Příběh - Dorien Renard

odeslat nové téma   Odpovědět na téma

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Dorien Renard za Sat Jun 17, 2017 4:20 pm

"Neptám se na to co a jak bylo a ani mě to nezajímá. Je možné že tomu přecházelo něco více ale ani já moc nevěřím tomu že by lord Stark, čestnost nadevše něco takového udělal ... na druhou stranu tichá voda břehy mele." Baví se sní spíše jako by to byli přátelé, jenom její poznámka na to že se zmíní princi kdo jí za ním poslal, se mu nezamlouvala.
Věřil ale že tohle není styl aby žalovala jako malá holka.

I když je Dorien volný, tedy už nemá dýku pod krkem, stále leží na posteli a sleduje ji jak se obléká ... kdy se mu znovu poštěstí vidět takto atraktivní ženu která se nebojí bolest rozdávat ale i přijímat.
Přikývne hlavou když mu nabídne že oba budou hrát že se krom toho za co ji zaplatil dvěma mincemi ze zlata nestalo a když měl možnost teď vstát, chytnout ji za vlasy a vymlátit ji zuby jak si ještě před chvilkou představoval tak neudělá. Je to skoro jako by Dorien ztratil jazyk, teprve potom co se oblékne a stoupne si dívka ke dveřím, vstane a začne se oblékat a upravovat, dá si pozor na svůj krk ... snaží se hadí uštknutí jak tomu jednou až se podívá do zrcadla bude říkat ... zakrýt svojí bílou košilí tak aby se z toho nestala záminka k tomu aby jeho muži kladli nějaké otázky.
"Na něco jsi zapomněla ..." Podívá se na svojí dýku kterou měla ve svých rukou a pak se ji podívá zpět do očí. "Byla jsi lady z Burrow ale už jí nejsi ...
a neurozené dívky vždy vykají a oslovení lorda ... můj lorde."
Znovu ji napomene jako před tímto incidentem který se v tomto pokoji odehrál, ovšem na rozdíl od předchozího napomenutí by se dalo tohle napomenutí pojmout spíše jako přátelské popíchnutí než cokoliv jiného.
Ještě než odejde chytne ji pevně za ruku tak aby se nemohla vykroutit či vytrhnout, sice riskoval že mu tu dýku která kdyby měla jazyk mohla říci mnohé ... zabodne do krku, ovšem Dorien rád riskoval.
Když ji chytne, druhou ruku ji dá okolo pasu, znovu ji dlouze a vášnivě políbí jako by se loučil se svojí drahou ženou kterou dlouho neuvidí, teprve po polibku ji nechá odejít a zavře za ní dveře. "Ještě se uvidíme ... Tyene Písek."
Pronese za zavřenými dveřmi do prázdnoty pokoje a jde si dát okolo pasu svůj meč, jak si dotahuje opasek tak se hlasitěji zasměje a zakroutí hlavou. "Kdyby si se viděl Doriene ... na okamžik jsi věřil děvce a mohlo tě to zabít."

Je jasné že takovou chybu už znovu jenom tak neudělá.
Nakonec když je řádně upravený a dal i tak náskok Tyene aby mohla pokojně odejít jak ji slíbil, opustí tento pokoj i on samotný a poté úplně opustí nevěstinec.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Dorien Renard za Mon Oct 16, 2017 9:06 pm

Příjezd lorda Doriena Renarda z Burrow a jeho mužů do Králova přístaviště nešel přehlédnout. Jednalo se o dosti pompézní příjezd kdy muži projížděli městem na dobře stavěných koní s praporci v podobě černé zástavy a liščí hlavy z profilu, za potlesku i jásotu prostého lidu.
Spíše než nadšeným jej vítali z povinnosti a strachu, jelikož praporce které měli muži v rukou už jednou navštívili Královo přístaviště a to za éry Targaryenů kdy se otec lorda Doriena po boku lorda Tywina účastnil pustošením města.
I když to byl zcela jiný příběh ... lidé nezapomínali.

A ti co věřili že jablko nepadá daleko od stromu, měli pravdu ...

Dorien se s jeho muži rychle chopili svých povinností, které převzali od mužů co sloužili Baratheonům.
Do jejich rukou se dostala velká moc, kterou jim dal lord Tywin a oni si ji hodlali užívat jak jen mohli ... dokonce i samotný lord Renard který odcházel s rozbitými hloubi na rukou a zakrváceným obličejem i mečem z komnat jenž patřily dceři Stannise Baratheona.

Zatím co on si hrál s jeho dcerou, tak jeho muži odklidili mrtvoly v podobě gardy která měla střežit tu malou zrůdu s znetvořeným obličejem.
Nebylo to moc čestné mlátit nebohou dívku, ale přesto se na jeho tváři objevil spokojený výraz.

Jsem jaký jsem, někdo musí být zlý ...

Opakoval si Dorien často ve svých myšlenkách, čímž i ospravedlňoval své chování když se jej na to zeptala jeho mladší sestra, kterou jako jedinou na světě měl skutečně rád.

Odcházel z jejích komnat rázným krokem a spokojeným výrazem ve tváři za svými muži kteří byli nedaleko cel.
"Co tak pozdě můj lorde ?!" Rýpne si lehce do svého lorda jeden z mužů, který patřil už k dlouholetým jeho společníkům a dokonce sloužil už jeho otci a znal Doriena už od dětství .. a tak věděl co si dovolit k němu může a co ne.

"Povinnosti ..." Odpoví ze začátku stroze ale pak přeci jenom se rozhodne svojí odpověď trochu rozvést ... rád se pyšnil svými "úlovky".
"Musel jsem předat vzkaz od královny určený pro Stannise ... ale ten tam nebyl." Ušklíbne se zle.
"Naštěstí má ale Stannis moc hodnou dceru,
která slíbila že vzkaz otci předá."

To už nevydrží dva muži kteří měli hlídat za dveřmi aby Doriena a tu malou zrůdičku nikdo nerušil a začnou se úsměvně šklebit.

Dorien se na ně podívá a pak se se podívá na toho muže jenž do něj rýpnul. "V životě jsem nic odpornějšího než je ta malá znetvořená čubka neviděl ... předal jsem ji pouze vzkaz od královny že není moudré aby někdo ohrožoval prince Cedrika."
Musel volit správná slova, co se prince týče ... i když mu ani jeden ze synů Cersei nepřidal jako muž, byli to spíše holky než cokoliv jiného. "Jestli chceš ji opíchat ... leží ve svých komnatách v kaluži krve .. nemyslím si že by ti měla dělat problémy. Určitě bude lepší než ty kozy které jsi píchal než jsme
dojeli do Králova přístaviště."

Oplatí mu rýpnutí po svém ...
Dorien nikdy nesoudil své muže a dobře věděl i o zálibu v mladých děvčatech kterou se mohl ten muž pyšnit ... ve velice mladých děvčatech.

Lord Renard pohlédl na svého dobrého společníka který sloužil už jeho otci, který se chystal svému lordu něco říci .. ať už na svojí obranu nebo nějakou urážku, ... neměl totiž rád když někdo zmiňoval slabost pro mladé děvčata.
"Jestli se chystáš něco říci ... pamatuj na to kdo jsi ty a kdo jsem já .. jestli hodláš říci nějakou nepřístojnost tak si pamatuj že ti nechám vyříznout tvůj jazyk."
Ačkoliv mu sloužil věrně a sloužil věrně už jeho otci, neznamenal pro něj nic a nebude tolerovat další rýpnutí na jeho účet.

"Můj lorde ... já ..."
Nechtěl riskovat nějaký konflikt se svým lordem a chystal se mu omluvit, ovšem Dorien mu to nehodlal umožnit.

"Zavři tu svojí zkurvenou hubu ..." Okřikne jej Dorien rázným tónem hlasu, který opravdu značil že bude lepší když zmlkne.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Arya Stark za Fri Oct 20, 2017 12:47 am

Jih pro Starky opravu nebyl tím nejpříhodnějším místem. Staří bohové tu neměli žádnou moc, všude se rojili jenom septoni s jejich vírou v Sedm. Aryina matka v ně věřila a malá vlčice často slýchávala, že se na severu i po všech těch letech stále cítí jako cizinec. Její dceři se to přirozeně nelíbilo, nedokázala si po boku svého otce představit někoho jiného. Catelyn Stark sice pocházela z jihu, přesto si však dokázala zvyknout a změnit. Ale naopak to neplatilo. Arya hořce vzpomínala na svá slova, když otce prosila, aby nikam nejezdil. Král si mohl jako pobočníka vybrat kohokoliv jiného.
Ochránce severu mohl říct ne a zůstat v bezpečí Zimohradu. Jenže čest a povinnost pro něj byly silnější, než vlastní život. Nikdo nemohl vědět, co nastane, ale všechno pramenilo z jednoho špatného rozhodnutí. Teď Lord Stark platil za hříšné skutky někoho jiného, zaživa hnil v černých celách a nebyl způsob, jak očistit jeho jméno. Sansa se snad jednou ozvala, ale téměř hned to vzdala. A Arya? Kdo by poslouchal hlásek malého dítěte. Nikdo jí nevěřil, i když najisto věděla, že král musel zemřít rukou někoho jiného. Nymeria by něco takového neprovedla. Neudělal by to žádný ze zlovlků… Ani Nymeria, ani Lady, ani Šedý Vítr, ani Chundeláč. Určitě by se držel zpátky i Branův společník. A Jonův Duch? Vypadal hrozivě, ale svého pána poslouchal na slovo. Někdo nesl vinu, ale rozhodně to nemohl být nikdo, kdo patřil ke Starkům.
Přesto všechno spěly věci jenom k horšímu. Obě sestry Starkovy se staly královninými vězeňkyněmi, přestože Arya, na rozdíl od Sansy, zkoušela vymýšlet něco, co by jim pomohlo. Nebylo dne, aby se nezamýšlela nad tím, jak dostat otce ven a jak z hlavního města zmizet. Chtěla být pryč a už nikdy se sem nevracet. I kdyby to znamenalo, že už nikdy nebude smět opustit Zimohrad, udělala by to. Za zachráněný život Ochránce severu by to byla spravedlivá cena. Bohužel všechny její plány selhávaly. Ať už se vydala kamkoliv, téměř pokaždé jí byl v patách někdo, kdo patřil ke lvům. Jen občas se jí podařilo vyklouznout přesně tak, jak by se to líbilo jejímu tanečnímu mistrovi. Lannisterové ovšem zaťaly drápy i do něj a Arya netušila, kde je mu nyní konec. Doufala, že se dostal v pořádku pryč. Taky si neustále opakovala, co jí naučil a vtloukal do hlavy. Jeho rady byly daleko užitečnější, než rady staré septy. Malé vlčici se hodily především tehdy, kdy opravdu potřebovala všem zmizet z dohledu. Našlapovat tiše jako kočka a nebýt víc, než jen pouhým stínem – v tom to bylo. Nejenže už jí začala její komnata svým způsobem připadat těsná, ale divoká lady Stark především potřebovala za svým zlovlkem. Nymeria pro ni byla útěchou, stačilo zabořit uplakaný obličej do jejího huňatého kožichu. Nutila ji zůstávat silnou a připomínala jí, že nezůstala úplně sama. Arya nemohla mít svou věrnou společnici u sebe, ale i ta krátká chvíle, kterou jí věnovala pokaždé, když to šlo, stačila. Bylo opravdové štěstí, že se nemusela o věrnou bestii starat, zlovlk byl plně samostatný. Vždycky, když od ní Arya odcházela, musela myslet na to, že jí může kdokoliv objevit, i kdyby jen náhodou. Nelíbilo se jí nechávat jenom tak, na druhou stranu si však uvědomovala, že se o sebe Nymeria dokáže postarat. Nikdo neznal místo, kde jí ukryla, a kdyby se náhodou někdo přichomýtl… vlci měli vždycky ostré zuby a zlovlci ještě ostřejší.
A vlastně ani Arya nezůstávala pozadu. Musela počkat na tu správnou příležitost, aby mohla nepozorovaně vyklouznout ven. Dávala si dobrý pozor, aby neudělala žádný větší hluk a zároveň nastražila uši, aby případně zaslechla cizí, který by znamenal příchod nějakého z lannisterských mužů. Přála si navštívit otce, ale nebyla tak hloupá, jak si o ní Sansa myslela. Věděla, že by jí po cestě mohl kdokoliv chytit. Ani Cersei nepatřila mezi hlupáky, to jenom Joffrey a Cedric… Za Nymerií však zajít mohla. Dřív, než opustila svou komnatu, popadla Jehlu. Někdy si jí brala s sebou, cítila se s ní bezpečněji, ačkoliv věděla, že kdyby došlo na nechtěný střet, ani dárek od Jona by jí moc nepomohl.
Přesto se ozbrojila a až teprve potom ze sebe nechala udělat ducha Rudé bašty. Její kroky mířily za zlovlkem, ale mysl jí nutila navštívit otce. Stýskalo se jí po něm. Vždycky pro ni měl dobrou radu, a když se cítil smutná, dokázal ji přimět myslet na něco jiného a to pouhým vyprávěním. Nikdy jí za nic nesoudil, jenom jí občas vytknul její lumpárny. A ona pro něj nemohla udělat zhola nic, ani za ním nemohla přijít a říct mu, že ho nějak dostane ven. Nelhala by, jen musela na něco kloudného přijít. Nějaké řešení určitě existovalo, jen ji zatím nenapadlo. Znovu nad tím přemýšlela, zatímco se proplétala chodbami Rudé bašty. Pokračovala by, dokud by se nedostala mimo hrad, ale najednou se zarazila. Nohy jí zanesly úplně jinam a kromě toho… Zaslechla něco, co se jí nelíbilo. Ten hlas.... nikdy ho neslyšela, ale rozhodně se jí nezamlouval. Věděla, že by měla co nejrychleji zmizet, ale nemohla si pomoct. Podle toho, co slyšela, se muž bavil s ostatními a rozhodně se nejednalo o nic pěkného. Nedovedla nohy přimět k pohybu a tak poslouchala. Trvalo jí, než se od rozhovoru odtrhla, aby se mohla otočit a odejít. Ani si neuvědomila, že křečovitě svírá Jehlu, to zjištění jí doslova praštilo, až když musela ztuhlé prsty bolestí povolit. Udělala to bohužel moc rázně, Jehla jí vypadla na zem a zvuk pádu se rozlehl celou chodbou. Arya nejdřív zkoprněla strachem, ale potom se donutila ji zvednout a přitisknout se do tmavého výklenku ve zdi. Pevně doufala, že to muži buď neslyšeli anebo jí nebudou hledat. Kdyby se okamžitě vydala na útěk, určitě by si jí všimli a tak jí nezbylo nic jiného, než čekat a doufat, že jí staří bohové pomůžou.

_________________
When the snows fall and the white winds blow..
The lone wolf dies but the pack survives.

avatar
Arya Stark

Posts : 35
Join date : 02. 01. 17
Location : Řekotočí.. když už stojí v cestě na Sever.

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Dorien Renard za Sun Oct 22, 2017 7:59 pm

Dorien sledoval onoho muže s nenávistí která přímo čpěla z jeho očí.
Muž který věrně sloužil jeho otci i momentálně jeho synovi, měl to štěstí že nosil právě znak jeho rodu, kdyby si nějakou obdobnou opovážlivost zkusil někdo jiný, patrně by zjistil co znamená význam slova BOLEST. Alespoň v bolesti se vyžíval ... trhat nehty, lámat ruce, ořezávat různé části těl a další obdobné aktivity patřily vždy mezi věhlasný um lorda z Burrow.

Dorien se chystal něco dodat, ovšem vyrušil jej od toho zvuk čehosi ocelového, co právě dopadlo na zem, nebylo to daleko ... bylo to právě nebezpečně blízko a Dorien i jeho muži si uvědomí že nejsou osamotě, že jejich rozhovor někdo slyšel ... šlo o to zjistit jenom kdo to je a dle situace se zařídit.
Dorien položil ruku na svůj meč a byl připraven tasit, ostatně i jako jeho muži. "Na co čumíš ?! Jdi a zjisti odkud to šlo !" Přikáže muži který se ocitl v lordově nemilosti.
Ten jej samozřejmě nechtěl nikterak rozčilovat nebo naštvat, proto bez jakýkoliv řečí, či poznámek i hned jde vykonat vůli svého pána .

Zatím co on jde hledat to odkud šel ten zvuk, lord Renard a další jeho dva muži se zase společně dají do řečí, na práci tu měli momentálně někoho jiného, než jsou oni.
Narušitele hledá několik minut, nebylo to sice jednoduché ale zároveň nic těžkého, bylo mu totiž jasné že se musí ten člověk někde schovávat, jinak by slyšel kroky, někoho jak utíká pryč.
Byla to jen pouhopouhá otázka času, než se najde.

"Otec tě neučil, že poslouchat cizí rozhovor je neslušné ?" Zní první jeho věta, když odhalí úkryt té dívky ... nebo chlapce, snad jen bohové mohou vědět, co má to stvoření mezi nohama.
Bolestivě ji chytne za rameno a vytáhne ji ven z úkrytu. "Copak to máš ? To je párátko na zuby ?"
Zasměje se a vytrhne ji Jehlu z rukou.
"Pojď, myslím si že znám někoho kdo by tě velice rád pozná." Znovu se zasměje a vede ji k Dorienovi, aby snad to hloupé stvoření nenapadlo utéct, nebo se o to pokusit tak ještě více zmáčkne prsty její rameno, aby pokud možno co nevíce vyloučil pokus jejího útěku.

"Můj lorde ?! Našel jsem toho jenž poslouchá cizí rozhovory." Předhodí mu ji, jako by se jednalo o nějakou prostou děvečku co kradla na trhu. "Tohle měl u sebe ..." Podá mu Jehlu.
Možná doufal že Dorien mu odpustí jeho chování a bude vše v pohodě, na místo toho se na něj sesypou další slova urážek.
"Jsi takový hlupák a nebo jsi slepec že nevidíš že je to holka a ne kluk !"
Okřikne jej a převezme si ten prapodivný malinkatý meč, který působil jako pouhá dětská hračka. "Ten je tvůj ?" Podívá se na Aryu, ovšem jeho hlas směrem k děvčeti je více méně přátelsky, nebo při nejmenším neutrálním hlasem.
"Proč mlčíš ?" Podívá se na ní pohledem, který se by se dal zaměnit otcovským, jako by ji snad i chtěl chránit před svými muži.

"Má strach můj lorde !" Řekne jeden z mužů a zle se usměje. "A má proč !" Doplní jej druhý.

"Držte hubu hlupáci !" Pozorně si prohlédne Aryu. "Poznám strach když jej vidím a to děvče se nebojí !" Znovu si Dorien prohlédne nebohé děvče a stále drží její meč v rukou.
"Tak mluv děvče ... kde jsi vzala ten meč a co všechno jsi slyšela ..." Zeptá se ji znovu tím přátelským tónem hlasu a pohledem otce.
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Arya Stark za Mon Oct 23, 2017 1:03 am

Už zažila spoustu ošemetných situací, ale žádná z nich se ani trochu nepodobala té, do které se nyní dostala. Vždycky jí hrozilo jenom pokárání nebo menší trest. Ať už utekla septě Mordane nebo házela sněhové koule proti Sanse. Vzpomínala na dobu, kdy byla její největší starostí ošklivá boule na hlavě. Otec jí i Sansu spravedlivě rozsoudil, obě si museli odpracovat své chování.. a tím to skončilo. Jejich rest se smazal a mohly začít opět od začátku. Jenže teď nešlo o hloupou dětskou hru. Zdi Rudé bašty byly prolezlé rudozlatými krysami, nedobrými lidmi, kteří se řídili příkazy lorda Tywina či královny regentky. Nebylo pochyb, že i muži bavící se nedaleko od ní mají co dočinění se lvem. Co jiného by taky zrovna tady dělali? Nikdo jiný se sem dostat nemohl, snad jen lidé sloužící lordu Baratheonovi. Jenže ti tu neměli co pohledávat.
Arye bušilo srdce až nebezpečně silně a čím dál tím rychleji. Tiskla se ke kamenné stěně, jako by s ní chtěla splynout. Dobrý vodní tanečník by neměl mít strach, zvládl by se ubránit. Jenomže malá vlčice se stále měla co učit. Pořád před ní bylo několik lekcí se Syriem… Jedinou útěchou pro ní byla Jehla. Sice způsobila nemalé potíže, ale pořád se jednalo o zbraň. Meč byl krátký a úzký, přesně do jejích rukou. Dával jí pocit síly a bezpečí, přestože se s ním uměla ohánět jenom jako barbar. To nejdůležitější by však zvládla – věděla, že má bodat ostrým koncem. Sevřela prsty levé ruky tak, aby jí Jehla znovu nevypadla a tiše poslouchala. Hovor utichl, to neznačilo nic dobrého. Nejspíš byl nejvyšší čas na to, aby utekla, ale než se stačila Arya k něčemu rozhodnout, její úkryt už nebyl nadále tajným. Před malou lady Stark se objevil ošklivý muž oděný do černé. Nedalo se říct, že by jí to zaskočilo, přesto se lekla. Doufala, že z toho vyvázne bez odhalení, teď však všechny její naděje klesly ke dnu.
„Vrať mi to! Nepatří ti, tak na ni nesahej!“ rozhořčila se v okamžiku, kdy jí sebral Jehlu z ruky. Proti jeho ohromné dlani příliš nezmohla, ačkoliv najednou měla kostnaté rameno v jednom ohni. Snažila se pro svůj meč natáhnout, ale nepodařilo se jí to. Oproti svému objeviteli byla stejně bezbranná, jako hadrová panenka. Snažila se mu vzepřít, ale její snaha skončila naprostým fiaskem. Musela s ním jít pryč. Pokusů o vysvobození se nevzdala, i když jí rameno drtil stále silněji. Teprve až když byla bolest neúnosná, nechala toho. Pořád by se prala, aby od něj mohla alespoň uskočit, jenže kdoví, jestli by jí něco ještě nezlomil. Arya byla malá a hubená, až se o ní někteří pacholci báli, že se zlomí. Oproti silnému muži neměla moc šancí. A tak se nechala nelibě dovést před zbytek těch, kteří předtím mluvili. Rozzlobeně si je prohlížela, ale koutkem oka pořád hlídala svůj meč. Nemohla dopustit, aby jí Jehlu sebrali nadobro.
„Můj a ničí jiný,“ zavrčela na něj jako rozzuřený zlovlk, když si to tak přál. Nejenže jí sebrali zbraň, ale zaměnili ji za chlapce. Kvůli tomu by se nezlobila, kdo ji neznal, snadno se nechal zmást. Jenže teď… Nechybělo moc a vycenila by na něj i zuby, stejně jako by to udělala i Nymeria. Nemínila si nechat nic líbit, přestože měla kolem sebe jasnou převahu. Vlastně by stačil jen jeden z nich a Arya by měla opravdové potíže, ze kterých by jen tak nevyklouzla. Ani tak jí neopustil divoký duch. Její otec se nacházel nedaleko… kdyby se jí přece jen povedlo utéct, snad by se mohla dostat až k němu. Jehlu jim ale rozhodně nechtěla nechat. V rukách jejich lorda vypadala směšně malá. Ale jak říkal Jon… Jehla nebyla žádná hračka. Dovedla pořezat i bodnout.
„Už jsem řekla, že je můj. Nic jiného vás zajímat nemusí.“ Muž, který na ní mluvil, se jí líbil ze všeho nejméně. Mohl se tvářit jako přítel, ale svou pravou tvář skrýt nemohl. Arya k němu okamžitě pocítila odpor. Mračila se na něj, a zároveň sledovala, jak si prohlíží ji a Jehlu. Nedalo se pochybovat o tom, že se ještě nikdy neviděli. Malá vlčice by si někoho jako on pamatovala, i když naopak to být nemuselo. Po chodbách Rudé bašty se proháněla neupravená, špinavá a pocuchaná. Kdyby prošel kolem ní, nejspíš by si jí ani nevšiml, zatímco ona by si ho vryla do paměti. Vodní tanečník neuměl jen obratně zacházet s mečem. Dokázal využívat vše, co mu jeho tělo a mysl nabízela. Arya se držela Syriových slov, jak jen to bylo možné. Snad právě to jí tolikrát zachránilo při jejích výpravách za zlovlkem. Dávala si pozor, našlapovala tiše a opatrně. Dokonalý vodní tanečník by byl ještě tišší a opatrnější než ona, rozhodně by se nedal prozradit svým vlastním mečem. Vlčice zachybovala, ale pořád to mohla nějak napravit. Smrt nebyla to jediné, čemu dnes mínila říct ne. A lord černých vran neměl ani to sebemenší tušení, že se dívá na dceru lorda ze Zimohradu.

_________________
When the snows fall and the white winds blow..
The lone wolf dies but the pack survives.

avatar
Arya Stark

Posts : 35
Join date : 02. 01. 17
Location : Řekotočí.. když už stojí v cestě na Sever.

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Dorien Renard za Mon Oct 23, 2017 7:36 pm

"Dobře je tvůj ..." Odpoví ji Dorien a však nemá prozatím jediný důvod ani náladu ji její meč vrátit, spíše to v něm vyvolá další otázky na které chce mladý lord z Burrow znát odpověď. "Ten meč je moc pěkná hračka, řekněme že ti uvěřím že by mohl být i tvůj ... jak ale děvče přijde k meči ?
Natož děvče které nemá peníze."
Hlas se snaží mít pořád poklidný a spíše přátelský. "Pochop že jsme momentálně my městská hlídka, říci že je tvůj může říci každý,
ovšem potřebujeme nějaký důkaz že je tvůj."

Tato hra na hodného kamaráda jej vždy bavila, těšilo jej získat si důvěru toho druhého a potom jim ukázat že není všechno zlato,
co se třpytí
.
"Co kdy jsi pouhá zlodějka, která Nás zaslechla jak se zde bavíme a při strachu z odhalení jsi se chtěla schovat ..."
Ještě chvilku jej tato hra na hodného kamaráda bude bavit, ovšem nic netrvá věčně.
"A víš co děláme se zloději my ?" Zeptá se nezávazně.
Nepochyboval o tom že ta dívka není hloupá a že ji tak brzo co tím myslel, přeci jen useknout ruku malé holce, nebyl vůbec žádný problém. Dorien měl v tomto ohledu velice dobrou průpravu a proto se rozhodne zvýšit tlak na svojí "novou kamarádku."
"Máš poslední možnost mi říci co jsi slyšela a
jak jsi přišla k tomu meči ... nebo..."
Místo dokončení věty přikývne směrem k jednomu muži a ten ji znovu bolestně chytne za ramena a druhý mu dopomůže nebohou dívku přidržet tím že ji chytne pevně za vlasy. "Já tě připravím pouze o tvojí ruku ale tento ctihodný pán, který už věrně sloužil mému otci, tě připraví i o tvojí nevinnost ! Má totiž slabost pro dívky tvého věku, nemusíš se obávat, ... není vybíravý ! Urozená nebo prostá je mu to jedno ... i když pochybuji o tom že by taková malá coura jako ty, ještě nepřišla na to že roztáhnout své křivé nohy je cesta k nejrychlejšímu získání peněz." Škodolibě se zasměje a nakonec ji pohladí druhou rukou po tváři, na které měl kožené rukavice aby zamaskoval rozbité klouby od "hraní si" s dcerou Stannise. "Nebo by se ti to snad líbilo aby si s tebou můj společník a věrný přítel pohrál ?"
avatar
Dorien Renard

Posts : 42
Join date : 02. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Arya Stark za Sat Oct 28, 2017 11:27 pm

Měla si dávat pozor, na to kam jde. Kdyby pozorně sledovala cestu, nemohlo se jí stát, že by padla do takové nepříjemné situace. Anebo kdyby alespoň neupustila Jehlu… Vůbec neměla svůj meč pouštět z ruky. Jednak by ji muži neobjevili a potom, zůstala by v její ruce, nikoliv v té, co patřila jejich velitelovi. Zastesklo se jí po otci i po tanečním mistrovi… oba by jí dokázali uchránit. Co totiž zmohla jedna malá dívka s rukama stejně hubenýma jako párátka? Navíc se neměla čím bránit. Sansa by se z toho nejspíš zkusila vymluvit, sladké řeči jí šly samy od sebe. Vždycky dokázala vymyslet něco, čím se vlichotila. Jenomže Arya byla z úplně jiného těsta. Než aby řekla něco pěkného, raději vsadila na upřímnost.
„Dostala jsem ho od bratra! Je můj a nikomu jsem ho neukradla!“ Vážně byl nejspíš nejvyšší čas na to, aby vycenila zuby. Kdyby jí po boku stál zlovlk, nikdo by si na ní nedovolil vztáhnout ruku. Vlastně… mohla to zkusit. Přivést Nymeriu, dostat jí do Černých cel a vynutit si s jej pomocí klíče, aby osvobodila otce. Lord Stark by se jistě proti podobnému přístupu silně ohradil, jenže Arya ho chtěla dostat do bezpečí. Nehleděla na to, co bylo morální a co ne, i kdyby měl někdo přijít o život, udělala by to. Napadlo ji to více, než jednou a pokaždé z toho vyšla jako zachránkyně. Naštěstí si jedna její část uvědomovala, že by tím vystavila nebezpečí jejího zlovlka. Zvíře bylo rychlé a umělo se bránit, jenže stačilo, aby narazila na větší počet stráží a někdo po ní mohl hodit dýku, které by se bestie neubránila. Proto bylo ze všeho nejlepší nechat ji tam, kde byla a držet to v tajnosti. Nechtěla ztratit i ji.
„Je městská hlídka hluchá?! Říkám vám, že je můj, nikomu jsem ho neukradla! Pusťte mě!“ Nedbala řečí linoucích se z úst jejich velitele. Mohl z úst vypustit jakoukoliv výhružku, ale rozhodně nemohl Aryu přimět k tomu, aby se uklidnila. Vždyť ani nelhala. Nic víc po ní chtít nemohl. Sice byl snad o polovinu větší, než ona, ale strach z něj neměla. Nebo měla, ovšem pokoušela se tvářit, že ne. Snadno by se dokázala zachránit, alespoň z téhle šlamastyky. Kdyby přiznala, že je dcerou lorda Starka, pravděpodobně by všichni nechali hloupého chování a odtáhli by ji přímo před královnu a jejího syna. Vlčice si nedovedla představit, co všechno by mohlo následovat. Určitě by ji znovu zavřeli a tentokrát by se nedostala ani na krok ven. Nemohla by chodit za Nymeriou, musela by čekat na to, co přijde jen ve své komnatě. Takové potěšení nemínila nikomu z královské rodiny dopřát. Stačilo jí si jen představit Cedricův obličej a zhoupl se jí žaludek. Napůl nevolností a napůl vztekem. Stále ještě nezapomněla na to, co se stalo na Zimohradě. Měla Farlena obejít a vypustit na něj zlovlka. Nejspíš by hned začal natahovat a utíkal by si postěžovat královně, ale měl by k tomu přinejmenším dobrý důvod. A z tváře by mu zmizel jeho samolibý úsměv.
„Měli byste mě pustit. Jsem Arya Stark a jestli se tohle dozví Robb… hned po Joffreyem budete na řadě vy! Hodí královně k nohám vaše hlavy s rozšklebenými výrazy!“ Už to nevydržela a přestala si dávat pozor na pusu. Do už tak bolavého ramena se jí opět zarývaly prsty, ale stisk v zápětí povolil. Muže, který jí držel, to zjevně překvapilo a tak zapomněl na to, že vlčici drží, aby mu nemohla utéct. Arya toho bez přemýšlení využila, chytla velitele za ruku, co měl ještě stále u její tváře a zavěsila se na ni tak, aby mohla dát co nejvíce své chabé váhy do jednoho pořádného kopnutí. Cedric poznal, jaká je bolest v holeni, tenhle se mohl přesvědčit, že by bezpochyby bylo lepší mít na sobě zbroj než pouhé šaty, jelikož malá lady zaútočila na jediné místo, o kterém věděla, že má šanci ho pokořit. I když jen na okamžik, pořád to bylo lepší, než nic. Syrio by ji bezesporu alespoň za snahu pochválil a velitele by zkritizoval, že namísto bezpečí zvolil ozdobné ošacení. Arya však neměla čas ani na malou škodolibost, na místo toho vytrhla z jeho dlaně svůj meč a dala se na úprk. Muži s podobným černými šaty byli očividně zaskočeni tím, co se stalo a okamžitě se nahrnuli ke svému veliteli. Vlčice jednoho z nich cestou sekla po noze, ale víc se nezdržovala. Co nejrychleji pobíhala po chodbách Rudé bašty, i když jí v očích zaštípaly slzy. Znovu musela opustit otce. Rukou je ale ledabyle setřela, potřebovala vidět, kudy utíká. Nejdřív chtěla zamířit do svých komnat, ale včas si uvědomila, že tam by ji hledali nejspíš. Na poslední chvíli tedy zatočila opačným směrem a namísto toho zamířila ven. Nevěděla, kam by mohla jít a tak jí nohy nesly za Nymerií. Za sebou neustále slyšela těžký dupot, nicméně jí nikdo nefuněl za krk. Měla menší náskok, jelikož se muži zdrželi s jejich velitelem. Dech jí pomalu docházel, v boku jí píchalo, ale ze svého tempa nepolevovala. Teď se nesměla nechat znovu chytit.

_________________
When the snows fall and the white winds blow..
The lone wolf dies but the pack survives.

avatar
Arya Stark

Posts : 35
Join date : 02. 01. 17
Location : Řekotočí.. když už stojí v cestě na Sever.

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Dorien Renard

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Můžete odpovídat na témata v tomto fóru