Příběh - Mance Nájezdník

Goto down

Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Valar za Mon Jan 09, 2017 5:30 pm

avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Mance Nájezdník za Sun Jun 18, 2017 10:05 pm

Mrazivé ticho krajiny dále za Zdí narušilo obvykle jen občasné skřehotání ptáka mrchožrouta, nebo stejně zlověstné vlčí zavytí. Krusta bílého sněhu zůstávala většinu času neporušená stoupami lidských nohou. Pokud se nějaká ta stopa ve sněhu objevila, byla sněhem zase rychle zasypána. Zkrátka a dobře, málokdo bez odvahy a zkušenosti Svobodného lidu, by se do téhle zimy sotva odvážil vystrčit špičku nosu. Zapraskání větvičky a lehké zavrzání, se zde nedali najisto očekávat. Navzdory tomu se právě tyto zvuky, oznamující něčí přítomnost, ozvaly v tuto chvíli, v místě kde náhle příchozí vstoupili na poslední úsek cesty k osaměle stojící chatrči. Na chvíli opět zavládlo hrobové ticho, nepřerušované jediným zvukem. Po chvíli bylo možné zaslechnout tlumený dusot, prozrazující kroky dvou párů nohou obutých v pevných botách, brodících se sněhovou závějí kdesi v těsné blízkosti chatrče. I když příchozí neprozradili svůj příchod dupotem jako obři, nebylo se třeba obávat ani plíživé smrti, ze strany Bílých chodců. Jednalo se o dva svobodné muže Jednoho zkušeného stopaře pocházejícího ze Svobodného lidu, doprovázeného druhým mužem, stejně svobodným jako byl on sám.

Mance Nájezdník, byvší dle rudě pošitého černého pláště s mečem a loutnou oním zkušením stopařem, příliš nespěchal. Kráčel po okraji pěšiny, postupoval svým jistým stejnoměrným krokem stále kupředu, ke svému cíli. Měl za sebou náročnou cestu k Zamrzlému pobřeží, kde se setkal se svým nynějším společníkem na cestách. Od Zamrzlého pobřeží zamířili společně do těchto končin. Dlouho nebylo jisté, kde přesně tu napůl ztracenou chatrč hledat. Nenacházela se v žádné vesnici jako ta, v níž se Mance vzpamatovával po zranění od stínokočky, takže mu nikdo nemohl povědět více, než její přibližnou polohu. Nyní již mnoho možností nezbývalo. Prošli část okolí a konečně si mohli být jisti, že to nemůže být daleko. Pak zahlédli tenký pramínek kouře a vydali se za ním, jakožto jediným znamením poukazujícím na přítomnost chatrče.

Podobně to vypadalo také s uskutečněním Manceho záměrů, aneb velkého plánu na záchranu Svobodného lidu. Stačil udělat pořádný kus práce. Prošel křížem krážem velkou část kraje severně od Zdi, navštívil pár vesnic, pár svobodných krbů. Postupně hovořil se všemi významnějšími válečníky, s kmeny i s menšími skupinkami Svobodného lidu. V tomhle smyslu byl relativně úspěšný. Jenže pokud to všechno mělo k něčemu být, potřeboval získat odpovědi na spoustu otázek. Potřeboval si ujasnit nejlepší cestu prolomení Zdi a najít účinný způsob, jak bojovat proti Bílím chodcům. Musel znát daleko víc, než těch pár zkazek tradovaných ve starých příbězích. Nápovědu hledal všude, kde se jen trochu hledat dala. Plánoval navštívit místa, jež byla zmíněna ve starých příbězích, hledal pamětníky znalé těchto starých příběhů. Pak se taky hodlal setkat s touhle čarodějnicí. Doporučili mu její umění projevující se hlavně schopností uzdravovat. Proto hledal ono obydlí ze všech stran obklopené stromy a sněhem. Schopnost uzdravovat byla sama o sobě velice cenná. Navíc vítal možnost setkání s kýmkoliv významnějšího ze svobodného lidu, známého ve vesnicích svými skutky. Promluví s ní, jako dosud promlouval se všemi ostatními. Zjistí, zda mu bude ochotná poradit, případně do jaké míry se k jeho snahám bude ochotná připojit. Také svého společníka na cestách považoval za kromobyčejnou osobnost, schopnou získat mezi Svobodným lidem svou odhodlaností k boji respekt. Svou povahou nebyl o nic méně nezkrotný, než Thennové. Těm kdož si byli schopní vydobýt úctu, hodlal přenechat přední postavení, byť Svobodný lid běžně neuznával hodnosti, ani tituly. Zda je budou ostatní následovat, to záleželo převážně na nich samotných.,

Mezi tím oba muži došli na dohled od chatrče. Na samotné chatrči toho bylo velice málo k prohlížení. Mance znal kulturu Svobodného lidu. Na vzhledu obydlí vyskytujících se za zdí, ho mohlo překvapit málo co. Zvolnil však mírně svoje kroky, aby si prohlédl prostranství kolem chatrče, obklopené skupinkou zvláštně vyhlížejících totemů. Totemy ho nicméně nezastavily. Ohlédnuvše se na svého společníka na cestách, pokračoval nezadržitelně kde dveřím chatrče. Jelikož je nikdo neotevřel, nevyšel je z chatrče přivítat, zvedl ruku v kožené rukavici a zaťal jí v pěst. Pěstí umírněně zabušil do dveří chatrče. Následně vyčkal, až se dveře otevřou, nebo na jakou odezvu jejích obyvatel.


Naposledy upravil Mance Nájezdník dne Sun Jun 18, 2017 11:40 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Mance Nájezdník

Posts : 2
Join date : 21. 01. 17
Location : Mrazokly

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Bartuc za Sun Jun 18, 2017 10:50 pm

Bartuc len stál pred totemom a svoj obojruční meč si opieral o rameno, jedným kútikom oka sledoval svojho spoločníka a o to pevnejšie zvieral čepeľ svojej zbrane pripravený udrieť len čo mu tá šarlatánka dá jednu jedinú zámienku. Nenávidel nikoho kto vládol nejakou formou mágie, pred mnohí my rokmi ho takáto striga zakliala od tej doby hľadá len krv a svoj smäd nieje schopný nikdy uhasiť. Pre tento druh ľudí ako sú strigy má jeden obojruční argument pripravený ho vraziť jej do úst aby ho ani ona nemohla zakliať. Napäto vyčkával čo sa bude diať potom ako jeho spoločník zabúchal na dvere. To ticho, to ticho ho týralo a trhalo mu to myseľ na kusy, on chce boj, chce krv, chaos a smrť. Ale toto bohom zabudnuté miesto kde ani živá duša si neprdne jedine ak by jeho prd by zamrzol a dopadol do nohavíc ako snehová vločka. Jeho druh mu sľúbil vojnu, takú o ktorej sa bude písať roky a kde je tá vojna, akurát mrznú pri nejakej chatrči tej šarlatánky pre ktorú prechodili toľké míle. No vedel že vojna chce prípravy a čas no keby mohol tak sa rozbehne rovno na tú stenu aj sám. Vo Westerose bol prvý krát vo svojom živote a od kedy dorazil každý hovory len o tej stene. Iba sa pousmial, ešte nevidel stenu dosť pevnú ktorú by nezničil ani vysokú ktorú by nezdolal, že je celá z ladu tak ju mali roztopiť a vpadnúť do tej zeme zasľúbenej plnej hojnosti čerstvej krvi. Stále len čakal a čakal, nakoniec sa otočil len preto aby videl nekoneční lad a sneh, začalo aj pomaly snežiť, mohli to biť snáď zamrznuté slzy tohto sveta, sveta ktorý si uvedomil že Bartuc pán krvi sa vylodil a zo synov a manželov narobí len krvavé spomienky a z manželiek vdovy ktoré budú plakať krvavé slzy a z dcér siroty ktoré budú jeho meno preklínať a každý deň budú žiť z kliatbami na jeho meno a z nenávisťou v srdci zanevrú na mužov až kým nebudú z nich staré pani. No on len čakal na svoju chvíľu  na každú zámienku aby ukázal ako vie ovládať svoj argument v ruke, na koniec mysľou zablúdil do starých spomienok a časov v plných bojov.
avatar
Bartuc

Posts : 20
Join date : 18. 06. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Dyrett za Mon Jun 19, 2017 4:06 pm

Cinkot. Občas dutý a hlboký, občas tenký a vysoký. Kostičky a vyrezávané ornamenty z dreva do seba narážali, spolu s malými železnými, či zlatými kúskami kovu, ktoré sa hojdali na povrázkoch, či tenkých kusoch kože. Vytvárali dojem zvonkohry, ktoré viseli na totemoch okolo domu. Po lese však neblúdil žiaden vietor či vánok, ktorý by ich vo vzduchu roztancovali. Zneli potichu, napriek tomu hrozivo. Ako zvuk, ktorý má odohnať všetko živé i neživé. Ako zvuk, ktorý má upozorniť akúsi bytosť na prítomnosť nepozvaných hostí. Chatrč. Nebola to ani riadna chatrč, skôr pripomínal nános dreva, kameňov a kožušín, husto zviazaného suchého rákosia, ktoré ktosi poukladal na kopu, snažil z toho vyrobiť akýsi...prístrešok. Neboli tam žiadne okná, aspoň na prvý pohľad. Iba dvere. Drevené, aj keď nemali pánty či kľučku. Neboli totiž vytesané, ale niekto veľmi silný iba strhol kôru z mohutného stromu a položil tam, kde by inak bola diera. Nad strechou sa rozopínali dlhé, silné konáre čarostromu. Božieho stromu. Stromu, ktorý sa na nich díval svojimi krutými očami, pevne zatvorenými ústami. Jeho výraz nenaznačoval nič dobrého, avšak jeho koruna sa tiahla ďaleko a ešte ďalej. Ako ochranná náruč matky, ktorá chce objať svoje deti, schovať ich pred nástrahami a krutosťou sveta.
Nech už privádza cudzincov čokoľvek, toto miesto ich nevíta so žiadnou láskou, ani prísľubom bezpečia. Aspoň to tak môže pripadať pre tých, ktorý nepoznajú tajomstvá sveta, ktorý nemôžu vidieť voľným okom. Môžu ho cítiť, vnímať, ale nie vidieť. Pod ich nohami sa lámal jemne zamrznutý sneh, neboli v ňom vidieť žiadne čerstvé, či staršie stopy po živej, ale ani po neživej bytosti. Boli sledovaný mnohými očami, lenže oni nikoho nevideli.
Tometovia, strážcovia podivného miesta postávali v dokonalom kruhu. Ochraňovali ako chatrč, tak i čarostrom, ktorý svojim padnutými listmi, či naťahujúcimi sa konárami neprekročil ich hranice. Neboli vyrezané zo žiadneho dreva. To vôbec nie. Jediné, čo na nich bolo drevená, bola konštrukcia. Konštrukcia v rôznych tvaroch. Či už kríž, nebodaj čosi kruhovité. Vytvárali kostru bytostiam, ktoré boli na nich znázornené. Lesné, horské, vodné ale i vzdušné zvieratá. Poskladané z ich vlastných častí tiel, doplnené látkami, aby tak nabrali istým spôsobom i ľudskú podobu. Jeleň, ktorému na parohoch viseli zvonkohry z kostí malých zvierat; sokol, zahalený do rubáša, spod ktorého mu trčal zobák a na hlave mal perie. Vlk, s korunou zo zimných ruží, ktorému po boku stál hrdý medveď. Drak, teda aspoň konštrukcia, ktorá sa snažila pripomínať jeho hlavu. Telo mal zošité z hadov, ktoré boli stiahnuté z kože. Avšak boli ich tam viac. Mnoho iných zvierat, s natiahnutými "rukami", či boli skrčený, akoby sa modlili. Niektorý vzývali nemým hlasom svojich bohov, pri čom ich oči uprene hľadeli ku korunám čarostromu. Do 12ky však patril aj malý obor, či natiahnutá ľudská koža. Symboly, ktoré boli aj symbolmi rodov Westerosu.
Zaznelo klopanie, avšak na Mancovo volanie neprišla žiadna odpoveď z druhej strany. Vzduch bol čoraz chladnejší. Ich dychy sa zrážali čoraz okatejšie, slnko už nad krajinou dávno zapadlo. Vkrádalo sa do lesa šero, ktoré predlžovalo, prehĺbovalo temné tiene. Tie nikdy neveštili nič dobrého. Ani pre takých, ako sú slobodný ľudia, ktorý v týchto končinách žijú už celé stáročia. Nie v týchto časoch... Lenže... nie len ich dych sa v tom mrazivom vzduchu zrážal pred tvárou. Za totemovým kruhom, v hlbinách tieňov lesa ich pozorovali dva pári očí. Jedno ako tekuté zlato, druhé ako samotné peklo. Žhavé, divoké, nespútané. Vrčanie. Prv len náznak, potom však dobre počuteľné. Hlboké, dlhé, varovné. Prichádzalo to spoza ich chrbta. Druhé vrčanie, horšie ako to druhé, avšak obe boli prísľubom veľkých šeliem, ktoré prahnú po krvi a ich teplom mäse. Vynorili sa z tmy, avšak človek mohol mať pocit, že to tma prichádzala spolu s nimi. Zlovlci. Dvaja. Mohutný, o veľkosti poníkov. Odhalili svoje žlté zuby, ostré ako britvy, veľké ako dýky. Skrčili sa, pripravený skočiť po nich, ale takú diaľku by nedoskočili. Medzi nimi bolo pár dlhých metrov. Naježili svoju čiernu srsť. Oči z nich nespúšťali. Urobili jeden krok vpred, potom ďalší. Hýbali sa ako jedno telo, jedna duša. Dodržiavali však bezpečnú vzdialenosť. Čakali. Ale na čo? Na povel? Alebo len hodnotili situáciu?
Ladným krokom vystúpila i ona. Zahalená v hnedej medvedej kožušine, ktorej hlavu mala stiahnutú takmer do očí. To zviera bolo stiahnuté z kože v celku, zrovna tak ho nosila i ona. Ako ďalšiu kožu, ako ďalšiu podobu. Jeho tlapy boli zošité ako rukávy, ktoré si iba natiahla na seba. Nemusela pod tou kožušinou vôbec nič nosiť. Veď bola mohutná, dostatočne teplá a zakrývala celé jej telo. Spod kapucne z medvedej vyčnievali pramene ohnivo sa krútiacich vlasov. Boli živé, dokonca i v tej tme. Urobila ďalší krok v pred, až kým sa nepostavila medzi tých dvoch zlovlkov. Jeden si prešiel jazykom hladne po papuli, z ktorej kvapkala hutná, čerstvá krv. Jej oči sa zaleskli zelenou farbou. Podvihla ruky, nežne uložila svoje prsty na hlavu obom vlkom, aby mohla pocítiť ich jemnú, teplú srsť a zároveň skrotiť ten divoký hlad. Z konára zletel havran. Otvoriac svoj zobák zakrákal varovne na tých dvoch votrelcov, ktorý sa odvážili vstúpiť do týchto končín. Preletel nad ich hlavami, pristál na jej pleci. Nemusela prehovoriť ani jedno jediné slovo a Mancemu mohlo byť okamžite jasné, kto pred nimi stojí. Dyrett Dur Kodavkiin.
V jazyku detí lesa: narodená s prekliatím medvedej beštie.
avatar
Dyrett

Posts : 2
Join date : 19. 06. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Mance Nájezdník za Wed Jun 21, 2017 8:30 pm

Na to co se stane, Mance nemusel čekat zase tak dlouho, ač se to odehrálo trochu jinak, než by snad mohl původně doufat. Když zaznělo vlčí zavrčení, pořád ještě stál před vchodem do chatrče. Postupně si však začal uvědomovat, že onen nehlasitý zvuk plného dřeva, zůstane bez odezvy. Spustil svou napůl pozdviženou ruku dolů. Znovu už se zaklepat nesnažil. Raději se sklonil, aby nahlédl pod provizorními dveřmi do vnitřku chatrče. Neuviděl prakticky nic, rozhodně žádné stopy něčí přítomnosti. Pohled mu skoro úplně zastíral kmen padlého stromu. Zahlédl jen tmavé stíny, vrhané stěnami chatrče. Snadno by teď mohl vtrhnout dovnitř bez klepání a zjistit, co se skrývá uvnitř chatrče. Jenže sem přišel kvůli záležitosti dostatečně důležité na to, aby se prozatím snažil nepřekračovat určité meze. Dosáhl by jen automatických problémů srozumění s čarodějnicí, k níž se hodlal na chvíli vnutit za hosta. Byl to přeci jen on, kdo přišel k jejímu obydlí, kdo potřeboval dostat odpovědi a informace. Na druhou stranu počítal i s hrozícím nebezpečím. Nebezpečí jste v těchto dobách mohli potkat na každém kroku, třebas v blízkosti Zdi. Tím spíše pokud jste se nacházeli pořádný kus na sever od ní. Číhalo připravené skočit po vás, kdykoliv se dostatečně nerozhlédnete.

Vlčí vrčení zaslechl okamžitě, jen chvíli trvalo, než mu v plném rozsahu došlo, co znamená. Na místě se otočil, snažíce se zjistit, odkud přesně varovný zvuk přichází.  Při druhém zavrčení se mu povedlo odhadnout přímý směr i fakt, že ho vydalo více jak jedno zvíře. V zápětí měl možnost oba zlovlky spatřit na vlastní oči. Byly to dvě šelmy majestátní divokosti a velikosti, stavící se k věci se vztyčenou hlavou, hovořící o hladové bojovnosti. Rozhodně obtížní protivníci, kdyby s nimi měl zápasit. Respektive by se musel vypořádat s jedním. Dva spolupracující zlovlci jsou ještě stokrát nebezpečnější, nad jednoho zlovlka. Toho druhého by si musel vzít na starost Bartuc. Zlovlky původně zabíjet nepřišel. Pokud to bylo možné, boj s šelmami na téhle dlouhé cestě záměrně nevyhledával. Přesto byl vždy připravený bránit se, pustit se do křížku s kýmkoliv, kdo by se ho pokusil ohrožovat. Nikdo neměl právo tvrdit, že by se Mance Nájezdník obával boje se zlovlkem, stínokočkou, či praturem. Mance se nebál žádného živého, byť sebesilnějšího tvora. Zlovlci i všichni ostatní živí tvorové se dali porazit. Možná byli hodně tvrdým oříškem, ale aspoň jste proti nim mohli účinně bojovat normálními zbraněmi. Mnohem větší respekt měl z mrtvých bytostí, pokradmu vystupujících ze stínu, proti nimž normální zbraně nefungovali. Nájezdníky vládnoucí severně od Zdi, sužovali nekonečné dlouhé roky. Jakkoliv nebyl zbabělec, on sám zatím viděl v tomto ohledu jen jedno východisko. Spěšný ústup do bezpečí.

Znovu pozvedl ruku k pasu. Prsty instinktivně nahmatal jílec vlastního meče. Úplně obyčejné, leč kvalitní zbraně s jílcem pro jednu ruku, která mu vedle ostatního vybavení zůstala ještě z doby, kdy sloužil ve Stínové věži. Oči nechával spočívat na obou zlovlcích. Snažil se sledovat každý jejich pohyb, každé jejich zavrčení. Chtěl se ujistit o jejich záměrech. O tom, zda hodlají skutečně zaútočit. U volně žijících vlků to záleželo především na velikosti hladu. U zlovlka ze Zimohradu to bylo různé, dle aktuální míry ohrožení. Naopak mezi Divokými žilo povícero milovníků zvířat a měničů. V tuto chvíli se nechtěl ukvapovat, zbytečně si zahrávat, pokud to nebylo nutné. V blízkosti obydlí čarodějnice nebylo jistých mnoho věcí. Při prvním pokusu zolovlků vrhnout se rychleji v před, by okamžitě tasil k obraně. Takto vlastní tasení pozdržel, dokud se tak nestane. S prsty na jílci meče udělal několik kroků. Zastavil se proti jednomu z vlků, na úrovni svého společníka.
“Nepospíchej, to je jen vydráždí,“ varoval polohlasně před jakýmkoliv ukvapeným činem. Svého společníka stačil během cesty odhadnout. Věděl vše o jeho prudké povaze, o neustávající touze po boji. Kvůli tomu si ho dokázal představit jako svobodného válečníka. Všichni tihle válečníci mohli fungovat v podstatě jako mocná zbraň. Potřebovali akorát ukázat správný cíl. „Až tahle cesta skončí, přistřihneme vranám křídla a pak tneme do úplně jiného zlovlka,“ dodal proto s úšklebkem. Snažil se, aby to znalo trochu jako zklidňující příslib. Přičemž měl samozřejmě na mysli zlovlka na praporcích Zimohradu, pod něhož spadaly i pozemky za Zdí.

Nyní tam tedy stáli bok po boku. Dva muži, proti dvěma zlovlkům. Pak se mezi oběma zlovlky objevila dotyčná čarodějnice a taky havran na jejím rameni. Povšimnul si všeho, co bylo na první pohled patrné. Výrazné barvy jejích vlasů i výšky její postavy. Málo čeho jiného si mohl povšimnout přes hustou medvědí kožešinu. Tedy až na pár zvláštních pronikavých očí. Mance teprve teď pustil jílec svého meče. Opětoval pohled těch očí, nedíval se na ni o nic méně pátravě. Prohlížel si čarodějnici pohledem, jenž někteří lidé nazývají schopným číst myšlenky. Pár vteřin se jen měřili pohledy. Následně se Mance ozval podruhé.
„Opravdu srdečné přijetí. Ale aspoň se ty zkazky o tobě zdají být pravdivé,“ prohlásil, aniž by se obtěžoval zakrýt ironii, či pravdivý význam pronesených slov. Na vyprávění o schopnostech čarodějnice bezpochyby muselo být něco pravdy. Už proto, že Mance v existenci těch schopností věřil. Bylo jednodušší věřit napolo smyšleným příběhům z písní. Kdo nevěřil starým písním, ani Starým bohům, musel stíny nelehké doby projít sám se svou tíživou nejistotou, s očekáváním kdy přijde zkáza. Viděl zde schopnost uplatnit silné pouto se zvířaty. Být uplatnění takového pouta schopen často znamenalo disponovat vícero neočekávatelnými, neobvyklými schopnostmi.
avatar
Mance Nájezdník

Posts : 2
Join date : 21. 01. 17
Location : Mrazokly

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Bartuc za Fri Jun 23, 2017 8:43 pm

Bartuc sa pozeral ešte chvíľu do ďaleka keď sa začalo stmievať, a noc na stala o čosi rýchlejšie ako čakal, možno to bolo tým že blúdil myšlienkami no až po chvíli niečo započul. Najprv to nebolo zrozumiteľné no potom hlas zosilnel ako keby mu niekto veľmi po tichu šepkal jeho meno. Bartuc. Bartuc. Bartuc. No hlas sa potom zmenil len na vrčanie, a on sa otočil a uvidel toho vlka, nikdy nebol expert na zvieratá ale čo si mu hovorilo že vlci majú vo zvyku loviť vo svorke a kde je jeden určite bude ďalších osem. Ako potvrdenie sa objavil ďalší obaja boli obrovský väčší akých kedy videl, ich oči, jeden ich mal modré a pri pohľade ho bodal mráz do duše aj kostí. Ten druhý má zase oči ako peklo ktoré spáli dušu aj zem. Aké impozantné tieto zvieratá, škoda že teraz sú proti nemu a len veľmi neochotne by ich zabil, nech je Bartuc krvilačný sebe viac títo "zlo" vlci ako ich nazývajú no uvidel v nich viac ako obávanú zver bolo to niečo čo nevedel opísať ani vyjadriť slovami no cítil to, bolo to viac ako náklonnosť ani láska to nebola bolo to skoro ako prepojenie, ešte nikdy nič ku zvieraťu necítil bolo to ako keby tieto tvory patrili aj k nemu. To že Mance stojí vädla neho a niečo mu hovory si všimol až keď sa ukázala tá čarodejnica tam pocítil znova hnev a znechutenie a pevnejšie chytil svoj meč pripravený na akýkoľvek argument.
avatar
Bartuc

Posts : 20
Join date : 18. 06. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Dyrett za Thu Jul 06, 2017 12:27 pm

Pomaly, avšak nezvratne zachádza slnko za horizont, spoza tie vysoké stromy a ešte vyššie hory, ktorých tiene ako ruky, pomaly sa naťahujú smerom k nim. Vrhajú tiene, hlboké, zradné tiene, v ktorých sa môže bárs kto i čo schovať bez toho, aby bol videný. Slnko ešte naposledy, svojimi lúčmi kdesi v diaľke, vrhá oranžové i ružové svetlo na oblohu, ktorá svojimi farbami postupne prechádza do tých tmavších. Deň sa končí, spolu s ňou i istota. Les nebol ani do teraz príliš živý, lenže akoby s nocou prichádzalo aj to hlboké ticho, v ktorom i vlastný dych znie ako trúbenie na roh Zimy. Svetlo hviezd a prichádzajúcej Luny boli odvrátené bielim snehom, čím sa vytvárali v tomto svete aspoň nejaké siluety. Lenže...aj pokojne stojací strom sa mohol zdať v týchto končinách ako nepriateľ, ktorý s ľahkosťou oddelí hlavu od tela každému, kto nie je dostatočne pozorný.
Vydýchla teplý vzduch, ten sa zrazil v chlade a vytvoril tak ligotavý obláčik. Prstami znova len pohladila čiernu srsť svojich vlkov, ktorý schovali obnažené zuby a poslušne si sadli. Ostávali však ostražitý. Ich uši načúvali každému zvuku, ktorý sa preženie okolím. Cítia to, čo ľudia cítiť nemôžu a zrejme ani cítiť nikdy nebudú. Sú to pre ňu nie len strážcovia, ale aj priatelia. Čo zatiaľ o tých dvoch ľuďoch, ktorý sa odvážili vkročiť na jej "územie" povedať nemôže. Málo kedy k nej niekto zavíta a ešte menej je to kvôli tomu, aby jej ponúkli pomoc. Väčšinou si tú pomoc pýtajú od nej. Zrejme to inak nebude ani teraz. Pozrela prv na jedného, potom na druhého. Rozum a sila. Tak by sa dali tí dvaja muži najvýstižnejšie charakterizovať. Mlčala, akoby jej jazyk vzali Iný. Popravde sa ich snažila len odhadnúť. Potiahla pery do menšieho úsmevu, ktorým naznačovala, nemá z nich strach a zrejme ani oni nemusia mať strach z nej.
- Pravda nikdy nie je jednostranná môj drahý priateľ. Čo privádza dvoch slobodných mužov do týchto končín? Ste príliš ďaleko od svojich. Príliš ďaleko od bezpečia. Ak hľadáte vrany, už tadiaľto celé mesiace neprešli - prehovorila hlasom pokojne stojacej vody. Nebola však chladná. Bola príjemná a teplá. Ako prísľub krásnej jari. Slová však plne ani nedozneli, slnečné lúče sa nestihli ani rozlúčiť s týmto dňom a už pocítila blížiacu sa hmlu. Tenkú ako pavučina. Jemnú ako čerstvé mlieko. Zúžila oči, vlci zavrčali. Potichu, no o to varovnejšie. Vykročila vpred, smerom k svojmu skromnému príbytku.
- Poďte. Dnes sa už do svojich domovov nevrátite - dodala po pár krokoch ako svojim vlkom, tak aj tým dvom mužom. Cení si každý život a cení si ho natoľko, že nikomu živému nedovolí, aby sa v týchto hodinách zdržiavali vonku. Hoc ju totemy ochraňujú, nikdy netuší na ako dlho. Zima sa blíži a je čoraz silnejšia...
Vlci potichu prebehli popri nej. Otvorila dvere do chatrče ktorá bola presne taká, akú človek očakáva. Skromná, útulná a teplá. Sálala z nej vôňa sušených bylín, teplý oheň uprostred, v kamennom ohnisku veselo praskal a volal každého, kto mal studené končatiny. Nad ohňom stál kotlík, v nej potichu bublala polievka. Vošla dovnútra ako prvá, hneď za ňou vlci, ktorý oboch votrelcov obdarili nepekným pohľadom. Uvelebili sa v kúte. Pritisnutý k sebe, uložiac zrejme na spánok, či aspoň oddych.
avatar
Dyrett

Posts : 2
Join date : 19. 06. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Mance Nájezdník

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru