Jelen a Vlk

Všude vládl chaos. On měl jeden úkol, jeden jediný úkol. Asi doufal, že se na lodi bude moc vyspat a to tedy to nejvíce bezpečné místo v aktuální válečné situaci. tedy, jestli se vůbec někde válčilo, bojovalo, nebo vůbec něco dělalo. On to vlastně ani nevěděl, hlídal loď a sledoval okolí. "Kur-" dobrá, možná okolí nesledoval tak dobře, když mu málem přiletí rána od jednoho z vojáků, co právě vtrhli na loď. "Takhle asi neodplujeme, co?" Blbá otázka, kdy hledá, kam švihl svůj meč, když si chtěl dát dvacet. "Drž hubu a braň se!" Jen co se tak tak vyhnul jednomu meči, dostal málem od toho vlastního, který mu hodil Čop - momentálně jediný z Bouřných vran, kdo neletěl krýt zadek Stannisovi.

Nejspíše by k němu měl nějakou uštěpačnou poznámku o tom, že by mohl ostré věci házet ostrým koncem dolů. Neměl mu co vyčítat, kolikrát ho on málem zabodl. Navíc nebyl na výčitky ani čas, když Desmor končí na zemi přišlápnutý nějakým hejhulou, co si o sobě myslí, jak není velkej borec, když si udělá ze žoldáka koberec. Možná měl začat se salvou nadávek dřív, když se konečně z podpalubí vyšouralo pár dalších lidí, kteří si nejspíše prvně mysleli, že svoje holé životy zachrání. Tůdle nůdle. Hned jak mu to gravitace a pitomá noha toho vochechuli dovolí, vyšvihne se na nohy - tedy spíše se na něj vyškrábe, už není nejmladší a kvůli tomu chlápkovi ho budou zatraceně bolet záda. Králova garda byla plná zajímavých podivností. Někdo to s mečem uměl a u někoho mu bylo dokonce blbé zapíchnout ho, když roztřesený sotva držel meč. Ale teď rozhodně nebyl čas, kdy by mohl lelkovat a nechávat nějakého zpropadeného darebáka na pospas jeho osudu. Musel vzít meč a... bránit se. Minimálně se bránit. Byl to zabiják, od doby co byl u vran si dokázal jen jednou myšlenkou vypnout emoce a zapnout je... prostě někdy později. Tolik krve mu leželo na rukou, že tohle bude jenom procházka růžovým sadem, dost možná. Utrpět pár těch ran ještě zvládne, ono se mu to vrátí na nějaké odměně, pokud Stannis nepřijde o hlavu, nebo o něco jiného.

Hodně z nich bylo zraněných, jak na jejich straně, tak na straně té rádoby armády ve zlatých pláštích. Bylo by mu to tak nějak jedno, kdyby se právě neotočil na svého přítele, který to právě dostal mečem přímo k místu srdce. To možná vyvolalo v Desmorovi tu pravou jiskru a chtíč vidět víc kaluží krve a zlaté rozcupované pláště k tomu. Snažil se loď bránit co nejvíc, snažil se mstít svého přítele a zdržovat, aby konečně Stannis dorazil. Opravdu se teď modlil k tomu tento... Pánovi světla! Ách bože, dej Stannisovi sílu přežít, ať tu pořád nemusím skákat jako debil. Jediná dobrá útěcha byla to, že pomstil Čopa, přítele, který se tam teď válel s otevřenou pusou plnou krve, která vytekla snad ze všech otvorů. No, o to se snad přesvědčovat nemusí. Jeho přítel by umřel, i kdyby se k němu dostal včas, tudíž mohl jenom dál zabíjet, jak by přesně i Čop dělal. Třeba dostane trochu víc té almužny, ještě za něj, kdo ví.

Čas utíkal, plášťáků ubývalo a přibývalo, za to jich jen ubývalo. Neměli čas ztrácet čas a hlavně nemohli ztratit Shireen, dceru Stannise, kterou měl za úkol ubránit. Zrovna srazil z lodi dalšího nepřítele, když nahlas křikl: "Hned jak to půjde, vyplouváme!"

Zbývalo jen doufat, že aspoň někdo dobře skončí.

Tvrdí se, že když se narodí Targaryen tak si bohové hází mincí, aby rozhodli o tom, jestli bude šílený. S velkou pravděpodobností takto posuzovali i vítězství v bitvách, na čí stranu se přikloní štěstí a která strana bude mít navrch. Ačkoli... i vypravěč chybuje, tady bezpochyby hráli kostky. A proč to zmiňujeme takto ošemetně... kličkujeme... Dobře, přestanu mluvit v hádankách.

Stannis byl poměrně mizerně chráněn tím, co zbylo z jeho malého přepadového oddílu, se kolem něj semklo, chránilo svého lorda stejně odhodlaně, jako se černooděnci toho svého báli, respektovali ho už jen z důvodu, že věděli, co je čeká, pokud zklamou, pokud budou poraženi. Rozporuplné motivace, co? Ani jednomu z černooděnců nebylo díky počínající tmě pořádně vidět do obličeje, snad jen světla loučí, která prozařovala temnotu noci trochu napomáhala s viditelnostní a obličeje Černých groteskně zohavovala, jakoby byly harlekýny.  Poslouchali svého pána a začali obkličovat lorda Stannise, ještě chvíli a... zabrání mu, jak k přístupu na loď, tak k možnosti probojovat se k Sanse, ostatně, ta byla ztracená už dávno. Situace na obouch stranách byla vyhrocená. Znovu hluk, třesk zbraní. Bylo jen otázkou času, než Stannisovi muži padnou jako přezrálé švestky, Černí si zjevně užívali tu nadvládu, kterou nad nimi měli, nespěchali, byly přeci královými muži, to, co dělali, dělali pro dobro země. Byl to souboj šelem s myškami. Neměli příležitost, jak se dostat k Dorienovi, který pro ně byl stejně vzdálený jako rusovlasá seveřanka. Kruh kolem baratheonovích vojáků se stále zužoval a... ne, nebyl to zbloudilý šíp, ale kopí, jeden z černooděnců pokoušel štěstí, udělal chrabrý pohyb vpřed a rychlým pohybem ruky, vrhl lehké kopí, které svůj cíl našlo ve vrchní části stehna, těsně pod pánví, možná to rozpoutalo nejhorší vřavu, Černí konečně přestali krouřit jako supi, kteří marně číhají na oběť a konečně se dali do pohybu. Ale, že by se tím situace vylepšila? Kdepak, řezničina by byl ten správný výraz.

Na lodi vládlo čiré rušnu, muži, kteří čekali na lorda Stannise, měli bez problémů vyplout teď chránili záda svého lorda a zároveň přístup do lodi. Málokdo si skutečně všímal malého Starkovic štěněte. "Běž se schovat, moje paní, jen, co to bude možné, vyplouváme, utíkej do podpalubí a zakliň dveře. Nesmí tě dostat!" Ve spěchu k ní promluví mohutný vousatý muž, v baratheonské zbroji. Byl to chudě oděný rytíř s mečem, který byl dělaný přímo pro jeho osobu, mečem, jehož hruška narazila do přilbice lannisterského odvážlivce a než se šťastlivec nadál, ze spáry pod přilbicí, vytékal pramen rudé lepkavé tekutiny. Tak takhle to vypadalo, když z člověka zmizí život, napřed vyteče potůček krve, pak se zapotácí... a už není. Arya byla o zkušenost bohatší. "S tím párátkem nic nesvedete, má lady." Stihl jí ještě říci než... Zahlédl v nesourodé skvadře ocele a mečů Sansu, i Arya ji musela vidět a vzhledem k tomu, že její obránce vyrazil na jistá jatka, na pomoc druhému ze Starkových děvčat, která museli dostat z Přístaviště, Arye se naskytla úžasná příležitost, pomoci sestře. Co, ale bylo v sázce, pokud tak učiní, naskytne se ještě nějaká příležitost, jak se dostat do bezpečí? Z dosahu královny regentky a budoucího krále Joffreyho? Měla sotva pár vteřin, na lodi se nacházel jen zlomek z bojového oddílu, ale i přesto... znali dobře rozkazy, za jakýchkoli okolností vyplout, i bez Stannise, kotva tedy byla uvolňovaná a... loď se začala pohupovat, podmaňovala se vlnám. Byl čas vyrazit.

Jaké mohly být pocity Doriena, do rukou se mu dostala Sansa Stark, jedna ze dvou uprchlic nebo snad byly opravdu unesené, situace pro něj byla výhodná, mohl s ní zkrátka zmizet v uličkách, uprchnout zpět do Rudé bašty. Ale ne... místo toho, byla lady Stark dána do rukou dvěma hromotlukům, kteří ji mohli bez problémů odvézt zpět do... relativního bezpečí, byla odvedena z nejhoršího, byla opět ptáčkem, který nestihl pořádně protáhnout křídla a... byl spoután, opačnou cestou odváděn zpět do pozlacené cely. Jak byla taková svoboda drahá  a vzhledem k tomu, že odvážným štěstí přeje... Na pomoc přišel další oddíl... Černá zbroj začala být nějaká oblíbená, ale, kde se stala chyba, tihle začali rozsívat smrt, jak v jeho řadách, tak na straně Baratheonů. Ale jejich velitel... ten s nimi nebyl.

Baratheonská plachetnice se začala pomalu vzdalovat od břehu.

A druhá galéra... Řekněme, že její dobytí proběhlo úspěšněji. Abnormální ztráta bojovníků byla na obou stranách a druhá z lodí mohla vyplout, zatím... ale nepřišli žádné spojky, čili výzvědné jednotky, které by je ujistili o bezpečí prvního ze Stannisových plavidel. Byly od sebe navzájem odříznutí, minimálně do chvíle, než se dostanou na otevřené moře. Ale čekat zde... Bylo příliš krizové.

Renardovi muži... Říkejme jim Řuch a Buch, nedali žádnému ze spojenců Starků sebemenší příležitost, aby je některý z nich pronásledoval, pořádná facka rukavicí, na níž byly pláty z ocele, měli být pro Sansu jednoznačným varováním, že je její šance na útěk stejně bezvýchodná, "opovaž se ceknout, zlatíčko, nebo se z tebe konečně stane žena, nejdřív tě ošoustám já a potom on. A bude mi hovno po tom, že si ňáká lady." Zavrčí jí jeden z železných do ucha, nepočínají si s ní něžně nebo jemně... s úctou. Ubírají se dál uličkami, pryč od souboje, pryč od hluku, jediný rušivý podmět, který se přibližuje je, zvonění kovu koňských kopyt o kamenou dlažbu. Stále se přibliýující klapavý zvuk až...

Klap... klap... klap... Pravidelně, železní se snaží vypadat stejně sebevědomě, lhostejně ke všemu i ke své vězeňkyni.  Ale ten zvuk... je stále... blíž. Blíž...

Kolem se prožene jako stín, cosi temného, těsně mine povedený trojlístek, jaikmile se stín vzdálí, jeden ze železných jen zachrčí, v jeho krku je zalomený hrot, dřevěného úzkého ratiště.

"Povídá se, že každá liška je plná parazitů, o jednoho míň nebo víc..."

Dral se skrz černo-oděné hrdlořezy za tou, kterou ztratil. Jak jen mohl celou situaci podcenit? Ale s větším vojskem by přišlo mnohem více obtíží. Byli by prozraneni mnohem dřív než se stalo nyní. Dveře, sic dobře zaklíněné, prakticky explodovali pod váhou těl vojáků lorda Burrowa. Jejich situace se nelepšila, ba zhoršovala každou další vteřinou. Rozséval smrt napravo i nalevo, ale vojáků neubývalo. Ztratil se mu jak vůdce pijavic, tak i Sansa. Kolem něj se rozprostírala temnota, která se blížila každým krokem. Temnotu na sobě nesli muži, kteří byli mylně označeni za vojáky. Nebyli nic víc než tou nejhorší spodinou světa. To, co zbylo z jeho mužů se drželo blízko něj. Byli v obklíčení a on musel jednat rychle. Nespatřoval ani Aryu. Nemohl je obě ztratit! Chtěl se pustit do dalšího zabijáka, když mu stehnem projel projev nadšení druha dosud živého zbabělce. Předtím byli ještě krotcí, ale po tomhle se přestali držet zpátky. Ani Stannisovi muži na zranění svého velitele nezeragovali kladně. Pod ním samotným se podlomilo koleno, zatímco mu ze stehna trčelo lehké kopí. Neměl čas na nějakou opatrnost. Prudkým sekem nalomil zadní část kopí, která mu trčela z opačného místa. Tedy z přední části. Pevně sevřel čelist a sekl podruhé. Část kopí padla na zem, následovaná Stannisem. Jeho muži se jej snažili krýt, ale nemohli to vydržet na dlouho. Umírali jen protože se tu válel a hekal! Bez rozmyslu si doslova vyrve předek kopí ze zadní části. Před očima se mu zatmí, ale nemůže to vzdát. Nezemře! Ne na tomhle místě, ne rukou těhle nečestných sráčů! Ne před očima těch, které měl dostat do bezpečí. Už dvakrát ve svém životě nesplnil svou povinnost, dvakrát v životě za něj rozhodlo srdce a ne zdravý rozum. V téhle situaci samozřejmě nebylo nic, za čím by ho vedlo srdce. Jen vztek. A snaha splnit svůj slib i za cenu mnoha obětí. Včetně své vlastní.
Během částečného setmění si odtrhl část svého oděvu. Látku položí na ránu a utáhne jí tak těsně, že téměř přestane cítit nohu. Ale to je jedině dobře. Meč zaryje do pevné půdy a s jeho pomocí se vyhoupne na zdravou nohu. Málem skončí opět na zemi, když se na něj vyřítí černo-oděnec. Ale zraněné zvíře bylo vždy nejnebezpečnější. Stejně jako umírající. Voják skončil s dýkou v krku, kde se svalil na jednoho z mála Stannisových mužů.
"Můj pane! Musíme ustoupit, je jich příliš mnoho!" zakřičí stále přežívající muž, který se také držel jen tak tak. Nikdy si necenil rad, vždy plnil svou povinnost, vždy plnil to, co slíbil. A Sansa byla jeho zodpovědností! Nemohl jí tak lehce ztratit! Jenže co se mu naskýtalo v dalším zběsilém draní se skrz hordu Burrowsových vojáků? Ztrácel by své muže po každém metru až by zůstal jen on sám. A i kdyby ho nezabili oni, brzy by vykrvácel.
"Synové moji, pamatujte. Nejsem příliš velký optimista, abych si myslel, že vás kdy mine krutost a bezvýznamnost válek. Proto vám dám radu, kterou se můžete řídit. Musíte vědět, kdy je čas zaútočit, kdy je čas obrany a kdy je čas ústupu. Bitvy ani válka se nevyhrává lehkomyslností a bezmyšlenkovými činy. Můžete prohrát veškeré bitvy a přitom vyhrát válku. Nenechte se stáhnout svou ješitností, arogancí nebo pýchou. Vojáci k vám jednoho dne budou vzhlížet, dejte jim dobrý důvod pro to, aby vás následovali. Dejte jim dobrý důvod, aby pro vás zemřeli. Ale ne nadarmo."
"Ústup!" zavelí, i když se nyní ozývá jeho srdce, které mu jasně říká "Oni nesmí vyhrát!" Ale jak je bude moct porazit, když bude mrtev? Dvakrát nechal vyhrát své srdce, jednou z lásky a podruhé ze soucitu. Ale neposlechne své srdce kvůli vlastní sebestřednosti.
Stannisovi vojáci neotáleli a sunuli se vzad. Či vpřed? Jejich cílem byla loď, stejně jako záchrana děvčat. Jenže oboje se zdálo na zcela opačných stranách. Vpřed či vzad, spolu se svými zbylými muži si razil cestu k lodi. Musel být podepírán jedním z vojáků, sám by neušel ani pár kroků, kdyby ho neposedla vražedná touha po krvi. Z lodi mu přispěchala na pomoc malá část jeho mužů. Ale to, co upoutalo jeho pozornost byla malá postava, která se nacházela jen kousek od kýžené svobody.
"Běž na palubu!" zakřičí na Aryu, v řavu bitvy nemyslí na nějaké oslovení "má paní". Tohle bylo nyní tak důležité jako vyseknutí poklony. Když byl ve stejném úhlu jako dcera lorda Starka, měl možnost spatřit Sansu. Odváděli jí dva hromotluci. Přes zaťatou čelist se mu dostalo hlasité a vzteklé zavrčení. Přes stupňující se vztek, téměř zapomínal na bolest, ale ta nezapomínala na něj. Když se opět obrátil na Aryu, spatřil v jejích očích něco nebezpečného. Viděla svou sestru, ale on odmítal ztratit i jí. Nechce, aby jeho muži umírali nadarmo! Proto je připraven i přes bolest a nezměrnou ztrátu krve, zastavit Aryu, kdyby se pokusila o něco stupidního. Mohlo by se to brát i jako chrabrost, ale v jeho očích by to byla sebevražda. Viděl na ní, že je dcerou svého otce, ale tomu již není pomoci. A on splní slib, který mu dal. Aspoň z poloviny. Musí ho splnit nebo přitom zemře.

V životě neviděla tolik krve. I přes hustnoucí šero, které nastávalo viděla umírající vojáky v kalužích vlastní krve, která se prolévala… jen kvůli ní. Hlasy, steny, řinčení mečů a kopí, to všechno byla jedna velká změť podnětů, které Sansa neměla ani šanci vnímat. Ocitla se uprostřed šílenství a místo aby se alespoň pokusila pomoci těm, jejichž původní plán byl dostat ji z její zlaté klece, panikařila. Snad by jí to měla spousta lidí za zlé, ale starší Starkova dcera, dosud žijící ve světě složeném jen z románů a rytířů v nablýskané zbroji neměla o bojích nejmenší tušení. Panikařila, otáčela se a ohlížela. Nemohla ji najít. Nemohla najít svojí mladší sestru, která ještě před chvílí stála tam, kde teď umíral další nevinný člověk. Jeden silný, bolestivý stisk její drobné paže stačil, aby se okamžitě probrala z transu, do kterého jí ta náhlá, radikální změna situace dostala. „Pusťte mě!“ Zakřičela naivně, jako by ji vysoký, robustní muž nebo kdokoli jiný  mohl přes vřavu slyšet. Jakkoli mohla ke své záchraně přispět předtím, když se ještě alespoň mohla svévolně pohybovat, teď dokonce i naivní lady Stark věděla, že je po všem, když ji opustila všechna naděje, kterou i přes rostoucí přesilu ne a ne vzdát. Křičela, snažila se vymanit z pevného sevření neústupného vojáka. Možná i to byl hlavní důvod, proč ji za druhou paži, mnohem agresivněji než jeho společník popadl další, o něco menší ale očividně silnější muž. Táhli ji pryč, pryč od všeho a všech a Sansa sotva sípala, přes svou marnou snahu se zachránit. Naposledy se ohlédla, jen tak, jak jí to její krk dovolil. Byla přesvědčená o tom, že její sestře minimálně chybí končetina, když ji naposledy viděla přímo ve středu boje. Zběsile hledala očima její malé, drobné tělo na zemi. A pak… „ Aryo!! „ Vykřikla z plných plic, napnula se, načež zaúpěla bolestí, když jí jeden z vojáků zkroutil zápěstí za zády. Viděla ji, stála tam, chráněná posledními z vojáků, v ruce cosi, co spíš připomínalo klacík v porovnání s meči mužů, kteří umírali jen pár metrů od ní. Nemohla ji tam jen tak nechat. Znovu vykřikla, nebo se o to alespoň pokusila. Bylo pozdě, příliš pozdě na jakoukoli akci. Ocitla se ve vedlejší chodbě, ve společnosti dvou agresivních mužů, kteří ji vlekli do cel jako toho nejprohnanějšího zločince. „ Prosím, pusťte!“ Tak naivní, tak hloupá, ještě prosila o milost.
A najednou klečela na kolenou. Ne, že by prosila tak usilovně, klesla na kolena, když jí tupá bolest rezonovala v hlavě. V uších jí zvonilo a na jazyku cítila krev z prokousnutého rtu. Na malou chvíli, když se odvážila vzhlédnout ke svým věznitelům, viděla jen jejich rozmazané obrysy. Do očí jí automaticky vytryskly slzy a z úst se spolu s krví dostalo i pár vzlyků. Poté, co jí znovu vyrvali zpátky na nohy, přitáhl si ji vyšší z nich k sobě a každé jeho jedovaté slovo jí hlavou prostupovalo jako ozvěna. Těžko říct, který z jeho činů ji zasáhl víc, jistojistě jí oba spolehlivě umlčely. Jediné co vnímala byla bolest, když s nimi jako beránek procházela každou chodbou. Vzdala jakýkoli sebemenší pokus o vzdor, jako by z ní vyprchal život. Bylo ticho, které už narušovaly jen jejich kroky. A když se ozval onen zvláštní, přibližující se zvuk…kopyt? Sansa měla pocit, že je to jen v její hlavě, jako to zvonění v uších, které následovalo po surové ráně. Klap, klap, klap. Její věznitele to očividně nijak neznepokojovalo, přestože si všimla, že nepatrně zrychlili krok. Klap, klap, klap. Neodvažovala se vydat ani hlásku, ne po tom, co se stalo. Jen zvedla pohled dopředu, odkud se ten pravidelný zvuk ozýval.
Stínu, který je za moment minul si Sansa v samém rozčarování nevšimla. I kdyby ho zaznamenala, brala by to za další výplod své vlastní zmatené mysli. Stisk jednoho z mužů náhle povolil a ona se překvapením ohlédla. To už ale jeho vytřeštěné oči zíraly do prázdna, když s chrčivým zvukem padal na kolena. Doslova se dusil vlastní krví. Sansa v životě neviděla tak hrozný výjev, který se jejím očím chtě nechtě právě naskytoval. I druhý z mužů její ruku povolil, ale nepustil. Zmatený, stejně jako ona pátral po neznámé hrozbě, připravený zaútočit. I kdyby chtěla využít situace, nemohla. Paralyzovaná vlastním strachem, sledovala mrtvé tělo muže, jehož krev jí protékala pod podrážkami bot.

V hlavě se jí pořád dokola opakovalo, že nesmí svou sestru nechat zmizet. Nesměla nikomu dovolit, aby na ní vztáhl ruku. Bylo zvláštní, jak moc ochranitelsky se vůči ní nyní cítila. Nikdy předtím neměla potřebu stát za ní, protože Sansino chování od ní její sestru vždycky odrazovalo. Jenže teď to bylo o něčem jiném. Nešlo o hloupou dětskou hru, nýbrž o opravdový život a nebezpečí. Arya nemohla opustit člena svojí rodiny. Kdyby měla holé ruce, nejspíš by zaváhala. Ale její Jehla jí dodávala sílu a odhodlání, alespoň dokud… Dokud se Sansa neodevzdala dobrovolně. Kdyby jí předtím malá lady nesledovala, pravděpodobně by si myslela, že tím spíš jí musí přispěchat na pomoc. Bohužel, takhle viděla, že se vůči Stannisovi Sansa obrátila zády úmyslně. Bez sebemenší známky boje se svěřila do péče nepřátel. Arya tomu odmítala uvěřit. Její sestra se uměla chovat hloupě, ale nikdy by neudělala podobnou chybu. Určitě ne. Sice to netrvalo dlouho a situace se změnila, protože se dostala do spárů někomu jinému, přesto…
Poněkud mlhavě vnímala, že na ní někdo mluví. Podle tónu hlasu a blízkosti se muselo jednat o někoho z řad baratheonců. Jinak by dost možná už ani neměla hlavu na krku. Ani se na něj nepodívala, pořád se musela vracet k momentu, kdy Sansa zavrhla odchod z Králova přístaviště. Arye se v hlavě motalo, proč a co za tím mohlo být. Na doporučení Stannisova vojáka nedbala. Nohy měla jako z olova a stěží vnímala, co se děje kolem. Doléhal k ní jenom hluk, třeskot mečů a nesrozumitelná změť hlasů. Taky se jí dělalo trochu špatně od žaludku, ale to nejspíš proto, že když už se konečně podívala směrem, ze kterého na ní předtím ozbrojenec promluvil, viděla někoho lannisterského, jak dopadl na zem ve smrtící křeči. Stačila k tomu jenom jedna pořádná rána a hlava mu pukla jako přezrálý krvavý pomeranč. Vlčici ho nebylo ani trochu líto. Zasloužil si zemřít, když si vybral nesprávnou stranu a boj za nesprávnou věc. Muž v baratheonské zbroji se vydal vstříc dalšímu boji a u nejmladší lady Stark tak nebyl nikdo, kdo by ji zadržel, pokud by se rozhodla, že za Sansou musí jít. Její párátko z oceli možná nebylo tak dobré, jako meč, jenže taky umělo hodně zranit. Otázkou však bylo, jestli za to Sansa stála. Nešlo jen o to, že odmítla odjet. Mohla svým rozhodnutím už najisto podepsat jejich otci rozsudek smrti. Najednou Aryu začaly štípat oči, ale slzy nikde. Začal v ní vřít vztek a na jednu chvíli by se nejradši stala mužem po Sansině boku, aby jí mohla uhodit, protože se potřebovala vzpamatovat. Nic takového se však stát nemohlo a tak jen silně stiskla Jehlu, až z toho necítila prsty.
Ještě chvilku tam postávala a jako zázrakem se vyhnula všemu, co svištělo kolem ní, ať už se jednalo o meče nebo nenechavé ruce lannisterských vojáků, které by jí mohly odtáhnout zpátky, aby si za svoje chování odbyla trest. Všechno odhodlání a touha po poražení nepřátel jí opustily. Až Stannisovo ostré zavolání jí donutilo se otočit a vydat se pryč. Na krátký okamžik ještě zaváhala – musela toho v Králově přístavišti nechat tolik. Otce, sestru… Nymerii. Ani netušila, co se zlovlkem je, protože za ní dlouho nebyla. Ale jedno věděla, jako zlovlk se o sebe jistě dokázala pořádně postarat. Nezáleželo na tom, jestli to bylo na Zimohradě nebo v hlavním městě. Arya jenom doufala, že zůstane pryč z dohledu a že ji nikdo nenajde. Uměla si představit, co by se s ní stalo, kdyby se dostala do spárů Lannisterům. Naposledy se tedy otočila k místu, kde naposledy Sansu viděla.
Vzduch nasáklý pachem krve se na okamžik rozestoupil, když kolem ní prosvištěl chladnější poryv větru. Projel jí rozcuchané vlasy a donutil přivřít oči. V uších jí zazněla slova Starků. Zima se blíží. Už si téměř přišla pro lorda Eddarda, ale to jí nestačilo. Za to by dala Arya ruku do ohně. V duchu si slíbila, že se sem vrátí a donutí všechny zaplatit za to, co udělali. Nezáleželo jí na ceně, věděla, že to tak bude. Už teď by se měli malé vlčice bát. Starkové si vždy stáli za svým. Nešlo o to, jestli trvalo roky nebo měsíce, nešlo o to, jak toho dosáhli. Bylo na čase, aby i na jihu poznali, jaké to je, když se do těla zatnou ostré drápy zimy.
Nyní však nemohla nic změnit, a tak se rychlým tempem přesunula do relativního bezpečí. Jehlu neschovávala, nechtěla nic riskovat. Naštěstí se bez zranění dostala až na palubu. Teprve potom vyhledala místo, kam si mohla sednout a meč odložila. Potřebovala vstřebat všechno, co se stalo. Nedovolovala si být slabá, myslela na svojí rodinu. Přesto se jí do mysli začaly vkrádat plány, jak zničit Lannistery.

Pro ty parodie na rytířskost zřejmě skutečně nebyl ničím víc než stínem, duchem, který je připraví o jejich mrzké životy dřív než si stihnou udělat další bastardy. Vlastně jim tím prokazoval neskutečnou laskavost, mít geny po něčem takovým, jako jsou tito řiťolezové... Nebyli o moc lepší než jejich lord. Renard. Musel by se podívat, jestli má ten přizdisráč vůbec nějaký koule, aby mohl dojít k poctivému závěru, že jde o muže. Ano... Renard, to jméno mu zkrátka zůstalo v paměti, na čokli lorda Tywina on měl zkrátka čich. Dornský princ, zkrátka nepatřil mezi osoby, které by excelovali svou trpělivostí. Někteří se mohli lehce domnívat, že je snad... labilní, nevyvracel to. Mohl lehce připomínat plamen, divoký oheň, který dovede dokáže nekontrolovaně spálit, zničit cokoli, co mu stojí v cestě a věznitelé Sansy Stark, kteří se schovávali pod maskou ochránců... měli tu smůlu, že stáli na špatné straně.

V temných očích to živě jiskří, při pohledu na chraptícího muže. Jed, kterým byl otráven byl smrtelný, jen had mohl znát jeho účinek a princ z Dorne byl hadem... Byl zmijí, zmijí, která právě teď bažila po čerstvém mase. Začne v kruzích obcházet kolem dvojice, sípajícího muže, jež se v poslední zoufalé obraně drží za krk a pláče nad svým osudem si už zjevně nevšímá. "Doufám, že vás neruším ve vašem romantickém rozjímání, má drahá lady, snad omluvíte svého partnera, řekněme, že vám budu dělat společnost já..." Hlas byl tichý a jemný jako by se snad jednalo o předení nějaké kočky. S určitou lhostejností přejde po cukajícím těle černooděnce. Hádal, že ještě pár vteřin a tělo začne chladnout. Vymizí z něj i poslední známky života, ale... to už se tak slabochům stávalo. Když všechno odsrali, i jejich smrt stála za hovno. Zákon schválnosti.

V chabé obraně se po něm černooděnec ožene těžkou zbraní. Po hlase, jelikož jeho majitel... se dávno ztratil. Skutečně, přízrak. "Povím ti, jaká je nevýhoda těžkého meče, svině. Zapomatuj si to, ať v příštím životě opět nejseš jen..." Odmlka jinak epické řeči, přičemž se po něm svině, znovu ohnala, tentokrát prudčeji, divočeji. Jakoby opravdu muž nebyl ničím víc než zvířetem, které někdo omylem vypustil ze řetězu. "vepřem, čekajícím na porážku." Jemný tón ho opět prozradí, muž může snadno připomínat slepce, jak se tak snaží polapit neviditelného, teď kolem něj i proletí druhá část lehkého kopí. Jen těsně ho mine. Ale pátrat po Dornovi, který kopí vrhl, jelikož...

"A nebo ne... Někomu, kdo je stejně dutý jako jeho výstroj. Většina selat končí na jehle u řezníka. Ani ty nebudeš vyjímkou, příteli." Pohyb jeho ruky je rychlý, byla to úzká dlouhá jehla, která se mohla lehce dostat pod drahou zbroj i drátěnou košili. Svině, která by se normálně bránila teď omámeně stojí, takřka hypnoticky zírá před sebe, "vyřiď lordu Tywinovi vřelé pozdravy od Rudé Zmije." Až teď, když mu stál za zády, byl vidět ten výškový rozdíl. "Doufám, že nebudu muset čekat na audienci dlouho..." Tím jejich 'konverzace' končila, Oberyn od sebe neschopného pěšáka odstrčí jako nějakou nezvedenou štětku. "Utíkej." Poradí hrubiánovi, jež se k Sanse choval tak surově. Ze svině se stal poslušný mopslík a detail, který mu Oberyn opoměl říci? Jakmile si sundá zbroj a vrstvu, kterou má pod ní... vykrvácí. A pokud ho nezabije tohle... Tak jed, který začne pomalu sžírat jeho tělo zevnitř určitě.

Pokud se Sansa nepokusila utéci zpět do náruče lordu Renardovi, aby ještě viděla odplouvající loď. Přistoupí k ní stejně tiše jako po celou dobu tančil kolem svině. Jemně, s jakousi prazvláštní něžností hřbetem ruky přejede po tváři mladé dívky, té části jejího obličeje, která se začínala zbarvovat do temně fialových odstínů. "Myslíš, že tě chci zabít, vlčátko?" Tón hlasu, který dovedl hladit jako samet byl... řezavý, výsměšný.

Dlouhou chvíli zírala na umírajícího muže, který vydával nepřirozené, pro Sansu děsivé zvuky. Snad by ho na moment i litovala, kdyby jí ještě před chvílí nesyčel do ucha takové... věci. Cítila se jen při těch slovech špinavá a zranitelná. Místo toho, aby ho litovala, nebo se snad marně snažila pomoci, stála, teď už takřka volná a celé její tělo se třáslo. Stejně tak, jako muž, který stál vedle ní. Ne, že by se viditelně otřásl, ale bylo vidět, že ani on neočekával, že by se něco takového stalo. Očividně mu nijak nezáleželo na jeho původním úkolu, teď, když mohl každou chvíli zemřít i on. Obtloustlý muž se snažit vypozorovat hrozbu, těžko říct, co ho přimělo otočit se na opačnou stranu, než kterou pozorovala Sansa. Oba se stali terčem, cílem pro neznámého útočníka. I otřesená, mladá naivní lady ale uviděla toho tmavovlasého muže líp, dřív než samotný voják z řad Tywina Lannistera. Ten se po jeho hlase prudce otočil a nepřestával na něho mířit svým mečem, kterým ještě před pár chvílemi mířil na úplně opačnou stranu. Nejdříve se po jeho hlase neotáčela, když kolem kroužil, jako by ona i její věznitel byli kus masa. Jakmile k ní ale dolehla jeho slova a zjistila, že mluví k ní, vzhlédla. Muže, který je obcházel neznala, minimálně ne osobně. Přesto jí připadal zvláštně povědomý. Lady Stark, o nic méně zmatená než společník po jejím boku mohla jen pozorně naslouchat jeho slovům. Kdyby byť a chvíli zavřela oči, byla si jistá, že by ten tmavovlasý muž byl už dávno někde jinde, zmizel by. Jako by snad jeho kroky nebyly ani slyšet. Jediné, co spolehlivě slyšela, byl těžký železný zvuk otáčejícího se vojáka ve zbroji. Sansa se neotáčela, měla pocit, že to je přesně to, co by dělat neměla. Stála se zaťatými pěstmi, poslouchala výsměšnou řeč cizince, která už nepatřila jí, ale muži ve zbroji, který svým chováním jen dokazoval, že k oslovení voják přišel pouhou shodou náhod. Každou chvíli otevřel pusu, jako by chtěl zareagovat na jednu z jeho dobře volených poznámek, ale zřejmě ho nenapadala vhodná slova. Sansa se znovu odvážila vzhlédnout od toho chudáka k muži, jež je pomalým, rozvážným krokem obcházel. Zdál se být mnohem vyšší, než voják, který ji sem dovlekl, přestože i ten ji o něco převyšoval. Nekonečně dlouhou chvíli přerušila až poslední cizincova jízlivá slova. Sansa ucouvla, když se voják z ničeho nic odporoučel pryč tak rychle, jak jen to dovedl a nevěřícně zírala tím směrem, dokud nezmizel za rohem.
Ale co teď? Stála sama, tváří v tvář... zachránci... vrahovi? V jejích očích byl obojím. Zachránil ji, ale jak mu mohla věřit? Jak mohla vůbec někomu kdy věřit? Uslzené oči ostražitě kontrolovaly každý jeho tichý pohyb. A když udělal krok až k ní a rukou jí pohladil po tváři, cukla sebou, jako by spíš než to čekala další facku. Třes celého těla ovládala jen částečně, přesto se snažila se mu alespoň dívat do očí, když k ní znovu promluvil. Pár slov, jednoduchých, prostých... a ostrých jako čepel nože. Sansu jeho otázka zaskočila, jakkoli si ji vysloužila, nebyla na ni připravená. Ne po tom, co viděla.
Rozhodně zavrtěla hlavou a na moment očima zabloudila k nehybnému tělu, obklopenému krví. Nechtěla skončit vedle něho, ale na to se muž neptal. " Nepřekvapilo by mě to... "Její prokouslý ret se konečně pohnul, aby vydala několik slov na odpověď chraplavým hlasem. Náhle se jí zaleskly oči, ale nebyly v nich slzy... byl to nápad. Zoufalý, zbytečný pokus. Několika prsty si z vlasů vytáhla sponu, která je víceméně držela pohromadě a pevně ji stiskla v dlani. Ve vzácném případě by se pravděpodobně dala použít jako primitivní zbraň, ale i kdyby tomu tak bylo, jakou šanci by mohla mít proti němu? Zaváhala. Nádech a krátký výdech. Alespoň zvedla hlavu o něco výš, aby vypadala trochu jistěji, než se skutečně cítila. Proč by je oba odstranil, jen aby ji pak o samotě zabil? A i kdyby chtěl, měl už tolik příležitostí to skončit...

Teplý letní vítr, jakoby snad sympatizoval s lordem Stannisem a jeho posláním, které dopadlo... neúspěšně. Začal se zvedat a poryvy začaly slabě nadouvat plachty, že by bylo odplutí žebráckého jeleního krále bez koruny přeci jen... bezproblémové? V nic takového doufat nemohl. Ale... proč bych vám opět prozrazovala víc tak předčasně?

Zdánlivě se zdálo, že je největší nebezpečí zažehnáno, galéra se dostala od břehu a za pomoci synchronizovaného pohybu několika vesel začala loď klouzat po mořské hladině, prorážela menší vlnky, už stačlo jen minout dvě věže, odtud však nebezpečí nehrozilo, nějakou dobu potrvá než se znovu obnoví dokonalá obrana hlavního města a kdo za to mohl? Mladý lord Renard a jeho přílišná horlivost, ač s převahou, zklamal při svém prvním důležitějším úkolu.

Řeč na lodi vázla, bojovníci byli nadále mírně zaražení tím, co byli nuceni zažít, oddechování a občasné narážení dřeva o dřevo, když se náhodou dvě pádla srazila, rušil jen autorativní křik, který udával rychlost. Kdo byly neznámí zachránci a pomocníci? Teď to nebylo podstatné, důležité bylo dostat se z tohoto doupěte krys a té nejodpornější špíny. Dokud budou mít jistotu, že na obzoru nevidí hnilobou prolezlé místo... dostane se jim klidu.

Vrzavý zvuk nemohl baratheonovy muže příliš vyvést z míry, byly vyčerpaní, jak po psychické, tak po fyzické stránce, stejně jako jejich velitel. Ale ten nepříjemně skřípavý zvuk, železný a uši drásající nepřestával, co to mohlo být? Mohli se tomu vyhnout? Stěží...

Trup lodi se najednou otřásl, jakoby se ho něco mezi dvěma věžemi snažilo rozervat. Roztrhat stejně dobře, jako to dovedl zelený divoký oheň. Jediná úniková cesta se zřejmě stane neúspěšnou a z moře se stane hrob vojáků lorda Stannise, co svede s potápějící se lodí. Nakonec jim nejvíc přeci jen ublížil rod Lannisterů, přesněji řečeno, nové opatření Skřeta ze lvího rodu. Kdo mohl předpokládat že několik silných ostnatých řetězů zhatí veškerou naději?

A kde byla teď záchrana? Dovedou jeleni plavat v těžkém vězení, kterým se pro ně stala jejich zbroj.

Chaos. Čluny se nacházeli na druhé z lodí, druhá bárka, která mohla být poslední spásou pro jinak ubohou chásku rytířů, jimž doslova šplouchalo do bot.

A jedno negativum jako bonus? I přes rizikum se loď musela dostat z dosahu dvou věží, č nechtěli, každý na palubě věděl, že zde, takto uvěznění budou lehkým cílem pro samostříly nepřítele a navíc je možná záchrana z druhé lodi, ani nebude moci zachránit, byly přesně v krásném mrtvém bodě, kde je druhá galéra uvidí, když už bude dávno pozdě, dostane se taktéž do nebezpečí a do rukou nepřátel.

A pak? To si každý dovodí sám... Šup, hlavičky dolů.

Sansa se mu začínala líbit, jak tak kroužil kolem černooděných zmrdů, po oku ji pozoroval, jak bude reagovat na... no vlastně na všechno, jestli se dokáže dívat na přirozený průběh popravy. Spravedlivé popravy. Věděl, že na Severu se to tak dělá, jakmile mladý lord dosáhne požadovaného věku, aby chápal skutečný rozdíl mezi životem a smrtí, podstoupí zkoušku. Největší hrdinství je podle něj, zodpovídat za své vlastní činy, nikdy se mu nestalo, že by nepřítele nechal zabít někým jiným. Udělal to sám, díval se mu do tváře, sledoval ten zázrak pomýjivosti života. Kouzelné. A Sansa? První opravdickou zkouškou, po které jí dovedl brát jako někoho sobě rovného, nikoli rovnoceného soupeře, prošla. Sledovala posmrtné křeče červů, aniž by dala najevo slabost nebo lítost nad jejich osudem. A její postoj? Přestože měla zřejmě strach, kdyby se jí dotkl, uchopil drobnou ručku, určitě by poznal, že se třese, ale přesto... hleděla přímo před sebe, její postoj byl hrdý, jistý. V Oberynových očích zkrátka jen tímto pouhým jednáním získala víc uznání než mnozí stateční válečníci v boji. Ona určitě věděla, že se mu nemůže ubránit a i přesto se z ní stala socha. Socha, která se nehne ani o píď.

Jaké byly její důvody zůstat zde, když záchrana byla na dosah? Co ji k tomu přimělo? To se mohl jen dohadovat. Zkrátka mu nešlo do hlavy, že by mladá lady zůstala na tomto místě, kde jí bylo tolik ublíženo, úmyslně a z vlastní vůle. Mohl za to snad slib? Láska k otci? Mohla být naivní, ale... ne, druhé z tvrzení mohlo být pravděpodobné.

Teď si konečně stáli tváří v tvář. Oberyn neměl špatný úsudek na lidi a o Sanse si obrázek udělal především díky jejímu jednání a teď... nabízela se jediná možnost, ale podstoupí ji? Dorn byl horká hlava a do šeho šel na první pohled snad nezodpovědně, lehkovážně. Ale zpět k nynějšímu dějství! Stačil jediný dotek, aby v ní vyvolal paranoiu, mírně nad tím přimhouřil oči, jen z tohoto pochopil, že to zřejmě nebyli jen tito dva lannisterští zmetci, kteří se k ní chovali slabošsky a krutě. Avšak odpověď... Byla překvapivě upřímná. Koutky úst se pohnou snad v jakémsi náznaku úsměvu, černé oči však zůstávali stejně... bezedné. "A co si myslíš o šelmách, Vlčátko?" Hlava se vychílí mírně na bok, jakoby byl psem, který čeká pamlsek. Otázka v sobě samozřejmě skrývala význam, 'co si myslíš o Lannisterech?' Ale ptát se jí ve lvím doupěti takto otevřeně... To nemohl, i stěny tady měly uši. Odpovědět mu, ale musela a lež... Sansa nemohl být příliš dobrá lhářka, na to byla příliš vyděšená.

Znovu na něj pohlédla, ne jako nicka, která se bude vzdávat, ve výrazu bylo odhodlání nevydat se lacino. Ne teď, ne tady. Temné tůně, které zatím neprozrazovali ani část z toho, co si skutečně myslel, si ji stále pozorně měřili. Ne jako otroka, kterého chce koupit, ale jako osobu, ve které... se řekněme nechce mýlit. Tuhle vážnou chvíli si pokazí až následující větou, "a tohle je přesně ten důvod, proč tě zřejmě nenechají bojovat, Vlčátko, ty s jehlou do vlasů proti mě a bezpochyby všem v Rudé baště..." Poví to naprosto seriózně, ale v hlase je náznak pobavení, pobavení, nikoli výsměchu. Jedna z rukou, které zůstávali nečinně podél těla s jakousi elegancí, která se mísila s rychlostí, vytáhne menší dýku. Jednoduchá zbraň, která nevypadala o moc nebezpečněji než Sansina jehlice do vlasů. "Co si doopravdy myslíš o šelmách?" Tón hlasu se opět změní na útočný, řezavý, jako mávnutím kouzelného proutku a co jí tento sociopatický jedinec mohl provést, pokud by odpověď nebyla upřímná?

Nezáleželo na tom, jak moc se snažila alespoň působit silně. Myšlenka na Aryu, obklopenou mrtvými těly mužů ji sžírala, neustále se vracela. Nejradši by jí řekla proč se rozhodla zůstat, přesvědčila se, že se v bezpečí dostala na loď, spolu se Stannisem Baratheonem. Ale nešlo to. Nemohla udělat nic než doufat, že její malá sestra ještě dýchá. Ani teď, když jí nikdo fyzicky nedržel, nemohla nic než klidnit svůj dech, snažit se přežít stůj co stůj. Hleděla muži přímo do černých očí, snažila se najít byť jen náznak nějakého... jakéhokoli úmyslu. Netušila co je zač, neznala jeho obličej ani jméno, ale nejvíc ji děsilo to, že neznala jeho záměr. V mžiku ji mohl zabít a Sansa si byla jistá, že by k tomu žádnou zbraň ani nepotřeboval. Stačil by pár rukou.
Možná si s ní chtěl jenom pohrát, užít si její strach, předtím, než ji předhodí zpátky Lannisterům. Možná jí opravdu chtěl zabít, nebo jí možná hodlal pomoci. Cokoli chtěl udělat, mladá lady byla bezmocná. Co nejrychleji to šlo si hřbetem ruky otřela tváře - jestli měla umřít, nechtěla to skončit v slzách. Modré oči znovu vyhledaly pohled těch černých. Sansa si všimla jeho náznaku úsměvu, když popravdě odpověděla. Těžko říct, co mu běželo hlavou. Sansiny myšlenky na smrt to gesto ale alespoň na chvíli zklidnilo. Skoro to vypadalo, že začne dýchat pravidelně, bez zatajování dechu a těžkých, sípavých nádechů. Ale přišla druhá otázka. Byla smířená s výsměchem, s neuctivým zacházením, dokonce i na bodnutí do břicha byla připravená víc, než na jeho otázku. Šelmy... Mohly zaznamenat jen jedno. A on buďto pracoval pro ně, nebo je nenáviděl podobně jako lady Stark. Jak mohla odpovědět, když jí jakákoli odpověď mohla stát tolik? Všimla si, jak místo jména použil slovo Šelmy. Příznačně.
Pořád tiskla dlouhou sponu do vlasů v jedné ruce, mezitím co přemýšlela nad odpovědí, kterou chtěl slyšet. Svou odpověď na Lannistery znala, ale nikdy by ji nahlas neřekla. Tím spíš ne v jejich zlaté kleci. Ani jednou pohledem neuhnula jinam, chtěla vědět o každém jeho pohybu, číst všechny grimasy. Horký dech se jí klepal, podobně jako před malou chvílí celé její tělo. Konečně se jí povedlo rozvázat jazyk a přinutit se tak mluvit. Dýka, kterou držel v ruce jí také značně napomohla.
" Vyvolávají v lidech strach a daří se jim vypadat nepřemožitelně. " Mluvila prázdným, chraplavě zastřeným hlasem, bez emocí. Mluvila jen proto, že musela. "Jsou rádi, když můžou dát svojí nadvládu najevo. " Na chvíli zaváhala. Nejistě přesunula jehlici do vlasů z levé ruky do pravé a znovu pokračovala.  "Ale ve skutečnosti jsou sami stejní, jako ti, kteří jim slouží." Pohledem sklouzla na mrtvolu muže a pak zavřela oči úplně. Potřebovala najít správná slova, což by bylo i za normálních okolností složité. A taky potřebovala zadržet příval slz dřív, než si stihly najít cestu ven.
" Ne každý, kdo umí řvát, se může považovat za šelmu. " Řekla to, co si myslela. Ve zkratce, s použitím slov, která přesně nepopisují a neuráží, pouze nastíní... Kdyby mohly její oči mluvit, řekly by mnohem víc. Ale teď jen doslova zrcadlily nejistotu a očekávání.

Někdo by snad řekl, že se fláká a nezapojuje se do životních bojů, když opakovaně končí na zemi. Orientace je nyní pro něj trošku horší, jelikož se jednomu lannisterskému prašivci povedlo svůj loket zarazit přímo mezi jeho krásné bystré oči, přesně v momentě, kdy se ho snažil odhodit přes palubu. Dost možná toto nespravedlivé gesto mělo na svědomí sekci pohybů alá vorvaň na suchu, kdy se snažil marně odvalit svůj žoldácko-lordský zadek pryč z centra dění a tak snad i najít svůj meč, aby mohla započnout další vraní jatka. K jeho smůle nebyl jedinou živoucí mrtvolou, jež se válela na dřevěné podlaze čítající několik poškození, bylo otázkou času, kdy se z dveří k podpalubí stanou třísky. Za nohu ho při pokusech, kdy si hraje na plazícího se hada, chytne další takovej prašivec. Pravděpodobně ve stejném stavu, jen ta dýka končící v Desově noze, byla značnou výhodou. Naštěstí s ní stihl koupnout nepřítele dřív, než dýka zajela hluboko do masa, takže se dalo mluvit o lehčím postihu, kdy stejně křikl jako tur a snažil se hlavu toho ničemi rozkopat. Až mu z toho v uších zvonilo. Žeby se ozývaly pohřební?

Ne, zdaleka ne. V těžké chvíli mu pomůže někdo na nohy. Mladík - Bohové vědí, kde se tam nachomýtl - mu podá meč a s koktáním mu ohlásí, že se loď s parožnatým lordem a jednou psovitou lady potápí. V tu chvíli nevěděl, jestli ho víc trápí teplá krev valící se z nohy a ostatních ran, nebo vymýšlení záchrany zničené lodi, která najela na cosi. Měl toho dost, byl bez energie a i kdyby ho tu přikovali, aby hlídal malou holku, zdrhl by. Asi jako teď. "Fajn! Kluku, věříš v Bohy?" "Ano, pane, věřím v p-" "Mně je jedno v jaký čůriprdy věříš, tady si stoupneš, budeš hlídat a modlit se!" Znělo to skoro jako rozkaz, když s mladíkem cloumá jako s panenkou a staví ho před dveře k lady Baratheon. Jistěže nezůstal na lodi sám, Desmor sesbíral jen pár dalších mužů a na krátký čas se prohlásil velitelem. "Do člunů!"

Měl talent na to vážné situace zlehčovat. Ne, že by to vždy bylo vhodné. Jako třeba teď, Sansa se nadále snažila statečně držet stát jako ledová socha, čelit neznámému nebezpečí, které by mohl činit jenom sebemenší rozmar. Touha si s ní hrát na kočku a myš, zlomit ji a zničit, tu ledovou sochu roztříštit na malé kousky. Na ledové střepiny. Paradoxně... pokud by ukončil její bytí, opravdu by z ní zbyla jen... chladná ledová bytost. Oberyn lehce držel ostří dýky mezi dvěma prsty, co chvíli ji dlouhé úzké prsty popustily a pak... chytily.

Modravé oči netěkaly z místa na místo, nehledala způsob, jak utéct. To bylo pozitivní... pro ni. Elia mu kdysi vyprávěla o tom, že pokud se mu bude dostatečně dlouho dívat do očí, uhodne, na co myslí. Je to dar, já tě znám, bratříčku. Kdo ví, proč mu na mysl přišla zrovna tahle myšlenka, jakmile mu tahle... Veverka opětovala pohled. Oči se jí už neleskly, vypadala... stejně klidně, vyrovnaně jako on. Tedy aspoň do chvíle než položil zcela obyčejnou otázku. Temný pohled, který na pár vteřin změkl, zněžněl se zúžil a jakmile promluvila, nepozoroval ji, ale její rty, ze kterých vycházela slova. Přistoupila na jeho hru. A s její, odpovědí... byl víc než spokojen.

Nehlesl zatímco mluvila, avšak jedno poznat dokázal a to nenávist. Člověk jako on, který prakticky žil jen pro pomstu, pro nic jiného jen pro ten jediný pohled, za který by dal duši a sice... aby mohl pozorovat zničené tváře zlatovlasých zrůd. Dostat samolibý a egoistický úsměv z jejich tváře. Stejná nenávist teď musela udržovat při životě i Sansu a... kostky byly vrženy. Až na jeden rozdíl, na rozdíl od něj, ona nebude muset žít s podobným pocitem bezmoci jako jeho osoba. Mohla v něm mít cenného spojence.

Dýka je vrácena zpět do pochvy z hadí kůže. Rozepne si zdobenou přesku a překoná tu malou vzdálenost, která ho od seveřanky dělila. Ruka, která byla momentálně prázdná stiskne její rameno, ne hrubě, dalo by se říci, že jeho dotek byl stejně opatrný, jemný jako pohlazení po tváři. Ochranitelsky. "I odracích se tvrdilo, že jsou nesmrtelní... Šelmy se teď považují za draky. Možná bychom mohli uspíšit osud, každý ví, jak skončili draci." Odmlčí se a pokud z jeho blízkosti Sansa necouvne, neodtáhne se od něj, jakoby jí od něj hrozilo opět bezprostřední nebezpečí, vyjme z roztřesené jehlici sponu do vlasů a nahradí ji úzkou dýkou. "Nedělej ze sebe jejich otroka, Vlčátko, měla bys vědět, kdy začít kousat." Po těch slovech se pousměje, přátelsky. Ale to podstatné... To Sansa teď měla v ruce zbraň, z něj se teď mohla lehce stát oběť. Mohla tedy začít trhat zrovna jeho...

Překvapil ji, když stál naprosto klidně i po tom, co domluvila. Takže ho její odpověď nepobouřila. Naopak. Všimla si jeho výrazu, jakmile pronesla poslední větu, bez emocí, odevzdaně. Přesně tak se cítila. Odevzdaná, bezmocná, prázdná...
Pozorovala jeho ruce, jak si jeho prsty hrály s dýkou, tak rychle a obratně. Nenápadná smrtící zbraň, sice malá, ale mnohdy mnohem efektivnější než meč nebo jakákoli jiná těžká věc. Musel to být podivný pohled, mladá lady oblečená v něčem připomínajícím noční košili, s jehlicí do vlasů namířenou k vysokému tmavovlasému cizinci, kterému by stačily k jejímu umlčení i jeho vlastní ruce.
Sansa se cítila jako zrádce, kterým v očích své mladší sestry nepochybně byla. A možná nejen v jejích...
Nezáleželo na tom, za jakým účelem nebo s jakým úmyslem se rozhodla dobrovolně zůstat, hlavní bylo to, kolik lidí kvůli jejímu rozhodnutí ... kvůli ní...trpělo nebo dokonce zemřelo. Navenek vypadla odevzdaně, ale uvnitř ní to vřelo. To oni, šelmy, jak Lannistery muž nazval mohli za všechno, co se právě dělo. A všechno to začalo absurdním, nesmyslným obviněním nejčestnějšího muže, kterého znala. Neznala pravou nenávist, ne dosud. Ale to něco, co se lesklo v jejích očích, když zvedla pohled k těm jeho, jakmile jí přestal hrozit dýkou, se nedalo nazvat jinak. Nenávist, taková, jakou matně rozeznávala i v černých tůních, které ji pozorovaly.
Když přistoupil blíž, pořád se klepala. Tu nedůvěru si nevysloužil on osobně, ale po všem co Sansa viděla si to tak snad ani brát nemohl. Přestalo to, až když se jí znovu dotkl. Stisk ramene byl pevný, ale zároveň v něm bylo víc... citu než by od kohokoli neznámého čekala. Tím spíš ne od někoho, kdo před malou chvílí jedním pohybem zabil takového hromotluka. Poslouchala ho. Částečně proto, že nemohla nic než to, ale také jí jeho slova dávala jistotu. Pochopila, že nejspíš není jediná, komu něco vzali. Aniž by si to uvědomila, po jeho návrhu na uspíšení osudu kývla, jako by to byla samozřejmost. Jako by něco takového vůbec bylo možné. Možná byli krutí, krvelační a podlí, ale nebyli hloupí. Vůbec ne.
Věděli, že vlk patří na sever. A teď, když byl na jihu, nechal se zavřít do klece mnohem snáz.
" Jakmile mě tu najdou, odvedou mě k Tywinu Lannisterovi nebo rovnou do Černých cel. " Zamumlala, byl to fakt, se kterým se odmítala smířit. Neuměla si představit ani jednu z variant a přesto si byla jistá, že ji dřív nebo později čeká obojí. Nestačila ani nic říct, najednou ve své drobné ruce nedržela úzkou, tupou jehlici, ale ostrou dýku. Kdyby to dokázala, možná by se i pousmála. Dal jí svou zbraň, takže... si vedle něho připadala bezpečněji. Nechtěl ji zabít, to byla odpověď. Sansa přejela prstem po ostří dýky a vzhlédla. Ne, slova nebyla potřeba. Oči prozradily všechno.
" Kdo jste? " Otázka, jedna ze sta, které se jí honily hlavou, mnohem jednodušší, než jaké jí pokládal on. Prostá a přesto tak zásadní.

Provizorní zaškrcovadlo se mu uvolnilo, když se spolu se svou opěrou dostal na loď, která se vteřinu poté odlepila od svého kotviště. Na poslední chvíli se na dřevěnou podlahu vedle něj snesl jeden z přeživších vojáků. Netušil, zda se ještě někomu podařilo zůstat naživu či všechny zbylé pobili do jednoho jako prasata na jatkách. Jejich smrt měla svou cenu. Arya byla na lodi. Nikdo jí tam nemusel dotáhnout násilím, šla zcela dobrovolně, i když měl šanci zahlédnout, jak váhá. Rozhodla se správně. Své sestře by už nemohla pomoci a on aspoň z poloviny splní, co slíbil lordu Eddardovi v samém srdci černých cel. Za několik dní jej čeká soud, který bude pouhou fraškou zosnovanou lordem Tywinem. Nic z toho, co tam ti rádoby očití svědci řeknou, nebude ani špetku pravdivé. Neznal lorda Starka příliš dlouho ani příliš dobře, ale dokázal poznat, kdy hledí do očí vinnému muži. A ten den v černých celách neviděl nic jiného než bolest, smutek a vyčerpání. Nikdy by nedokázal zabít Roberta. Ne přímo a ne vědomě.
Zprudka oddechoval a rozhlížel se kolem sebe po učiněném ruchu. Jeden z vojáků se mu snažil opět zaškrtit ránu, kterou mu způsobil pochybný Renardův vřed. Lituje toho, že se mu ten smrad nemohl dostat pod ruku. Nebyl od něj tak daleko, ale ten zbabělec se musel ukrýt za tu svou černooděnou čeládku. Hrdina se pozná v prvotní bitvě, kterou zažije. Tenhle blb selhal.
Znovu stane na nohách nebo spíše na jedné. Druhou si stále vynahrazuje mečem. Není zatím žádný krypl, aby se musel neustále opírat o své vlastní vojáky. Zvlášť když ti musí dělat něco jiného. Podívá se po Arye, když se mu k uším donese trhavý, skřípavý zvuk. Proč by také čekal, že by se nemohlo posrat ještě něco dalšího. A tím něčím dalším nemohlo být nic lepšího než voda v lodi. S tím poškozením, které zapříčinil řetěz budou brzy na dně Černovodého zálivu. Byl mistrem lodí a přesto mu nějaký kretén vnikl do pravomocí a položil si do hlubin vlastní past pro nechtěné lodě. Mohlo ho napadnout, že ani tahle cesta nebude nejsnažší. Ale kdo by předpokládal, že něco z toho bude snadné. Hlavní prioritou byla malá lady Stark. A zřejmě nějakého kreténa nenapadlo vzít čluny. Jestli se z toho dostane někomu vrazí. Jejich jedinou nadějí byla druhá loď, na které byla jeho dcera. Ale byli příliš daleko. Co nyní zbývalo než čekat a čekat.

S každou další stopou, která jen zvětšovala vzdálenost mezi břehem Králova přístaviště a lodí, Arye těžko srdce. Věděla, že se rozhodla správně, přesně tak, jak by se rozhodl i její otec, kdyby se nacházel ve stejné situaci. Jenže tichý hlásek kdesi uvnitř její hlavy pořád dokola opakoval, že udělala chybu. Neměla rodinu opouštět, i když nemoha udělat nic, co by jim mohlo pomoci. Nedokázala by se dostat do vězení, aby vysvobodila otce. Nedokázala by následovat Sansu, aby jí pomohla od případné hrubosti, která ji dozajista čekala. Jenže co mohla jiného dělat, když byla nucena jen tak sedět a sledovat, jak se město zmenšuje? Nikdy nikde neseděla se založenýma rukama, ani když jí nic jiného nezbývalo. Jenže tohle byla situace krajní nouze. Nejradši by na někoho začala křičet a něco by rozbila.
Nemusela se dlouho rozmýšlet, co by to mohlo být, protože nakonec někdo rozhodl za nic. Nejdřív zaslechla velice nepříjemný zvuk, který upoutal její pozornost. Nijak moc jí to nevzrušilo, koneckonců na lodích se divné zvuky ozývaly často a malá vlčice se jen máločeho bála. Jenže hned na to se jí pod nohama silně otřásla paluba. To už značilo něco ošklivého, tím si byla jistá. Rozhlédla se kolem sebe, aby pochopila, co se vlastně děje. Moc toho bohužel nevysledovala, protože kolem ní vypukl nový zmatek, daleko horší než předtím. Muži nečelili převaze mečů, nýbrž bojovali s rozpadajícím se vrakem lodi. To Arya dokázala pochopit, něco zaslechla a vyrozuměla, když na sebe začali pokřikovat. Jenže sama netušila, co dělat nebo kam jít. Moc na výběr neměla, bylo to buď někde na lodi, nebo mohla skočit rovnou do vody. Najednou doopravdy zalitovala, že nezůstala se Sansou. Teď to vypadalo, že stejně tak jako tak skončí ve spárech Lannisterů. Bohužel, jestli by se předem vysílila plaváním, už by se zřejmě nezmohla na to, aby se pořádně bránila.
V duchu ještě jednou proklela Sansu za to, co udělala a že se nepokusila utéct. S povzdechem v duchu poslala vzkaz otci, aby se držel, co nejdéle to půjde. Černé cely rozhodně nepředstavovaly místo, kde by běžně lordi pobývali. Eddard Stark navíc nebyl žádný zločinec, ani zrádce. Vždy se držel svých zásad a tak to zkoušela udělat i Arya. Určit si priority, zvážit ze všech úhlů své nejlepší možnosti. Pohledem neustále těkala od lorda Stannise k vodě a nazpátek, jako by měla každou chvilku skočit. Doopravdy to plánovala, ale nakonec si to rozmyslela. Loď šla ke dnu, o tom nemohl nikdo pochybovat, ale dozajisté bylo nejlepší, dokud ještě zůstávala na místě. Tak jako tak ji voda čekala, ale zatím by určitě nebylo moudré, kdyby se bezhlavě vrhla do vln. Co nejpevněji stiskla Jehlu, aby jí při dalším případném otřesu neztratila a zůstala na místě. Pro jednou, zcela výjimečně, se rozhodla poslouchat, co jí kdo řekne. Nechtěla zemřít, rozhodně ne dnes a takovým způsobem. Nechtěla Lannisterům dopřát pocit naprostého vítězství.

Největší třas už jeho malou společnici přešel, řekněme, že jí jeho přítomnost dodávala pocit bezpečí. Jaký to byl paradox, vzhledem k tomu, kolik lidí byl schopný zabít bez sebemenší známky výčitek nad osudem, jež hňupi pod ostřím jeho zbraně potkal. Taková byla pravda, on truchlil pro málokterou mrtvolu. Chceš žít? Tak nebuď vemeno a nenech se oddělat, prosté. On měl vlastní důvody, proč chtěl téhle naivní zrzce věřit, řekněme, že právě teď se mohla snadno stát, jednou z mála jeho slabých stránek a předmětem pro další spor mezi Lannistery a Martelly. Nebyl hlupák, věděl dobře kým je a... věděl, jak tento fakt proti lordu Tywinovi použít. Nebyli to právě jeho muži, kteří mohli za únos dvou vlčátek ze severu. Usud toho liščího přizdisráče mu byl řádně u prdele.

Nevěděl, kolik času jim ještě zbývá, přeci jen ve městě, mimo dosach pazourů Tywina Lannistera byly v bezpečí daleko víc on i Sansa. Ale v Rudé baště? Jeden chybný krok a... s velkou pravděpodobností by se z nich mohli stát sousedi toho takzvaného zrádce Eddarda Starka. Osobně ho neměl, kdy poznat, ale i Dorne se dostali zvěsti o symbolu cti z rodu Starků. Muži, který byl stejně čistý jako panna. Podle Oberyna bylo jen otázkou času než ho někdo bodne do zad, tím spíš tady na jihu.

"Neodvedou, nechci je přeceňovat, ale zavřít snoubenku krále... to by nebylo moudré. Řekněme, že vzhledem k neschopnosti tvých ochránců jsi teď pod mojí ochranou. Ruku na srdce, všichni ti Renardovi... vojáci jsou vhodní tak maximálně k tomu, aby čistili latríny." Fráze vyzní sama o sobě uštěpačně a slovo vojáci s neskrývaným pohrdáním vyplivne. Pár vteřin je pozoruje její počínání, jak zkoumá jeho... vlastně teď svou zbraň. Silně pochyboval, že s ní dovede zacházet, ale, Oberyn byl dobrý učitel a pokud bude mít Sansu pod patronátem postará se o to, aby se z puťky ustrašeného pejska stal pořádný vlk, který nekouše, ale rovnou trhá. "Princ Oberyn Martell z Dorne. Pro přátele Rudá zmije." Na odpověď nemusí čekat dlouho, dostala se jí dalo by se říci okamžitě. Nutno podotknout, že druhá z frází vyzněla opět jízlivě. "Ale Sanso, pokud ti mám pomoct, potřebuju od tebe znát celou pravdu. Až se dostaneme do Rudé bašty, povíš mi, proč jsi tady zůstala." Pohled jako kdyby ji mohl vidět až do žaludku, ono je možná dobře, že tomu tak nebylo.

Bez nějakého většího vysvětlování nabídne Sanse rámě, jelikož byl přeci jen gentleman a... pakliže ho nenechá příliš dlouho čekat, tak se pěkně po svých rozejdou do té krvavě krvavé zříceniny. Teď zrovna nebyl čas na to, hledat jeho hrdého oře. Nebylo se čemu divit, že se zvíře těch dvou vemen leklo. Pozitivní bylo pro ně pro oba, že Bašta nebyla od přístavu daleko. Stejně tak nebylo nezvyklé, když se lord či lady šli v pozdních hodinách projít.

Byl to zvláštní pocit, držet v ruce opravdovou zbraň. Zvláště pak pro dívku, která nikdy nedržela nic ostřejšího, než příbor. Prst z ostří odendala až při vzpomínce na otce. Řekl by, že lady by neměla mít zbraň. Zasunula čepel zpátky do pochvy a těžce vydechla. Jenže lady by se ani neměla ocitnout v situaci, jako je tahle. Tak trochu čekala, že si to muž rozmyslí a dýku si od ní vezme zase zpátky. To se nestalo... a Sansa si dál tiskla v ruce alespoň malý symbol bezpečí. Měl pravdu, nebyl by příliš taktický krok zavřít nebo dokonce popravit snoubenku krále. Ale jak dlouho jí takový post může chránit? Copak si král Joffrey vezme dceru někoho, o němž se tvrdí, že zabil jeho otce? Takový nesmysl... Sansu na chvíli zaštípaly v očích slzy. Musela si v duchu připomenout, proč zůstala. Aby pomohla, aby dostála svému slibu, tak jako by to udělal i Eddard Stark. Od muže, který se právě dobrovolně nazval jejím takřka ochráncem, jí alespoň momentálně nic nehrozilo. Nevěřila mu, ale chtěla mu věřit. Když už měl tolik příležitostí jí zabít, udělal by to, kdyby chtěl.
Oberyn Martell. Ovšemže. O něm samotném možná kdysi dávno slyšela nějaké fámy, ale o samotných Martellech se učila už na Zimohradě. Odpovídal tomu, jak si je vždycky představovala. Možná by si ještě vzpomněla na slova jejich rodu, kdyby její myšlenky znovu nebyly přerušeny.
Takže on jí hodlá pomoci. Sanse se na tváři mihnul náznak úsměvu, jen aby mohl zase pohasnout. Říct mu celou pravdu? Pomohla by tím otci? To je přece jediný její záměr, jediná myšlenka. Jakkoli prostě se to snažila sama sobě vyložit, pořád to mělo víc než tucet překážek, které na sebe navazovaly.
Nakonec, co jí zbývalo než jít s ním. Sama by se odsud nepozorovaně nedostala a netušila, jak by samotný Oberyn reagoval na to, že by se vzepřela. Neměla důvod nejít. V jedné ruce pořád tiskla dýku i s přeskou, zatímco druhou obmotala kolem jeho ruky. Dobrovolně se vydala zpátky do jámy lvové. Nerada se tam vracela, tím spíš, když neznala ani osud svojí sestry. Teď zase musela vložit svojí víru do Stannise Baratheona. Život Aryii byl převážně v jeho rukou. Uvědomila si, jak nerada do někoho vkládá svoji víru, po tom co se tolikrát spálila. Ale pořád ji utěšoval fakt, že je s ním mnohem víc, než představa toho, že je v rukou někoho jiného, nebo už možná ani není...
Venku byla skoro tma a Sansa byla za svojí společnost obzvláště vděčná. Ne snad proto, že by se bála tmy, ale po tom, co s ní chtěli udělat ti dva se bála byť jen očního kontaktu s někým cizím. Nemluvila, šla kam šel on, jako by taky měla na výběr. Místo toho přemýšlela o jeho záměrech. Naučila se, že za každou pomoc se tady žádá...vlastě nežádá, bere jako samozřejmost - pomoc nazpět. Stejně jako podmínka, kterou jí dal za poskytnutí pomoci lord Baelish. V duchu litovala, že se ho nezeptala na víc. Mohla se dozvědět, proč mu tak záleží na tom, aby zůstala do soudu...

Byla to otázka minut a vteřin, života a smrti. Na Desmora skupinu s ním toho bylo jednoduše moc a on tak nějak čekal, že jestli tohle přežijou, jistě se nevyhne nějakému tomu peskování ze strany Stannise nebo jiných pověřených. Mohl třeba vyplout hned za druhou lodí a záchrana by tak byla jednodušší, no ale zkuste si vyplout s lannisterskými kopyty v zádech. Přes palubu by je jistě nepřeházeli a sami by za jízdy mohli někoho ztratit. Teď bylo vše jedno, důležité přeci je, aby se se čluny dostali k tonoucím včas.

"Herdek." Postřech rychlejší než potápějící se loď asi nebyl, ale stejně si tenhle žoldák musel zaklít a zároveň se i modlit k Pánu světla, aby svého vyvoleného tedy zachránil. Co mohl udělat? Zapálit loď? Ta už se potápí, smolík. Jestli jim tady má někdo pomoc, tak to Pán světla nebude. V jednu chvíli přemýšlel, jestli má zachránit dřív malou lady nebo lorda Baratheona. Prioritou tady byly Starkovi dcery, ale copak mu to malé děvče bude platit? Stannis utone a Bouřné vrány budou bez práce. To nemůže dovolit, ještě bude chtít odškodné za svého mrtvého přítele. Jaký to věrný voják.

"Rychle se něčeho chyťte a hlavně se neutopte!" Pozitivní jako vždy, když krákorá do okolí a rychle se se čluny blíží. Nejhorší na tom bylo, že se mohli tak nějak chytit snad jenom jeden druhého a zpívat si jak jdou rychle ke dnu. Desmor měl strach hlavně o malou lady, ne že by jí nevěřil, že neumí plavat, tak malá zase nebyla. Skočit tam nebo skočit tam? Bylo jasné, že kdokoliv z těch lidí může rychle mizet ke dnu dřív, než se stihnout se čluny dostat blíže. K Arye se člun blíží tak tak, pro Stannise už to bylo poněkud horší. Žoldák se tedy i tak namočí v ledové vodě, aby si zahrál na hrdinu. Voda do ran nebyla zrovna to nejpříjemnější, ale to teď opravdu neřešil. Stačilo se jen dostat k lordu Baratheonovi a pokud možno ho dříve dostat na člun než ho utopit. Na ostatních mu teď více méně nezáleželo.

"Můj lorde," houknutí v zápalu adrenalinu, kdy chce na sebe dát upozornit asi tím stylem Hola Stando, hrdina je tu, promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Popravdě mohl čekat cokoliv, snad i ránu, když měl původně zůstat na lodi se Shireen. To však při tahání svého pána na člun neřešil. Hlavně se neutopit. Just Keep swiming.

Minuty se tenčily a loď se rozpadala jako by byla pouhým výtvorem z papíru. Prudká ztráta krve ho značně neoslabila jen fyzicky, ale i psychicky. Měl pocit jako by tupě upíral pohled do dáli celou věčnost. Nezáleželo mu na vlastním životě. I jeho vojáci museli být smířeni se smrtí, která je při tomto nebezpečném plánu čekala. Ale Arya Stark nesměla zemřít. Ztratil jedno dítě, nesmí ztratit i druhé. Nebyla v tom potřeba ze sebe dělat hrdinu nebo snad strach, že s ní ztratí Sever. Ne! Musel splnit svou povinnost. Už dvakrát zradil ... ze soucitu, z lásky ... nesmí potřebí z neschopnosti. Musí něco udělat. Musí jí dostat na druhou loď, i kdyby musel skočit do vody a chránit jí vlastním tělem před útoky zezhora. Prašivé zbabělé krysy! Nevzal jich do pekla dost a nyní ani nebude mít příležitost.
"Z lodi!" roztaje ze svého zamrznutí a rozkřikne se na první muže, kteří se kolem něj proženou. Oni narozdíl od něj létali z jedné strany na druhou a snažili se zabránit potopení. Samozřejmě beznadějně. Ti užitečnější se pokoušeli oplácet palbu, což bylo vskutku taky k ničemu. Ten nejchytřejší stál u Aryi Stark a chránil ji svým štítem. Ona sama vypadala na to, že by nejraději skočila. Což je jedinou možností, která se jim skýtá.
"Můj pane, čluny!" Zaměří svou pozornost na ruku jednoho z vojáků, která je následně zasažená šípem. Ale to hlavní již ukázal. Čluny z druhé lodi, které k nim mířili. Nevěděl, zda ty muže proklínat nebo jim být vděčný. Ohrozili tímto činem jeho dceru, ale zároveň mohou zachránit Aryu. Ztratil jednu, oni zachrání druhou. Na nevděk není čas ani místo. Je to šílenství, ale použité ve správný čas.
"Z lodi! Hned!" zopakuje svůj rozkaz, když se jej vojáci po kotníky ve vodě zdráhají splnit. ..."Zbroj dolů!" neopomene jim připomenout to, na co zřejmě myslí. On sám má pouze lehkou zbroj. Nebude problém se s ní udržet nahoře, to, co jej mohlo trápit byla noha, která nepřestala krvácet. Skoro jí ani necítil, ale bylo mu to ukradené. Nechal všechny seskočit do ledové vody než sám přepadl přes zábradlí. Meč po nárazu do hladiny upustil. Stejně by ho stahoval ke dnu. To nebylo jediné, co ho mohlo stáhnout ke dnu. Ztráta krve se začala ozývat, když se mu rozostřilo vidění.
"Pos ... postarejte se o ní!" rozkáže prvnímu muži, kterého má plovoucího v dosahu. Zůstal za nimi pozadu. Plácal rukama a kopal zdravou nohou, ale sil ubývalo a brzy už se mu ze světa stala jen šedavá šmouha. Cítil neskutečný chlad, mokré oblečení se mu lepilo na ránu, obvaz opět zmizel do nekonečné hlubiny, která by brzy měla přijmout i jeho. Slyšel hlasy nebo spíše jeden, nevzdával to. Několikrát mrkl, aby se mu dostavilo normální vidění. S pomocí nějakého muže plaval dál.

Všechen ten zmatek kolem se jen stupňoval. Arya nikdy nic podobného nezažila, dokonce ani na Rudé baště. Musela se rozhodovat rychle a podle sebe, alespoň k tomu ji nutil pud sebezáchovy. Malinkatý hlásek rozumu schovaný někde úplně vzadu v její mysli jí však říkal něco jiného. Tohle pro ni bylo rozhodně nové a nečekané, zatímco Stannis už za sebou musel mít ledacos. Rozhodně dokázal situaci zhodnotit lépe, než mladá dívka, který prakticky celý svůj život strávila na souši, kde měla jistotu pevné půdy pod nohama. Rozhodně měla silnou vůli přežít, jenže nikdo se nemohl zaručit za to, že se tak doopravdy stane. Malá vlčice cítila, jak silně a rychle jí začíná bušit srdce. Podruhé v životě se vážně bála. Poprvé se tak stalo, když zatkli lorda Eddarda a obvinili ho ze zrádcovství. Jenže tehdy nešlo o život, ne tolik jako teď.
Všude kolem ní se ozývaly čím dál častější zvuky praskotu dřeva, loď sténala, jako by se plačtivě loučila se všemi, kterým sloužila. Jestli se Arya cítila hrozně, když viděla Sansu, jak se dobrovolně vzdává, teď se všechny její myšlenky propadaly do ještě černějších hlubin. Pravý Stark se nesměl bát, to si v duchu neustále opakovala, ale moc to nepomáhalo. Při pohledu na zpěněnou vodu se jí točila hlava. Ničemu nepomáhalo, když se kolem ní shluklo snad deset mužů, jen aby se pokusili zabránit nevyhnutelnému. Nakonec se přesunuli jinam, jeden u ní však zůstal. Nastavil před ní štít, okamžik na to, co jí těsně kolem ramena proletěl jeden z lannisterských šípů. Po zádech jí přeběhl mráz, když si uvědomila, že stačilo, aby se jenom o trochu posunula nebo aby se pohnula a šíp by se jí zabořil do těla s takovou lehkostí, s jakou zapichovala příbor do pečeně. Na pár úderů srdce se nepřiměla dýchat. Až následné Stannisovo zvolání jí probudilo a vyburcovalo k akci.
Naposledy se podívala na rozzuřené vlny olizující poničené tělo lodi. Vypadaly jako zuby trhající svou oběť na kusy. Jenže přesně to pro ně teď voda znamenala. Predátora, se kterým musí svést svůj boj o život. Jinudy cesta nevedla. Mohli si vybrat buď nemilosrdné peřeje, nebo ostré hroty šípů. Ve volbě měla malá vlčice celkem jasno. Nebylo nad čím přemýšlet. Koutkem oka si všimla, jak se baratheonští rychle zbavují veškerého těžkého odění, které jim předtím mohlo zachránit život. Teď by znamenalo jistou smrt, stáhlo by je to ke dnu a to na věčnost. Musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout, jinak by se nepřiměla skočit. Snažila se myslet na to, že jedině takhle bude moci zachránit lorda Eddarda a nevděčnou Sansu. Netrvalo to moc dlouho a její nohy se setkaly s hladinou. Do těla se jí okamžitě zasekly ledové drápy chladu a sevřely se jí plíce. Musela o dech bojovat, kdyby prohrála, dopadla by stejně, jako kdyby zůstala na lodi. Na chvíli jí však zalil klid. Když se ponořila pod hladinu, slyšela jenom neurčité zvuky, které mohly znamenat naprosto cokoliv. S vyplutím se vrátila zpátky do téměř bitevní vřavy.
Konečně se rozkašlala, vyplivla tak něco vody a hladově nasála vzduch. Trvalo jí, než se alespoň trochu zorientovala, ale nakonec postřehla, kde je Stannis. Čekala, že se bude nacházet blíž, jenže se spletla. Nevypadal vůbec dobře, sám potřeboval pomoct. Jenže Arya s tím nemohla nic dělat. Se svou drobnou postavou by ho nemohla nikam přepravit a navíc byl tak daleko… Cítila kvůli tomu nepříjemnou dávku výčitek, ale bohužel, v ledových vlnách se stala naprosto bezmocnou. Do zorného pole se jí přikradl člun. Pohyboval se až moc pomalu, ale pokud by tomu malá lady pomohla, mohla by se brzy dostat zpátky na palubu. Svaly jí bolestivě pálily, protestovaly proti všudypřítomnému mrazu, ale Arya se to pokusila ignorovat. Zatnula zuby a vypadala se směrem, ze kterého se přibližoval i člun. Už se dostala příliš daleko na to, aby šanci na opuštění Králova přístaviště jen tak vzdala.