Příběh - Davos Mořský

Autorská práva: Chizu Ferrís

Na moři musel vát vítr příhodný k plavbě pod plnými plachtami, protože hladinu kanálů v Braavosu čeřily drobné vlnky. Voda se šploucháním narážela do nábřeží, schůdků i mola určeného člunům. Dřevo můstků vrzalo, racci skřehotali, sem tam někdo zadusal kolem a do toho kdesi poblíž ozvalo zachřestění mincí.  Zkrátka to odpoledne bylo celkem rušné, typickými zvuky přístavního města.  V tuto nejživější dobu se v okolí přístavu vždycky něco dělo, i když tomu málokdo věnoval pozornost. Davos stál nahoře, kus od kraje člunového mola. Proklouznutím mezi prsty přepočítal šest měďáků.  Navrch přidal jednoho stříbrného jelena. Předal je pouličnímu prodavači a za ně obdržel masové kuličky s několika preclíky. To se ví, lord by se toho sotva dotkl, ale pro obyčejného pašeráka to bylo dobré až moc. Preclíky byly uleželejší, místy připálené. Těžko hádat, kde maso do kuliček ještě nedávno pobíhalo, avšak v těchto ho byl poctivý kus, přiměřeně omaštěný i okořeněný.  Navíc to možná bylo poslední suchozemské jídlo, před další částí jeho plavby. Poslední suchozemské jídlo je nutno důkladně strávit, případně zapít džbánkem piva. Na moři budou všichni svorně jíst tvrdé suchary, často bez masa, či cibule. Budou je obědvat, večeřet, jíst do omrzení. Davos už rozhodně jedl mnohem horší pokrmy. Tedy pokud se těm věcem vůbec  dalo říkat krmě. Teď měl hlad, jako žralok. Zakousnul se do jednoho z preclíků a zamyšleně se podíval na oblohu. Nebe se mírně zatáhlo. Slunce nad obzorem nesměle vykukovalo roztroušených mraků. Kdyby se počasí udrželo, bylo by ideální k tomu, aby po setmění unikl pozornosti hlídek lorda z Braavosu. Nejspíš by neměl již dlouho otálet. Měl by se brzy vrátit na svou Černou Beth, zanechanou mezi dvěma bahnitými mělčinami, u kraje východního přístavu.  Zkontrolovat, že je pod dohledem jeho prvního s lodí vše v nejlepším pořádku. Nemohl si dovolit, aby se s jeho lodí cokoliv stalo. Posádka se naštěstí ve své práci vyznala. Budou-li tomu bohové nakloněni, nalezne vše připravené k vyplutí. Nad ránem vpluje s dosud získaným zbožím.  Co měl v Braavosu domluveno, to už ve vší tajnosti nalodil. Bedny s vzácným zbožím, jež měl provést bez královských cel. Král udělil hlavním přístavům privilegia, což dost zvyšovalo cenu zboží. Nehledě na královyhlídkující lodě. Potom pár   zvláštností z východních zemí na výslovnou objednávku. Zaplnil už víc, jak polovinu důmyslně vytvořených tajných úkrytů. Přesto tato cesta patřila k těm hubenějším. Do ložných prostor v podpalubí, by se vešlo ledacos dalšího, Dvaos by potom za svou plavbu, za to pachtění u kormidla, získal větší odměnu. Jenže tady nehodlal jen tak dřepět, kvůli jednomu kusu nákladu navíc. Když se v přístavu zdržujete moc dlouho, riskujete, že si někdo něčeho všimne a dostanete se do problémů. Mnohem raděj by odsud odplul a zastavil se ještě v některém ze svobodných přístavů. Nebo si nejlépe ze všeho s cestou pospíšil. Pospíšil spatřit po dlouhé době svou Maryu, obejmout ji a políbit, než bude muset znovu na moře za obživou.

Byl v řiti. Pokud bychom tedy jeho pocity měli popisovat úplně a zcela přesně. A nebo taky ne... Už to bylo nějaký ten pátek, plus mínus devatenáct nebo snad dvacet let, co ho tatínek učil slušnému vychování a to konkrétně tím způsobem, že si vzal levoruční dýku do ruky a nutil jeho maličkost vyjmenovávat jednotlivá etická pravidla. Úřasný mužský vzor, možná proto pochitil Quentyn velmi rychle první společenské pravidlo, kudla se bodá rychleji do zad, pokud to děláš ze předu... oběť na tebe stále... pomrkává. A nic nezkazí den víc než mrkající skoromrtvola. Byl velmi vychovaným pirátem, jak jistě pochopíte, nikdo z jeho předchozích zaměstnavatelů si nikdy nestěžoval a to hlavně z důvodu, velmi velmi prostého... že ho natolik uznávali a ctili, tudíž, za předpokladu setkání se s někým z předchozích kamarádů kapitánů by se daný soudruh nezdržoval mluvením a jeho maličkost by si připoutal na příď lodi místo mořské panny. Určitě nosil štěstí.  

Když už byl myšlenkami u těch výše postavených, ten momentální a zdaleka ne poslední, byl stejně úplně nejlepší, jeho společnost obchodovala s otroky, stačilo roznést pár řečí, zamávat pod nosem několika mincemi a byl tam kde potřeboval a chtěl. A své prachy si vzal jen tak mimochodem zpět. Ale přece nebude nést následky za stupiditu jiných. A teď... buďme trochu přesnější.

Líně se opíral o kormidlo té krasavice, jež se pod jeho rukama hýbala stejně eligantně jako kterákoli dobře vycvičená děvka. Na takové věci měl cit, teplý vítr ho hladil po tváři, bylo mu fajn, tím spíš, že on sám nemusel vůbec nic, jen zkrátka vypadat dobře a ostatní... dřeli jako černý ruce. Zkrátka se cítil skvěle, nic člověka nepotěší tolik jako pohled na moře. Možná ještě buzerace okolí, když už jsme u toho... "Vykasat přední ráhno, hejbněte kostrou to přece umíte ne? Potácíte se jako banda nevyvinutejch křivonohejch opic!" Ano, blížili se k pobřeží a s větrem, který jim foukal do zad... mohli být v přístavu ani ne za dvacet minut. A co tam... řekněme, že měl v plánu menší změnu programu než bylo předpokládáno a pokud se všechno povede... Na tváři snědého kormidelníka se objeví pokřivený úsměv, který nevěstil nic dobrého... pro jeho okolí.

Jakmile se dostanete do jakéhokoli zámořského přístavu, ovane vás nehorázný smrad, jakási směs mnoha a mnoha těl, jakéhokoli druhu, pach rybyny a... výrazný parfém žen. Poslední z variant byla nejlepší. Možná až příliš úzkostlivě kontroloval celkový stav lodi. A následující plán, naplnit si kapsy a vydat se... je jedno kam, třeba do Ašaje nebo snad Faribu? Těžko říci, žil jen jednou, ale během plavby, odhadoval své kamarády, studoval ty podržtašky a chudáčky, kteří skončí moc ošklivě jakmile on vezme nohy na ramena. No... nehody se dějí.

Vyhlídl si jednoho, člověka, co vypadal obzvláště přátelsky, byl tp právě on, kdo schytal hlídání otroků. To by byla přeci taková smůla, kdyby najednou všichni zmizeli... Jeho úkol nebyl zas tak zajímavý, zkrátka postávat na palubě, dělat, že je velmi nebezpečný a zkušený a chlastat rum. To poslední zavedl Quentyn spíš pro vlastní potřeby. "Kolik za tohle dostaneme, hm?" Houpavou a vyšinutou chůzí, která byla pro jeho maličkost velmi specifická, jakoby byl snad na mol už teď, se dostane až k tomu věrnému troubovi.

"Tolik, kolik si zasloužíme." Odvětí trdlín, zatímco, sundává víko z hrdla lahve. Na jeho počínání zamilovaně kouká, jakoby snad jen tím pohledem mohl obsah lahve přesunout psychicky k sobě.

"To nezní moc pozitivně... rozeberme si to. Beckett dostane většinu podílu, pak jsem na řadě já, vzhledem k tomu, že jsem kormidelník a kapitán," ukáže dva prsty, jakoby chtěl svým slovům dodat na významu, dříč totiž na prachy slyší nejlíp, "pak máme na palubě ještě navigátora a moji pravou ruku, to už jsou čtyři lidi." Čtyřikrát zabubnuje do hladkého dřeva, o které se opírali."pak teprve jste na řadě vy pádlující a plavčíci. Zasloužíš si toho opravdu hodně, možná by pro tebe bylo výhodnější šlapat... Ach, zapomněl jsem, ty vlastně nejsi pirát, to bys neměl ani pít." Jen, co to dořekne zbaví ho toho břemena v podobě čutory. Námořník na něj stále zaraženě hledí, nemohl být, jak Quentyn hádal o moc starší než on sám, avšak... byl o dost naivnější. "Co myslíš, že by se stalo, kdyby se prodali o něco dřív... Výhodnějc, už v Braavosu, proč čekat do Meeranu." Šije do něj dál a dál. "Nebo že bychom je prodali jen my dva... máme do večera čas než se ostatní vrátí ze svých pichacích pochůzek. Dvanáct otroků. To nás výjde aspoň na... čtyřiadvacet zlatých, lákavá vyhlídka, dvanáct pro tebe... dvanáct pro mě." A vyklopí do sebe pár posledních doušků rumu.

"Ehm...." Tak takhle vypadá inteligentní reakce. Quentynovy nad tím jenom zajiskří oči. I kdyby ten pitomec nesouhlasil, loď opustit nemůže a než se všichni vrátí... Byl mu vydaný na milost nemilost.

"Jo, je to skvělý nápad, navíc je vlastně tvůj, hlídej dál, postarám se o zbytek." Opět ten přehnaně přátelský úsměv, kdy se zubí jako měsíček na hnoji, konečně se i on rozhodne opustit svoji dřevěnou lásku. Vesměs především kvůli absenci vynikajícího moku. Ten však ani nepotřebuje, divy světa vidí i bez většího otupění smyslů. Myšleno tím skupinu ruděoděných žen, kterou vedl jakýsi... transexuál? Cosi odporného, co nedokázal zařadit, velmi nenápadně tu podivnou mužskyženskou skvadru pozoruje. "Co myslíš... Jak je na tom genitálně?" Prohodí neadresně k jakémusi individuu místo pozdravu a pakliže člověčina vypelichaná nestihne dřív uhnout, tak si se vší slušností bez zeptání nabídne masovou kuličku. "Snad bych ti i zaplatil, kdybys to zjistil..." Opětovná polemizace nad zarudlou transkou, stejně tak se opakuje i naučený grif, rychlé hmátnutí po masové kouli. Chytrý člověk by měl mít pochopení, vždyť byl chudák dredatá, hladová stále ve vývinu.

Davos se pohledem vrátil od oblohy ke zbytku přístavu. Bloumat zrakem v oblacích nebylo tak praktické, jako rychlý odhad počasí. Nemuselo by se vyplatit, neboť východní přístav Braavosu na tom nebyl lépe, než Bleší zadek. Zatím co přemýšlel o podmínkách k plavbě, stačil sníst celý jeden preclík a kus masové kuličky. Prsty levé ruky si nacpal zbytek masa do z kuličky do pusy, čímž si bezděčně uvolnil větší část levé ruky. Teď už mu v ní zbýval jen odlomený kus dalšího z preclíků. Vkusnému chování se to neblížilo ani zdaleka, ale tady to nikoho nemuselo zajímat.  Beztak se tu všichni chovali s podobně bezstarostnou nevkusností. Což platilo jak pro poflakující se námořníky a pouliční prodavače, tak pro toho, nebo onoho kolemjdoucího. Davosův pohled taky zachytil tu prapodivnou skupinu oděnou ve výraznějších barvách, než tu bylo běžné. Byli až příliš nápadní, příliš hluční a sám nevěděl, co si o nich má myslet. Ne sympatičtí mu určitě nebyli. Na onu uštěpačnou poznámku však neodpověděl nic. Coby pašerák potkával divní lidi příliš často, než aby ho zajímaly všechny jejich nešvary. A i kdyby chtěl něco říct, nestihl by to udělat dřív, než se věci daly do pohybu.

Davos nebyl dnešní a přeci jen si vždycky dával trochu pozor. Nemohli jste si myslet, že mu seberete jídlo z ruky a on si toho ani nevšimne. Ne poté, čím si prošel v Bleším zadku, kde je občasných pár soust, to jediné co máte. Nestačilo k tomu být rytířem, ani placeným rváčem. Museli jste znát etiketu Blešího zadku, museli jste vědět, co kdy je třeba. Většinou škaredě zaklít a zasadit prudkou ránu pod pás. Podobnou zkušenost měl rovněž Davos. Přesto se po zloději ohlédl na poslední chvíli. Spatřil mladého námořníka sápajícího se po jedné masové kouli v jeho pravé ruce.  Uskočil o krok dozadu podél nábřeží.  Rozmáchl se proti tomu nenechavému námořníkovi hranou ruky, přičemž mu ve směru úderu vyletěl zbylý kus preclíku. Pokud o jednu masovou kouli přišel, pokusil se ji tomu druhému vyrazit z ruky. Ve srovnání s etiketou Blešího zadku vlastně sáhl k mírnějšímu řešení. Také nejhrubější nadávky si odpustil „Jak myslíš. Dělá šest měďáků,“ kontroval místo toho vlastní poznámkou. Myslel to jen napůl vážně.  Podobné věci se stávají.  Většinou s nimi nic nenaděláte. Pět měďáků by uvítal, považoval by je za poctivou cenu. Mladík by ji musel zaplatit i pouličnímu prodavači.. Jednu masovou kouli by případně oželel. Pořád byla levnější, než nepředvídané problémy.