Divoký hon

Utíkal, jak nejrychleji dokázal a možná ještě rychleji. Nezastavoval se, aby nabral dech, neohlížel se ani nezpomaloval. Za jeho zády byla smrt a kdyby jen na pár vteřin zvolnil tempo, chladná ruka by jej dostihla a on by jim padl do spárů. Slzy mu tekly po tváři, ale neměl čas je setřít. Ty mokré oči, které spatřily tu hrůzu. Jeho malá dcerka, jeho krásná nevinná dcerka. Byla to poslední, co mu zbylo. A nyní neměl ani jí. Přesto měl ještě jeden poslední úkol, předtím než mu bude zcela ukradené, co se s ním bude dít dál. Levá, pravá, střídej nohy. Utíkej! Musíš je varovat! Ta hrůza, která se s ním nesla! Proč jen musela dopadnout na jeho vesnici? Proč jen musela zasáhnout je? Bohové ho nikdy nešetřili a dnes zcela zakončili smysl jeho existence. Poslední úkol a může se vypravit za svou ženou a dcerou. Nic víc ho tu nedrží.

°°°

Zarudlé oči těkaly z místa na místo, jakoby chuděk nemohl uvěřit, že tento moment si pouze nevyidealizoval. "Můj lorde... Divocí. Ty... Ty... zrůdy napadly moji vesnici.... všechny zabili..." Hlas je slabý, roztřesený, avšak každé slovo je vysloveno s naléhavostí. Lord Stark mu zkrátka musí pomoct, musí pomstít zvěrstva, která Divocí napáchali. "Znásilnili ženy... A... a děti... Hráli s nimi odporné hry... udělali z nich potravu pro svá zvířata... Musíte s tím něco udělat!"

°°°

QUEST VYHRAZENÝ PRO OSOBY NA SEVERU!

Ygritte je zase jednou v lese. Ramona jí dala náskok při hraní jedné z jejich her na kořist. Samozřejmě jenom jako.  Za ten půl rok, který společně strávily, si vlastně začaly dost rozumět. A Ygritte k ní něco cítila, svým způsobem, nemohla tvrdit, že jí byla lhostejná. Neměla ráda, když Ramona přišla s mizernou náladou a snažila se jí napravit. Nejen protože to znamenalo, že bude protivná i na ni. Prostě jí takhle nerada viděla. Přestože by to nahlas nikdy nepřiznala, šlo to poznat z jejího chování vůči ní. Vycházela jí vstříc. Jako právě při téhle hloupé hře, kdy utíkala lesem pryč od Hrůzova, slyšíc v zádech štěkot jejích fen.  Tělem se jí rozlévalo vzrušení, tohle jí chybělo, když byla ještě svobodná, pořád utíkala. A mělo to své kouzlo. Ale i teď jí bylo dobře. A navíc věděla, co přijde po tom, co si jí Ramona najde.

Jenomže postupně štěkot fen utichne. Ygritte slyší jenom vlastní tlukot srdce, cítí, jak jí krev divoce proudí žilami, sníh jí křupe pod nohama a studený vzduch jí bodá do plic. Ale Ramonu neslyšela.  Zmateně se zastaví a rozhlédne se.  Chvíli prostě jen čeká na místě, opřená o jeden ze stromů, že se odněkud její ledová královna vynoří. Ale ona nikde. Po pár hodinách se tedy rozhodne, že se vrátí. Půjde jí naproti, jenže zapomene, jak dokáže být les na Severu zrádný. A možná po těch několika měsících s Ramonou ztratila svůj orientační smysl. Ale ještě víc se ztratí.

„Ramono! K čertu, kde jsi s tou svojí smečkou…“ povzdychne si, když se zachumlá do kožešiny, sedíc u ohně, který si rozdělala, protože se začalo stmívat. Dál už jít nemůže, ještě víc by zabloudila. To poslední, co by si přála by bylo, aby si Ramona myslela, že jí opravdu utekla. Že jí zradila. Otřepe se při té myšlence.   Zabalí se a schová si tvář, aby jí tolik neofoukával vítr tváře. A čeká. Jestli ji Ramona nenajde. Ráno se pokusí dostat zpátky sama.

Napadená vesnice se nacházela v nejméně obydlené části severu. Možná i to bylo důvodem, proč se jí Divocí chystali napadnout. Ze Zimohradu se k vesnici šlo ze strmého kopce, koně by si na hrbolech a náledí mohli snadno zlomit nohy či v nejhorším případě i vaz. Cesta po vlastních nohou byla nejlepší možnou variantou. Akorát na druhou stranu pomalejší. Nesnadná cesta by se dala i zlehčit, ale obcházení by zabralo daleko více času, který by skupinka zachránců pod velením lorda Starka, mohla strávit při záchraně toho, co zbylo s obyvatelů vesnice. Kdo ví? Třeba se ještě najde někdo, kdo bude potřebovat zachránit.
Z kopce si všichni přítomní mohli všimnout, že byla vesnice překvapivě prázdná. Venku se nikdo nenacházel, neozýval se z ní žádný křik ani pláč. Buď muž lhal nebo Divocí odvandrovali jinam či ... se schovávali ve vesnických domech. Všechny možnosti se naskýtaly a daly se prověřit, záleželo pouze na našich hrdinech. Zda chtějí obětovat své životy pro jednu mrtvou vesnici nebo se vrátit ke svým vlastním válkám.
Vesnice byla tichá kromě tichého pískání cizího druhu ptáka. Ygritte to hvízdání moc dobře znala. Pro neznalce to bude pouhý zvuk prolétajícího ptáka, ale pro ní to byl jasný signál k blížícímu se útoku na nově příchozí. Nalézala se kousek od vesnice pod kopcem, takže mohla vidět jak na kopec, kde se nacházela záchranná delegace, tak do domů, kde se ukrývala nemalá banda Thennů, obřích krvelačných kanibalů, kteří už jen s nedočkavostí vyčkávali až k nim skupina přijde blíž, aby se po nich vrhli a ukrojili si něco málo z toho jižanského masa. Mohla by je varovat, Thenny neměla v lásce, nikdo je neměl v lásce. Ale proč varovat jižany, kteří mohli za to, že musela vyrůstat v nelidských podmínkách a prát se o každý kousek tepla a jídla.
Rozhodnutí byla jen a pouze na nich.

Theovo objatie, jeho pokojný dych a tiché slová so sebou priniesli pocit pokoja i jej. Hnev postupne ustupoval, hlavne z jej hrude a hlavy, kde stále mala tie všetky nepekné myšlienky a slová, ktoré by najradšej predviedla. Ale... Brat Nočnej Hliadky má pravdu. Nesmie sa nechať znížiť na sedliakovu úroveň. Musí byť silná, pokojná, rozumná. Tým sa bude líšiť od spodiny, bude od nich lepší človek. Pár krát sa zhlboka nadýchla, vydýchnutím v tichosti dostávala zo svojej hlavy tie sprosté slová. Zostala vedľa neho stáť, teraz už so sklopeným, poslušným zrakom, ako dobrý poddaný. Robbove slová ju nepekne pichli pri srdci. Zaboleli o to viac, že ich počula od lorda, na ktorého vzhliada. Neboli zlé, škaredé ani urážajúce. Zneli rovnako, ako tie Theove. Akoby práve dostala prednášku nie len od otca, ale aj od...staršieho brata? Alebo skôr od osoby, ktorá sa jej začala páčiť? Robba i Theo napokon obdarila ľútostivým, ospravedlňujúcim pohľadom. Už radšej mlčala, aj keď mala akési nutkanie vysloviť tie slová, ktoré jej behali v hlave. Potiahla kútiky svojich pier, obaril ju pocit hanbi.
Nechala teda dospelých mužov, aby riešili celú situáciu tak, ako uznali za vhodné. V duchu však karhala samu seba. "Hlúpe dievča. To ti fakt nestačí, že si ohyzdná? To musíš byť ešte aj drzá ako voš? Veď počkaj...ak sa nespraceš do kože, tak ťa z nej niekto stiahne a potom uvidíš. Potom už nebudeš mať ani muža, ani deti, ani nikoho. To len svet bude mať od teba konečne svätý pokoj." Zamračila sa, ale to skôr na samu seba. "Aj tak si nikdy nikoho nenájdem. Theo o mňa nestojí a na nejakého lorda či rytiera môžem zabudnúť. Tak čo na tom záleží? Pravda vždy bolela."Odvetila v duchu, dokonca zdula svoje líca, mierne našpúlila svoje pery. Nenápadne vzdychla. Z myšlienok ju vyrušil pohyb a Robbov hlas, v ktorom začula slová "Brat Nočnej Hliadky" a "zverenkyňa". Hneď vedela, že je reč o nej a o Theovi. Všetky vnútorné boje zmizli ako kŕdeľ vtákov, medzi ktoré hodíte riadny kameň. Zdvihla chytro hlavu, nastražila uši, očami len tak behala, aby jej nič neušlo.
- Aký návrh? - zdvihla hlavu na Thea, ktorému otázku zvedavo zašepkala. "Skroť svoju zvedavosť!" Napomenula sa v duchu a snažila nevyzerať ako vyhúkaná sovička. Poriadne nepočkala ani na Theovu odpoveď, už cupitala za lordom Starkom. Samozrejme nie ako dieťa na dvore. Každý krok mala pekne ladný, ľahký a nohy nezbierala tak rýchlo. Takmer mala takú istú chôdzu, ako nejaká urodzená lady. Dokonca sa pri tom ani nehrbila!

Theo se vydal za lordem Starkem, který chtěl něco navrhnout jemu a Radce. Vůbec netušil o co jde a tak jen kývl k Radce. Nemám zdání děvče, ale raději se drž u mě a netoulej se nikde. Nelíbily se mu ty řeči lorda Boltona směrem k Radce a proto si ji také snažil držet co nejblíže u sebe. Ani jednoho vojáka k ní nepustí, jinak bude mít co dělat s ním.
Venku už bylo vše připraveno na cestu, proto by nerad Theo s Radkou zdržovali a obírali o čas, kterého už teď není zrovna mnoho. Chtěl co nejdříve dorazit, aby jim nezmizeli Divocí z očí. Už dávno myšlenkou vyslal zprávu psovi, aby se co nejrychleji pustil směrem odkud přišel sedlák a až zaměří pach Divokých, má se pomaličku vydat za jejich stopami, aby je pak mohl najít i s vojáky a lordem Starkem. Nechci být hrubý, můj lorde. Ale musíme co nejrychleji vyrazit, proto si rádi vyslechneme vás návrh už přímo na cestě. Na jeho mluvě bylo poznat, že je sám nervózní z toho, že by chtěl asi co nejrychleji dohnat ty vrahy z té vesnice, ale musel se držet vojáků a lordů. Dále vám také děkuji za vaše kladné odpovědi k mým žádostem v hale. Moc si toho vážím. Řekl s menší úklonou a potom se vrátil pohledem k Radce. Víš... POkud chceš s námi vyrazit, budeš muset překonat svůj strach z koní, protože se nemůžeš vláčet pěšky, když my všichni budeme na koních. A pochybuji, že by tě nějaký jezdec vzal k sobě jako zátěž. Nabídl by se asi i on, kdyby nevěděl, že jednou měl co dělat, aby mu nepozvracela koně.

„Jsem si toho vědom lorde Boltone, nemusíte mít strach. Jsem si ovšem jistý, že den dva odkladu naší věci neublíží. A nevím jak to myslíte, ale hodlám všechny záležitosti řešit sám, samozřejmě na základě rad vašich, ostatních lordů vazalů a těch co do toho mají oprávnění mluvit.“ Odpověděl sebejistě Mladý vlk na námitku lorda Boltona. Ovšem svého pochybení, když se opomněl, ve všem tom rozčilení, zeptat vesničana na podrobnosti útoku a především pak na místo, kde se ona napadená vesnice nachází, si byl zcela vědom. „Samozřejmě lorde, naprosto jsem zapomněl, má chyba. Zeptejte se ho na co je třeba, děkuji vám.“ Přiznal svou chybu mladý lord a jen přihlížel tomu, jak se zkušený lord Bolton zhostil svého úkolu, když vystavil sedláka důležitým otázkám, na které mu ubohý muž poskytl náležité odpovědi. A díky nim se dozvěděli vše, co potřebovali k nadcházející výpravě. Robb Stark na Roose Boltona vděčně pokývl hlavou a vyslechl si jeho další slova. Mladý lord se na muže jen usmál. „Děkuji lorde, jsem vám opravdu vděčný, za vaši ochotu a podporu. A nemějte starosti, pojedou i mí muži, takže nás bude dost.“ Odvětil mile mladý muž, zatímco vážený lord vyčkával na odpověď bratra Noční hlídky. Ať už muž v černém odpověděl, nebo ne, nyní byl lord Stark již na cestě z místnosti v doprovodu ostatních, vydávaje rozkazy svým mužům. Venku před nádvořím jej poprosil bratr z noční hlídky, zda by jim mohl Robb svůj návrh přednést až na cestě. „Dobrá tedy.“ Souhlasil Stark s mužem. „Není zač.“ Usmál se Robb Stark a pokynul muži hlavou, když se mu bratr Noční hlídky letmo poklonil. Poté se vydal ke svému koni, jehož mu stihli již připravit.
Ihned se vyhoupl na svého hřebce, jež byl ryzé barvy a nesl jméno Rufus. Ovšem Šedý Vítr na nic nečekal a vyrazil ze Zimohradu napřed. Robb vyčkal až budou všichni připraveni a pak zavelel k odjezdu směr vydrancovaná vesnice. Pobídl svého koně a vyrazil v čele družiny ze Zimohradu. Mladý lord vzal sebou stejné množství mužů, jako měl lord Bolton, čtyřicet mužů se mu na takovou výpravu zdálo dost, ačkoli měl na hradě mnohem více vojáků. Když se výprava vzdálila nějaký kus od hradu, do čela skupiny se přesunul stopař se svými psy, kteří šli po vesničanově stopě. Robb stočil svého koně a zařadil se vedle člena Noční hlídky a Radky. „Bratře chtěl jsem ti nabídnout, že by Radka mohla zůstat na Zimohradě. Našel bych pro ni práci, měla by střechu nad hlavou, jídlo a zázemí. Dívky na Zeď nemohou, tudíž ji nebudeš moc ochraňovat a tady by byla v bezpečí, pod mou ochranou.“ Vyslovil svou nabídku s pohledem upřeným do očí muže v černém, ale pak jej přesunul k Radce. „Samozřejmě pokud by jsi s tím souhlasila ty sama.“ Dodal s mírným úsměvem a vyčkal na odpověď, když se u jí dostalo, odpojil se od dvojice a přejel tentokrát k lordu Boltnovi. „Lorde Boltne.“ Oslovil jej zdvořile a zahleděl se do krajiny před nimi. „Asi v polovině cesty budeme muset sesednout a pokračovat po svých. K vesnici se svažuje strmý kopec, koně by si tam zlámaly nohy. S otcem jsme tím směrem jezdívali na lov. Dalo by se to objet, ale tím bychom ztratili zbytečně moc času.“ Informoval lorda mladý muž. Svah se pomalu přibližoval.

Dvacet mužů lorda Boltona, se na jeho rozkaz, trousilo z blízkosti hradních zdí, kde bylo poněkud tepleji, nazpět na chladné nádvoří. Všichni se opětovně vraceli do stavu bojové pohotovosti. Nasazovali si přilbice a odvazovali koně, jež za dobu rozhovoru ve velké síni stačili odvést opodál. Dostali příkaz, připojit se ke svému lordovi na další cestě. Víc vědět nepotřebovali. Dalšího vysvětlení se jim od lorda Boltona ani nedostalo. Roose se vrátil doprostřed nádvoří. Čekal na to, až mu příslušný muž přivede jeho oře, s bojovou výzbrojí připnutou u sedla. Než mu před vyhoupnutím do sedla mírně přitáhnou třmeny. Mezi tím pozoroval počínání Mladého vlka. Ten stačil potvrdit všechno, co Roose již stačil vypozorovat. Stále ten stejný úsměv, stále ty stejné pozorné zdvořilosti. Podržel si je, jako by si nepovšiml opakovaného narušení své autority. Příkazy uděloval sebejistě, lépe než většina mladíků, co ještě nikdy nebyli v pořádné bitvě. A že mu unikl plný význam dvou z připomínek lorda Boltona …? Tím lépe. Roose se vyhnul nepříjemnostem vysvětlování všech variant dalšího postupu i výhod rozdělení moci, i tomu ostatnímu. Ve snaze zůstat o tah napřed by se byl málem ukvapil. Hned jak se nu do ruky vrátila uzda jeho koně, Roose následoval příkladu lorda Starka, vyrazit na cestu ze ZImohradu. Rozjel se podél nádvoří. Muži z Hrůzova se z Hrůzova se za ním seřadili do spořádaného útvaru, schopného bleskové přeměny v bojovou formaci. Nad hlavami jim zavlál onen černo růžový praporec Rodu Boltonů, s mužem staženým z kůže.

Hrůzovský oddíl projel branou v těsném závěsu, za muži ze Zimohradu. Čest pohybovat se na čele, si muži Boltonů nechali ujít. Ani lord Bolton nepospíchal, zamotat se do boje jako první muž ze záchranné výpravy. Na začátku cesty sice pobídl koně, předjel kus pře své muže. Lordu Starkovi se přiblížil ve chvíli, kdy se dal do řeči s bratrem Noční hlídky. Roose zpomalil a zůstal mírně pozadu, Odsud se mohl snadno vrátit do čela své družiny. Mladý vlk nemluvil dlouho, takže koně obou lordů neměli posléze problém srovnat krok. Teď jeli oba lordi vedle sebe, kousek za mužem v černém a jeho psem. Když se Robb Stark zmínil o obtížnosti místní krajiny, Roose si to nechal krátce projít hlavou, srovnal to s tím, co už věděl. Divocí si místo k přepadu vybrali poměrně dobře. Pokud tam nebyli, nezáleželo na tom. Pokud tam stále byli, měli na své straně výraznou taktickou výhodu. S tím by se mělo něco udělat.
„Pak bychom měli sesednout co nejdříve, lorde Starku,“ vyjádřil Roose nahlas své závěry. Pokračovat na koních by se mohlo ukázat neopatrným. „Musíme nechat několik mužů na stráži u koní. Dále navrhuji rozdělit naše muže na několik menších skupin a posílat je do vesnice postupně.  Zaprvé potřebujeme někoho, kdo provede vlastní průzkum vesnice, Další jim musí při průzkumu krýt záda. Pak bychom potřebovali další skupinu v záloze. Při svahu, nebo k zajištění okraje vesnice. V té skupině by měli být naši lučištníci.“ Druhý a třetí bod, měli za účel zabránit eventuálnímu napadení celé výpravy v krajně nevýhodných podmínkách. Jejich největší síla nebyla ve velkému počtu, ani síle jízdních. Byla především ve vojenském výcviku, v disciplín.. Taktika založená na obezřetnosti a zálohách, už dokázala porazit nejednu přesilu. Konečné rozhodnutí nechal na  Mladém vlkovi. Kdyby nic nenamítal, byl připraven vydat příslušné pokyny a stáhnout přinejmenším své lučištníky do třetí skupiny.

Ygritte  byla schovaná v lese, s dobrým výhledem jak na skupinu na koních, tak na vesnici. Ten zvuk jí chvíli vrtal hlavou, bylo to zvláštní, jak ji jenom pár měsíců s Ramonou dokázaly totálně vyvést ze cviku. Když ji ovšem dojde odkud zná tenhle zpěv ptáků, sevře se jí hrdlo. Znovu se podívala po skupině jedzců. Samozřejmě, že se to v ní přelo. Věděla, že oni můžou za to, jaký život žila. Za to, že se každý den musel bát jestli se její rodina a přátelé vrátí. Na druhou stranu, díky tomu byla tím, kým byla. A potkala svou paní… A znala jejich smýšlení. Zase to všechno hodí na účet jejích lidí a budou mít další důvod jim ublížit, i když jsou sami tímhle národem ohrožení. Nakonec se rozhodne.

Vystoupí ze stínů lesa. Rozběhne se směrem k nim. „Hej! Vy! Nechoďte tam! Je to past… Když tam půjdete, nevrátí se vás ani půlka…“[b]] zavolá. Zastaví se před nimi, s rukama nad hlavou, protože ví, že pořád nepatří k nim a mají důvod jí důvěřovat.  Pokloní se jim. „Neposílejte tam své muže…  Mají tam výhodu“ zašeptá.  

Moc dobře věděla, že teď vlastně udělala hloupost. Vydala se jim na milost. A možná teď přijde o život. Ale teď patří k Ramoně. A tohle jsou její lidé. Nemůže je nechat udělat takovou hloupost.  I přestože je to teď zrada vůči jejím lidem.  Co by na tohle asi řekl Mance? A Tormund… Byli by zklamaní jejím chováním. Byli jí znechucení?...[/b]

- Ja sa už koní nebojím. A nepozvraciam sa. Neboj - žmurkla na Thea s takým svojim typickým úsmevom, ktorým akoby dokázala rozbiť všetky starosti sveta a priniesť svetlo do temnoty. Jedným očkom pozrela na lorda Bolton a jeho mužov. Ani nevedela, či tá skupina alebo samotný pán jej naháňa väčší strach. Samozrejme že si nemohla nevšimnúť tú poznámku voči nej, ale snažila sa to ignorovať, pretože doťahovať sa s takým urodzeným lordom, ktorý má v znaku stiahnutého muža z kože skrátka nie je dvakrát múdre. Je pravda, že by ju Theo ochránil, a dokonca i Robb, lenže ona je stále poddaná, neurodzená a mnohý lordi svojich poddaných môžu zabiť, vrámci trestu za neposlušnosť či neúctu. A keby to bola práve ona, kto provokuje osie hniezdo... Pokrútila radšej hlavou, akoby chcela z vlasov vytriasť ten biely sneh, ktorý neustavične padal z neba. Veľké chumáče, aj keď neboli tak nahusto. No skôr vytriasala z hlavy tie nepríjemné myšlienky.
- Tá rodina u ktorej si ma nechal...Naučila som sa tam jazdiť na oslíkovi. Ja viem že to nie je kôň, ale tak...už viem čo a ako - povedala hrdo, dokonca vypla hruď, aby vyzerala ešte hrdšie. Štolba jej priniesol malého, nízkeho koňa, ktorý bol ešte mladý, ale podľa postoja dobre vycvičený. Nebol to žiaden plnokrvník. Bieli kôň s hnedými fľakmi. Nevhodný pre urodzeného lorda či lady, ale pre ňu dokonalý. Hneď ako koňa postavil štolba pred ňu, tak mladého chlapca obdarila s tak milým úsmevom, až sa ten začervenal a div že neušiel. Mohol byť v Radkynom veku a vtedy už chlapci myslia aj na iné veci, ako len na hlúpe detinské hry.


Cesta bola pre ňu viac než zaujímavá. Sú predsa na hone divokých ľudí! O nich už leda čo počula. Vraj sú krutý, požierajú južanské deti a niektoré kmene sa požierajú aj navzájom. Žijú v krajine večnej zimy a mrazu, po nociach bojujú proti mechohubcom, obrom a ľadovým Iným. Vždy keď zašla myšlienkou na iných, tak ju mrazilo až do morku kostí. Uzdu svojho koňa držala pevne v rukách. Bolo to iné ako na sivom somárikovi, ale aspoň neschádzala z cesty, držala sa pekne po boku Thea. Počas cesty bola kupodivu ticho...Čo sa u nej takmer nikdy nestáva, ale teraz si uvedomovala vážnosť situácie a chcela si celú tú atmosféru plne vychutnať. Zástup ozbrojených mužov - skutočných vojakov, prítomnosť vážených lordov, vyslanca Nočných Bratov, divoký ktorý môžu na nich číhať kdekoľvek a ona...Malá dievčina z rybárskej rodiny. Vzrušene vydychovala chumáče teplého vzduchu, občas skrčila skrehnuté prsty. Mráz jej vliezol až pod kožu, občas ju nepríjemne striaslo.
V myšlienkach si prehrávala rôzne predstavy o tom, čo sa môže stať a ako sa zachová ona. Ujde? Bude bojovať? Zachráni hrdinsky niekomu život a budú si ju vážiť na každom panskom dvore? O tom silno pochybuje. S mečom nedokáže vôbec narábať. Bojovala iba raz v živote, keď zachránila Theovi život a ukončila život nejakému opilcovi. Pozrela na svoje ruky, akoby na nich stále mala krv toho muža. Na ten deň nikdy nezabudne. Občas ju to straší v snoch, ale o to sa s nikým nedelí. Zdvihla hlavu, pootvorila pery aby niečo povedala, no v tom ju vyrušil príchod lorda Starka. Jeho žiadosť ju...viac než ohromila. Priam vyrazil dych. Ponuka žiť na Zimohrade jej rozbúšilo srdiečko. Len na nich pozerala, akoby nechápala ničomu z toho, čo hovorí. Ona však tým slovám chápala viac než dosť. Mala chuť nadšene vykrýknuť jasné "Áno!", ale...slová jej z pier akosi nechceli vychádzať. So studeným vzduchom prišiel aj pocit strachu, ktorý to nadšenie rozohnalo.
[i]- Ja nechcem byť bez teba. Zimohrad je krásny, mala by som sa tam dobre, ale ak príde vojna, lord Stark odíde a nezostane tam nikto, kto by ma mohol ochraňovať. A pochybujem, že by ma zobral do vojny so sebou len preto, aby som mu mohla byť na blízku. Nikto rozumný predsa neberie do armády mladé ženy. Jedine že by s nimi chceli spávať ale... [/i]- pokrútila hlavou. Jej slová smerovali k Theovi a vyslovila ich až potom, čo lord opustil ich spoločnosť. V hlase mala zármutok, nedokázala sa rozhodnúť. Cítila sa zrazu ako medzi dvoma mlynskými kameňmi. Vedela zároveň, že ani Theovi nemôže visieť dokonca života na krku.
Ich rozhovor o tom, čo má robiť a kde má ostať však bude musieť počkať. Spoza stromov sa na nich vyrútilo dievča. Mladé, pohladné a mala rovnako divoké vlasy, ako ona sama. Pehavá tvár, prostý výraz. Zrazu chytila pocit, akoby sa dívala sama na seba. Ale to nie...to nemôže byť možné. Do dievča kričalo čosi o tom, že je na nich prichystaná pasca. Radka pobledla v tvári, jej oči lietali po okolí, akoby ich mali prepadnúť rovno tam na mieste. Siahla prstami po rukoväti svojho meča ale...bolo by zbytočné tasiť, keď že nedokáže bojovať, neodkáže poriadne jazdiť na koni, nie to ešte obe naraz.

Roste mu před očima a on ani neví jak moc. Už se nebojí jezdit na koni, už má jiné vystupování a začíná se chovat tak, jak by si představoval u mladé dívky. samozřejmě až na ty výbuchy vzteku, kdy nekontroluje svou mluvu, ale na tom se ještě dá zapracovat. Všude viděl pobíhat muže a viděl, jak se skupiny obou lordů připravují na výpravu. Najednou si v tomto všem uvědomil, že je vlastně tady úplně sám a jediný z Noční hlídky. Ani se nad tím ale dlouho nezastavoval a vyrazil se všemi těmito vojáky, lordy a k jeho nelibosti i s Radkou, kterou by nejraději nechal tam.


Nabídka lorda Starka ho dost překvapila už jen kvůli tomu, že to vypadalo, jakoby mu lord Stark četl myšlenky. Najednou se však i zarazil nad tím, že je to pro něj najednou osobnější. Opravdu by asi byla více v bezpečí na Zimohradě než zase někde na Severu... Ale... Nechce se mi jí opouštět, když teď vím, jak to dopadlo naposledy , když na ni nedohlížel. Přes všechny myšlenky si i tak zachoval normální tvář a s klidem odpověděl lordu Starkovi. Vaše nabídka je velice velkorysá můj pane. Věřte mi, že než celý tento problém skončí, dostanete odpověď ode mne, ale hlavně i od Radky. Děkuji velice za tuto nabídku. Překvapil jste jednoho staršího bratra Noční hlídky. Zasmál se a když je opustil, vyslechl si Radku a pošeptal ji. A ty si snad myslíš, že se celý rád hrnu do toho, aby si mě opouštěla nebo abych tě zase ztratil z dohledu. Ale toto je krásná možnost. Pokud budeš pod ochranou lorda Starka, dostane se ti vzdělání, pokud požádám já, tak možná i výcviku a také nějaké té výchovy. Zvaž to pořádně Kuře.. Věnuje ji kratičký úsměv a potom už se obrátí směrem k dívce, která přiběhla a začala je upozorňovat. Na první pohled i ona vypadala jako Divoká, proto chtěl její řeči brát s nadhledem. Slezl z koně a přišel blíže k dívce. Už jen kladné body měla za to, že ho jako prvního neodstřelila, jen co ho viděla. Prohlížel si ji a sledoval na jejím těle aspoň náznak toho, že je nervózní, nebo dokonce snad i lže. Nemohu s jistotou říci, zda lže nebo ne... Musím se přesvědčit sám. Radko? Přišel k ní a položil ji ruku na rameno. Zařiď ať mě teď nikdo neočumuje a nedívá se mi na oči. Nemám to zrovna moc v lásce. Usměje se na ni a potom se usadí na studené zemi, zavře oči a chvíli se soustředí, aby našel vědomí svého psího přítele. Když už našel, propojil se s ním a pak otevřel oči, ve kterých bylo vidět pouze bělmo.

Po několika minutách se Theo opět vrátil do svého těla, pomaličku se zvedl a potom pronesl. Ta dívka mluví pravdu mí lordi. Lesy jsou plné divokých a v samotných sutinách vesnice se jich ještě dost skrývá. Málem jsem přišel při průzkumu o svého Psa. Když to dořekl, z lesa vyběhl Pes a doběhl až k noze svého pána, podíval se na Ygritte a poznal zápach Divokých, proto na ni několikrát zavrčel a vycenil zuby. A protože jsme se dostali do takové situace, tak... Přeji si vést skupinu mužů o 7 lučištnících a 5 vojáků s meči a štíty. Potřebuji, aby měli na sobě pouze kůži, žádný kov, který bude rachotit. Potřebuji tiché vojáky. Pustím svého psa, který by mne upozornil při blízkosti nepřátel. Zkusíme jim aspoň trochu vpadnout do zad. Budeme potřebovat bohužel i nějaké návnady, které budou přepadeni a schválně padnou do pasti. Zbytek taktiky nechám na vás, protože jsou to vaši muži. Je dokonce i na vás, pokud mi vůbec nějaké muže poskytnete. podívá se na Ygritte a potom ji poví neutrálním hlasem. Určitě teď asi rozumíte své situaci, slečno. Nemůžeme riskovat, že doběhnete za svými bratry ve zbrani a upozorníte je na mou skrytou skupinu. Budete muset zůstat tady. Když domluvil, vypustil Psa ať čeká na kraji lesa a hlavně ať větří po možných průzkumnících. Poupravil si pochvu s mečem, prověřil natahování luku a vzal si i šípy. Asi si půjčím od tebe i toto Radko.. Možná se mi to bude hodit a ty s tím ještě zatím neumíš střílet. Kdyby tak Theo jen věděl s jak dobrou divokou lukostřelkyní má nyní co dočinění, určitě by ji asi i nějak využil. Když vše zkontroloval, otočil se k lordům a vyčkával na jejich verdikt. Chápal, že si možná sám dovolil i dost, ale v boji s Divokými tu je asi momentálně nejzdatnější z přítomných.

Držel otěže svého ryzáka a s jakousi nadějí hleděl na muže v černém. Ten s klidem v tváři mladému muži odpověděl s největší zdvořilostí, ale bylo to neurčité... že mu prý konečné rozhodnutí dají až se vyřeší problém s divokými. Robb netušil proč mu na tom tak záleží, ale věnoval muži i dívce úsměv. "Dobře, těší mě, že Vás má nabídka neurazila." Odvětil mladý lord, nežli dvojici opustil a připojil se k lordu Boltnovi, kterého seznámil s terénem jeho domoviny. Ten po krátkém promyšlení mladému Starkovi vysvětlil svou taktiku. Robb Stark si jej pozorně vyslechl a sám zvažoval situaci, přemýšlejíc nad možnostmi. Sám ve válce nikdy nebyl, ale dostalo se mu dobrého vzdělání a výcviku, proto se také pochytit co nejvíce věcí i v této chvíli od zkušenějšího lorda. Poté přikývl. "Máte pravdu lorde Boltne, měli bychom sesednout už teď." To byla první věc, kterou mu nahlas odsouhlasil, ale říct mu svůj názor na zbytek plánu, jež mu lord představil, nestihl. Důvodem byl náhlý příchod zrzavé ženy, divoké. Výprava se zastavila. Křičela na ně varovná slova, nikoli výhružky. Mladý vlk navedl svého koně a vyjel ze zástupu vojáků, aby zastavil kus od divoké. Pak udělal totéž, jako bratr Noční hlídky; sesedl. "Varuješ nás před vlastními lidmi?" Optal se mladý muž pevným, ale nedůvěřivým hlasem. To se do toho už, ale vložil muž v černém. Robb jej z pozoroval zpovzdálí, ale více si hlídal ženu nepatrný kus od něj.. divoká. Vůbec mu nešlo na rozum, proč by zrazovala své lidi, divocí nesnášeli nás... lidi na Jih od zdi. Ač to bylo neobvyklé, mladý lord se mračil.
Trvalo několik minut, nežli se člen Noční hlídky opět zvedl ze země, na které dosud seděl. Doposud žádného warga ještě na vlastní oči ještě neviděl, ale slyšel o nich z vyprávění už jako malý kluk. A Robb si byl téměř jistý, že měl právě možnost jednoho vidět. Nic však neříkal, nekladl otázky.... neměl tu potřebu. V další chvíli Theo promluvil a Robb věnoval pozornost každému slovu, které vyslovil, ač neustále ostražitě pozoroval divokou. Ta měla zrzavé vlasy jako Radka, ale žádnou jinou podobu neshledal. Překvapilo ho, že ta žena říkala pravdu, stále nechápal důvod jejího jednání. V hlavě mu teď, ale vířilo mnohem více věcí, které byly důležitější, nežli jeho otázky vůči chování jedné divoké. Srovnával si plány obou zkušenějších mužů; lorda Boltna a Thea z Noční hlídky a snažil se je zkombinovat. "Všichni teď sesedneme." Vydal nejprve ten nejdůležitější rozkaz, na kterém se s lordem Boltnem shodli. Poté přešel blíže k mužům a především ke staršímu lordovi, při tom stále svíral otěže svého koně, který kráčel vedle něho. "Lorde Boltne, budeme postupovat dle Vašeho plánu, ovšem infiltrujeme do něj i žádost, tady bratra." Pohlédne na vránu lord Stark a pousměje se. "Přeci jen se v boji s divokými vyzná.... Dám ti své muže bratře." Pohlédne na své vojáky a ukáže na dvanáct z nich, které vybere, jako skupinu pro Thea. Přeci jen, jeho muži na sobě měli jen koženou výstroj. "Pánové vy půjdete tady s bratrem. Jste pod jeho velením." Rozkázal mladý lord svým mužům, kteří jej poslechli. Pak se Robb podíval opět na lorda Boltna. "Nejlepší bude, když půjdou, jako skupina kryjící záda první skupině, lorde Boltne. Tudíž se budeme držet Vašeho plánu. U koní bych nechal jednoho lukostřelce a jednoho vojáka... výběr nechám na Vás, jelikož jsem většinu svých lidí poslal s bratrem. Pak to chce první skupinu, v níž budu já a zbytek mých mužů... a ještě pár Vašich mužů. Nakonec ta záloha... to bych svěřil Vašim lukostřelcům lorde. Ke které skupině se přidáte Vy sám, nechám na Vás." Vyjádřil se k postupu jejich taktiky Mladý vlk, jež zkombinoval plány obou mužů. Robb rozuměl taktice a přišlo mu rozumné dbát na rady zkušenějších. "Využijeme i Šedého, je to dobrý lovec..." Dodal ještě mladý lord a pohlédl k oběma mužům. Nakonec jeho pohled zaletěl k Radce, nechtěl aby se jí něco stalo... "A co ty maličká?" Optal se jí, ale pohled mu na okamžik sklouzl k Theovi, jako by čekal na jeho rozhodnutí, ohledně dívky.

Volání, přehlušivší konec té jediné věty, Mladého vlak, zaslechl okamžitě. Jinak tomu ani být nemohlo. V lese bylo ticho, volání se rozléhalo a každý nablízku, kdo nebyl hluchý, musel slyšet, že je ta dívka varuje před pastí. To jim na jednu stranu moc nepomohlo. Zvuk kopit je předstihoval k úpatí svahu blízkého okraji vesnice.  Ačkoliv zastavili, nyní se ozval další výrazný zvuk, o síle polnice, neklamná zvěst jejich příjezdu. Museli počítat, že se o jejich přítomnosti ví s předstihem. Vstoupit předními dveřmi se všemi muži, byla ta nejlepší cesta, jak se dostat do předpovídané pasti. Zbývalo to, co navrhoval jako preventivní opatření. Konečný plán to stále ještě nebyl. Plán musel být vždy částečně operativní. V podstatě spočíval ve správném rozložení útoku a správné reakci všech skupin. Roose na dívku pohlédl z výšky svého sedla. Ani on si nebyl jistý, kam má její počínání zařadit, jaký měla důvod, aby je varovala. Byl ochotný náhlému varování věřit. Srovnávalo se s tím, co si uvědomoval. Všechno na tom ale nedávalo smysl. Leda by tím odrazováním chtěla získat čas. Vzhledem mohla patřit k Divokým. Jenže Divocí se obvykle pohybovali ve skupinách, upozornivších na sebe až v rozhodnou chvíli. Obyčejným lidem do toho zase vůbec nic nebylo. Ti by raději utekli, někam se běželi schovat. Významnější postavení jí nenáleželo. Otázka vyslovená lordem Starkem byla na místě. Na druhou stranu byl za upozornění rád. Nyní věděli s jistotou, co s tou vesnicí není v pořádku. Ze slov varování jasně vyplývalo, že divocí ve vesnici stále pobývají. Ujištění o tom, do jaké míry hrozí ve vesnici nebezpečí, ponechal na Bratrovi z Noční hlídky a jeho psovi, i když by se za jiných okolností mnohem raději spoléhal na zprávy vlastních zvědů. Protože klíčová otázka již padla, vposled, konfrontoval Ygritte konstatováním jejich záměrů. „Cenná informace.Té výhody jsme si vědomi. Ale bojovat budeme. Slíbili jsme zahnat je kam patří,l“ odtušil. Jakkoliv nebylo záměrem ublížit, myslel jimi všechny Divoké. Pokud by dívka z Divokých měla jakékoliv postranní záměry, nenechala by pronesená slova jen tak. Možná by se slovy, nebo činy, sama na místě usvědčila.  Na pokyn lorda Starka sesedat, dal svým mužům rukou signál uposlechnout, zařídit se podle něho. Další rozkazy jim dá, až se k boji připraví vybraní první odvážlivci. Sám setrval v sedle. Na pěší úroveň, se snížil jako jeden z posledních

Po předběžném průzkumu, přispěchal bratr Noční hlídky s vlastním návrhem. Vycházel zjevně ze stejných předpokladů, jako on, protože se jejich návrhy lišily jen částečně. Zbaví Divoké výhody, když je donutí vystrčit nosy a odvedou jejich pozornost. V tom se celkem shodovali. Útok z jiné strany samozřejmě přicházel v úvahu. Rozcházeli se v zdůrazňování jednotlivých fází plánu. Muž v černém byl pro posílení prvního útoku, zatím co Roose se spoléhal na rozhodující úlohu zálohy. To pochopil i Mladý vlk. Oběma vyšel do značné míry vstříc. Lordu Boltonovi schválil větší část jeho koncepce, bratrovi z Noční hlídky přidělil své muže. Zbylé muže se rozhodl vyslat v první slupině. Roose proti kompromisu nemohl nic namítat. Měl tím pádem o problém méně. Pod přímým velením mu zbyla větší část Hrůzovské družiny. Lehčeji oděných lučištníků, i ostatních oděných do bitvy. Během cesty měl možnost muže v černé pozorovat. V sedle působil přirozeně, relativně schopně. Měl snad i víc znalostí o Divokých. Leč za velitele Hrůzovských, stále upřednostňoval sebe, před ním. Lordu Starkovi by pár mužů bezpochyby přenechal. Osm mužů však, dle jeho názoru, během průzkumu postačovalo.  Divocí by nevěděli, kolik jich zbývá, kdy a kde se objeví. „Předsunuté skupině hrozí největší nebezpečí…, první šípy, obklíčení.  Víc než osm mužů není nutné posílat,“ upozornil.  I když mu nemohl hrdinství nijak zakázat, muselo to vlčí štěně vědět do čeho se, přímo po hlavě, žene. Stačilo dát příkaz a stáhnout se s ním do řad druhého sledu. Vposled shrnul pro oba velitele detaily, teď již kompletního plánu.. "První skupina začne skutečně prohledávat vesnici. Až bude přepadena, pokusí se probít, či spořádaně ustoupit. Divocí budou vědět, že nejsou všichni. I tak budou muset reagovat. Třeba se jich část nechá strhnout. Tím poskytnou prostor druhé a třetí skupině, které budou na vniklou situaci reagovat. Já každopádně povedu zálohy,,“ povysvětlil co měl původně na mysli. Ostatním náleželo posoudit, zda pochopili taktiku stejně, či nikoliv.

Ygritte zůstává stát a vyčkává na to, co se bude dít. Nepřestává ani jednoho z nich sledovat, o nic se nesnaží. Ví, že je v nevýhodě. Že je pro ně pochybná osoba a nemusí jí věřit, ale poslouchá jejich plány a přijdou jí jako sebevrazi. Právě jim řekla, že je ta vesnice plná nepřátel, že je to jejich prostor, že budou v nevýhodě. A oni se přesto rozhodují o tom, že tam vyšlou své hlídky? Jenom zavrtí hlavou a zašklebí se, pochybovačně a vysměvačně zároveň tak jak to ona umí.
Nakonec udělá krok před ně, s rukama zvednutýma nad hlavou, aby věděli, že nechce nic udělat.

„Pánové… Vím, že nemáte důvod mi skutečně věřit. Ale vyslechněte mě, dobrá?.. Za zdí nejsou jen jedni divocí. Jsou tam i jiné skupiny. A ta, která je dole, k té nepatřím. A jestli tam někoho pošlete, nenajdete po nich ani kosti.  Máte plno lučištníků. Zasypejte tu pitomou vesnici zapálenými šípy, vyženete je a na volném prostoru budete mít navrh.  V té vesnici beztak už nikdo z vašich lidí nezbyl. A pokud, rozhodně nežijí.“ Broukne. „Věřte mi, vím, o čem mluvím. A nemám důvod vás podrazit! Já svoji věrnost slíbila někomu z vašich a zradit vás by bylo jako zradit ji.“ Pousměje se.

Musí jim pomoct. Protože oni jí pak můžou dovézt zpátky na Hrůzov. Tam už si to s Ramonou nějak sama vyřídí a bude doufat, že jí nepředhodí svým fenám a nebo s ní nebude chtít hrát tu odpornou hru s myší. Ale to bude řešit až později. Prioritní pro ni teď je, aby se vůbec dostala zpátky. Kdyby jí teď viděl někdo z jejich lidí, nejspíš by jí byli skutečně znechucení. Ale ona má teď nový život. Pořád je divoká a nikdy jí nepřestane být. Ale přehodnotila některé věci. A právě proto jim nabídla svou pomoc. „Když mi dáte luk, pomůžu vám…Vždycky mi můžete dát za zadek někoho s mečem, kdo mě ohlídá, hm? Ale pomoc by se vám hodila.“ Zašeptá nakonec, ačkoliv ví, že je to poslední hřebíček, který právě usadila mezi sebe a svojí minulost.

Každý z veľkých i menších mužov tu malo väčšie slovo než ona samotná. Všetci skúsený bojovníci, všetci už aspoň raz pocítili, aké to je zaboriť chladnú oceľ do teplého, živého mäsa a vyroniť tú vzácnu červenú tekutinu, ktorá ľuďom dáva život. Zahryzla sa zamyslene do spodnej pery, žmolila ju medzi zubami rozmýšľajúc, akým užitočným spôsobom môže pridať ruku k tomu všetkému. Popri tom občas pozrela na Thea, ktorému stála takmer tesne pred tvárou, aby nik nemal dostatočne dobrý výhľad na to, ako sa spojil so svojim Psom. Bola to iba chvíľa a ona si medzitým krčila obočie, jej zvedavé oči sa mihotali na všetky strany ako splašený jeleň v hustom lese. Ustúpila od neho až keď prehovoril. Veľmi dobre si spomína, ako reagovala, keď ho videla prvý krát spojeného so Psom. Zľakla sa. Začala okolo neho splašene behať, mykať s ním, štípať do líc, len aby sa z toho prebral a potom plakala takmer celú hodinu, lebo oňho mala neskutočný strach. Vtedy počula úplne prvý krát o meničoch a ich schopnostiach. V tú noc, po tej udalosti "nútila" Thea rozprávať jej všetky možné rozprávky a legendy o ľuďoch, ktorý prekypovali s takými schopnosťami a nakoniec vyzvedala i ona, až kým im nevyhasol táborový oheň a prvé slnečné lúče nezahnali noc.
- Ja...možno by som vám vedela pomôcť - začala ostýchavým hláskom, pri čom mierne sklopila oči. Rozprávalo sa jej ťažko, veď všetci okolo sú omnoho skúsenejší než ona samotná. Ale predsa len...za návrh nič nedá. Prinajhoršom ju pekne potľapkajú po ramene, povedia že je statočná, ale mala by zostať pri koňoch.
- Ak vieme že sú tí divoký v dedine, ehm... - snažila sa zbierať všetky svoje myšlienky a postupne zvyšovala i hlas, aby strhla na seba pozornosť ostatných. Hlave pozornosť Thea, Robba a lorda Boltona, z ktorého mala strach. Bolo to vidieť v jej očiach vždy, keď sa naňho pozrela. Strach a úcta, ale to nezaručuje, že ak nebude mať niečo na srdci, tak si to nechá pre seba a nepovie mu to rovno do očí.
- Pôjdem do tej dediny. Vyzerám ako divoká a ešte sa tak aj občas správam a išla by som s ňou - ukázala na Ygritte, s ktorou si boli v tejto chvíli dosť podobné. Obe ryšavé a bujaré vlasy, oblečené do teplých kožušín - Išiel by s nami aj Pes. On by nás ochránil. Mohli by sme vylákať divokých naprostred osadu a vy ich potom proste zabijete - mykla plecami. Snáď keď budú divoký ľudia vidieť, že sú len dve, a ešte k tomu ženy, tak ich nezabijú. Jej plán tu samozrejme končil, lebo do boja a taktiky samotného sa vôbec nevyzná. Ale má dosť rozumu a dokáže ukecať snáď každého na svete, hlavne prostoduchejšieho, aby jej neublížili. Očkami prešla na Ygritte, chvíľu ju pozorovala. Bola naozaj zvedavá, či s tým súhlasí alebo nie.
- Ty by si veľmi nemala na výber. Si divoká. Vidieť to na prvý pohľad a mohli by ťa rovno tu zabiť. Tak že by si mala ísť so mnou - dodala, pri čom z nej nespúšťala svoje oči. Theo jej o tých ľuďoch žijúcich za Múrom rozprával. Čierny bratia ich zabíjajú rad radom a táto ryšavá, ktorá sa možno zatúlala od svojej skupiny alebo sa k nim už z nejakého dôvodu nechce pridať, by mohla ľahko prísť o hlavu, ak nebude poslúchať.

Divocí neboli přesněji klan Thennů byl zaručeně ujištěn o příchodu velké skupiny jižanských lorďátek. Pomalý dusot kopyt je upozornil a nenadálý ženský výkřik je ujistil o již známém faktu.
Nynější vůdce Thennů vyhlížel ze svého úkrytu a viděl skupinu miniaturních osob, jak stojí na úpatí. Jižani se vždy se vším srali. Nebyli jako oni. Museli neustále přemýšlet o každém kroku, třicetkrát ho rozebrat než se hnuli z místa. Oni to brali poněkud destruktivnějším stylem. Bez meškání se vrhali na černé bratry nebo na vesničany a měnili je v krvavou fašírku. Ze všech divokých byli nejvyšší s nejlepším rozmachem, po kterém z vás zbyl jen mastný flek. Zbraně vypovídali o krutosti a bezcitnosti Thennů. Co z mrtvol zbylo, to si mohli uklohnit na ohni. I přes své zbrklé jednání vyčkávali. I naprostému idiotovi by bylo jasné, že kdyby se na ně nyní rozeběhli do kopce, mohli by je v klidu sestřelit. Nahoru by se dostala sotva půlka, se kterou by nevzali do horoucích pekel příliš mnoho jižanů. To se mu nelíbilo. O moc víc než to čekání.
Od jednoho ze svých noshledů dostal informaci o nějakém psovi, který probíhal jejich skupinou ukrytou v lesích. Jenže jak skupina severských lordů měla warga na své straně, nebylo tomu jinak i u skupiny Thennů. Jejich warg byl spojen s kánětem. A dokázal jako každý vycítit jiného warga. Theo měl tu možnost také. Nebo ne?
V každém případě, jeden let je ujistil o jejich plánu, ale co bylo zajímavější i o Ygrittině zradě. Mnoho z Thennů jí znalo. Někteří z vidění, někteří měli tu možnost se s touto tvrdou ženou střetnout. Velitel byl o Ygritte vyrozuměn. Vzteky měl chuť rozmlátit zbytek vybavení, které tu zbylo, ale ovládl se. Nevýhodou pro ně, káně zaslechlo jen část jejich prvního plánu. O tom, co navrhla Radka nebyli srozumněni.
První skupina zůstala ukryta ve vesnici, zatímco druhá se dala do pohybu. Kterým směrem? Přeci vzhůru. Nezáleželo jim na to, zda budou odhaleni, přesto se v polovině cesty zastavili jako by jejich pozornost upoutalo něco jiného. A to nebylo nic jiného než malé hnědovlasé dítko, které se vyhrabalo z hromady sutin, myslíc si, že je v bezpečí. Rozhlédlo se kolem sebe a poté spatřilo skupinu nad sebou. Nehnulo se ani o píď, jen na ně v čirém úžasu hledělo s pootevřenou pusou.

Když se mu dostalo toho, čeho si žádal, spokojeně přikývl a dnes podruhé promluvil k lordu Boltonovi. Nemusíte se bát, můj lorde. Má skupina bude poskytovat pouze podpůrnou palbu z lesa, pokud jí bude třeba, jinak mým primárním úkolem bude zajistit, aby vás z lesa nemohli přepadnout ze zálohy. Navc... Otočí se k Ygritte a zeptá se ji. Nechceš nám ještě náhodou povědět, jaký klan zrovna stojí proti nám? Myslím, že to naše lordy bude velice zajímat. Když domluvil, došel ke svým mužům a vydal rozkazy. Takže.. Nyní jste pod mým velením. Náš úkol bude prostý. Muži střelci budou kryti muži se štíty. lukostřelci budou v případě napadení za štítovou hradbou, kteoru vytvoříte vy. Zastřelíte všechno, co jenom k vám přiblíží. Pro jistotu se vždy snažte strefit hlavu, pokud chcete přežít. Divoký se šípem v rameni vás může zabít stejně jako i zdravý Divoký. Když vysvětlil vše svým mužům, poručil jim vyčkal ve formaci a opět se pomaličku vracel k lordům. Do háje... Proti nám stojí zrovna tyhle zvířata.. Ze všech pitomých klanů, které na Severu od Zdi žij se tu my musíme utkat s těmito zvířaty... Asi nepřežije ani jeden muž z mé jednotky, pokud nás přepadnou. V tom se s Theodorem stalo něco podivného. Ucítil zvláštní pocit, jakoby byl celou dobu nějak sledován. Nikdy se s ničím podobným nesetkal a rozhodně mu to nebylo dvakrát příjemné. Vůbec netušil čím by to mohlo být, ale jeho tíživý pocit povoloval každým krokem od lesa, do kterého by se měl vydat se svými muži. Už vyslal myšlenkou rozkaz psovi, aby se už nepřibližoval a hlavně nezastavoval, jinak bude obědem těchto zvířat.

Když probral co již potřeboval, očekával, že už Ygritte sdělila veškeré detaily a on ji bude moci využít. I když věděl, že moc nadějí nemá, protože lordi si budou chtít ponechat takovou taktickou výhodu, jako je Divoká v řadách. Když už to vypadalo, že je plán na světě, přišla najednou se svým návrhem Radka. Když to Theo uslyšel, nevěděl, jestli začít křičet, být klidný neo okamžitě dal dívce pohlavek za takové hloupé nápady. Nakonec vyhrála první možnost. Co je to za hloupost!? Chceš se tam snad nechat zabít? Ani trochu nevypadáš jako oni. Spojuje tě jenom barva vlasů. Oblečení máš jiné a navíc ta páska přes oko.. Může tě ošálit cokoliv! Když se trochu uklidnil, přiblížil se k Radce a položil ji ruce na ramena. Vím, že chceš pomoci, ale myslím, že tento tvůj nápad by ti zavrhl i lord Stark.. Je to nebezpečné.. Obzvlášť když vím, proti čemu tady nyní stojíme. Toto nejsou obyčejná lapkové. Zapomněla jsi, co jsem ti vyprávěl o Divokých, děvče? Nakonec ji pohladil po hlavě a zvedl se. Už si nemohl dovolit další zdržen, čím dříve vyrazí, tím lépe se připraví. Nic víc snad Radce také ani říct nemohl. Pokud se kdokoliv ze zde přítomných lordů rozhodne jinak, musí se poddat on i Radka jeho slovu. Doufal pouze, že si to bláznivé Kuře vezme ty slova k srdci.

Než se pořádně stihl vypravit se svou jednotkou do lesa, už bylo vidět, že ve vesnici je nějaký pohyb. Jak vidím, neplánují se asi držet zpátky. Když uviděl muže ve vesnici, rychle rozkázal vstup do lesa. Drželi se okraje lesa a muži se štíty byli natočeni k lesu, aby mohli v případě potřeby krýt své zadky. Lučištníci se drželi za nimi. Tak... Najděte si každý ukrýt za stromem. Každý strom s lučištníkem bude povinně krýt jeden muž se štítem. Je vás sudý počet, takže to nebude problém. Bum... zase na něj dopadaly ty divné pocity, které měl mimo les, jenom teď dopadali ještě silněji. Cítil to on i dokonce Pes... Tohle mě rozčiluje. Nedává mi to klid na přemýšlení.. Zatraceně... Otočil se ke svým mužům a pronesl. Až první jednotku půjdou podpořit zálohy lorda Boltona, začnete zasypávat salvami nepřátelé, kteří budou bojovat. Vy se štíty budete stát za nimi a chránit je před každým útokem z lesa. Proto také stojíme pouze na kraji. Z pole vás nebudou moci napadnout, protože tam budou bojovat naši muži, tudíž musíte za každou cenu chránit hlavně jejich záda. Rozumíme si?Já musím rychle něco zjistit, takže pokud se nevrátím, útočte. Pokud dojdou šípy, okamžitě vyběhněte z lesa a podpořte jednotky na poli. Nechť jsou Staří i Sedmička při vás. Dopověděl, chytil svůj luk a skočil do lesního porostu, kde se mohl ztratit komukoliv z dohledu. (Překvápko až další post)

Každý měl co říci k jejich taktice, tohle se Mladému vlkovi přestávalo zamlouvat. Ztráceli čas a on trpělivost. Dohadovat se o tom, jaký plán je nejlepší se jim nemuselo v žádném případě vyplatit. Možná byl mladý a nezkušený, ale hloupý určitě ne... Přesto si vyslechl nejprve připomínku lorda Boltona a pak všechny ostatní. "Dobrá, máte pravdu lorde." Přikývne živě mladý lord, načež nechal muže aby znovu promluvil... Nakonec přikývl i na jeho zbylé připomínky. Ostatní se pak začali zapojovat až příliš najednou. Robb dělal vše, aby všechny vyslechl, ale měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Dokonce se mohlo zdát, že některé vůbec neposlouchá.
Ke slovům ho přiměla až Radka, která přišla s naprosto šíleným plánem. První se ozval Theo z Noční hlídky, jeho reakce byla vlastně téměř stejná, jako mladého Starka. "Bratr má pravdu Radko,... je to šílenost! Nežli by jsi se nadechla, ležely by jste obě v prachu se šípem v srdci. Promiň, všichni si ceníme tvé statečnosti, ale je to sebevražda." Potvrdil tak Theova slova ještě sám a zakroutil při tom hlavou. Klidně by ji nechal někde v poslední záloze, jako lukostřelce, pokud dokáže zacházet s lukem, ale tohle opravdu ne.
Hned po tom, co oba vysvětlili Radce, že to opravdu není dobrý nápad, se muž v černém ztratil i s muži lorda Starka v lese. Teprve v tu chvíli se Robb konečně dostal k tomu, aby pořádně pohlédl dolů z prudkého svahu. Jeho pohled upoutal pohyb, jež ho donutil zbystřit,... svaly v jeho těle se napnuly. Teď už nebyl čas na otálení. "Ve vesnici je pohyb!" Oznámil, jako první věc, nežli vydal nějaké rozkazy. Teď jeho pohled konečně doputoval i Yngritte... ta svůj názor řekla už před hodnou dobou, ale až teď Robb uznal, že na jejích slovech něco je... ano, naslouchal i jí. "Měla pravdu, nejlepší bude, když tu vesnici zasypeme zapálenými šípy." Rozhodne a pohled přesune k lordu Boltnovi. Já a mých osm mužů zaútočí na ty, co postupují k nám. Vy lorde s lučištníky vystřelíte dvě salvy šípů na domy, vyženeme ty zvířata do prostranství! Zavrčí Mladý vlk a jeho zlovlk mu stane po boku. "Teprve až potom postupujte se zálohami dle situace, lorde. Vydal rozkaz Robb a už nečekal na žádné připomínky, museli jednat. "Mí muži za mnou! Udělejte dvě linie a držte je! Mladý vlk tasil svůj meč a vyrazil vstříc stoupající skupině Divokých. Teprve až náhlé zastavení jejich nepřátel donutilo Robba zpomalit. Neviděl však to, co oni... dítě mu bylo ukryto před jeho pohledem nejen skupinou Divokých, ale také hromadou suti.

Větší aktivitu vyvinul Lord Bolton až zároveň s pohybem Divokých dole ve Vesnici. Na chvíli se do zbytku diskuse přestal zapojovat. Další diskusi ostatně považoval za bezpředmětnou. Nikam by nevedla. Namísto diskuse to chtělo přikročit k účinnému jednání. Mladý vlk, se mu v postupu za překážku ani nestavěl. Trval pouze na tom, že se bude vystavovat na nebezpečnější čelní pozici. Svéhlavost bratra Noční hlídky mu nemohla být o nic víc po chuti. Měl by brát větší ohledy na postavení zúčastněných a přizpůsobit se mu. Přijal však alternativu jištění proti Divokým ukrývajícím se v lese. Dohadovat se s bratry z Noční hlídky, bylo hluboko pod úroveň Roose Boltona. Nestálo mu to zato. Už proto, že si divocí svým objevením a pohybem na kraji vesnice, přímo říkali o změnu plánu. Stejně jako Mladý vlk je Roose zahlédl. Výhody, o niž je chtěl připravit, se vzdali sami. Opustili své skrýše a koledovali si o minimálně ostřelování z luků. Roose neviděl důvod, proč by jim ho neměl dopřát. „Můžete se spolehnout, lorde Starku. Lučištníci ze svahu zasypou šípy vesnici i Divoké, kteří se přiblíží na dostřel.“ přislíbil. Svůj příslib začal okamžitě naplňovat. „Lučištníci, připravte se. Dva luky dejte sem. Šest lučištníků se postaví do jedné řady. První dvě salvy na vesnici. A stříbrného jelena tomu, kdo zasáhne předního z Divokých,“ obrátil se na menší část svých mužů. Šest mužů okamžitě postoupilo v před, sundávajíce své luky. Napínali tětivy, povytahovali, šípy z toulců. Zmíněné dva luky Roose podáním nabídl oběma přítomným dívkám, jež si o něco podobného samy řekly. „Takto budete mít nejlepší možnost prokázat svou statečnost,“ usoudil. Rozhodně to byl lepší nápad, než aby šly dolů k Divokým. Jestli to s lukem opravdu uměly, mohly v boji prokázat platnou službu, aniž by se vystavovaly přílišnému riziku. To by vítal víc, než přítomnost bratra Noční hlídky. Ve vzdálenosti na hranici dostřelu by byly chráněny šesti muži, s meči u pasu. Co mají za úkol zbylí muži, bylo určeno záhy. „Zapalte oheň a šest pochodní. Tři muži budou hlídat koně, devět mužů se sešikuje za mnou.  Až řeknu, vrhnou se proti Divokým,“ rozhodl, sledujíce pohledem odcházejícího Robba Starka. Chvíle těch devíti měla přijít s dalším pohybem Divokých, s jejich nevyhnutelnou reakcí. Pokyny byly rázem splněny. Dvacet hrůzovských mužů se přeskupilo v dva šiky, odhodlané čelit nepřátelům, jaké Divocí představovali.

Ygritte stála opodál. Nejistě přešlapovala a sledovala děj hlavně ve vesnici. Poslouchat handrkování těch vzácných pánů jí přišlo víc než zbytečné. Když pak nakonec usoudili, že její plán je nejspíš ten nejlepší, trochu vítězoslavně se usmála. A přesto se netvářila zrovna dvakrát spokojeně. Souhlasili s tím, že budou následovat její plán. Ale ona sama bude dělat, co? Bude postávat opodál a sledovat ty ubohé seveřany, jak střílí šejdrem a zasáhnou jeden cíl z deseti. Ta představa jí trhá srdce.

Ovšem tohoto pocitu jí nakonec zbaví Roose. Když i jí podá luk, zamrká na  něj jestli to skutečně myslí vážně. Jestli jí zrovna on věří natolik, že jí podává zbraň, která je v jejích rukách opravdu účinná. Ale to on neví, samozřejmě. Vezme si od něj luk a pevně ho sevře. Spokojeně se usměje a hned jednomu z vojáků prostě jen tak ukradne několik šípů. „Ať jsi mluvil o čemkoliv, je to moje.“ Zašeptá  k Roosovi kvůli zmíněné odměně.  Pak si stoupne na dobré místo a znovu si prohlédne vesnici. Nestřílí hned. Nechá jejich vojáky, aby zavalili vesnici šípy. Aby vyhnali všechny, co tam zbyly. A až pak začne střílet. A je to Ygritte. Luk je součást jejího těla. A tak co vystřelený šíp, to zásah do černého.  Nutno podotknout, že je přitom na ní skutečně nádherný pohled. To jak bere jeden šíp za druhým aniž by  zaváhala jen na jedinou sekundu.

A nakonec přece. Zarazí se a přivře oči, aby lépe viděla. „Je tam dítě…“ vydechne. „K čertu, je tam dítě“ zopakuje a natáhne se pro další šípy. Nachystá si jich několik vedle sebe.  A pak začne střílet. Postupně, jak nejrychleji to jde,  trefuje ty divoké, kteří jsou nejblíže tomu chlapci. Přece nemůže nechat zemřít dítě. To nejde. I když nepatřilo k ní. Bylo to dítě. Možná to bylo tím, že byla žena anebo prostě už jen tím faktem, že to byla nevinná bytost. Ale od chvíle kdy ho spatřila, veškeré své střely mířila tak, aby se pokusila toho chlapce zachránit.

Všetci sa pripravovali na boj. Vojaci zliezali zo svojich koní, lukostrelci počítali svoje šípy a lordi na čele s Theom plánovali útok na divokými okupovanú dedinu. A ona? Ona len postávala opodiaľ, sledujúc to všetko so zatajeným dychom a zvláštnym pocitom bezmocnosti a neschopnosti. Nie je v ničom dobrá. Nevie bojovať, nevie strieľať z luku. Jediné čo dokáže privádzať ľudí so svojimi rečami do šialenstva. Zahryzla sa do spodnej pery, s pokrčeným obočím pozorovala každého, kto odchádza do bitky. Chcela sa rozlúčiť s Theom, s Robbom...veď hoc sú to mocný muži, ktorý určite mečom bojujú tak, akoby tá zbraň bola súčasť ich ruky, predsa len zablúdený šíp či čepeľ nepriateľa sa aj pre nich môže stať osudným. Lenže...neurobila to. Nešla k nim, nepopriala im žiadne šťastie, ani požehnanie od bohov. Krátky a jednoduchý boj, či čokoľvek iné, čo by ich mohlo povzbudiť.
Po ich odchode sa maličkej skupiny vojakov, ktorá tam ostala spolu s ňou zmocnilo ticho. Jediné čo počuli boli vzďalujúce sa kroky, ktoré postupne utíchli. Vietor medzi konárami stromov skučal, občas jej zavial do tváre chumáč snehu. Jej kôň, hnedo-biely bastard nervózne odfrkol. Jeho uši behali zo strany na stranu, započúval sa do toho hmatateľného ticha. Ani vlci, ani vtáky nebolo počuť. Ani vranu, ktorá sedela opodiaľ na strome a sledovala ich so svojimi temnými očami. Svoj mohutný zobák nedočkavo otváral a zatváral. Čakal snáď na mŕtvoly, ktoré by mohol obrať o oči? Vrany majú oči obzvlášť v láske. Vraj im chutia zo všetkého najviac. Stisla pery silno k sebe a pocítila to nepríjemné pálenie v jamke, kde mala kedysi to svoje. Kedysi krásne, veľké oko, modré ako samotné čisté nebo. Človek sa v nich dokázal neraz stratiť. Odvrátila svoj zrak od toho čierneho vtáka. Mala z neho nepríjemný pocit, akoby ich sledoval. Možno je to iba pocit, ale čo ak je to pravda? Čo ak je to menič? Skrčila ruky v päsť. Rukou si prešla po rukoväti dýky, ktorú mala na opasku. Vydýchla obláčik teplého vzduchu a radšej pohladila svojho koňa za hrivu.
- Tak sme tu ostali... - šepla tomu zvieraťu smutným tónom v hlase. To čakanie bude najhoršie zo všetkého. Nepochybovala v Theových bojových schopnostiach, lenže kto vie kto sa ako prvý objaví medzi stromami. Oni? Alebo divoký? Nemohla si nespomenúť na jedného, s ktorým sa počas svojich ciest na Zimohrad stretla.

Jižanský pašíci přestali postávat a drbat se na prdeli a konečně se hnuli z místa. To se Styrovi líbilo. Ale tohle nebylo místo pro něj. Do budov se strefovaly hořlavé šípy. Střecha nebyla uzpůsobená na to, aby vydržela plamen, tudíž to netrvalo dlouho a pomalu se ocitala v čirém pekle. Ne jen jedna budova, ale spousta. Styr s několika muži opustí svůj úkryt a zaběhnou do lesa na druhé straně. Za patami jim létali šípy, ale zasáhli jen jednoho z uprchlíků. Zbytek divokých oplácelo palbu, ale pro obě strany začal přicházet v nevýhodu zesilující se vítr. Šípy stáčely svůj směr a byly odnášeny do hlubin lesa. Na sněhové peřině se povalovala desítka divokých, kteří neustály šípy svých nepřátel. I několik mužů lorda Boltona bylo zraněno a jeden či dva již opustili tento svět. Vítr neznemožnil jen lukostřelecké možnosti našich hrdinů, ale i bytí divokých ve vesnici. Oheň se rozšířil, vše, co mohlo chytnout, bez podmínky chytlo a vesnice se proměnila v jedno planoucí peklo. Divocí se bez jakýchkoliv zábran začali hrnout do kopce se smrtelným odhodláním nakousnout si nějakého toho vypečeného lorda. Jeden z největších Thennů si povšiml lorda Boltona, který vypadal zcela nezúčastněně. A on se rozhodl, že se mu tohle nevyhne.
Zatímco Divocí uprchli z hořící vesnice, malé dítě tam zůstalo. Kolem něj se povalovalo několik málo Divokých, které Ygritte sestřelila, aby chlapce ochránila. Ale on nevypadal, že by si svého života tak cenil. Zůstal v ohnivém rožni, v dřepu, s hlavou zabořenou v dlaních. Vyčkávající na smrt.
Ygritte to jistojistě viděla. Mohla pro dítě seběhnout a zachránit jej. Ale tím by se musela ubránit několika Thennům, kteří postupovali kupředu. A kdo ví, zda by byla rychlejší než plameny. Život dítěte nebo ten její? Toť otázka.
Radka se mohla cítit zcela nezůčastněná boje. Sama s třemi muži a několika koňmi. Jenže vojáci nabyli dojmu, že jich bude třeba jinde. Se slovy, že Radka zvládne uhlídat několik koní jí ponechali samotnou, zatímco se vrhli na pomoc svým lordům. Jenže kdo mohl tušit, že nebohá dívka nebyla jediným člověkem, který na tom místě zůstal. Pokud se dá počítat muž ovládající Radčina oře jako bytost zde přítomná. Kůň zamrkal a začal se chovat zcela podivně. Zahrbal, odfkl a kousl dívku do ruky, která jej držela. Řehtot koně zněl ... téměř jako lidský smích. Napne se na zadní a ožene se kopyty po dívčině těle. Zbylé oře znejistí chování jejich druha a začnou se chovat agresivně. Pokud si Radka myslela, že se bude nudit, thennský měnič jí vyvedl z omylu.
V levé půlce lesa se Thenni střetli s vojáky Starků a Robbem samotným. Kromě Hodora Robb v životě nespatřil tak vysoké muže. Mohl slyšet zvěsti o seru Gregoru Cleganovi, ale toho na živo nespatřil. Měl jen tu čest s jeho bratrem. Ale tihle divocí jej převyšovali o dobré dvě hlavy. Jejich zbraně nebyly vytvořeny z kvalitní ocele, přesto se nezdály k smíchu. Nestvůrné meče i sekery se skvěle doplňovaly s velikostí polovičních obrů. Bez jakýhokoliv výkřiku se vrhli na jejich nebohé protivníky. Pro Robba tímto okamžikem definitivně skončilo krásné dětství a začala krutá realita.

Míjel strom za stromem. Nevěděl, zda ještě žije ta jednotka, kterou nechal na kraji lesa bojovat. Slyšel však, že už dochází k bitevní vřavě. Škoda každého života, který dnes padne kvůli těmto barbarům. Pomyslí si a dále pokračuje skrytý mezi stromy a keři. Pes plní svůj úkol na výbornou, s nikým se cestou ještě nestřetl. Dále následoval svůj zvláštní pocit, který jej vedl a stále sílil. Ještě chvilku... Ještě chvilku... Dech se mu již z běhu i od vysílení zrychloval, nohy pomalu těžkly a ruce málem upustily jeho zbraně. Konečně dorazil tam, kam potřeboval. Nevěděl co se kolem děje, nevěděl, zda je kdokoliv z jeho přátel v nebezpečí nebo dokonce jestli prohrávají nebo vyhrávají síly lordů. Ale nyní měl aspoň jednu jedinou jistotu. Našel to, respektive toho, kvůli kterému možná obětoval několik vojáků v lesích. Psa pustil volně a dal mu úkol najít tu nejbližší patrolu Noční hlídky. Každý z Noční hlídky znal jeho psa, tak doufá, že Pes snad někoho najde, ale to ví zatím jedině osud... Theo vyhlédl z lesa a s lišáckým úsměv si poví pro sebe... Mám tě... Parchante...
Před eho očima byl jasně daný cíl. Měnič těch otravných divokých, který, jak je vidět, špicluje bitevní pole. Právě i les měl Theovi poskytnout úkryt před možným sledováním jeho zvířetem. Nyní je tu jenom on. Už ani pes mu nyní nepomůže, ale pokud může aspoň takovouto drobnost udělat, aby jim pomohl, udělá to. POznal tento divný pocit. Takový otravný a bolestivý pocit vždy dokázal vyvolat u Thea zdatnější Měnič... cítil to vždy, když trénoval se svým přítelem měničem, který však nikdy nic necítil... Tudíž doufal, že je to opravdu enom jednostranné. Každopádně tato bolest, které už si zvládal pomalu přivykat, mu nyní pomohla najít tohoto otravného Divokého. Theo uchopil jeden z těch mála šípů, co si vzal na cestu. Uklidnil dech, uklidnil třes v rukách, pomalu se nadechl přes bolest, vydechl.. Při pomalém nádechu začal napínat tětivu s šípem namířeným na měniče. Opět pomalý výdech, pomalé mrknutí, zamíření... Pal...
Tětiva vymrštila šíp směrem k měniči, větrem se ozýval svist šípu několik setin vteřin, než šíp nakonec našel cíl v hlavě jeich měniče, kterým okamžitě přerušil i spojení majitele s jeho zvířetem. Muž je mrtev, není možné, že by minul a hlavně to poznal podle velké úlevy na jeho hrudi.. cítil se osvobozeným. Několikrát se nadechl a ucítil, jak je opět každá jeho zbraň i kus oblečení zase lehčí a jak se mu navrací jeho síly. Okamžitě se co nejrychleji mohl rozběhl a vracel se zpět ke své jednotce v lese. Snad nebude pozdě. Možná smrt jejich Měniče něco udělá s jejich postupem, nebo jim to aspoň vezme jejich jistotu... Prosím mí páni, přežijte...
Staří... Ochraňujte mou duši před zlem na této zemi a dejte mi sílu bojovat a zvítězit nad mými nepřáteli. V myšlenkách si říká tuto modlitbu, míjí strom za stromem, několik větví mu již poškrábalo obličej, jemu to bylo jedno... Nyní je nabitý adrenalinem a plánuje dostat každého, kdo se mu připlete do cesty.

Bitva začala... a Robb se znovu hnal proti svým nepřátelům, zatímco lukostřelci pod velením lorda Boltona zasypávali vesnici hořícími šípy a následně i vypuzené divoké, kteří jím však salvu opětovali. Dítě ani jeden z Robbových mužů, ani sám Robb nemohli zahlédnout a tak, když se divocí dali znovu do pohybu, ani oni nečekali. Vesnice se stala učiněným peklem, jehož žár byl cítit i v této úrovni svahu. To vše díky rychlosti větru, jež oheň šířil na vše co hořelo a znemožňoval lukostřelcům dále poměřovat své síly, tudíž i oni se museli nakonec rozhodnout pro boj z blízka.
Robb však neměl čas se zabývat ostatními jednotkami, vzhledem k tomu, že konečně pořádně spatřil své nepřátele. Skupinu Thenů, mužů tak velkých, že Mladý vlk téměř nevěřil vlastním očím. V očích měli příslib smrti. Jestli se novopečený lord Stark bál? Strašlivě! Děsily ho jejich oči, děsily ho jejich zbraně a děsila ho jejich výška. I tak jim běžel vstříc s odhodláním bránit svůj domov a poddané. Jeho vojáci i Šedý vítr jej následovali. Pak se na ně divocí poloobři vrhli, bez varování a se smrtící chladností. V ten okamžik Robb pochopil, co je to rvát se o holý život. Bohové... nenechte mé muže zemřít a dejte nám sílu zvítězit.. Uvrhl se k modlitbám, když se zuřivým výkřikem zastavil meč prvního z Thenů. V tu samou chvíli se střetli s poloobry i Robbovi muži, jež se jim zároveň s děsem v očích a odvahou Starků postavili s tasenými meči. Ani Robbův zlovlk nestál stranou, vrhajíc se na jednoho z obrů ze zálohy, jelikož skupinu obešel, jakožto zkušený lovec.
Robb musel mezi tím o několik kroků ustoupit vzad, aby vyprostil svůj meč zpod zbraně divokého, otočíc se okolo své osy, aby nabral setrvačností sílu na výpad proti divokému. Ten jeho snahu však lehce vykryl, tudíž se ozvalo zařinčení jejich zbraní, skřípot kovu. Robbovi se do žil vlil adrenalin, hledíc té tupé hromadě svalů do očí. Vzápětí se vyhnul dalšímu útoku.... Tohle nebylo, jako vyprávění válečných příběhů, tohle nebyl boj Jonem, nebo lekce od otce či mistra, tohle byla skutečnost. Mladý vlk vnímal řinčení kovu, vzdálené zuřivé vrčení Šedého a výkřiky raněných... všechno se slívalo do válečné melodie, znějící všude okolo. Robb využíval všeho co uměl a především vlastních instinktů, pohybujíc se s lehkostí tanečníka, ale s dravostí vlka, tak či tak měl co dělat, aby se obrovi ubránil.
"Držte linii! Nikdo neustoupí dokud neřeknu!" Zahřímal udýchaně Roob Stark, uprostřed boje, všude byla cítit krev, železo a kouř.

Počátek střetnutí lord Bolton skutečně jen nezúčastněně pozoroval. Ujistil se, že zápalné šípy jeho lučištníků doletí k vesnici.  Viděl, jak z prvních domů vyšlehly plameny, jak se požár začal rozmáhat. Šípy svištěly vzduchem směrekm k Divokým. Luštníci se vážně činili a ze všech nejvíc se činila ta Divoká dívka. Zatím svého rozhodnutí neměl důvod litovat. Neztěžovat střelbu vítr, dost možná by ty hromotluky smetla lépe, než útok jízdy.Nezdály se mu snad en jeho hlídky, hledící si víc počínajícího zmatku než střežení koní. Každý muž v boji se hodil. Přesto od těchto hrůzovských mužů očekával větší poslušnost. Vydal-li příkaz hlídat koně, zabránit jejich přepadení z druhé strany, musel tento být nevyhnutelně uposlechnut. Jinak to pro začátek bylo slušné pozdvižení, slušný dramatický efekt. Ale jen pro začátek. I když se Divocí, v prvním okamžiku rozutekli do všech stran, Roose dobře věděl, že nepotrvá dlouho, než se vrátí k původním záměrům. Záhy se tak stalo. Divocí nejprve opětovali palbu, poté se vrhli proti mladému lordu Starkovi a jeho mužům. Nad hlavami rozpisující se chomáče jisker, řinčení zbraní i směs výkřiků, to vše neodmyslitelně patřilo ke scéně rozpoutávající se bitvy. Počtem mužů to byla spíš šarvátka, než velká bitva. Zato svou prudkostí i rychlým nástupem se vyrovnala většině těch, jež lord Bolton osobně vybojoval. A že jich hromady bylo pěkných pár. Ne nic z toho mu nebylo cizí, nic z toho neviděl poprvé. Největší rozdíl byl  ve faktu, že ti co stáli proti němu, byli zahaleni v kožešinách, namísto rodových barev doplněných o černo-červené zástavy. Pravidla bitev mluvila jasným jazykem. Kdo začne želet prvních ztrát,zaváhá, či dokonce podlehne strachu, udělal první krok k vlastní porážce, často znamenající zábubu.

Proto se nenechal vyvést z míry výkřikem Ygritte, upozorňujícím na přítomnost dítěte. Snažit se tomu dítěti pomoci znamenalo riziko zvýšení ztrát, jakkoliv by jeho muži mohli vyslyšet příkaz skočit do ohně. Odpovědnost nechal s ledovým klidem na Ygritte. To ona přece prohlásila, že ve vesnici už nikdo nezůstal naživu. Roose jí pouze uvěřil. Na tento problém v podstatě nereagoval nijak. Veškerou jeho pozornost si žádalo udržování překladu o průběhu boje. Všiml si Divokého, ženoucího se proti němu. Pozvedl štít a pravou rukou sjel k jílci svého meče. Tasil do takové polohy, aby se mohl rovnou krýt před útokem, načež vyrazil dolů z kopce směrem k tomu Divokému. Zbyli-li za ním nějací muži, dbalí povinnosti vůči svému pánu, měli nyní následovat jeho příkladu. Vrhnout se s ním proti Divokým dotírajícím na Mladého vlka, případně smést každého jednotlivce postavivšího se jim do cesty. Tím spíš neměl z onoho osamělého Divokého strach. Původně počítal s útokem devíti mužů mimo sebe. Teď jich bylo o něco méně. Byly zde však ještě lučištníci.  Jež mínil ponechat výše na svahu. ZKušený lovec si musel poradit se vším, včetně povětrnostních vlivů. Nicméně pokud by se s meči a tesáky vydali za ním, protentokrát by nic nenamítal. Úroveň disciplíny hodlal dořešit až po bitvě. Teď pozdvihl meč připravený k boji muže proti muži. I kdyby na něj mířil přímý útok od lesa, měl by se to dozvědět a měl by mít krytá záda.  Obrátí se proti jedné skupině Divokých. Proti ní jich spolu s muži lorda Starka pořád byl slušný oddíl. Ty zbývajíc můžou zneškodnit později.

Ygrittino srdce bušilo jako o závod a její myšlenky byly tak splašené, jako koně, které nechali stát stranou. Koně. Koutkem oka postřehla, jak jeden z nich podezřele přešlapoval vedle té malé zrzavé holky bez oka. Na všech koních byla vidět nervozita, ale tohle jí přišlo jiné. A věděla, co se to děje. Však s nimi už tolikrát bojoval a věděla o všech tajemstvích a strategiích, které měli. Její smysly se okamžitě rozřinčely na poplach. Tušila, že z toho může být něco horšího. A ona teď stála na tenké propasti, kdy se musela rozhodnout, jestli jít za Radkou a nechat život chlapce v jeho vlastních rukou anebo naopak riskovat život Radky.

Věděla, že nemá tolik času na promýšlení. Že se musí rozhodnout rychle. A přesto jí to rozhodování přišlo, jako věčnost. Nakonec sebrala několik šípů a naposledy je poslala na pomoc chlapci. Pak se otočila na patě a běžela za Radkou, v momentě, kdy se kůň vzpjal na zadních a ohnal se po ní. Rychle ji strhla stranou a lukem koně praštila přes přední nohy. „Dej mi nějaký hadr. Dělej! Musíš mu zakrýt hlavu…“ zavrčí. Nechce toho koně zabít, ale alespoň znemožnit měniči, aby přes koně něco viděl. Netuší, že k tomu už dávno míří smrt, aby si ho vzala. Rychle pomůže Radce zajistit koně a poté už zůstane s ní, aby na ní dávala pozor.

Vzadu v hlavě ji hlodá myšlenka, že se rozhodla pro Radku zbytečně a nechala tak chlapce zemřít, protože ona by to jistě zvládla. Ale pokud ne a někdo by si všiml, že dala přednost jemu, mohla za to taky zaplatit. I když chtěla chlapci pomoct, pořád tu byl pud sebezáchovy. Protože se musí dostat zpátky domů. Za Ramonou.

V rychlosti se ohlédla kolem, kde by teoreticky potřebovali její pomoc, ale všude to zvládají a tak už zůstane s tou druhou zrzkou. „Drž se mě, rozumíš?. Za žádných okolností nechoď pryč, pokud to neřeknu“