Lokace: Hollow Hill

Jeden moudrý muž kdysi řekl, že si za své činy do jisté míry zodpovídáme sami. Některé skutky vždy pramenily čistě z našich rozhodnutí, s těmi ostatními se nedalo nic dělat. Nikdo nemohl zvrátit výsledky plynoucí z takových situací. Přesně tohle Larsovi proběhlo hlavou, když si uvědomil, co přesně se děje a jak moc zle na tom je. V uších mu zněla Derrikova slova, kterými ho v jeho chlapeckých letech tak často zahrnoval. Na obyčejného kmána ze severu byl dost moudrý. Mladého žoldáka připravil na spoustu věcí, vycvičil jeho tělo, ale ani muž, jenž si uměl poradit s Jinými, nedovedl předpovědět, že se jeho adoptivní syn jednou dostane do spárů boha světla. A to kvůli své ochotě a snaze pomoct. V hlavě mu rezonovala veškerá ironie, která z toho vyplývala. Jakmile mu narostla křídla a osamostatnil se, zanevřel na sever. Uzavřel se před vším, co se mu tam stalo. Vytěsnil to z mysli, ačkoliv ve vzpomínkách jeho bolest přetrvávala neustále. Vyhýbal se zimě, raději svůj čas trávil na jihu. Přesto nepodlehl svodům lannisterského zlata a jakmile to uznal za vhodné, vydal se zpátky směrem k domovu. Kdyby zůstal, nestál by teď proti jednookému šampionovi krutého boha. Toho samého boha, který měl lid chránit před Bílými chodci. A co hůř, kdyby se zachoval jako kterýkoliv jiný žoldák, už by tu ani nebyl. Sebral by zlato, a co by se hodilo od mrtvých vojáků, a hned by se vydal pryč. Příliš pozdě si uvědomil, že se zachoval jako naprostý hlupák. Nebýt Derrika, skončil by jako Bronn. Nevypěstoval by si ani jednu dobrou vlastnost. Stal by se z něj nesnesitelný kurevník, který neumí udržet ptáka v kalhotách.
S myšlenkami na bratra přirozeně přišla i Anya. Věnoval jí tak málo času… Mohli spolu tvořit perfektní sourozenecké duo. Uměla se chovat, pokud chtěla, byla zábavná, skvěle bojovala. Lars na ni byl vážně pyšný. Dokázala přežít vedle někoho, kdo o ní jevil stejný zájem, jako o polochcíplou kočku. Z boje si odnesla jenom jizvy a vítězství. Při nejhorším si poradila jinak, ale přežila. Cítil u srdce zvláštní bolest, když si uvědomil, že jí možná už nikdy nespatří. Chtěl být bratrem, na kterého by se mohla kdykoliv spolehnout. Nemohl ji vidět vyrůstat a nemohl na ní dohlížet ani později. Tak jako Bronn zklamal jeho, on se dopustil stejného zločinu vůči Anye. Kdyby jí vše řekl narovinu, nejspíš by se mu vysmála do očí. Ale rozhodně by si zasloužila to vědět. Měla bratra, kterému na ní záleželo.
Pocity a myšlenky na to, co by mohlo být, však zdaleka nebyly tím nejhorším. Obcházela ho nejistota, snad poprvé v životě cítil jistou nervozitu. Nespočetněkrát se musel odkázat sám na sebe a své bojové schopnosti. Ale tady, v přítmí jeskyně a za světla žhnoucího plamene to bylo jiné. Upíraly se na něj desítky očí, stejně tak jako na jeho protivníka. Dondarrion nevypadal na to, že by si s právě vyneseným rozsudkem dělal těžkou hlavu. Pokorně přijal svůj úkol v podobě šampiona za pána Světla. Lars ucítil v ústech hořkou pachuť zklamání. Doopravdy si myslel, že našel přítele bojujícího za dobrou věc. Vskutku, něco nesobeckého na Bericových činech bylo, snad by se dalo říct, že i obdivuhodného, ale v náhlé situaci něco ze svých sympatií v žoldákových očích ztratil. Nejednou si navzájem zachránili život, a přesto tu najednou stáli, hleděli si z oka do očí a vyčkávali na úder toho druhého.
„Jsou daleko horší věci, se kterými bys měl bojovat ve jménu tvého boha, Bericu. Nejsem to já, ba ani Hora. Měl bys chránit lidi na severu, kde je ohrožují bytosti z ledu a bez srdce,“ promluvil tiše, ačkoliv ho díky naprostému tichu vyčkávání bylo slyšet víc než dobře. Věnoval mu ještě poslední pohled, kterým uhnul k opilému knězi a tasil svůj meč. Čepel prosvištěla vzduchem a blýskla se, jak odrazila plameny rozhodující o žoldákově životě. Boj na otevřeném prostranství by skýtal větší výhodu oběma stranám, než zmenšený prostor jeskyně. Larsovi se hlavou mihlo, kolik jiných bojovníků už má Dondarrion na svědomí, jelikož byli vyzváni ke stejnému souboji. Či snad byl jeden poctivý žoldák první? Měl odejít, dokud měl možnost. Ne zbaběle utéct při útoků lannisterských, mohl odejít hned po bitvě. Něco mu říkalo, že se schyluje k zlověstným věcem, ale nikdy by ho nenapadlo, že bude stát před soudem hodnotící jeho činy. Nejspíš i pro to ignoroval ten tichý dotěrný hlásek a raději se soustředil, aby byl bratrstvu k ruce. Choval se bláhově. Možná se zmýlil – třeba to nebyl sever, který pro něho nebyl. Narodil se tam a snad i nastal čas vrátit se ke kořenům. Říčním krajinám se měl vyhnout. Jenže možná s ním bohové měli jiné plány. Takové, ze kterých nemohl vystoupit, ať už by si to přál sebevíc. Tiše se tedy pomodlil. Ne k R’hllorovi, ani k Sedmi. Doufal, že ho vyslyší jeho staří bohové. Kolem se nenacházel žádný čarostrom, ale tam, kde se nacházel člověk s kouskem severu v srdci, byli i staří bohové. Koutek úst mu při tom pomyšlení cukl, stejně jako ruka, se kterou provedl úplně první výpad.

Thoros už se nyní nemůže jakkoliv vměšovat do tohoto soudu. Vše už nyní záleželo pouze na těchto dvou soupeřích. Pravda se ukáže. Snad Pán Světla ochrání tohoto bezvěrce a nebo jej ztrestá a oni se zbaví potenciální hrozby ze strany Lannisterů. Nechť tedy zábava započne. Řekl normálním hlasem, tudíž jej mohli slyšet spíše bojovníci sedící kolem něj. Hned, co to dořekl, sledoval dění na provizorním bojišti.

(Co víc jako dodat? )

"Nechť zábava započne."
S těmito slovy pronesenými z úst opilého kněze, byl zahájen souboj, jež měl rozhodnout o pravdě a vinně. Zda se vinna ukrývala na straně Bericovi paranoii či v Larsově duši o tom měl rozhodnout pouze on. Ten, jenž zažehl plameny v jeskyni a dal tím najevo svou přítomnost. Pro Larse se to mohlo zdát jako husarský kousek, pouhý trik kouzelníka, ale pro Thorose, Berica a zbytek Bratrsva to bylo jasné znamení R´hllora. Stal se soudcem, porotou i katem.
Žoldák se rozehnal pro jednookém ochránci říčního lidu jako první. Náraz oceli o ocel zazněl rozlehlými prostorami. Odražení na sebe nenechalo dlouho čekat. Oba soupeři si byli takřka rovni, přesto v Larsovi byla mnohem větší touha dokázat svou nevinnu než v Bericově prokázání vinny. Přesto jejich touhy byly zcela zbytečné v porovnání s tím, kde se pravda ukrývala. Náraz o kus skály, následoval dalším Larsovým výpadem. Každý z nich měl svůj styl i své tempo. Ostří meče se míhalo a naráželo do svého protivníka. V jednu chvíli se oba soupeři prohnali ve své vlastním tanci skrz táborák, u kterého seděl Thoros. Žhavé uhlíky vystřelily do vzduchu, ale kněze Pána Světla nepálily. Oheň nemůže ublížit těm, jenž jej uctívají.
Jaké myšlenky se musely promítat v hlavách všech přítomných. Každý z Bratrstva toužil po Bericově vítězství, přesto ne každý v něj věřil. Viděli, že Pán je spravedlivý již v tolika případech, kdy Beric padl, taktéž jako mohli spatřit jisté usvědčení v mrtvých tělech, které padli jeho rukou. Když následoval první případ, Thoros byl vždy nablízku, aby svého přítele vrátil opět mezi živé. Jakoby se z toho stávala rutina, která mohla jednoho krásného dne skončit.
Čestný žoldák se severskou krví se mohl zdát v boji o něco lepší, jak Beric. S vlastní rozvážností mu nedopřával klidu a útočil na něj s chladným rozmyslem. Nikdo kromě něj nemohl vědět, že jde pouze o jeho schopnosti a ne o vůli Pána Světla.
Další výpad, který zasáhl Bericovo brnění. Žádné zranění neobdržel. Prozatím si mohlo Bratrstvo oddechnout. Jejich vůdce stále žil a pral se za své právo.
Souboj se zdál vyrovnaný schopnostmi i silou vůle, ani jeden nezranil druhého, tanec smrti pokračoval další dlouhé minuty. Ale R´hllor si nepotrpěl na dramatičnosti situace.
Jedno klopýtnutí, jedna rána nesena větší silou než vlastník disponoval, zasáhla Berica přes levou stranu hrdla a zastavila se téměř až u pravého podpaží. Krev vystříkla na podlahu, následovaná padnoucím tělem. Pán Světla rozhodl.

Srdce mu zběsile bušilo, se silou naráželo do jeho žeber a působilo mu tak bolest. Jeho údery žoldákovi rezonovaly v hlavě, v uších cítil jen to zběsilé bouchání. Buch, buch, buch. Tohle můžou být tvé poslední chvilky života, Larsi. Co všechno jsi v životě dokázal? Sebral jsi víc životů, než jsi zachránil, bez ohledu na to, jestli to byli dobří či špatní lidé. Proč ses stal bojovníkem a ne obyčejným farmářem? Tak jako tak jsi nic nedokázal. Na světě po tobě nezbude nic, na co by si lidé pamatovali. Derrik je mrtvý, Bronn o tebe nejeví zájem a Anya brzy zapomene. Jaký je tedy důvod, aby tě Pán světla ušetřil? Máš duši stejně černou, jako kterýkoliv jiný žoldák. Dnes zemřeš, stejně tak, jako jakákoliv vzpomínka na tebe. Ač se snažil sebevíc, nedokázal se černých myšlenek zbavit. Pořád se mu v hlavě honily jedny a ty samé. Nedokázala je umlčet a skrýt ani touha po životě. I vědomí toho, že se stal obětí fanatického uctívání krvavého boha, nesvedlo jeho mysl jinam. Přesto to nevzdával. Pokoušel se soustředit jenom na pohyby, jak své, tak i Bericovy. Jestli měl přežít, nesměl si připouštět nic, co na něj křičel hlas ve vlastní hlavě. Musel dávat pozor na to, kam čí meč míří a kdo vyvede jaký výpad. Nešlo o žádný boj vybočující z řady ostatních. Tak by to měl brát. Už nespočetněkrát čelil smrti. Tváří v tvář stál nebezpečí a teď to nebylo jiné.
Stačila malá chvíle a žoldák se naprosto ponořil do boje. Všichni členové bratrstva pro něj přestali existovat, stejně jako opilý kněz, který všechno začal. Vytěsnil je, jeho pohled patřil jenom Dondarrionovi a jeho vlastní zbrani. Ostří mečů odráželo světlo plamene, jako hrozivou předzvěst toho, jak jejich souboj skončí. Lars měl hodně možností, jak bojovat. Mohl se držet férového přístupu, nebo naopak. Který najatý bojovník by se však uchyloval k vyrovnaným šancím v souboji, kdy mu šlo nejen o tělo, ale i o duši. Přesto v sobě samozřejmě nějakou hrdost stále měl. Obvykle to byl pevný záchytný bod, který mu poskytoval oporu. Svým způsobem mu ukazovala cestu, jenže teď pro ní nikde v jeskyni nebylo místo. Pokud chtěl přežít, musel ji hodit do rozžhavených rudých plamenů a k Bericovi se chovat jako k odvěkému nepříteli. Vložil do svého úsilí tolik zapálení, že si ani nevšiml, jak moc se již zmíněné plameny přiblížily. Olizovaly místo až nebezpečně blízko Larsovým nohám, ale žoldák toho nedbal. Jestli si měl vybrat mezi únikem Beriova ostří, ač příliš rozpálenou cestou, nebo jestli se měl nechat brobodnout… Volba byla jasná. Stejně nedostal ani minimální příležitost pro to, aby se podíval, jaké škody oheň napáchal na jeho oblečení. Pokud jej nějak popálil, Lars to necítil. Jeho soustředění bylo zaměřené jenom na to, aby včas uhnul, či zasadil ránu, která by způsobila co nejvíce škody. Využíval k tomu Dondarrionovu nevýhodu. Měl si na oči dávat dobrý pozor - jako bojovník byl dobrá konkorunce, ale žoldákovi stačilo provádět výpady ze strany, na kterou neměl Beric periferní vidění, a jeho údery tak získávaly trochu navrch.
Přesto Larse pomalu začínal obklopovat pocit zoufalství a frustrace. Některé souboje byly krátké, jiné delší, přirozeně záleželo na schopnostech bojovníků a všech okolností, které je doprovázely. Jenže tenhle boj se zdál být nekonečným. Vzduchem neustále svištěla ocel, jeskyni naplňovat její řinkot a těžké kroky, které oba soupeři vydávali. Žoldák z toho začínal být unavený a očekával, že Beric povede ten poslední výpad, který ho utvrdí v jeho pomyslném obvinění. Přesto v něm pořád doutnala jiskřička úplně poslední naděje. Jiskřička, která se najednou rozhořela ve stejně jasný plamen, jaký plápolal pro samotného R’hllora. Žoldák si nejdřív neuvědomoval, co se stalo, přestože viděl, jak se v Bericově trupu otevřela hluboká rudá rána a jeho tělo upadlo na špinavou zem. Jeho pohled se připoutal k očím Dondarriona. Vnímal, jak v nich pomalu vyhasíná život, ale teprve až když z jeho rukou vypadl meč, probral se. Ze strnulosti ho dostalo hlasitá rána pramenící ze spadnutí těžké ocele. Přestal se dívat na ztuhlé tělo a namísto toho očima přejel všechny zbylé členy bratrstva. Na některých tvářích hrál šok, jinde viděl nesouhlas. Na tom ale nezáleželo. Z beznadějného souboje vyšel jako vítěz, vydobyl si právo na život. Proto se nestaral o ně, ale o Thorose. Obrátil se k opilému knězi a zvednul svůj meč.
„Dokázal jsem, že jsem nevinný. Nyní mám právo odejít. Bez toho, aby mě kdokoliv z vás zastavoval.“ Poznamenal suše. Neptal se na dovolení, jenom to konstatoval. Chtěl z tohohle místa co nejrychleji zmizet. Sebral svůj meč a otřel je o Bericův oděv. Jakmile se znovu napřímil, naposledy se podíval na mrtvolu jednookého muže. „Mrzí mě, že to dopadlo takhle. Ale měl jsi mi věřit, příteli.“ Zamumlal spíše pro sebe. Cítil se prázdně, přesto vnímal Dondarrionovu smrt jako zbytečnou. Říční lid nemusel přijít o jednoho ze svých ochránců.

Jakoby toho děsného vyrválu už nebylo dost. Dnes už musel cinkání oceli poslouchat celou dobu na bojišti po boku Berica a bojujícího Larse. Netušil sám, jaký bude výsledek souboje, ani jej nějak moc nevnímal. NAjednou místo samotného boje byla zajímavější stěna jeskyně na které si pohrávali stíny bojovníků, tvořené na stěně místním ohništěm. Nedělal si nějakou starost o svého přítele nebo o žoldáka. Pán Světla jasně rozhodne o jejich osudu a na něm nebylo, aby nějak ovlivňoval tento souboj nebo se snad snažil povzbuzovat jednoho z účastníků.
Když už se výměna úderů začala zpomalovat, konečně se zvedl ze země, sedl si na stoličku poblíž ohniště a sledoval již oba unavené bojovníky. Ten jednooký prevít snad letos vyhraje. Zasměje se a než vůbec jeho tichý smích skončil, už byl Beric s dírou navíc a ležel na tmavé zemi, osvícenou pouze oranžovým světlem ohně. Upss... Pomyslí si Thoros a nahodí nezvyklý výraz pobaveného zklamání. Otočí svůj pohled na utahaného žoldáka, který na něj promluvil. Pouze mu pokývl hlavou a lehce se uklonil. Prosím. Tvá cesta je volná. Pán Světla rozhodl... Ukázal mu kudy se vydat z jeskyně, i když to sám věděl. Chvíli bylo ticho a potom se Thoros zase jenom usmál. Modlitbu již dávno odříkal v hlavě a věděl, že se opět zadařilo. Ale o svém odchodu by ses měl poradit nejprve s ním. Ani neukazoval, pouze to pronesl. Moment překvapení chtěl nechat jednookému příteli, který již opět strašil mezi živými. Takže ani dnes tvůj plamen nevyhasl, Bericu. Řekl si sám pro sebe a opět se uvelebil a užíval si jemné chuti lannisterského vína.

Neměl zdání či jeho volba nebyla příliš zbrklá či přehnaná, ale nehodlal kvůli svým sympatiím k Larsovi, ztratit více svých mužů, kdyby se předzvěst stala pravdivou. Ať žoldák pociťoval jakékoliv zklamání či zradu, musel podstoupit zkoušku bojem pod záštitou pána Světla. Nepochyboval o tom, že Lars na nikoho takového nevěří, ale on dokonce i Thoros na tom byli stejně. Před jejich vlastní zkouškou. Toho dne, kdy poprvé padl mrtev a kdy poprvé obživl. Věří, že přátelského žoldáka čeká smrt nebo daleko horší šok, který odhalí pravdu jejich slov. 
Ostří se lesklo v záři plamenů, ale nevzplanulo. Nebylo třeba. Víra hořela v jeho hrudi a on pociťoval Pánovu přítomnost. Přesto se plně soustředil na svého protivníka. Nemínil prohrát vlastním zapříčiněním, kdy by se nechal rozptýlit cizím pohybem či tichým šepotem. Jeho krev potříští chladnou zem jen v případě, kdy si to R´hllor bude přát. Kdy bude vědět, že je nevinný. A jak si jejich Pán přál, tak se i stalo. Pouhá vteřina, přesto cítil, jak se mu prsty uvolňují a ruce zeslabují. Žádné vytížení či náhlá slabost. Byla to Pánova vůle, která jej zadržela v dalším pohybu, dalším vykrytí či úderu. Ponechala jej bezbranného a připraveného na následný finální rozsudek. Lars zvítězil, Lars byl nevinen. Žoldák jistě silou oplýval, ale ne takovou, kdy by dokázal člověka téměř rozpůlit ve dví. Ale Pán Světla mu tuto sílu propůjčil a on s ní naložil dle svého. Cítil jak již po několikáté vjíždí surová ocel do jeho těla, razí si cestu přes svaly i kosti a zaráží se na druhé straně hrudi. Necítil bolest, jen prapodivný klid, když se podíval do očí nevinného než dopadl na kamennitou zem. Z očí pomalu vyhasínal život, ale pochodně plály dál. Jisté znamení, že Pán tu s nimi stále byl. Co se událo po jeho smrti nevnímal. Plul v temnotě a chladu. Nic necítil, nevnímal. Přesto měl pocit jako by se v jeho mysli něco odehrávalo. Jako by se další střípek paměti odděloval a mizel v temné nicotě. Spatřil to. Tu modrou mlhu, v níž viděl kdysi dávný prožitek s tou, jíž byl zaslíben. Tvář byla rozmazaná, zapomněl jí již dávno, zato vzpomínka na krátký doprovod z turnaje tu byl. Na letmý polibek a rozloučení před jeho úkolem. Ale i ta nyní mizela do nicoty, která jednoho dne pozře i jej. Taktéž jako Thorose, Allyrii, Larse, Edrica ... všechny. Nikdo nežije věčně. Zato tam nemusí skončit ihned. 
Dávná Allyrie se vytrácela a on se vracel. Nikdy to nebylo příjemné, přesto si jistým způsobem již zvykl. Ve své hlavě slyšel ta slova, pronášená Thorosem, která je pokaždé úspěšně vrátila mezi živé. Přítelova modlitba se opět povedla. A on byl zpět. I opilecký kolega to již věděl, dle jeho slov, pronesených směrem k Larsovi. To již vnímal. Rána se zacelila, přesto po sobě zanechala dlouhou a nehezkou jizvu. Jak by pravil Thoros "Štěstí, že tě žádná dáma nevidí." 
Scelený a živý povstal z prachu, aby mohl všechny kolem sebe ubezpečit o jeho návratu.
"Zřejmě jsem se nemýlil ve tvých čistých úmyslech, ale věř, že jsem se musel ujistit. Pán Světla rozhodl o tvé nevině a nikdo ti nebude bránit v odchodu," pochyboval, že by se po takovém skutku k nim hodlal žoldák přidat, přesto se o to mohl pokusit. Při ochraně prostých lidí jdou veškeré emoce stranou, raněné i nepříznivé. Těkne okem k Thorosovi, který si dál dopřával vína a vysloví svou nabídku.
"Přesto bych byl stále rád, kdyby jsi zůstal. Nejsi špatný člověk, jsi schopný bojovník a takové potřebujeme. Již jsi mohl spatřit, že naše víra je pravdivá a naše mise stále nedokončená. Z našeho boje se ti nedostane žádného uznání, natož peněz, které by jsi mohl prohýřit v bordelem," významně se podívá po Thorosovi a vrátí se k žoldákovi. ..."ale budeš se podílet na ochraně lidí, kteří to potřebují, stejně jako na odstraňování lidí, kterých tu není třeba. Můžeš dál proplouvat svým životem jako další z jiných kamínků v říčce nebo nám dopomůžen ke spravedlnosti pod Pánovou záštitou," ukončí svůj monolog než se vrátí ke svému místu u ohně. Nebylo třeba říkat nic jiného. To rozhodnutí bylo jen na Larsovi a žádná další slova, která by vypustil on či Thoros, by to nemohla změnit.

Cítil se špatně? Ne. Cítil se podivně prázdně? Rozhodně. Jedna jeho část div nepadla úlevou, která ho zaplavila. Zbytek nesl trpkou chuť důsledků, které kvůli Bericově marnotratnosti přišly. Řekl to před tím dost jasně a nahlas – tohle bylo zkrátka hloupé. Zbytečně připravil o život muže, který si to nezasloužil. Žoldák si připadal, jako by měl na rukou krev nevinného, ačkoliv to bylo spíš jako by mu Beric sám naběhl na hrot meče. Kdyby si nechal všechny pochyby pro sebe, nemuselo to skončit tím nejodpornějším způsobem. A soudě podle pohledu do nejbližších tváří, mnozí s ním souhlasili. V některých obličejích spatřil šok, v některých nesouhlas, přestože nikdo nic neřekl. Respektovali výsledek souboje, protože pevně věřili, že za šampiony rozhodla nějaká vyšší síla. Lars si to pomalu začínal myslet taky, ale pořád pochyboval o tom, že by za oba rozhodl R’hllor. On do žoldákovy víry nepatřil, neměl pro něj ve své duši ani sebemenší místečko. A přesto to byl on, kdo vyhrál. On zůstal stát na nohou bez větších zranění, zatímco z mrtvoly kousek od jeho nohou pomalu přestala vytékat krev. Na mysli se mu proto usadilo jen jediné - co nejrychleji odsud odejít. Obrátil se s tím tedy na opilého kněze. Pokud lpěl na svých pravidlech, nemohl udělat vůbec nic, aby mu v tom zabránil. Ale zvládnul udělat něco jiného…
Žoldák na okamžik zůstal stát na místě, bez sebemenšího pohybu, jako by ho někdo polil vroucí vodou. Vlastně se cítil úplně naopak, po zádech mu přeběhl mráz. A ne jen nějaký slabý ranní mrazík, podobalo se to spíš opravdovému severskému chladu. Nejdřív knězova slova tak úplně nepobral, ale stačilo několik vteřin na to, aby mu došlo, o čem mluví. Namísto k odchodu se pomalu otočil k místu, kde leželo Bericovo tělo. Kde mělo ležet Bericovo tělo. Země se pořád rudě leskla, v kaluži krve tančily odrazy plamenů, jako nehezká připomínka toho, čím si museli bojovníci projít. Lars tomu nemohl uvěřit. Několik členů bratrstva vyjádřili radost, ti, kteří u sebe měli nějaký pohár, či kus jídla, jej pozvedli, téměř jako by cítili potřebu provést přípitek na Dondarrionovo zdraví. Ti, kteří se do té doby tvářili zasmušile, nahradily zkroušené výrazy radostnými. Byli rádi, že mají svého vůdce zpět. Jen v Larsovi se pomalu začínala vařit krev. Nepřál si, aby jednooký muž zemřel. Pokud se tak mělo stát, tak jen v souboji, ale v nějakém rozumném, kdy by proti němu stál protivním se zcela černými úmysly. Na druhou stranu začínal cítit hořkou chuť žluče, která mu stoupala do krku. Jemu šlo o život, zatímco Dondarrion…. Lars k sobě pevně stiskl čelisti a bez výrazu si vyslechl, co má Beric na již znovu tlukoucím srdci.
„Slovo žoldáka pro většinu lidí neznamená víc, než jen prach a popel. Snadno je odnese i malý vítr. Jsem upřímně rád, že jsem tě nezklamal, Bericu. Jen mě mrzí, že nedokážu říct to samé o tobě.“ Snažil se ovládat a šlo mu to celkem dobře, přesto v něm kypěl hněv. Neprávem obviněn, donucen k boji na život a na smrt. S překvapivým výsledkem. To ho samozřejmě plně omlouvalo. Byl by v právu, i kdyby začal nedůtklivě skřípat zuby. Ale aby toho nebylo málo, Dondarrion se rozhodl přilít olej do ohně a to v podobě nabídky na to, aby Lars zůstal. Žoldákův pohár trpělivosti přetekl. Tohle byla ona poslední pomyslná kapka. Na okamžik sklopil hlavu, aby se mu do zorného pole nedostávalo nic víc, než jen kamenná a hliněná podlaha. Potřeboval zchladit horkou hlavu. Už dávno nebyl malým dítětem, které by se mohlo začít vztekat, protože ten druhý nehraje podle pravidel. Několikrát se zhluboka nadechl, dával si s odpovědí na čas. Ostatním se to mohlo jevit jako promýšlení Bericovy nabídky, ale Lars byl rozhodnutý ještě dřív, než Dondarrion dořekl větu. Nikde to nebylo jednoduché, především ne teď, když se začali všude objevovat Lannisterští vojáci. Ale u Bratrstva bez praporců rozhodně zůstat nechtěl. Proto zvedl pohled a upřel ho do Bericova zbývajícího oka. Ignoroval prázdný důlek, jen si hořce pomyslel, že stačilo málo, a Dondarrion by oslepl úplně.
„O peníze, ani o uznání nejde. Jde o víru, Bericu.“ Jeho pohled na okamžik ucuknul k Thorosovi, ale okamžitě se vrátil zpátky. Stejně tak, jako slova na žoldákův jazyk. „Ta naše se naprosto rozchází. Dnes jsem měl možnost na vlastní oči spatřit, že je R’hllor opravdový. Ne kvůli tomu, že mě udělal vítězem, ale kvůli tomu, že ses vrátil mezi živé. Přesto… mou víru zaplňují modlitby ke Starým bohům. Pokud se budu muset pomodlit, tak jedině ke starým bílým Čarostromům s vyřezanou rudou tváří. Jsem si jistý, že při mně dnes stáli.“ Ano, ještě před necelým dnem by neřekl, že se s vou vírou vrátí ke kořenům. Bratrstvo ho ale doslova donutilo změnit pohled na věc. Proto se vážně otočil k odchodu, zkontroloval, že má vše, co má mít, a jistým krokem vyšel vstříc vybojované svobodě. Tvář mu ovál čerstvý vzduch, ale žoldák se zastavil, již naposledy.
„Přes všechno doufám, že se naše cesty ještě někdy zkříží. Nejsi špatný chlap, jenom neděláš dobrá rozhodnutí.“ Tiše se uchechtnul, zavrtěl hlavou a konečně vyšel ven. Čerstvý vzduch na něj působil přímo blahodárně, zchladil jeho horký obličej a uklidňoval rozbouřenou mysl. Zároveň ho pobízel, aby už se vydal pryč. Došel tedy ke svému koni, odvázal ho a nasedl. Poplácal koníka po krku a škubnul otěžemi, aby ho nasměroval na vhodnou cestu. Znal směr, ale neznal cíl. Snad by se mohl jen potulovat a doufat, že narazí na sestru? Překousl by i Bronna. S povzdechem koně pobídl k pohybu. Na přemýšlení bylo času dost, jenom aby už byl pryč.

Nikdy neviděl tak klidnou reakci na to, že přivedl toho jednookého mezi živé. Lars vypadal, jako by to byl jeho každodenní chleba. Buď svůj neklid z toho oživení hodně skrýval nebo svým očividným hněvem se chtěl smířit právě s tímto oživením. Byl zvědavý, jak se celá situace ještě vyvine. Sám pochopil, že LArosva slova jsou mířena hlavně na berica. On jenom mohl pozorovat, jaké část zase jednou Bericovi ubyla. I když si dělal rád legraci ze svého druha, stejně se o něj obával každým novým oživením, protože nevěděl, čím vším ještě bude platit než opravdu přijde o části těla, které opravdu bude potřebovat. Než se stačil jakkoliv zapojit do hovoru, vidě, že Lars je neoblomný ve své víře ve Staré bohy. Nemohl bránit jinému věřícímu, aby se modlil k jeho bohu, který mu i dokzal, že existuje. Sledoval žoldáka odcházet a napadla ho jenom jedna jediná slova, kterými mu možná nasadí brouka do hlavy. "Když jsem ještě pobýval v Králově Přistavišti, znal jsem také jednoho Seveřana, který věřil ve Staré bohy. Byl to pobočník krále Robertha Baratheona. Mezitím, co ten muž už mezi námi není, já stále chodím, bojuji a modlím se ke svému Pánu Světla, proto přijmi přítelskou radu... DEj si pozor, kam se svou vírou cestuješ. Staří bohové již zůstali pouze na Severu.. Jinde je jejich moc omezená, chlapče." Na takový velký a rozumný projev si musel opět přihnout a potom už jen sledoval odcházejícího žoldáka. "No nic. Myslím, že tento by byl býval dobrým bratrem ve zbrani i při pití." Zasmál se a po větším zhoupnutí se postavil na nohy a podíval se na všechny kolem. Nevěděl ani koho hledá, ale i tak je pozoroval. Když už mi sdělíš kudy se mám s těmito muži vydat? Kdy už se mi svěříš s mým úkolem, kvůli kterému mě nechíváš pořád mezi živými? Takovéto myšlenkové pochody si raději vždy nechává pro sebe, protože ještě by ztratil tvář opilého kněze, který nikdy nic neřeší. A takováto role mu vyhovuje. Nač si ztěžovat pohyb mezi těmito muži, tímto bratrstvem, které ve jménu Pána R'hllora přinese světlo tam, kde vládné stín a temnota. Přišel k ohništi, vytáhl jednu větev, která sloužila jako rožeň, na kterém se již opékalo maso mlaďoučkého králíka. Trochu masa si odebral pro vlastní potřebu, ochutnal jej, vzpomněl si opět na to, jaké byly hostina krále Roberta, avšak i tak poděkoval, že mají aspoň takovéto jídlo a netrpí hlady. Přišel ke svému příteli Bericovi a sedl si vedle něj. "Pořád nemám žádné novinky. Pořád nevím o tom kam se vydat ať hledím do plamenů střízlivý nebo v lihu. Pořád ještě nepřišel náš čas... Musíme ještě vydržet v této jeskyni a bojovat jedině mezi sebou nebo s Lannistery. Jaký je plán? Máme dost vína?" Otázku položil samozřejmě ohledně vína, ale rozhodně ho zajímal i stav jídla a hlavně obecně stav jejich menší společnosti. Na co jiného by se tak měl ptát, když je ještě pořád dost střízlivý na to, aby mohl rozumně přemýšlet?

Sílu Pána světla neviděl dnes poprvé ani naposledy. Přesto pokaždé to všechno sledoval s velkým údivem. Během souboje žoldáka s jejich vůdcem postával v rohu, aby se nikam neplet. V momentě zásahu se mu zatajil dech. Nikdy nemohl vědět, jestli Beric nevydechl právě naposledy. Každé smrtelné zranění mohlo být to poslední. Většina lidí neměla to štěstí smět se vrátit mezi živé. Když to viděl poprvé, byl to pro něj zázrak. Důkaz, že jeho dřívější víra nebyla správná. Byl to důvod začít věřit v něco nového, v něco jiného. S tímto zvláštním úkazem se prve srovnával jen těžko, přesto byl nesmírně rád. Beric mu přirost možná moc k srdci, více než by byl rád. Pokaždé, když byl jeho pán zasažen, nedýchal a srdce se mu sevřelo. Bylo to hazardování. Klidně se mohlo stát, že se už neprobere, že Thorosova modlitba nezabere. Pán světla mohl kdykoliv přestat poskytovat bratrstvu svou přízeň. Naštěstí, ani dnes tomu tak nebylo.

Jakmile se Beric zvedl ze země, jakoby se vůbec nic nestalo, oddechl si. Nikdy nedostal odvahu k tomu, zeptat se, co se po smrti děje. Co je čeká, nebo co cítí. Byly to otázky, na které možná ani nechtěl znát odpověď. Stačil Thorosův pohled, když mluvil o temnotě a hrůzách v ní ukrytých. Těžko říct, co všechno z toho byly jen opilcovy bludy… přesto na Edrica to zapůsobilo po svém. Jen kmital po ostatních, zatímco se „bavili dospělí“. Jak tuhle větu často slyšel. Jakmile se chtěl moc plést do věcí, do kterých mu nic nebylo, vždy ho brzy někdo uzemnil jeho věkem. Nemohl za to, že je v bratrstvu nejmladší. Cítil, že má stejné možnosti a výsady, jako kdokoliv jiný. I když nebyl tak zdatný bojovník, řečník, milovník, či snad alkoholik… věřil, že má možnost vyjadřovat se ke všemu. Stačila jedna jeho nevhodná poznámka, už se na něj hledělo špatně a byl poslán pryč. To mu přišlo neférové. Podceňovali ho jen kvůli věku. Neměl stejné zkušenosti, ale jak je asi mohl získat, když mu nikdo nevyjde naproti?

Jakmile Lars odešel, zaujal své místo panoše. Začal se ochomýtat kolem Berica připraven splnit každé jeho přání či potřebu. Uklidil jeho zbroj, která teď nebyla potřeba. Uložil jí na místo, kde bude po ruce, až nastane chvíle ji znovu vytáhnout. Pak doběhl pro víno, které nalil do pohárů a podával je Bericovi i Thorosovi. Thoros sice nic takového nepotřeboval, ale pohotovost i takt nabídnout, byla nyní na prvním místě při Edricově rozhodování. Pak se stáhl do vzdálenosti několik kroků zpátky. Tak, aby byl pořád k dispozici. Dost blízko, aby rozuměl jejich slovům, dost daleko, aby nevypadal, že jen vyzvídá. Tohle ho naučil Drey. Držet se u lidí tak šikovně, aby měl argument na všechno, z čeho by jej mohli obvinit, ať odposlouchávání nebo naopak nečinnost.

Lépe si upravil kabátec, co měl na sobě a zadíval se do plamenů v ohništi. Mihotavé světlo umělo být až hypnotické, ovšem z jeho pohledu se nevyrovnalo pohledu na hvězdy. Dokázal hodiny ležet pod širým nebem a jen ty krásy sledovat. Krásu hvězd ale obdivoval jako jeden z mála. Snad jen rod Dayne v nich viděl něco více, než hořící koule velmi, velmi daleko. Bylo to něco mytického. Dle slov jeho matky se ve hvězdách nepsala jen budoucnost ale i příběhy. Zajímalo ho, jaký příběh tam měl napsán on, protože ho zatím neobjevil. Nebo to bylo snad jeho místo zde? V bratrstvu? Ať ano, nebo ne, byl připraven posloužit Bericovi dobře. Cítil, že bojuje za dobrou věc. Snad on dodával bratrstvu další body k romantické představě o Robinu Hoodovi. Však mladý pohledný chlapec, který okrádá Lannisterské vojáky, nezní to dobře?

Během toho všeho poslouchal. Thoros nevěděl nic, neměl plán. Těžko říct, jak dlouho budou zůstávat tady. Nebylo to na škodu. Právě díky tomu znali tyto lesy daleko lépe, než jejich nepřátelé. Jak již Thoros řekl, les patřil jim a vyhrát nad nimi na jejich půdě bylo zhola nemožné. Brzy začal napínat uši, byť se tvářil zcela bez zájmu. Chtěl znát Bericovu odpověď. Přál si vědět o plánu bratrstva, co mu to přinese a kam je to všechny zavede. Měli vyšší poslání? Čekalo se jen na zašeptání boha do ouška jejich opilého mnicha.  

„Mohu ještě něco donést? Podat, přinést, udělat?“ vyptával se a narovnal. Stál rovně jako pravítko, připraven na jakýkoliv rozkaz. Přeci jen nečinnost možná nezajistí úplně všechny odpovědi. Třeba se právě potom Beric více rozmluví a on bude v čas zpátky, aby vyslechl potřebné. Dětská zvědavost jej neopouštěla.

Pozornost Larsovi věnovalo méně a méně lidí. I přes jeho a Thorosův proslov se rozhodl odejít a on mu nemínil nijak bránit. Není připraven bojovat za jejich boha. Za vyšší cíl. Neztrácel víru. Cest bylo mnoho a jisté jej mohli zavést zpět. A oni tu budou. Budou tu, dokud je Pán nezavede jinam. Či se jich nerozhodne definitivně zbavit. Kdo ví, jak dlouho jich bude třeba. Ale Lannisterů neubývalo, ba přibývalo. Dle jeho nejnovějších zpráv se další armáda usídlila v jedné z vydrancovaných hospod. Z jejich mírumilovného obyvatelstva příliš nezbylo. Možná jen ženy, které ty zvěř mohla dál zneužívat pro své černé choutky. Na tyhle muže neměli šanci vyrazit. Rozprášili by je jako prach ve větru. Proto zůstávali tady a zmenšovali armádu lorda Tywina po malých hrstkách. Přitom sami ztráceli muže, dobré a věrné muže. Stále mu zbývalo několik pár odvážlivců, kteří s ním vytáhli pod pobočníkovou zástavou, aby vykonali spravedlnost nad Gregorem Cleganem. Několik mužů ze Starkovy stráže a několik účastníků turnaje. A pak tu byli též sedláci, mlynáři a nejrůznější vrstva vesničanů, která se hodlala po jejich boku bít za svou půdu a životy. Ztratili rodiny, ztratili domov, ale víra ve spravedlnost v nich hořela nadále. Pokud se to nedalo brát i jako pomsta.
Při sezení u plamenů přijal pohár nabízený od Edrica a vděčně se na něj pousmál. To jediné, co mu z minulosti zbylo a co stále nezapomněl. Panoš z rodu Daynů. Bratranec ... synovec? ... jeho zaslíbené Alayne? Allyrie? Tolik věcí si nepamatoval a netušil, zda ho to má trápit či se nad tím povznést. Pokud by si Pán myslel, že jsou to důležité vzpomínky, ponechal by mu je v hlavě. Prakticky pochyboval, že po boji se vrátí do Černoazylu a zasedne za stolec, u kterého sedával jeho otec. Kdo nyní vládl rodu Dondarrionů? Měl bratra? Či bratrance? Či vládla jeho matka? Byla naživu? I když měl klíč ke svých vzpomínkách po ruce, nikdy se jej na nic neptal. Připadal by si podivně, kdyby se vyptával na svou vlastní minulost někoho jiného než sebe.
Na jídlo neměl ani pomyšlení, zatímco ostatní si dopřávali, co jim lesy nadělily. Nebylo toho mnoho, ale stále žili a to bylo hlavní.
"Myslíš, že s námi má Pán jiné úmysly než vyhlazování vojsk Lannisterů?" musel se zeptat. Neměl ponětí, jaký jiný cíl by si pro ně mohl připravit. Pořád toho věděl tak málo a ani Thorosovi nebylo dopřáno vědět víc.
"S tvým apetitem nebude nikdy dostatek vína," směle se pousměje a podívá se do jeho vlastního poháru, který vypije dřív než by na něj dostal jeho opilý soudruh chuť.
"Nic nepotřebujeme, Nede. Sedni si k ohni a najez se," pokyne mu rukou, aby tam přestal postávat jako kůl v plotě. Nevěděl, zda ho obdivovat, že si stále ponechal něco ze své výchovy či nad tím jen s úsměvem vrtět hlavou. Pomalu se z nich stávali skalní lidé a on už ani nevěděl, jaké by to bylo držet v ruce příbor a jíst u prostřeného stolu.
"Co se týče obživy, budeme muset opět vyrazit do vesnic a lesů. Čím více nás je, tím rychleji jídla ubývá." Krutý fakt, který neměl konce. Sice se jejich rádoby armáda posilovala, ale co se týkalo jejich stavu, nebylo to nejlepší.
"Devon přinesl zprávy ze zničené vesnice. K Horovi se připojil další lord s liškou na praporci," ať se snažil sebevíc, nedokázal si vzpomenout, co za rod to je. Nebýt jeho přezdívky Bleskurychlý Beric Dondarrion, ani by netušil, co měl v zástavě on sám.
"Podle všeho si sebou přivedl další tisícovku mužů," slova spíše směroval především k Thorosovi. Nechtěl tím zatěžovat zbytek, který se bavil volným dnem ... či večerem? Kdo to měl v jeskyni poznat? Ale stále nemluvil tak tiše, aby se to nedoneslo k Edricovým mladým uším.

Pozoroval mladého panoše a bylo mu až do smíchu. Přijal od něj s přívětivým úsměvem pohár. Tolik se snaží, tolik lítá. Snaží se zavděčit obyčejným lidem, farmářům, bývalým lordům či rytířům. KAm se tolik žene? Proč se tolik přepíná? Proč si raději nesedne a nedá si trochu vína. Když Beric promluvil na mladého Eda, okamžitě zareagoval a vyšvihl se opět na nohy takovou rychlostí a jistotou, že by najednou každý zapochyboval o tom, zda je nebo není opilý. Chytil chlapce zezadu za rameno jednou rukou a zavěsil se mu na záda. Nikdo mu neodepře jeho vinný odér kombinovaný s potem z předchozích bojů. Promluvil na chlapce. "Má pravdu, chlapče. Tady se posaď a uklidni se, oddychni si a tady sis dokonce i nalil pohár vína." Protože se bál odmítnutí s chlapcovi strany, tak jej talčením na tělo nutil se posadit vedle Berica a sám mu přiložil pohár vína k ústům a začal lít, pokud hoch nezačne pít, dozajista mu víno skončí na jeho kabátci. Když si aspoň jednou loknul už nechal pohár v jeho rukách a sám se šel usadit. Ještě jednou si chlapce se svým tradičním úsměvěm, se kterým si jej každý představí, a ještě dodal. "POkud budeš našeho drahého lorda Berica Dondarriona tolik obskakovat, z jeho přezdívky bleskový už zůstane jedině jeho erb, protože se přes pupek nebude moci hnout. Pochop." Věnoval provokativní úsměv svému drahému jednookému příteli a potom ještě pokračoval ve svém monologu k chlapci. "Pochop, že tady už nejsi na nějakém prašivém dvoře, ale mezi svými bratry. Dělíme se o jídlo,střechu..." Zahleděl se na svou čutoru a potom pronesl ještě opožděně a skoro takovým tónem, jakoby ho to napadlo až teprve teď a byl to nějaký objev. "A o víno!" Od srdce se zasmál, ale poté úsměv padl a začal řešit opět důležité věci s Bericem.

"Nelíbí se mi to. Ať vyrazíme kamkoliv, musíme mít mnohem více než jenom na obživu našich mužů. Měli bychom nashromáždit tolik jídla, abychom pomoli i těm po cestě. Jedno víme oba... Jak říkají Starkové: Zima se blíží. Oba to cítíme. Oba jsme zažili již mnoho zim. Ale to, co se teď blíži bude jiné... Víš, že to tak bude." Člověk by ani nevěřil, jak je najednou Thros vážný a že umí mluvit o vážných věcech. "Díky R'hollovi za další posily, ačkoliv neví, do čeho smi přichází. Lannisterové jsou zatím jenom zdrojem zbraní a někdy i jídla pro naše lidi. Pochybuji, že bychom měli vést boje člověk proti člověku. Každý člověk může být koneckonců dalším uctívačem. Bylo by bláhové neposkytnout šanci i vojákům Lannisterů. Náš čas ještě dozajista přijde."
Na jednu stranu se tímto snaží uklidnit i sám sebe. Ale zatím opravdu neví nic o tom, jaký je cíl tohoto všeho. Musí jenom nadále vyčkávat. POdívá se opět na mladíka a s úsměvem se ho zeptá. "Tak co co chlapče? Jaký je tvůj cíl vůbec zůstávat tady? Když ani ten, koho následuješ, neví kde je mu konec a když už se ten konec blíží, stejně se najednou zvedne a dál se prochází, jakoby se nic nestalo?" Potom se podívá na Berica, napije se vína a začne se bavit i s jinými muži než jen s Bericem a Edricem.

Na slova Berica jen přikývl, ovšem k ohni se zatím posadit nešel. Dávno si nemusel hrát na panoše. Teď si byl s Bericem rovnější, než kdy jindy. Od doby co mu zachránil život, i když on na to nebyl ani trochu sám a nebýt Thorose, ani ho nezachrání. Měl ovšem stále potřebu být nápomocný, správně řečeno, měl potřebu být po ruce. Připadal si, že to je zatím jedna z mála věcí, ve kterých je opravdu dobrý. Pomáhat lidem. Ať to bylo přes bratrstvo, kdy bojoval proti Lannisterům, nebo pokud to bylo přes pomoc svému bývalému pánovi. Vzdělání, etiketa, vychování, to všechno mu bylo vtloukáno do hlavy ještě nedávno, nebylo proto divu, že to vše dodržuje z Bratrstva nejvíce.

Věděl, že poslouchat je špatné, ale nemohl si pomoci. „Liška na praporci? Pak je to lord z Burrow. Rod Renardů má ve znaku lišku. Liška ztrácí srst, ne své zvyky.“ Vystřelil to ze sebe až podezřele rychle. Sám zamrkal údivem nad tím, kde se to v něm vzalo. Dlouho se učil všechny rody, jejich znaky a slova. Nepamatoval si všechny, ale rod Renard si docela náhodou pamatoval. Podrbal se nervózně na hlavě a raději pohledem uhnul do ohně, aby si nevšímal případných pohledů ostatních. Prostě to věděl, tak to nezapomněl zmínit. Drey ho z toho navíc velmi rád zkoušel. Díky němu těžko zapomene na spoustu věcí, co se musel naučit. Měl poměrně šikovné učební metody.

Jak Thoros vyskočil na nohy, překvapeně sebou Edric cukl. Pod váhou jeho těla se trochu prohnul, ale snažil se stát pořád rovně. Odér, který se z něho linul, nebyl nijak vábný. Donutilo to mladého chlapce odvrátit tvář a zadívat se jinam. Jen jeho takt nařizoval ani se nehnout a nekomentovat situaci. „Nepotřebuji oddych, děkuji. A víno nepiji, pokud nemusím.“ Slušně odmítl a usmál se. Jenže to už ho Thoros zatlačil k zemi a on se musel posadit. Připadal si nejistě mezi nimi. Nohy stáhl k sobě a rukama si objal kolena. Rozhodně by se nedokázal rozvalit a pozorovat jeskyni tak, jak to dělali ti dva. Dalším překvapením mu bylo víno. Stihl jen vytřeštit oči, než byl donucen pít. Pobryndat se nechtěl a odér vína na oblečení nechtěl. Chytil pohár, aby si ho dal od úst dál, což se povedlo stejně, až když několikrát víno polknul. Zašklebil se a otřel si bradu, po které stejně něco málo steklo.  

„Děkuji, to víno nemuselo být.“ Odvětil ze slušnosti. Jak měl pohár ale jen ve své moci, raději ho odložil stranou. Pít nechtěl. Nechutnalo mu. Možná nějaké sladké víno z Dorne, ale tohle mělo do dobré chuti daleko. Nedá se říct, že by měl mlsný jazýček. Jen zkrátka některým věcem ještě nepřišel na chuť. Na tváři se snažil držet milý a pokorný úsměv.

„Neobskakuji ho moc.“ Zavrtěl Edric hlavou. „Já jen. Jsem panoš, nebo jsem byl. Vždycky byla má povinnost dobře sloužit. A dávno nesloužím tak jak by se slušilo a patřilo. Dost jsem polevil.“ Vysvětloval, aniž by si uvědomil, že ta slova nejsou možná ani tak myšlena vážně, jako spíš rýpavě mezi přáteli. Raději se opět odmlčel a jen se nejistě usmál.

Nad Thorovosou poznámkou a reakcí, když objevil víno, se mohl jen zasmát. „Vím, tohle není dvůr Roberta Baratheona. Dělíme se o všechno.“ Přikyvoval a jak se začal bavit o důležitých věcech, opět mlčel. Tiše poslouchal a zrovna se moc nevyjadřoval. Občas ho dokázalo až děsit, jak muži v Bratrstvu měnili nálady. Chvilku se smáli a bavili a v té další chvíli byli ledově klidní a řešili všechno s vážnou tváří. Tohle ještě Edric neuměl, ale naučit se to chtěl. Jemu se nálady nestřídaly tak rychle a už vůbec ne lehko. Tedy pokud nepočítáme to, jak uměl bleskurychle znejistit, a nebo se stydět. Ovšem díky bratrstvu už se opravdu velmi dlouho nestyděl a byl za to rád.

Chvilku váhal nad tím, zda se do debaty zapojit nebo ne. Zatím se rozhodl jen poslouchat. Ano, to bude nejlepší. Posedával u ohně, který pozoroval a přitom se sluchem soustředil na rozhovor. Kdyby mu teď prolétlo před očima cokoliv, ani si nevšimne.  „V čem by mohla být tato zima jiná?“ zeptal se. Pohledem přejel s Berica na Thorose a chvilku čekal na odpověď. Boj člověk proti člověku. Mohli by bojovat snad i s něčím jiným, když ne s Lannistery. „Já myslel, že budeme jen v Řekotočí a ochraňovat zdejší obyvatelstvo, nebo ne? Myslíte si, že má R’holl s námi nějaký jiný plán?“

Nakonec zase jen mlčel, než jeho pozornost upoutal Thoros. „Jsem tu kvůli Bericovi. A taky proto, abych se naučil to, co jsem se v sídle naučit nemohl. Nechci se vracet domu, dokud nebudu umět všechno. A také si myslím, že právě teď bych se mohl Bericovi hodit nejvíce. A v neposlední řadě… jsem tu z nějakého důvodu. Beric se vrací z říše mrtvých, něco má dokázat a já mu chci pomoct. Chci být užitečný. V mém domě bych sotva něco dokázal.“

"Lord Renard ... hmm," zamyslel se a pokoušel se přijít na to, co o něm slyšel. Bohužel lannisterští vazalové se mu smrskli jen na Horu. Teprve pozná, jaký ten lord z Burrow je. Nepochybně dělá radost svému pánovi z Casterlyovy skály. Tywin Lannister by sem neposlal žádného slabocha ani padavku. Jen dalšího krutého a násilného muže, pod jehož bitevní vřavou budou trpět nevinní lidé. A oni je opět budou chránit, dokud jim síly budou stačit. Či dokud jim Pán nedá jiný cíl.
"Liška ztrácí srst, ne své zvyky. Jaké zvyky, Nede?" otázal se jej. Dokázal si představit jaké zvyky mohou mít jižanští lordové, přesto to byla dobrá chvíle zjistit, co vše Edric ví. Navíc není na škodu se něco dozvědět o novém nepříteli. Když Hora nepostačil.
Koutky mu začaly vystřelovat vzhůru, když hleděl na to, jak Thoros přesvědčuje Edrica, aby se choval jako jeden z nich. Stále se choval až příliš upjatě, na to kolik času strávili v jeskyni a ne na žádném dvoře. Nebylo divu, že si opilý přítel vzal výchovu mladého Neda na starost. Zatímco ostatní členové bratrstva se tomu bez ostychu smáli a podporovali ho, on je pozoroval s prostým úsměvem. Nijak nebránil téhle podivné zábavě, i když se jeho panoš netvářil dvakrát nadšeně. Ale i on se musí odpoutat od starostí a od svého zaběhnutého života. Musí si užívat. Sice ne do detailů jako Thoros, ale měl by zažít něco více než jen dolévání vína, smrt a krev.
Musel se uchechtnout nad narážkou plamenného kněze. I když na tom jistě něco bylo. Válet se a nechat se obskakovat, už ani kůň by jej neunesl.
"Měl by jsi ho raději poslechnout, Nede, nebo nikdy nesklapne," oplatil mu provokaci jak to mezi přáteli chodilo. Ani si nedokázal představit, co by bez něj dělal. No, vlastně si to dokázal představit. Bez Thorose by již dávno hnil zemi po prvním zásahu Gregorem Cleganem. Jak prosté. A nyní mohl umřít i pod zásahem jednoho čestného žoldáka, kterého křivě obvinil. Ale musel si být jist, tudíž ničeho nelituje.
"Abych byl upřímný, Thoros se i na dvůře Roberta Baratheona dokázal dělit o všechno, co našemu dobrému králi náleželo," opět mu koutky zacukaly, když se pokoušel vybavit, jak se vlastně Thoros k Robertovi dostal. Jistě! Snažil se ho dostat na svou víru ... a jak skončil? Oba u vína a víra šla stranou. Jistě mu to někdy vyprávěl.
Úsměv mu opět uvadnul, když se vrátili k vážným věcem, kterých nikdy nebylo dost. Poslouchal Thorose, zatímco hleděl do plamenů, jako by mu Pán měl kdykoliv odpovědět na otázky. A nebylo jich málo. Bohužel, R´hllor mlčel.
"Lannisterové sebou přinášejí dostatek zásob, které by pomohli udržet říční lid naživu, ale bylo by vskutku velice nebezpečné napadnout jejich hlavní tábor. Museli by se rozdělit a to by chtělo velmi dobrou návnadu. Na více místech. Něco za čím by se s radostí hnali," zamyšleně svráští čelo a podívá se po ostatních z Bratrstva. Za dnešní den toho měli dost. Prakticky za celý život a stále to nekončilo. Pokud to kdy skončí.
"Dokázal by si důvěřovat Lannisterovi? Jsou to sice vojáci, ale nikdy nemůžeme vědět, co se ukrývá v jejich srdcích. Kdy se rozhodnou zapudit nově objevenou víru a vrazit nám dýku do zad," s jasnými pochybami mu odvětí. Nebyl by si jistý Lannisterem stojícímu za zády, ani kdyby šlo o pouhého vojáka. Vyděšení lidé jsou schopní různých přeskoků ze strany na stranu a nikdo nezaručí, kdy se vrátí na své původní místo s hlavami Bratrstva. Možná byl příliš nedůvěřivý, ale stále lepší než kdyby kvůli takové chybě někdo zemřel.
"Ale kdy?" položí spíš řečnickou otázku, zatímco se Thorosova pozornost upře zpět na Edrica.
V tichosti poslouchá jejich rozhovor, během kterého přejíždí okem z jednoho na druhého. Musí se znovu pousmát, ale tentokrát o něco sklesleji.
"Ať se naučíš cokoliv, Nede, nikdy to nebude vše. Tohle nezvládá žádný člověk, vždy se najde něco, co ti nepůjde nebo co se nenaučíš. A podle mého toho umíš již dost. Ve svém domě by ses mohl postarat o svou rodinu a ujmout se své původní role jako pokračovatele rodu Dayne," rozhodně jej nemínil vyhánět, ale raději by ho poslal pryč než později hledět na jeho chladnoucí mrtvolu. Když vyrazili do Řekotočí zajmout Gregora Cleganea, vše viděl v příliš růžových barvách. Neměl nejmenší tušení, do čeho jej vede. A ani teď to nevěděl.

Jeho naivní a optimistické mládí bylo až skoro k úsměvu. Ještě tak mladý, ještě nětuší, co vše na něj eká ve světě. Kolika zradami si bude muset projít. Kolika boji. Obzvlášť v tomto nebezpečném podniku u Svobodných praporů. Každá jejich den může být jejich poslední a všichni to ví, ale ví to i Ned? Ví, že i když má svoje "bratry" stejně musí spoléhat i na vlastní sílu. no snad mu vštěpí toto vše on s Bericem po dobu jeho doprovázení svého lorda. A samozřejmě ho bude muset dostat na víno, jinak si rozumět nebudou. Už tak, že si thoros dost otevíral pusu proti tomu chlapci, když se přidal bez jediného zaváhání jenom, aby mohl být se svým lordem a mohl si nadále hrát na panoše.
Vždycky se rádo stalo. O víno si můžeš kdykoliv říct. Rozesmál se a svým prohlášením zamaskoval své vážné myšlenky a na chvíli se odmlčel. Vstřebával vše, co mu potom sděloval jeho přítel. Když se ale nad tím zamyslím, Beric bude stále potřebovat takového mladého hocha, jako jsi ty. Při pobočníkově turnaji měl asi nějaké problémy se sedlem, když při našem souboji se jaksi neudržel svým šlechtickým pozadím v sedle. Usmál se na Berica a připil si na jeho zdraví. Byl rád, že se hoch i zapojuje do hovoru, aby sdělil své myšlenky. I když ještě byli od mladého a neznalého hocha. Od učení je Citadela chlapče. Tady se ti dostane jedině praktického učení o umění jak přežít. Opravdu volíš tedy tento osud? Zeptal se ho s vážným hlasem a po odpovědi z jeho strany se opět věnoval Bericovi.
Vím, že věřit lannisterským vojákům není dvakrát dobrý nápad... Ovšem nás čeká větší poslání. Tyto potyčky nás jenom připravují o možné počty, které budou potřeba při příchodu zimy. Dlouze se nad tím opravdu zamýšlel a zahleděl se do plamenů v naději, že mu snad Pán Světla ihned odpoví na to, co by měl nyní dělat. Když po čučení do ohně věděl stejný prd jako i předtím, jenom si přihnul opět ze své čutory, když najednou zjistil, že je prázdná. Hmmm...
Dal bych krk za to, že před chvílí byla ještě plná. Nede!? Podíval se hranou podezřívavostí na mladého panoše a potom s s několika vojáky kolem ohniště nad tím zasmáli. Opět se zvedl na nohy a protáhl se, vyzkoušel jak moc mu budou křupat jeho záda. Asi stárnu. No to mi tak sházelo. Pousmál se nad tím, že sám není už žádným mladíkem a že může nedovi mládí závidět. Když máme toto vyřešené, je tu ještě něco, co je třeba projednat nebo se mohu s klidem na duši pomodlit za vás všechny a odejít tam,
kde doufám žádný Lannister nemá co dělat? Prohlédl si ještě okolí. Na víno zatím neměl pomyšlení. Zítra je taky den a čím dříve vstane, tím více toho vypije. to je snad naprosto logické ne?

Hleděl do ohně a přemýšlel. Občas pohledem přejel po ostatních členech bratrstva, než ho z přemýšlení vytrhl Beric. Cukl sebou a hned mu opětoval pohled. „Já nevím. Tedy, nevím jaké zvyky mají oni, nebo co o sobě tvrdí. Jaké zvyky asi může mít rod Renard? Každý v Dorne ví o smutném osudu Martellské princezny a jejich dětí. Rod Renardů se toho účastnil, a pokud vím, tento lord je na to ještě hrdý a radostně to rozhlašuje po světě. Asi to bude něco vypovídat… a jak může takový rod tvrdit, když zbohatl díky Lannisterům na rebelii, že má nějaké zvyky? To je směšné.“ Sem tam se v Edricovi objevil čertík, který ho nutil říkat, co si opravdu myslí. Kluk to byl moc hodný, ale tady se výsměchu neubránil. Každý vazal Martellů opovrhoval tím, co se stalo. Ned v tomto nebyl jiný. „Možná je to zvyk přeběhnout na stranu, která dá víc. Možná mají ve zvyku bezpáteřní chování.“ Mumlal tiše, aby ho nikdo neslyšel.

„Myslím, že by nebylo správné připravovat zrovna tebe o zásoby vína. Ale chápu, podělil by ses, vážím si toho.“ Přikývl. Ale jedno věděl. Ne… o další víno si neřekne. Pronesl to k Thorosovi, aniž by myslel tuto poznámku jakkoliv špatně nebo urážlivě. Nebude brát přeci někomu to, co má rád. Občas uvažoval, zda by Thoros dokázal bojovat bez alkoholu, či zda by zvládl vůbec něco. Na jeho slova, měl další poznámku, ale ta by se už považovala za urážku. Kdyby tu seděl Drey, už by řekl, že nic se sedlem Berica nebylo. Jen, že je těžké volit přiměřenou obranu proti opilci, od kterého jen těžko vykoumáte co čekat. „A proto tu jsem, abych pomohl.“ Usmál se a pohrával si s pohárkem, co měl pořád v ruce. Pomalu s pohárkem kroužil, takže víno uvnitř létalo ze strany na stranu, ale ani kapičku nevylil.

„Podle tvého, Bericu. Podle Gerolda toho umím zoufale málo. Nejsem muž hodný toho, abych na Hvězdopadu měl hlavní slovo. Chci být dobrým pánem a tady se cítím, že dělám něco užitečného. Že se opravdu přiučím něčemu, co jednou zužitkuji.“ Vysvětloval a pohárek raději odložil dostatečně stranou. Dlaněmi si přejel po kolenou a zavrtěl hlavou. „Nechci se vracet. Ještě ne. Doma nebudu užitečný. Garold se o domov jistě stará dobře. K čemu tam bude kluk jako já? Teoreticky jsem jediný pokračovatel rodu…“ odmlčel se a zamyslel. Možná se mu nechtělo vracet ani kvůli tomu, co se stalo. Na Draye byl až moc zvyklý. Zmizel neznámo kam a teď by si doma připadal sám. Jeho otec s matkou byli mrtví. Strýc Arthur zemřel při rebélii, teta Allyrie zemřela údajně při porodu, poslední kdo zbyl, byla teta Ashara, u které neměl zastání a pak Gerold, který se z ničeho nic objevil a převzal Hvězdopad do svých rukou. „Ale může snad bratrstvo přijít o dalšího muže?“ pousmál se, aby to odlehčil. „Hvězdopad na mě počká, teď mě potřebujete vy. To je čemu mě učíte, bratrství, pomoci lidem. Dokud jsem tady k užitku, tak zůstávám.“ Pronesl odhodlaně a na Berica se usmál. Snad v něm chtěl zahlédnout alespoň záblesk hrdosti. Přijít o otce byla pro Edrica rána. Podvědomě si Bericem otce vynahrazoval. Lord Dayne na svého syna nikdy nebyl hrdý a pokud ano, tak to neřekl nahlas.

„Ale já nepotřebuji Citadelu. Citadela naučí jen teoretické znalosti, já se mám naučit ty praktické. Mám se naučit, o čem život vlastně je. Na to jste vy dva nejlepší učitelé, ne?“ přeměřil si pohledem Thorose i Berica. „Opravdu tento osud volím.“ Myslel to smrtelně vážně, ale pronesl to poněkud rezignovaně. Však, neměl ani na vybranou. Musel se stát mužem, jakým je třeba být.

Dál jim nevěnuje pozornost, jen opět tiše naslouchá, kdyby ho bylo potřeba. Nezapojoval se do tohoto rozhovoru. Opravdu je lepší mlčet. Jen při poznámce Thorose k němu koukl a chvilku netušil, jak reagovat. Když se rozesmáli ostatní, jen mu také koutky zacukaly v úsměv. „Kdepak já.“ Mávl nad tím rukou. Ovšem stačil by náznak a už by Thorosovi s největší pravděpodobností běžel pro další víno. Dle jeho další činnosti ale již nebude třeba. Automaticky si poposedl blíže k Bericovi, teď když se měl Thoros k odchodu.

V tichosti ho poslouchal, ani nemukl. Osud dětí princezny Elii a jí samotné byl známý všem, i těm, kteří v těch dobách ještě nežili. Jeho rod bojoval na Robertově straně, odpřísáhl mu věrnost a dokonce i nyní jej považoval za svého krále, přesto nikdy neschvaloval, jak Robert ... odměnil Tywina Lannistera za ten zrůdný čin. Aerys byl monstrum, taktéž i ti, co jej poslouchali. Ale Rhaegar byl pouhý zamilovaný blázen a jeho rodina nešťastnými obětmi. Spousta lidí následovala své srdce a v jistých situacích to nebyla nejlepší volba. Znal Roberta a věděl, jaký dokáže být. Pokud mu bylo sebráno něco, co chtěl, stalo se z něj rozzuřené dítě, které kopalo kolem sebe a šlo si svou hračku vybojovat zpět. Nemohl vědět, zda jeho city k Lyanně byly pravdivé, či si je jen namlouval, ale princezna a její děti se neprovinili ničím, za co by je směl nenávidět. Vskutku ho udivilo, když mu Gerold Dayne poslal Edrica jako panoše. Muži, který bojoval na opačné straně než oni. Nikdy nezjistil pohnutky toho muže, ale byl za Neda rád.
Při posledním zamumlání si uvědomil, že přestal svého drahého panoše vnímat. Až příliš utonul ve vzpomínkách a názorech, od kterých neupustil.
"Děkuji, Nede," když už jej nevnímal, musel mu aspoň poděkovat za to něco, co neposlouchal. Pro dnešní den byl docela unavený. Navíc vědomí, že Starý lev poslal další vojáky mu nijak neulehčovala. Ale budou i nadále bránit lid říčních krajin, dokud jim Pán nepoví jinak. A dle Thorose se k tomu jinak stále nedostali.
"Kdeže, Nede, tenhle krkoun by se v životě o víno nepodělil. Jen před tebou předstírá hodného plešatého strýčka," musel se tiše zasmát té představě, jak se každý den Thoros s chutí dělí o své zásoby vína s mladým panošem nebo kýmkoliv, zvláště, když tohodle moku nebude dostatku navždy. Aby jej jednou nepotkal osud, kdy se bude muset přeorientovat na vodu z řeky. Po takovém extrémním zatížení by přišel o svého kněze. A to by stačilo tak málo.
Přivřel oko, když Thoros připomněl jeho nezdar na turnaji. Ne že by si ho nějak zvlášť vybavoval, vlastně si jej pamatoval jen díky opilcovu neustálému připomínání.
"S mým sedlem nic nebylo, ale když jsem viděl, jak mácháš s tím dřevcem ze strany na stranu jako kuchařka, která rozzuřeně mává vařečkou, musel jsem se nechat jakoby shodit, aby jsi mi tím kusem dřeva nevypíchl oko!" poklepal si na to, které mu chybělo, jako by tím chtěl říct, že je radši, když mu do něj byla vražena lannisterská dýka než dřevec plamenného kněze. Nerad by si z důlku vytahoval kusy třísek, navíc v takovém případě by již neměl oko ani jedno a nebyl ještě dostatečně připraven na plnou nevidomost. Po takové zkušenosti by zneužíval Neda ještě více než nyní.
Na následující slova Thorosova nedokázal najít odpověď. Stejně jako on se zahleděl do plamenů. Jako by se nedokázali rozhodovat sami za sebe. Do plamenů zírali častěji než do tváří lannisterských vojsk. Zoufale a bez odpovědí na otázky.
"Copak Gerold zažil to, co ty? Hnal se on do do jasné pasti a vyvázl z ní živ, aby poznal skutečnou pravdu a skutečnou víru? Žil on snad v jeskyni, přežíval na to, co si musel těžce vydobít? Chránil lidi, které neznal, kteří ani nepatřili do jeho kraje? Umíš a znáš toho více než on kdy bude moci spatřit. Žije na hradě, každý den má teplou večeři, spí v měkké posteli. Nepoznal život a tudíž je jeho názor stejně důležitý jako názor Lannistera," možná byl vůči Geroldovi předpojatý, ale mohl si ve své paranoiie opět vydobít další představu o dalším převratu. S Larsem učinil chybu, ale dobří koně se vždy vracejí.
Nepatrně se pousmál nad dalším Edricovým výrokem, ale byl v tom spíše smutek než pýcha. Byl tak mladý a naivní. Měl se učit tomu, jak být dobrým lordem, ne tu hnít s nimi.
Znovu se donutil k úsměvu, když Thoros okatě obvinil Neda z vypití jeho vzácného vína. Bratrstvo z toho vtipu bylo unešené, ale už se pomalu ploužili na kutě, taktéž jako jeho oblíbený opilec.
"Nemyslím si, jen běž v klidu snít o nekonečné zásobě vína a ženách lehkých mravů," s potutelným úsměvem se s ním rozloučil. Sám by také šel spát, ale nějak se k tomu neměl. Místo toho dál pozoroval plameny, aniž by postřehl, že Ned zůstal.

Následující den...

Thoros se vzbudí na svém starém rudém plášti, který si už před nějakou dobou vzal od jednoho Lannisterského vojáka. Netušil, proč si ten plᚍ nechal. Možná mu připomínal časy, kdy i on sám mohl nosit rudou a byl na ni aspoň trochu hrdý. Ačkoliv už odmala byl konec konců neposlušný zmetek, se kterým museli mít kněží neustále nějaké potíže. Ovšem na co to sakra nyní myslí. Ruka mu automatikcy vystřelila k místu, kde si odkládá čutoru. KDyž ji chytil, vzal si ji k sobě a chtěl uhasit opilecké sucho v puse dalším alkoholem. Když však zjistil, že vyteklo pouze pár kapek již trochu jetého vína, ihned se probral. Několikrát si protřel oči a potom si s hlasitým křupnutím protáhl záda. Nedalo se mluvit o žádné bolesti hlavy, cítil se skvěle. Asi si už opravdu vytvořil snad nějakou imunitu proti alkoholu. "Snad jsem neprospal dva dny? Všichni ještě vypadají mrtví." Pronesl si tak pro sebe, zvedl se a sroloval plášť, který si odložil vedle své dřevěné truhly, obsahující jeho poklady z minulosti a budiž.. I tajné zásoby pro horší časy. Když byl na nohách, vydal se ven z jeskyně...

Ranní paprsky slunce mu přímo vrazily pěstí do očí, proto si musel za pomoci ruky utvořit kryt před přímým slunečním světlem. Hlava ho třeštila jako bláznivá. A každý pohled do slunce vyvolal nový tlak v hlavě. Spaní v jeskyni je opravdu na jednu stranu dost nanic. Došel nějakým zázrakem až k nejbližšímu zdroji vody v okolí. Nabral si do spojených dlaní vodu a začal si umývat obličej a také trochu vody i nabral do úst, propláchl si je a nakonec si dal i několik loků, aby se zbavil všemožných pachutí v puse. NAjednou na něj dolehlo to, co vše vypil minulou noc, tudíž musel urgentně za nejbližší strom, kde si stáhl gaťata a vykonal potřebu. KDyž bylo dílo dokonáno, vrátil se zpět do jeskyně už trochu svěží. Při odchodu jenom jednoduše zasalutoval hlídce za pomoci dvou prstů a vstoupil do jeskyně...

Všude se ještě váleli oběti včerejšího večera, umrtvené tvrdým spánkem opilých vojáků. I kdydy do nich snad někdo kopl, spali by dál. Na táhl se pro nejbližší čutoru s vínem, ochutnal a když zjistil, že to půjde pít, čutoru si přivlastnil. Sáhl do brašen se zásobami, vytáhl si kousek chleba a začal okusovat tvrdou kůrku, aby si měkký, ovšem ne zas tak měkký, vnitřek nechal pro sebe. Pozoroval skolené Bratrstvo bez praporů a musel se nad tímto pohledem zasmát. Přemýšlel nad tím, co se včera řešilo a hlavně nad tím, co by se mělo dít. Ano.. Když není opilý, začíná myslet a to nikdy nedopadá dobře. Uhlíky v ohništi pořád vypouštěly aspoň minimální teplo, ovšem po ohni už nebyli ani stopy... "Dej mi znamení a vydám se hned kam bude třeba..." POmodlil se sám pro sebe a potom už jen vysedával.

Když se začínalo probouzet více lidí, opustil již jeskyni, dokud okradený muž nepřijde na to, že jeho čutoru má kněz. I když podezření by stejně jako na prvního přišlo na něj. Došel ke svým věcem. Nasadil si kroužkovou zbroj, kterou si překryl lehkým plátěným pláštěm, uvázal si šňůru, sloužící jako pásek k plášti, kolem pasu tak, aby vynikla spona rudého kněze. Vlasy si smotal do zvláštního drdolu, pověsil si na pásek čutoru a hned vedle olej a potom jenom vzal meč ukrytý v pochvě a vydal se opět na denní světlo. JEdnomu z mužů pověděl, ať vzkáží Nedovi nebo Bericovi, že si vezme koně a 10 mužů a pojedou obhlédnout okolí, jestli je všude klid. Voják pouze přikývl a Thoros se tedy vydal ke koním. Cestou ukazoval na vytipované vojáky o kterých věděl, že jsou zdatnými jezdci i bojovníky. Muži nepotřebovali rozkaz. I přes knězovu opilost tu byl jistým způsobem autoritou a hlavně tím, kdo je vede cestou temnoty pomocí očišťujícího ohně Pána Světla. Takto došli až ke stájím. Každý z mužů si osedlal koně a vzal si maličkou zásobu potravin a vody. Když byli všichni v sedle, nebyl důvod se dále zdržovat... "4 jezdci se mnou a zbytek pojede přesně opačným směrem. Až se setkáme, sdělíme si,
co jsme viděli. Držte se maximálně 900 stop od tábora. Každou podezřelou věc ohlaste, posílejte nejlépe vždy jezdce se zprávami po dvou. Postupy znáte. Nechť vás provází světlo a moudrost Pána Světla, bratři... A přivede vás zpět domů. Neboť noc je temná a plná hrůz." Poslední větu zopakovali všichni jezdci, kteří se vydali s knězem a přáli tak i jemu mnoho zdaru na cestě.

Poslouchal Berica s Thorosem, dokud bylo o čem. Postupně obracel hlavu k tomu, kdo zrovna mluvil a přemýšlel tiše, co by pro ně mohl udělat. Měl to zkrátka pořád v hlavě a svoje povinnosti coby panoš asi ještě nějakou dobu nevyžene. Měl volnost, ale zatím jí nehodlal využívat. Beric ho potřeboval, nebo si to alespoň Ned stále namlouval. Chtěl být někomu k užitku. Po rozhovoru s Geroldem, bylo to poslední na světě, co by chtěl, aby byl k ničemu. Nechtěl být jen prázdná existence. A pokud může přispět jen maličkostí v podobě dolévání vína, pak je pro.

Při zmínce o tom, že by snad byl Beric slepí definitivně, mírně se Ned zamračil. Asi by se nikdy nedostal do Bratrstva. S takovou by musel Berica vzít zpátky na jeho hrad a tam se o něj starat. Kdo by šel do čela jejich seskupení? Ujal by se snad vedení Thoros? A nevedl by muže jen k vínu a ženám? Při představě tak zdevastovaného Berica jej snad i píchlo u srdce. Každý jeho konec byl děsivý a mohl být poslední a představa, že by mu bylo tolik ublíženo Edrica také bolela. Až moc si na svého pána zvykl. Však k němu přišel jako odkopnuté štěně. Přišel o Dreye. Prostě zmizel, bez jediného slovíčka, bez zprávy… ticho. Slehla se po něm zem. Gerold ho poslal za lordem Dondarrionem a měl se učit. Opravu jak štěně, které přilezlo za novým pánem a doufalo, že se ho někdo ujme. Přivykl si a opouštět pána by mu teď šlo jen velmi těžko. Edric měl tendence přilnout k někomu. Smrt otce pro něj byl velký zásah, se kterým se musel vyrovnat. Tehdy mu pomáhal Drey. Když přišel o Dreye naopak, potřeboval někoho dalšího, kdo mu pomůže a zbylo to na Berica. Ned nepotřeboval utěšovat jako dítě, stačilo mu, že tu pro někoho byl. Mohl pomoci, mohl se někde realizovat. Zůstat v sídle, nejspíš by se utrápil vlastními myšlenkami. Bez ohledu na to, jaký Gerold byl, pravda byla, že z Neda musel vyrůst muž. Byl pořád až moc něžný, nevinný, světa neznalý. S takovou by si Hvězdopad nemusel udržet. Hodný lord je sen mnoha lidí, ale také mnoho lidí dokáže takové povahy snadno zneužít.

„Nemám tušení, co Gerold zažil a co ne.“ Pokrčil rameny. „Ale tváří se, jakoby toho zažil víc. Jak tvrdí, on vyrostl v muže, jak má být a je řada na mě.“ Vysvětloval nevinně. „Přirovnal bys ho k Lannisterům?“ povytáhl obočí a chvilku Berica pozoroval. Smutné na tom všem bylo, že Ned by si snad ani nevšiml, že s ním měl Gerold špatné úmysly. To všechno v něm začalo hlodat až díky Bratrstvu. Ještě nepomyslel na to, že se jej chce opatrovník zbavit, ale byla otázka času, než si to mladík uvědomí. Byl poslán na sebevražednou misi. Prvně sloužit někomu, proti komu rod Dayne bojoval. To by bylo pro mnohé dostatečně potupné. Teď dokonce bojoval za lidi a mohl umřít kdykoliv. Pochyboval, že by se pro něho Pán světla smiloval a oživil ho stejně, jako oživuje jejich vůdce.

Pozoroval pak Thorose jak se rozhodl uložit ke spánku. Nebyl jediný, většina mužů v jeskyni se rozhodla jít spát. Edric ale ještě ne. Zvedl se a začal poklízet. Jak jen to zrovna v jeskyni jde. Tiše našlapoval a uklízel poháry, čutory a víno. Všechno dával na hromadu, aby se to nějak utřídilo. Vyrazil i ven. Podívat se na muže, kteří zrovna drželi stráž. Optal se, zda něco nepotřebují a zase se vrátil. Přiložil několik polen do ohně a pak se usadil zpátky k Bericovi. Chvíli ho mlčky pozoroval. Jen hleděl a čekal rozkaz, nebo zda si pán půjde lehnout. Beric se ale k ničemu neměl. Věděl o něm vůbec? „Není něco potřeba? Nemám jít držet hlídku? Necítím se unavený.“ Vysvětlil. Nechtěl svůj čas mrhat, pokud jej mohl rozumně využít.

"Zní jako já před několika měsíci," lehce se nad tím pousměje. Jenže úsměv zase opadne, když zmíní Lannistery. On se před svým znovuzrozením choval jako úplný idiot. Měl hlavu v oblacích, myslel si, že zvládne vše, co si usmyslí a že vše zná nejlépe. Svět mu padal k nohám, byl středobodem vesmíru. Nikdy nezjistil, proč zrovna jeho vybral lord Stark k tak závažnému úkolu, jež měl být brán dokonale vážně. Nejspíše muselo dojít k pomatení smyslů či lord Eddard nikdy nezjistil, jaký tehdy býval. Nebo si jej Pán Světla vybral dříve než mezi prachem a krví. Viděl tu změnu, kterou podstoupí v jeho světle? Samozřejmě, přeci jen je to všemocná bytost, jež jej již šestkrát přivedla k životu. Ale nikdy mu neprozradil proč? V čem byl výjimečný? Čím prospěšný? Jiní lidé mohli něco změnit. I když jej zrovna žádní nenapadali. Paměť byla stejně prázdná jako okolní lesy, co se zvěře týkalo. Ale musel se vrátit k Nedově otázce. Nehodlal se přirovnávat ke Geroldovi, u něj cítil vedlejší úmysly. Podstrčit svého svěřence do rukou někoho, jehož rod stál na opačné straně jejich rodu, bylo velmi riskantní a nebezpečné. Jakoby doufal, že se Edric ztratí a on získá vše, co mu mělo po právu náležet.
"K Lannisterům? ... ne," odpoví po delším tichu. Nechtěl Nedovi vsoukat brouka do hlavy, tudíž se rozhodl zalhat. ..."Je to jen arogantní chlap, který nezažil pravý život," lehce mávne rukou a na svého panoše se pousměje. Nechtěl ho děsit pravdou. Nemusela to být ani pravda, ať Gerolda hnaly jakékoliv pohnutky, on nemohl znát pravou příčinu. Pro něj to znělo hamižně. Manipulativně. Ale nehodlal svými bludy trápit Nedovu hlavu. Chtěl, aby se vrátil do svého domova beze strachu a bez paranoidních představ. Chtěl, aby to přežil, měl ženu a děti. Pokračoval v odkazu svého rodu a zemřel starý a šťastný. Krásný sen, ale byl jeho. Nebyl Neda. Ten chtěl zůstat s ním, stát po jeho boku a následovat jej, kam by je Pán Světla zavedl. Naivní dítě. Mohl tak snadno umřít. A jeho by Pán zpět nepřivedl.
Thoros ulehl ke spánku a za ním pomalu následoval zbytek kromě několika, jež si v koutě tiše šepotali a dalších nebožáků, kteří museli držet hlídku. Edrica zaregistroval až když se vedle něj pohnul a někam se vydal. Nevěřícně nad ním zavrtí hlavou. Ten kluk nikdy neměl dost. Nezastavil se, neodpočinul si. Docela jej tím trápil, ale nemohl mu vyčítat snahu něco dělat. Když už jej nepouštěl proti Lannisterům, musel nějak vypustit energii. Ale bylo načase, aby ho přestal chránit jako opičí matka. Musel roztáhnout křídla a vzletět.
"Jak jsi na to dobře s bojem?" místo, aby odpověděl na jeho otázky, položí mu svou vlastní. Něco jej napadlo. Taktéž jako Ned se necítil unavený a hodlal čas do úsvitu využít důmyslněji než celý svůj život.

„On o sobě tvrdí, že je neohrožený hrdina. Rytíř. A jak by rytíř nemohl zažít pravý život?“ Nadhodil jen tak řečnicky. Jeho zkreslená představa o životě mohla jiným připadat vskutku komická. Dle Nedova nahlížení na svět, nemohl být žádný rytíř nečestný. Viděl všechny moc kladně, nebo tomu tak dříve bylo. Čím více poslouchal bratrstvo a sledoval boj s Lannistery, tím více chápal, že ne všechny jeho představy o fungování světa jsou pravdivé.

Seděl u Berica a očekával odpovědi, těch se ale nedočkal. Místo toho se jeho společník ptal jeho. „Asi dobře. Řekl bych, že jsem docela průměrný.“ Pokrčil rameny. Otázka jej překvapila. Díky Arthurovi měla většina lidí tendenci předpokládat, že všichni muži z rodu Dayne jsou skvostnými šermíři. Pravda to ale nebyla. Arthur byl v tomto nepřekonatelný. Nejen že to byl muž neskutečného talentu, všechno co uměl, si navíc vydřel úsilím a tréninkem. Talent není všechno, pokud člověk netrénuje, nedokáže se nikdy posunovat dál. Naopak, člověk bez talentu nebude nikdy tak dobrý jako osoba, která ho má.

Teď zpětně dokázal pochopit otcovi nároky. Edricovi vždy chyběla motivace k tomu, aby chtěl bojovat. Nebyl neschopný, talent měl, jen ho to nebavilo. Nechtěl se boji věnovat, raději si chtěl číst, nebo psát poezii. Nedivil se, že to otci dělalo vrásky na čele. Motivace přišla až s Dreyem. První roky byly šílené. Tolik modřin, naraženin a kdo ví čeho ještě. Drey rozhodně nebyl mírný učitel. Výsledek se ale dostavil. Edric nikdy nepřilnul k meči jako jiní bojovníci. Klidně si mohl přivlastnit Úsvit. Byl poslední přímý mužský potomek v rodině, nikdo by mu nemohl zakázat si ho vzít. Byla by to čest. Pro Neda ale bude Úsvit vždy patřit Arthurovi a na Hvězdopadu bude mít své čestné místo. Pokud by kdy chtěl vlastní meč, dal by mu také vlastní jméno.

Díky výcviku, který dostal, šermoval Ned skutečně dobře. Ovšem jeho bojový styl tíhl k něčemu docela jinému. Tak jako spousta jiných válečníků v Dorne i on tíhl ke kopí. Byla to pro něho efektivnější zbraň a lépe se s ní oháněl. Ned je hubený kluk, určitě žádný osvalený obr, proto i s kopím dokázal využívat svou mrštnost. Stačilo pár rychlých a šikovných pohybů a protivník padl k zemi. Alespoň osobně přišlo Nedovi daleko těžší vykrýt útok kopí než útok meče. Stačilo špatně blokovat zbraň a útočník měl šanci bodnout takřka kamkoliv. Navíc kopí udržovalo bojovníka stále v bezpečné vzdálenosti. Od myšlenek se zadíval na stěnu, kde jeho kopí stálo opřené. Dlouho tu u sebe nosil jen meč, až nedávno se mu podařilo sebrat kopí jednomu mrtvému Lannisterkému vojákovi. Jemu už bylo k ničemu, Ned mohl pokračovat. Věděl, že pokud se kdy vrátí na Hvězdopad, pořídí si jedno speciální. Bude efektivní i pěkné na pohled. Sice pochyboval, že by kdy vyhledával boj úmyslně, ale kdyby mělo k něčemu dojít, přeci jen ješitně zatoužil mít svou zbraň.

„Delší dobu jsem ale nebojoval.“ Připomněl se. Bylo to jako jízda na koni, to se zkrátka nezapomíná. Přesto si všiml, že ho Beric během bojů drží vzadu, a nebo celkově projevuje snahu, aby se mladý chlapec na bojišti ani neobjevil. Nepřipadalo mu to fér. Chtěl pomáhat. Vzadu byl k ničemu. Otočil pak hlavu k Bericovi. V jeho očích se až zrcadlilo, že si přeje zažít nějakou akci. Prosba o to, aby jej pustil do skutečného boje.

"Myslíš, že každý je to, co o sobě tvrdí? Kdybych ti nyní pověděl, že jsem ošklivý troll, který si rád dopřává děťátka k večeři, též by jsi mi uvěřil?" s milým úsměvem mu odpoví na jeho řečnickou otázku. V jistém směru Ned zůstal stále chlapcem. Něco z jeho dětských let nepošpinila ta krutá válka, jež začala pomalu před Robertovou smrtí. Z jedné strany byl rád, stále mohl být zachráněn, stále mohl žít beztarostný život lorda, jež nemusí prolít cizí krev. Na druhou stranu se obával, že by té naivity mohl stále někdo využívat. O bratry se nebál, ale lannisterští vojáci dokázali být velmi přesvědčivý herci. Mohli by chlapce ošálit nebo jej unést a on by se nezvládl poslechnout hlas rozumu, aby se pro něj nevypravil. Nemohl lhát o tom, že se Edric pro něj stal synem, kterého nikdy mít nebude. Byl vůči němu až příliš ochranářský. Musel to změnit, pokud se o sebe má v budoucím životě též postarat sám.
"Takže nejspíše stejně jako chlapci ve tvém věku," vstal ze svého místa a krátce jej obešel. Nikdy jej nenapadlo srovnávat jej s Arthurem. Ten byl pouze jeden a o svůj post se zasloužil pílí a neustálým tréninkem. Talent měl, ale ten musel vypilovat do těch nejlepších výšin. A i ti nejlepší mohou padnout stejně jako ti nejhorší.
Nebojoval stejnými zbraněmi jako Dornové, nemohl si nevšimnout dne, kdy Ned sebral jednomu z padlých vojáků kopí. Ne každému sedl meč, byla to univerzální zbraň, přesto se mnozí uchylovali k jiným. Ti se silou se mohli ohánět sekerou či kladivem a ti, jež byli obratní tančili ve svém rytmu s kopím. Byli tu i tací, kteří se nepouštěli do blízkého styku, kterým lépe šel boj na dálku a přesnost u nich měla prim. Mnohé takové měl v Bratrstvu. Lehčí to bylo s těmi, kteří věděli, co je jejich životní zbraní, horší to bylo se sedláky a vesničany, kteří se k nim připojili. Nejlépe jim to šlo s montykami a vidlemi, ale neměl příliš valné mínění o dřevěné konstrukci, která se dala lehce zlomit.
"Je načase, aby sis to připomněl," pohlédl do chlapcových v očích, v kterých se zrcadlilo jasné odhodlání. ..."Je načase, abych tě přestal držet zkrátka, ale nejdřív mi budeš muset dokázat, že jsi připraven."
Odvrátí se od něj a přejde ke svému místu, z nějž sebere svůj meč. Žádné cvičné tu neměl, navíc Ned žádné cvičné již nepotřeboval. Musel se naučit zacházet s pravou ocelí, pokud chtěl do pravého boje.
"Neber do rukou to, s čím se ti nebojuje dobře. Tvá zbraň se musí stát součástí tvé paže a s tou se musíš sjednotit," lehce jej popostrčí k tomu, aby si zvolil to v čem bude nejlepší. Nechá Neda si to promyslet a zatím vyleze z jeskyně. Pozdraví se s hlídkou krátkým pokývnutím hlavy a vyčká opodál na svého přijatého syna s jasnou nejistotou. Ale pokud Pán Světla rozhodne, že je připraven, nemůže mu bránit v rozletu.

Jen se k Bericovi zadíval a povytáhl pravý koutek nahoru. Uvědomil si, jak hrozně hloupě to asi muselo znít, když mu to Beric vysvětloval takto. „Každý ne.“ Zavrtěl hlavou. „Rodina by si ale lhát neměla.“ Dodal opravdu tiše. Mnul si ruce, pohrával si s prsty a nepřítomně hleděl před sebe, než přikývl na další větu. „Nejspíš.“ Usmál se a postavil na nohy. Upravil si vestu i kabátec, do kterého byl oblečen. Byl rád, že si může připomenout boj. Zalila jej vlna nadšení. „Dokážu ti, že bojovat umím.“ Přikývl odhodlaně. Udělal pár kroků za Bericem, ale pak se zastavil. Sledoval ho jak bere svůj meč a v ten moment znejistil. Hlavou se mu prohnalo mnoho myšlenek. Nedokázal si ujasnit, jakou zbraň chce proti příteli použít. S kopím si připadal dobrý, nejlepší ze všech možných kombinací. Věděl kam bodnout, kde zasáhnout. Protivníka ochromil a přišla rychlá smrt. On ale Berica přeci nechtěl zranit. Dlouho by si vyčítal jakékoliv zranění proti svému druhovy, a nikdy by si neodpustil, kdyby snad přítele smrtelně ranil. Hrůza jen na to pomyslet a proto to raději rychle vyhnal z hlavinky.

Pro co se měl tedy rozhodnout? Kopí, se kterým si byl jistý, ale věděl, že by mohl Berica ohrozit? Či snad raději meč, který by reálně využil jen málokdy, ale proti Bericovi mu to přišlo jako férovější zbraň. Byli to podivné myšlenkové pochody, které se seběhly rychle. Pravda ale byla taková, že pokud sáhne po meči, nebude tak dobrý, jak by si přál. Beric by viděl, že chlapec potřebuje ještě potrénovat, hrozil fakt, že by jej mezi Lannistery nepustil. To nemohl Ned dovolit, a proto s jistou dávkou pochyb vyrazil ke svému kopí. Bylo opřené o chladnou skalní stěnu u jeho věcí. Sundal si plášť, který měl na sobě, aby mu nebyla zima. Úhledně jej složit a uložil do jedné z brašen, kterou vlastnil. Manýry lorda mu zjevně nikdo jen tak neodpáře. Celkově svým zjevem se do Bratrstva hodil asi nejméně. Většina mužů byla zarostlá, neupravená, špinavá. Mnozí z mužů měli četné rány, jizvy či se ve tváři zrcadlily roky, které po světě prochodili. Edric ale ne. Byť byl u Bratrstva od úplného začátku, docela nezapadal. Pokud kdy nějaká žena snila o zbojníkovi, pak Ned byl takovým romantickým hrdinou. Ovšem i on si prošel tím ošklivým, zarostlým, neupraveným obdobím. Bylo to v době, kdy se Bratrstvu nedařilo. Jejich život byl o schovávání a přežívání. Ona situace nebyla nyní o nic lepší, ale už se naučili fungovat, jak bylo potřeba. Měli podporu lidí a dařilo se jim. Tehdy ale i Ned chodil velmi zanedbaný. Husté vousy, pocuchané vlasy, které mu trčely na všechny strany. Jak ubohý pohled. Jakýkoliv šarm se z chlapce vytratil a plnovous mu jen nepěkně přidával na věku. Edric si to ani neuvědomoval, ovšem když se pak viděl, nemohl uvěřit vlastním očím, že se dívá skutečně na sebe. Od té doby na svůj vzhled dbal, jak to jen šlo. Vlasy nosil upravené v rámci možností, strniště se už nikdy neproměnilo v onen ošklivý vous.

Zrovna když ukládal plášť, narazil na zápisník, který už dlouho nevytáhl. Sehnal ho docela náhodou i s uhlem, aby si mohl kreslit. Nemohl moc často, ale někdy si čas najít musel. Prázdné stránky začal pomalu zaplňovat. Kreslil krásně, měl dar zachytil reálnou podobu věcí. Ale nejraději ze všeho kreslil lidi. Na několika stránkách byly dívky z Řekotočí, nechyběla ani podobizna Berica, Thorose nebo Anguye. Tyhle ale mohl kreslit jedině, pokud hodně přemýšleli a nevěnovali mu pozornost, nebo pokud spali a neměli ani tušení. Rozevřel jednu dvojstránku, kde se nacházelo několik vyobrazení jedné osoby. Kreslil zpaměti. Netušil ani trochu, zda pořád vypadá tak, jak si jej pamatuje. Zda si jej vůbec pamatuje dobře a zda si už jeho podobu nenalhává. Kreslil ho rád, nejraději ze všech. Poslední dobou ale spolu s kreslením jeho tváře přicházely melancholické nálady. Proto ustal a zaměřil se na kreslení jiných. Teď ale nebyl čas, aby takto přemýšlel. Zápisník uschoval. Vzal kopí a vyrazil ven za Bericem. „Nechci tě zranit. Budeš na sebe opatrný, že ano?“ ujišťoval se raději. Chvilku se procházel kolem Berica, aby si ujasnil terén, připravil se.

Nijak nereagoval na Nedovo tiché mumlání. Nemyslel si, že by ta věta patřila jemu. Nechal jí tomu malému chlapci, který jej převyšoval o dobrých pár stop. Když jej přijal z Hvězdopadu jako svého panoše, stále mu ještě slušně mohl hledět do očí. Ale stačilo dalších pár měsíců a malý Ned se vytáhl do vysokého Neda. On již nemohl využívat žádného přídomku "malý". Znělo by to z jeho úst velice vtipně, zvláště když se řadil k jedním z nejmenších z Bratrstva. I Thoros jej převyšoval, i když ten si z čistě podivné slušnosti vždy stoupal tak, aby to nebylo vidět. Na to, že jej s chutí trápil, jak mohl, v tomhle ohledu si nejspíše nechával vrátka otevřená až mu dojdou veškeré rýpavé řeči. Zatím se stále bavil svou mistrovskou výhrou na turnaji. Přitom pomyšlení jej div opět nezabolel zadek. Bylo to tuze zvláštní. Nedokázal si vzpomenout na otcovo jméno, tvář Allyrie Dayne ani na to, kdo ho pasoval na rytíře. Ale to, že jej opilý kněz vyhodil ze sedla, div že se mu brnění nezarazilo do zadnice, to si vybavoval ještě dosti živě. Potupa a bolest se zřejmě z paměti dostávalo hůře jak pýcha a náklonnost. Mohl se kdykoliv Neda zeptat na jeho tetu, ale nechtěl přiznat, že si nevybavuje tvář, vůni ani hlas ženy, jež si měl vzít. Styděl se za mnohé výpadky, ale tenhle ... ten jej sžíral snad nejvíce. To ani netušil, zda k ní někdy zaplál láskou či snad šlo o pouhé zatmění smyslů. Veškeré úvahy, myšlenky i vzpomínky ohledně Allyrie bledly rychleji jak jiné. Mohlo to mít svůj význam. Pán Světla se mu tímto mohl snažit něco říci. A až nastane den, kdy si nebude pamatovat zhola nic, to bude den, kdy bude jeho cesta u konce.
Přestože během několika měsíců zemřel celkem šestkrát, obával se smrti. Viděl, co je po ní a nevěděl, jak by si s tím poradil na věčné časy. Sedmicípá hvězda, kniha, s kterou byl vychováván, kázala o sedmi nebích a sedmi peklech. Ale neexistovalo ani jedno z toho. Vše to byl pouhý výplod něčí fantazie. Po smrti nebylo nic.
"Věřím, že ano," koutky mu vyjely výš do přátelského úsměvu než jej ponechal jeho vlastní volbě, zatímco se pokoušel vyhnat dotěrné myšlenky z hlavy. Při boji chtěl mít čistou hlavu. Hodlal Edrica něco naučit. Chtěl si být jistý, že jej může s klidným srdcem pustit tam, kam si hoch přál. Na bitevní pole. Potom, co spatří, si uvědomí, že žádná hrdost, čest ani dobro se v soubojích nenalézá. Pouze bolest, utrpení a strach. Následované smrtí, jež vždy někoho čeká. A tam chtěl vypustit svého chlapce. Musel se s tím smířit, ale dokud nebude Ned připraven, nepustí jej. Tohle bude jeho šance dokázat, co v něm je. Prakticky jej nikdy pořádně nepozoroval při trénincích. Před znovuzrozením Edricovi příliš pozornosti nevěnoval a nyní ... o něj měl obavy, jako by se jednalo o jeho vlastního syna. Svým způsobem jej za něj považoval. Věděl, že jeho úděl skončí s bitvou a údělem, jež je čeká. Tudíž nebude mít ani možnost splodit vlastního potomka. Ned bude to jediné, co po něm zbude.
Mečem několikrát protnul vzduch a s otočkou se obrátil na chlapce. Jeho slova mu na tváři vyvolala úsměv.
"Pokusím se. Nehodlám umřít dvakrát za den. Navíc, pochybuji, že by se tomu lenochovi kvůli dalšímu oživování chtělo vstávat," hodlal nadlehčit situaci, aby se Ned zbytečně neobával. Navíc, nemínil mu dát nic zadarmo. Musel si být jist.

„Nezabil bych tě.“ Vyhrkl chlapec rychle. Taková myšlenka byla hrozná. Pokud by se něco stalo Bericovi Nedovou rukou, bral by to jako zradu. Velké zklamání. Ano, Beric byl dobrý bojovník, Ned se s ním zkušenostmi nemohl měřit ani omylem. Porazit takového bojovníka, aniž by se sám nechal, bude považováno úspěch. Ovšem, pro něj by to byl přesný opak. Ublížit někomu tak blízkému, by nebohého chlapce uvrhlo do depresivních pocitů. Něco jiného je ukončit život muži, který vás chce zabít. Zbavit se Lannistera, který škodí, Ublížit ale blízkému příteli je něco, co si ponesete v srdci po zbytek života. Ani nevěděl proč, ale najednou mu projelo hlavou několik nepěkných vzpomínek. Na to, když prvně viděl mrtvá těla lidí, které po sobě Hora a jeho tlupa zanechala. Hrůzný pohled pro chlapce, který do té doby nepřišel k ničemu, co by onu spoušť jen vzdáleně připomínalo. A pak jeho první protivník, kterého zabil. Sotva o pár let starší kluk. Ned věděl, že nikdy nezapomene na jeho oči. Ty oči, které ho sledovaly ve chvíli, kdy ukončil jeho život. Nejednou ho přišly strašit do snu. To jsou ale věci, se kterými se člověk vypořádá. Potlačí je, nebo zapomene. Jen čas od času se tyto skutečnosti vynoří, aby připomněly, že existují.

Ještě naposledy zalitoval, že si místo kopí nevzal meč. Pak ale svou zbraň pevněji sevřel. Pochopil, že jeho učitel čeká na první výpad. Čekal, že udělá chybu? Na to byl až moc poučen. Kolikrát jeho první výpad skončil vyválením se v prachu. Jeho poslední učitel byl v tomhle nelítostný. Ned mohl být rád, že měli pouze cvičné meče, i tak se modřinám nevyhnul. Z tréninku chodil zřezaný jak pes. Hlavně z těch první, kdy si na něm učitel vybíjel vlastní škodolibost. Kolikrát žádal otce o jinou zbraň, ale ten si stál za tím, že jeho syn bude ovládat meč. Štěstí ale mladíkovi přálo, chlapec, který měl jeho učení na starost, později dovolil, aby se potají naučil ovládat i kopí.

Pomalu obcházel Berica. Nebylo dobře vidět, o to více se musel soustředit. Nohy pokládal přesně před sebe a kopí protočil v ruce. Byly znát pohyby tanečníka. Přemýšlel jak zaútočit, než se přeci jen rozhodl konat. Vyrazil kopím v před, ale místo toho, aby snad útočil na meč či tělo, zaútočil na nohy. Tak aby ho nebodl, ale povedlo se mu nohu podrazit. Pokud se podařilo, Beric by skončil na zemi. Ned by protočil kopí a přiložil mu hrot ke krku. Pokud ale takové štěstí neměl a Beric uskočil, či se vyhnul. Má Ned stále dost času zareagovat a možný útok vykrýt druhým koncem kopí.

"To jsem ti velmi vděčný," slabě se pousmál a odkráčel se připravit. Nemínil Neda šetřit. Chtěl, aby mu dokázal, že je připraven postavit se horší hrozbě než spálenému jídlu a to, že nevyčistí jeho zbroj. Což po něm ani již delší dobu nepožadoval, přesto tak chlapec činil. Nechtěl se zbavit starých návyků, ačkoliv byly v této jeskyni zbytečné. Ale proč by mu je odpíral. Zvláště pokud mu činily radost. Chtěl, aby se mohl později navrátit do svého původního života. Jen jej mrzelo, že tu nejspíše nebude, aby mu mohl pomoci se získáním jeho domova. Mohl tak učinit mnohem dříve, kdyby nebyl příliš zahleděný do sebe a svého způsobu života. Místo neustálých turnajů, lovení žen a chvástání se, se mohl zajímat o Nedův život a pomoci mu se všemi úskalími. Jak by pomáhal svému vlastnímu dítěti, kdyby nějaké měl. Prakticky mohl říci, že má. Edric se pro něj stal synem. To vysvětlovalo neustálou touhu jej chránit a nepouštět do žádných nebezpečí. Ale každé dítě jednou musí vyrůst a chlapec na to měl věk. Musel jej vypustit do světa. Nechat jej pomoci obyvatelům říčních krajin.
Sledoval jej, jak přichází s kopím v ruce. Musel souhlasně pokývnout hlavou. Cítil, že je Ned dosti nejistý s mečem. Byla hloupost jej nechávat používat něco, co pro něj nebylo stvořené. Dornové ovládaly kopí lépe než kdokoliv jiný a Edric je jistě nezahanbí. Natož aby zahanbil svého strýce Arthura. Statečný a velice schopný muž. Dokázal si představit, že by mohl chlapec kráčet v jeho stopách a vydobít rodu Dayne další slávu, jakožto i poctu, jež si zasloužili. Oni bojovali na straně v níž věřili, on bojoval na straně, na které být musel. Nikdy by se nepostavil na stranu Šíleného krále, ale nedokázal zapomenout na krutost s níž Lannisterové ukončili rod Targaryenů. Nikdy nebyl hrdý na to, že se svým rodem byl zapsán na stejné straně jako oni.
Ale dost bylo zamýšlení. Musel se soustředit na souboj. Samozřejmě během něho nemohl zemřít, jelikož když jednou Thoros usnul, ani válečná vřava jej neprobudila. Sic obavy neměl, nehodlal jednat zbrkle. Chtěl být pro Neda dobrým učitelem a nejspíše i vzorem. Pokud by chtěl.
Pomalými kroky se posouval do pravé strany. Vyčkával až Ned započne jejich duel. Bratři na stráži je se zájmem pozorovali. První výpad nebyl vůbec špatný. Dosti nečekaný, přesto stačil uskočit dozadu. Kdyby nebyl připraven na nečekané, válel by se mrtvý po zemi více než šestkrát.
"To nebylo vůbec špatné," prohlasil, když provedl vlastní výpad, který nebylo tak těžké vyblokovat. Zato jej zajímalo, jak si poradí s následujícím. Po vykrytí se zatočil do strany a plochou stranou sekl po Nedových zádech.