nemá drápy mu odpovědí větami z písně Deště Kastameru, písně kterou Cedrik miloval a kterou mu zpívala vždy matka ještě když neuměl ani chodit. Cedrik byl vždy neuvěřitelně hrdý na to co dokázal jeho děd Tywin Lannister a o čem se v této písní zpívá i z toho jaký dokáže budit respekt a strach.

Věděl že jej Oberyn provokuje a chtěl jej rozčílit, vytočit a možná se dočkat i reakce což se mu dařilo, přesto se snažil najít v sobě sílu aby nenechal na sobě znát jakékoliv emoce rozhořčení.
Udělá opatrně k němu pár kroků a stále má ve své tváři povýšený úsměv. "Lorda Doriena ... nemám jej rád o nic víc než ty. To máme společné ... ale ať je jaký je pořád je to Lord jako jsem já nebo ty princem. Možná se chováte jinak k ženám než my ale je vidět že další vychování Vám chybí ..." Jeho hlas je jak při úvodním setkání stejně tak arogantní jako před tím.
Jestli Cedrik někoho opravdu od srdce nesnášel byl to právě Oberyn.
"Ano .. je to všechno. Své jsem ti řekl a řek jsem ti to jenom protože jsem to slíbil Lady Sanse. Nechci s někým jako jsi ty ztrácet svůj čas déle než je třeba. Chtěl jsem ti jenom poděkovat za pomoc Lady Stark na které mi upřímně záleží a však nehledej v tom více než přátelství mezi námi." I když jeho slova o pouhém přátelství nejsou až tak přesvědčivá jak si Cedrik myslel nebo sám sobě namlouval. "Nejspíše máš pravdu, měl bych jít za svým dědem a promluvit si o Lordu z Burrow ...." Otočí se k odchodu a přes rameno na něj pohlédne. "Víš o tom že Lord Renard se chvástá tím že jeho otec byl u konce dětí tvé sestry ?" Neočekává na odpověď na místo toho se ještě více usměje. "Ani se mu nedivím ... také jsem poctěn že má rodina se postarala o konec Targaryenů. Mimochodem princi Oberyne ... přeji ti pěkný den." Nakonec se jeho úsměv změní na přátelsky a pomalu odejde pryč.

"Zmije kočce drápy ztupí, a ona... už jen tiše úpí. Jelen příjde o paroží, nikdo slzu neuroní..." Cedrikovo mutující krákorání, přeruší tichý a přesto velmi dobře slyšitelný popěvek, zůstával ve stejné hlasové poloze jako jeho společník, ani melodie se nemění. Oberyn byl bezpochyby nadaný básník... Z těch pár slůvek, které na sebe jemně navazují jde cítit mráz, chlad a určitá míra nenávisti, kterou Zmije chová. Mohla to být výhružka? Možná... A na kolik byla planá? On nenaplnitelnými hrozbami neplýtval.

Nicméně, Cedric byl zjevně zvyklí, že k němu všichni přistupovali s úctou a hraným přátelstvím, on sám neměl důvod na něj hrát podobné divadlo, rozhodně ne teď. Podle jeho názoru byl zkrátka je hloupým klukem, který se přeceňoval a pád na držku by byl přesně tím pravým řešením, aby mu z očí opadla mlha. Čím víc byl než jednou z mnoha figurek v složité šachové partie Tywina Lannistera. Pouhým pěšákem, jež by se dal nahradit stejně snadno jako kterýkoli jiný nepotřebný článek. Jakou úlohu snad Tywin Lannister zamýšlel pro jeho bratra? Doran byl úplně jiný než jeho maličkost, jakým pasivem musela být pro starého lva přítomnost právě Oberyna Martella?

"Otázka, úhlu pohledu, Baratheone. Je však smutné, že zaměňuješ hrdost s... jak říkáš ty slušným vychováním. Čím by jsi byl bez svého jména, kterým se tak rád chlubíš? Znáš můj názor na lorda Tywina, to on je někdo... A kdo jsi ty? Další z jeho poslušných pejsků, kteří mu olizují prsty. Tvé důvody, proč si mě vyhledal mě nezajímají stejně jako ten takzvaný vděk... Ale snad mi jednou dokážeš odpovědět na otázku: kdo z nás dvou je opravdu ubožák..." Odmlčí se a v očích se opět objeví chvilkový záblesk, jsou stále stejně... temné... utápějící. Nebylo by složité se jen v jeho očích ztratit. V každém případě, v hlase při jeho monologu nezazní jakýkoli náznak pohrdání nebo nenávisti, Cedric mu za takové převratné emoce, které dokázali osobu ovládat skutečně nestál.

A po ješdněch z jeho posledních slov se jen tajemně usměje, promne si bradu, jeho hlas opět nijak nezesílý, nekřičí na Cedrica, ale odezva se k němu snadno dostane, "i o dracích se říkalo, že jsou nesmrtelní... oba víme, jak skončili. Je snad liška nebo lev nesmrtelná?" Opáčí s hraně bohorovným klidem, poté se jen otočí na podpatku a Cedrika bez nějakých zjevných výčitek opustí... Jaké výčitky mohl cítit k lejnu, které by nechtěl ani prošlápnout?

Jeho další kroky se ubírají ke kotvící lodi, jeho hlavní galéře, pokud to nebylo nutné, času v Rudé baště trávil, co možná nejméně. Nikdy se mezi stěnami z rudého kamene necítil dobře a pokud ho paměť neklamala, ani Elia Královo Přístaviště nemilovala. Na tomto odporném místě ji držela jen povinnost k dětem a manželovi a jeho... povinnost k ní a synovci a neteři. Co všechno mohlo dva sourozence spojovat, kromě vzájemné lásky?

Cestu příliš nevnímá a akdyž se dostane na palubu vlastní lodi, pocítí snad... jistotu nad vlastní nedotknutelností. Kdyby chtěl, mohl by odsud odplout, nedalo by se to ani brát jako útěk, ti exoti Tywina Lannistera mu k tomu dokonce dali příližitost, ale stále ho zde držela ta jednoduchá otázka 'Proč?'

Nepříliš hlučné šelestění za dveřmi a i přesto jeho sluchu neunikne. Ale když vstoupí... na tváři se mu roztáhne úsměv, těžko říci, kam ho zařadit. Nebyla jednou z Malíčkových děvek, kdovíproč mu byla snad i povědomá, ale... když se před ním rozhodla takto vystavovat.

"Jsi v branži nová, chéri nebo jen netušíš, jak se trestají drzé... talonneur?" Zásadně použije dornský hovorové výrazy, říkali se holkám jako byla ona, aby se cítili líp. Společnicím. A že to mohla být jen obyčejná kapsářka? Co mu po tom sešlo, po tom parohatém imbecilovi by mu chvilku s něžným pohlavím nevadila.

Než mu snad stihne uprchnout, vzdálit se, udělá k ní jen pár delších kroků, oči se vpíjí do pokožky, která se svým odstínem nelišila od jeho vlastní, prsty přejede po poměrně hezkých křivkách mladého děvčete, mohla se mu snad zmítat, ale...

Ten pocit, že by ji snad mohl znát se jen znásobí, dlouhé prsty, které pátravě přejely po její jemné kůži se zastaví na bocích, nenatiskne se k ní, nezačne ji svádět, jen... jen ji k sobě otočí čelem. Snad i hrubě.

"Chéri, máma tě neučila základy slušného chování?" Otázka, která by se dala považovat za arogantní.

Eleine ho pozoruje tmavýma očima, ve kterým má jiskřičky. Poslouchá každé jeho slovo, přízvuk, který doprovozí to, jak k ní mluví. „Chéri? Co to znamená? .. Říkej mi Eleine“ zašeptá  a usměje se. Nechá se otočit a pohladí ho po hrudi. Zadívá se mu do očí.  Jde vidět, že ho skutečně zkoumá, protože s někým jako on se nesetkává každý den. Chéri… Asi je to něco z Dorne. A on si myslí, že je odtamtud, proto na ni mluví takhle. Pousměje se. „Samozřejmě, že ano. Ale já často neposlouchám“ mrkne na něj a pleskne ho po rukou. „Takhle nesahat… Zatím.“ Usměje se. Samozřejmě, že si občas  někým užila, ale nebyla to takové, že by se nechala svést jenom tak někým. Vždycky si to promýšlela a i když ho teď nechala se dívat na její tělo, neznamenalo to, že se dostanu k tomu, aby si ho mohl prohlédnout opravdu do detailu.  „Co kdyby ses teď posadil… něco mi o sobě řekl… Já si zatím vyzkouším tyhle nádherné šaty… A možná ti pak dovolím, abys je ze mě zase svlékl, co říkáš?“ zašeptá a přivře oči. Je opravdu neskutečně drzé děvče, ale to je na ní skvělé, protože každému občas přece musí lézt krkem takové ty slečinky, co je člověk postaví do rohu a pak je tam zase najde.

"Vy tady..." zatváří se znechuceně a rukou opíše větší kruh, jakoby snad poukazoval na celé Královo Přístaviště, načež pokračuje ve vysvětlování, "byste možná řekli kotě, ale chéri, nezní tuctově, hm?" Dá hlavu trochu na stranu a zkoumavě se zahledí na její ostře řezanou tvářičku. Připadala mu tak... známá. Byl to zvláštní úkaz, vidět někoho tak moc... dornského v té stoce jménem hlavní město.

V jeho pohledu je určitý spalující žár, který tolik dívek a žen před ní dostal do kolen. Oplácí jí zkrátka ten její, rádoby flirtovní pohled, tak spalující ještě větší měrou a před lehoučkým dotekem na hrudi nijak neucukne, měla se ještě, co učit v umění svádění, snad by jí mohl... pomoci... Jen kdyby nebyla taková netykavka.

Na tváři se objeví pokrřivený úsměv, tak trochu... výsměšný... "Tak pokud neposloucháš... to už jsi velká holka." Ručka, po které přejížděl palcem, jen po hřbětě, nic víc, je propuštěna s jakýmsi neznámým příslibem. Snad, že... tímhle jejich malé dobrodružství neskončí.

Potřeboval ji poznat důvěrněji. Vloupala se sem jako nezvaný host, ať je aspoň v jedné z kratochvil... vítaná.

Přesto za ní nepochodoval jako poslušný nadržený pejsek. V menších krucích se k ní dostane, pěkně k jejím zádům. "Nejsem zvyklý poslouchat rozkazy od takového písklete jako jsi ty, Chéri... A potřebuješ znát mé jméno?" Odmlčí se a odhrne dlouhé temné vlasy, které halily jedno ouško, prstem o citlivý lalůček jakoby omylem zavadí, celá ta situace je jakási intimní...

Nakloní se k již obnaženému oušku, natolik blízko, aby se ho rty nedotýkal, ale aby cítila jeho teplý dech. "Jsem Oberyn... Sám jsem zvědavý, jak krásně bude znít od tebe... až ho budeš vzdychat a svíjet se pode mnou." I on pozbyl slušného vychování... aspoň teď když se před ním jeho malá společnice takhle vystavovala, rty se dotkne nastavené šíje.

Zamrkala, když jí osvětlil, co to znamená. Rozhodně to v jeho jazyce znělo mnohem krásněji než v tom jejím. Usměje se na něj a zadívá se na jeho tvář. I ona v něm někoho viděla. Ale v tu chvíli rozhodně netušila, že ten někdo, je vlastně ona, protože je po něm. Nikdy jí vlastně ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by se mohla dostat se svým otcem do takové situace.

Otočila se k němu tedy pomalu zády a začala si oblékat šaty, tak jak to plánovala ještě před tím, než tam vpadnul. A nutno říct, že jí tohle opravdu sluší. Jde to k ní rozhodně víc než to, co obvykle nosí. Možná právě proto, že tyhle barvy jsou dělané k tomu, aby ladily s její kůži tak nejlíp, jak jen to jde.

Když se dotkl jejího ouška, napnula se a na krčku jí naskočila husí kůže. Prsa se jí při nádechu nadzvedla a pak zase poklesla. Zadívala se na něj přes rameno.  Přidrzlýma očkama ho přitom pozorovala, když jí šeptal jedno chlípné slovo za druhým.

Pobaveně se nakonec usměje a otočí se k němu čelem. „Oberyn… A co jsi zač, Oberyne?“ zašeptá a přejede prstíky po drahé látce jeho oblečení. „Obchodník nejsi… Ale i tak máš dost peněz. Kdybys nebyl takový chlípník, věřila bych, že tam odkud jsi… jsi opravdu důležitý… I když z toho, co jsem slyšela, je tam tohle úplně jiné než u nás, hm?.. Prý neodstrkujete bastardy tak jako to dělají tady… Musí to být úžasná země“ šeptne. Úmyslně ignoruje to, co řekl a nijak na to nereaguje. Chce, aby  se snažil víc.

Usadí se na postel a zadívá se na něj. „Povídej mi o své zemi…“

Odvrátí od ní pohled, jakoby mu snad za pozornost už nestála, a nonšalantně se rozvalí na lodním lůžku. Leží s jakousi nedbalou elegancí, přičemž je tělo naprosto uvolněné, neobával se útoku... aspoň ne od ní. Nepochyboval o tom, kdo je z jejich dvojice predátorem. Nemusím zmiňovat, že jeho rozmilá chéri.

Jakmile se začne oblékat do šatů začne s oplzlým pokřiveným úsměvem pozorovat zákruty látky, která dívčinu zcela neobepínala, především v oblasti ňader jí byly šaty trochu větší. V každém případě na ní nevysely jako nějaký hadr. Látka nabírala pestrých zlato-oranžovo-vínových odstínů. Oberynovi připomínali domov a když pominul svou milenku Ellariu Písek, jíž šaty patřil, nutno podotknout, že byl šťastnější, když se jeho drahá polovička producírovala bez nich. A v poslední řadě... léto. Eleine přitom může cítit, že splývavá vzdušná látka ji na kůži příjemně chladí.

Eleine musí nalehnout vedle něj, aby k němu měla lepší přístup. Zatím ji nepřerušuje, naslouchá jejímu hlaqsu, který prošel změnou teprve nedávno. Ne, že by mu to nějak zvlášť vadilo, tím spíš, když vypadala dívka daleko vyspěleji. Nechá ji, aby prsty zkoumala jeho hrudník, dosud skrytý pod oděvem, jakkoli slabý byl. "Já zapomněl, jak jsou muži které vídáš domestikovaný, petit. A chlípný... Vystavuješ se přede mnou téměř nahá,..." jakoby omylem přejede přes zaoblené boky, snad chtěl dát svým slovům určitou formu a rámec. "Informaci za informaci, bâtard, já ti povím něco o mě a ty něco o sobě. Kdo může za tvoji mizernou výchovu?" Rodné výrazy prolíná s obecným jazykem. Stále nevázaně... arogantně.

Nicméně po její dalším dotazu se v jeho očích opět objeví ten živý plamen, jindy černé tůně teď připomínali vnitřek vřící sopky. Obratně se  pootočí, přičemž ji uvězní mezi svýma pažema. Je tedy nad ní, jelikož mužský ego je mužský ego. A hlava... ta je od ní vzdálená jen pár centimetrů. "Pocházím z Dorne. Dorne je část Západozemí, které jako jediná nemá lesy. Území mého rodu je nebezpečné, pokud se v něm nedovedeš pohybovat. Slyšelas někdy o pouštích? Nekonečná plocha písečných dun, vln, které se v horkém slunci lesknou jako zlato. Nikde neuvidíš tak nádherné hvězdy jako na poušti, jelikož nebe je stejně nekonečná plocha jako smrtelně nebezpečné písčiny. A naší dominantou... je Sluneční oštěp." Odmlčí se. Mohl teď na tváři klidně cítit její dech, pakliže se mu nevyvlíkla. A jeho hlas... Oberyn byl dobrý vypravěč a jeho hluboký hlas pěkně rezonoval ve ztichlé místnosti.

Ona moc dobře věděla, že jí ty šaty nepadnou, že je mnohem drobnější než žena, pro kterou byly určené, ale o to v tu chvíli nešlo. Spokojeně si uhladila látku na bocích a prohlédla si sama sebe v zrcadle. Kdyby měla možnost, nejspíš by takové hezké šaty nosila pořád. Ne, že by se jí její nelíbily, ale tohle bylo víc… K ní. Barvy dokonale ladily k její kůži, a kdyby jí šaty seděly o něco lépe, jistě by podtrhovaly její přednosti.  Po chvíli se zatočí a uculí se na něj.

„Tak jak vypadám?“ zabrouká a lehne si vedle něj. Prstíky prozkoumá jeho hrudník přes tenkou látku a spokojeně přivře oči. Pár mužů se takhle dotýkala. Ale Oberyn byl jiný. Nešlo jenom o to, že jí přitahoval svým vzhledem. Cítila i něco jiného a nebyla schopná to k ničemu přirovnat. Ona v tu chvíli ještě netušila, že jí s Oberynem pojí mnohem víc než jen barva kůže. „Moje matka,“ odtuší, když se jí zeptá na výchovu. „Možná je to tím, že je ze Severu…později hodně cestovala… a nakonec se kvůli mně usadila tady“ zašeptá.

Jakmile se ocitne nad ní, vydechne a zadívá se na něj. Srdce se jí divoče rozbuší. Na malý moment těkne očima po dveřích, ale nakonec se mu nebrání. Během poslechu jemně koleny sevře jeho boky a rozhalí mu košili. Může poznat, že je vzrušená už jen z toho, jak dýchá. Přejede mu nehtíky po hrudi a  usměje se. „Co je Sluneční oštěp?“ zašeptá a zadívá se na něj. Pánví přitom vyjde vzhůru a otře se tak o jeho klín. S úculem. Protože ona teď rozhodně nemyslí na skutečný Sluneční oštěp.  „Mluv dal… Nikdy jsem nic z toho neviděla“ vydechne,  aby pokračoval, protože každé jeho slovo vyvolá příjemné šimrání v jejím klíně.

Oberyn měl tendence si nejrůznější osoby přirovnávat a jak často toto slyšel, 'sluší mi to?' nebo zkrátka jenom koketní prohlížení v zrcadle, kdy dotyčná v závěru pokukovala ani ne tak na vlastní módní doplněk. Ale tohle malé koťátko... Jakoby až teď poznávala sama sebe. Šaty ji samozřejmě nepadly, to už bylo zmíněno, ale... vypadala jako malá nymfa, víla nebo podobná éterická bytost. S jednou takovou před časem léhal. Proč si na ni vzpomněl po tak dlouhé době? Snad proto, že i tenhle šotek měl takové nadpozemské kouzlo a Oberyn... ten rád poznával a získával nové. Zakázané.

Tak přeci jen přišla. Na jeho tváři se objeví křivý úsměv a v očích se znovu divoce zableskne, jak tak hodnotitelsky přejíždí jednotlivé partie. Jakoby ji svlékal jen tím pohledem "Jako hádě, co vysvlíká kůži." Rty opustí výdech, takžka synchronizovaný s jejím vlastním, když tak zvědavě zkoumá jeho hruď, kůže na ty kradmé a něžné doteky reaguje okamžitě. Jakoby uvnitř něj hořelo. Nechá ji, aby prohlédava jeho hrudník, počíná si pečlivě a Oberyn na to reaguje přivřením očí, teď zase poslouchá on ji a přerývaně dýchá nosem. Ačkoli byl hlavní zdroj myšlení někde úplně jinde, jižněji... Zkoumavě si ji však prohlédne, když zmíní svou maminkou. První mu připadne na mysl... Ona, ale... Prakticky hned dotěrnou domněnku zažene.

Její útlé nožky ho majetnicky sevřou. Kdo teď koho věznil? Jeho soustředění je s každou další větičkou mizernějšía mizernější s tím, jak se zvětšuje boule v nohavicích. Slastně vydechne a prohne se v zádech, avšak pohled z její vlastní roztoužené tvářičky neoddálí. Pobaveně se zasměje jejími souvyslostmi, lehko se ve smíchu ztratí sten.

„Mluv dal… Nikdy jsem nic z toho neviděla“ Ten panovačný rozkaz, který se snad vzdáleně podobal jeho vlastním se jí zavděčí jen tak, že rtíky zcela impulzivně lapí, líbá stejně divoce, vášnivě... vše, co dělal bylo naprosto... bouřlivé.

"Jak si přeješ, chéri..." pronese, jakmile se od ni odtáhne, přičemž poslední slovíčko se zalíbením zavrní. "Sluneční oštěp je domovem mého rodu, Martellů. Představ si hrad, který se svitu slunce jasně zlatavě září. Jakoby k sobě vábil lodě, které kotví v přístavech Úzkého moře. Nebo to je možná nejvyšší věž. Po ní získal Oštěp své jméno jakoby se dotýkal té... obrovské zlaté koule." Změní polohu, stále se drží nahoře, ale teď je v jakémsi pokleku. Jeho společnice může vidět patrné změny velikosti...Prsty přejede po obličeji, přes oči, nos, rty... po bradě a až se dostane ke krčku a ramínkům šatů. A... přestože hltá pohledem její pomalu se odhalující tělo, stále se ozývá jeho hlas, který jí přibližuje... Jeho život. Jeho. "Spoustu solárů, a paravánů, ten nejkrásnější směřují okny do vodních zahrad."

Skutečně měla to podivné kouzlo, které zdědila po Eithane. A stejně tak zdědila dar spojený s přírodou, ale to bohužel nebo možná bohudík nemohl vidět, protože se momentálně nacházeli uvnitř. Ale kdyby byli venku, viděl by to. To jak stejně jako při přítomnosti Eithane kytky skoro září, rozkvetají a všechno je pestřejší. Ona milovala přirodu. Matka ji k tomu vždycky učila a je to možná ta jediná věc, která v ní z její výchovy zanechala stopu.

Když ji políbí, oplatí mu to stejně hladově jako on jí. Je roztomile divoká, nevyřaděná, protože v její krvi stále koluje mládí, které Oberynovi sice při tomhle nijak nechybí, ale pro ní je to výhoda. Zoubky mu přejede po spodním rtu a znovu zvedne pánev, aby se o něj otřela. Stejně jako on reaguje na její doteky, ona reaguje na ty jeho. Ale na rozdíl od něj, ona pod nimi spíše pookřívá. Její těla zalévá horko, možná to bude tím ohněm, který cítí z něj, ale její klín rozhodně nezůstává suchý. Sama z něj spokojeně stahuje kusy oblečení a dlaněmi přejíždí po jeho dokonalém těle. Když si chce sama ukrást polibek po jeho proslovu, přejede mu nehtem po tepně na krku a znovu divoce zaútočí na jeho rty. Jakoby ochutnávala ovoce, které nikdy neměla. A s ochutnáváním rozhodně neměla v plánu přestávat, protože ve chvíli, kdy byl jejich polibek v tom nejlepším si ho šikovně chytika nožkama a přetočila pod sebe. I tohle zdědila po mamince. Mrštnost, kterou mohl Oberyn poznat nejen když se mu ztrácela mezi stromy, ale i později, když mu byla milenkou. Usadí se na něm a boky začne pomalu pohybovat, aby ho zatím jenom vydráždila třením. "A co příroda? Nejsou tam přece jenom pouště... A písečné duny...a Písečný oštěp.. " zašeptá. Při každém zmínění místa z jeho vyprávění se o něj otře trochu silněji a konečnou slabiku skoro polkne slastí. "Pokračuj" zašepta mu pak zase do rtů a začne přes jeho krk polibky sjíždět dolů. Přes hrudník, dokonalé břicho. Až nakonec skončí úplně dole. Stáhne mu opatrně kalhoty, aby je mohla zahodit a když pak spatří jeho klín, v očích se jí objeví stejné plamínky, jaké měl před chvíli on. Spokojeně vydechne a sevře jeho mužství v dlani. Párkrát ho promne a jazýček pak nejdřív opatrně ochutná špičku. Působí to trochu plaše, ale i to se nakobec ztratí, když si špičku vsune mezi rty a znovu začne s jeho ochutnáváním. Zatímco kmitá jazýčkem, stíhá ho u toho jemně sát. U toho ho celou dobu pozoruje těma svýma očima. A když přestává vyprávět, přivře očka a varovně ho víc sevře v ústech.

Vytvářet si zrovna teď spojistosti... jakékoli. Jelikož ho ta malá měla v hrsti. Ne zcela doslovně, ale to příjde, viděl to v ní. Už se jen tetelil blahem až ucítí tu vřelou těsnost, jakmile vnikne do toho mladého tělíčka. Nebudeme vám zbytečně dělat iluze a přesvědčovat vás o tom, že snad myslí na někoho jinýho než teď zrovna na ni. Čert to vem, že si nepomatoval její jméno. Byla zkrátka jen Chéri, koťátko, které si zaslouží pohlazení podle toho, jak bude přítulné. A dle všeho i se zalíbením slíže smetanu. Její nevinnost jí nežral. Na to byla příliš... málo čistá. Poznal lidi jako byl on sám, budou si hrát po celý zbytek ýivota, ať už je postihne cokoli. Oberyn i po Elie nepřestal být dětsky... hravý.

Má pusu plnou jí, až mu to bere dech, jakoby se od něj snad nikdy nechtěla odtrhnout. Taktéž si ji bral, i tímto způsobem, oběma zřejmě bylo jasné, že bojují. I sex byl jakýsi druh konfliktu, aspoň tedy vždy s Oberynem. Zajede jí prsty do vlasů a několik pramenů hrubě stiskne v pěsti. Z její strany je odezva taková, že zkousne jeho spodní ret a provokativně se otře o jeho klín. Přes kalhoty nemůže cítit její vlhkost, nicméně tahle podpásovka, opět doslovná ho přinutí zasténat jí do úst, roztouženě a zcela živočišně.

Navzájem ze sebe stahují oblečení, nemusím zmiňovat, že on to má daleko jednoduší, počíná si jistě, s kolikati ženami léhával, ale jí? Snad se jí i nedočkavosti chvějí ruce. A on... pomaličku ji obnažuje, snad si chtěl zapamatovat každý milimetr zlatavé kůže, stejně tak menší plná ňadra, jejíž boltce byli na dotek velmi citlivé. Kousek nad levým prsem si ji označí, ocejchuje, chcete - li.

Opět ten pokřivený pobavený úsměv, když se mu začne dobývat do rtů. A pak, kdo byl z nich dvou nadrženější, řekněme, že zrovna teď se chtěl ovládat, ale... do prdele s tím, ne, že by se o ni jen otřel, on zkrátka dodřepne, může na svém lůně velmi dobře cítit jeho velikost, přičemž tlapka až bolestně hněte jedno z ňader. Pokoušení a nadvlády, kterou nad ní měl si neužije příliš dlouho, ani neví, jak, ale koťátko pod ním, opět ukáže, že má drápky, které se nebojí vystrčit. A že se jí protivý, být až druhá. Dornská zmije se tedy, ač nerada nachází pod ní, jejich úlohy se obracejí.

Nespokojeně zanadává ve svém vlastním jazyce s úmyslem, nezasténat, zatímco se o něj znovu tře, jakoby snad zcela mimochodem a nenuceně. S bradou vzdorně vystrčcenou ji poslouchá, přivírajíc oči pokaždé, když se ze rtů chce vydrat ten hanebný pazvuk. Prsty přejíždí po jejím těle, jakoby snad byl sochařem, dodělávajícím svou nejlepší sochu, takovou, ze které by se mohla stát dokonalostí. Spokojeně se zazubí, když zajede mezi její stehna a ulpí na něm horká vlhkost. "Příroda v Dorne je sice zvláštností, ale ano, máme ji. Ve Vodních zahradách najdeš vše od fontán, bazénů a jezírek," na poslední slovo byl dán posměšný důraz, "ale i nejrůznější rostliny. Jsou zeleným místem určeným k odpočinku, relaxaci, jakéhokoli druhu..." Odmlčí se a vydechne nosem, když si začne pohrávat s Oberynem juniorem. Roztržitě vydechne 'Chéri'... Jak nepraktická činost při vyprávění a když na to upozorní, vyjde z něj cosi mezi zasténáním a zavrčením. Teď nad ním rozhodně měla přímo kouzelnou moc, ale nebude ji pak ovládat zase on? "Jde o nepsanou dohodu mezi mou dcerou a mnou, že ať už jsem kdekoli na světě, vždy sebou přivezu nějakou rostlinu, takovou, která neroste v Dorne. Nikdy u nás neuvidíš..." Opětovná odmlka. Prohne se v zádech a hlasitě zasténá, hrdelně. "Lilie nebo levandule. Slunečnice a tulipány jsou zkrátka zvláštností..."

Ona se skutečně baví tím, jak chudák Oberyn nemůže pod jejími doteky mluvit s tím svým obvyklým klidem. Pokaždé jí cuknou koutky, když v půlce věty zalapá po dechu, zasténá. Těší jí to. Že její doteky toho tolik zmůžou s někým, jako je on. Dál pohybuje hlavou a pevně drží rty semknuté, jakoby se bála, že by jí mohl uniknout. Vychutnává si každý centimetr. Po chvíli k němu zvedne hlavu a znovu si klekne nad něj. Jen tak, aby se o něj mohla zase provokativně otírat. Ještě mu nedovolí, aby do ní vstoupil, ačkoliv její tělo po tom taky touží. Je rozpálená, po celém těle se jí tvoří kapičky potu a její tělo se tak moc hezky leskne.  Políbí ho na rty a usměje se. „Tohle není vhodná doba na to, abys mluvil o dceři…“  mrkne na něj. „Všechno to tím jenom kazíš“ zašeptá a hladově se znovu pustí na jeho rty. Dokud je nahoře, drží  pánev tak, aby nemohl nic dělat. Ne. Ona chce po něm, aby si zase sám převzal kontrolu. Vnímá to jako vzrušující hru o tom, kdo bude mít navrh. Samozřejmě, že chce, aby to byl on. Aby se svým tělem napínal nad ní a ona si ho tak mohla, co nejlépe vychutnávat. Ale nedá mu to jenom tak zadarmo. To by mohl jít za kýmkoliv jiným. Ona chce, aby si jí zapamatoval. Aby byla něčím aspoň trochu výjimečná, protože ví, že nikdy ničím nebude.  Vezme jeho ruce a  začne si nimi sama přejíždět po těle.Tváři, krku, ňadrech, potom dolů na boky a nakonec na zadeček. Tam jeho dlaně nechá.

Kdyby v tu chvíli tušila, kdo pod ní leží, koho nechává, aby se jí takhle dotýkal, utekla by. Čekala na otce tolik let. Občas doufala, že se třeba objeví přede dveřmi jejich domu, aby jí řekl, že jí hledal, že by jí chtěl ukázat, jak vypadá její druhý domov. Ale pochybovala o tom, že se to někdy stane. Že by měl o ní zájem, pokud o ní vůbec ví. I když je Dorne jiný, pořád je jenom bastard. A ani není čistá dorňanka. Její matka je podivné stvoření ze severu. Možná proto o ní nestojí. Protože není člověk. Oči se jí zalesknou. Právě proto nechce, aby mluvil o tom, jak hezky se chová ke své dceři. Protože ji tohle všechno uvnitř nutí žárlit.

Zaryje mu nehty do ramenou a skloní se k jeho uchu. „A to muži v Dorne pokaždé leží takhle pod ženou?“ zašeptá mu do ucha, trochu vysměvačně, aby ho vyprovokovala k činům. Už ho chce konečně cítit uvnitř v sobě, uhasit ten oheň, na chvilku zapomenout na všechny, všechno. „Donuť mě, abych nemyslela na nic jiného než na tebe…“

Cedrik šel s jistým obchodníkem který mu osobně přišel říci za Rudou baštu do jeho komnat že to oč požádal právě připlulo s ním z takové dálky. U svého boku měl meč, jelikož se necítil bezpečně s myšlenkou že se má setkat s vražedkyní.

Celou cestu mlčí, nakonec jej obchodník doprovodí až na svojí obchodní loď do kajuty. "Nechám Vás o samotě můj princi, ale buďte prosím opatrný, ta dívka klame pohledem. Tváří se jako květinka ale ... no uvidíte sám" Pousměje se a s ukloněním se vzdálí aby nerušil rozhovoru mezi princem a dívky které se přezdívá Bílá smrt.
Cedrik chytne za kliku od dveří kajuty a vejde dovnitř.

Dívka zkoumavě prohlížela své poničené ruce a nehty, zatímco čekala až se ten starý obchodník vrátí. Podle všeho měl sebou přivést jejího nového zaměstnavatele. Netušila, co od ní budou požadovat a už vůbec co si představují. Byla na tom dosti býdně... stačilo se na ni podívat. Byla stále stejně vyhublá, jako před měsícem, když ji ten obchodník vytáhl z dolu. Obyčejné šaty z laciné látky na ní vysely a v pase jí byly velké, a to i přesto, že si je stahla páskou z kůže. Zlaté, dlouhé a husté vlasy stratily svůj lesk, proto je pečlivě spletla do copu, jež jí splýval přes rameno až pod pas. Alespoň byla čistá a měla na sobě čisté oblečení, to bylo něco, co ji dokázalo přivést k lehkému úsměvu. Jestli od ní chtěli nějakou práci, bude chvíli trvat, nežli se jí vrátí kondice. Nežli její tělo nabere zpět ženské křivky a svaly. Protože teď byla slabá.... věděla to, až moc dobře to věděla.
Její tyrkysové oči, jejichž panenky lemují zlaté kroužky se stočí ke dveřím kajuty, za kterými se ozvaly kroky. Okamžik na to se otevřou a ona ulpí pohledem na princi Sedmi království. Okamžitě vykouzlí okouzlující úsmě a natočí se k mladému muži čelem, aby mohla provést dokonalé pukrle. Pohled ani hlavu však nezklopí, netušíc kdo nově příchozí vlastně je. Ach ano, už podle zevnějšku si byla jistá, že jde o vysoko postaveného člověka, ale jak mohla jen tušit, že je to princ.... Dobře, asi by to její chování příliš nezměnilo, ale to už je vedlejší. "Můj pane,..." Pronese jistým hlasem, když se opět narovná, načež mladému princi pohlédne do očí. Toho meče, jež měl u boku si všimla ihned... jak úsměvné.

V jeho pohledu probíhá bouře. V temných očich by se teď dalo utonout, jakoby nahrazovali absenci slov. Měla nad ním moc... jak jinak, ač nerad, uznal to, ale celkový postoj... Nevypovídal o tom, vzdorně vysunutá brada, hlava se občas v přívalu touhy zakloní vzad, když nasaje do nosu jejich pach smýšení se slanou vůní moře. Ušklíbne se, takřka... znuděně, když se jejich malá hra opakuje, byly ve stejném bodě jako na začátku s tím, že jeho... blízký kamarád se teď mohl snadno přirovnat k Písečnému oštěpu. S radostí tu treperendu na svůj oštěp napíchne, už z toho všeho šílel, bláznil... Jakmile ho políbí na rty, její spodní rtík v závěru zkousne takovou silou, že... ucítí pachuť krve... "Žárlíš, mi Jolie?" Ta slova, tiché vrnění šelmy jsou doprovázena dotykem špiček prstů, s jakousi cudnou jemností, která u něj rozhodně nebyla běžná ji pohladí po rtech, cesta prstu následuje po licní kosti a... ruka se pootočí a zajede havraní černi. I v tomhle... jednoduchém gestu byla jakási intenzita... intimnost. Netrvalo dlouho a jejich známost se vrátila dostarých kolejí... Kdyby věděl... považoval by něco takového za zvrácené? Čím by pro něj byla? Snad další osobou v davu... Čím pro něj byla zrovna teď? Teď... ženou, která ho chtěla ovládat, snažila se mu neoddat. A jak skončili takové ženy? Mohly by jí vyprávět... zrovna její matka. Eithane. Rušivá vzpomínka. Ale že by se nechal zrovna teď unášet sentimentem? To těžko... Ale i přesto, nechá ji stále vést, co ho k tomu vedlo, možná ta příjemná bolest v rozkroku. Ach... ta byla zřejmě na vinně a dotyky, které nebyly nijak nejisté. Nabuzovaly ho. Jeho malá mučitelka.

Je očividně propuštěn. Temné oči, prakticky totožné, s ní stále udržují kontakt, co se tak mohlo skrývat za temnou oponou? A nebylo to jedno? Teď.

Poslouchá její výsměšná slůvka. Nenechá jí domluvit, prakticky utne posměvačku v půlce věty dalším z těch políbků, kdy se dá těžko určit, kdo se komu dere do úst, jestli on jí nebo naopak ona jemu, jedna ruka opustí své stanoviště na jejím zadečku, který mnul, tiskl, pleskl... A prozatím jen prsty jí surově zajede mezi nohy. Přejede dvakrát po vlhkých pyscích. Nedává jí prostor k tomu se nadechnout až... když se jejich pozice vymění. Ruka nonšalantně opustí její klín, jen aby se pozastavila sotva pár milimetrů od něj... na jejím stehně. Nebyl možná tak obratný jako Eleine, avšak mrštnost mu rozhodně nechyběla.

A pak konečně... aniž by ji nějak připravoval, do ní vnikne. Hrubě... toužebně... vášnivě. Konečně mohl zahnat ten... hlad. Byla jeho.

Kdyby věděl, jakou má vlastně pravdu. "Nevadí nám ležet pod Dorňankou... A nejsi snad aspoň částečný Dorn, mi Jolie? Jsi Dorn, který zůstává v městě plném sraček než, aby vynikla, začala pořádně žít... Vrátila se zpět domů." Teď měl nad ní moc on... A stejně obhruble jako do ní vnikl si i podmaňuje její tělo. Přiráží. Slůvka jí jsou šeptána do rtů... vlasů... nějaká do oušek.

Mi jolie.

Když Cedrik vešel a uviděl tu dívku, nevěřil svým očím. Očekával nějakou vražedkyni a ne dítě které se ztrácelo před očima, je to jenom kost a kůže. Absolutně nechápal proč matka chtěla něco takového jako je to co před ním právě stálo.
Chvilku stál a nevěřícně hleděl na cosi co mělo být obávaná vražedkyně která má zabít Dorana. K princově překvapení dívka alespoň má základ slušnosti a udělá pukrle na což mladý princ reaguje pokynutím hlavy. "Můj princi ..." Opraví větu mladé dívky.
Je její princ, nikoliv Pán. Přesto tuto její drobnost přejde bez nějakých dalších zbytečných řečí. "Jsem velmi rád že už jste zde, i mojí matku jistě Vaše přítomnost potěší." Pokusí se pousmát a dojde k dívce blíže a přes její chabé oblečení které se podobalo chudině z Blešího zadku přehodí svůj svrchní část oděvu prošívaný zlatým vláknem. "Matka mi pro Vás nachystala úkol ale nejprve se musíte vykoupat, najíst, obléci a trochu se na tento úkol připravit. Bylo by hloupé abych Vás nechal vyrazit na Váš úkol v takovém stavu."
Když přehodí přes dívku oděv udělá krok zpět. "Jste Lilian Gordaina a jste dcerou obchodníka z Meerenu. A budete zde jako nová služebná. Pokud Vám mohu moudře radit, s nikým se moc nevybavujte a do doby než se trochu dáte do pořádku moc na sebe neupozorňujte ... pro dobro vaše i naše. Pokud jde o zlato .. to je jedna z mála věci o které se bát nemusíte." Přikývne souhlasně aby utvrdil svá slova.
"Pokud souhlasíte .. bude lepší když se vydáme do Rudé bašty." Poté otevře dveře od kajuty a vyrazí mlčky do Rudé bašty.

K Celaenině pobavení zahlédla v očích mladého muže jakési překvapení, snad dokonce údiv. I přesto si zachovala naprosto okouzlující úsměv, když udělala pukrle. Muž v odpověď zdvořile kývl a mile, ovšem důrazně opravil její oslovení... titul, jakým jej v nevědomosti označila. "Jistě, omlouvám se, Vaše Veličenstvo." Omluví se vražedkyně ve vší zdvořilosti, ale očima neuhnula, stále princi hleděla do modrých očí. To, že před ní stál princ ji trochu překvapilo, ačkoli to nedala znát... k čemu ji potřeboval sám vznešený princ,... že mu stálo za to ji dostat z toho špinavého dolu? Trochu postrádala smysl, důvod jeho jednání. O to víc, když zmínil svou matku... královnu z rodu Lannisterů. "Děkuji... jsem velmi poctěna, že mohu sloužit právě Vám, že si mě Vaše Veličenstva vybrala." Odvětí s největší pokorou, jakou dokázala zahrát. Lhala, což byla jedna z věcí, kterou bravurně ovládala...
Ovšem to, jak se princ zachoval v dalším okamžiku bylo vlastně milé, ač trochu ponižující. Když se k ní přiblížil, každický sval v jejím těle se napnul... přinutila se však ke klidu a nechala jej, aby jí přes ramena hodil svou svrchní část oděvu. Byla to úplně jiná látka, protkaná zlatem... jako by opovrhoval šatami, které měla na sobě. Choval se, jako by před ním stála nahá. "Děkuji, je to od Vás velmi milé, ale já nejsem nahá, aby jste mě musel zakrývat svým šatem, můj princi." Neodpustí si nepříliš vhodnou poznámku a malé uculení. Princův plášť si však nechala na sobě a více se k tomu nevyjadřovala. Jen úsměv na rtech jí dál hrál, princ si vůbec neuvědomoval s kým je sám v lodní kajutě. Klidně vstoupil do její blízkosti, aniž by si dával pozor Celaena si uvědomovala, že kdyby mu chtěla ublížit měla k tomu nejednu příležitost... byla by to však hloupost. Nic by tím nezískala. Namísto toho pozorně poslouchla co princ říká... princ, jiné dívky jejího věku by šílely, ocitnout se v jeho blízkosti. Byl pohledný, to musela uznat, ale Celaena se nedala jen tak očarovat... raději to byla ona, kdo někoho očarovával. "Dobře, máte pravdu." Věnovala mu lehoučký úsměv a přikývnula v souhlasu. Koupel a jídlo nemohla přeci odmítnout. Mladý princ od ní konečně ustoupil a dopřál jí tak prostor. Informace, jež ze sebe ovšem začal sypat ihned po tom, nesly mnohem větší váhu a Celaena si dala záležet, aby si každou z nich zapamatovala. Závisel na tom její život. Vytvořili jí novou identitu, Bohové... tak stupidní jméno v životě neslyšela. "Lilian Gordaina?" Zasmála se nevěřícně. "A dcera obchodníka z Meerenu?" Uráželo ji to, byla Celaena Sardothien a ne nějaké ubohé děvčátko z Meerenu. Nedalo se však nic dělat a tak s opovržlivým úsměvem nakonec přikývla. "Rozumím, udělám vše, jak jste řekl." Alespoň, že jí dobře zaplatí, to bylo něco, co ji uklidňovalo. "Samozřejmě." Opět přikývne na jeho vybídnutí k přesunu a sáhne po svém chabém zavazadle, malém vaku v němž měla pár věcí. Hned na to vyrazí z kajuty za princem. Šel mlčky a dost svižně a ačkoli by s ním dokázala snadno srovnat krok, šla o krok pozadu. Měla stále lehký ladný krok a nesla se jako princezna. Nebylo to nijak blízko, takže chvíli trvalo, nežli dorazili do hradu. I ona šla tiše, neměla moc chuť se vybavovat. Ocitnout se však na místě, kde musela být nanejvíš obezřetná, bylo stresující.

Všímal si pohledu dívky kterým si jej prohlížela i jejího chování které by od někoho jako ona nečekal, alespoň jedno příjemné překvapení. "Není třeba omluv, jsme tu jenom my dva .. raději si to zapamatuj. Na Rudé baště by ti takové přeřeky jen tak neprošly." Dívka se k němu chovala slušně a s respektem, neměl důvod s ní jednat jinak než ona k němu. Proto takovou věc přejde jen s mírným napomenutím, jelikož by se na Rudě baště rychle odhalila pokud by nastala obdobná situace. "Jistě" Odpoví stroze a jednoduše.
Cedrik znal tyhle nacvičené fráze i situace, těchto falešných frází plných vděku, pokory nebo případně smutku a tak dále za celý život napovídal tolik že už dokáže posoudit kdy je upřímná a kdy ne. Jednal by stejně kdyby situace byla obrácená. Spíš mu připadala jako dvorní dáma, tedy až se trochu upraví než to že je to vražedkyně. Rozhodně z ní nešel strach nebo respekt ... proto mladý princ nebyl zrovna obezřetný.
Jednou se mu to jistě vymstí ale teď ?! Snad ne.
"Ne to opravdu nejste .." Pousměje se když se na něj uculí, až se dá trochu do pořádku tak by ji určitě někdy viděl rád i třeba nahou. "Ale Vaše oblečení by na sebe poutalo více pozornosti než to které jsem vám dal právě teď." V Rudé baště si spíše všimnou toho potrhaného oblečení než toho že má sobě princovu část oděvu. "Ano jméno Lilian Gordaina i Vaše postavení Vám vybrala moje matka, radil bych Vám aby jste hrála dle toho jak sama přikáže." Rozhodne se podpořit matku. Poté vykročí směr z kajuty a nakonec z lodi. Neměl rád moc lodě, za to ale jeho sestra ano. Šel po boku té dívky jako by si snad byli ti dva souzeni a vedl ji směr Rudá bašta. "Až se dáte do pořádku a budete se cítit připravená na svůj úkol, vyhledejte mě v Rudé baště. Do té doby se snažte být co nejméně nápadná ... a až splníte Váš úkol budete moci jít nebo můžete pokračovat v práci pro mě .. tak jako tak zlato je to jediné o co se bát nemusíte. Zastaví se v půlce cesty na cestě do Rudé bašty. "Zde se rozejdeme ... nebylo by vhodné aby nás spolu viděli. Dejte mi chvilku náskok a pak pokračujte sama ... nemusíte se bát stráže Vám nebudou dělat problémy a služebnictvo se o Vás postará .. vše je zařízeno." Přesto k dívce udělá ještě krok. "Děkuji za to že jste souhlasila s Vaší práci. A brzy se uvidíme." Znovu se mírně ukloní k dívce a poté odejde od dívky do Rudé bašty.