Game of Thrones
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Lokace: Řekotočí

+7
Dastan Allyrion
Gillanoir Thorne
Bartley Hill
Tiyery
Celaena Sardothien.
Dorien Renard
Valar
11 posters

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Willow Thu Oct 12, 2017 8:27 pm

Na Will nebyla znát nejistota, přestože vtrhla prakticky do válečné zóny. Na strach byla nezdravě hrdá, opravdu nehrozilo, že ve svém monologu zakolísá. Její maminka byla skvělá řečnice a jakkoli se Will povýšeně ušklíbala při každém vzpomenutí na tu nevděčnou semetriku, tyjátr se učila od skutečné bohyně a své sólo si patřičně užívala. Když už mezi ně vstoupila, zjevila se jako bohyně či hvězda, co sestoupila na zem, rozhodla se svému publiku vyjít vstříc. Těm ubožákům, kteří jí nesahali ani po kotníky. Ani jeden z nich. A jak mluvila, splétala slůvka, že tvořily pavučinu, na kterou se mouchy lepily, prohlížela si každého z nich jednotlivě. Všimla si ho. Balvana, který jí před časem pobláznil. Či snad ona jeho? Strýček Henry ji naučil, jak poznat muže, který jí podlehl. A tenhle? Neměl k tomu daleko. Will si ho vybavovala jen mlhavě, majetnické doteky, které si jí braly s pověstnou jižanskou dravostí. Tvrdý pohled, který zjihl díky jednomu jedinému něžnému pohledu. Chladnokrevný hulvát se z okouzlení nedostal, nemusel k ní ani promluvit, aby si uvědomovala pohled, který jí následuje, přestože její vlastní pozornost? Trvá sotva pár vteřin. Poté začne mapovat druhou skupinku. Modrému pohledu je opět vystaven vůdce, ač pohledný muž, který chtěl působit nepřístupně a bezpochyby jako ten pravý zlořád, který unáší ženy a znásilňuje děti, jelikož to zlořádi dělají, Will mu tu maškarádu nevěřila. Stačil němý náznak jeho směrem, jemný a nevinný úsměv, kterým ho uhranula tehdy a pomaloučké přejetí jednoho z dlouhých prstů přes krk. Mohlo jít o svůdné gesto, bezpochyby do něj vložila eleganci a určitou ladnost, která naprosto odporovala jejímu běžnému rychlému a energickému pohybu. Mohlo se to tak chápat nicméně toto nebylo nic jiného než varování… Varování, pokud se snad pokusí o odvetu za to, co se dělo posledně. Byly to dva… možná tři roky, ale Will nepatřila mezi osoby, na které by se dalo zapomenout. Ostatně, mladý lord pak vypadal jako chudáček čekající na zubatou.

Za svůj výkon je patřičně ohodnocena, provede úklonu, za níž by se nestyděla ani pouťová kejklířka, nožky jsou překříženy, tak, jak to vídáte u baletek, ručky drobně roztaženy, prsty se pohybují, jakoby bubnovala na neviditelný okap, poklesne do menšího podřepu, přičemž zlatovlasá hlavinka je sklopena směrem k zemi, není tomu tak dlouho, konec konců, Will nepatří mezi stydlivky, které by zkoumaly své špičky místo toho, aby hleděla na ostatní zpříma, z vrchu a to i přes absenci výšky, konec konců, to vše kompenzovala mimikou tváře, menšími gesty, jež hovořily za ni. Nyní zaujme místo mezi dvěma vysokými muži, bratr je samo sebou po její pravici. O vůdce tmavých bojovníků se neotře pohledem, jakoby jí za to nestál. Aspoň pro teď, Will nepatřila mezi ženy, které by se podbízely a vnucovaly, neměla k tomu důvod. „Tak tedy, pánové, na vaše a naše zdraví, ve společnosti liščích zoufalců ho budeme potřebovat. Přeci jen… lezení do nejrůznějších otvorů mocných, to je velmi nakažlivé. Lord z Burrow v tom má praxi, děd byl pasák vepřů a otec… inu zapsal se mezi nás urozené. S lepší krví, však se úctyhodně plazil pod zlatými lvi. Lord Dorien tuto činnost pozvedl na hotové umění.“ Jak vidno, jazyk neztrácel na obratnosti a to ani ve chvíli, kdy si přiťukla se svými novými přáteli a začala degustovat dornské víno. Bylo vynikající, konec konců, od vyhlášených mistrů v tomto oboru a její bratříček měl zatím možnost mluvit. Will dala hlavu na stranu, se zaujetím na něj pohlédla, připomínali teď spíše rodinnou večeři nebo kamarády, kteří si vyměňují nejnovější drby. „Neříkej dvakrát! Právě jsi odhalil jejich zlořádnou činnost, však, jak jinak zdravit Targaryeny než plamenem.“ Přeci jen… Tatíček oné peroxidové kozatky s neúměrně velkými ňadry, jež se dmuly mužům před očima, si své nejmenší díťátko stvořil jen díky hořícím mužům. Pálící se maso bylo přeci tak rajcovní, dávalo to tvoření dětí zcela nové rozměry.

„Co myslíš, kdyby spadl na hlavu z větší výšky, měl by ještě zkreslenější představy o svých hrdlořezech, kteří sotva ví, jaká strana meče se používá k propichování…“ Will se na moment odmlčela, či spíše byla vyrušena oním šípem, který tak plavně a přesně neminul nadutého pitomce. Zlatovláska se musela dát do smíchu, přeci jen, výhružky černooděného šilhavého mamrda padly na zcela neúrodnou půdu, není nic horšího než když jste v průběhu děsivě děsivého výstupu zraněni. „Pánové mí drazí, můžeme nocovat, naši liščí přátelé budou mít mnoho práce s ošetřováním svého lorda, poprvé se dostal do styku s jinou zbraní než svou vlastní. Zvláštní nedokáže si poradit s jedním Bratrstvem, které má nouzi o výzbroj, nicméně Dorny by porazit zvládl.“ Zakroutí nad ním hlavou, jakoby nezdárnému synovi marně vysvětlovala, k čemu jsou kalhoty a on stále chodil bez nich. A i kdyby se stavěl na hlavu její zadnice byla ze sedla příliš rozbolavělá, dál se nejede. „Černá ryba na nás ještě počká, bezpochyby bude z dalšího střetu žáby a lišáka nadšen stejně jako my, Luciane.“
Willow
Willow

Posts : 18
Join date : 26. 03. 17
Location : Druhá strana jedné mince...

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Bartley Hill Mon Oct 16, 2017 4:59 pm

Bartley si uvědomil, že se společností svého přítele nechal možná moc unést. Jindy tichý myslitel, nyní otevíral pusu častěji, než je zdrávo a to nebyl jeho styl. Barry byl tichý pozorovatel zkoumající svět. Tak by to ještě nějaký čas mělo zůstat. Neměl by mluvit bez zastavení jen proto, že se objeví blízká známosti, či se snad někdo opravdu se zájmem ptá na jeho pokusy. Tehdy nastaly vcelku dvě situace. Když se někdo ptal na Bartleyho práci, buď byl sdílný naprosto ve všem a snažil se dotyčnému přiblížit, co jen šlo. Nebo se zatvrdil a nepověděl vůbec nic. To záleželo jen na povaze individua, co se vyptávalo a jakým způsobem Rossovi sedl. Nyní byl ale čas se znovu odmlčet. Hledět si svého a Tyra nevyrušovat. Kdokoliv upovídanější, by ve společnosti Tyra skutečně trpěl. Tihle dva ale naštěstí shledávali mlčení a ticho, za příjemnější než jsou zbytečné plky a tlachání beze smyslu.

Na slova Ryho neodpověděl. Nebylo k nim co dodat. Do Dorne je dlouhá cesta, zdržovat se bylo zbytečné. Kus cesty před nimi a kdoví, jaké komplikace je čekali. Bartley se nedal označit za pesimistu, spíše realistu. Byl si moc dobře vědom toho, že v reálném světě nic jako hladký průběh není. Potíže i komplikace očekával. Ale, kde? Kdy? To předpovědět nedokázal. Kdo ví, o kolik se nakonec zpozdí od původního plánu. Třeba nakonec dorazí Ry do Dorne sám. Nikdy nemohli vědět, co vše se na cestě přihodí a hrozba nebezpečí či smrti byla až moc skutečná.  Zvedl se z lavice, sebral věci, jen aby je ihned ukryl do brašny. Tu si přehodil přes rameno a bez čekání na svého přítele vyrazil pro koně.

Poplácal svého koně po krku a do sedla se vyhoupl s elegancí. Uchopil otěže a přitom vyhledal tvář prince. „Jen když ty se mnou budeš trénovat šerm.“ Odvětil prostě. Koně ihned poté též pobídl a vyrazil za, nyní již, hnědovláskem.  Neměl problém druhé cokoliv naučit. Alespoň prvních pár let svého života skutečně vyrůstal jako lord. Nedostal se ke všemu, ale základ měl a později ho matka mnoha dovednostem učila. Měl přehled o etiketě, etice, diplomacii i vyjednávání. Pokud chtěl, měl vystupování lorda, kterým skutečně byl, ovšem nepraktikovat to často. Neměl ty správné příležitosti. Zvládnout vystupování v Dorne pro něj nebylo nic složitého a byl si jist, že Ryho naučí všemu potřebnému. A přesto se v něm ozval pochybovačný hlásek. Strom se ohýbá nejlépe, dokud je mladý. Ry měl vždy svou hlavu, nepodřizoval se ostatním snadno. Zvládne vůbec chování, které se od něho bude vyžadovat? Přeci jen, k úspěchu při domluvě kolikrát bylo třeba uznat i jinou pravdu, než tu vlastní, ať už byla jakkoliv druhému proti srsti. Je připraven princ něco takového podstoupit? To by pro Barryho ještě mohl být oříšek, ale věřil, že to zvládne. A co se jeho požadavku týkalo, byl prostý. Nebyl ten typ člověka, co by svůj čas trávil tréninkem s mečem. Pokud měl volný čas, věnoval ho pokusům. Šermovat uměl, jen to potřeboval osvěžit, připomenout si. Věřil, že je to jako jízda na koni. Něco, co se prostě nezapomíná.

Jakožto velmi všímavý člověk, záhy pochopil, že se něco děje. Někdo je sledoval, nebo alespoň Ry měl to podezření. Dělal vše proto, aby dotyčného setřásl už od prvních kroků jejich koní. Měnil styl a rychlost jízdy. Bartley se tomu snadno přizpůsobil. Nepotřeboval jediné slovo, jediný významný pohled, aby jednal téměř identicky. S pronásledováním měl své zkušenosti, věděl jak na takové zvědavce. Přítelova žádost jej překvapila. Nenapadlo by jej, že kdy bude chtít slyšet o své rodině. Měl na to pochopitelně právo. Byl značně ochuzen o to, cokoliv se dozvědět. Informace, které se k němu donesly, jistě nebyly úplně pěkné. Bartley se narodil před rebelií. Měl tu možnost poznat prince, když jej svět miloval. Nyní… mnozí z těch, který by vyprávěli o Rhaegarovi, vylíčí ho jako nejhoršího. Násilníka, ubožáka, sobce, který přetrhl svazek dvou milujících lidí. Kvůli jedné chybě, svět snadno zapomněl na všechno dobré, co dříve princ udělal. Bartley měl dost možná vše zkreslené, protože v té době byl ještě dítě. Ale minimálně z toho, jak se k němu dračí princ choval, nevěřil, že by byl oním únoscem, který Lyanně Stark provedl to nejhorší. Něco mu na tom všem nesedělo. Zpět ale k Rymu. Netušil, zda jsou targaryenské sny prorocké. Nikomu to ale nehodlal vymlouvat. Pokud tomu Ry věří, tak ho nechával. Sám měl občas stavy, které se daly označit za prorocké, s tím rozdílem, že tento fakt Barry sám popíral. Nehodlal se smát, spíš se zarazil. A za jeho zásek mohla právě Rhaenys. Uvědomil si, že na ní téměř zapomněl. Dívka, která mu v dětství byla tak blízkou. „Měla krásný hlas.“ Pošeptal spíše k sobě. To co dokázal ve své mysli najít, ho jen utvrzovalo. Rhaenys zpívala překrásně. Její zpěv? Dokázal dojímat lidi stejně jako zpěv Rhaegara. Z toho mlžného oparu vzpomínek se ale musel dostat. Pobídl koně silněji a předjel Tyra. Pak se již nezastavil do doby, než se utábořili.

Bartley se necítil unavený. Uložil se sice ke spánku, ale následně se rozmyslel. Zabalil se do teplejšího pláště, když ho nemohl hřát oheň a hleděl po potemnělé krajině kolem nich. Rozhodl se držet hlídku, pokud chce Ry spát. Není horší probuzení, než od nepřátel. Svou pozornost pak upřel znovu na Tiyeryho. Chvíli tiše přemýšlel, dumal nad tím, kde vlastně začít. Nakonec se nadechl a tichým hlasem se pustil do vyprávění. „Nepamatuji si toho tolik. Byl jsem malý kluk, když se to stalo. Bude to popis očima pětiletého dítěte, třeba to mám zkreslené… Možná ti dám ale trochu jiný popis, než ten, který si můžeš přečíst v knihách. Elia, tvá matka, byla jedním slovem laskavá. Taková princezna z pohádek, řekl bych. Cizinku v sobě nezapřela. Tmavé vlasy, černé oči, drobná. Mluvilo se o ní, jako o krásné ženě. Vím, že byla často nemocná. Přesto když mohla, chodila se procházet po zahradách. Snažila se být s Rhaenys neustále. Byla to dobrá a laskavá žena. Vždy když jsem se objevil v její přítomnosti, usmála se na mě. Vždy dokázala najít vlídná slova. Myslím, že byla osamělá. Proto tolik visela na tvé sestře. Na Rhaenys, když byla dítko, nikdo jiný nesměl sáhnout. Otec říkal, že si princezna vydupala to, že se o děti postará sama.“ Pousmál se přitom. Utrhl stéblo trávy, se kterým si začal hrát. „Ohledně tvého otce… dovolím si tvrdit, že jsi mu velmi podobný. Vždycky mi připadal hrozně vysoký. Několikrát jsem ho viděl připraveného k boji. Nosil černou zbroj a na hrudi rudého tříhlavého draka. Byl to velmi hrdý Targaryen. Draka na hrudi tvořily rubíny, potrpěl si na eleganci. Kupodivu si i pamatuji, že nosil helmu zdobenou hedvábnými stuhami. Oranžové, zlaté a rudé, když jel na koni, připomínali plameny. Tvůj otec nesoudil ostatní. Vím to podle toho, jak na mě hleděl. Vím, co jsem, a jak se na mě proto mnozí dívali. On ne. Vnímal mě jako obyčejného kluka, ano byl opatrný, ale neomezoval mě. Byl velmi inteligentní a jeho mysl nezatěžovaly předsudky. Přísahal bych, že v jeho soukromé knihovně bylo nejvíce knih, co jsem kdy viděl. Tvůj otec rád zpíval a hrál. Talentovaný šermíř, ale častěji sahal po svém stříbrném kopí. Mezi lidmi se šeptalo, že miloval více hudbu než boj. Tvůj otec měl jistý talent. Vynikal v čemkoli, na co si zapomněl, nebo co si usmyslel. Byl to člověk statečný, čestný, ušlechtilý a odhodlaný. Někdy si říkám, co se stalo… že provedl to, co provedl.“ Pokrčil nad tím rameny a stéblo trávy zahodil. Vyprávěl jen povrchově. Nebylo nutné zabíhat do detailů, a pokud Ry chtěl slyšet víc, stačilo se dotázat. „A nakonec tvá sestra Rhaenys. Tak jako ty nezapřeš Targaryeny, ona nezapřela Dorne. Tedy až na oči, ty měla téměř stejné jako Rhaegar. Byla velmi zvědavá. Všechno hned musela vědět, s každým by se hned kamarádila a taky byla hrozně rychlá. Teď se mi klidně můžeš smát, ale nešla pro ránu daleko. Několikrát jsem od ní dostal natlučeno. Na mou obranu, kdo by uhodil holku a ke všemu ještě princeznu?“ povytáhl obočí. „Ráda zpívala a často se na tebe chodila dívat. Myslím, že kdyby mohla, postupně za tebou odvede všechny lidi v království a pyšnila by se tím, že jsi její bratr. Tedy, to bylo později. Ze začátku jsi jí připadal jako cokoliv jiného, jen ne člověk.“ Pak se odmlčel a přemýšlel, co víc by snad mohl dodat. Stručně to snad stačilo.
Bartley Hill
Bartley Hill

Posts : 15
Join date : 22. 05. 17

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Gillanoir Thorne Fri Oct 20, 2017 12:02 am

"Nepovažuješ mě za něco výjimečného, výjimečnějšího než to, co kdy žilo, žije a žít bude? Narozdíl ode mě? Ani se nenamáhej s odpovědí, jistě jsi mě po těch pět, šest dní netahal po zasněžené plánině jen z nudy. Pro tebe jsem výjimečný byl, i když se to v té tvé skopové hlavince nikdy nezjeví," s chutí by jej poklepal po čele, ale ... jaksi je pouhou halucinací. Něčím, co ani není. Jeho vědomí ani není jeho vědomím, je to jen Aegonova představa o jeho skutečném vědomí, které marně pokulhává za tím pravým. Nikdo ho nemůže napodobit, natož budoucí král zhouba.
Viděl do jeho mysli, mohl si tam v poklidu číst, ale následný mírný výbuch emocí nečekal. Sic neočekávané, nehnulo to s ním. Dál se vytrvale šklebil, jakoby ani nevnímal význam těch slov. Co to mohlo znamenat pro halucinaci? Pouhý výplod Aegonovy fantazie a též jeho svědomí. Co jiného by taky mohl být? Z pravého Gilla zbyla jen tvář. Slova mu nepatřila, natož názory. Tuhle karikaturu nezajímala Aegonova osamělá duše. Gillan by reagoval jinak. Jenže ten přeci zemřel. Ve sněhu, v náruči svého přítele za zpěvu anděla smrti. Či to byl hlas R´hllora? Tomuhle se odpovědi nedostávalo.
"Začínáš být melodramatický. Máš být král a ne potulný herec, Aegone," zavrtěl nad tím blábolem hlavou a pro zbytek cesty se odmlčel.
Mlčel dokud se nedostali před krásnou hospůdku se zvučným jménem, kde pravý Gillan trávil tak krásné chvíle svého života. Proč vůbec začal tak silně pít? Zábava se přeci jen nevybírá. Ne úmyslně.
Aegon na něj odmítal reagovat před celým publikem a přítelem pyromanem, což jej velice ranilo, ale nemohl se důkladně rozohnit. Halucinace bohužel s ničím hýbat nemohla. Jaká to škoda. Když tak procházel kolem stolu, ozval se mu v hlavě ten známý hlas.
"U baru."
Podíval se tím směrem, aby zazřel tajemnou postavu v kápi, která se opírala o bar a hleděla ... no, to netušil. Však taky měla kápi. Obrátil se nazpět k Tyrovi a jeho kejmoškovi. A zopakoval jediná slova, která si pamatoval.
"Západ dne, slunce svit,
V lesa klín ... padl stín ...
Kráčí z hor ... usíná boží tvor."

A pak jen dlouhý, věčný klid.
Gillanoir Thorne
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Celaena Sardothien. Tue Oct 24, 2017 11:41 pm

Upírala svůj pohled na muže, jehož popis dostala od stínů krále vrahů. Skryta pod rudou kápí si mohla prohlížet jeho tvář a tisknouc si tak jeho podobu do paměti, aby jej dokázala poznat už kdekoli a kdykoli. Dokonce i jeho společníka zkoumala krátký okamžik svýma tyrkysovýma očkama. Upíjela při tom své pití, jež svírala v opět velice opečovávaných ručkách. Na rtech úsměv, jež nikdo neměl možnost spatřit, jaká to škoda,... neboť byl sladší nežli ta nejlepší medovina. Studovala je, jako studuje šelma svou kořist... jistě, nikdo netvrdil, že její určená kořist nemůže být dravcem stejně nebezpečným jako je ona sama... či snad hůře? Celaena vždy milovala výzvy a jen bohové ví, kam ji právě tato zavede. A tak si všímala jejich lehce nervozního chování, , i přes flegmatické a ležérní pohyby, do doby, nežli se malý dráček nezvedl ze své židle a nevyrazil s druhým mužem v patách ven z hostince.

A tak... Musela začít opět jednat.

Okamžik po nich vyšla z hostince, aby zjistila jakým směrem se vydali a zjistila jaké mají koně. Necivěla však jejich směrem, nýbrž při tom pomalu došla ke svému koni a zastavila se u něj ve chvíli, kdy jí oba jezdci zmizeli z dohledu. Pomalu si stáhla kápi a vzápětí i celý plášť, vkládajíc jej do sedlové brašny. Další věc udělala opravdu nerada, ale neměla jinou možnost... vytáhla z druhé brašny všechny dvoje krásné šaty a odhodila je do bahna ulice. Poté se spěšně vrátila do bohem zapomenuté smradlavé putyky. Samozřejmě si vysloužila spoustu úlisných pohledů, ale... přesně o to jí právě šlo. Došla opět až k výčepu, kde stál ohyzdný muž a jeho kumpáni a čučel na ni. Věnovala mu koketní úsměv, ale nijak více se snažit nemusela… Ten obludný zjev bez špetky inteligence udělal veškerou práci za ní a tak se zlatovlasá dívka musela jen tiše smát. Stačilo to, aby se po ní po chvíli začal sápat a ve chvíli, kdy se začala naoko bránit ji vyvlekl z krčmy ven.

Jistěže ji chtěl ojet v bahně postranní uličky... Jakmile s ní praštil o zeď jednoho z domů a začal ji osahávat, měla co dělat aby zhnusením nevyzvrátila poslední jídlo, které dnes jedla. Nechala to dojít až do okamžiku, kdy jí natrhl halenu... V tu chvíli se začala bránit efektivněji a neopomněla ani pořádné dívčí ječení, kterým se dovolávala pomoci. Nakonec stačilo v pravou chvíli šikovně vytáhnout dýku u mužova boku z pochvy a jakmile vyšli jeho muži z hospody, aby se podívali zdali jejich pán nemá s útlou zlatovláskou problémy, mu ji hbitě vrazila do břicha. Ani u toho nezamrkala... jak snadné a přirozené to pro ni bylo,.. opět vzít život. Jistě, to oplzlé hovado stále žilo, ale Celaena věděla moc dobře jak zasadit ránu, aby byla smrt pomalá a bolestivá... Tenhle hmyz nikomu chybět nebude. Stačila mu ještě věnovat ten nejpůvabnější úsměv, jaký mohl kdy vidět a vymanila se z jeho sevření. "Chyťte tu děvku!" Zařval kácející se násilník na své muže, ve tváři zuřivý výraz zkřivený bolestí. Cel nečekala na to až ji ti patolízalové chytí, místo toho už odvazovala svého koně, ke kterému mezi tím doběhla. V další chvíli vyskočila do sedla, pobízejíc sivého hřebce vpřed. Dala se směrem, kterým odjel její cíl. Nemusela se bezhlavě hnát, neboť těm pitomcům trvalo celou věčnost, nežli se dostali ke svým koním a dostali se jim do sedel. Tím pádem měla čas zpomalit koně a nalézt v bahně stopy dvou koní, jejichž jezdce měla v plánu najít... a skrývat se nehodlala. Jaké to měla štěstí, že skoro celý den propršelo... neboť sledovat stopu nebylo tak složité, jako obyčejně. Brzy se ozval dusot koní a hlasy mužů, kteří se na příkaz svého pána vydali za ní... Cel tak nezbývalo nic jiného, nežli opět pobídnout hřebce do cvalu a vydat se po stopách, které zanechal pár koní v rozbahněné zemi.

S pěti muži v patách po už asi dvouhodinovém pronásledování vjela do lesa, kam ji zavedly stopy, jež téměř dvakrát málem ztratila a musela se tak vracet a riskovat, že ji chytí. Naštěstí se tak nestalo a teď je měla pouze asi pět koňských délek... Na rozdíl od této chvíle se jí před tím podařilo jim ujet natolik, aby hřebce nechala chvíli oddychnout a tak teď měl ještě sílu na trysk, kterým jej hnala mezi stromy. A podle toho, jak dlouho a jak rychle jela, soudila, že musí brzy narazit na ty, které hledala.. samozřejmě i s ohledem, že vyjela o asi hodinu po nich. Snad proto se nadechla a svůj úsměv vyměnila za vyděšený a zoufalý výraz.. dokonce uronila i několik slz! "Pomoc!" Její vyděšený hlas se nesl zchladlým nočním vzduchem. Stopy se jí v neproniknutelné tmě lesa, složitém terénu a tempem, které musela držet nakonec přeci jen ztratili... musela na sebe tedy upozornit jinak. "Je tu někdo?"
Prosím!... Pomozte!"
Stromy se pomalu zhušťovaly a tak musela grošáka zpomalit do klusu, aby neublížila jemu ani sobě. Její pronásledovatelé museli učinit stejně, neboť nikdo z nich se nechtěl nechat sundat ze sedla nějakou z nižších větví, ale zároveň ji začali dohánět. "Pomoc!" V jejím hlase zazníval už pláč a panika, když sesedala z koně, aby s ním prošla křovím jež se před nimi objevilo. Věděla, že by je dokázala zneškodnit... i když asi ne všechny s ohledem na její kondici, která stále nebyla na úrovni jako kdysi. Jenže teď nepřipadalo v úvahu, aby se oháněla mečem... Vzápětí se před ní ozvalo poplašené zaržání, když se konečně vyprostila z hustých větví a jako naprostá husa šlápla na větvičku, která hlasitě křupla pod její vahou. Úlekem se okolo sebe rozhlédla a spatřila u jednoho ze stromů na volnějším prostranství dvě siluety koní.
Celaena Sardothien.
Celaena Sardothien.

Posts : 20
Join date : 03. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Addezen Wed Oct 25, 2017 11:10 pm

Odchod z Králova přístaviště měla v mlze. Věděla, že jí odtamtud dostal Varys, mistr všech ptáčků, jehož věrnost mohla být pochybná, přesto na jeho slovech i tónu, kterým je pronášel, bylo cosi důvěryhodného. Mohl jí jen oklamat, ale k čemu se zbavovat něčeho, co tak pracně utajil a nechal odplout do bezpečí i vůči risku svého vlastního života. Nedávalo by to smysl, ale svět je postavení na šílenství, jež kypí ze všech stran. Jen čas ukáže, zda se jí menší spojenectví s Varysem vymstí.
Bylo to téměř jako deja vu, ten dům, do kterého jí jeden z Varysových ptáčků byl tak povědomý. Měla se v něm omýt a obléct do čistých věcí. Nemohla se po zbytek života potácet po světě s krví zlého muže na své vlastní kůži. I když by to byla jistá cena vítězství, trofej, které by se nikdy nezbavila a mohla by se jí kochat každý den. Podle Muže v sobě měl dospělý člověk pět litrů krve, dle její zkušenosti to vypadalo na víc. Jenže Amory Loche nebyl člověk, monstra nejspíše přechovávala více krve. Kolik toho vyteče z Hory či Tywina Lannistera až se na ně dostane řada? Mohla to zjistit, kdyby jí Addy nebránila. Mohla se zbavit jeho stráží a jeho tělo vystavit v přístavu na odiv všech, jako on vystavil těla královské rodiny na odiv Robertovy. Ale musí dostát času, vyčkala dvacet let může vyčkat i další měsíc. Bratr pro ní nyní byl hlavní prioritou. Žila s tím, že naposled vydechl ve svém pokojíčku, vedle jejího. Též jako jejich matka. Jon o tom jistě věděl. A nechal jí žít v té iluzi, že je Aegon mrtvý. Myslela si, že mu může důvěřovat, že jí nikdy nezklame. Addy jeho důvody chápala, ale Nys to odmítala. Jedna její část s ním mínila hovořit v klidu, až jí nalezne, ta druhá chtěla dát prostor svým dornským přednostem. Neuvědomila si to po Nedu Starkovi, ani po Varysovi. Uvědomila si to v domě, kde se měla stát opět lidskou bytostí. To bylo celé, co si pamatovala. Své myšlenky toulající se okolo Jonovy zrady. Viděla ho před sebou, když jej spatřila naposled. Klidně spícího. Lžícího jí i ve spaní. Oba otcové jí lhali, ale toho druhého i přes to nenechá zemřít. To by bylo horší než lež, to by se odpustit nedalo. Smrt je věčná a nelze se z ní probudit.
Zato ona se probudila. U hranice s korunními zeměmi. Její myšlení se vrátilo z vězení zahaleného mlhou a ona se mohla plně soustředit na svůj prioritní úkol. Mířila na sever, vracela se zpět po svých stopách, ale tentokrát na nich nebyla sama se svou druhou polovičkou. Nyní jí vedle nohou poslušně ťapal Balerion. Její černý děs. Jakoby se tím vracela zpět do svého původního já. Ale i to již bylo nahlodáno veškerou temnotou a co hůř, její dornská stránka jí sváděla na cesty, jež se Addy nezdály bezpečné. A ona byla ta hlavní, jež jí držela při životě. Od jednoho nebohého sedláka si koupila koně, potřeboval to víc než další krk na obživu. Nebyl to žádný mladík koník, ale svému účelu posloužil. Akorát si příliš nerozuměl s Balem. Koník nebyl nadšen, když se mu kocour proháněl po hřbetu a zatínal drápky, kde neměl. Musel tudíž šlapat po svých nebo ležet v jejím náručí. Což bylo častější. Léta se na něm podepsala, bylo vůbec divu, že stále dýchá. Ale dokud dýchá ona, bude i on.
Kůn též potřeboval jméno, nehodlala jej neustále oslovat "koníku". Přemýšlela dlouho, ale po přechodu mezi korunními zeměmi do říčních krajin měla jasnou hlavu.
"Trident."
Kůň zaržál. Se jménem byl spokojen.
Její cíl se mírně změnil. Z toho místa sálala krvavá minulost a přestože jí nebyla svědkem, celá ta tíha dopadala na bedra princezny. Musela se dostavit na to místo, kde její otec naposled vydechl. Přestože slíbil, že se vrátí. Ale smrt je nevratná. Stále u sebe měla poslední dárek, který jí dal nebo spíše poslal. To bylo též naposled, kdy spatřila strýčka Arthura. Ten zahynul v Dorne. Na ten rok bylo té smrti příliš, ale zato i vzkříšení z mrtvých nebylo po málu.
Procházela se po březích jakoby ho tam hledala. Jenže on byl pryč. Již dlouho.
"A Robert Baratheon jediným úderem zarazil své bitevní kladivo do zbroje Rhaegara Targaryena. Rubíny z jeho zbroje se rozsypaly po Trojzubci. Kladivo bylo zaražené tak hluboko, že jej s ním museli pohřbít. A zde zemřel poslední drak."
Pohřbít ... ale kde? Jon to nevěděl. Ani Robert. Mistr všech špiónu o tom měl jistě zdání, ale ona nebyla na místě, aby kladla takové dotazy. Mluvila s ním Addy, ne Nys.
Těžce polkla než se odpoutala od minulosti a vykročila hlouběji do lesa. Bal jí následoval, zatímco Trident vyčkával u provizorního noclehu. Ani nepocítila, jak jí slza stéká z tváře.
Seděla pod stromem a zkoumala svého kocoura zblízka. Z roztomilého koťátka se stal děsivý, starý kocour. Prošla stejnou změnou?
"Co myslíš?" vzala zvířecí hlavu do dlaní a podívala se zpříma do těch zelených očí. Zrcadlila se v nich ona samotná. Jako by se nalézala uvnitř kočky. Kůň vyděšeně zaržál, když se kus od nich ozvalo zběsilý dusot kopyt. Ten ustal, zato jej vystřídal křik. Volání o pomoc. Nijak by jí to nezajímalo, kdyby se Balerion nevytrhl z jejích rukou a nezaběhl do lesa.
"Bale!" volání bylo marné, kocour měl svou hlavu a tou mířil vysoko. S tichým povzdechem se sebrala ze země a přitom vzala do pravé ruky svou palici uzpůsobenou její váze. Braavos vskutku skýtal mistry zbrojíře. Co vypadalo nemožně, oni dokázali. Se zbrojí od pravých mistrů by její otec nikdy nepadl a mohl by splnit svůj slib.
Kráčela po zvuku, ale hlasité prskání jejího kocoura jí popohnali kupředu. To zvíře bylo sebevražednější, jak jeho pán. Ani nepomýšlela na to, jaké následky bude mít zpráva s darem pro Tywina Lannistera. Ale jistě se to dozví.
Vylezla zpoza stromů, aby mohla spatřit jak se její černý děs zaryl drápy do blízkého muže, jež cosi vyřvával. Po jeho vyřvávání započal druhý.
"Najděte tu děvku! Já se zbavím té potvory!"
Nebyli to bojovníci, přesto sebou měli meče. Ty v poslední době nosil kde kdo. I hospodští povaleči a bída lidstva. Stále si jí nevšimli. Ale k plnění rozkazu se měli dosti pomalu. To již stačila zaplnit trávu čerstvou krví muže, jež tasil svou dýku na Baleriona. Za ním následoval ten, který se marně snažil setřást rozzuřenou kočku. Jenže ten stále žil, i když se jeho střeva válela po zemi.
Dívka stále v dáli křičela, bylo nemožné, aby tu hloupou nánu nenašli, jenže tlupa stále sčítala početní převahu a smrt přátel je nabudila ve staré dobré náladě na pomstu.
"Příliš mnoho," zašeptala si pro sebe, když vytáhla svou zbraň z umírajícího muže. Věděla od Jona na jakou převahu si může dovolit a tohle bylo příliš. Jenže kdy jej ona naposled poslechla? Nejspíše před jejím odchodem.
"Zabijte tu mrchu a pak najdeme tu druhou. Budeš srkat svojí krev!" vyštěkl na ní jeden, když se proti ní rozeběhl se svým kumpánem. Sehnula se před ostřím, díky čemuž téměř naběhla do náruče třetího odvážlivce. Odstrčila jej stranou, zastavila druhý meč palicí, zatímco první musela zastavit svou dlaní. Ostří projelo rukavicí i kůží, dost hluboko na vybuzení Baleriona. Skočil prvnímu muži na krk a ona se mohla dostat ze sevření dvou mužů. Odskočila stranou a dlaň si mimoděk utřela o přední stranu kalhot.
"Pokud se přeci jen dostaneš do početní převahy musíš na to chytře. Rozlož si to. A nikdy se nenech unést."
Slyšela Jona v hlavě jasně jako by u ní stál. A ona musela jeho radu využít, jinak se bude muset odebrat k horší variantě. K útěku.
Addezen
Addezen

Posts : 45
Join date : 31. 12. 16
Location : Na stopě po Aegonovy

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dastan Allyrion Sun Nov 05, 2017 4:05 pm

Znuděný výraz v Dastanově tváři neměnil, ten hlupák naproti němu jej vážně nudil. Na druhou stranu bylo zajímavé vést s ním konverzaci a jen se ujišťovat o jeho... no řekněme lehce zkresleném náhledu na svět. Modré oči, které do snědé tváře neměli vůbec patřit, si pozorně prohlíželi každé gesto druhého muže. Na alkohol byl zvyklý a snesl hodně, rozhodně jej nevyřídí jedna runda. Ve většině případů tlachání nepreferoval, raději vše řešil mečem a činy. Jenže, ač jej šaškárny, jako byly různé slavnosti a jiné sešlosti, kde měl navazovat dobré vztahy s jinými rody a politika obecně, vůbec nebavily, slova ovládal vskutku dobře. Možná proto se dnes rozhodl prozatím hovořit a vzhledem k tomu, že výsledek mu byl ukradený stejně jako všechno ostatní, nemohl jej milý lordík s lišákem na praporcích nijak rozhodit. "Musím říci, lorde Renarde, že mě vskutku udivuje, co vše se od vás o sobě nedovím!" Zareagoval mladý Dorn naprosto lhostejným hlasem, ale i tak z něj byla lehce patrná ironie, přestože tvář zůstávala vážná.  "Nejsem si totiž vědom toho, že bych tady prohlašoval, že jsem se nikdy nebál." Pohlédl mu upřeně do očí. "Pouze jsem poukázal na to, že se nebojím v tuto chvíli, neboť mi k tomu zatím nikdo nedal důvod. Ale vězte, že jsem se v životě bál už mnohokrát,
vám tu radost ovšem neudělám."
Dodal, načež se vzápětí protáhl a lépe uvelebil na židli. "Říkáte, že jsem chlapec,.. jistě to snad ještě mohu být, ovšem vy nemůžete být o mnoho starší.
Možná o rok, či snad dva? To se ode mě moc, ale nelišíte."
Poukázal Dastan rozvážně na fakt, který byl zjevný a nadále s cizím lordem hovořil s určitou úctou... Jeho slova mu byla ukradená, nijak mu jimi neublížil, reagoval pouze pro to, aby poukázal na nesmyslnosti, které ten hlupák plácal.
Opravdu mu obličej hrál mimikou, až se Dastan nestačil divit, na co sakra plýtval takovým množstvím energie jen kvůli přihlouplým úšklebkům? Nějak mu unikal smysl. "Možná nejsou o nic lepší nežli místní děvky, ale i místní děvky jsou lepší nežli vy a vaše tlupa tupců, drahý lorde." Oplácel mu pohled, ač ten Renarda byl na rozdíl od jeho provokativní... v Dastanově byla patrná pouze znuděnost. "Znám své muže od dětství a nikdy mě nezradili, možná záleží jen na kraji a kultuře." Dodal ještě, přerušujíc s druhým lordem oční kontakt, neboť svůj pohled přesunul na ruku, kterou svíral lord Renard svůj meč. Hlupák, plané výhružky, ale k činu se neměl. Pokud by se dotkl svého meče právě Dastan, jednal by rovnou... tekla by krev, jen tak jej mohli nepřátelé brát vážně, jen proto byl obávaným válečníkem. Jen tak dával váhu zároveň i svým slovům. Právě proto Pouštní šakal nebral lišáka vážně. Proč také? Raději se opět napil. Pak nastalo na okamžik ticho.
V tom tichu se ozýval hlas plavovlasé dívky a jejího společníka, jež se bavili s Dastanovými muži na účet těch druhého z lordů. Mezi dvěma muži bylo však ticho, tedy do chvíle, kdy jej Dorien přerušil. Zdálo se, že ztratil trpělivost a hodlal je odsud dostat... Ta výhružná slova byla však pro mladého Dorna ještě méněcennější, když vzduchem náhle prosvištěl šíp, a nežli se zabodl do stěny, poranil lorda z Burrow na tváři. Ironičtější už to být snad ani nemohlo, ale Písečný princ se přesto nezasmál... ani koutek úst se mu samolibě nepovytáhl výše. Naopak, jeho tvář zůstávala kamenná. Ovšem ostatní své pobavení dali jasně na odiv, hlasitý smích či pobavené úšklebky si nejeden muž z Dastanovi nedokázal odpustit, přesně jako Will a ten snědý mladík, který ji doprovázel.

Jistěže se Dastan lekl, když jej šíp minul a se zaduněním se zabodl do dřevěné stěny za jeho spolustolovníkem, kterému teď po obličeji stékala rudá krev. Lord Allyrion se na ni zadíval s prazvláštním zalíbením, prohlížeje si ji téměř jako tu nejkrásnější věc, jakou kdy viděl. V jeho modrých očích se zračil náhle podivný hlad. "K dodání toho mám vždycky spoustu, každopádně.... To je dobré,
myslím, že se nám zatím nikam nechce... a nebojte útratu si zaplatíme sami, nepotřebujeme vaši štědrost,
lorde."
Odvětí v reakci na jeho slova poněkud jinačím, zhrublým hlasem. "Vidím,
že nejsme jediní, kdo tu není vítán. To musí být... nepříjemné... "
Pousměje se konečně jižanský lord, nespouštějíc oči z té krve... fascinovala ho. To ovšem neznamenalo, že by opomenul očekávat jakýkoli útok od kohokoli z těch tupců. Bylo jasné k čemu se schyluje, o to hůř, když zde nebyli vítání jak jim bylo dáno Renardem dost zřejmě najevo.

Tak či onak nakonec dokázal odtrhnout svůj pohled od pramínku krve, který drahému lordovi stékal po tváři. Byl znuděný a otrávený neschopnosti činit, kterou zřejmě muž naproti němu disponoval. Jistě, mohl by udělat něco on, ale.. Dastan nebyl naštvaný ani uražený, neměl důvod se tu namáhat. A tak se líně se skřípotem odsunul se židlí od stolu a pomalu vstal i s pohárkem pálenky. "Pokud mne omluvíte, lorde." Pokývl na lišáka zdvořile hlavou a rozešel se pomalu zpět ke stolu, u kterého seděli jeho muži a ty dvě kuřátka. Tam se beze slov usadil na židli, kterou opustil před tím, nežli poctil svou společností druhého lorda. Všichni dornové se v tu chvíli na okamžik ztišili.


Naposledy upravil Dastan Allyrion dne Tue Mar 06, 2018 6:53 pm, celkově upraveno 1 krát
Dastan Allyrion
Dastan Allyrion

Posts : 17
Join date : 26. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Tiyery Mon Nov 13, 2017 8:36 am

"Ale… já vím, jak na tom jseš… jen se sám ujišťuju, proč tě trpím. Snad moje hloupá idealistická hlavička doufá, že mě překvapíš.” Ticho by se dalo považovat za sdílné, přeci jen… Tyr stejně jako Barry neměl potřebu zdlouhavě plkat, pokračovat v debatě bylo bezpředmětné. A plán cesty? Vysvětlí příteli až zítřejší ráno. Pokud v sobě život u Vran skrýval nějaké výhody, tak především to, že Noční hlídka znala víc než zaznačené cesty na mapách. I Řekotočím se dalo projít bez povšimnutí, jejich dalším cestem byli bažiny a menší můstek, jež vedl před jeden z menších přítoků řeky, která se spojovala u Trojzubce, pokud jste můstek přejeli nenacházeli jste se už v Řekotočí, ale na planinách poblíž Kamenného septa. Následovala takzvaná ‘krajina nikoho’, Harrenovu se museli vyhnout, počítal s tím, že pokud někde budou Lannisterské jednotky tábořit, tak právě zde. Zkazky o krutosti lannisterských sviňáků se proslýchali v mnoha hospodách, pokud jste byli dostatečně trpěliví a naslouchali podstatnějším věcem - tedy pro vás. A pak… už jen přes Rovinu k Dornskému moři. Nedalo se předpokládat, co můžou čekat od Tyrellů, stejně jako jeho strýc měli talent na dělání mrtvých brouků a pokud s někým pletichařili… pro zatím to ušlo místním čumilům. Snad byla Rovina větší hrozbou než Říční krajiny, jste si jistější, když víte, jaké nebezpečí vám hrozí než skákat po hlavě do neznáma. Tyrovi jedno neznámo stačilo… to ve vísce Divokých. Potkat je mohlo naprosto cokoli, ale tahle hrozba… oba s ní počítali. Stála za tu cenu. “Sklapni…” Barry byl příliš daleko než, aby ono zamumlání slyšel nebo si ho vztáhnul na sebe, však právě odcházel, to bylo možná jediné štěstí mladého Targaryena, jelikož nevypadal jako šílenec. Ano… magor, to je slovo, které se vám vybaví se slůvkem “Dračí rod”. Tón hlasu jako takový… pozbyl citu. V očích se to na moment vztekle zalesklo. Ať mu mlátí o hlavu cokoli, zradu bratrů, kterým slib věrnosti nesložil, jeho původ nebo nyní tak oblíbené téma jeho menší estetickou úpravu… Ale tohle. Netrápil se, jen byli věci, na které nechtěl myslet. Proč se zabývat minulostí, zahrabat se v ní a nehledět na přítomnost, která byla důležitější. Podstatnější. A nyní… zkrátka Gilla vypl, dokázal to, za předpokladu, že na něj zaměřil vztek, který se kdovíjak nesnažil kontrolovat, halucinace zmizela.


Zatím.


Rychlé překontrolování věcí v brašně. Byly tam všechny. Mapa, placatka s vodou, křesadlo… a několik nejmenovaných věcí. Až na barvu. Jen nad tím zakroutí hlavou a upraví koni třmeny, nedá mu to, aby nepřekontroloval třmínky u kratšího meče, jež by se dal snadno považovat za dýku a posléze i kopí, to považoval za svou primární zbraň. Tyr s mečem dokázal zacházet, nicméně dornské kopí nepostrádalo řadu výhod, především nebylo tak těžkopádné a pro jeho, takřka podivně taneční styl boje bylo především o něco vhodnější. “Tak tedy domluveno, začneme zítra, ale varuju tě, nejsem chápavý učitel… vlastně ani vstřícný.” Jak prosté, co se Tyra a výuky týkalo… byl šikanátor, stejné by to bylo, kdyby ho Barry poprosil, aby ho naučil plavat. Zkrátka by mu řekl, že má mávat rukama, kopat nohama a nenalokat se vody… a pak by ho strčil do vody. A plav. Utopíš se? Tvoje chyba. I v tomto, se od sebe ti dva značně lišili, zrzek byl narozdíl od prince, jak to říci… vstřícnější patron?  Vlastně… nikdy neviděl Bartleyho, že by jen sáhl po meči, meč byl zkrátka věc, která k němu neseděla. Příliš často měl po ruce pero, knihu a co si Ry pomatoval za krátkou dobu, co se stihli poznat se boji vyhýbal, pokud to bylo možné. Ne, že by to z něj dělalo zbabělce, byl vším možným jen ne zbabělcem, ale, jak řekl jeho přítel, ‘černá není pro mě.’ O co víc by se k němu hodil kabátec s rytířským erbem?


Kopyta obou zvířat se rychle sladila v určité synchronizaci, jakoby mezi mladíky probíhala telepatie či snad jiná forma domluvy, kterou druhý člověk, nežádaný člověk nezachytí. Vítr, čechral vlasy, mrazil. Jen těžko mohl postřehnout přakvapený výraz v Barryho tváři, či snad jen vnímat nezvyklí tón hlasu, který u Bartleyho byl… inu, nikdy nebyl. Jindy by se vyptával, chtěl by vědět, co nejvíc, pravda jistá neurvalost se mu upřít nedala, Tyr dokázal být empatický, ač minimálně, dokázal, ale k pocitům druhým… byl jako slepý. Pocity ostatních byli něčím nepřínosným, pokud je nechtěl sám… pozměnit, až příliš dobře si uvědomoval, jak na něj ostatní reagují, když začně mluvit. Jakoby kázal, nový mesiáš, který přináší vlastní pravdu. Novou pravdu. Ale teď… chtěl slyšet tu skutečnou. O otci násilníkovi a únosci, který sprostě znásilnil nebohou Lyannu Stark, zatímco její snoubenec, hrdý Robert Baratheon rozpoutal povstání, které vešlo do dějin jako Robertova rebelie. Pak tu byla Elia Martell, princezna, kterou král Aerys použil jako rukojmí spolu s jejími dětmi, Rhaenys a Aegonem. Nikdo z nich nepřežil… Jak vidno… Draci mají tuhý kořínek a i přesto, že se vám podaří setnout jednu ze dvou hlav, neznamená to, že drak přijde o obě, že ho úspěšně zbavíte i hlavy druhé. Musel ještě chvíli vyčkávat… Předtím měli možnost drakobíjci setnout hlavu drakům. Neudělali to pořádně… O hlavu teď musí přijít oni, jelikož, každá akce má svou reakci, boží mlýny melou… ale proč čekat právě na ně? Občas je potřeba jim pomoci. Drakotvůrce.


Hledí nad to nekonečno nad sebou, ruce pod hlavou, čouhají zpod černého pláště tolik symbolických pro vrány. “Jak jsi…” Jakmile však začne Bartley mluvit přetočí se na břicho, prsty proplete, a podloží si jimi bradu. Se zájmem na něj hledí, jeho otázka nyní nebyla tak podstatná, mohl se zeptat kdykoli jindy, Barryho pokusy ho nikdy nepřestávali udivovat, zajímali ho, přestože jim jen pramálo rozuměl, když Ross přešel do ‘své alchymistické mluvy’, jakoby začal používat jiný jazyk. A do široka rozevřené šedavě modré oči se zavřou s popisem osob, které by měl znát. Maminka, z níž se mu nyní nevybavoval jen úsměv, černé oči a ten nelidský křik. Dokázal jím vždy otřást, skuhravé škemravé prosby ‘Děti ne… prosím… mé děti ne… udělám cokoli, slibuji, nechte je odejít…’  Stávala se pro něj teď někým… kdo ho zřejmě velmi miloval. Na tváři se objeví neznatelný úsměv… A řeč pokračuje. Co řeč… příběh, jakmile se něco vytratí, z někoho zmizí život, stává se z něj legenda. Příběh. Otec… Rhaegar Targaryen, viděl ho opět jen párkrát, ve snu, procházel rudými chodbami, vždy končil na jednom místě, u železného trůnu. Jakoby jinam vstoupit nemohl. Poprvé se ho zeptal, ‘proč na mě čumíš s tak divným výrazem? Copak nevíš, že na umyté voňavé lidi se nečučí jako na… stínokočky?’ Od šestiletého caparta nemohl chtít přehnaná moudra. “Nevypadá jako člověk, který by byl schopný ji unést. Neohrozil by nás všechny jen z rozmaru. Myslíš, že… tu ženu mohl mít rád?” Rychlé otevření očí, jakoby procitl z paralízy. Únos Lyanny Stark… Ten byl něčím vskutku pověstným, vznikaly na něj nejrůznější teorie. Snad měl jako každý potřebu o otci smýšlet… jen nejlíp, nevidět v něm toho násilníka a únosce. Ostatně… S Barrym si mohli podat ruce, však jeho otec byl pyroman krále Aeryse, jeho pravá ruka. Jaká shoda náhod.

“A nakonec tvá sestra Rhaenys…” Přítelův hlas je přerušen náhlým dusotem, jež se ozívá v povzdálí, to nebere v potaz, nicméně hysterický křik, který mu přizvukuje, ten se ignoruje skutečně těžko. Nespokojeně cosi zamručí, prsty si přejede po spáncích, konečky takřka zajedou po čele do kadeří. Nicméně větší pozornost mu nevěnuje a za předpokladu, že Barry vypráví dál… Inu, mladí pánové zřejmě netoužili po pověsti rytířů zachraňujících nevinné slečny. Na nevinnou oběť dělala domnělá oběť až příliš mnoho hluku, přeci jen… o co, se každá oběť snaží ještě před voláním o pomoc, když je v temném lese? Především o to, aby ji pronásledovatelé nenašli. To byla zásada každé nebohé oběti. Jak si mohla být ona nebožačka tak jistá, že poblíž někdo je, především někdo, kdo jí pomůže, soudný člověk pokud mohl, tak nevylézal z pelechu, ne v téhle době, když se Řekotočím potulovali nepřátelští ozbrojenci, kteří znásilňovali a zabíjeli… protože mohli.


Lomoz však neustával. Právě naopak, nicméně s křikem, který značil nového útočníka Tyr neodolal, mohli se skrývat, onen neznámý bojovník by je teď stěží vystopoval, musel by si na stopy svítit loučí a oheň… Ten je varováním pro kohokoli, kdo nechce být nalezen. "Najděte tu děvku! Já se zbavím té potvory!" Tyr nemohl potlačit náznak úsměvu, onen naznámý zachránce zřejmě nebude snadno zabitelným protivníkem, pokud se dalo něco poznat z křiku tak určitý druh strachu. Vypukl chaos. Doplňovaný o ržání jejich koní. Tyr se zvedl, “dopovíš mi to jindy, postarej se o tu nánu já jdu pomoct našemu novému známému.” Utrousí k Barrymu, pokud se něco dalo poznat z jeho tónu tak určité pohrdání. Na sedlovou brašnu, na níž si jeho urozená makovička hověla pohodí černý plášť, ve svém úboru neurčité barvy bude splývat tak jako tak. Zbraně, které si na koni nenechával, jelikož nebyl až takový hňup, jak se mu snažil dokázat Gill, jak vidno nebudou dlouze rezavět. Zatímco prakticky hází meč před Barryho a ještě k němu krátce promluví, “uklidni koně a zeptej se jí, co je zač.” Jeho přítel měl na lidi podivuhodný účinek, jen málokdy zvyšoval hlas a i přes jistou auru tajemnosti měli pochybná individua potřebu mu věřit.  


A pak se zkrátka rozešel k centru všeho povyku ozbrojen kopím. Počínal si obezřetně, přestože chůze nebyla vleklá, našlapoval opatrně, neunáhleně. Pokud chtěl neznámému pomoct, byl moment překvapení jedině výhodou. Nevěděl, kolik lidí se za povedenou husičkou hnalo. Oči skryté pod kápí přejíždějí po domnělých nepřátelích, kteří způsobovali víc hluku než by bylo příhodné, neměli žádnou taktiku, nedokázali se domluvit, od toho nejhlučnějšího z nich dostávali pouze nejasně vyřvávané rozkazy, které v tom spěch nemohli pořádně splnit. Primitivové.


Zatajil dech, napomáhalo to soustředění, počkal až u něj bude jeden z bidel dostatečně blízko a pak se po něm rozehnal. Rašiště kopí našlo velmi rychle svůj cíl v mužově duté palici a než mohl vykřiknout, aby si zavolal o pomoc Tyr mu podrazil nohy a následně dlouhým hrotem prořízl mužovo hrdlo. Chrčení a vykašlávání bylo jasným znamením, že onen hrdina moc dlouho nevydrží. A Tyr? Dosáhl přesně toho, co potřeboval, odvedl pozornost od neznámého, přivábil ji k sobě. Tedy… k místu, kde mohl být. “Kurva… Kurva… je tady další.” Jen se nad vystrašeným křikem ušklíbl. Teď byla řada na neznámém. Zbývali poslední tři, slaboši, kteří neměli kam utéci.
Tiyery
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 27

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Bartley Hill Sun Dec 03, 2017 10:25 am

Bartelyho vyprávění bylo přerušeno Tyrovou otázkou. Otočil k němu svou tvář a pokrčil rameny. Mít rád dělá s lidmi asi mnoho věcí. Otázka spíše zněla, zda jsou ostatní opravdu ochotni zapomenout své povinnosti, úmyslně přehlédnou to důležité, jen aby byli s někým, koho mají rádi. Rhaegar chyboval. Přetrhl zaslíbení dvou milujících se lidí. Milujících? Tak to popisoval Robert Baratheon a bylo o tom slyšet všude v království. Milovala skutečně Lyanna Stark svého snoubence? Člověk, který je unesen proti své vůli přeci bude mít snahu utéct. V takovém ohledu určitě Bartley nehodlal podceňovat ženy ani muže. Všichni přeci touží po svobodě, anebo alespoň po její iluzi. Copak Lyanna nechtěla každou vteřinu ve svém zajetí utéct? Nechala se princem skutečně odtáhnout tak daleko a všechny její pokusy byly marné? Pokud Rhaegar nechyboval v přetrhnutí svazku, podcenil ješitnost a žárlivost snoubence. Žádný muž si nenechá nasadit parohy, nikdo nenechá svou snoubenku jen tak zmizet. Byl to princ, budoucí král a zcela nelogicky porušil veškeré zásady. Copak měl právo utéct s jinou, jestliže byl manželem Elii? Rhaegar mohl být sebelepší, ale za tohle jej Bartley odsuzoval. Nevěřil sice v posvátnost manželství. Nevěřil na věrnost a lásku až za hrob, ovšem veřejně ponížit svou ženu? „Ať to bylo jakkoliv, Ry, už se to nedozvíme. Skutečnou pravdu, nezkreslenou, tu znal jen Rhaegar a Lyanna a ti si jí vzali do hrobu.“ Odvětil tiše. Jak prince znal, z pocitů, jaké v něm dokázal navodit, záslužné činy, které vykonal. To vše odporovalo tomu, aby byl schopen unést a ublížit. Musel mít Lyannu rád. Ale opravdu se mu vyplatilo zahodit všechno pro jednu jedinou ženu? Byl rád, že je jeho přítel rozumný. Ry měl své cíle, znal svou povinnost. Byl si jistý, že Tiyery se nežene do manželství. Chtěl zpět, co mu bylo sebráno. Potrestat ohavnosti, které byly provedeny jeho rodu. Nepotřeboval po svém bohu ženu, aby byl králem. Ovšem, jak se snadno získá spojenectví? Přeci výhodným sňatkem. Ry by byl jistě schopen oženit se, pokud to situace vyžadovala. Někoho se zvučným jménem, Stark, Martell, Tyrell… možností bylo mnoho. Úlevné na tom však bylo, že by Tyr nikdy neopakoval chybu otce. Byl moc rozumný, oddaný svému cíli.

Opět byl přerušen ze svých myšlenek, tentokrát to měl na svědomí křik ženy. Ohlédl se přes rameno, jakoby snad mohl vidět ženu, jež hlas zněl v okolí. Mlčky pohlédl na přítele. Možná by zasáhl rád, ale nemohl. Oni měli svůj cíl, neměli být hrdiny. Co je jedna oběť oproti vyššímu cíli? Nástrahy jsou na každém kroku a nespravedlnosti se dějí. Proč jen tak hloupě křičela? Copak nevěděla, že hlasitostí na sebe přivede jen větší pozornost? Bláhovost. Musela to být neskutečně hloupá dívka. Však tu klidně mohli sedět muži Renarda, s pověstí, která se jich držela, by dívce udělali jen to nejhorší. Mohli tu sedět lapkové, kteří by nebyli o moc lepší společnost. Křičet v temném lese, kde nezná nástrahy, byla obyčejná lidská stupidita. Bartley opovrhoval stupidními lidmi, byli pod jeho úroveň. Potlačil křik, který slyšel, nebo se o to snažil. Jakoby tu nebyl a on se nemusel cítit špatně.

„Sedni si zpátky, Tyre…“ odvětil Bartley na Ryho slova. Myslel to vážně. Jít pomoct oné hlupačce bylo stejně stupidní, jako její křik. Budou snad zachraňovat každou ukřičenou nánu, která proběhne v jejich okolí? Bartley měl ze zkušenosti jedno pravidlo. Pokud byl člověk dost šikovný na to, aby se dostal do problémů, byl zajisté dost talentovaný, aby se z nich sám dostal. Nikdo se nemůže spoléhat na to, že za něj práci odvedou ostatní. Pokud někdo něco chtěl, třeba i jen žít, musel si to udělat sám. Nezdálo se, že by jej přítel poslechl. Postavil se a jen laxně pohlédl k meči, který byl před něj hozen. Otočil se a ze své brašny, která se během cesty houpala na koni, vytáhl svůj meč. Copak ho Ry až tak děsivě podceňoval? Za koho měl? Meč a Barry byla sice podivná představa, zvláště pro ty, kdo znali Rossovu povahu. Ovšem bez meče se na jejich výpravě neobešel. Uměl ho používat, nebyl špatný, naopak hrdě se řadil mezi standart. Jen byl meč vždy až poslední možnost. Špičkou boty tak Tyrův krátký meč posunul zpátky, kde přítel předtím ležel. S mečem v ruce pak vyrazil ke koním. Nebylo těžké je uklidnit, ovšem slov Ryho nedbal. Stejně jako on nevěnoval pozornost těm jeho.

Ještě nebyl jeho král, aby jej musel poslechnout na slovo. Kdo ví, jaká přesila tam byla. Nenechá přítele umřít, protož si rozhodl hrát na zachránce. Ujistil se, že jsou koně uvázaní a ignorujíc dívku, ať je kdekoliv, se vydal spěšně za Tyrem. Pokud bude tak hloupá a zůstane v jejich blízkosti i po tom, co pobijí pronásledovatele, pak se jí jistě zeptá, co chce. Ovšem, proč by vyděšená dívka čekala na pomyslné zachránce, když jí mohli zabít stejně snadno, jako muži, proti kterým se bojovalo? Se zvyšujícím hlukem zpomalil. Nemohl tam bezmyšlenkovitě naběhnout. Pevněji sevřel rukojeť meče a vyrazil proti jednomu z posledních tří.

Jejich meče se střetli. Brzy si Barry uvědomil, že netrénovat se nevyplácí. Kdyby proti němu stál zkušený šermíř, je po něm. Jeho protivník však vládl meči stejně jako právě Bartley, možná i trochu hůř. Trvalo jen několik chvil, než nepřítele odzbrojil a tvrdou ránou díky rukojeti poslal bojovníka k zemi. Nezabil, Ross nebyl takový. Ještě nikdy nezabil, odzbrojil, vyřadil mu schopnost bít se, ale rozhodně neukončil život. Moc dobře věděl, kam udeřit pro nepřítelovu dezorientaci, anebo pěkný hluboký spánek. Muž se svalil k zemi a tam zůstal ležet. Bartley se rozhlédl. Dva muži, jeden pro Ryho, který v tom nepotřeboval jeho pomoc a poslední pro… neznámého, který útok započal. Nezdálo se, že by kdokoliv z mužů na zemi zmohl cokoliv. Odpor už nebyl možný. Lapkové pobyti. Otázka vyvstala nová. Kdo je poslední neznámí? Nepatřil k pronásledovatelům, ale mohli si být jistí, jak bude reagovat na ně? Rozhodně nepouštěl meč. Připraven adekvátně zareagovat, pokud by bylo třeba. Světlo, které poskytoval svit měsíce, nebylo dostatečné, aby ve tmě rozpoznal, kdo třetí osoba je. Neočekával, že se otočí a půjde si svým směrem. Kolem Barryho nohou se cosi ochomýtlo. Kočka. Stejně černá jako noc, ale očka ji ve tmě prozradila. Chvilku se zvíře otíralo o zrzkovi nohy, jakoby Ross byl důvěrně známou osobou. Pak se otočilo a Barry jen sledoval, jak se navrátilo ke svému majiteli. S kým měli tu čest?
Bartley Hill
Bartley Hill

Posts : 15
Join date : 22. 05. 17

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Celaena Sardothien. Thu Dec 28, 2017 4:17 pm

Zkoumavě hleděla mezi stromy, držíc za otěž svého šedého koně... ale muže neviděla. Nebavilo ji hrát tuhle hloupou hru, nejraději by prostě vyřídila ty duté hlavy, které ji už několik hodin pronásledovaly, a zmizela odsud. Nezajímalo ji žádné princátko, které jí ten nafoukaný idiot přikázal zabít. Neměla k tomu důvod, ačkoli to byla její práce. Plíce ji po té zdlouhavé honičce pálily, nebylo divu, vždyť stále neměla svou ztracenou kondici. Otráveně si povzdychla a rychle si natrhla halenu ještě na jednom místě a pomalu se rozešla k siluetám koní, které stáli opodál. Nerada ze sebe dělala hlupačku, ale nic lepšího jí zkrátka nenapadlo… Musela hrát tohle divadlo, neboť si stále nebyla jistá, čeho všeho je Cross schopný. „Je tu někdo?!“ Zvolala znovu úpěnlivým hlasem zhýčkané husičky, která se poprvé v životě ocitla sama v lese. „Prosím!“ Nebavilo ji to, takhle si vyřvávala hlasivky, jen stěží ovládala vztek, který měla na sebe i toho vychytralého manipulátora.
Na druhou stranu bylo tohle lepší, nežli týdny ve společnosti Lannisterů v královském městě. Celaena měla ráda přepych, to ano, ale kdo by byl rád ve společnosti lidí, které nenávidí z celého svého srdce. Dívka zkrátka, i přes veškerou svou snahu, nedokázala zapomenout na svou minulost. Nedokázala se přes to přenést a už vůbec ne po tom, co ji nechali zavřít na to strašné místo… Tenkrát se v ní něco hnulo. Možná uběhla spousta let a ona byla tehdy ještě malé dítě, ale pamatovali si… téměř všechno. Namlouvala si, že ne, ale pamatovala. A teď byla zpět, opět jí dali jakousi svobodu a meč do ruky. Přesto nebyla volná, byla svíraná mezi dvěma kameny… Mezi dvěma úkoly,… mezi dvěma loutkovými hráči. Byla součástí hry, figurkou na poli… a hrála o svůj život a svobodu. Kdysi byla obávaný zabijákem, dnes neměla příliš velkou cenu.
Zpovzdálí se začaly ozývat zvuky boje, světlovlasá dívka se napjala a okamžik naslouchala. Zdálo se, že alespoň malá část jejího plánu zatím vyšla… Zbavila se svých pronásledovatelů, na tváři se jí roztáhl na okamžik potěšený úsměv. Pak znovu vykročila ke dvěma koním, kteří patřili těm, které hledala… Její hřebec při tom zafrkal a párkrát pohodil hlavou., pohladila jej. Musela se mít na pozoru a nevyjít ze své role. Boj zatím neustávala a ona si pátravě prohlížela jejich věci a koně. Meč pohozený na zemi a podobně. Pak zvuky boje umlkly… Celaeně nedělalo problém, aby se jí znovu vehnaly slzy do očí, zarudlé je měla od únavy dost, vlasy rozcuchané a oblečení ušpiněné. Vypadala opravdu uboze… i kolínka se jí třásla. „Halooo?!“ Vykřikla opět, váhavým a vystrašeným hláskem. „Prosím…“ Rozvzlykala se jako malé děcko, držíc křečovitě koně za otěže. Možná jí to nevyjde, ale zkusit to musela.
Celaena Sardothien.
Celaena Sardothien.

Posts : 20
Join date : 03. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Willow Mon Feb 14, 2022 2:04 pm

Lehce naklonila hlavu na stranu a tak se zaposlouchala do závěru debaty dvou vůdců. Musela uznat, že se i její společník za tu dobu, co se na moment viděli a obluzovali si navzájem mysl neznatelně změnil. Stěží by si mohl kdokoli všimnout, jak oči barvy poledního nebe přejíždí po zachmuřené tváři. Poznala vrásky na čele a u koutků, Dorn měl ve zvyku se často šklebit a jeho pohled... byl stále zachmuřený a i přesto... lačný, zrovna jako pohled dravce. Jemně sevřela bratrovi ruku, kradmé gesto, jež bylo pouze mezi nimi, jejich malá partie mohla začít. Na rozdíl od Luciana si Willow velmi dobře uvědomovala, že nejsou, tak nedotknutelní, jak se snažili hrát, šlo o hru zkušeného herce, ale i přesto... Riziko, že budou dopadeni bylo příliš velké, jejich děd udržoval vztah s rodem Redwayne a byl blízký přítel Balona Greyjoye. Nebylo se čemu divit, oba byli podobně zapšklí, podstatný problém byl však ten, že šlo o rody, jež byli v podstatě námořní velmocí a jejich dědeček, věděl za jaké nitky tahat. Přesto, raději bude absolvovat cestu přes moře než po území Tyrellů, cesta byla podstatně bezpečnější. Ladně zatřásla hlavou, aby odehnala podobné domněnky, na ty bude čas posléze. Vraždila by pro horkou lázeň.

"Zlatíčko, tu mandolínu máš pouze pro parádu nebo na ni dokážeš taky zahrát?" Nedalo by se tvrdit, že si nevšimla, že se k nim Stín přidal, měla velmi dobrý přehled o svém okolí snad už jen z toho důvodu, jak se změnila atmosféra v okruhu jejích nejbližších. Nebude to trvat dlouho a má je omotané kolem prstu. Navzdory svému nevinnému zjevu plaché zlatavé laňky dokázala velmi dobře odhadnout své okolí, posouvat posluchače přesně, tam, kam potřebovala. Bylo obdivuhodné,  kolik dveří dokázala otevřít nesmrtelná krása. Zcela neměnná, sladký Basil ani nevěděl jakou zbraň jí dal do rukou, "něco takového múzy neprozrazují, pokud tě přiměji myslet si, že je můj projev nadpozemský, snad..." odmlčí se a zamyšleně přejede po jemně řezané linii čelisti. Výsměšně našpulí rudé rtíky, tento výraz se však rychle změní ve všetečný úsměv, "snad byste nám mohli dělat po určitou dobu společnost, jak samy vidíte cesty už dávno nejsou, co bývaly." Nemusela se ptát vůdce skupiny, kdo neznal dornskou hierarchii by se obracel přímo na zjevného vůdce, avšak v jejím případě... bylo znát, že si uvědomuje už jen z jejich chování, že si jsou všichni rovní. Její vystupování bylo stále stejně... pyšné, snad lehce neomalené, jakoby všem dávala najevo, že na ni se běžné světské zákony a normy nevztahují. Muž, se kterým se vsázela, si ji přeměřoval, hodnotil. Will mu všeříkající pohled oplácela, oči lehce mhouříc, nastavila mu ručku, muž ji uchopil a opatrně políbil na články prstů. Zvítězila.

Obratně se posadila na dřevěný stůl, bezohledně odsunula víno, přes možné protesty  a posadila se na dřevěnou desku. Noha přes nohu, přičemž na jedné si hověla již zmíněná mandolína, hudební nástroj, k němuž přistupovala něžně a jemně, nevěnujíc přitom pozornost nikomu jinému. To až když zabrnkala na struny, s důvěrností staré známé. První slova byla prakticky zašeptaná a i přesto se rozléhala, nebyla to nyní pohledná dívčina tvář, která nutila její okolí žasnout a zcela se utišit, když to požadovala, ale zřejmě síla slov, jak důvěrně zněla, povědomě a známě, minimálně jednomu z nich. Tóny, které byli nevtíravé a přesto svým způsobem naléhavé. Těžko se dalo určit, nakolik upřímně je nemyslí, kdo by dokázal zahrát touhu, snad i radost ze znovu shledání...

Má každá vzpomínka má krátký dech,
však přesto při ní mám dál vůni na ústech.
Já v příštích svítáních až budu náhle sám
vůni tvou vzpomínkou já uchovám.

Naše vzdušné dráhy hvězdy posněží,
i když budem každý sám.
Osudové váhy nám jsou přítěží,
i když jsme každý sám.

Naše vzdušné dráhy hvězdy posněží,
i když budeme každý sám,
i tak tě v sobě mám.

Já každou vzpomínkou, kdy oheň plál,
jsem ve tvém náručí a čas je opodál,
a naše trápení už dávno vítr zval,
dotyk náš dotyk bláznu za to stál.

Naše vzdušné dráhy hvězdy posněží,
i když budeme každý sám.
Osudové váhy nám jsou přítěží
i tak tě v sobě mám.

Naše vzdušné dráhy hvězdy posněží,
i když budeme každý sám.

I tak tě v sobě mám...

Nečekala na ovace, seskočila z desky stolu. Jako malá čarodějnice se vytratila svému ztichlému publiku. Chůze dávala znát, že je zvyklá k sobě strhávat zraky, jelikož byla pružná, podobná krokům kočky, které dopadali napřed na špičky a poté až na paty. Tichošlápčí kroky, směrované do jednoho z pokojů, kde hodlala strávit dnešní noc.
Willow
Willow

Posts : 18
Join date : 26. 03. 17
Location : Druhá strana jedné mince...

Návrat nahoru Goto down

Lokace: Řekotočí - Stránka 2 Empty Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Návrat nahoru

- Similar topics

 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru