Příběh - Andrey Dalton

Na šachovnici se objevila nová figurka. Mladý muž, jenž se nepředstavoval jinak než Drey. Osoba bez minulosti. Ať už byl kýmkoliv, vzbudil zájem jednoho z nejlepších hráčů. William zatoužil mít takovou figurku na své straně. Co dělá šachistu dobrým? Přeci to, že své figurky dobře zná. Ví, co dokážou, jakými směry se pohybují, co je jejich silná stránka, které kroky ji ohrozí a také věděl, kdy je nejvýhodnější za figurku táhnout. A přesně to udělal i s mladým neznámým. Zalíbil se mu vlastně od počátku. Vetřel se totiž do společnosti žoldáku velmi snadno. Zjišťovat informace o někom, kdo je téměř nesdílný je velmi těžké. Ovšem není to nemožné. To by se pak Will nemohl považovat za toho, kým je. Měl štěstí, že mu mnoho lidí dlužilo protislužbičku. Když se hraje na ty správné struny, zpívá každý. Netrvalo to ani přehnaně dlouho a dozvěděl se celou pravdu o Dreyovi. Hlupákovi, který se nechal chytit. Williamův zájem neopadl jen díky tomu, co si chlapec vytrpěl. Měl tuhý kořínek a přesně takový se hodí nejvíce. Za svůj život si sáhl na skutečné dno, nadále neměl co ztratit. Předpokládal, že se správně nataženými lanky, bude Andrey skvělou loutkou.

Mladého muže pozval na schůzku. Cross se svými dohodami jednou zajisté zapíše do historie. Byl schopen nabídnout cokoliv, po čem by lidské srdce jen toužilo, slovo nemožné pro něho v tomto ohledu nic neznamenalo. Pravdou ale také bylo, že jeho dohody byly přehnaně nevýhodné. Za takřka maličkosti, měl Will doslova armádu dlužníků. Lidé co museli skákat, jak on píská. Většinou se objevil v tu nejméně vhodnou dobu, pokud šlo o navrácení jeho laskavosti k druhým. Sám si dopřával mnoho času, ale ostatní pro něj museli jednat ihned. Byl v té nejvýhodnější pozici, jak mladého Daltona sevřít v hrsti. S informacemi které má, nebude moci mladík odmítnout. Často vážná tvář muže, se tak zkřivila v pobavený úškleb. Přesně takové situace měl nejraději. Když jiným nedá na výběr. Na bezmoci ostatních shledával cosi uspokojivého. A nadávky, kterými za to byl častován, je bavily ještě víc. Vždycky ho nutili se zlomyslně smát. Přirovnal by to až k opojnému stavu, když druhá strana nemohla jednat podle vlastní vůle. Moc, je nejnávykovější droga ze všech.

Seděl v soukromém salónku. Nikdo je nebude rušit a času na vyjednávání bude mnoho. Přesto Will tušil, že půjde o rychlý proces. Čas mu nyní krátila tmavovláska. Pohledná dívka s dobrým tělem. Dcera bohatého kupce, která sloužila Willovi k pokoření dlužníka. Až ji propustí ze svých služeb, dávno nebude mít její udání tak vysokou cenu, jako původně mělo .  Ať už s ní otec udělá cokoliv, nepřinese mu ty výnosy, které si sliboval. A proč? Zkrátka protože Cross mohl.

Dveře vrzly a v nich se objevil mladý muž. William se jen nepatrně poupravil a usadil se do masivního křesla, umístěného za stolem. Tmavovlásce věnoval jeden krátký pohled, který skončil u dveří. Dívka se zvedla, protáhla kolem hosta a zase zmizela. Teď už nebudou rušeni. Se samolibým úsměvem poukázal Dreyovi na židli naproti stolu. „Posaď se,“ jen krátké mávnutí ruky v gestu. Drey již pro Williama nepřímo pracoval. Ten chlap měl prsty v ledasčem. „Přišel jsi, musíš mít tedy alespoň nějaké tušení, kdo jsem, a proč jsem tě pozval,“ rozmluvil se do prázdna. Pootočil hlavou, aby se jejich oči střetly. Williamův pohled nesliboval nic dobrého. V tomto ohledu dokázala být jeho tvář velice výřečná. „Rád bych se domluvil na jisté formě práce pro mě.“

Pokud chlapce získá na svou stranu, sliboval si brilantní hru a šachová partie mohla započít.

Dostat se mezi bandu otrhanců bylo pro mladého ‘něco jako lorda’, ‘lorďátko, které bez vlastního uvážení abdikovalo’, ‘subjekt číslo 13.’ a ‘toho neřáda, lempla a budižkničemu’ až příliš lehké. Co na to říct… Že v nouzi je každá ruka dobrá a ta jeho byla nadprůměrně dobrá ve chvíli, kdy jste mu do ní vrazili meč. Muž, kterého neznal a dokázal si ho zařadit jen díky hraně neohrabanému zjevu pro něj byl vodítkem. Jasným znamením, že jeho snažení se vyplatilo. Na mladíkově tváři se mermomocí usadí samolibý úsměv, šlo to rychleji než předpokládal. A čím byl nyní, po měsíci mezi žoldáky, kteří velmi rádi dávali najevo, že jsou něco víc než obhrublá spodina. Šatili se jinak, chovali se jinak, počínali si jako lovci mýtů, povýšeně shlížejíc na ty pod nimi jež jim nesahali… zkrátka nikam. Byli svými pány. Tedy téměř. Nesnažil se příliš okatě dávat najevo určité zklamání, když se dozvěděl, že jsou pouhými figurkami zkušeného šachisty, jež si říkal prostě… Král vrahů. Už jen to napovídalo o přehnaném narcisismu, jímž ‘osoba bez tváře’ dávala okázale najevo, kým, že vlastně je. Ať už byl jakýkoli, Drey si dával velmi dobrý pozor na to, aby nedal domnělému králi důvod k tomu udělat z něj jednoho ze svých poskoků. Jak vidno… Štěstěna mu nepřála, či snad to bylo spíš štěstí v neštěstí?

Ale přiznejme si, Drey nepatřil mezi osoby, které by chtěly splynout. Ačkoli… dokázal být špatně zapomatovatelný. Zrovna jako teď, byl pro ně jen Drey. Mohl být stejně dobře ze severu jako ze západu, snad i z jihu. Seděli u ohně, zpívali, vyprávěli si historky. Drey dokonce usmlouval od jednoho svého bratra ve zbrani zvláštní flétnu, podivuhodný nástroj, který se rozděloval vedví, tudíž z něj vyloudil mnohem víc tónů než z obyčejné flétny. Vsadil se s majitelem, že zahraje natolik okouzlující skladbu, že mu nástroj nechá a dokonce zaplatí. Ve chvíli, kdy se melodie rozezněla… Věděl, že nelhal, byla tajemná, snad i melancholická. Pro Edrica. Vyrušilo ho až poklepání na rameno v závěrech skladby, která konce nebrala. Utnul ji a pohlédl na plavovlasou dívku, byla rozhodně mladší než on, ale… zaujala ho, už si jí všiml dřív. “Chce s tebou mluvit.” Bylo to prý běžné, pohovor, ve kterém ten neznámý ‘on’ zkoušel naplaveniny, jakými byl i Drey. Dívčina kamenná tvář nic neprozrazovala, to tón, jakoby jí úmysl Krále vrahů vyvedl z míry, Jakoby to, co si přichystal pro něj nebylo obvyklé. Dívka se nicméně dala odhadnout snadno, neměla potřebu s ní konverzovat a Drey, cestu si krátil právě odhadem její maličkosti z drobných gest, která si snad ani neuvědomovala. Řeč těla byla totiž kolikrát o dost výmluvnější, než by bylo příhodné. Způsob, jakým kráčela, pevně, odhodlaně, tiše našlapujíc, plížíc se jako stín, který se prodlužuje se sluncem. Postoj, byl hrdý, snad pohrdala každým beznadějným případem v jejím okolí nebo i přes svůj mladý věk měla určité výhodné postavení, které jí zaručovalo autoritu.

Přivedla ho do daleko noblesnějšího budoáru, jeho hostitel se zjevně nebál rozhazovat nebo chtěl zkrátka a dobře užívat života jako ten samozvaný král. Nesnažil se tím titulem holedbat zbytečně a… dával na první dojem. Vrznutí dveří, které ho vpustí do prosluněné místnosti. Rychlý pohled na to nové okolí stejně tak na spoře oděnou dívku, která se kolem něj potichoučku protáhla, aby snad nerozzuřila svého… majitele? Měl na ni určitý vliv a vzhledem k tomu, že se jeho novému známému dívka nebyla schopná podívat do očí, požádat ho o shovívavost, pár vteřin, kdy se bude moci upravit nebyla ani konkubínou. Přeci jen, ty měli určitá privilegia. Ona byla hadrem. Jen pouhé pozvednuté obočí nad jejím myším odchodem, jelikož je vyrušen hlasem svého hostitele. Muž ostrých rysů a chladných očí, zjevně nedbal přílišné etiky, šel tak říkajíc rovnou k věci. Drey se zatím posadil na židli, nepřerušoval ho, ať si užije tu chvilku nadřazenosti. Noha přes nohu, bradu si jemně promne mezi prsty nad mužovou nabídkou. “Jsi muž, který sází na první dojem na respekt, který by z něj ostatní měli mít... a informace… Ať je náplň té práce jakákoli, proč bych ji měl přijmout, co z toho  budeš mít?” Dá hlavu mírně na stranu a zkoumavě se na něj zahledí, Dreyův pohled měl podivuhodné účinky na lidi nevyjímaje, jakoby jim byl schopný pohlédnout až do žaludku. Přechod k tykání byl jednoznačný… byli si rovni, konec konců, Drey nebyl ani z poloviny taková troska jakou dívka, která jeho společníka opustila. A jakkoli působil druhý muž nebezpečně, nenechal se snadno zahnat do kouta. A když už… věděl, kdy vycenit zuby.

Našel si pohodlnou polohu v křesle. Nově příchozího pozoroval. Byl to laxní pohled, nikoliv zkoumavý. William nehledal maličkosti, aby utvořil celek. Většinou počkal a to co hledal, se mu samo objevilo před očima. Krom toho skládačka jménem Andrey Dalton byla dána dohromady mnohem dříve, než se mladík objevil ve dveřích. Teď už se jen mohl kochat tím, jaké projevy Drey má. Lhostejnost z Crosse doslova vyřazovala, jako z jiných čiší optimismus či dobrá nálada. Prsty si promnul bradu. Byl zvědav, s čím přijde. Mezi lidmi, kteří už před Crossem seděli, se dal vypozorovat jistý vzorec. Pro Willa ale moc nudný na to, aby se jím zabýval. Mohl si lidi pro zábavu řadit do jednotlivých šuplíčků. Ale proč? Jednatel na druhé straně stolu mu byl ukradený. Šlo jen o to, aby splnil, oč si Král žádá.

Po jeho slovech se ani nesnažil bránit úsměvu. Mladík ho skutečně pobavil. Nepatrně nad tím zavrtěl hlavou a nalil si víno. Znovu se pohodlně usadil. Tentokrát i on přehodil nohu přes nohu a ruce položil na mohutná opěradla. Skleničku přiložil ke rtům, aby je smočil v rudé tekutině. Poté skleničku postavil na opěradlo a přidržoval jí dvěma prsty. „Zvláštní otázka. Většina lidí se ptá, co z toho budou mít oni, nikoliv co z toho budu mít já,“ hleděl na okraj zbroušeného skla. Nic neříkající pohled a jeho úsměv pomalu také ustal. Zvážněl. Jeho tvář byla hrubá. Ostře řezaná a jeho ledové oči měli dar dostat ostatní do nepohody. Někdo tvrdil, že William Cross má zlé oči. Jak vlastně poznat zda jsou oči zlé nebo dobré? Neovlivňuje to spíše člověk, který je vlastní?  Rty semknul do úzké linky. V ústech si stále uvědomoval trpkou chuť červeného vína, ale přesně takové mu vyhovovalo. „Řekněme, že se rád obklopuji schopnými lidmi.“ Upustil od sklenky a zadíval se na mladíka. Rád měl kolem sebe lidi, kteří byli něčím netradiční. Drey ho zaujal ve více aspektech. Zvláštní bylo pouze to, že čím více jej poznával, tím více získával Drey jeho zájem a přesto se dostavovalo zklamání. Mladíkovi buď štěstí nepřálo, a nebo byla neodhalená chybička v něm. „Potřebuji spolehlivou osobu, které se dá svěřit více věcí, aniž by je posrala. Jsem vlastně nenáročný.“ Pronesl s jistou dávnou egocentrismu, kterým se ani jindy netajil. Pro Crosse byla jeho maličkost vždy na prvním místě.  Znovu upil vína a sklenku odložil na stůl.

„Stoupáš docela rychle. A jakkoliv ses snažil zůstat v anonymitě, vidíš že jsi to dotáhl i do podvědomí poměrně významných osob.“ Poukázal volnou rukou na sebe, kdyby snad společníkovi nedošlo, o kom mluví. Další z gest nasvědčující jeho převeliké sebevědomí. O sobě měl jen to nejlepší mínění.  „Neplatím málo. Tak proč si nezpříjemnit život, který jde jinak dost do sraček?“ Věnoval mu delší pohled a čekal, zda udička zabere a jeho rybka se chytí. Většina lidí se snažila dostat do zaběhnutých kolejí, pokud vypadl ze svého standartu. Jak dobře si asi zvykal lord s hvězdnou budoucností na to, že je nyní pouhým nic? Nikdo nechce žít nůzně, všichni si chtějí zajistit alespoň nějaké výhody a ty mu právě Cross nabízel.  „Netvrdím, že být žoldákem nenese své výhody. U mě je ale práce vždy jistá,“ nezapomněl zmínit. Měl tendence stavět se nad ostatní a to neustále. Jako kdyby patřil k nějaké výjimečné rase, k něčemu většímu, lepšímu než byli ostatní lidé zde. Kolikrát se stalo, že byl žoldák dlouho nenajatý a musel si hledat obživu i jinde. Hlavně v Essosu bylo nepsané pravidlo, že mnohem lépe se dařilo známějším jménům. Pokud byl žoldák znám, byl to dobrý žoldák. Nemluvilo by se o neschopném jedinci. Takový muži byli najímáni mnohem častěji, než začínající nováčkové beze jména. Pokud neměli výjimečné štěstí. „Udělám ti jméno. A za to sem tam budu chtít výpomoc.“ Pokrčil rameny a dál vyčkával. Pracovat pro někoho jako je Cross by přeci měla být čest, vyznamenání samo o sobě. Nezajímal se o marné, neschopné, upadající existence. Kluk, který seděl před ním, měl velký potenciál. Jen potřeboval roztáhnout křídla a letět. A právě takový let byl kolikrát těžký, hlavně pokud vám předtím zpřelámali křídla. Jen hlupákovi nedošlo, že si nepolepší. Willův pohled se stal mnohem více zkoumavý. Čekal, zda nebude odmítnut. Chtěl poznat Dreyovu vychytralost i pýchu. Pyšně jej odmítne, že jeho milosti nepotřebuje? Nebo si dá dvě a dvě dohromady, byť na to nemusel být bůhvíjak prozíravý, a využije situace? Tak či onak, Cross počká s vyjevením přesného popisu práce až v momentě, kdy chlapce rozhoupe více k jedné nebo druhé straně rozhodnutí.

Nenechával se zmást flegmatismem druhého muže. Ať už byl jakýkoli a Drey ho nehodlal podceňovat. Za svůj život poznal příliš mnoho šachistů, a ač každý z nich byl přesvědčen o opaku, šla mezi nimi vypozorovat jistá podobnost. Ať šlo o špatného nebo špatného hráče, loutkaře, byl vždy přesvědčen o tom, že dokáže přesně určit příští rozhodnutí svých figurek. A laxnost druhého muže byla příliš okatá až moc na to, jak reagovala bělovlasá dívka. Samozřejmě, mohl se ho snažit zmást, nicméně čím víc se snažíte motat klubko, zpravidla se v něm málokdy vyznáte a ne každý uzel se dá snadno rozplést. Zatímco mezi nimi přetrvávalo dusivé ticho, jež si jeho nový známý vychutnával, dával mu tím až příliš najevo, že on je ten, kdo rozhovor vede. Kdo je dominantní, nicméně ani Drey nevypadal, že by ho druhý muž znervózňoval a pokud byl ostražitý, jakoby sledoval tok myšlenek svého společníka. Nebyl napjatý jako tětiva, pokud bylo něco na Dreyovi neobvyklého, tak především nemožnost ho charakterově zaškatulkovat, na nejrůznější a vypjaté situace reagoval pokaždé jinak. Tak, jak mu hrálo do karet a přesto… naprosto intuitivně. Měl si vybrat jednu požadovanou možnost? Zvolil střední cestu. Byl vybízen k tomu, aby bojoval? Stáhl se. Nepatřil mezi snadno vytočitelné osoby. A proto ani teď nebyl napjatý jako tětiva, vypadal, jakoby snad se společníkem obchody řešili běžně a přitom s jakýmsi nepostřehnutelným nezájmem pozoroval nejen svého společníka, ale především své okolí. Formálnost salonku byla jen okatá, dost možná fungoval jako strategická místnost krále vrahů. Mimoděk zajede pohledem k přezdobené šachovnici, tyrošské výroby. Královna byla ze hry.

Z polemizace ho vyruší až pobavená poznámka jeho společníka. Jasně modré oči se u něj znovu pozastaví. Jakkoli to bylo podivuhodné, zatímco v očích ‚Krále vrahů‘ se zračil onen chlad, připomínali spíš dva kousky železa než okno do duše, ty Dreyovi stále ještě nepozbyli určité nevinnosti, která přichází i odchází s mládím. „Není to jedno, co z kšeftu dotyčný má? Co z toho má ona?“ Posunek hlavou směrem, ke dveřím, jimiž odešla myší slečna, „jen hlupákovi nedojde, že každá sebevýhodnější úmluva má své pro a proti a aktiva se vrátí zpět k lichváři.“ Posměšně si nad spojením odfrkne. Jejich rozmluva ztratí na nevázanosti, jakmile starší muž zvážní. Zpozorněl, hledal onu kličku, která se v ‚obchodu‘ dříve nebo později objeví. Vždycky tam taková byla, jak už zmínil, psána drobným nepřehledným písmem. Jeho známý spoléhal na bytostnou potřebu lidí kolem něho něco vlastnit. Ať už šlo o moc, peníze nebo výhodné postavení. Nicméně jeho druhé sousloví, které se dalo brát za kompliment, nijak nekomentoval. Nepověděl mu nic, co by o sobě sám nevěděl, ale i přesto… Nešlo v tuto chvíli o pochlebování. Drey se nenahnul, v obličeji se neobjevil výraz, který by ho usvědčoval z toho, že způsob, jakým se vyvíjí, debata ho zaujala, možná proto, že nemohl hádat, jaký závěr bude mít.

Prakticky ho nepřerušoval, nesnažil se slovíčkařit či se s ním dohadovat o správný slovosled jednotlivých frází. Nechal ho dokončit nabídku, která jakkoli vypadala výhodně, měla své význačné proti. Samozřejmě, že měl jistotu, ale na jak dlouho. Od kdy? Do kdy? „Neodpověděls mi, proč bych měl vzít práci, kterou mi nabízíš, vzhledem k tomu, že víš o tom, jak moc na sračku mám život, musíš také vědět, že dokážu přežít, zřejmě jsi zběhlý v obchodu, víš, kolik se potuluje po Essossu žoldáků bez podpory známých loutkářů a stále žijí. Potřebuji tě ke svému dalšímu přežívání? A také víš, že se nikde dlouho nezdržuji, nepotřebuji zázemí a dobře placenou práci.“ Pravdou bylo, že Drey by se uplatnil i bez cizí pomoci, jak jeho společník zmínil, stoupal rychle, byl schopný utkvěl v paměti, bez toho, aniž by si ho někdo dokázal přesně zařadit. Nebyla to tedy odpověď hlupáka nebo přespříliš pyšného jedince. Znal své kvality. Jaký byl tedy triumf jeho hostitele, proč se tvářil, tak nadšeně a hlavně… Co všechno o něm věděl? Všechno? Nebo naopak nic a jen se snažil jeho maličkost zastrašit? Jejich úmluva tím končila, minimálně z Dreyovi strany. Nepočkal na vyzvání, zvedl se z vyřezávané pozlacené židle. Byla v tom určitá forma povýšenosti. Výsada lorda, kterou si jen tak neodpáře.

„Máš rád metafory,“ promluví, zatímco přejde k šachovnici, vezme mezi prsty dámu, jež tvořila samostatnou jednotku, pohrává si s ní mezi prsty a opět pohlédne na svého společníka, „ jak jsem říkal, úmluvy nejsou výhodné pro zákazníky a tvoje šachová partie má svá vlastní pravidla, král musí být za každou cenu chráněný, ale dáma je nahraditelná, snad jako každý, až na Krále, dle tvého skromného mínění… Proč se zaplést do partie, za které bych vždycky vyšel jako poražený?“ Ušklíbne se na něj a položí dámu doprostřed šachovnice, na ležato, přeci jen, přesně tam se nacházel on, uprostřed. „Najdi si jinou dámu.“ Na poslední slovíčko je dán důraz, a pakliže nebude zastaven, vydá se ke dveřím, schůzku mohl přijmout a po domluvě, taktéž opustit budoár svého hostitele. Pakliže by jeho nový známý využil příležitosti, že je k němu Drey zády, nebylo možné ho překvapit nenadálým útokem. Byl připraven na případný útok ze strany druhého muže.

Svým způsobem byla výřečnost královi tváře fascinující. Stačilo mírné vysunutí brady vpřed, stejně jako její nenápadné pozvednutí. Obočí se lehce nakrčilo a celá hlava se nepatrně natočila doprava. Krátký plynulý pohyb s několika grimasy. Jen na jeho očích se vůbec nic nezměnilo. Mnoho lidí prozrazuje své emoce zejména v očích, v těch se dá snadno číst a kolikrát o nás vypovídají více, než bychom si přáli. Jeho oči byly přesto stejně ledové za každé situace. Dokonce, i když se smál. Pokud to nebyl zrovna škodolibý úsměv, či výsměch, jeho oči prozradily více než cokoliv jiného, že je úsměv falešný a zcela neupřímný. I tak se nedá tvrdit, že by bylo snadné v Crossovi číst. U Williama něco takového nehrozilo. Jeho tvář byla vážná a jen tímto pohybem mohlo mladíkovi dojít hned několik věcí. Král projevil jakousi snahu porozumění, ale nechyběl očividný nesouhlas. Připraven argumentovat proti, ale prve ho nechal domluvit. Zatímco jen jeho tvář udávala emoce, vnitřní rozpoložení, záměry pokud chcete, tělo zůstávalo stále pohodlně usazené v křesle. Volnou rukou poklepával prsty do opěradla. „Jsem pouhým prostředníkem tohoto závazku,“ pokrčil rameny. „Toto byla otázka dílčí dohody. Jakožto spoluvěřitele je mým podílem. Ona je v tomhle případě spíše trata. Zavázána mně, aby zaplatila dluh jiného,“ dodal jako vysvětlení. Svým způsobem měl tento druh dohod nejraději. Často se vyskytoval jen jako prostřední, zprostředkovatel. Domluvil prostou věc, mezi dvěma stranami a jako strana třetí z toho měl nejvíce užitku. Směnečné právo v praxi. Jakožto směnečník měl přehled o všem a jeho pozice mu nabízela i možnost avala. Že je nevýhodné přejímat závazek cizí osoby? Ano, tady pokud nevíte jak s ním správně naložit a jak si zpříjemnit takový obchod. „Tedy, pokud mám odpovědět prostě, ona z toho má minimálně dobrý pocit. Její otec nebude ztrestán na hrdle, ani nepůjde do vězení pro dlužníky. Dívka zachraňuje majetek celé rodiny. Co by z toho měla mít více, než zajisté onen příjemný pocit záslužné činnosti?“

Během jeho dalšího, tentokrát delšího proslovu se zahleděl na připravenou šachovou partii na vedlejším stolku. Pravou ruku si přiložil ke rtům, aby si jí podpíral bradu i tvář. Pohled do ztracena, kdy se nedalo určit, zda se jen zamýšlí nad slovy Dreye, nebo ho úmyslně ignoruje. Až v momentě, kdy domluvil, se k němu znovu podíval. Tentokrát jen pohyb očí. Pomalý, intenzivní. Pohled, kterým tentokrát on působil, jakoby snad viděl až do Dreyovi duše. Možná ještě dál. Svým způsobem by se snad mohli i doplňovat. V ten moment, nepatrný náznak úsměvu na jeho tváři. Jak snadno se sklouzlo k tomu, pomyslet na mladíka s takovým obličejem, i jinak než jako účastníka obchodu. Bez ohledu na to čím si prošel, byl mladý, pohledný. Sladký? Ano. Byl si jist, že Drey se svou tváří umí kouzelně pracovat. Nevinný sladký chlapec, kterému stačí jeden pohled, aby roztálo srdce nejedné dámy a nejen dámy. „Nabízím ti, jak snadno dosáhnout něčeho, co jiným trvá roky a mnoho úsilí. Přežil jsi, jsi schopen vydrápat se ze dna opět vzhůru. Už jen proto, nebylo by fér, aby ti život začal více dávat, než brát?“ levý koutek se více vytáhl nahoru. Výrazu tak dodal na sebejistotě a dravosti. Drey Willa nepotřeboval. Byl to lov. Hra o novou hračku, která by ho na nějaký čas zabavila, než skončí tam, kam patří všechny nudné hračky. „Dobře vím, kolik žoldáků mě nepotřebuje, ale přiznej… nebyl jsi zklamán, když jsi naopak zjistil, že drtivá většina z nich se mnou má něco společného?“ Jedno obočí se vytáhlo do tázavého oblouku.

Nechal mladíka se zvednout. Stále ho pozoroval,  ale nechával ho dělat, co by si přál. Dokud zůstává v místnosti, bylo mu to jedno. Jediné čím si byl jist, byl fakt, že Dreye nenechá odejít rychle, ne snadno. Seděl a poslouchal jeho proslov nad šachovnicí. Až když se mladík otočil, aby vrátil figurku na její místo, se Will zvedl. Rychle, přesto neslyšně se objevil za jeho zády. Krásně vynikl jejich výškový rozdíl. Crossovi jen přidával na dominantnosti. Pokud stál vyrovnaný, byl rozdíl mezi nimi o půl hlavy. Natáhl se přes něho po figurce, kterou položil. Ve chvíli, kdy se Dreyova ruka vracela k tělu a naopak, Willova se natahovala po figurce, se na krátký moment dotkli. Uchopil figurku a prohlédl si jí. „Všechny figurky jsou na šachovnici kvůli králi. Jeho ochrana je to nejdůležitější, smysl jejich existence. A dáma? Ta je výjimečná. Někdo by mohl tvrdit, že je důležitější než samotný král. Nejsilnější figurka hry. Co je král bez královny?“ Vrátil ji na místo, kam skutečně patřila. Vedle krále. „Jedno se ti musí nechat. Lorda v sobě nezapřeš. Ty roky výchovy podle určitého standartu, se zkrátka nedají pryč snadno, že?“ zašeptal mu u ucha. Zatlačil mu na rameno, aby se k němu otočil čelem. Prostor mezi nimi byl minimální a Drey by se musel elegantně protáhnout, aby zmizel. Zablokoval mu cestu. Nyní se už nedíval zpříma do jeho očí. Do těch modrých tůní hleděl z vrchu. „Pořád můžeš ale být součástí partie na straně vítěze. Být dámou pro krále, který neprohrává je výsada. Dá ti moc, kterou jsi jinak ztratil. Nechceš ani na chvíli okusit to, co ti sebrali, Andy?“ Hlavu naklonil ke straně. Jeho ruka vylétla dříve, než si to stihl uvědomit a dal mu na stranu pramínek vlasů, který mu jinak musel překážet. Netajil by se tím, že byl částečně mladíkem uchvácen. Byl výzvou k pokoření. Všichni znají to prvotní nadšení z nové hračky, kterou nějaký čas nechcete dát z ruky. A přesně tím Andy byl. Hračka, která mu jednou pomůže dosáhnout mnohem zajímavějších cílů. „Řekni, že souhlasíš s mojí nabídkou. Přijmi práci pro mě a dám ti věci, které ti neposkytne nikdo jiný. Nemusí to být jen materiální. Informace jsou ve světě velmi důležité. Není nikdo z tvého života dřív, o kom bys rád věděl víc, než si můžeš zjistit sám?“

Musel se opravit… Měl před sebou skutečného harlekýna, takový, který si pečlivě volil a vybíral z mnoha tváří, které mu byl ochotný ukázat, který měl stvořit Fantoma, rovnici o mnohých neznámých. Byl tedy v situaci, kdy byl prakticky otevřenou knihou pro člověka, o kterém věděl jenom to, co dokázal vytáhnout z jeho nejbližších, stále polemizoval nad možností, že se jednalo zkrátka o nastrčené informace, ale i kdyby… Přiznejme si, že to v jeho vlastních gestech znát nebylo. Přeci jen, v každé pohádce bylo zrnko pravdy a správný pohádkář věděl, jak mezi plevy najít ono užitečné zrníčko, i kdyby šlo o triviálnost jako… ‚Má slabost pro kávu.‘ Nebylo nic, co by se proti druhému nedalo použít. A nyní… jeho hostitel s ním nesouhlasil. Jakmile se do éteru rozezněl hluboký hlas, který nepozbýval určité úsečnosti, ta byla symbolickým znamením pro každého člověka, který byl zvyklí, ovládat skupinu lidí a nesouhlas… ten poslouchal jen nerad. Měl zvláštní způsob, jaký prokládal pauzy, které argumentaci ozvláštňovaly. Od člověka, který má laxní přístup ke všemu by očekával ledově klidnou mluvu, ale tohle… tohle byla zurčící řeka, pakliže ji neznáte dobře, nepoznáte, kdy se blíží peřeje. Drey to netušil, jaký vliv na něj v budoucnu bude mít právě tento druh přednesu, takový, který byl překvapivě paradoxní, klidové vyjadřování bylo zrychleno do zaujatého běsnění, prokládaného pauzami, jež byli vítané, akcentní. „Spokojená… držíš ji v šachu, teď i potom až bude dluh splacen. Do tvých obchodů nevidím, ale… jak se nedá přehlédnout zřejmě dívka z dobré rodiny, která nepůjde na odbyt. Čím pro tebe je? Ani kurtizánou, se svou pověstí nebude mít její tatínek jinou možnost než zajistit štěstí dcery dalším dluhem?“ Nemusel se ptát, aby zjišťoval, kolik potomků onen nejmenovaný dlužník má, tohle bylo buď oblíbené dítě nebo nejstarší dcera… Ku přípakladu, jediná povedená z celého vrhu. To, co William uváděl jako výhodnou machinaci, obchodní trakt byl také šikovný manipulátorský krok, zaštítěný obchodním byznysem a hraním si na hodného mecenáše.

Jen stěží se dalo uniknout pohledu, kterým ho druhý muž zkoumal, zpočátku znuděný, snad částečně pobavený nahradil… žádostivý. Hladový. Nehledět podobně na Neda a nejednou, snad mu ona maličkost unikne, popřípadě si ji nepřeloží správně. Však, co spatřoval? Záblesk v ledových očích a arogantní výraz, který jasně vypovídal o jeho společníkovi na malou chviličku… inu dočista vše. Jeho první poznámku však nechá bez odezvy, oči kloužou po rozestavěných figurkách. Na jakou hru Král vrahů čekal? Kdo byl druhým králem z rudého kamene, když se Cross považoval za obsidiánového. Nicméně jeho poslední poznámka si vyslouží pozornost Andyho pomněnek. „Nepřekvapilo mě to, však jsi ukázkovým příkladem člověka, který dokáže vše obrátit ve vlastní prospěch. I když jde o lidi.“ Nedodal to na, co narážel zas a znovu a sice… Že naprosto vše se dá zneužít, lidi k tomu měli tendence víc než jakýkoli jiný tvor.

Královna putuje mezi prsty, ač na svého společníka během monologu nepohlédne, dovede si stejně úspěšně získat jeho pozornost. Drey dokázal, stejně jako William čarovat s tóny a odstíny, to i ve chvíli, kdy byl hlas tajemně zastřený, jakoby poukazoval na něco… co se zatím neprojevuje. Nebo… nebo se také nikdy neprojeví, proč také? Když byl, naposledy zcela upřímný stala se z jeho gesta fraška. O vetřelci za svými zády… snad věděl jen díky vybroušené intuici, cenný dar, daleko užitečnější než schopnost logicky přemýšlet. Však, kolik lidí spoléhalo právě na instinkt a intuici. V momentě, kdy o sebe jejich ruce krátce zavadili, stáhl ji stejně nenuceně, jakoby si ničeho nevšiml. Proč se usvědčit, nicméně potřebu vyrovnat se, aby nebyl zas tolik výškově znevýhodněn… to nepotlačoval, stejně jako povysunutí brady na znamení vzdoru. Však, co už od začátku dělali? Jeden druhému dokazovali, že jsou lepší, než se může na první pohled zdát. „Ale ve chvíli, kdy je král v obklíčení, královna mrtvá, hra začíná znovu… Figurky jsou obměněné, ale král zůstává. Dáma má své výsady, snad je oproti ostatním zvýhodněná, ale k čemu jí to je, když je ze hry stejně jako ostatní ochránci krále?“ Odvětí tiše, snad jen pro Willovi uši, avšak, že by tím vyšla najevo dominance staršího muže? Ani omylem. A další otázka… Nepříjemná, avšak poměrně očekávatelná měla za důsledek krátký výdech nosem, stejně tak sotva znatelné potemnění nebeské modři, nyní to byla zase jeho tvář, která byla výřečná… snad až příliš. Nicméně na žádost se k němu otočí, vždyť nebylo kam utéct… zády se opíral o šachovnici, zatímco cesta vpřed… nemožná, pokud nechtěl utíkat do strany, nebylo jak se vzdálit, nicméně i přesto, jak blízko si s harlekýnem byl, neprchal, proč si nalhávat, že si svou děsivou aurou z části nezískal i jeho. Tak minimálně, jak to šlo. „Moc je pomíjivá, jde jí stejně rychle získat jako ztratit, ale ani jedno není jisté, nepoužívej to definitivní ‚na chvíli‘.“ Nad oním gestem se nepozastaví kdovíjak hystericky, být Cross jeho Regulusem tak přivře roztouženě oči a z úst se vydere tichý vzdech, ale takhle… byl jeho výraz zcela neutrální. Zkrátka a dobře na imponující silné tělo nepohlížel se stejnou touhou, s jakou jeho společník hleděl na něj. Nicméně jedno slůvko si získá jeho zájem. „Co ti mám dát? Své tělo?“ Odmlka a drzé ušklíbnutí, „šermířské dovednosti? Schopnost přežít a zalíbit se?“ Jednoduché dotazy, kterým se vyhýbal onomu přímému usvědčujícímu ‚přijímám…‘ nebo prostoduchému ‚všechno…‘

Kdo byl vlastně William Cross? Jednoznačně osoba s velmi nejasnou minulostí. Znalo ho mnoho lidí a přesto nikdo. Jeho původ? Jeden den byl lordem z Údolí a na druhý den tvrdil, že je syn obyčejné děvky. Mohl se narodit v Myru, stejně jako se mohl narodit v Rovině. S elegancí vám vemluvil, že je dítě divokých, zachráněné Noční hlídkou. A pokud se chtěl opravdu pobavit, nebylo mu cizí lidem vysvětlit, že je synem samotného Šíleného krále. Jak se stal Králem vrahů? Údajně měl mnoho peněz a rozhodl se investovat je do zločinu, obchodu a překupnictví.  Jednalo se o samozvance, co se postupně vyškrábal ze dna až na současnou pozici. A nebo mu jen prostě přálo štěstí a všechno padlo elegantně do klína.  Jak vůbec bylo možné, že o Willovi věděl každý jen minimum a i tak nemohl přesně říct, zda to není jen lež? Zkrátka byl opatrný, naučil se lidem lhát pravdu a zase naopak. I nejistota ohledně jeho osoby dodávala na přirozeném respektu. Jestli se dalo něco o Williamovi tvrdit s jistotou, pak že má prsty snad ve všem a je to muž, se kterým si není radno zahrávat.

„Jak bude její rodina reagovat potom, je mi vcelku jedno. Tedy, pokud splní svůj dluh,“ pokrčil rameny, jindy by se odmítl tím více zabývat, tentokrát ale musel ještě něco dodat. „Víš, na světě jsou různí lidé. A někteří mají bohužel tendence zaplatit jeden dluh druhým dluhem. Vzniká tak nekonečný kolotoč, kdy dotyčný nemá nikdy šanci zůstat čistý.“ Co bylo špatné pro ostatní, bývalo zpravidla dobré pro Willa. Dívku, která mu několik minulých i následujících týdnů bude zahřívat postel, bral jako zpestření. Projev dobré vůle, že dluhy nemusí být vždy jen o penězích, ale třeba o prostých laskavostí. Přitom dobře věděl, že jde jen o pokoření dlužníka a dluh mu nepromine, jak bylo dohodou. Brzy si najde kličku, aby na nešťastníka vyrukoval s novými návrhy, se skutečnostmi, co se záhadně vyjevily.

Na jeho slova mohl William jen radostně přikývnout a nevynechal gesto rukou, kterým pokynul, aby dokázal jeho pravdu. „Člověk se musí jen naučit těžit výhody. Mít talent a zjistit, že těžit se dá všude. Neříkám, že se má hledat slabé místo trhu a to využít. To dělají podvodníci. Jen protrénovat zrak, aby ti došlo, že i na neúrodné půdě, kterou již všichni opustili, ty můžeš něco zasadit a skutečně to poroste. A než se naděješ, zjistíš, že pokud budeš následovat kořeny, všechny se spojí v jediný a ten povede ke mně.“

Jeho vysunutí brady coby vzdor, pozvedl Willův koutek do úsměvu. Pravda byla, že se nudil. Jak snadno mu někdo padal k nohám. Bylo to ze strachu, z potřeby, z důvodu se zalíbit. Modrooký mladík před ním, ale nic takového nechystal. Neprováděl hysterické scény, kterými by se Crosse snažil přesvědčit, že je něco víc. Byl svůj a to se mu líbilo. Protože být sám sebou, moc lidí v přítomnosti krále nezvládalo. Všiml si jeho vyrovnání. Výška mezi nimi se nezměnila, ale minimálně vypnutou hrudí a rovnými zády, dával Drey opět znát, že se nehodlá podřizovat. „Pokud je královna v rukou dobrého hráče, drží se ve hře opravdu dlouho. Není vystavena zbytečnému riskování, proč přijít o nejsilnější figurku celé hry? Je dobré se dívat dopředu, souhlasím. Oba víme co je cíl takové hry, ovšem pokud se budeš dívat jen na její závěr, může ti unikat její průběh.“ Zaměřil se na ty tmavé pomněnky. Hledal v paměti, kdy snad viděl něco podobného. Pro oči chlapce nevnímal nic jiného. Ani nepostřehl, že k němu opět mluví. Jen hloubavě pozoroval modř, než jej do přítomnosti přenesla jeho poslední slova. ,na chvíli‘. Protože nevnímal, co pověděl, neměl výjimečně odpovědi. Jen zůstával ten letmý tajemný úsměv, který Dreyovi věnoval.

Dvěma prsty pozvedl chlapcovu bradu ještě krapet výš. Nesklouzne k ubohému všechno. To bylo pro lidi bez fantazie. „Král potřebuje svou dámu. A já chci od tebe jen to, co i královna dává králi.“ Ruku stáhl k tělu a pohledem na pár vteřin zavadil o jeho rty. Včasně se ale vrátil k modrým očím. „I ty se budeš smět libovolně pohybovat. Všemi směry na všechna místa. V tom tě nehodlám omezovat.“ zavrtěl hlavou. Pozvedl sám hlavu a zadíval se někam do dáli. Gesto zamyšlení, ale přitom dávno věděl, co chce. „Ochrana krále je tvůj nejdůležitější úkol,“ pronesl jako první bod. Na ochranu měl spoustu lidí a většina by si stejně nedovolila, jít proti osobnosti jako je Will. Ovšem mít po svém boku osobu s šermířským umem jako je mladý Dalton, to nebylo nikdy na škodu. Cross nikdy nemrhal talentem. „Podpora krále je tvá sekundární priorita,“ upozornil ho. Mladík to byl jistě výmluvný. A se vším, co si za život zkusil, z čeho se dokázal dostat… ano, Cross si byl jist, že by utvořili silnou dvojici. Čekaly je velkolepé šarády. Potřeboval svým způsobem nového neokoukaného společníka. Poslat jej jako dobrodince, jen aby je lstí nahnal do spárů bestie. S posledními slovy se opět zadíval do tváře budoucího společníka. Stiskl mu pravou paži. Snad aby zdůraznil svá slova, dal mu najevo, že ani poslední úkol nebude brát na lehkou váhu. „A nakonec, jako každá královna… očekávám, že mi ukrátíš dlouhý čas v momentech, kdy bych se snad nudil.“ Nechtěl po něm koneckonců nic, co by bylo Dreyovi cizí. Nemohl ho obvinit z toho, že chce něco nepřirozeného. Tím by popřel své vlastní touhy, i když ty byly směřovány k docela jinému chlapci. Mladšímu, jemnějšímu, s titulem lorda.

Šlo o složitou hru dvou iluzionistů… Co bylo přeci uměním každého iluzionisty, kouzelníka, předvést trik, který byl stejně jako kočičí zlato jen zlomek velkého daru. Kouzla. Tato hra ve hře ho začínala bavit, navzdory všemu, co si dokázal sám odvodit, byl jeho konverzační partner víc než nebezpečným mužem. Takovým, kterého je dobrého si držet, co nejdál od těla… Považujme to za zvláštní druh talentu, ale Drey dokázal, lépe než kdokoli jiný držet krok s takovými lidmi a co na tom, kolik toho o něm William věděl, mohl na něj použít cokoli… Edrica. Archibalda. Septo. Cokoli. Bylo by to k ničemu, Andrey Dalton byl lapač stínů, jeho vlastní se prodlužoval nebo zmenšoval v zásadě na jeho osobních potřebách, dovedl být k nenalezení a neobjevení i před mistrem jakým byl Cross. Dostávalo ho to tedy do rovnocenné pozice, nemusel na něj pohlížet zespoda jako nějaký ubožák. Přiznejme si, v jeho gestech bylo cosi povýšeneckého a v očích… podivuhodná jiskřička, která nezmizela po tom všem. Jakoby si snad byl vlastním sluncem. Lord odnikud. Divný neznámý. Přesto… se zatím Králi vrahů nepokoušel konkurovat, nesnažil se mu dokazovat, že on je… zcela samostatná existence nevázána na své okolí, jakkoli se mohlo zdát Ale přesto… snad by mohl díky novému známému vědět, kde hledat, najít nitku v bludišti špatných stezek, které ho dovedou za ní. Stačí jen… správně hrát, dávat si pozor, kam šlape a cesta za schovankou se mu otevře. A pro tuto chvíli… Bývalý nejbližší přítel pána z Hvězdopadu na sobě nedal znát žádnou z těchto domněnek.

Naslouchal jeho slovům se zájmem vepsaným ve tváři. Drey byl učenlivý, informace kolem sebe nasával překvapivě rychle, avšak slova jeho společníka si vzájemně odporovala. Svým způsobem ho čas strávený v kobce pod septem naučil chladnokrevnosti. Zkrátka a dobře ho jen pramálo zajímali cizí problémy, kdo mohl doufat v prince na bílém koni, v nějakého spasitele, který svět zbaví veškerého zla, on se už jednou spálil… Proč čekat na jednoho anděla, že? Nač by tedy i teď měl přehnaně věnovat pozornost cizímu neštěstí… „Tvrdíš, že nehledáš slabé místo v trhu, trhlinu v dogmatu a hloupém systému, ale nehraješ si zkrátka jen na podvodníka, který zneužívá soucitu druhých. Vyhlíží si potencionální oběť, která se nechá obalamutit a nahrne k tobě další soucitné zákazníky. Je to výhodný byznis, rozhodně se však nedáš považovat za myslitele, stvořitele novodobého obchodu, na stejném principu funguje otrokářství a bordely… Také si pohrávají se slabinami svých zákazníků.“ Pokrčí rameny, Willova ideologie měla trhliny a Drey jako člověk, který měl zkušenosti s oběma druhy podnikání, na to mohl lépe než kdokoli jiný pohlížet očima běžného člověka. William Cross jako správný šarlatán shromažďoval uskupení krys… Ale, jak pravila lidová pohádka, vždy se najde krysař, který myšičky milerád vyhubí. Bylo jen v jeho zájmu zbavit se parazitů. Jak dlouho to bude trvat, než se najde pro změnu odboj, který bude chtít skončit s tyranem. Ať už to bylo jakkoli dějiny, stejně jako šachová partie měli jeden nemilý zvyk se opakovat. Byla jen otázka času, než bude chtít Williama nahradit průkopník, jenž bude tvrdit, že je v tom, co dělá, lepší než jeho předchůdci.

„Proč se koukat jen na závěr hry, který je jasný… Tvrdíš, že jsi dobrý hráč a víc než dobře víš, jak se zbavit figurek, kterými se nedá machinovat vždy tak, jak potřebuješ, tak aby nešlo o fatální chybu, ale jen tvoji osobní výhodu…“ Ztrátou královny, jakkoli silná byla, hra nekončila a i s její absencí královny, jakožto nejsilnější postavy ve hře se dalo stále dojít k požadovanému cíli a někdy… právě zbavení se královny k vyšším cílům dopomohlo. A odpovědí… byl mu jen nic neříkající poloúsměv, který si jeho společník uchoval, ta tvrdá tvář díky tomuto akcentu vypadala… zkrátka zvláštně a jeho odpověď… stále nejasná, jelikož kolem sebe kroužili, čistě metaforicky, vytyčili si své možnosti, priority. Byly vskutku podivuhodnou dvojicí, odporující a… zvláštně doplňující.

Ucítí pod bradou dva dlouhé prsty, jeden, jakoby snad splýval s konturou jeho tváře čelisti, jelikož na rtech se objevil polovičatý úsměv, bylo v něm cosi šibalského, jeden koutek se povysunul a odhalil ďolíček ve tváři. Nicméně nechával ho mluvit, opět zachoval ono dekórum mezi nimi, které se přímo převratně lišilo od vztahu zaměstnanec a šéf, postoj ani jednoho z nich tomu neodpovídal. Přirovnejme je spíše ke konkurenčním partnerům, které zamýšlí spojení dvou větších společností. Nicméně nyní bylo nutné se mít na pozoru, i teď si určit postavení, hledat jakékoli ‚ale‘ v oné… lákavé nabídce. Skočí po ní příliš rychle a pozbyde hrdosti, pokud bude jeho rozvažování trvat dlouho, tenký led, na kterém se rychle pohybovali, se pod ním proboří… a on už dávno věděl, jak to vypadá, když se někdo div nezabije na ledě.

Ve stisku paže bylo cosi majetnického… Nic, co by se mu líbilo, trvalo to sotva pár vteřin než si zformuloval vlastní odezvu na předloženou nabídku. Modravé oči se teď zabodávali do těch ocelově zabarvených, studených jako kousek kovu. „Nikdo z nás nechce kupovat zajíce v pytli a zřejmě by bylo minimálně pro mě vhodné zbavit se několika vlastních dluhů… Sám víš, jak jsou nepraktické, snadno zneužitelné… Dokázal bys najít a přivést člověka, kterému jsem dlužný několik laskavostí?“ Jednalo se pro oboustrannou výhodu, jeho společník mohl zjistit, co je Drey zač a jestli se neštítí drobností, které s jeho povinností, novou povinností měli souviset… A Drey… Chtěl z první ruky zjistit, jestli je William skutečně člověk, který pro něj nebude pouze pasivem, skutečný Král vrahů a ne pouze kašpar, který si hraje na něco, do čeho má daleko, přestože je jeho dramaturgie velmi věrohodná. Onen chladný výraz, který byl v jeho tváři tak nezvyklí nyní vystřídá jiný, ona neutuchající vzpurnost. „A i kdybych přijal tvé velkorysé nabídky, nejsem trata, zisk nebo běhna, kterou si draze platíš a která se ti nastaví, vždy kdy jí to nařídíš. Za předpokladu, že si nechceš zkracovat dlouho chvíli s neschopným prknem…“ I on dal důraz na svá slova, nicméně ne, tak jako jeho nový známý, Andy si dovolí zcela jinou důvěrnost a sice drapne svého společníka za košili rukou, která nebyla držena v bolestivém svěráku. „Budu mít i v této podmínce naprostou volnost.“

Cross poslouchal jeho slova a koutky mu znovu zacukaly v náznaku úsměvu. Dovolil by si tvrdit pravý opak. On se klidně mohl považovat za myslitele, stvořitele novodobého obchodu. Bylo mnoho obchodníků a spoustu způsobů, kam investovat svůj čas. Prostituce, možná vůbec nejlehčí způsob přivýdělku. Nejen pro ženy, ale takový dobrý pasák, ten se kolikrát vyplatil do poslední koruny. Měl své krásné dívky, které pro něho chodily vydělávat a za lepší, upravené podmínky pro výkon jejich řemesla mu odevzdávaly třetinu svého výdělku. Stačilo málo, trocha zastrašování, respekt a vědět, kdy komu dát ránu. Zároveň se nebát bít své dívky, pokud nepracovaly tak, jak bylo potřeba. Pak tu byl prodej různých omamných a halucinogenních látek, drogy řekněme. Ani to nebyl nijak těžký obchod, nejtěžší byl pouze začátek. Najít si své zákazníky, kteří se budou vracet. Nakoupit zboží, říznout ho a tím snížit jeho kvalitu, zato zvýšit množství. Vše prodat za přemrštěnou cenu a ve finále se zaplatí nejen celý výrobek, ale ještě se na tom příjemně vydělá do plusu. Pak jsou tu loupeže a přepadávání, na to už člověk musí mít všech pět pohromadě. Zatímco prodejce zboží ať už jako pasák nebo dealer, to může udělat i pitomeček. Hlavně dokud ví, jak si spočítat zisky. Loupeže už musí být promyšlené a člověk by měl umět zahladit po sobě stopy. A nakonec, činnost, která v průměru vydělává nejvíce, ale také vyžaduje nejvíce zodpovědnosti? Vraždy. Správně provedená vražda bez svědků ani vodítek k pachateli, to je zkrátka umění. Opravdu, většina samozvanců se věnovala jednomu maximálně dvěma z uvedených možností. Cross ale ne, ten aktivně pod svá křidélka shromažďoval vše. Prostituce, drogy, loupeže i vraždy. Jeho neskonalý talent kombinovat, vymýšlet nové způsoby distribuce, nesl své ovoce. William Cross byl velmi chytrý člověk, uměl zkrátka vydělat na tom, na čem ostatní nedokázali a takovým způsobem, o kterém se ostatním ani nesní. Takže ano, rád se považoval za průkopníka své doby, myslitele a stvořitele. Konec konců, o tom vypovídalo zejména i to, že v celém světě zatím nenarazil na adekvátní konkurenci. Ano, našli se hlupáčkové, snažící se vydělávat podobným způsobem, ale co s takovým červem? Will je nechal zašlápnout hned v počátku.

„Prozradím ti tajemství. Svět si můžeme rozdělit na pomyslné tři části. Ti, kteří ovládají druhé, ti kteří se nechávají ovládat a pak tu máme ty, kteří se dle potřeby stávají jedním nebo druhým. Lidé chtějí být ovládání, hlavně ti, kteří se mnou obchodují. Většina z nich by ti to do očí neřekla, ale je to nutkavá potřeba. Tak jako žena má potřebu být podřízena v rukou silného muže. Nehodí se proto slovo oběť. Moji zákazníci jsou prakticky obětí možná tak sami sobě. Vše špatné co se nám činí, to si kolikrát zasloužíme do poslední hořké kapky. Buď jsme pak moudří, změníme se a poučíme, anebo této hořkosti podlehneme a necháváme se jí ovládat,“ pokrčil rameny. Byl si docela jist, že Andy tomu bude více než dobře rozumět. Otázka zněla, jakou cestu vybral on. Opravdu se změnil? Anebo se nechá zlomit stejně, vzniknou-li adekvátní podmínky pro opakování?

„Myslím, že mi tak trochu nerozumíš,“ zavrtěl hlavou. „Konec hry je jasný, ale právě dobrý hráč si užívá to opojení hry samotné, jejího průběhu. Nikdo nehraje partii proto, aby jen vyhrál. To je zoufale přízemní a k ničemu. Ne, to vše má kouzlo právě pro svůj průběh.“ Pravda je taková, že jediná figurka, o kterou se nesmělo přijít, je král. Will byl král a svou důležitost si uvědomoval, všichni ostatní kolem něho byli nahraditelní, obětovatelní. Buď si to jeho společníci uvědomili, nebo ne. Pokud ano, pak měli to štěstí a věděli, že s nimi William do budoucna rozehraje nevídané šarády. Buď budou poslušnou figurkou, anebo jsou zkrátka k ničemu. Co pro něj bude Andy? Úspěšná královna nebo obyčejný pěšák obětovaný v první linii? Mohl být obojí.

Šibalský úsměv dodával Andymu něco víc. Jisté kouzlo, jiskrnost. Možná důvod, proč se s ním Cross stále vybavuje, byť se mohl dávno domáhat své odpovědi. Nerozhodní lidé jsou nudní a k ničemu. Potřebuje vidět, že dotyčný umí rychle jednat. Andymu to vše odpouštěl, zatím…

„Takhle to ale nefunguje,“ zavrtěl hlavou po jeho slovech. „Zajisté bych ho dokázal najít i přivést. Dovolím si tvrdit, že na každého se přijde, dříve či později. Ale tuhle laskavost pro tebe neudělám jen tak. Vypomůžeme si vzájemně, co říkáš?“ povytáhl pravé obočí do obloučků a stejně tak levý koutek se vysunul do křivého úsměvu. „Já se zbavím jednoho tvého dluhu a ty pro mě vykonáš obdobnou maličkost. Dostaneš jméno a pak je na tobě, jak se budeš činit.“ Jeho nabídka byla prostá. Andy dostane jméno muže, kterého se má zbavit, elegantně, schopně. Na tom všem si jen potvrdí jeho schopnosti anebo si vyvrátí celý nápad spolupráce. Jediné jméno a vše ostatní? To už je čistě na Andym a jeho šikovnosti. Odmlčel se pak, jen proto, aby si vzájemně vyměnili jména svých cílů.

Jeho poslední slova jej pobavila. Neubránil se tichému smíchu, krátkému, ale všeříkajícímu. „Neschopné prkno? To bys pak byl sám proti sobě,“ to bylo asi vše, co k tomu mohl říct. Kdo podstupoval takové věci jen proto, aby bezvládně ležel? Tenhle prkenný styl, volající mouchy snězte si mě… to by bylo jedno velké zklamání. Stát o takovou věc, mohl ohnout první nezkušenou husu. Málokterá žena měla talent hýbat se dobře hned od začátku. V této záležitosti proto od svého společníka očekával jedině příjemné překvapení. Zadíval se na jeho ruku, která nyní svírala jeho košili. Donutilo ho to se narovnat. Vypnul hruď a z vrchu se na Daltona zadívat. „Nikdo nemá naprostou volnost a jen blázen tomu věří,“ vysvětlil krátce a mlčky pozoroval jeho modré oči. Něco v nich hledal, než přikývl. „Ale řekněme, že nebudeš tou obyčejnou, klasickou a fádní děvkou, co se nastaví, pokud řeknu. Jsem ochoten respektovat jisté maličkosti a změny, pokud se mi ale vyplatíš v těch ostatních ohledech.“ Sklonil se níž. Jejich vzdálenost byla rychle překonána.

„Takže pokud si rozumíme, myslím, že je čas odejít. Řekli jsme si vše podstatné, teď to chce jen dokázat, že za svými slovy skutečně stojíme a nebylo to jen prázdné tlachání.“ Narovnal se a jeho ruku dal pryč ze své košile. Následovalo krátké, rychle poupravení a návrat za dřevěný stůl. Nebylo co více řešit…