Lokace: Řekotočí

odeslat nové téma   Odpovědět na téma

Strana 1 z 2 1, 2  Next

Goto down

Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Valar za Sat Dec 31, 2016 9:27 am

avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dorien Renard za Mon May 08, 2017 8:14 pm

Po jisté náhlé indispozici která změnila jeho plány a z Králova přístaviště místo večerního odjezdu odcestoval s dvěma stovkama mužů oděných v černém až brzy ráno.

Do Řekotočí kam se vydal na příkaz Lorda Tywina dorazil s muži až za několik dní v době okolo poledne. Muži stejně tak i Lord Renard byli odění v brnění,drátěné košili, ocelovými rukavicemi protože očekávali na své cestě jisté problémy které ale prozatím nepřicházeli.
Les který byl všude okolo dělal velkou starost Lordu z Burrow, věděl jakou hrozbu mohou tyto lesy znamenat a tím spíš pokud je nezná. Navíc výhoda koní na kterých muži jeli byla nulová a spíše to byla nevýhoda, hnát se s jízdou proti vzbouřencům a k tomu se vyhýbat stromům,větvím a další překážkám bylo nemyslitelné. "Nebudeme se za nimi honit, necháme je ať přijdou oni za námi."
Pronese jenom tak do vzduchu svojí myšlenku, muži co jsou poblíž svého Lorda se zle pousměji, věděli moc dobře co to bude znamenat ... pro přilehlé obyvatelstvo.
Drancování, vraždění, mučení, znásilňování a tak dále a tak dále ... prostě vše v čem jsou muži Lorda Doriena dobří, navíc je to skvělá příležitost si trochu užít s místními děvčaty a napakovat si kapsy. Ano myšlenka šířit hrůzu ve snaze vylákat bratrstvo se jim zamlouvala o trochu více než jejich Lordu.
Za nedlouho spatří muži tábor sera Gregora kam pomalou jízdou vyrazí, Dorien nepochyboval o tom že ser Gregor nebo ostatní jeho velitelé rozpoznají praporce s černou zástavou která nesla ve znaku lišku dívající se z levého profilu. Ovšem riskovat případné nedorozumění také nechtěl a proto nedělal žádné unáhlené jednání či něco podobného.

Po chvilce navštíví Lorda Renarda i jeho muže skupina asi dvaceti jezdců v barvách Lannistrů, dožadující se informacích. Renard zvedne pravou dlaň do vzduchu čím zastaví své muže a muži sera Gregora, konečně dostanou prostor aby se projevili. "Kdo jste ?!
Co chcete ?!"
Jelikož se jednalo o muže Lorda Tywina a měli společný cíl, držel se Dorien zkrátka.

Podíval se na velitele skupinky.
"Jsem Lord Dorien Renard z Burrow,
vazal Lorda Tywina Lannistra a jsem zde na jeho příkaz."
Takové vysvětlení musí těm mužům stačit a taky stačí. "Pojďte za námi !"
Muži sera Gregora vyrazí napřed a Dorien dá opět pokyn k pokračování v jízdě směrem do tábora.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Valar za Tue May 09, 2017 10:54 pm


Černooděnci, kteří obsadili většinu lepších krčem spolu se zlatě rudými vojáky, jak zbyteční byli pro muže s očima barvy studeného železa. Poslání jednoho z jejich vůdců mu bylo zcela lhostejné, přestože mu ho mohl ztížit nebo naopak usnadnit, postarat se o to, aby svůj úkol úspěšně splnil. Měl k tomu dispozice. Ale ztráty... ne, k vůli jednomu hňupovi si je nemohl dovolit, on pozoroval kroky někoho úplně jiného jeho zrak se stahoval k plavovlasé dívčině, která se jeho přičiněním dostala k otrocké práci do solných dolů. Potřeboval z ní mít univerzální vražedkyni, vycičit si mohl další Bílou smrt, ale vzhledem k tomu, že jeho Tygřice přežila... Musel uznat, že je jedinečná. A právě proto jí dal vodítka k tomu, aby ho znovu vyhledala. Mohla se skrývat pod jakoukoli podobou, pod jakýmkoli jménem, navždy zůstane malou vystrašenou princeznou, kterou musel zlomit, zničit, aby z ní vytvořil monstrum. Nekontrolovatelnou bestii.

"Můj pane, myslíte si, že je dobrý nápad, abych vám dělal dnešní večer společnici. Vražedkyně mě nenávidí..." Tmavovlasá dívka s očima jako kočka věnovala pohled zádům v drahém brokátu. Zbožně hleděla na vysokého muže, i kdyby nebyl oblečen do drahých látek vzbuzoval by respekt, aura děsu, která muže obestírala byla ještě působivější než šarm a tajemno.

Její společník se k ní neotočil. Zamyšleně sledoval s rozestavěnými šachovými figurkami. Mezi prsty svíral další, odlišnou od všech. Na celé šachovnici bylo cosi jedinečného. A jediný, kdo na ní chyběl... Byl šachista. Ale teď k stříbrné figurce, té, jež tak zaujatě mnul, umě vyrobenou labuť.

"Naše známá se umí skvěle ovládat, má drahá Lysandro, ví, jak se chovat k dobrým přátelům." Slova, která opustí jeho rty jsou mrazivá, zvučná. Znuděně se k ní otočí, pohyby šelmy, která má na vše čas. Čerstvě oholenou tvář prozáří zubatý úsměv. Žraločí. Nebylo už nač čekat. Bílá smrt měla dost času na to, aby se dostala na jejich místo. Ještě než nabídne kočičí ženě v šarlatových šatech galantně rámě, položí figurku na pergamen. Do blízkosti jiné... Rudé. Dračí.

"Náš čas je vzácný, den má málo hodin, drahoušku, je na čase pozdravit staré známé." Opět ten spokojený neupřímný úsměv, dívku přivine do své blízkosti, jakoby snad byli pár. Jeho cvičená opička.

Nastoupit do omšelého kočáru a...

Teď už jen vzhůru do jedné ze zapadlých krčem. Vzhůru za Aelin Ashrywer.

avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Celaena Sardothien. za Thu May 11, 2017 11:36 pm

Jakoby jí z krku někdo sundal ruku, konečně se mohla svobodně nadechnout. Stačilo opustit komnaty prince Cedrica. Tvář jí zdobil triumfální úsměv, když se chodbami Rudé bašty vracela do patra pro služebnictvo, kde měla své komnaty. V dlaních třímala měšec zlata, zlata jež jí pomůže uhradit cestu a další výdaje. Nebylo nač čekat, čas byl vzácný a tak se ihned převlékla do pohodlného oblečení na cestu. Štíhlé nohy obepnuly pánské kožené kalhoty, vyhublé tělo zahalila pánskou halenou z drahé látky, na kterou přišel ještě korzet. Vlasy nechala spletené v copu, jež jí splýval přes rameno, nespěchala, ale i tak postupovala svižně. Zabalila si jen to nejnutnější, včetně rudého pláště, dvou nádherných šatů a především několika dýk. Další zbraně si hodlala opatřit po cestě do Řekotočí. Naposledy se rozhlédla po pokoji, zahalila se do černého pláště s kápí, sebrala z postele své "zavazadlo" a opustila Rudou baštu.

Už předem si u místního handlíře vyhlédla silného, zdravého a nádherného šedého hřebce, jež byl jako stvořený pro mladou vražedkyni. Taky za něj zaplatila pěkných pár zlatých, ale potřebovala schopné zvíře. Takové, které je vytrvalé, rychlé a především houževnaté. Dívka se v koních celkem vyznala, nebyl to žádný zázrak, ale docela se jí to hodilo. Pak už se vyhoupla do sedla, po tomhle se jí stýskalo... Svět měla zase před sebou, jako na dlani...

Jistě, nikdo by nečekal, že se rozhodne jet na opačnou stranu, nežli se nacházelo Dorne. Ani Celaena to neměla původně v plánu. Byla však nucena své plány upravit, neboť ji oslovil štíhlí muž, přibližně okolo třiceti let... bylo tomu pár dní zpátky. Předal jí zprávu, ze které nebyla nijak nadšená. Minulost po ní natahovala své pařáty.

Sehnat dobrý luk a šípy nebylo, tak těžké, jako sehnat meč z kvalitní oceli. Navštívila cestou nespočet kováren a zbrojmistrů, musela však učinit menší zajížďku, aby dostala to, co doopravdy chtěla. Následkem toho přicestovala do Řekotočí o den později, nežli původně počítala.

Ve městě se ubytovala v průměrném hostinci, nic luxusního a nápadného, ani žádná velká špína. Po dlouhé a vcelku únavné cestě, neboť si odvykla jízdě na koni, si dopřála opravdu dlouhou a pořádnou koupel. Setkat se, se starým známým, se rozhodla až následujícího dne... posílajíc po náhodném poslu krátký vzkaz s tím, že je již ve městě a setkání nechává na večer druhého dne. Ne, že by o její přítomnosti již dávno nevěděl, muž s nímž se měla setkat věděl o jejím příjezdu sotva se dostala za hranici města. Starý známí, muž jež věřil, že má v rukou každý její krok... její mistr, stvořitel... Kdysi toužila po jeho uznání, každé pochvale... lačnila po nich. Věrně mu sloužila, respektovala jej... On se k ní otočil zády. Stále tam byla stará oddanost, slabá, ale přeci... Přišlo jí, jako by u to svým způsobem dlužila... To neznamenalo, že jej měla ráda. S myslí zahalenou myšlenkami si šla lehnout, rozhodnuta prospat celou noc a probudit se nejdříve k obědu.

Tak se i stalo, po další noci plné nočních můr k ránu zabrala vcelku slušným spánkem a probudilo ji až bušení na dveře. Předešlého večera se domluvila s hostinskou, že jí donese oběd na pokoj. Odpočatá a svěží vstala z nepříliš kvalitní postele, jež jí vlastně vyhovovala, vzhledem k tomu, že v Rudé baště spala raději na zemi, nežli v nadýchané obří posteli s nebesy. Milovala takové věci, ale už neuměla spát na měkkém, otroctví ji to odnaučilo. V pouhé spodničce došla postarší ženě otevřít a nechala ji, aby jí jídlo položila na malý stůl v prosté místnosti.
Po té, co se dosyta najedla, a že už byla schopná pozřít mnohem více jídla, než když dorazila do Králova přístaviště, už ho většinou ani nevyzvrátila nazpět, pokud těsně po jídle netrénovala, se znovu vrátila do postele. Neusnula, jen ležela a četla si knihu, kterou zde našla. Teprve k večeru se znovu okoupala a připravila na setkání s vládcem podsvětí.

Oděna v drahé černé krajce, šaty se jí vlnily okolo nohou, kráčela zahalená v černém plášti setmělou uličkou. Kápě jí spadala do čela, zakrývajíc jí celou tvář až na ústa. Ukryta ve stínech, jako by byla jejich součástí, přibližovala se neslyšnými kroky k zapadlé krčmě na okraji města.
Na první pohled se mohlo zdát, že je neozbrojená... jen další kurtizána, kterých tu bylo na každém rohu nespočet. Ovšem jen hlupák by vyrazil bez jediné zbraně, nehledě na to, že byla mistrem v ukrývání zbraní, před nechtěnými zraky. Modré oči se zlatými prstýnky okolo panenek bedlivě pročesávaly tmu, byly v pohotovosti, jako její zbylé smysly. Načež stanula přede dveřmi do staré krčmy.

Pak už jen položila malou ručku na kliku a otevřela dveře do místnosti, čpící kouřem, chlastem, jídlem a potem "lepších" ožralů. Jemně, téměř nepatrně nakrčila nosík, nad tou ranou, jež schytal její citlivý čich.
Vstoupila.
Hlavu vztyčenou, hruď vypjatou a bradičku vystrčenou dopředu, úplná lady. Dalo se jen polemizovat nad tím, zda z jejího držení těla vyzařuje pýcha, či hrdost. Teprv, až když se rozhlédla po místnosti, jež se jí vůbec nelíbila, sňala si kápi.
Odhalila tak půvabnou tvář mladičké dívky, téměř dítěte... Pohledy mužů přešla, jako by snad neexistovali, zastavujíc se u jediného... stále stejného, tak jak jej měla v nejmladších vzpomínkách. Nezměnil se, ani o píď. Pořád ten samý samolibý úsměv, oči studené a upravené vlasy. Dopřála mu sladký úsměv, jež vykouzlila na jinak nic neříkajícím výrazu. Jeho společnost ji nijak nepotěšila, znát to ovšem nedala. Vlastně ji tu příliš netěšilo nic, přesto to bylo lepší, nežli hnít v solném dole.
Neotálela a vykročila jeho směrem, ladné kroky tygřice. "Ráda tě opět vidím, Willieme." Zavrká sladce slůvka, jakoby snad šlo o blízkého přítele, načež pohlede sjede na dívku po jeho boku. "I tebe Lyssandro." Pohrdavý úsměv, jež jí věnovala bez jakéhokoli ostychu, zmizel stejně rychle, jako se objevil a nezůstal po něm ani náznak.

avatar
Celaena Sardothien.

Posts : 20
Join date : 03. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Valar za Mon May 29, 2017 7:43 pm

Vrznou dveře a mezi zatracenci se objeví Anděl... Dobře, Anděl ne, nicméně osůbka, která právě vplula do pochybného relativně drahého podniku měla takřka stín pravého cheruba. Zvolila dokonalý oděv a náhodný pozorovatel a znalec by poznal, že je dětsky marnotratná a na drahých věcech nešetří. Šaty barvy půlnoční černi bez hvězd byli zbrusu nové, takové, které u smetánky nenajdete, zjevně severský střih a nějaká švadlena si přišla k velkým penězům, jen, aby dívčina zazářila. Podobně na tom byli i vlasy oné slečny. Účes, který vypadal klamně jednoduchý, nicméně zlaté lokny... Dokonale odpovídaly své majitelce. I ona se zdála na první pohled přehlédnutelná, prostinká a nicotná. Jen William Cross, muž se kterým se měla sejít právě teď, věděl, že i přes zjevné sebevědomí není ničím víc než ubohou chudinkou, taková, která dovede zabít, ale... Nedokáže si pohlídat vlastní emoce. Nedokáže být chladnokrevná, ač vystupování tomu neodpovídá. Jak dlouho by to trvalo než by v krutých solných dolech našla jeho malá víla smrt? Nebýt ctěné královny Cersei, které by s radostí roztáhl nohy, jeho malý poklad by nepřežil. Stala by se jednou z dalších nicotných postav. Šach mat a... bradička je příliš vysoko.

Bylo to její držení těla, které ji prozradilo. Nikoli oči, nikoli oděv jakkoli graciózní byl, ale modřiny, které stále zcela nezhojily, šrámy, jak na těle, tak na duši, stejně jako neúměrně pohublé tělo. Eleganci a pružné pohyby nahradila topornost. Přímé držení těla... Až příliš, jakoby na ramenech nesla velkou tíhu, závaží, které je na ni příliš objemné a těžké, ale hrdost - sama sobě nedovolí sklopit hlavu, sklonit pohled před kýmkoli, ale... pohled jejího bývalého mistra pro ni musel být přesně takovým závažím chladné oči, které putovali po jejím těle, jakoby je důvěrně znal a zároveň... pohled nebyl slídivý a přesto jí dokázal pohlédnout do duše. Až tam. Ne, ještě se zcela nedostala z jeho vlivu. Dostavila se přesně na zavolání jako nějaké štěně, které jen čeká, kdy dostane od pána pamlsek.

Přehodí si nohu přes nohu, vršek podrážky je nonšalantně zapřen o hranu stolu, jakoby o něj chtěl otřít neexistující bahno. Do temných vlasů zajedou štíhlé prsty, natolik dlouhé, že by ho někdo mohl považovat za hudebníka, hráče na klavír. Nu... dotyčný nebyl daleko od pravdy, ale celkový samolibý výraz nic nevysvětluje. Natož celková lhostejnost, člověk který tak spěchal a teď... svět mu snad ležel u nohou a žral z dlaní.

"Krásné šaty... První kvalitní oblečení po několika měsících?" Jeho společnice vzdoruje pohledu zlatovlásky, ty dvě si mohly snadno skočit po krku, ani se nesnaží shodit ruku, která je laxně a majetnicky položená na jeho stehně, jakoby mimochodem. Snad chtěla žena, jež byla správně jmenovaná dát druhé jasně najevo, která z nich dvou má tady navrch.

"Ale no tak... dámy, dětské pletky stranou. Zívne a židle, která stála pouze na zadních nohou dopadne hlasitě na přední nohy. Snad chtěl na svá slova dát patřičný důraz. Ačkoli se jeho vrtošivé rozpoložení nezměnilo v tváři se mihne náznak... nepokoje. Nehodlal poslouchat ženské dohadování a žvatlání o ničem. Nebo... o ničem hodnotném, pro něj.

"Vidím, že služba u nových chlebodárců ti svědčí... Dokonce tě poslali k moři. Jací jsou šlechetní, ale chytání bronzu ti neprospěje... minimálně, pokud nebudeš mít obdivovatele, který by takové změny docenil." Hlava natočena trochu na stranu, kdy si prohlíží pohublé rysy tváře. Pokyne jí k protější žídli, vyřezávanému skvostu. I on si rád připadal jako bohatýr, proč se ráchat v chudinských sračkách, když je něco víc. "Zřejmě bys měla přivyknout dornskému vínu, nepochybně ti přijde k duhu, namotivuje tě k... prvotřídním výkonům." Pobaveně pronesený dvojsmysl, na který upozorní jen... intonace hlasu, převalování slov na jazyku.

Jako na zavolanou, k nim přiběhne jedna z obsluhujících děveček, mají už předem dané pokyny a případný pokus smísit víno s vodou... Jaká fatální chyba pro místní hladová nebožátka. Hodokvas začíná.
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Tiyery za Sat Jun 17, 2017 8:27 pm

Se Zdí v zády se cítil, jakoby z něj spadl těžký kámen. Skutečně, když vedl černého mohutného koně podél jedné z rozbořených věží, chyběl mu jen zlomek k tomu projít jedním z menších průchodů, těch bylo na rozpadajícím se Černém hradě plno. Ale kdo o nich věděl? Tyr byl možná jedním z mála, byla to přeci jen cenná průprava, že ho jako děcka bylo všude plno, malá myška, která probíhala z díry do díry pod nohama dospělých kolohnátů takřka bez povšimnutí. Když chtěl. Teď by mohl jen stěží předstírat, že je jednou z pouličních krys, aspoň tak se to momentálně zdálo. Ne ne, teď si připadá spíš jako zloděj, který z domu hostitele, jež se k němu choval štědře a dovolil mu jíst a spát pod svou vlastní střechou, aby toho nebylo málo okradl ho snad o stříbro. Takové myšlenky byly ordinérní. 'Přestaň řešit nesmrtelnost chrousta, co je pár ztrát oproti většímu cíly.' Okřikne v duchu sám sebe. Naposledy se rozhlédne, podívá se na ty rozpadlé věže, které se mu jako klukovi zdály kolosální a snad i trochu děsivé. Jako temný neznámý svět, který musel objevit. Obratně se vyšvihnul do koňského sedla. Pohlédl do prázdnoty vedle sebe, náhodný pozorovatel by ho měl za cvoka, když do prázdna promluvil, tiše a jaksi důvěrně... a přesto neosobně, bez citu. Chladně. "Jak myslíš, dávám ti dva dny a pak zmizíš, jak jsi říkal, nejsi hrdina, Gillanoire." Protočení velkých modrých očí mu neušlo, nicméně poznámka, kterou osoba neosoba vedle něj vyslovila už ano. Škoda, že jsi o tom přesvědčil mě. Přes mrazivá slova, kterými ho počastoval, nikdy mezapomene na úzkost, železnou ruku, která ho kdesi uvnitř sevřela ve chvíli, kdy jeho... Gill umíral a on mu nemohl pomoci.

A zde se uzavírala první rutinní kapitola. Drak se konečně uvolnil ze řetězů. Odhodlal se vzlétnout a k čemu byla taková křídla? No přece, aby vzlétl. Nechal za sebou všechno a vše. S příslibem, že brzy vedle něj pojede člověk, kterému může svěřit vlastní život.

K sedlu se přivázal řemenem, zastavoval jen v případě, že to bylo nezbytně nutné, jedinou delší zastávku, kterou si dovolil byla převlíkací. To když vyměnil mundůr noční hlídky za stejnokroj poslů, strakatou pláštěnku, neidentifikovatelné barvy, jakoby se neznámý umělec plácal v barvách. Pod ní vestu šedavé nijaké barvy, která zajisté zažila lepší časy. Košili a nohavice, jak jinak než obnošené, listově zelená barva byla vybledlá. Spokojeně se prohlédl v hladině říčky a provedl poslední úpravu a sice jeho vlasy, silně pochyboval, že by ho někdo poznal, ale i tak, trocha opatrnosti mu rozhodně uškodit nemohla, stačila chvilka a světlé prameny změnily svůj odstín na mahagonově hnědé. Stejně tak dvoudenní strniště. Nijak nevybočoval z nepsaných norem určených pro rychlou jízdu. Tedy, aspoň to se domníval.

Zhruba dva dny po své změně dorazil do Říčních krajin. Za tu dobu vyměnil v jedné z vesnic svého koně za nového, bujného ryzáka. Bylo nepsaným pravidlem, že poslové jsou v právu, pokud jde o koně. Vraníka nechal ve vesnici. Místní se netvářili přívětivě, srdce jim zřejmě obměkčil až fakt, že se na jídlo nezdržel. Jeho cesta měla rychlý spád a jak se zdálo, prozatím měl štěstí, loupeživým bandám se vyhnul.

Znavený a vysílaný, stejně jako koník, který ho vezl dospěl ke svému cíly. Až na menší neshody, které měl nejen s ožralou, jehož se stále nezbavil, jakoby nemohl poklidně zmizet zpět na ta místa, ze kterých prchl. Koník se zřejmě rozhodl hrát Gillovu hru a při nejmíň vhodných příležitostech zmátkoval, pohazoval hlavou a vyhazoval zadníma nebo předníma nohama. Nicméně Ferreho, jak ho Tyr pojmenoval se ne a ne zbavit. Snad měl slabost pro divočáky, jak poznamenal Gill. "Možná, ale všude je nějaká výjimka." Tolik k jejich přátelským rozmluvám, které končily tak, jako... no jako když ještě R nečichal ke kytkám ze spod.

Chérii, jak Ferreho překřtil zase na pár okamžiků, kdy ho měl plné zuby, předal jednomu z hospodských pacholků. Od sedla oddělal sedlové brašny, jakoby měl v úmyslu zde přenocovat, snad to i byla pravda a vydal se vstříc zakouřené hospodě, byla vůbec první, lepší, kterou po dlhouhé cestě našel. A jakmile vstoupil... nelitoval, ukázalo se, že mají s Bartleym podobný vkus na začouzená místa, vhodná jen pro ožralce a zběhy. A... posly. Gillovi teď nevěnoval pozornost, únava nebyla hraná, takže když se sesul na lavici vedle svého dlouholetého přítele, jakoby si snad ani neuvědomoval jeho přítomnost. I teď si udržoval hrdý vzpřímený postoj.

Mladé dívčině, která k němu prokličkovala mezi stoly, přeskakujíc ožraly, zvratky a válející se korbely, v hlavě zřejmě dost harašilo, kdo ví nad čím přemýšlela, když se ho ptala co si dá a soustavně na něj mrkala. Jiný by byl okouzlen, Tyr na její pokus nijak nereagoval a pouze si poručil o česnečku. "Dej mi hodinu, pak vyrazíme." Promluvil konečně i k muži vedle sebe. Nekonalo se srdečné vítání, či otázky typu, jak se máš. Ale Ry... vypadal o dost uvolněnější. Šťastnější.
avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 21

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Bartley Hill za Sat Jun 17, 2017 10:32 pm

Bartleymu cesta nezabrala moc dlouho. Jeho světlovlasý přítel měl jistě den, možná i déle náskok. Přeci jen než dorazil ten černý opeřenec a Bartley, který když už balil, dával si záležet, aby vzal úplně všechno. Občas to mohlo vypadat, že má na všechno spoustu času. Bylo to způsobeno jeho mírnou povahou a jako inteligentní bytost neměl potřebu dělat cokoliv ve spěchu. Pokud tedy nepočítáme chvíle, kdy potřeboval zapsat své nové poznatky, nebo rychle cokoliv vypočítat. To byl schopen pak pochodovat po místnosti rychlostí blesku a z jeho úst padaly útržky vět, které nikdo krom Barryho nedokázal rozluštit.
Pochopitelně dorazil do Řekotočí dříve než Tyr. Nechal ustájit svou klisnu, která mu teď dělala společnost. Byla to dobrá společnice. Grošák s mírnou povahou a silnýma nohama. Taky nenamítala vůbec nic, když k ní promlouval své filozofické úvahy. To hlavně ve chvílích, kdy klisnu nechtěl uhnat a zpomalil.  

Jakmile byl na místě, jako první se prošel. Chtěl zjistit, zda tu přeci jen Tiyery není. Těžko říct, zda by to ze šepotu lidí poznal. Ale hrdě o sobě tvrdil, že je dostatečně bystrý na to, aby si všímal i maličkostí. Třeba jen slůvko o anděly, podivně tichém světlovláskovy, z jehož pohledu mrazí. Za ty roky co znal Tyra, už pochopil, jak na lidi působí. Někteří se pak neudrželi a měli potřebu jej komentovat. Tentokrát ale opravdu nic neslyšel. Musel tu být první. Rozhodl se toho alespoň řádně využít. Jeho vzdělaná dušička neodolala a zavrtal se minimálně na dobu tří hodin do zdejší knihovny. Tolik nových titulů, které musel proštudovat. Navíc si tak mohl ukrátit dobu čekání. Čas v knihovně nakonec ke svému vlastnímu překvapení přetáhl o pár hodin. Ale vůbec mu to nevadilo, dokud nebyl vyhozen se slovy knihovníka, že je taky jen člověk a chce spát. Započalo tak jeho dobrodružství najít si místo, kde by mohl přenocovat a štěstí se na něho tentokrát usmálo. Strávil noc sice v pochybném podniku, kde si myslel, že oči nezamhouří z pocitu, že bude okraden, ale nakonec byla únava přeci jen silnější než on. Také to bylo daleko lepší a bezpečnější než nocovat kdekoliv venku, ale tomu se dost možná v budoucnosti nevyhne.

Na druhý den dělal vše proto, aby si ukrátil čekání. Jinudy než tudy stejně Ry projíždět nemohl. Nakonec ale jeho snaha skončila v pochybné knajpě, kde se ukotvil u jednoho ze stolů. Oděn v košili, tmavých kalhotách, jezdeckých botách, modré vestě a černém kabátci. Nenápadné ale stále elegantní. Občas si nemohl odpustit to, aby lépe reprezentoval svůj zevnějšek, ale bez jakýchkoliv postraních úmyslů. Objednal si džbán s vodou, ze kterého upíjel, zatímco listoval svými poznámkami. Barry byl zásadně proti alkoholu, neměl ho rád. Ale když už musel pít, byl schopen ucucávat jeden korbel piva klidně celý večer. Jen tak doušky ochutnával, zatímco polemizoval o životě a smyslu bytí. Byla to dlouhá doba, co na svou mysl nechal zapůsobit alkohol. Fatální chyba, které se do konce života bude vyhýbat. Byla to mladická nerozvážnost, ale zatopilo mu to pořádně.

Nyní při světle svíčky prozkoumával znovu své odhady a výpočty, hledal v nich chyby nebo se snažil uvidět jakýsi systém, který by ho dovedl k odpovědím na jeho otázky. Barry už bude zjevně dokonce života nadšený badatel. Nespokojil se s jedním objevem. Každý jeho objev, každý cíl, který pokořil, v něm jen vyvolával nové otázky, na které hledal odpovědi. Dávno pochopil to, že jeho mudrování nikdo nerozumí, jen nevzdělanci a hloupí lidé, s kterými nepotřebovat trávit více času, než bylo nutné. K jeho smůle, byl ale takovými lidmi obklopován dnes a denně.

Vyrušen od svého zápisníku byl až mladou dívkou, která na něj podivně cvrlikala, zatímco z něho mámila další objednávku. „Nemůžete být jen o vodě, mladý pane,“ vysvětlovala, zatímco se na něj culila. Mělo vůbec cenu vysvětlovat, že tak klidně bude celý večer? Ne, to byla naprostá ztráta času. A jednoduše řečeno. Barry měl na práci více věcí, než aby ztrácel čas tím, že bude ztrácet čas.

Dveře se otevřely a v nich kdosi stál. Barry se na něj musel podívat dvakrát, aby poznal Tiyeryho. Jeden by nevěřil, jak moc můžou člověka změnit vlasy. Ne, že by to ubralo cokoliv na jeho vzhledu. Jen byl Barry zvyklý potkávat příležitostně trochu jiného Tyra. Rychle uklidil zápisník do své brašny, ale záhy poznal, že to vůbec dělat nemusel. Nadechoval se k pozdravu, jakémusi přivítání, ale to se ze strany Ryho ani náhodou nekonalo a tak to bylo znamení pro Rosse, aby zase sklapnul. Vypadal unaveně, určitě to byla dlouhá a namáhavá cesta. Jen vedle něho mlčky seděl a prohlížel si ho. Zas o něco starší a vyspělejší. Tím, že se neviděli kolikrát dlouhé roky, mohl na Tyrovi pozorovat, jak se chlapec mění v muže. Tentokrát už u něho seděl rovnocenný společník. Věkový rozdíl mezi nimi nyní neznamenal nic.

Přesto brzy poznal na jeho výrazu jakousi úlevu. Bylo by asi troufalé, kdyby výrazu ve tváři Ryho připisoval svou zásluhu, přesto něco uvnitř jeho mysli šeptalo, že je to jediný důvod. „Vezmi si klidně hodiny dvě.“ Mávl nad tím rukou. „Vyspi se. Nepotřebuješ ze sebe vytřást duši. Pokud vím, Dorne jen tak nezmizí. Pár hodin nám neublíží.“ Myslel to upřímně. Jako přítel se nikterak nechtěl podílet na tom, aby se Tyr zanedbával. Spánek, jídlo, odpočinek. Na to všechno chtěl dohlédnout, aby Tyr měl. Nepotřeboval sebou vláčet mrtvolu, naopak. Potřeboval po svém boku prince. V hlavě se mu rojily otázky. Vždy si ale na ně dokázal nakonec odpovědět dříve, než se Tyra zeptal. Byly to jen formality, které mohl na Tiyerym vyčíst. Podepřel si bradu dlaní a pohledem přejel po hospodě. Možná odvolává svůj návrh, že tu mohou strávit více jak hodinu. Každou další chvílí strávenou tady se mu představa delšího pobytu nelíbila.
avatar
Bartley Hill

Posts : 15
Join date : 22. 05. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sun Jun 18, 2017 1:22 am

Kolik dní uplynulo od jeho posledního nádechu? Posledního doteku nebo čehokoliv, co značilo, že žije? Ani si to neuvědomoval. Objevoval se ve chvílích, které pro Tyra přišli nejméně přihodné. Náhoda to nebyla, zřejmě v takových momentech na něm ulpěl myšlenkou, aniž by si to přál. Jen díky němu stále ... žil? Objevoval se a mizel. A kam? Nepamatoval se. Jednoho dne zemřel, poslední zbytky krve se jako okvětní lístky rozprostřely po jemném sněhu a tmavly, dokud na ně nenapadal další sníh. Ani tohle po něm nezbylo. Vlastně jediné věci, které po něm zbyly, byl mírně rozbombardovaný pokoj v jedné části hradu a dřevěný křížek, který zmizel z jeho krku. Jeho víra v R´hllora, ke které se upnul z čistého rozmaru, aby poznal, že tu přeci jen je. Aspoň ten pocit měl. Zajímalo ho, zda i Tyr, když jeho duše odplula do jediného nebe, které existuje. A vyplula z pekla, ve kterém žila. Ale to by se nesměla vrátit, což se stalo.
Co vůbec byl? Halucinace? Duch? Zbloudilá duše, kterou R´hllor něčím trestal? Odpovědi se mu nedostalo, zato nových rozměrů ano. Byl dokonale napojený na Tyra, to, co mu dříve bylo skryto, se nyní odhalovalo v plné míře. I když se zpočátku držel v povzdálí, slyšel je. A dost hlasitě. A díky jeho myšlenkách zjistil, co je doopravdy zač. Žádná rybka v moři, ale řádná velryba mezi předními tvory.
Prvních několik dní poslouchal jen jeho myšlenky. Zjevoval se a mizel. Mizel do nikam. Nemyslel. Jako kdyby stále byl mrtvolou, která nic necítí a nedokáže mít na nic názor, jelikož je prostě mrtvá. Jakoby se mu vlastní rozum a jeho charakter vracel postupně. Po dnech i hodinách. Kdy se zjevoval blíže a blíž až se mu dostalo i hlasu. Celá jeho osobnost se projevila v plné míře a odmítala se vrátit do podzemí. Proč také? Však ještě neměl zemřít. Ne takhle ... ne tam.

Následoval Tyra kam se hnul a zcela odmítal jeho vypovězení. Nemínil nikam mizet. Sice nežil, ale takhle aspoň stále existoval. Možná jen v hlavě té tupé blondýny, ale i tak ... on si člověk mnohokrát říká, jak se smrti nebojí, že je na ní připravený a na světě jej nic nečeká ... on ten typ nebyl. Život měl rád, ale stalo se. Svou smrt vzít nemůže.
Podíval se za sebe na těžkou bránu, za kterou mnohokrát lezl, aby se svými bratry ve zbrani vyrazil do Krtkoměsta. Budiž jim ženy milostivy, nyní se musí prodírat přes bránu bez něj. Ale musel uznat, že mu budou chybět. Edd, Grenn, Pyp, Symon ... možná i Jon. Sice hotová mánička, ale trochu popostrčit a hodil by se jim do party. I Sam byl v pohodě, i když raději trávil čas u knih a s Jonem. Taková siamská dvojčata, ale čemu se divit. Strýček Allaser si na něj dost vybíjel zlost. Ani únos veškerých trenek to nezměnil. Škoda, sbohem kluci. Snad aspoň na Desmora narazí než vymizí jako pouhá kohoutí iluze.
Obrátí se na jeho dobrého přítele či nepřítele, jak se to dalo brát, aby s úsměvem mohl hodit oči v sloup.
"Drž se své iluze, Aegone. Ale já zmizet nemíním."
Co řekl, to i platilo. Aspoň v určitých směrech. Jako mrtvý neměl tolik možností a nemínil se vzdát tohoto ... nebytí. Stále měl něco na práci. Úsměv mu z tváře nezmizel, ani když Tyrova mysl zabloudila k poslednímu okamžiku, kdy stále ještě býval hmatatelnou podstatou. Spíše jen nabral jiného nádechu. Možná potěšení či ... dojetí?

Jak bylo jeho zvykem, více mluvil než mlčel. A nemínil s tím přestat. Zvlášť když Tyr nemohl dělat nic s tím, aby to nekonečné žvanění utnul. Žádné zacpání úst nebo útěk. Nic z toho nebylo možné a on se tomu téměř až škodolibě posmíval. Stejně jako snahu bloncky změnit svou vizáž. Seděl na kameni, hlavu podepřenou, která se mírně kývala ze strany na stranu.
"Tak mi pověz, Aegone, k čemu to vše vlastně bylo? Museli jsme tak moc přinést informace Starému Brumlovi, aby jsi o několik dní později vzal roha a ponechal své bratry jejich osudu. Vlastně, oni tvými bratry ani nejsou. Ani nikdy nebyly. Tyrovými možná, ale ne Aegonovými," vstane z kamene, aby mohl dojít k hřebci, který se mu zdál docela nesvůj. Že by cítil něco, co na tento svět nepatřilo?
"Si tak říkám, nepřijde ti to maličko sobecké, Aegone?" neoslovoval ho tak, protože to bylo jeho skutečné jméno, spíše jako mírnou provokaci, která se zvyšovala s každým dalším slovem. ..."Ponecháš je svému osudu, aby ses hnal za vlastní pohnutkou. Pomstil svůj rod, usedl na trůn a stal se Aegonem Mstitelem. Jak vůbec rozhodneš o svém trestu? Za dezerci se přeci jen platí smrtí, ale když budeš králem, měl by sis odpustit. To bude vskutku obdivuhodný čin, podle kterého se bude řídit spousta dalších bratří. Když mohl být omilostněn jeden, proč ne i zbytek. Král by přeci jen není o nic víc, co člověk. I když si může myslet opak."
Natáhne ke koni ruku. Hrdý oř si odfrkne a vzdálí se. Ani netušil, co se stalo s jeho hřebcem. Měl ho docela rád.
Opět změní své místo a zjeví se u Tyra. Či Aegona? Kdo se v té ztrátě identity měl vyznat?
"Změnou barvy nezměníš to, co jsi. Uprchlík před smrtí, povinností a ... vlastní barvou vlasů? Tahle vypadá strašně. Kýbl by byl lepší volbou," okomentuje to dost nahlas. Stejně ho nikdo jiný neslyší. Zkoušel to a neuspěl. Docela frustrující ... mluvit na někoho, kdo mu odpovídal vrčením, mručením a mlčením. A tak tomu bylo i po zbytek cesty k cíli, který mu dračí princ odmítal přiznat. On ho mohl jen následovat jako smrad, kterého se nelze zbavit.

"Ferre mu sedí víc, pokud chceš, aby zněl jako pořádný oř a ne jako šmatlavá kobyla lorda penetrátora."
Chérie, co to bylo za jméno? Možná tak pro zteplalého a nebohého koně, který prošel kaktusama a někdo mu mezitím vypíchal mozek z hlavy. Ale jak to může objasnit někomu, kdo má sám v hlavě jen své marnotratné cíle a občasné fňukavé momenty. Ty byly vskutku dost popírané a hluboko zakopávané. Ani řádného poplakání se mu nedostalo. To ho vcelku sralo. Víc nad ním brečel Duch než cokoliv či kdokoliv jiný!
"Hospoda? Vážně? Neměníš jen jméno, ale i styl? Dvakrát za život se změnit, no budiž, ale třikrát? To už je marnost nad marnost, příteli," zakrouží kolem něj jako sup, který vyčkává až mršina pojde a on si jí bude moct schrupnout. On sám se nechoval jako obvykle. Jako kdyby se v něm objevilo něco zlomyslného, něco, co odmítalo dát Tyrovi pokoj.
Nebohý Ferre odklusal za jinými koníky a on se jako plouživý duch mohl přenést do oblíbeného místa. Možná až druhého oblíbeného. Přeci jen ženy měly o něco víc pozornosti. A v klidu se to dalo i kombinovat, když blitky neskončily mezi jejími prsy.
Znavený Tyr s obarvenou hlavou a bez "zářivých" hadrů Noční hlídky, zabloudí k muži, kterého měl též ve své paměti. Bartley. Či Barry. Důležitá figura v jeho životě, i když ho viděl tak třikrát za život. Umí si představit, jak dokonalý vztah musí mít.
"Plánoval jsi to delší dobu, co? Opustit skutečnou hrozbu a hnát se vstříc vypalování vesnic s tímhle pyromanem," zabloudí blíže k obličeji toho syna šíleného přítele krále, který skončí stejně jako tatík. Minulost se začala opakovat, ale kdoví, kde se zjeví ten další Robert Baratheon, který pod vlastní touhou k pomstě svrhne tyrana? ... "Mě něco povídej o mé zbytečné existenci. Stále lepší, jak zrádce a budoucí zkáza celé říše," slova byla dost nevybíravá, jako kdyby je on sám ani nevymýšlel. Mohli vycházet z Tyrovi hlavy a jen procházet jeho ústy? Nebo skutečně byl tak nechutně zlomyslný?


Naposledy upravil Gillanoir Thorne dne Sun Jul 16, 2017 8:59 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Tiyery za Sat Jun 24, 2017 11:36 pm

Jak to bylo dlouho, co se Thorne začal objevovat? Zpočátku se jednalo jen o pocit, že ho někdo pozoruje až příliš známé neuvěřitelně modré oči, provázejícího ho prakticky kamkoli, kam se hnul. Až příliš oblíbená činnost pro osobu, kvůli které připravil o život Crastera. Tyr záblesky, kdy náhle zahlédl starého známého nebral vůbec vážně, nebral je na lehkou váhu, stejně jako onoho známého, když ještě žil. Vše se změnilo, když se R samoolně vzkřísil, byl zpět otravnější než kdy dřív, jakoby ho snad spálení těla uvolnila duše, či něco podobného. Ať už to bylo cokoli, mělo to připomínky prakticky ke všemu, zpravidla dost kritické. A přesto, šlo o jeho vlastní myšlenky vycházející z Gillových úst, jakkoli to znělo šíleně, neuvěřitelně, kreatura, která měla být Gillanoirem, třebaže měla jeho podobu, hlas, Ry si byl jistý, že kdyby se jí dotkl, prsty by prošly prostorem. Ta jistota, že se jedná o přelud, jakoby mu snad zabraňovala... působit živě, uvěřitelně. A Ry? Byl si jistý, že nikdo jiný Gilla nevidí, ani vidět nemůže. Vždyť byl mrtvý.

Jakoby se snad jeho slova Ryho ani netýkala, dokázal si zachovat svůj běžný netečný výraz a jediná reakce na Gillovo spílání? Povytažené obočí, nedozvěděl se od něj nic, co by si sám nevyčítal, co by ho netrápilo. Ale přesvědčení, že dělá dobrou věc, že nejde jen o jeho maličkost, sobeckou touhu, ale něco většího... Věděl, že zbaběle neutíká před spravedlností, zběh utíkal před nebezpečím. On byl mimořádně špatný zběh, když takzvaně před jedním zavíral oči jen aby ohrozil vlastní život v jiném. "Předpokládám, že něco takového bys dohromady nedal, dokud by sis to nepřečetl v mojí hlavě." Být Tyr hadem, Gill už je dávno mrtvý, tedy... podruhé a teatrální argument? Vlastně nevytknul nic z toho, co mu do obličeje naplyval mrtvý nemrtvý soudruh. "V tu chvíli to důležité bylo a ty to dobře víš... Vlastně jen stěží, co jsi? Přelud? Halucinace? R věděl, že neumřel zbytečně." Nezní ublíženě, jako nějaká fňukna ani na něj neřve, to neměl Ry ve zvyku, když zuřil v hlase byl patrný chlad, nebezpečně poklidný, takže nikdo nepochyboval o tom, že se nemýlí. Tiché hřmění, není snad předehrou k bouři? Ale na ten zbytek... Snad na něco takového ani sám neznal odpověď. Nakonec by se jeho společníkovi snad i splnilo přání a Tyrova hlava by se kutálela pěkně daleko od jeho těla za takzvané zběhnutí. A plyvat na něj podobné urážky? Obhajovat se, že porušil přísahu, kterou nesložil? Byl příliš hrdý než aby se mu omlouval, někomu, koho běžně zvedal z kalu a bahna a musel mu opakovat, kdo vlastně je. Ne, že by to k něčemu bylo, dozvídal se, jaký je anděl a spasitel.

Narozdíl od jeho nemizícího společníka, neměl potřebu místní škarpu nikterak komentovat, nedá se však té napodobenině Gilla vytknout, že by se nesnažil upoutat pozornost, tak, jak to dovedl i zesnulý originál. Nicméně narážení do Barryho ho vyprovokovalo, přesně tak, jak kudrnatý potentát chtěl, nicméně ne natolik, aby mu ušlo, že... je zkrátka přelud. Zjevně mu na Barrym skutečně záleželo, ale nakolik více než na vlastním cíli? Ry už dokázal, že si za tím, co chce dovede vytrvale a tvrdohlavě jít. Jedna z mnoha hrozeb... A šílený pyroman, který se nesnaží nesmyslně přežívat, zřejmě je to pro zrádce lepší společnost než zhýralý opilec. Tak tolik k Tyrovým motivům, nečekat zbaběle na den, kdy se někde rozhodne, že ho poznal a že mu překáží. Konec konců, Barry byl podobný případ jako on sám. Poslední slova... bolela, nepříjemně se zaryla tam, kam měla, ač se to na něm nepromítlo. Jakoby se snad jednalo o bolavé mésto někoho jiného.

Celá rozmluva s právě příchozím unikla Barrymu velmi snadno, Gill byl prakticky na stejném místě jako jeho přítel, tudíž, se mladý Targaryen vesele ládoval břečkou v níž plavalo kde co, nicméně člověka to zasytilo, Ry tedy občasně po svém mučiteli loupl očima, snad se chtěl ujistit, že tam Barry skutečně je. "Co dělají v Říčních krajinách Renardovi zabijáci? Snad nezačal lorda Tywina děsit duch Berica Dondarriona?" I na Zeď se dostaly zvěsti o nezranitelném lordovi, který s bandou lapků plundroval a pálil lannisterské zástavy. Loupili, vraždili, čím víc o nich Ry slyšel, tím větší měli jeho sympatie, nicméně jeho sdělení bylo jasné, jak moc je zpomalí vojenská mašinerie? Bylo jen otázkou času než budou hranice Říčních krajin nepřechodné. A bát se, že mu snad vymlátí veškeré zuby některý z pomlouvaných frajerů... Toho se neobával, nebyly tady vítaní.
avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 21

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Bartley Hill za Mon Jun 26, 2017 6:02 pm

Barry mohl být vděčný, že o neviditelném společníkovi svého přítele neměl ani zdání. Jistě by se nad poznámkou o „pyromanovi“ urazil. On přeci neměl sklony k žhářství. Všechny ty zapálené domy a nábytek byla jen souhra opravdu nešťastných náhod. Nikdy nezapálil nic úmyslně. Jen jeho pokusy měli tendence vymykat se kontrole. Vždy když už si myslel, že to nejhorší zažehnal, oheň se rozšířil. Kdyby to byl ještě obyčejný oheň, ale on vždy něco přidal a pak už to bylo neuhasitelné dílo. A taky rozhodně netrpěl žádnou nepřirozenou až chorobnou zálibou v ohni. Jen ho fascinoval čistě z důvodů alchymie. Rozhodně sebe samotného nepovažoval za nemocného. Na to, jak byl Barry příznivcem míru, tak tohle slyšet, rozohní se v něm vztek. Poznámek na svůj účet si za tohle vysloužil hned několik a nehodlal je kdy znovu poslouchat. Nemohl přeci za to, že lidé nechápou a vlastně ani nechtějí pochopit věci, kterým nerozumí. Nerad se nechával ovlivnit strachem ostatních, ale lidská hloupost nejčastěji plodí strach. Bude tedy vždy bláhové, myslet si, že těmto poznámkám unikne.

Chvíli jen pozoroval Ryho, jak se láduje polévkou. Mlčky přítele přejel pohledem, zatímco si stále zvykal na jeho nový vzhled. Ať se snažil sebevíc, tohle mu k příteli nepasovalo. Nehodlal to ale komentovat nahlas. Pro jejich úspěch tohle byla asi nejlepší volba maskování. Když bylo ticho, znovu sáhl po svém zápisníku, ve kterém začal listovat. Pochopil, že Tyr s ním nepovede kdovíjak dlouhé dialogy. A jen sedět a zírat mu připadalo neadekvátní. Pohledem zpětně luštil své písmo a poznámky. Občas se stalo, že narazil na stránky, kterým už dávno nerozuměl. Jak vtipné, když zapisuje vše, co ho napadne, aby to nezapomněl, a následně už není schopen vysvětlit, co tím chtěl básník říct. Alespoň nějak bavil svou mysl, která se bez dostatečné dávky hloubavých otázek začala nudit.

Po slovech svého přítele k němu znovu zalétl pohledem. Notes zavřel, ale na stránce, kde skončil, zanechal palec, aby se k poznámkám mohl ještě vrátit. Narovnal se v zádech, jen aby se následně lépe uvelebil a ruce si zkřížil na prsou. Mírně podsadil pánev a jen co dosáhl tížené pohodlné polohy, pousmál se. „Hm, údajně ho nejde zabít,“ pokrčil rameny. „Tebe by neděsilo, kdyby tvé nepřátele nešlo poslat do hrobu?“ nadhodil spíše řečnickou otázku. Od Tyra odpověď nečekal, on by se o tomhle nebavil. Slyšel mnoho povídaček, ale jestli jim věřil? Rozhodně ne. Věřil, že Beric je zcela zranitelný a rozhodně nevstává z mrtvých. Bez pochyb to bude jen souhra povídaček k utvoření pocitu nepřemožitelnosti a zasetí strachu do srdcí vojáků. Však Barry by to neudělal o moc jinak. Pokud by chtěl zapůsobit na nepřátele, taky by volil cestu strachu. Nechal by kolovat různé zvěsti. Lidé si vždy rádi něco přihodí a než se nadějete, vaše první lež se stane stoprocentní pravdou. Díky své inteligenci ani nemohl něco takového považovat za reálné. On na zázraky prostě nevěřil.

„Slyšel jsem, že ono bratrstvo dělá mezi Lannisterskými vojáky slušné čistky. Nedivím se, jestli to Tywinovi přidělává vrásky na čele. Škodné se chce zbavit každý,“ zhodnotil nakonec situaci a na chvilku se zamyslel. „Přesto bych se tu dlouho nezdržoval. Nikdy nevíš, kdy se rozhodnou obrátit zbraně i proti jinému rodu. A přiznám ti zcela otevřeně, jako Hill se necítím zrovna nejlépe,“ zmizel mu úsměv z tváře a poupravil si kabát. Nebyl vojákem, nebyl Lannisterem, ale co on mohl tušit o záměrech vínem nasáklých bojovníků. „A kdyby to nebyl Beric, pak rozhodně nechci narazit ani na Renardovi muže. Stačí se prý špatně podívat a je s tebou konec. Taková vyhlídka mě ještě neláká,“ zavrtěl hlavou. Ve dvou se ale cestuje snadno a rychle. Byl si jistý, že Říční krajiny opustí živý a zdraví. Všiml si, že Ry konečně dojedl svou polévku. Znamení proto, aby znovu zandal svůj zápisník. Brašnu si vedle sebe upravil a znovu zaujal stejnou polohu. „Chceš tedy určitě hodinu čekat a pak hned pokračovat?“
avatar
Bartley Hill

Posts : 15
Join date : 22. 05. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Celaena Sardothien. za Tue Jun 27, 2017 10:36 am

Světlovlasá dívenka si krátce prohlédla ženu před sebou, její směšně položenou ruku na stehně muže, kvůli němuž sem dorazila... tak majetnicky. Celaena měla co dělat, aby se pobaveně neušklíbnula,... mělo jí to snad štvát? Snad netoužila po tom, aby na ni žárlila... Vždyť nebylo o co stát. Vražedkyně ke druhé ženě nepociťovala respekt, či něco podobného… vlastně pro ni vůbec nic neznamenala.  A už vůbec nebila Lyssandra tou, která měla navrch. "Děkuji... Ano, jak povznášející, konečně si nepřipadám, jako bych měla na sobě tvou kůži." Opět jí upře svůj pohled do očí, na rtech sladký úsměv nevinného anděla. Vzdorovala jí, statečně, to ano,... ale co to bylo za vzdor, když byla poslušným mazlíčkem. Mazlíčkem, který v případě Cel lehce zdivočel. Pohled od ní odtrhne až ve chvíli, kdy Williamova židle dopadne na všechny nohy... to, že je před tím napomenul téměř nezaznamenala.

Teď pohlížela ze své výšky na něj, úsměv jí stále nepohasl a jen jej poslouchala. Téměř každému slovu, jako správný poslušný voják. Byla si jistá, že mu to tak vyhovuje, že by byl nejraději, kdyby jen mlčela, usmívala se a přikyvovala... ačkoli to nedělala ani dříve, ne tak docela. "A kdo říká, že jej nemám?" Zavrká sladkým hlasem, když se usadí na nabídnutou židli. Cítila jeho pohled, když si ji s natočenou hlavou prohlížel, jako by něco hledal... snad tu dívku, kterou si vychoval. Už nebyla stejná... na duši jí přibyly další jizvy.

Pomněnkové oči se zlatým kroužkem se upřou do té kovové šedi, když opět promluví. Hrál si s ní, znala ho... alespoň natolik, že věděla, že žádný z jeho činů nedělá jen tak. Vždycky měl všechno promyšlené... a neopomenul žádný detail. Už ji to, ale přestalo bavit... už nad ní neměl tu moc, co kdysi. Pohled od jeho očí odtrhne, aby se rozhlédla po místnosti, po té, co domluvil. Na ústech zářivý úsměv a zhrdla se jí vydere lehký, melodický smích. Pak, ale jak když utne, po pobavení a smíchu nezbyla památka, ty nahradil chlad..."Možná..." Zareaguje tvrdým a mrazivým tonem a opět vrátí pohled ke svému mistrovi. "Podívej Willieme, nemám čas ani chuť na tvé hry, řekni co ode mě chceš, ať nemarním čas... už jsem jej ztratila dost." Medový hlas doplní už zase medový úsměv, ale oči... Oči zůstávají stále stejně chladné, neústupné, jako by se v nich zračila zvláštní temnota, kterou dříve postrádaly. Pak zlatovláska sevřela mezi prsty sklenku rudé tekutiny, přičichla k obsahu, lehce číši pozvedla, jako by jim chtěla připít na zdraví a s grácií lehce upila.
avatar
Celaena Sardothien.

Posts : 20
Join date : 03. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Valar za Fri Jun 30, 2017 4:10 pm

"Předtím jsi nevypadala nic moc, ale teď... Vědomí vlastní nedokonalosti musí být strašné... skličující." Povzdechne si Lysandra soucitně. Bylo to všeho všudy to poslední, co řekla... Její mistr, ji měl šikovně omotanou kolem prstu, minimálně to dovedla přesvědčivě hrát. Měla koníčky jako každá jiná běhna, v přítomnosti, jak uspokojit, jak sebe, tak protějšek. V činnosti milovnice, vynikala. Muži se jí svěřovali, Lysandra se do podmětných debat nezapojovala, ale byla skvělý posluchač, když je tak něžně vískala ve vlasech, málokterý udržel jazyk za zuby. Ať už v debatě nebo v činnostech jenž následovali poté. Lysandra, či mazlivě přezdívaná Shannon, měla obdivuhodnou paměť. Kdo by v rádoby nevinné dívčině hledal špicla? Ale komu vlastně patřila? Květinka teď dala jen hlavu na jednu stranu a měřila si Cel pohledem plaché laně. Nechá ty dva hovořit a z ní? Z ní se stává nestranný pozorovatel. 

Mohla změnit jména, tváře, mohla se domnívat, že na něj její přetvářka platí, ale... domnívala se špatně, vždyť to on z ní tvořil. On ji naučil měnit tváře, ovládat se, odprostit od veškerých nevhodných vlivů. Ač se chová víc než povýšeně, snaží se Crosse zbavit jeho jistoty, samolibý úsměv mu z tváře nemizí, ani v nejmenším. "Myslíš zlatovlasé princátko... Ale, ale, oba víme, že máš na víc než na zbabělého smrada, kterému ještě teče mlíko po bradě." Jen nad ní zavrtí bezradně hlavou, jakoby poukazoval na jasný a očividný fakt, který jeho retardované autistické dcerce stále uniká. To si opravdu myslela, že o jejím tajném úkolu nebude vědět ještě dřív než se o něm dozí ona sama? Nešlo o žádné čtení myšlenek nebo uhranutí, jen umění o tom vědět, kam koho postavit, kde koho podplatit a komu se dá věřit. Přiznejme si to rovnou... nikomu. Aelin si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži. A poté, co ji dokonce neznámí dobrodinci vytáhli z multikulti otrockého koše pro největší nebožátka nechtěný, vše bylo jasné.

Jen znuděně odmávne její slova, jakoby na nich nebylo ani zbla hodnotného, pravda... nebylo. Ve tváři znovu ten hraně soucitný výraz, ale oči, kovově se zalesknou, dobře skrývaným pobouřením, uměl být krutý když chtěl, pomstychtivý, jakmile se nudil. Takže se vesměs nudil celý svůj dlouhý život. Ale nikdy, nikdy nedělal nic unáhleně, bez promyšlení, až příliš nebezpečný protivník. Po delším mlčení jen pomlaskne, jen se pase na jejím výhružném a takzvaně mrazivém výrazu. Co nevidět si bude moci vyměňovat ledové pohledy s někým, kdo to svedl údajně ještě lépe. Nechává jí čekat, jasně jí tím dokazuje, kdo má v tomhle rozhovoru na vrch, protože jakkoli se snažila vypadat nezávisle, zůstala na mrtvém bodě. Udělal z ní své mistrovské dílo, stroj na vraždění nepohodlných. Ale kolik takových strojů bylo v Dorne? Musela být pod ochranou někoho, koho Martellové nebudou podezírat a tohle... platilo jen v případě vlastní rodiny nebo urozeného panstva rovněž dornského původu. Na běhnu byla jeho hvězdička moc nevinná a na Dorna, neuměřeně bledá. Neměla v sobě nic jižanského.

Zvedne se ze své židle, pár tichých kroků, jakoby byla Aelin jeho kořistí, po které je jen třeba skočit a... bude jeho. Následující rozhovor nemuseli slyšet nežádané uši a po původní poznámce by bylo věru zvláštní, kdyby s ním odešla do jeho prozatímní ložnice. Ruce se zapřou o opěradlo její židle a on se nahne až k jejímu oušku. Očima na moment sklouzne k Lysandře, druhá žena je vyrovnaná a zcela nad věcí a jen se povýšeně usmívá. "Ale... nebudeme si přeci lhát, neslíbili jsme si to náhodou, hm?" Pobroukne a na pár vteřin se odmlčí, nicméně ne natolik dlouho, aby měla šanci na frázi odpovědět. "Oba víme, že vražda Dorana Martella je nad tvé síly a co když se vrátí jeho bratříček, proslulý napichovač... panenství je to poslední, o co by ses měla bát. Co takhle obchod, přehlédnu tvé neuctivé chování, ba co víc, odpustím ti i zradu, pokud si získáš důvěru Aegona Targaryena a doneseš mi jeho hlavu. Doprovázej ho do Dorne, okouzli ho, udělej si z něj kamaráda, ale chci ho mrtvého. Vše, pro dobro říše. Rozhodni se podle svého, buď umřeš při pokusu zabít Martella na vlastní pěst, taková otrava jedem je vskutku bolestivá záležitost nebo... přistoupíš na moji nabídku." Otcovsky ji pohladí po vlasech a než stihne Aelin nějak zareagovat, William opět ukáže, že je muž na svém místě, že je daleko úskočnější než by se komukoli líbilo, provede jeden rychlý pohyb ve zlomku vteřiny a sice prsty silně zatlačí na tlakový bod v oblasti krku. Zlatovláska se ani nestihne bránit, přemůže ji nechtěný spánek.

Ještě se postaral o to, aby jeho malou otrokyňku nikdo neokradl i o to málo, co měla a byla odnesena zpět do svého pokoje. Vždyť musí mladému princátku a jeho pyromanovi dát šanci utéct před Smrtí.

A poslední kladná zpráva pro Aelin? Jakmile se dostane z malátného stavu, nedá jí šanci zapomenout na jejich úmluvu. V ruce tiskla miniaturu člověka, kterého měla ulovit.

Dvojice se stejně vypařila z jejího hektického života vypařila stejně jako do něj naprosto nevítaně vstoupila.
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sun Jul 09, 2017 6:39 pm

Musel uznat, že po jeho návratu se na něm upínala dosti znatelná známka nudy. Jako kdyby mu neviditelná zábrana nedovolovala se od Tyra odloučit. Jak rád by se aspoň na pár minut podíval tam, kde ten blonďatý ztuchlivec není a tudíž jej ani ignorovat nemůže. Což dělal s oblibou. On mluvil a mluvil a Aegon jej okatě ignoroval. Přesto si všiml, že mu očka ujížděla jeho směrem, jako by se toužil podívat tím směrem a zjistit, že tam již nikdo nestojí. Nebo je tomu naopak? Kdo se v tom měl vyznat? Mysl budoucího následníka trůnu byla jako latrína. Neuzpůsobená, překypující nezbytnostmi života a dost různorodá. Ale musel uznat, že mu to pálí. Většina slov, které vypustil z držky, nepatřila jemu samotnému. Ne, šlo jen o snůšku Tyrových sebekritických kydů, které on byl nucen říkat nahlas. Ač nechtěl, vždy mu to z úst vyjelo a bylo pozdě to vzít zpět. Jak rád by byl opět sám sebou. Pokud z něj vůbec něco zbylo. Tělo bylo spáleno a pokud nebyl jen nějakou podivně myslící halucinací, tak i duše odlétla do síní Pána Světla. Kde byla tma. Chlad a ... nic.
"Ty mi lichotíš, Tyre. Je zajímavé vědět, co si myslíš o mých očích, skoro jsem natěšen dozvědět se, jak smýšlíš o zbytku," na tváři se mu roztáhl potutelný úšklebek, který jasně svědčil o tom, na co zrovna myslí. Díky svým prasáckým představám si ani neuvědomil, že se mu splnilo maličké přání. Opět mluvil jako Gillan. Ne jako oživlé cosi, co povídá jen Tyrovi kritické bláboly. Ale nevšiml si toho. Přešel to jako mnohé z jasných signálů, kdy směl být svou vlastní záhubou. Před smrtí si myslel, že si za ní může sám. Po smrti a následném jakémsi vzkříšení, mu bylo vnuceno, že za ní může Tyr. Čili Aegon. Budoucí výsost a vládce Sedmi vyhořelých království.
"Není můj problém, že se v tobě čte dobře jako v otevřené knize, kterou mistr Aemon zapomněl na stole. Vlastně jí tam zapomněl Sam. Starý mistr byl rád, že vůbec věděl, kde je regál, natož nějaká těžká, zašpiněná kniha," rozjel se jiným směrem než měl, dokud jej cosi nezarazilo. Nevnímal tu náhlou otočku, která obrátila jeho vědomí a stala se opět něčím jiným. Rozdvojená osobnost - živý a mrtvý.
"Neměl by jsi to ty říct mě, Aegone? Jistě jsem se tu nezjevil ze své vlastní vůle. To jen tvé zatracené výčitky, zakopané hluboko uvnitř, museli začít jednat. Za to, co sis oživil si můžeš sám," ukáže na něj, jelikož on je tím jediným, kdo ovládal jeho nynější existenci. To se cítil svobodnější, když se ho otec pokoušel přetvářet ve svou vlastní podobu. Mohl vzdorovat. Když se o to pokoušel tady, nedokázal to. Bylo to příliš těžké.
"A pro co vlastně umřel, Aegone? To by mě vážně zajímalo. Pro pár informací? Pro Hlídku? Nebo pro tvůj zatracený zadek?" slova vylétávala z úst lehce jako pírko unášené větrem. Co z toho si myslel Gill doopravdy a co z toho bylo pouhou Tyrovou tryznou? Dalo se to špatně oddělit. Co když i on si ve skutečnosti myslel, že za jeho smrt může jeho dávnoletý přítel? On se chtěl vrátit pro posily, zatímco Ry mínil zůstat a pozorovat je hezky zblízka. Nikdy by to nedokázal vypustit z úst, kdyby jej k tomu to "cosi" nenutilo, ale měl pochyby. Pochyby o tom, co si doopravdy myslí a co cítí. Bez každodenní dávky alkoholu se špatně halila mysl do krásného nevědomí.
"Já ti tu odpověď milerád dám. Ubohý Barry se musí smířit s tím, že bude až na druhém místě po nějaké nehmatatelné věci, kterou musíš učinit. Cíle, kterého musíš dosáhnout, jinak se staneš pouhou lidskou bytostí. Průměrným člověkem, jež se do historie nikdy nezapíše. Srancem na podpatku, jež může leda tak snít o světe," během své promluvy opustí své stávající místo, aby se mohl sehnout vedle pyromanského přítele. Pohlédnout mu blíž do tváře a mrknout se po Tyrovi, srkajícího polévku.
"Trochu té etiky, Aegone! Jsi přeci král!" zařve vedle Barryho ucha, což je asi stejné jako zakřičet v těsné blízkosti na hluchého. Přestane se věnovat své jediné zábavě a skloní hlavu, aby si mohl počíst v poznámkách toho pyromana. Nepatrně pozdvihne obočí, když ani jednomu z toho blafu nerozumí. Ne že by to nedokázal přečíst, ale ta slova nedávala smysl. Musel uznat, že k Tyrovi se hodil jako prdel na hrnec. Oba stejně srozumitelní a stejně šílení.
"Beric Dondarrion," zamrmlá si spíš pro sebe než se posadí vedle Barryho, nohu přehodí po mužské verzi, přes nohu a rukou se opře o stůl. Dost zvláštní na tom bylo, že se vůbec může něčeho dotknout. Ne že by to mohl cítit. Bylo to stejné jako dotýkat se ničeho. Žádné dřevo, ani díra, kterou někdo vyhloubal či drobek z chleba. Nic z toho nemohl vzít, nemohl se toho dotknout, přesto seděl a gravitace fungovala dobře.
"Ou, to je ten cápek, kterého otec chtěl ulovit pro naši Will. Jenže on si raději zvolil lady Alyrii. Nedivím se mu. Kdo by si volil nějaký zasunutý rod s nemotornou kozou, která vypadá jako by mi z prdele vypadla. Každý rozumný muž s pérem na svém místě by si vybral tu dornskou krásku z rodu se špatnou pověstí. Teda, záleží na úhlu pohledu. Pro jednoho byli zrádci tamti a po válce se stali zrádci tamti. Jeden by se z toho všeho zesral," tlachal a tlachal ve stejný moment, kdy se do svého monologu pustil i Barry, což mohlo Tyrovi dosti přitížit v poslechu. Ale zasněný abstinent to nevnímal, spíš se snažil přiblížit si více události toho dne. Otce i matku celé načančané, sestru voňavou, učesanou a rovnou a pak jeho ... toho, který dorazil pozdě a ještě dost zasviněn po honu na jedno děvče, které mu se smíchem prchlo do chlíva. Taky potom značně smrděl a bylo vidět, že se to návštěvě moc nelíbilo. Beric nakrčil nos, div že se z něj nestalo to prase, na které nalítl. Jak se asi v dnešní době krčí Bericovi nos, když žije v lese a hraje si na takzvaného ochránce? Pokud je skutečně tak nesmrtelný, co by asi pověděl na duši volně poletující po matičce zemi? Cožpak se i on nedostal na druhý břeh? Viděl to samé, co on? Měl z toho taky strach?
avatar
Gillanoir Thorne

Posts : 28
Join date : 31. 12. 16
Location : In Tyr´s head

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Celaena Sardothien. za Tue Aug 01, 2017 2:23 pm

Dívka vrhla na mužovu společnici pouze posměšný úsměšek, kterým jí dala najevo, jak málo se jí to dotklo, vlastně vůbec. Bylo jí jedno, jak moc je to arogantní, ale pokud se jednalo o ni, byla si naprosto jistá svou dokonalostí. Za to Lysandra pro ni nebyla ničím víc, nežli o něco lepší kurtizánou… někým, kdo byl hluboko pod její úrovní.  Nic však neřekla, ne proto, že to Williemovi nebylo po chuti, ale protože se nehodlala namáhat… plýtvat slovy na někoho, koho měla u čehosi.  
Bylo jí to vidět na očích, když je na něj upíra, zatímco se bavil svou hrou. Tou, kterou hrál nejen s ní, ale i s ostatními lidmi… s tím rozdílem, že každý měl v té hře jinou úlohu. Ona byla zbraní ukovanou k zabíjení nepohodlných. K zabíjení těch, které určil právě on, nebo po propuštění mladičký princ. Planuly jí, a přesto byly chladné, neproniknutelné… nedovolila nenávisti a vzteku, aby do nich vstoupily. Koutky úst se jí roztáhly, když se zmínil o princi Cedricovi, myslel si, že měla na mysli jeho? Zjevně ji neměl tak přečtenou, jak se ji snažil přesvědčit. Plácla to jen tak, neměla na mysli nikoho konkrétního… měla jen potřebu mu odporovat. Užívala si jeho hranou bezradnost, kdy se tvářil, jako by nevěděl co s ní.


Nechal jí vydusit… protahoval každou minutu, jen aby viděla, že není ona tím, kdo má v této situaci navrch. Bylo to tak, ačkoli si neodpustila projevit vzpurnost, ne proto, že by snad doufala, že mu tím dokáže svou nadřazenost, ale aby mu tím připomněla, že její divokost nikdy zcela nezkrotí. Nikdy.
To ticho netrvalo, ale příliš dlouho. Pouze do doby, kdy se Williem zvedl ze své židle, obešel stůl a zastavil se za její židlí. Nevěřila mu, proto se musela přemáhat, aby zůstala klidně sedět, zatímco on se rukama zapřel o opěradlo její židle. Bylo tolik těžké se neotočit a přesto to dokázala, dokázala se přimět být naprosto v klidu, aniž by jí unikla jediná emoce. Na tváři jí při tom hrál ležérní úsměv. Ve chvíli, kdy se k ní však sehnul a jeho dech ji zalechtal na oušku, musela potlačit znechucené zachvění. Tolik se chtěla odtáhnout, když začal mluvit, tolik mu toužila vrazit dýku do krku. Bylo tu však příliš mnoho očí a Celaena nebyla hloupá, uvědomovala si, že Williem by nebyl snadný protivník.
Vztek jí, ale vřel v žilách, hluboko pod dokonalou maskou, kterou ji naučil používat právě on. Nemohl však tušit, co se s ní stalo, v koho se proměnila v solných dolech. Neznal, co je to být téměř zlomen, nevěděl jaké to je držet se posledních zbytků svého vědomí, střípků vůle, které jí zbyly a kus po kousku je opět lepit zpět. Ať už si myslel, že ji zná sebevíce nebyla to pravda, netušil kým byla, ani kým je. Znal pouze to, čím ji stvořil, nikoli to kým byla před tím a kým se stala teď.
Jeho otázka byla červeným hadrem, kterým ji mával před očima, ale možnost odpovědět jí nedal. Nevedl s ní dialog, pouze ji nutil poslouchat jeho slova. Slova, jež jí na tváři způsobila ironický úsměv. Aegon Targarien byl mrtvý jako všichni z jejich rodu. Nebo to si alespoň každý myslel a stejně tak mladá vražedkyně. Ráda by si myslela, že si z ní pouze utahuje a tahá ji za nos, ohledně jeho existence, ale moc dobře věděla, že to William myslí vážně, že ví mnohem více, nežli ostatní lidé. Proč a jak netušila, to jí bylo skryto za temnou oponou jeho vlastního světa. Do světa, do kterého nepatřila, stejně jako nepatřila do toho, ve kterém se narodila. Balancovala na hranici mezi oběma, byla pouhým stínem, cizincem, jež prochází kolem, aby sebou odvedl něčí duši. Jeho dotek na jejích zlatých vlasech, po kterém opět lehce ztuhla jako by čekala přesně to, co se stalo v následující chvíli.  Byl to zlomek vteřiny, pouze okamžik, kterému i přes všechen svůj výcvik nedokázala zabránit. V tuhle chvíli byla proti němu bezmocnou malou dívkou, pouhou loutkou v jeho rukách. Přesto ji to nepřekvapilo, ne u muže, jako byl Cross. Vzápětí ji obestřela temnota, ztratila vědomí a propadla se do hlubokého spánku. Bránit se nemohla.


Ticho protknulo řinčení okovů a zvonivé nárazy krumpáčů o kámen. Zesláblá dívka s pletí bledší, nežli papír svírala v puchýři posetých dlaních jeden z nich. Na hlad, jež byl denním společníkem už téměř zapomněla. Jiskřička v jejích očích pomalu pohasínala, den ode dne byla méně zářivější. Každičký sval se v jejím těle zachvěl, když do uší zazněl hladový zvuk biče. Jako by toužil ochutnat maso každého vězně, každého otroka. Kdysi hrdá žena, obávaná vražedkyně a dcera mocného rodu. Dědička hradu na Severu a vazal Starků ze Zimohradu. Dnes pouhým přízrakem v hlubokém dolu, jen další z mnoha. Neměla co ztratit a přesto se rvala se smrtí o každý nádech, rozhodnuta nezemřít.


Procitla brzy z rána druhého dne. Zmateně mžourala okolo sebe v domnění, že je spět v otroctví. Do reality ji vrátila věc, kterou držela v dlani. Chladivý cín ji studil na kůži a ona si vybavila události předešlých dní. Úlevou se prudce nadechla a posadila, vrátit se zpět do otroctví by ji nejspíše nadobro zlomilo. Naštěstí ležela v posteli svého pronajatého pokoje, oblečena v krajkové šaty, jež si zvolila, jako vhodný oděv pro včerejší večer… nemýlila se. Jediné, co ji nyní tížilo, bylo rozhodnutí, jež musela učinit. Přistoupit na Williemův návrh, nebo splnit úkol, jež jí uložili Lannisterové, rod který tolik nenáviděla? Zradit prince Cedrica, nebo svého mistra? Když nad tím tak přemýšlela, měla spoustu času na rozhodnutí, vzhledem k tomu, že měla svou nejčerstvější oběď doprovázet do Dorne, do míst, kde se nacházel i druhý cíl. Lehce se pousmála, poté však pohlédla na postavičku, kterou stále svírala. Aegon Targaryen.  Na její rozevřené dlani ležela podobizna muže, který měl být dávno mrtví a teď byl dalším jménem na jejím seznamu budoucích obětí. Žil. Nyní odejde doopravdy, Bílá smrt si pro něj dojde, aby jej odvedla na druhou stranu… uloví jej jako každého, jež jej předcházel. Neschová se před ní.
Celaena vstala z postele, toužíc ale po krvi úplně někoho jiného. Někoho jiného, přestože byla rozhodnuta splnit alespoň jeden ze svých úkolů. Její kroky vedly prve do koupelny, kde se umyla a převlékla do kalhot a haleny. Šaty zabalila do jedné ze sedlových brašen, podobně jako zásoby jídla a opustila i s věcmi pokoj. Neměla času na zbyt, musela se vydat po stopě, dokud byla ještě čerstvá. Nebylo těžké najít poskoky mistrného šachisty, věděla, kde je má hledat, koho se zeptat a kam se dívat. Učil jí to a učil ji dobře, byla jeho nejlepším žákem a stále je. Nehledala je jen tak a už vůbec ne, aby se opět setkala s Crossem. Byla si však jistá, že jí poskytnou vodítka, díky kterým jeho stopu najde snadněji. Věděla, že to nebude zadarmo a tak si připravila vcelku tučnou sumičku zlaťáků. Brzy našla to, co hledala. Odpovědi.

Jakmile dostala, co chtěla, vrátila se do stáje, kde měla svého stříbrného hřebce. Osedlat ho jí zabralo pouhých pár minut a ještě než na něj nasedla, zahalila svou tvář do kápě rudého pláště. Tygřice zbystřila stopu, větřila krev…. Lov mohl začít.

Stříbrný kůň a na něm postava zahalená v krvavě rudém plášti. Plášti, jež skrýval zlatovlasou dívku a její meč. Kopyta duněla v čtyřdobém taktu, jak hřebec klusal ulicemi Řekotočí a nesl svého jezdce blíže a blíže cíli. K jednomu ze smrdutých hostinců, kde se ukrývalo princátko. Nemělo být však zlatovlasé, jak by kdekdo čekal... dle našeptávačů, které vyhledala o pár hodin dříve byly jeho vlasy nyní tmavé. Chytré, ale ne natolik, aby na to nepřišla. Nemohl se skrýt před stíny, jež patřili jejímu mistrovi. Seskočila ze šimla, přivazujíc ho k úvazišti před hostincem. Vejít dovnitř bylo nyní o něco snazší, nežli předešlého dne. Vzpřímená hlava, jejíž obličej ukrýval stín kápě a oči, jež hledaly osobu, pro kterou si vražedkyně přišla. Aegon.... Očima se na kratičký okamžik, jež nemohl postřehnout nikdo, vzhledem k tomu, že jí nebylo vidět do tváře, spočinula na mladém muži, jež odpovídal popisu, který ji daly stíny. Ani se nezastavila, dokud nedošla k výčepu. Tam se opřela lokty o pult a objednala si korbel medoviny. Zvláštní, že ve svém plášti si připadala, jako by ji nikdy neodvedli za moře. Jakmile před ní hostinský postavil objednávku, obemknula korbel svými prsty v černých rukavicích a otočila se zády k pultu, aby se o něj opřela zády, pak přičichla ke sladkému moku, ujišťujíc se, že je s ním vše v pořádku a napila se. Byl to báječný pocit, když ji zahřál v hrdle.

_________________
"Nejsem zlá, jen krutá a nemilosrdná..."
avatar
Celaena Sardothien.

Posts : 20
Join date : 03. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dorien Renard za Wed Aug 30, 2017 9:16 pm

Lord Renard a jeho muži jak se zdálo mohli snad vše co si zamanuli a nikdo je za to nemohl trestat, setkávali se pouze s minimálním odporem a nevolí místních ... Dorien Renard a jeho muži dorazili do Řekotočí na základě pokynu lordy Tywina Lannistra aby vyhledali a zlikvidovali do jednoho každého kdo se hlásí či spolupracuje k Bratrstvu bez praporců. Tento úkol se lordu z Burrow zamlouval podstatně více než jeho předchozí v podobě hlídání Králova přístaviště kde stále byla početná část jeho mužů.
Navíc mu tento úkol seděl mnohem lépe, Dorien nebyl hlídač a strážce, od svého dětství to byl hlavně sadistický násilník který se těšil z bolesti,ubližování a týraní druhých.

Nyní měl k tomu volnou ruku.
Neměl v plánu se hnát hustými lesy kde by byl pro Bratrstvo bez praporců snadnou kořistí, ...
Tento úkol si žádal to aby bratrstvo vyhledalo je a k tomu mělo posloužit násilí na místních obyvatelech.

To že se jich místní obyvatelstvo bojí bylo znát i na faktu že nedaleká krčma kam často tajně z tábora prchali jeho muži aby se pobavili bylo vždy prázdné.

Venku bylo deštivo a lord Renard se svými muži seděli v místní krčmě, zdá se že od návštěvy bordelu v Králově přístavišti začal více navštěvovat podniky podobné zdejší krčme. Co se ale nezměnilo byla jeho častá samotářská nálada v podobě osamoceně sedícího lorda v koutě krčmy jako by to byl pouze kluk co se všech bojí.
Seděl v rohu místnosti a z dřevěného korbelu pil tmavé pivo, zároveň koukal zaujatě do ohně v krbu.

Zatím co Dorien seděl a bavil se svým způsobem, jeho muži se bavili po svém v podobě zpívání písní, vykládání si historek z boje a zkušenosti s ženami.
Jak se zdá, alespoň pro dnešní večer byl vdechnut život v místní krčmě.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dastan Allyrion za Thu Aug 31, 2017 11:48 am

Dornský lord se se svou družinou bojovníků vracel ze Severu. Smáčení deštěm putovali nyní krajinou řek... Jejich vytrvalým jižanským koním odletovalo od kopyt bahno, když vjížděli mezi domy. V čele jezdců na tmavohnědé klisně seděl muž, jemuž přezdívali Pouštní šakal, tedy mladý lord Allyrion. Tmavé vlasy se mu kvůli dešti lepily k obličeji, ale bystré modré oči si prohlížely nezvykle tichou vesnici... tedy až na jedno místo - hostinec. Přesně tam zrovna mířili a najít jim ho nedělalo problém. Zastavili své koně před a na Dastanův pokyn sesedali z koní, aby je vzápětí odvedly do stodoly, jež oatřila k hostinci. Za nějaké to zlato se jim o všechny postará čeledín, který se ihned pustil do práce.

Bylo téměř až nepřirozené, jak moc hlučný hostinec byl, oproti zbytku vesnice. Snad jako by se každý mimo krčmu bál byť jen nadechnout... Mladý lord se dvěma meči typicky na zádech, jak u něj bylo zvykem, sáhl po klice a otevřel dveře budovy. On i jeho muži vyhlíželi, jako banda lapků, namísto vznešené dornské družiny.... Přesto by ani jeden z nich nepopřel svůj původ. Každý z mužů, jež vstoupili do místnosti plné zábavy, měl snědou pleť, tmavé vlasy a jižanské zbraně. Jen jejich lord přejel po místnosti šedomodrýma očima... se znuděným, téměř otráveným výrazem. Jako by jej přítomnost vojáků, jež byli zdrojem toho nepřirozeného hluku v tak pochmurném tichu, naprosto nevzrušila. A opravdu mu byli ukradení, chtěl se jen se svými muži napít, najíst a trochu uschnout... popřípadě se vyspat. Dastan zamručel na své muže tiché rozkazy a poté obsadili poslední dva volné stoly.
avatar
Dastan Allyrion

Posts : 17
Join date : 26. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dorien Renard za Sat Sep 02, 2017 12:48 am

Krčmou se rozléhal spokojený zpěv mužů lorda Doriena, rozléhal se také daleko od krčmy a jak se zdá přivedl nezvané hosty do liščího brlohu.
Když se otevřeli dveře a dovnitř začali vstupovat nezvaní hosté které nikdo nezval a už vůbec nevítal, tak si svým příchodem vynutili pohledy všech v krčmě a také utichnutí všech. Bylo tam takové ticho že byly slyšet lehké kroky myši v rohu která pouze hledala něco k jídlo, ostatně jako většina lidí v Řekotočí.

Ačkoliv nově příchozí muži obsadili stoly a právem očekávali že dostanou jídla i něco k pití co hrdlo žádá a měšec dovolí ... nemohli se ničeho dočkat. Krčmář by více než rád pohostil tyto nově příchozí muže dle jejich vizáže putujících zdaleka ale k ničemu se neměl, věděl totiž dobře že kdyby je obsloužil tak by si to sním muži lorda Renarda, dříve nebo později vyřídili a on opravdu nestál o nějaké problémy, které by měly za následek vymlácené zuby, smrt nebo vypálení hostince. Proto ke spokojenosti mužů z Burrow dělal to že ignoroval nově příchozí a všímal si pouze těch co tu byli dříve.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele.

"Do prdele ! Co dělají v Řekotočí zasraní Dornové ?! Ozve se útočná poznámka od jednoho z mužů sedících u stolů, který se cítil ve skupince silnější než byl.
Tato poznámka si vynutí smích ostatních přísedících, krom lorda Doriena který uhrančivým pohledem sledoval patrně velitele té skupiny. "Hej ty !" Křikne na hostinského jeden z mužů a krčmář na to hned zpozorní. "A..ano ?" Zeptá se toho muže co jej vyzval.
Hostinský byl starý a prošedivělí muž, menší velikostí a dobrým srdcem, který nikdy nikomu neublížil ... proto byl z této situace i atmosféře která panovala momentálně v hostinci vystrašený.

"Chlapci jedou patrně z daleka ! To je ani nepohostíš ? Dej jim kozu a nějaký olej ať si trochu užijí ... aby mohli vyprávět o tom jaké to je užívat si s místními děvčaty.
Pro Dorny je holek škoda, jim stačí koza .. stejně doma nic jiného nepíchají !"
Jak se zdá, nově příchozí opravdu nebyli v této krčmě vytání ale zatím bylo pouze u slov ... Slova nejsou meče.

Na tuto věc neví krčmář jak reagovat, neví zda se jedná pouze o vtip nebo zda to myslí muži lorda Doriena vážně, nechtěl se účastnit tohoto konfliktu mezi dvěma skupinami ale jak se zdá neměl na výběr.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Willow za Sun Sep 03, 2017 9:25 pm

"Sever... Prý nejzajímavější část Západozemí.Lidi zarostlý, šeredný a trpký jako stará káva. Všechno kolem bílý a studený... Stromy na tebe zírají podmračenými ksichty a čarodějky se snaží působit tak moc zle. Až se budeme chtít ukousat nudou víme kam zajít." Willow své špatné zkušenosti z té nehostinné Sibiře mohla vypočítat na prstech jedné... dobře, dvou paciček. Přičtěme k tomu, ještě prsty na nohou a nedojdeme k finálnímu číslu. Řekněme, že najít nevděčnější osůbku... nu, to byl náročný úkol. Ale jak tak pomalu ta bílá díra mizela v nedohlednu, mrmlavé nálada také přestala ustupovat. Minimálně osoby na jih od Zdi byli daleko pohostinnější, stačilo jen nahodit výraz ztraceného štěněte, princezny v nesnázích, řekněme, že v tomto konkrétně měla dvojčátka praxi. Cesta až do Řekotočí je vyšla levně. Čamrdnice, která nechala jejich kamarády umělce vykostit chtěla původně našim dvěma úžasňákům usnadnit cestu do pekla... Ale jsou tam kde jsou, tudíž i sebevětší mameluk pochopí, že dostali to, co chtěli. Opět. Jestli si nesmrtelnost zasloužili... Nuže, to už bylo diskutabilní.

Ale zpět k nim, cestou ze severu je doprovázel jeden z lordů jež mířili do hlavního města. Soud nad Eddardem Starkem... Ten ji věru nelákal, co na tom, jestli se mění ve vlka a malinko pocupoval krále Roberta... Jejich matinka se ve vlka neměnila a na Iasonovi si pošmákla i tak. Nebýt Ned Stark hloupej kabrňák, snad by ho vzali do party. Prekanibalové musí držet při sobě.

Nebylo těžké poznat, že se jí lord dvořil. Však hrála dobře svou hru na mužů neznalou lady, která se jen lehce upejpavě usmívala. Bělostná lilie. Cesta pro ně byla přeci jen daleko pohodlnější, zadek nebyl odřen od sedla, spolu s jinými neméně podstatnými částmi těla. Jejich cesty se rozdělili až v Řekotočí, přesněji řečeno v jedné z místních vesnic. Místní hospoda vypadala útulněji než ty které míjeli a Low? Té chyběl společenský život… tedy, co život, zkrátka a jenom se chtěla obklopovat ubožáky, kteří jí nesahali ani po kotníčky. S příslibem, že o svém nastávajícím poví rodině se začalo blýskat na lepší časy. Přeci jen, jejího nejdražšího čekala ještě dlouhá cesta do Přístaviště a pokud by se dostavil se zpožděním, vrhalo by to na jeho osobu špatné světlo. Její pan otec zajisté promine nepřítomnost Willowina snoubence u slavnostní tabule. Vždyť… záležitosti týkající se království jsou přeci jen podstatnější. Bude jen výhodné, prokázat novému králi - asi Baratheonovi - solidaritu, jež si zaslouží... "Budu strádat každou vteřinu vaší nepřítomnosti, nejdražší, nechť bohové střeží každý váš krok." Cudný polibek na tvář vyvoleného a lehký úsměv... se změní ve výsměšný škleb jen, co milovaný zmizí. "Víš... Nejdražší, já jsem prostě skvělá. Sybille, jedině Sybille, měla by slyšet píseň mou... Jak tady statečně, hrdě a zbytečně do větru zpívám píseň svou..." Will se hurónsky rozesmála a zavěsila se do bratra, za předpokladu, že je gentleman a to dovedl, když mu z toho něco káplo, tak do místní krčmy dorazí… nu, jak se na fešnou dvojici sluší.

Dveře se otevřeli a do nosu… se jí dostal pach nemytých těl… a nikdy nemytých těl. Modrá kukadla zkoumala nové teritorium. Z jejího celkového hrdého držení těla by si o ní náhodný pozorovatel snad mohl pomyslet, že je někdo… z vyšší vrstvy, i kdyby na sobě měla pouze pytel, tak by to bystřejší osobě neušlo. Will však byla Will a za hadráka by se nepřestrojila i kdyby na tom závysel její život. Její odění se značně lišilo, vzhledem k takzvanému postavení lady na sobě měla cestovní šaty s bohatě vyšívaným dekoltem. Šátek se složitě zaplétaným uzlem si stále ponechávala, byl jakýmsi jejím poznávacím znamením, který zároveň skrýval nu… její malé tajemství. A zlaté prameny volně spadaly po zádech, Jedinou ozdobu tvořila rybí spona, dárek od jejího kumpána z Říčních krajin. Být Willow pověrčivá, tak dá krk na to, že spona jí přivádí štěstí… a když ne štěstí tak minimálně jí přivádí do cesty staré známé. Jelikož staří známí to bylo přesně to správné označení.

"Chlapci jedou patrně z daleka! To je ani nepohostíš? Dej jim kozu a nějaký olej ať si trochu užijí ... aby mohli vyprávět o tom jaké to je užívat si s místními děvčaty. Pro Dorny je holek škoda, jim stačí koza .. stejně doma nic jiného nepíchají!" Ano, přišli na scénu právě ve chvíli, kdy to bylo nejzajímavější. Will v erbech nebyla nejznalejší, nicméně Retarďáky jen tak z hlavy nepustí… A Tywinův vrchní přizdisráč taktéž ne. Dastana… Nu toho si nevšimla, její pozornost se zaměřila na lišáky. “Luciane, ty mi pořád říkáš, že se lidi mění, ale někteří zůstávají zamrzlý v čase… Nebo snad jeden nešťastný kašílek a pád na šešulku ovlivnil jeho zdraví natolik, že nemá respekt ani u vlastních… hrdých rytířů? Minimálně by jim mohl ukázat, jak se pozná správná dáma, Dornové sice píchají kozy, ale… jedna koza lepší než slabost pro dřevěné panny… Víte pánové z jihu, oni se vám s tím zablešenci z Burrow nepochlubili, ale před bordeli dávají přednost krásným stromům, keřům… Nic je nenavnadí víc než pěkná díra v kmenu. Je jen otázkou času, kdy některé z jejích obětí snad obživne. To víte, v každém stromě se prý nachází víla, která ho drží při životě.” Willow svůj drb citovala zvučným hlasem jako nějakou pověst či pohádku. Co na to říci, dokázala na sebe stáhnout pozornost a to… se jí povedlo u obou skupin, Renardovci i Dornové ztichli. A Will, jak tak vyprávěla, takticky se stahovala ke své vyvolené kompanii, co na to říci… přeci jen, Lišákům nedělalo problém uhodit ženu. Takhle si aspoň udělá živí štít z několika tmavokožců.

Jako správný pohádkář se uklonila, nějací Dornové, jí začínalo plácat po zádech, pořvávat na protistranu nadávky o stromomrdech a najádošoustech. Přiznejme si… Takové peprné pověstí se jen tak muži v černé zbroji nezbaví, byla stejně banální jako o Dornech a kozách. “Pánové, pokud nás pozvete na vaše vyhlášené víno, dozvíte se další skvělé historky o Vrchním Payaso, to je ten muž s nasraným výrazem, který se snaží vypadat tak děsivě… Žel bohům, ani na koni jezdit neumí… A tahle banda, omluvte jejich neomalenost, ubozí lapkové, které posbíral po všech škarpách Sedmi království.” Řekněme, že po monologu malé bloncky se i ustrašený hostinský osmělil a začal se chovat pohostinněji k jižanským návštěvníkům. “Bratře můj nejmilovanější, pověz jim něco o lordu z Burrow!”
avatar
Willow

Posts : 17
Join date : 26. 03. 17
Location : Druhá strana jedné mince...

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dastan Allyrion za Mon Sep 04, 2017 3:55 pm

Každému z jižanských bojovníků bylo ihned jasné, že v krčmě nejsou vítáni... Jakmile vstoupili, celé osazenstvo utichlo a upřelo pohledy na nové hosty. Ani jeden Dorn si však jejich pohledů nevšímal a Dastan ano o jednoho nezavadil pohledem. Usadil se v čele jednoho ze dvou stolů, které obsadili a teprve poté upřel pohled na vystrašeného, upoceného hostinského. Ten se očividně neměl k tomu je obsloužit, což jižanskému lordovi dokázalo zpěnit krev v žilách. Na takoví přístup nebyl zvyklý a rozhodně si zvykat nehodlal. Přesto si dokázal zachovat chladnou hlavu a se svým typicky znuděným výrazem vyčkávat. Druzí vojáci, jež Dastan popravdě nedokázal přímo zařadit, jejich erb neznal,... ale typoval je na lokalitu od Řekotočí, přes Přístaviště po Rovinu, jistě se jejich domov někde tady nacházel, se rozhodli přilít do ohně ještě trochu oleje. Zřejmě tu neměli Dorny příliš v lásce, nebo se to Dastanovi jen zdálo? Hmm... těžko říct.

Útočná poznámka jednoho z nich se jižanům nelíbila, ale nehnuli brvou... ne, když jejich pán klidně seděl a upíral své oči na hostinského. Moc dobře si uvědomoval upřený pohled muže, jež seděl na opačné straně hostince vzadu u zdi. Snad proto, aby mu udělal radost, se na něj po chvíli podíval též... s netečným výrazem. Oplácel mu pohled bez jediné emoce do chvíle, kdy se opět ozval jeden z vojáků. Tentokrát to byla ostřejší slova a natolik dobře mířená, až zvedla jednoho z Allyrionských vojáků ze židle. "S tvým ksichtem bych se bál, abychom si s tou kozou náhodou nespletli tebe a nenatrhli ti prdel!!!" Rozlíceně zavrčí, čímž vypuknou v smích pro změnu Dorňané a je to Dastan, kdo se s vážným výrazem nadzvedne, aby mu položil ruku na rameno a posadil jej zpět na židli. "Sedni si! Za tohle nám nestojej!" Zasyčí tiše rozkaz na svého muže mladý lord, jehož pozornost si získá zvuk zavírajících se dveří a dívčí medový hlas.

Zdálo se mu, jako by ten hlas znal... Byl mu natolik známí a při tom cizí, až se přistihl, jak tu dívku poslouchá... Naslouchal slovům ženy, ač jimi obyčejně opovrhoval. Dokonce ho její řeč pobavila, ale neviděl na ni... zahlédl jen sukni šatů a zlatý pramen vlasů za postavou mladíka vedle ní... ten by svým vzhledem hravě zapadl mezi přítomné jižany.
Se slovy to uměla, to jí musel nechal... však Dastan sám byl výborný řečník, pokud měl tedy náladu, tudíž se v tom musel vyznat... ovšem dnes mu vcelku prozatím chyběla... Natlachal se dost na Severu. A jak tak to drobné pískle hovořilo, nenápadně se stahovalo mezi Dastanovi muže. Bylo tam slyšet jen ji, do chvíle, než umlkla a elegantně se uklonila... V tu chvíli se Dornové rozestoupili, aby jí a jejímu společníkovi uvolnili cestu ke stolům a mohli ji při tom poplácat po zádech za výkon, co právě podala... Sami se nechali strhnout a bez ohledu na svého lorda začali Renardské vojáky častovat nadávkami v ohlasu na dívčino vyprávění. A Písečnému princi se tak naskytl pohled na onu odvážnou dívku, jež mu rozdivočela muže.... Polkl jednou a pak podruhé, ačkoli jeho obličej zůstal nečitelný. Teď už věděl, proč mu byl její hlas povědomí.... Ale ne... to jistě nemohla být ona... Jenomže byla... věděl to moc dobře. A navíc ještě krásnější, nežli tehdy... stala se z ní žena. Rozčílit jej také dokázala stále stejně.... pekelně mu lezla na nervy...

Svým způsobem se sama pozvala k jejich stolům a Dastanovi muži jí zobali z rukou. Ač pravda, díky ní se jim dostalo také trochu toho pohostinství... Dokonce jim slíbila další historky o vojácích v černé zbroji a jejich lordovi... Pokud je pozvou na Dornské víno, pokud po něm touží.... "Hostinský dones nám víno... tedy až na mě, dám si pálenku... je škoda pít naše víno v takové díře." Přikáže hostinskému lord Allyrion a jakmile před něj hostinský postaví to oč žádal, ležérně vstane od stolu i s nádobkou čiré tekutiny. Poté se vydá směrem k téměř prázdnému stolu, u kterého seděl jen jeden muž... lord Renard. Neptal se zdali může, když se uvelebil na židli naproti němu a zatímco pokládal své pití na stůl, upřel pohled druhému lordovi do očí. "Zdá se, že máš rád samotu...
lorde z Burrow."
Promluví po chvíli snědý mladík a na okamžik se odmlčí, vzpomínajíc na místo odkud lord pochází, podle toho co říkala zlatovlasá žena. "Nebo máš pocit, že se ti tví muži nerovnají?" Nadzvedne tázavě jedno obočí, na tváři však není ani náznak úsměvu, při čemž sjede pohledem Renardovi muže. Odešel, aniž by více na dívku pohlédl, ač po tom šíleně toužil... Tolik jí chtěl nenávidět...
avatar
Dastan Allyrion

Posts : 17
Join date : 26. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Lucian za Mon Sep 11, 2017 3:20 pm

Od severu drkotal zuby tak silně, že se obával jejich brzkého vykodrtání. Což by byla vskutku škoda, jelikož zuby jako perličky, byly opečovávány i v těchto nehostinných končinách trochou té hlíny a dentální nitě. Podle různých zvěstí Stannis Baratheon skřípal zuby, tak že se to jako duch roznášelo po celém Dračím šutru. On drkotal zuby tak silně, že se to jako duch muselo nést přes celý Sever a zase zpět. Takový chlad! Sníh! Mráz! Další sníh! Hnus, zrůdnost a ohavnost! Proklínal strýčka Henryho do osmero kolenou a tu jeho zatracenou opici k tomu! Nemohl je snad odvést třeba do Lysu? Myru? Do teplých krajin, kde by si mohli koupit hezký baráček, otroky a nějaké to pěkné služebnictvo, které by jim alespoň trochu ladilo k pleti? Copak to bylo tak těžké? Ne! On musel obeplout Západozemí od Roviny a vyhodit je na Severu, protože dle jeho řečí měl lepší věci na práci než vození dvou kanibalů. On Iasona ani neochutnal! Voněl sice chutně, ale pohled na matičku, jak jí šmakuje, byl mnohem lepší než ochutnávka. Navíc, třeba byl zkažený a to poslední, co by si přál, by byly žaludeční vředy.
"Sestřičko má nejdražší, nač si stěžovat? To proradné místo je za námi a nyní místo sněhu vidíme jen samé ... řeky, řeky, vůni řeku, hluk řeky a barvu řeky. Co víc si přát? Mohli bychom se zastavit u Trojzubce a podívat se po bájných Rhaegarových diamantech, které jistě už před mnoha lety vyžraly ty podivné, chudé existence s pofidérními ksichty a obrovskými tlapami. Nesmím opomenout chlupy v uších, zpocená podpaží a znavený výraz. Hlupáci, proč se tak dřou? Však jen tupec pracuje, ti chytří si užívají, dokud mohou. A no, ti nejchytřejší si zařídí něco, díky čemu si mohou užívat navždy," pohodí svou krátkou hřívou hebkých kudrnatých vlásků a zamává prstenem větším než jeho mozek před sestřinou hezkou tvářičkou. Sice ta cena byla vysoká, ale co by neudělal pro věčnost s ní. Akorát stále netušil, jak to funguje ... chtělo by to zjistit, ale on se nemínil bodnout do prsou ani se píchnout do prstu, aby věděl, zda ten prsten krvácí či hnisá nebo kýchá, když by on měl mít kašílek a rýmičku.
Co by tomu nebylo za nádhernou cestu, kdyby se k nim opět někdo nepřivařil. Bohužel, žádná nádherná dáma, jen otrava, který se Will snažil dvořit tak snaživě, že div nemetal salta přes koně. Již po čtvrtině cesty ho měl chuť hodit pod koně a nechat ho řádně prošlapat. Takové kopýtko ve tvářičce by ho naučilo dobrým způsobům. A pro příště by si zapamatoval, jak poznat náznaky nudy a otrávenosti, pokaždé, když začal tu svou větu "Ach, drahoušku Willow. Nejet do Králova přístaviště, strávil bych s vámi tolik času, který si zasloužíte." Samosebou neopomněl laškovné pohledy a trapné pění ód na její krásu, zatímco s ním se snažil hovořit jako se sobě rovným. A říkal mu takové ohavnosti! Ptal se ho v kolika letech skolil divočáka, kolikrát vyšplhal na hrušeň a kolikrát se umazal. Byl to jasný výsměch a on mu to vrátil s elegantní grácií, prostřednictvím Will, kdy s tesklivostí vypravoval, jak na panství chovali divočáka Wildu, který byl pro ní jako otec, matka i bratr v jednom, jak jeden pitomec lezl po hrušni, z které spadl přímo na ubohého Wildu a umazal ho k smrti. Po tom příšerném příběhu na něj ten tupoun uhrovitý koukal jako udivený vlkodlak, když nevinná panna vytáhne ze své broskvičky stříbrnou dýku. Maličko ho profackoval, div mu hlavu neurazil a když se cvalda chtěl obořit, tak mu sladce odvětil, že měl pouze strach o jeho zdraví a tudíž jej musel nějak probrat. A jelikož koník neumí kop s otočkou o třistašedesát stupňů, musela postačit jen jeho ctěná ručka v meruňkové rukavičce. A ty měl, prosím vás, již dva dny! Tak dlouhou dobu nemohl nalézt kvalitní švadlenku, která by mu s láskou ušila nové. A tyhle už začaly zapáchat dlouhověkostí.
"Skvělá? Neoplácet mu ta očka, tak bychom ho mohli praštit klackem po hlavě a upéct nad ohněm, který by ještě před svou smrtí zapálil," hodil očka v sloup a nechal jí se zavěsit. Aspoň se mohl přitulit k něčemu, co hřálo a představovat si, že je to Veruca, Millica, Yennefer, Katarina, Poltia, Jaerica, Ruslana a spousty dalších jiných panen, které o to prokletí připravil. Jak krásná a sladká představa.
Dostavili se do dalšího otřesného stavení, kde lidé páchli hůř než strýc Osmund, když se vrátil ze svého hrdinného výletu za zvěří. Nakrčí nos, nahodí znechucený výraz a hned si do nosu strčí dvě malé vonné kuličky, které z jeho nosních dírek udělají nozdry velikosti vítězného oblouku.
Podívá se směrem, kam se dívala jeho nejmilovanější, aby mu padl zrak na ty černé tchoře v brnění starém jako jejich děd. Zavrtí nad tou šeredností střapatou hlavou a pro vlastní hygienickou čistotu se ničeho nedotýká. Tolik byliných ubrousků po kapsách nenosil!
Nechal sestřičku vyprávět tu úžasnou příhodu, která mu opět vykouzlila široký úsměv na tváři. Celou dobu jí dělal kývajícího panáčka, který si opakoval tu příhodu pořád dokola a dokola. Sice nebyl žádný zdatný jezdec či bojovník, zato byl vychcaný jako díra do sněhu a dle všeho jeho trik okoukal Loras Tyrell. Ano, když vyjel proti Retardovi měl jednu dokonalou výhodu a to že jeho klisna byla zrovna v říji. To černého hřebce černého pitomce rozehřálo natolik, že vyhodil svého kamarátos ze sedla, ale jaksi jedna z nožiček uvízla v tom pekelném nástroji a on pinkal hlavou celou tu cestu než koníčka zastavili.
"Něco o lordu nemodním hnisu z díry či, jak se ten jeho kutloch jmenuje? No, především mí drazí vojáčci a pane lorde, černá již vyšla z módy v den, kdy poslední Targoš opustil břehy téhle bohem zapomenuté země. Divím se, že vás král buřtík nenechal pověsit za bradavky do průvanu, podle toho jak nestydatě ty dračátka podporujete. Vůbec se nemusíte stydět, podle všech zvěstí je poslední Targaryenka řádná kočka s pěknými trojkami. Kdo by si nedal říct, že?" zamrká na ně jako by s ním ti volové v černi měli souhlasit. Vzal si jejich výhružné pohledy a téměř tasení ostří jako jasný důvod proto, aby se schoval za ty mužné Dorňáky horňáky a nechal za ně mluvit vůdce udatné skupiny černíků, mezi které dokonale zapadl. Že by jeho otec byl taky černík? Nebo taky Esssossák. Tolik možností, ale z té cuchty chlupaté to nikdy nevyšponoval! Ať smrdí v hlíně, oslice tajemná!

_________________


"Oh, good morning my lady. What a beautiful day, but not so beautiful as you are. I know, you must hear such a words almost every minute, but trust me, I´m mean it very serious. And I think I love you! Or maybe ... my huevos are in love. Wait! No! Not to my face! I´m too pretty, do not dare ruin it, you evil slut!"
avatar
Lucian

Posts : 6
Join date : 22. 04. 17
Location : Tam, kde slunce svítí a ženy jsou vlhké a vnadné

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dorien Renard za Mon Sep 11, 2017 8:28 pm

Jak se mohlo zdát, svým způsobem muži lorda Doriena Renarda z Burrow, přeci jen vyhráli tuhle ústní rozepři, přitom nebyli o nic lepší než ženské na trhu. Nebylo to možná až tak důstojné jak by si někdo mohl myslet, přesto ale Dorien nechával svým mužům volnou ruku, věděl totiž že pokud si něco Dornové zkusí, bude to jejich patrně poslední pokus dělat ramena na muže se znakem lišky.
Byla totiž pravdou že muži byli dosti od rány, zvláště když se napili .. byli vždy zvyklí vykonat vůli svého lorda ať je to jakákoliv špatná věc, hlavně dokud Dorien sype svým mužům trochu toho zlata Lannisterů. Dokonce i ten vystrašený hostinský pochopil kdo je v této krčmě a momentálně i v Řekotočí opraví pán a že pokud se nebudu řídit heslem "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej." tak že by patrně přišel o tuto krčmu, svůj život a život své rodiny.
Jediný důvod proč tato krčma ještě stála byla ta že se tu naučili muži s praporci lišky ale i lva chodit ... ale i to se mohlo změnit.

Jenom že jak to často v bitvách bývá, občas zasáhne ruka osudu která změní prozatímní výsledek bitvy ... a tou rukou byli právě tito dva neznámě známí.

Když celá krčma ztichne když do vejde dvojice dovnitř, dokonce si vyslouží i pohled Doriena který pozná tyto staré známé, právě v Burrow. Dívka která jej očarovala a možná i na jediný okamžik ukradla srdce a měla se stát jeho snoubenkou, poté i jeho paní a zároveň lady Renard.

A ten druhý ...

Zatne pěst ale přesto se snaží alespoň pohledem tvářit vyrovnaně, je to ten zmetek který jej ponížil na jeho vlastním turnaji a to tím že jej shodil z koně. Bohové !
Byl to zázrak že si při tom pádu nezlámal vaz a nebo nějaké kosti.
Jak jej jeho muži sbírali, zakrváceného k ošetření u mistra, zdálo se ten den už patrně nepřežije.
Ale takový je turnaj, počítal s tím že se něco takového stane ale i tak si to člověk nepřipouští dokud se to nestane a nedostane po tlamě.
I tak by to bylo v pořádku, kdyby mu ale jeho mistr neřekl o tom nepatrném podvůdku kdy bratr jeho nastávající využil toho že měl svojí klisnu v říji a proto kůň nechtěl Doriena poslouchat.

Dorien tenkrát zuřil když se to dověděl a přísahal že se mu pomstí, no a hle kam jej zavál osud ... má je tu oba, v jedné místnosti a má tu své muži ... může nechat všechny pobít a tyto dva si vzít na hraní.
Ví dobře, že do této krčmy chodí jeho muži a stejně tak i muži od sera Gregora, tedy ... je jenom otázka času zda dřív nebo později do krčmy zavítá další posila.
S klidným pohledem nechá jeho skoro snoubenku mluvit a jenom se trpce usměje když na její popichovačné slova.
Nebyl jako jeho muži aby se sní začal hádat, místo toho s klidným pohledem začal ve svých myšlenkách vymýšlet pomstu.

Bylo vlastně i úsměvné ale svým způsobem měla pravdu, jeho muži byli z části lapkové,násilníci,vrazi a Bohové vědí co ještě.
Byli to přesně ti muži které pro své úkoly potřeboval, na to aby někdo rozmlátil dítěti hlavu a nebo zpřerážel všechny kosti v těle jako třeba ta malá hnuska z Králova přístaviště ... na to nemohl mít květinové rytíře ale muže co se nebojí krve a zároveň se i trochu od ni ušpinit.
Právě proto měli jeho muži pověst násilníků se kterými není radno si dvakrát zahrávat nebo provokovat.

Muži lorda z Burrow zuřili a skřípali zuby když si z nich dělala legraci, ale tím že Dorien seděl v klidu a nijak více nereagoval na tu situaci která nastala, držel tak své muže pro změnu zase zkrátka a nic si netroufnou.

Někteří by to mohli pochopit jako slabost, ostatně tak to pochopil starý krčmář který přeci jenom se rozhodne zradit muže lorda Doriena a jeho samotného tím že začne hostit tu druhou skupinku.
Dalšího rána se stařec nedožije, tím si může být jistý.

"Pleteš se ..." Odpoví klidným hlasem směrem k muži který se popijel pálenku toho starce a tvářil se jako vůdce té skupinky. "Nejsem lepší a ani horší než jsou moji muži ... za své muže bych padl .. a co ty ? Jsi jen slečinka co se chovává za své muže a nebo jsi ten co by pro ně zemřel." Položí mu otázku na kterou poté bude patřičně reagovat, může si být jistý tím že si jeho slova bude chtít ověřit.

"Kutloch ..." Řekne a cuknou mu koutky.
Dorien se smál málo kdy a málo kdy se také usmíval, ale přišlo mu vtipné že hejsek z nemanic si dovoluje jeho sídlo a sídlo jeho předků nazvat kutlochem, zatím co jeho původ nesahá dál než do nejbližšího bordelu. Více se mu nechce věnovat protože si ani více jeho pozornosti nezaslouží, místo toho se znovu podívá na toho vůdce kozopíchačů a položí ruku na svůj meč alespoň prozatím velice poklidně.
"Zapomněl jsi ze strachu mluvit ?!"


Naposledy upravil Dorien Renard dne Mon Sep 11, 2017 10:52 pm, celkově upraveno 2 krát
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dastan Allyrion za Mon Sep 18, 2017 9:38 pm

Lord ke kterému si Pouštní šakal přisedl mu klidným hlasem odpověděl, což ho přimělo k ležérnímu úsměvu. Nebyla to odpověď jakou čekal, ale že by ho dostala na kolena? To rozhodně ne. Nenechal se vytočit někým, kdo si přál především právě to. O to víc si dal Dastan načas s odpovědí na otázku, kterou mu lišák obratem položil... Možná to bylo tím, že se slova v krčmě chopil chlapec, který přišel s ní... S dívkou, která mu ukradla srdce a on teď vzdoroval touze po tom, aby se otočil a vyhledal její tvář mezi svými muži. No... rozhodně to mladého dornského lorda dokázalo pobavit, ač ne tolik jako zbytek jeho družiny, slova toho hocha mu neroztáhla koutky v úsměv. Raději upíral svůj pohled na vznešeného muže před sebou, jež se nechal alespoň nepatrně vyprovokovat dospívajícím chlapcem, který se zlatovlasou dívkou častoval muže z Burrow jednou urážkou za druhou. Bez jediného slova se napil své pálenky a stávající konverzace se prozatím neúčastnil. Vlastně nemluvil vůbec a málem by snad na otázku spolusedícího muže zapomněl, kdyby se sám nepřipomněl.

"Ze strachu? Vypadám snad, že se bojím?" Optal se lord Allyrion místo odpovědi, ale na mužovu odpověď nečekal. "Nepletu se. Nemohu se plést,
když jsem pouze položil otázku... netvrdil jsem,
že tomu tak je, ale dobře.. vraťme se k tvé vlastní otázce."
Poznamenal nežli se opřel lokty o stůl a naklonil hlavu ke straně při pohledu na ruku, kterou muž před ním položil na svou zbraň. Měl si to snad vykládat jako varování? Kdyby byl jiné povahy, právě by se pobaveně ušklíbl.

"Jestli bych zemřel pro své muže?" Zamyslel se Dastan aniž by odvrátil od Doriena pohled. "Nezemřel a oni jsou si toho dobře vědomi, přesto mi oddaně a věrně slouží, ochotni pro mě padnout.. Mají na oplátku můj respekt, úctu a řádnou odměnu. To ovšem neznamená, že bych se za ně někdy schovával." Konečně se uráčil odpovědět s vyzývavým pohledem. Byla to upřímná a pravdivá odpověď, jak měl mladý lord ve zvyku. Prozatím se opět klidně napil svého pití a opět se opřel o opěradlo židle.
avatar
Dastan Allyrion

Posts : 17
Join date : 26. 03. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Tiyery za Tue Oct 03, 2017 10:14 pm

Gillovi poznámky… Řekněme, že se mu je dařilo přecházet mlčením tak jako když bratr ve zbrani žil. Obvykle byl tento cholerický nezájem ještě doprovázen klepáním prstů po stehně, zavřením očí a vydechnutím, výdechem, nádechem popřípadě protočením očí. Asi jako když se snažíte vysvětlit malomocnému bratrovi rozdíl mezi žlutou a červenou a on to stále není schopný pochopit. “I kdyby sis to mohl přečíst… k čemu by ti to bylo a když to tak moc potřebuješ vědět tak oči jsou snad jediná věc na kterou se ve tvém případě dá dívat.” Chvíle, kdy se Gill choval jako Gill a ne jako nepovedené svědomí byly přeci jen příjemnější než okamžik kdy přepl a valili z něj výčitky na všechno možné, od již zmíněné barvy vlasů po… no až po fakt, že byl Aegon Targaryen. Ale Gill kterého znal, do toho bylo velmi snadné si rýpnout, stačilo si ho jen dobírat pro jeho vzhled. Jako každý ješita se poažoval za něco lepšího než zbytek individuí, co žila, žijí a žít budou. A to i za mrtva.

Nicméně na další dvě poznámky. Nereaguje. Minimálně ta první byla zcela řečnická a ta druhá… Řekněme, že i když mohl, neodpovídal na ni, nechtěl, odpověď na ni znal, ale proč dělat výplodu své mysli takovou radost. Na tváři se objeví netečný výraz, jakoby se ho snad nic z toho, co Gill řekl netýkalo, ani si nepřipouštěl myšlenky, že by ho slova ranila, však by mu to ještě vmetl do tváře. Nicméně následující otázky… Ty nemohl přejít, snad proto, že Gill byl jeho největší kritik vůbec, prakticky s ničím se před ním netajil, pokud šlo o Tyrovy chyby, tedy především o ně. “Nemám důvod se ti zpovídat, to už jsem udělal. A proč jsi umřel? Pro modlitbu, nebudu se s tebou hádat, co by se stalo, kdyby… Divoké jsme pronásledovali, protože to byla první a možná jediná příležitost, jak se dozvědět víc informací o tom, co plánují, dobře víš, že postupovali příliš rychle, kdy se naposledy odvážili tak blízko ke Zdi? A pokud svoje mašinerie udrželi v tajnosti, postarali by se o to, abychom je nevypátrali. Umřel si pro hlídku… Pro zprávu… A pro můj zatracenej zadek.” Ačkoli poznámka byla zpočátku prakticky vyšteknuta, ale poté… mluvil trpělivě, pro jednou se na něj nedíval úkosem, nepřehlížel ho, snad doufal, že v něm probudí… no Gilla. “Ale pro to všechno jsi umíral, protože sis to sám vybral, nikdo tě k tomu nenutil a nikdo tě o to neprosil. Jediné, čeho na tom všem lituji, že jsem tomu nestihl zabránit...” Jakkoli krutě to znělo… skutečně, bylo to kruté, ale Gill se pro něj objetoval ze své vlastní vůle, protože… snad ho stále považoval za přítele, ze stejného důvodu ho Ry zabil. Neměl šanci přežít, vždyť neměl šanci udělat ani jeden krok. Ale té vytoužené odpovědi? Té se jeho nemesis dostalo až dnes, ne proto, že by se Tyr cítil zahnaný do kouta, ale… snad to Gill měl vědět.

Ale on to ví. Tím konverzace s Gillem končila, minimálně z jeho strany, oba, on i Barry věděli, že by bez sebe navzájem dovedli žít, nicméně spolu… byli silnou dvojicí. Pokud by umřel Bartley, Tyra by to ranilo, ale nakonec by se s tím srovnal, pokud by to bylo naopak i jeho přítel by se s tím vyrovnal. Na smrti bylo cosi definitivního, neměnného což bylo svým způsobem uklidňující, byla jedinou jistotou v tomhle divném světě. Téměř u všech, Gill byl opět něco extra, co se vymykalo normálu, nehledě na okolnosti, jež tvrdili opak. Ale… pro zatím Gilla dokázal, volky nevolky dostat z centra pozornosti. Otázka jeho přítele byla zcela konverzační, nicméně pohled, jakým ho Tyr počastoval mluvil za vše. Šlo o polemizaci. Pouhou teorii, kdo ví, jak to bylo s Bericem, třeba chtěli Lannisterští jen zamaskovat vlastní neschopnost odpravit jednoho chlapa. To se pak člověku přisuzuje nesmrtelnost snadno. Nicméně ani k dalším Barryho poznámkám se nevyjadřuje, on to ani nečekal, Tyr nepotřeboval mluvit o triviálnostech, otvírat pusu, jen aby se jeho přítel přesvědčil, že je gramotný, druhým faktem byl Gill, který byl zcela opačného názoru a zkrátka mluvil… Proč? No protože mohl.

“Jak jsi řekl, bude lepší, když se tady nebudeme zdržovat dlouho. Odpočívat můžeme v Dorne… nebo v hrobě.” Odvětí příteli, pohled… ten na sobě pocítil něco takového vám neujde a ať už to byl kdokoli, pozornost nebyla žádaná. Tyr se zvedne z lavice, nebyl to kdovíjak rychlý pohyb, byl takřka flegmatický, lhostejný, tak, jak to bylo u lidí, kteří na koni prosedí celý život. Znovu k příteli promluví až ve chvíli, kdy naskakují na koně a vyráží vstříc hranicím Říčních krajin. “Barry, nauč mě etice, nechci před Doranem Martellem vypadat jako úplný buran.” Promluví k němu jen na půl úst, jelikož hned vzápětí pobízí koně do klusu, pokud je chtěl onen čumil pronásledovat, nebude mu nic usnadňovat, bylo nemožné, držet se jim na dosah, jejich koně pochytili určitý rytmus běhu a Tyr ho neplánovaně měnil, dalšího koně by si všimli. “A… až bude čas, chci, abys mi o nich vyprávěl. O mém otci, matce i sestřičce. Bude ti to připadat směšné, ale občas ji vídám, sny Targaryenů prý bývají prorocké, dokážeme vidět minulost i budoucnost. Občas vidím Nys, jak mi zpívá. Měla krásný hlas.” Ve tmě to nebylo vidět, ale Tyr se melancholicky pousmál, tohle mohl přítel zpochybňovat, ale… on znal hlas své sestry. Na odpověď nečekal, ne během cesty, to až když se zastavili, uložili se ke spánku, bylo zbytečné se ptát, jestli rozdělají oheň, oheň vábil nevítané hosty, takhle byli prakticky neviditelní. Ale… Tyr čekal. Chtěl je znát.

_________________

You and I ... Once we change everything, everything we know. The Dragon Blood is alive.

"I can learn... everything and I can everything know, R..." 

"Who cares about your lonely souls, friend?" 


"One more day before the storm!
 At the barricades of freedom...
 When our ranks begin to form...
 Will you take your place with me?"


avatar
Tiyery

Posts : 37
Join date : 31. 12. 16
Age : 21

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Dorien Renard za Wed Oct 11, 2017 7:19 pm

Strach ...
Dorien dokázal poznat strach když někam vešel, znal jak páchne strach ubožáků co se bojí o své životy, životy svých nejbližších co prosí o milost, slitování ... neustálé škemrání a pláč dětí i žen. Málo který lord v Sedmi království byl tak znám svojí krutostí a schopnosti šířit strach, právě tak jako lord z Burrow.
Strach byl vynikajícím nástrojem k ovládání druhých ... roste jako plevel ... stačí zasít jedno semínko strachu a brzy jej je plná celá zahrada. Ostatně krásným příkladem bylo právě Řekotočí, kde stačilo vypálit pár vesnic, pověsit pár mužů na nejbližší stromy, znásilnit ženy, pozabíjet jejich děti a nějaký odbor byl ten tam ... jediné co se mu ještě nedařilo docílit toho co chtěl, bylo vylákat tímto chováním z lesů to domýšlivé Bratrstvo bez praporců ... ale není kam spěchat, přeci jen víno teče, jídla je v kraji dost a ženy jsou také pohostinné. Nebylo divu že se jeho mužům tolik líbilo.

Ovšem ten chlapeček z Dorne neměl strach, vlastně nebyl ani zatím důvod, proč by jej měl strach ovládnout, měl zde své muže za které se mohl schovávat a brzy k jeho odvaze přidá i ta pálenka které se přeci jenom dočkal.
Jenom že pálenka brzy otupí jeho smysly ... Dorien to věděl až moc dobře, proto pil jenom zřídka, nechtěl a ani nemohl dopustit to aby mu víno, pivo, medovina či něco jiného zamezilo v tom aby byl připraven na boj. "Máš pravdu ... strach poznám když jej vidím, spíše mi připadáš jako chlapec co se snaží být tvrdý a lhát sobě i okolí že strach nikdy neměl. Ujišťuji tě ale že už jsem poznal tvrdší než jsi ty a i oni poté ukázali že strach mají ... jde jenom o to správně hledat a zatlačit tam kde je to třeba."
Jestli jej chtěl někdo podceňovat i jeho muže ... neměl jim to za zlé, ovšem možná by si měl ale přeci jenom uvědomit v čí společnosti se ten chlapec z Dorne nachází a možná i trochu dát na místní tlachy které o něm, jeho mužích a jejich skutcích v kraji panují. "Respekt, úcta, odměna ..." Pronese tichým hlasem a s úšklebkem ve své tváři.
"Když ty nejsi ochoten pro své muže zemřít,
proč by oni měli umírat pro tebe ? Za respekt a úctu si nic nekoupíš ... jedině snad za odměnu kterou jim nabízíš, o co potom jsou tví muži lepší než místní děvky ?"

Podíval se na něj provokativním pohledem a stále pevně svíral svůj meč v ruce, bylo na něm vidět že čeká jenom na záminku k tomu aby mohl meč vytasit ... měl tu dívku která mu sice ukradla dočasně srdce a pak jej ponížila, měl tu toho malého podvodníčka a také družinu z Dorne.
Pomsta a trochu užitku v jednom, tak říkajíc možnost zabít dvě mouchy jednou ranou.

Nepochyboval o tom že stejně tak moc jak by si přál mít hlavy všech těch Dornů, že Dornové netoužili mít jeho hlavu a jeho mužů ...
Možná by za to dostal v Dorne i dobře zaplaceno, bylo mu jasné že o jeho otci který pochodoval s lordem Tywinem dobýt Královo přístaviště a pomáhal zabít i děti té čubky s dornskou krví .. musel zajisté slyšet.
Svým způsobem to byli zajímavý příběh, tedy za podmínky že stojíš na té "správné" straně v tom příběhu.
Byl to Doriena oblíbený příběh a často se sním chvástal.

Nakonec s klidným pohledem si změřil pohledem každého z nezvaných hostů kteří se právě nacházeli v krčma a poté zůstal pohledem znovu na vůdci té skupinky. "Chtěl by jsi ještě něco dodat ?" Zeptal se jej se zájmem.
"Ne ?! Pak už vypadněte ... útrata je pro tentokrát na Náš účet."
Pohled Doriena se ale rázem změní a s poklidného pohledu, jeho výraz vypadá jako pohled vlka. "Vypadněte dokud máte ještě možnost chodit ..."

Dorien jak se zdá nestál o tyto nezvané hosty kteří svůj čas, které měl pro ně lord z Burrow vyhrazený, plně vyčerpali a měli odejít, za podmínky že vědí co je pro ně dobré.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Anguy za Wed Oct 11, 2017 10:11 pm

Listí tiše zašustilo, jak se mezi ním rychle mihla postava. Rychlé kroky jej donesly až na nejvýhodnější pozici. Ukryt pod rouškou stmívání, kdy ho nikdo nemohl najít. Nenašel by ho nikdo, pokud by přímo nehledal. Bratrstvo vědělo, proč poslat jeho. V jedné ruce svíral svůj luk, na který nedal dopustit a do druhé uchopil šíp. Šíp s upevněným vzkazem pro jednoho z ubožáků Tywina. Ten domýšlivý tupec si myslel, jak není chytrý. Místo toho, aby Bratrstvo hledal, posedával v hospodách. Ze začátku snad projevil nějaké snahy. Pokusy zastrašit obyvatele a bratrstvo vylákat. Ale marně. Pravda byla, že tento lord Bratrstvo zklamal. Lišky mají být mazané, ne neschopné. Vložil šíp do luku a natáhl tětivu. Nepotřeboval mířit, oči přeci vědí, kam střelec střílí. Vyhledal otevřené okno jedné krčmy, ve kterém příhodně postával Dorien Renard. S někým se vybavoval, neplnil svou povinnost. Pokud Tywin posílá jeho jako svého nejlepšího muže, je to výsměch. Zadržel dech, uklidnil tělo i mysl a šíp vystřelil. Šíp doslova hvízdl vzduchem, jakou rychlostí byl vypálen a našel si svůj cíl. Lučištníku se jen objevil úsměv na tváři a pro teď… zmizel. Bylo to rychlé, úkol splnil a nepotřeboval se zdržovat. Vrátil se zpět, ale předtím se ještě ujistil, že není sledován. Nebyl hlupák, aby někoho navedl přímo za bratry.

Šíp nalezl svůj terč. Nikdo v krčmě jej nemohl čekat, a proto musel přítomné vyděsit, minimálně znepokojit. Prolétl rychle a zabodl se do zdi přímo za lordem z Burrow. Předtím, ale ještě ostrý hrot stihl Tywinova vazala poranit. Roztrhl mu tvář. Nyní se mu po tváři téměř od nosu k uchu táhla krvácející rána. Dar od Anguye samotného. Nikdy neminul cíl a tohle… to bylo zastrašení. Varování. Příště to může být rána přímo do srdce, nebo i bolestivějšího místa. Šíp donesl svůj vzkaz. Pokud si jej Renard přečte, může na něm objevit následující.

"Nejste tu vítaní, ve jménu Pána Světla se vypravte zpět do svých končin nebo zhyňte pod žárem jeho spravedlnosti."
avatar
Anguy

Posts : 1
Join date : 11. 10. 17
Location : Riverlands

Návrat nahoru Goto down

Re: Lokace: Řekotočí

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 1 z 2 1, 2  Next

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Můžete odpovídat na témata v tomto fóru