Hostina na Zimohrade

Bola čistá! Voňavá! A ... v šatoch! Brrr... nikdy si nebola pomyslela že príde deň, keď si nechá dobrovoľne vyčistiť špinu aj za nechtami, odstrániť ju spoza uší a dovolí, aby jej niekto na telo natiahol... šaty ako pre lady. Nemôže povedať, že v tom nevyzerá dobre. Vyzerá. A ešte ako dobre! Je krásna, priam nádherná. Smaragdovo zelené šaty jej priliehali na telo, mierne dusili, tu i tam škrabali. Ale jej telo... už v nich dávno nevyzerala ako mladé dievča, ktoré je svetom neskúsená. Hotová dáma. Lady, ktorou nikdy nebude. Nik, kto ju pozná z dediny či z krčmy by ju teraz nespoznal. Tá smaragdovo zelená látka, ktorá bola vyšívaná zlatou niťou. Tá výšivka, ktorá vytvárala rôzne spletité ornamenty vyzerali naozaj skvostne. Lady Airie Nandori s ňou spravila hotové zázraky. Jedine s jej vlasmi nedokázala nič urobiť. Boli príliš husté, príliš divoké a kučeravé. Krútili sa na všetky strany. Nedokázala z nich spraviť žiaden účes. Jediné, čo zmohla, bolo zopár pramienkov zachytiť do tenkého vrkoča, aby jej aspoň nespadali do tváre, keď sa bude nahýňať k jedlu. Bola tej lady skutočne vďačná za to, ako sa jej ujala. Nie len že pomohla z káčatka spraviť labuť, ale mala i toľkú trpezlivosť, aby ju učila písať, čítať, dokonca sa do nej snažila dostať aj základy histórie. Bola hotovým pokladom na tomto hrade, v tejto večne tvrdej, zamrznutej krajine.
Do veľkej siene, ktorá už prekypovala hosťami vošla ostýchavo. Cítila sa nesmelo, akoby to nebola ani ona. Skutočne by robili šaty človeka? Nie človek človeka? Snažila sa mať rovný chrbát, dokonca nechodiť tak ležérne, ako inokedy. Svoje nohy ukladala dôkladne vedľa seba, rukami nadvihla svoje šaty, aby sa ich spodok príliš nedotýkal zeme. Bola škoda tak pekné šaty zamazať už na začiatku. Keď ju Robb na tú hostinu pozval osobne, jej srdce od radosti nadskočil a samozrejme sa mu za tú poctu náležito odvďačila. Aj vtedy, keď ju upozornil na to, že vzhľadom na isté okolnosti, nebude môcť sedieť vedľa neho. Nevadí. Nebola taká hlúpa či naivná, aby dúfala v to, že si sadne k tomu stolu na vyvýšenom mieste, kde dostali čestné miesto členovia Starkovej a Baratheonskej rodiny.
Hostia, ako severania tak i južania už zaujali svoje miesta. Každý si sadol k tej osobe, k tomu lordovi, či kapitánovi, ktorý mu bol najsympatickejčí. No kam si má sadnúť ona? Milenka lorda Starka, pána Zimohradu? Netušila. Hlavu mala ľahkú. Hltala všetky osoby, všetky svetlá a tie vlajky, ktoré boli vyvesené na stenách. Niektoré z nich spoznala a v duchu si povedala, ku ktorému rodu patrí. Občas si nebola istá, ale jeleňa a zlovlka dokázala priradiť okamžite. Bola z toho všetkého vzrušená. Cítila mravčenie až v prstoch na nohách. Musela ich skrčiť, aby ten pocit aspoň na chvíľu zahnala. Mierne sa natisla k dverám, aby nebola nikomu v ceste. Postávala tam iba dovtedy, kým si nevšimla, že koniec jedného stola, za ktorým sedeli severania, boli voľné ešte nejaké miesta. Pre ňu a Thea? Keď si spomenula na svojho milovaného člena Nočnej hliadky, pohľadom znova len prebehla po miestnosti. Bolo tam toľko ľudí! Ale jeho by si všimla okamžite. Nebol tam. To zistenie ju zarazilo, ale príliš neprekvapilo. On patrí medzi tie osoby, ktoré sa takýmto udalostiam s radosťou vyhnú. Ale tak... rátala s tým, že keď už bol pozvaný k stolu, aj keď nie k tomu hlavnému, príde aspoň zo slušnosti. "No taaaak... kde si...?! Hlavne teraz, keď ťa potrebujem. Kto ma bude upozorňovať a pomáhať mi?" Znel jej nervózny hlas v duchu. Nadýchla sa. Pomaly, zhlboka. Skrčila svoje pery, ktoré žmolila dovtedy, až kým neostali úplne červené. Akoby si ich natrela hustou šťavou z čerešní. Mala strach, že teraz ju nechá v štichu. "Ale čo... aj keby... poradila som si aj v horších situáciách..." Začala povzbudzovať samu seba.

Popravdě? Nebyl z toho nikterak nadšený, neboť jeho situace vůbec nebyla šťastná a rozhodně neměl co oslavovat. Poslední hostina, kdy hostili Baratheony a Lannistery jim odvedla otce a sestry, započaly s ní veškeré problémy a strasti, které mu leželi na ramenou. Nesl je hrdě, ale netušil jak dlouho to vydrží. A teď? Nechal vystrojit další hostinu pro dalšího krále, pro dalšího Baratheona... neboť s ním přijel vyjednávat. Mladého lorda Starka zajímalo co od něj bude Stannis Baratheon požadovat, ačkoli to tušil. A teď jej navíc sžíralo to hrozné zjištění, když včera k ránu usedal za otcův stůl... dopis od Brana...
Mladý vlk sedící u stolu na vyvýšeném místě, mající po pravé ruce svou matku a po levé mistra Luwina, zatnul pod stolem pěst a tiše si povzdychl. Lord Stannis seděl na proti němu, obklopen svou rodinou, právě hleděl na svou malou dcerku. Teprve, když vešel jeden z posledních pozvaných - Radka, roztál jeho kamenný výraz a Robbovi se na rtech usadil lehký úsměv. Doprovázel ji jeho pohled až k místu, kde se nakonec usadila. V tu chvíli jej Šedý šťouchl čumákem do paže, téměř jako by mu říkal, že nastal čas, aby všechny oficiálně přivítal. Já vím. Řekl v duchu s pobaveným úsměvem. Robb Stark se postavil.
"Pánové, dámy,.. Robb pozvedl číši s vínem, na tváři vřelý úsměv jako by ještě před okamžikem neměl náladu pod psa. Tímto bych zde chtěl oficiálně přivítat našeho váženého hosta a jeho rodinu,.. Vítejte na Zimohradě, lorde Stannisi. Jsme poctěni Vaší návštěvou a doufám, že Váš pobyt zde nebude zklamáním,…“ mladý lord se zadíval svému hostu do očí, ve tváři úsměv. "Ještě před tím, nežli vás všechny přizvu k hodování, chtěl bych také poděkovat a vzdát čest bratru Noční hlídky Theodorovi a lordu Boltonovi, za záchranu mého života, pomoc a statečnost, kterou prokázali při střetu s divokými, stejně jako všem ostatním mužům, kteří tam s námi byli,… včetně těch, co se už s námi nevrátili,“ Robb pozvedl číši ještě víš a rozhlédl se po všech přítomných. "Připíjím na všechny z vás!… Neb hostina započne!,“ Zvolal Mladý vlk zvučným hlasem, který se rozlehl po velké síni, načež upil ze své číše a opět se posadil na své, dříve otcovo, místo. Okamžik před tím se s úsměvem pozastavil, upírajíc pohled do očí ryšavé dívky, byl to jen okamžik, nežli dosedl na svou židli. Nejhorší měl za sebou a naštěstí ani moc nepocítil nervozitu, možná na okamžik zpočátku, ale pak z něj rychle opadla. Pohodlně se opřel o opěradlo za sebou.
Vzápětí už služebnictvo nosilo na stoly hory jídla a rozezněla se veselá hudba, kterou začali hrát hudebníci u velkého krbu. Zábava se brzy rozproudila a všichni se mezi sebou opět začali bavit a s chutí hodovat. Lord Stark všechny spokojeně pozoroval, ukusujíc z kusu zvěřiny.

Neměl chuť na malicherné oslavy. Ani ty, co se pořádaly na jeho počest. Chlapec si ho pletl s Robertem. Davos tvrdil, že je to slušné gesto, ale on se nemínil zdržovat těmito projevy zbytečného pohostinství. Odmítal na oslavu byť jen přijít. Měl snad lidem na severu ukázat, jaký rozdíl mezi bratry byl? Jak si u nich kdysi Robert užíval nejmenších radovánek, bavil služebnictvo i prostý lid svou bohémskou náturou a opileckými výlevy, zatímco jeho mladší bratr bude pouze sedět na místě, promýšlet nejmenší detaily své strategie a přitom se pokusí dostat lorda Starka na stranu. Samozřejmě, že s pomocí Davose. Neplahočil se sem z Dračího kamene, aby se plazil před malým klukem, kterému ještě před časem teklo mlíko po bradě, a přitom jej prosil o pomoc. Nabídne mu spolupráci. Nehodlal prosit. Byl jeho právoplatným králem, falešný chlapecký král mu uvěznil otce a sestru. Nemíní před ním ani skrývat, že mu utekla Arya Stark. Nikdy se nepovažoval za rodinný typ, zato byl dostatečně čestný na přiznání své chyby. Přecenil to malé zvíře, též jako ji přecenili jeho muži. Musel uznat, že je dosti vynalézavá. Pokud se z přítomnosti nestala minulost. Jakou šanci mělo malé škvrně na území válečné vřavy. Žádná z lodí, jež opouštěla Dračí kámen, nemířila na sever. Jedna měla daný směr v říčních krajinách, což byla nejhorší možná volba pro malou vlčici. Neuvážené malé děcko.
A tak tu seděl. Po pravé ruce Selyse, po levé Shireen. Ruku položenou na stole, hůl dávno zahozenou v nejbližším krbu. Hodlal kulhat bez ní. Bez jakékoliv opory. Lid nepotřeboval krále, který si sám neporadí. Letmo pohlédl na svou dceru, která vypadala na této sněhem zapadlé zemi spokojeně. Či se mu to pouze zdálo. V odhadnutí nálady nikdy expertem nebyl. Kdyby se dělo něco vážného, oznámil by mu to ser Davos. Ten seděl posazený vedle Shireen. Dosti nepraktické a vzdálené, ale nyní měl potřebu mít blíže rodinu. Jakmile bude potřebovat sera Davose, zavolá si jej. Což nastane velice brzy.
Robb Stark započal svou zdvořilostní řeč, během které odůvodnil, proč se na hradě nalézalo několik zraněných vojáků. Útoky Divokých. Lannisterské plenění Řekotočí. Renlyho malicherná vzpoura. Nepřátelé ze všech stran a kdoví, zda zrovna nesedí naproti jednomu z nich. Ohledně svého bratra měl jasný plán, ale Robbu Starkovi dával stále naději. Brzy se dozví, zda je stejně poctivý jako jeho otec.
Nepatrně povytáhl obočí nad menším zaškobrnutím mladého lorda. I když menší se nezdálo jako správné označení. Jemu to mohlo připadat jako titěrnost, ale mnozí lordové byli malicherní a postavení jména pouhého bratra Noční hlídky před někoho, kdo podporuje sever armádou, mohlo býti bráno velice osobně. A na takové věci se nezapomíná.
Též jako na Vlkovo zapomenutí s kým jedná. Ser Davos se mínil zvednout a opravit další "nepatrnou titěrnost", ale skákat mladému lordovi do řeči bylo stejně neomalené, jako nazývat budoucího krále lordem. Jedinou jeho reakcí bylo zaskřípání zubama. Velice tiché a nesouhlasné gesto.
Hostina započala, jídlo bylo donášeno na stůl a on pokývnul svému budoucímu pobočníkovi. Kývnutí, jež bylo domluveno dávno před začátkem hostiny. To jediné, co jej donutilo sem přijít. Oba unisoto vstali, ale každý se vypravil na jinou stranu. Stannis důkladnými kroky s přemalým kulháním, odešel do předem vybrané místnosti. Tam, kde budou mít soukromí. Zatímco ser Davos došel k mladému vlkovi a sklonil se k němu, aby jej slyšel pouze on.
"Lorde Starku, nerad vás vyrušuji, ale jeho výsost by si přála s vámi pohovořit v soukromí," na bývalého pašeráka se dostatečně naučil společenskou etiketu a zdvořilostní fráze, aby nečinil svému králi jakékoliv problémy. Byl připraven i na odmítnutí. Přeci jen, kdo by chtěl během oslav probírat válečné plány. Ale Stannis v jistých ohledem nepřekypoval trpělivostí, co se rozhovorů týkalo. A tak tu Davos stál a vyčkával, jak se lord Robb rozhodne.

Nechápal toto pozdvižení. Co si jenom budou o něm myslet na Černém hradě? Vrána, která by pozvána k hodovní tabuli? Hostina pro vrány.. Jak trapné. Jeho jedinou povinností je bránit Zeď a hledat nové rekruty do Noční hlídky. Co má co dělat na hostině lordů a šlechtické smetánky? Ví sice kam jde, jenom neví, kdo tam bude. Co když ho lidé poznají. Hrozná představa... JAk je možné, že ho Starý Medvěd vůbec pustil? Co mu to provedl? "Potřebujeme být s lordy ze Severu za dobře. Ty jsi prokázal velkou službu lordu ze Zimohradu, že jsi mu pomohl proti Divokým." Ach bože jak ho za ty slova teď nesnášel. Proč se musí parádit opět před šlechtou? Už přeci není žádným šlechticem. Proč ho pořád dohání jeho minulost? Všechny tyto otázky mu svištěly v hlavě. Co s tím ale teď udělá? Bylo velice nezdvořilé odmítnout pozvání od samotného lorda, ba dokonce skoro Krále Severu. Ovšem nemohl ve zbroji Noční hlídky vstoupit na hostinu. Vrány zrovna nikdy nepotřebovali nějaké slavností oblečení. K čemu taky? Na Zdi všichni jedli spolu ať už byli v čemkoliv. Když dorazil na Zimohrad, zažádal majordoma o oděv a také místnost, kde se bude moci patřičně upravit. Díky vřelosti místních lidí na Zimohradě se mu tohoto i dostalo...

Hostina byla v plném proudu, jak bylo slyšet za dveřmi do hodovní síně. Je nanejvýš nezdvořilé přijít na hostinu pozdě, ale snad mu bude odpuštěno neb musel urazit cestu až z Černého hradu. Doufal, že po všech událostech se na Zimohrad jen tak nepodívá. Ale na druhou stranu to byla zase možnost jak zjistit, že je Radka v bezpečí a v pořádku. Když dorazil ke dveřím, které ke všemu překvapení byla dokořán, kývl pouze na stráže, které ho poznali a vpustili dál. Pořádně se nadechl a uklidnil se, instinktivně se chtěl uklidnit dotekem na rukojeti svého meče, avšak uvědomil si hned na to, že meč musel odložit. Opět trochu znejistěl... Potřeboval trochu času, aby se zase několikrát nadechl a zase vydechl. Poté se vyrovnal a stoupl si do vzpřímeného postoje, jako šlechtic, což už bylo docela dávno, ale zvyk je asi železná košile. Konečně se odvážil a vstoupil do hodovní síně...

Na světlo vystoupila vrána s načechraným peřím. Ve světlech svícnů se objevil Theodor Lamercier, bývalý šlechtic u dvora Šíleného krále, nyní tak, jak jej dlouho už nikdo neviděl. Vlasy měl upravené a učesané, lesk umytých vlasů vrhal jemný odlesk do tváří lidí, jenž na něj hleděli. Vousy upravené do stejné délky pouze kolem úst jak bylo jeho zvykem, všude jinde zapracovala břitva. Všechny jizvy byly schovány pod jeho oděvem, který se skládal z lehké vařené kůže hnědé barvy, přes kterou spočíval černý tabard, táhnoucí se až pod kolena, svázané u pasu s pouhým jednoduchým opaskem. Celému oblečení vévodil bělo-stříbrný symbol zlovlka, patřící Starkům. Pomalou chůzí přicházel k vyvýšeným místům, kde seděli vážení hosté. Cestou věnoval vždy lehké pokývnutí hlavy na výraz úcty i ostatním hostům. N2kteří si nejspíše šeptali o tom, kdo by mohl neznámý být. Nyní nevypadal jako vrána, ale jako jeden z nich. Ti, kteří jej poznali, se zase usmívali v posměšcích o vráně. Když dorazil až lordu Starkovi, jako první se musel uklonit rozhodně pánu hradu. Poté se otočil k bratrovi krále Roberta Baratheona, Stannisu Baratheonovi. "Mí lordi,
odpusťte mi prosím můj pozdní příchod. Cesta trvala déle než jsem předpokládal. Je mi ctí octnout se tu v tento večer ve Vaší přítomnosti. Pokud mne omluvíte,
rád bych se nyní vzdálil a budu vám kdykoliv k dispozici. Lorde Starku, Lorde Baratheone." Znovu se uklonil a pomalu odcházel, úklonu věnoval i seru Davosu Mořskému. Když byl v dostatečné vzdálenosti od lordů, začal se rozhlížet po síni a hledal mladou rusovlásku. Jeho pohled ji našel snad okamžitě, neboť to, co zahlédl, bylo něco neuvěřitelného. Radka vskutku vypadala jako opravdová slečna. Nádherná jak slunce východ a tajemná jak půlnoc sama. Rudé vlasy jako jediné na ní byly nezměněné a staly se hlavním poznávacím znamením pro něj. Lehkým krokem k ní přišel a s úklonou jí nabídl ruku. "Dobrý večer, slečno. Bylo by mi ohromnou ctí vás doprovodit ke stolu, pokud mi to ovšem dovolíte." V momentě, kdy ruku přijala a chytla se ho u jako svého doprovodu, pomalým krokem se přibližoval ke stolu, kde se již hosté dávno bavili. Všiml si dvou prázdných míst z nichž z jednoho byl nádherný výhled na vyvýšená místa, kde seděli zvláštní hosté. To byl asi nápad samotného lorda Starka, aby mezi všemi hosty viděl aspoŇ někoho, na kom mu může spočinout zrak. Pronesl jen jejím uším. "Nikdy bych nevěřil tomu, že se může z kuřete stát labuť. Moc ti to dnes sluší. Měla by si být častěji dámou, než chlapcem."Trochu si do ní rýpl a když dorazili ke stolu, odsunul ji židli a usadil ji na jejím speciálním místě. Poté se sám usadil vedle ní a chvíli se pouze rozhlížel. Neměl zrovna dvakrát chuť na jídlo, když věděl, že jeho bratři na Zdi jsou o přídělech, šenk jim oběma nalil víno a poté se vzdálil. Radka si mohla všimnout, že Theo šenkovi nepoděkoval. Nejsou zde v krčmě, na takovýchto hostinách ví každý, kde je jejich místo, šenk ani neočekává jakékoliv poděkování a možná by jej i vyvedlo z míry. NAkonec Theo opět promluví k Radce. "Nevím, jak moc tě seznámili se zvláštními hosty, ael pokud by si tě náhodou lord Stark zavolal k sobě, tak nezapomeň.Po boku lorda Starka sedí Stannis Baratheon. Je to bratr krále Robertha, vedle něj sedí jeho věrný rádce a přítel Davos Mořský, řečený cibulový rytíř, to mu však neříkej. POkud bude třeba, ukloníš se a poděkuješ lordovi za pozvání k večerní tabuli, poté se ukloníš Stannisu Baratheonovi." Říká ji celá jména, aby si je vštípila. Seru Davosovi nebo lordu Boltonovi se ukloň a oslov je pouze, budeš-li chtít. Ačkoliv jsou speciálními hosty, královská rodina a hostující rodina mají přednost a veškerá práva na tvou úctu. Postačí i pukrle, pokud ses jej naučila, ano?" Bylo zvláštní zase jednou ji dávat lekce společenského chování. Jakoby si tyto věci nedokázal nikdy vymazat z hlavy. Když vše Radce dopovedel, Stannis se zvedl a opustil hodovní síň. Theodor si toho nevšímal, raději se chopil poháru a trochu se z něj napil. Poté se snažil věnovat okolní společnosti, jak to jen šlo. Nesnažil se v konverzacích zabíhat do témat, která nepatřila jiným uším, ale šlechta vždy raději mluvila sama o sobě, tak své otázky i mířil hlavně na ně, aby mluvili co nejvíce oni a o něj se nezajímali. Je to nádherný způsob, jak se vyhnout všetečným otázkám.

Vleze na oslavu, vystrčí holý zadek na Robba a sežere Standovi koláč.

Hostina se vcelku rychle rozproudila, hned po tom, co mladý lord všechny přivítal. Všichni si mezi sebou povídali a hlasitě se smáli. Byl to vcelku hezký pohled, ačkoli tu neměl celou rodinu. Matka po jeho pravé ruce a nejmladší bratr po té levé, ale ostatní... byli pryč. Otec ve vězení, sestry ve spárech Lannisterů, Jon na Zdi a Bran zmizel... Trápilo ho to a přes to, přes to se dokázal usmívat. Návštěva Stannise Baratheona byla doopravdy ctí pro mladého lorda, ale neměl z toho nejlepší pocit. Věděl totiž, že taková návštěva ho bude stát nejedno těžké rozhodnutí.

Mladého lorda upoutaly dveře, které se náhle otevřely a v nich se objevil jím pozvaný host, o kterém přestával doufat, že se vůbec objeví. Málem ho ani nepoznal, Theodor z noční hlídky totiž vůbec nevypadal jako vrána. Samotné jeho oblečení jej překvapilo, neboť se na hrudi pyšnil erbovním znakem rodu Starků - zlovlkem. To mladého lorda překvapilo, ale zároveň to musel ocenit, neboť nebylo zvykem, aby muži z Noční hlídky nosili jakékoli rodové znaky neboť byli zkrátka nestranní. Bylo to velmi odvážné gesto. Robb doprovázel Thea pohledem až ke stolu, u kterého seděl se všemi váženými hosty. Jakmile Theo stanul na vyvýšeném stupínku, kde stál stůl mladého lorda ze Zimohradu, uklonil se prve jemu a následně Stannisu Baratheonovi. Tak to říkala etiketa a jak se Robb mohl přesvědčit už dříve, Theo etiketu ovládal bravurně. Mladý vlk mu v projevu úcty a respektu pokynul hlavou. "Theo," oslovil jej při tom a pak jej nechal mluvit, naslouchajíc jeho slovům. "To je v pořádku, přijal jste mé pozvání, jsem potěšen, ačkoli nemohu uvěřit, že vás lord velitel doopravdy pustil." Odpověděl a věnoval mu přátelský úsměv, který s posledními slovy přešel v krátké zasmání se. "Ale jistě," Robb souhlasně přikývl, nežli se jim bratr z Noční hlídky opět ve stejné pořadí neuklonil a neodebral se k volnému místo vedle Radky. Robb spočinul pohledem na ryšavé dívce a v jeho pohledu bylo něco, co připomínalo vlka, který si hlídá něco, co mu patří. ....Byl to majetnický pohled, doufal totiž, že se k ní žádný muž, kromě Thea nepřiblíží. Samozřejmě věděl, že jejich románek nemá budoucnost, ale to neměnilo nic na jeho citech. Prostě se do ní zamiloval. Pak pohled od dívky raději odtrhl a přejel jím po osazenstvu vyvýšeného stolu.  Téměř všichni spokojeně hodovali, tedy až na jeho hlavního hosta a jeho rádce Davose Mořského. Robb sledoval jak oba naráz vstali a jeden z nich se vydal pryč, zatímco druhý zamířil přímo k němu. Mladý lord se napnul a odložil kus masa, ze kterého právě ukusoval. Jeho pohled následoval Stannise Baratheona až do chvíle, kdy se mu ztratil za dveřmi, teprve až tehdy jej stočil k Dovosovi, který jej oslovil.

To, co mu muž zdělil, Robba příliš nenadchlo, okamžik uvažoval, ale nakonec přeci jen se zdvořilým úsměvem přikývl. "To je v pořádku sere Davosi," lord Robb se zvedl od stolu. "Pokud mě na okamžik omluvíte,... musím něco důležitého vyřešit, zatím se bavte i beze mne," omluvil se s lehkou úklonou ostatním hostům od hodovní tabule, načež se otočil zpět k seru Davosovi, aby jej vybídl k odchodu. "Pokud by jste mě mohl vést," Robb elegantním gestem ruky ukázal ke dveřím a pokud k nim druhý muž vykročil, následoval jej.

Takmer, ale len takmer sa začervenala, keď od Thea dostala zdvorilí úklon, ba dokonca ako dobre vychovaný rytier jej ponúkol svoju ruku, aby mohol mladú ryšavú dámu s divokým srdcom odviesť k stolu. Iste že prijala, veď napriek všetkému má nejakú tú slušnú výchovu, čo sa bude dnes večer snažiť preukázať hlavne Theovi, ktorý ju pozná skôr ako to divoké kura, ktoré ďobe do všetkého okolo seba a do kade s vodou ju treba priam hádzať, aby aspoň trocha okúpala. Ale dnešok bol iný. Dnešný večer bol výnimočný a ona si prisahala pred zrkadlom, že potlačí v sebe všetku tu divokosť, spontánnosť a temperament, ktorý má. Pokúsi sa o to, ale ako dlho jej tá snaha vydrží, to zatiaľ ani ona netuší.
- Máš na hrudi zlovlka. Myslela som si, že vrany sú nestranné - nadvihla naňho spýtavo obočie, akoby mala strach, že Theo zbehol a pridal sa k Robbovi a jeho armáde, aby spolu s ním odišiel na juh. Tá myšlienka sa jej vôbec, ale že vôbec nepozdávala. Svojho "otca" či skôr "brata" (?) poznala až príliš dobre na to, aby vedela, že za tým gestom je niečo iné. Niečo dôležitejšie a hlbšie. Zatiaľ netuší čo, ale ona na to príde. Dovolila mu odsunúť stoličku, na ktorú si sadla. Spravila to trocha neisto, ba dokonca trocha neohrabane, lebo niečo takéto si s lady Nandori nenacvičovali. Predsa len, možno ani u dvora nebolo zvykom, že dámam odsúvali stoličky, aby si mohli sadnúť. Všetci si samozrejme slušným spôsobom vypočuli krátky príhovor lorda Starka, potom si vzali svoje poháre, aby pripili na všetko, čo považujú za dobré.
- Netráp sa Theo. Bol si preč príliš dlho a ja mám hlavu plnú múdrostí. Kráľ Stannis Baratheon je druhým najstarším potomkom z troch bratov. Kráľ Robert je jeho starší brat a Renly jeho mladší. V znaku má jeleňa s korunou na hlave v ohnivom srdci, lebo je vyznávačom Pána svetla. Mimochodom už som s ním osobne hovorila a je síce ako z chladného kovu, ale on sa skôr zlomí ako ohne. Bol by skvelým kráľom na tróne, čo som mu aj povedala - uškrnula sa na Thea a tiež mu rozprávala len takým hlasom, aby jej slová počuli len jeho uši - so serom Davosom som sa ešte osobnejšie nestretla, ale je to bývalí pašerák, ktorý počas Robertovej rebélie pomohol kráľovi Stannisovi. Ten mu za jeho pašerácky život odsekol časť z prstov a potom pasoval na sera. To mi dáva nádej, že v tomto svete ak vykonám niečo mimoriadne, môžem byť bohatá lady a potom bude chlapom jedno ako vyzerám - zasmiala sa pobavene, lebo tá predstava ju z časti lákala ale i desila. Veď ona a lady? Nevie si predstaviť, že by žila "zatvorená" na hrade a nosila by šaty, ktoré by boli síce krásne, ale pre ňu nepohodlné.
- Už nie som to nevzdelané kura ktoré si predtým poznal. Lady Nandori ma učí písať, čítať a tak. Je to dobrá lady. Veľmi milá a láskavá. A keby si vedel akú má so mnou trpezlivosť a... - po celý čas, čo rozprávala Theovi cítila na sebe zvláštny pohľad. Pohľad vlka, ktorý si stráži svoj majetok. Preto i náhle zmĺkla, čo sa pri nej nestáva často, lebo nerozpráva iba vtedy, keď spí. Ale ani to nie je stále pravda, keď že občas rozpráva aj zo sna. Prešla pohľadom z Thea na Robba. Ich pohľady sa stretli, i keď len na krátky moment. No pre ňu to bolo ako večnosť. Srdiečko sa rozbúšilo, hlavu mala zrazu v oblakoch a po tele naskočila husia koža, sprevádzaná s poriadnym vzrušením nie len v srdci, ale aj medzi nohami. Obaja odtrhli svoje pohľady od toho druhého a ona svoje nemravné myšlienky utopila v poriadnom dúšku dobrého vína. Obaja vedia čo medzi nimi je a obaja vedia ako to skončí. Lenže kým sú tu, snažia sa užiť vzájomnú spoločnosť všemožne ako sa len dá. Tajným stretávaním sa, počas ktorého sa vedia skutočne venovať jeden druhému, alebo takto verejne, keď po sebe len nenápadne pokukujú, akoby obaja strážili toho druhého, akoby obaja dávali najavo, že patria k sebe napriek tomu, ako veľmi sú rozdelený.