Příběh - Rhaegar Targaryen

odeslat nové téma   Odpovědět na téma

Goto down

Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Valar za Sat Aug 12, 2017 9:52 am




Autorská práva: Chizu Ferrísek <3


Naposledy upravil Valar dne Thu Mar 22, 2018 1:13 pm, celkově upraveno 4 krát
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Thu Aug 17, 2017 9:34 pm

Seděl pohodlně v křesle, zatímco si pročítal jednu z knih. Obyčejně četl rychle, tentokrát si dával na čas. On totiž čekal a toto bylo ukrácení chvíle. Pokoj byl prozatím jinak prázdný. Světlo z oken místnost příjemně ohřívalo a v noci pouštělo chládek. Pokoj dost velký na to, aby posloužil mladému muži. Nechyběla skříň na oblečení, velká pohodlná postel, stůl, křesla, skříně a poličky. Pokud by to nestačilo, pokoj měl dost prostoru na to nějaký nábytek přidat, a nebo si pokoj přetvořit k obrazu svému. Rhaegar si dal výjimečně s výběrem pokoje záležet. Nebyl to pokoj pro něj, byl to pokoj pro jeho přítele. Jon Connington se měl v Rudé baště objevit každou chvílí. Princ si nemohl pomoci, chtěl být pro přítele překvapením.

Nečekal ani moc dlouho, když se otevřely dveře. Sluhové začali nosit věci dovnitř a brzy je následoval i samotný Jon. Jakmile jej Rhaegar spatřil, postavil se a knihu položil na stůl. Oděn byl v tmavém oblečení. Černé kalhoty z koženky, tmavá košile, ale nechyběl tmavě rudý kabátec. Radost pohledět na následníka trůnu. Vlasy mu spadaly na ramena a pár pramínků na levé straně i do tváře. Držel si svůj přirozený, nic neříkající, výraz ve tváři. „Lorde Conningtone, vyřídil jste si v Bouřlivých krajinách vše, co bylo potřeba?" Ještě před odjezdem byl Jon Rhaegarovým pážetem. Zasáhla ale smrt v rodině a Jon, jako jediný syn měl na starost Gryfův hrad. Dračího prince skutečně překvapilo, když se doslechl o krocích svého přítele. Svěřil hrad do správy svého bratrance a nyní byl zpátky. Udělalo mu to vlastně radost, své přátele měl rád blízko. Proto byl rád, že jsou Arthur i Barristan členové Královské gardy.

Několika kroky se k příteli dostal a poplácal ho po zádech. Konečně se usmál. „Rád tě vidím, Jone.“ Jeho úsměv byl upřímný a veselý, netrval ale dlouho. Brzy měl opět neutrální výraz. „Mohli bychom si promluvit o samotě?“ pohledem přejel na sluhy, kteří stáli v místnosti, ti pochopili a zmizeli. Rhaegar zavřel dveře a po místnosti se prošel. „Nebudu tě zdržovat dlouho, jsem si jistý, že jsi po cestě unavený.“ Nepotřeboval se ptát na to, jakou měl přítel cestu, zda je všechno v pořádku, jak se cítí… to byly otázky, které šly zcela mimo princovu hlavu. Zastavil se u okna a chvilku hleděl ven. „Věřím ti, Jone,“ začal a vážnost jeho hlasu jen podtrhovala situaci.
„Dokázal bys mi zjistit pár informací?“ otočil se k němu čelem. „Vím, že ty nepůjdeš za mým otcem a nepovíš mu, co jsem po tobě chtěl. Nepotřebuji podrývat jeho důvěru ve mně. Poslední dobou, ať udělám cokoliv, vždycky mu někdo začne našeptávat, že to co dělám je namířeno proti němu. Přitom to není pravda.“ Zavrtěl mírně hlavou. Se sdělením toho, co přesně po něm bude chtít, ale zatím vyčkával. Prve chtěl vědět, jestli souhlasí. Nebude přítele zatahovat do něčeho, pokud by si Jon nepřál být toho součástí.
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Sat Aug 19, 2017 7:15 pm

Zatímco kapky studené vody stékaly po Jonově kůži a vlasech, přičemž ho studily tak za krkem, mladý lord přemýšlel o tom, jestli udělal správnou věc. Nejednou slyšel námitky k tomu, jak uvažoval. Nebýval hloupě zbrklý, ale přece jenom, pořád neměl tolik potřebných zkušeností. V uších mu zněla slova, která udělil svému bratranci těsně předtím, než nasedl na koně. „Vím, že bych měl všechno spravovat já a oba víme, že by si to otec přál. Ale já ti věřím, Ronalde. Nepochybuji o tvých dovednostech. Proto jsem si vybral tebe. Nezklam mě.“ Nynější kastelán jeho hradu se tvářil upřímně potěšeně a pokorně. Jenže bylo to opravdu moudré, přenechat všechno na bedrech někoho, kdo byl až další v pořadí? Gryfův hrad spadal pod ochranná křídla Conningtonů a Ronald jedním z nich byl. Bohužel, s každou další mílí, kterou mladý lord urazil, se jeho přesvědčení o dobré volbě jeho rozhodování stávalo stále rozviklanějším. Snad bylo štěstí, že už byl příliš daleko, než aby jen tak obrátil svého koně a jel zpátky domů, aby odvolal to, co řekl. Ne, jednou už se rozhodl a nesměl to měnit. Co by si o něm pomysleli všichni lidé, kteří na hradě zůstali? Ještě by v něm viděli slabocha a zbabělce. Kromě toho, Ronald vypadal jako schopný muž. Na to se musel Jon soustředit. Jeho domov byl v dobrých rukách a lord Connington byl zapotřebí jinde. Stačilo zavřít oči a soustředit se na důvěrně známý obličej, stříbrozlaté vlasy a jedinečné fialové oči. Aniž by to chtěl, na jeho rtech se objevil úsměv. Najednou úplně zapomněl na starosti ohledně Gryfova hradu. Mysl mu naplnily vzpomínky a myšlenky týkající Rhaegara Targaryena. Povinnosti vůči rodině od něj odvolaly Jona pryč, a i když uplynula teprve nepatrná chvíle, kdy se rozdělili, mladému lordovi to přišlo jako celá věčnost. Když na to pomyslel, srdce mu naplnil zvláštní pocit. Rhaegar mu chyběl. Uvnitř ho to mučilo, přestože na sobě nedal nic znát. Jenom koně pobídnul, aby začal cválat rychleji. Pořád měl před sebou dost dlouho cestu a chtěl ji překonat co nejrychleji. Jeho Dračí princ na něj koneckonců jistě už čekal.
S tím, jak se Jon blížil k hlavnímu městu, se dokonce ustálilo i počasí. Déšť a vítr vystřídalo příjemné teplo. Lord Connington měl slunce rád, pokud do něj ovšem nepražilo zrovna ve chvíli, kdy na sobě měl brnění. Samozřejmě, chtěl se stát rytířem a tak musel něco vydržet. To mu s oblibou pokaždé připomínal jeho otec, když k tomu dostal příležitost. Každý cíl si žádal nějakou oběť. Jonovi ale stačil jediný pohled na prince a rázem zapomněl na všechny útrapy. S tichým pobrukováním tedy projel bránou a pokračoval dál k Rudé baště. Do nosu ho přitom uhodil důvěrně známý pach, ale to k městu patřilo. Kůň ani jednou nezastavil a to i přes to, že se Jon rozhlížel kolem sebe. Pozoroval obyčejné lidi, stráže, obchodníky. Dokonce projel i kolem tržiště, kde na okamžik zapomněl, že se vůbec nachází v Králově přístavišti, protože ho zahalila vůně neznámého koření, ze kterého pšíknul koník i jeho jezdec. Moc dlouho se z toho nevzpamatovávaly, protože se před nimi konečně objevily zdi Rudé bašty. Jakmile se Jon dostal k prvním služebníkům, seskočil na zem a poručil, aby jeho koně odvedli do stájí. Následoval dotaz, kde najde jeho – Rhaegara. Ještě se neviděli, ale Jon už cítil jeho přítomnost. Ujalo se ho několik lidí, kteří ho k Dračímu princi zavedli. Nijak vůči tomu neprotestoval, alespoň se nemusel starat o to málo, které si s sebou přivezl.
„Obávám se, že teď už se mě jen tak nezbavíte, princi.“ Jon cítil, jak mu ze srdce spadla zvláštní tíha. A stačilo k tomu jen málo. Rhaegar vypadal jako kterýkoliv jiný den naprosto královsky, zatímco Connington si ani neuvědomil, že by měl ze všeho nejdřív vidět alespoň trochu teplé vody, aby se opláchnul po náročné cestě. Teď však na jeho vzezření nezáleželo, na koupel byl čas i později. Oplatil princi přátelský úsměv a trochu povytáhnul obočí, když z Rhaegarovy tváře ten jeho zmizel. Tohle nevěstilo nic dobrého.
„Odpočinek počká. Stejně jsem se chtěl nejdřív pokochat krásami hlavního města,“ odvětil s bezstarostným tónem. Nelíbilo se mu, jak se Rhaegar choval, tohle jednání u něj nebylo zvykem. Pohledem doprovodil všechny, kteří jim na ten krátký okamžik dělali společnost. Potom se podíval přímo do fialových očí jeho Dračího prince a zůstal u nich, dokud se k němu neotočil zády.
„Víš, že se na mě můžeš spolehnout. Udělám všechno, co budu moct. Byl bych ovšem rád, kdybys mi o tom řekl víc, nerad se do čehokoliv pouštím naslepo.“ Aniž by to výslovně řekl, souhlasil s tím, že splní Rhaegarův úkol. Udělal by pro něj cokoliv, ani by o to nemusel žádat. Jon měl v mysli dost jasnou představu, co by mu mohl dát na oplátku, nikdy by to ale neřekl nahlas. Stejně by po něm nikdy nic výslovně nechtěl. Mohl si jen domýšlet a představovat. Všechny podobné myšlenky však zamknul v tom nejtemnějším koutu své hlavy. Kdyby Rhaegar jenom tušil, jak o něm jeho věrný přítel smýšlel… Ale to teď bylo vedlejší. Nejdřív musel zjistit, co má drak na srdci.

_________________
I rose too high, loved too hard, dared too much.


avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Tue Aug 22, 2017 9:24 am

„Krása hlavního města tu zajisté bude i poté, co by sis odpočinul. Vím, že to není lehká cesta,“ dodal k jeho slovům a zalétl k příteli pohledem, než se opět díval ven z okna. Mlčky dobrých pár minut jen hleděl kamsi do ztracena. Ještě jednou si to nechával celé projít hlavou. Zkrátka vyčkával na to, kdy bude vhodná příležitost říci, co má na srdci.

„Doufám, že budeš v tomto pokoji spokojený, pokud by ti cokoliv chybělo, potřeboval bys něco zařídit, stačí se mi zmínit. Dohlédnu na to. Jsi mým váženým hostem, o ty se musí starat nejlépe.“ Na krátkou chvilku mu po tváři přelétl jen letmý úsměv. Ještě jednou si dovolil odvést řeč i pozornost k docela triviální záležitosti jako byl pokoj pro hosta. Za ty roky si na Jona zvykl možná až moc. Bylo to velmi snadné. Jako páže s ním trávil většinu času. Rhaegar nikdy nebyl špatný nebo zlý pán. Na své sluhy nekřičel, naopak byl schopen s nimi debatovat a mile si promluvit. Pochopitelně, jen pokud mu byl dotyčný sympatický. Spousty jiných sluhů byl schopen přehlížet, jakoby v království ani nebyli. S Jonem byli stejně staří, možná proto k němu i princ tíhl. Najít ty opravdové přátele, kterým se dá věřit je totiž zoufale málo. U Jona cítil, že by ho nikdy nezradil.

Konečně opět odtrhl pohled od okna. Došel ke křeslu, kde seděl ještě před příchodem Jona a usadil se. Mírně se předklonil a ruce spojil. „Posaď se,“ pokynul příteli. Úmyslně s vyjádřením čekal. Nikdy nemohl vědět, kdo stojí za dveřmi a poslouchá. „Potřeboval bych, abys dohlédl na jistou činnost mého otce. Svolal do Králova Přístaviště spoustu členů Cechu alchymistů. Zabývají se všemožnými věcmi, to určitě víš. Ovšem něco mi nedává spát. Proč je otec svolal? Pracují pro něj? A na čem pracují? Mám ohledně toho spoustu otázek, ale nemohu být ten, kdo se ptá. Jakmile se zjistí, že do takové věci strká nos princ, otec to ví do pár minut. Už tak mě podezřívá z toho, že jej chci svrhnout. To ale vůbec není pravda, otce, přes to všechno, jaký občas dokáže být, mám rád. Vím, že umíš být diskrétní, proto jsem si řekl, že bych s tím šel za tebou,“ pohlédl do Jonových očí, než se zadíval na podlahu a povzdechl si. Projel si prsty ve vlasech. „Ze všech věcí, z myšlenek, co by otec mohl chtít po Alchymistech, mi jde trochu hlava kolem. Očekávám od toho něco velmi špatného. Cítím povinnost, to zjisti, a pokud to jen trochu půjde, zastavit to. Království potřebuje krále, z kterého jde respekt, ale nikdo nechce krále, kterého se poddaní bojí. Strach v lidech vyvolává i odhodlání. Pokud bude otec pokračovat v takových excesech…“ znovu se odmlčel a jen přemýšlel o událostech, co měl otec na svědomí. Třeba naposledy, když zemřel princův nejmladší bratr. Další syn krále se nedožil ani jednoho roku a Aerysovi ta událost zatemnila mysl. Opravdu se princ obával, čeho je otec schopný a králi téměř nikdo neřekne ne.

„Otci zatemňuje mysl stín. Všichni to ví, všichni si o tom šeptají, ale nikdo s tím nic nedělá,“ jeho hlas se stal tichým. „Lituji, že otec již nedá ani na slova Tywina Lannistera.  Vlastně udělá většinou pravý opak.“ Zavrtěl nad tím hlavou. Pak se ale opětovně zadíval na přítele. Chtěl to všechno zakončit trochu veselejším tématem. „Určitě jsi už slyšel nejnovější zvěsti, že?“ povytáhl obočí. „Začíná se mluvit o tom, že bych se měl oženit. Potencionálních žen je tolik. Spousta lordů by se teď přetrhla, abych projevil zájem o jejich dceru. Věřil bys tomu?“ pohodlně se usadil. Ruce si opřel o opěradlo a nohu přehodil přes druhou. „Osobně si myslím, že stejně největší šanci na úspěch bude mít Cersei Lannister. Moje slovo v tomhle bohužel nic neznamená, musím se oženit s tou, která bude výhodná pro království, ona je zdá se, výhodná až, až. Lannisterové jsou velmi bohatý rod, mají armádu, vazalové jsou jim věrní, Tywin má respekt i uznání. A opět, jen tak mezi námi, Cersei není ani trochu ošklivá.“ Musel se nad tím ušklíbnout. Spojit Targaryeny a Lannistery bylo výhodné až pro moc lidí. Tywin by si mnul ruce nad tím, že přes dceru bude ovládat království a bude mít stále více věcí, do kterých by mohl mluvit. Cersei by si naopak mohla začít mnout ručičky, že se stala královnou. Zaslechl, že mladá blondýnka míří poměrně vysoko a výhodný sňatek očekává. Kdyby se Rhaegar mohl rozhodnout sám za sebe, ještě by vůbec do sňatku nepospíchal. Upevňovat zájmy království může snad i jinak, než sňatkovou politikou.
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Mon Aug 28, 2017 5:43 pm

V jednom měl Rhaegar pravdu, ačkoliv se tomu Jon snažil vzpouzet. Menší odpočinek by mu neuškodil. Vždyť málem uštval i koně, jen aby byl co nejdřív tam, kde… Ale na tom nezáleželo. Úspěšně se dobral svého cíle a nikam už jezdit nemusel. Nebo alespoň tak si to v prvních chvílích myslel. Jenže něco v princově výrazu svědčilo o tom, že se nejspíš moc dlouho neohřeje, přestože jeho slova ho ujišťovala o něčem jiném. Mladý Connington nikdy nebyl příliš empatický, na druhou stranu však ani neměl tak málo citu, aby se dal srovnávat s vykotlaným pařezem. Nevěděl, co přesně se může drakovi honit hlavou, ale měl o tom jistou představu. Doba, kterou strávili společně, pro Jona hodně znamenala. Nejen, že se naučil pár nezbytných věcí, také si našel vlastní způsob, jak přinejmenším odhadnout, na co právě blonďatý princ myslí. A teď to nemohlo být nic dobrého.
„Na to bych moc nesázel. Nevím, jestli sis toho všiml, ale ty krásy hlavního města mají nohy, a když si tak usmyslí, můžou odejít dřív, než se k nim stačím dostat.“ Vůbec se mu nelíbilo, co slyšel v Rhaegarově hlase a přesto… nebo spíš právě proto, se rozhodl, že se vynasnaží alespoň trochu uvolnit tíživou atmosféru, která se od následníka trůnu plížila jako jedovatý had. Jeho nadsázka bohužel vyzněla naprázdno i jeho vlastním uším a to ze zcela jiných důvodů, než by se mohlo zdát. Rhaegar o tom neměl nejmenší tušení, ale když přišlo na ženy, v Jonovi se začalo něco tlouct. Cítil se podobně, jako by mu plně naložený povoz přejížděl koly po vnitřnostech. Ne doslova samozřejmě, ale stačilo to k tomu, aby si uvědomil, že něco není v pořádku. Svému nejlepšímu příteli se svěřil s mnoha věcmi, které ho trápily, ale nikdy nedošlo na tohle. Jonovi to ani v nejmenším nevadilo, mladý drak stejně nevypadal, že by jeho starosti ustoupily, byť jen na dva údery srdce.
„Neboj se, brzy toho využiju. Bylo by ode mě krajně nezdvořilé, kdybych nechal takovou nabídku vyznít naprázdno. Kromě toho…“ Uchopil do ruky cíp svého košile a ušlíbnul se. Bylo to daleko horší, než si předtím myslel. Vlastně bylo s podivem, že Rhaegar, bez jediné známky nedokonalosti, nemá v obličeji otrávený výraz. Tentokrát už doslova. „Rozhodně nepohrdnu koupelí. Kdybych se zdržel ve stájích, někdo by si mě bez váhání osedlal.“ Co tím chtěl říct? Snad jenom to, že páchl hůř, než zpocené zvíře. Kdyby k němu přišel někdo slepý, vážně by spíš vnutil uzdu Jonovi, než jeho statnému hnědákovi. Ten si teď užíval klidné péče královského podkoního a Jon mu na okamžik tiše záviděl. Jenže dračí princ měl přednost před koupelí, ať už by byla jakkoliv blahodárná. Prozatím si musel vystačit jenom s tím, že na Rhaegarovu tichou žádost ulevil nohám. Nejradši by si lehl, protože pod sebou pořád cítil sedlo, ale dobré vychování mu napovídalo, že by to nebylo moc vhodné.
„Jsem vážně moc rád, že mi až tak věříš, ale nemyslíš, že by pro to byl lepší někdo jiný? Jsem bojovník, ne špeh…. “ Jon ani nedutal, jenom Rhaegara poslouchal. Tak tohle ho trápilo. Mělo ho napadnout, že se to bude týkat jeho rodiny. Connington nikdy neměl k rodičům blízko, dalo by se říct, že s nimi udržoval spíš formální vztah, než aby plnil úlohu ukázkového syna. Draci byli ale jiní. Starali se o sebe, na Jonův vkus snad až přespříliš. Princovy obavy nicméně chápal, na vlastní oči viděl, čeho všeho je Šílený král schopný. Bez mrknutí oka nechal upálit své nepřátele. Přikázal je zaživa sežehnout, takže vzduch kolem prosytil pach spáleného masa a šatů. Pranic je neochránila ani ta nejlepší zbroj. To byly dostatečné důvody pro to, aby chtěl pán Gryfova hradu vycouvat. Jenomže to neměl v úmyslu. Nejednou od vlastního otce slyšel, že je hloupý, jenže teď prostě nemohl říct ne. Jeho Dračí princ ho potřeboval. Jen Jon si moc nevěřil ve svých schopnostech v porovnání s hrozícím nebezpečím.
„Mluvíš, jako by to byla tvoje chyba a přitom víš, co si ostatní o Targaryenech šeptají.“ Nechtěl mu nic vyčítat, pouze podotkl, jak to doopravdy je. Zdrcovalo ho, když viděl, jak se Rhaegar trápí. Bral na svá bedra až příliš velkou tíhu. Jenže byly věci, na které nestačily ani Jonovi průpovídky a mladické rady. Jen málokdo dovedl být umíněný tak, jak syn Šíleného krále. Jona proto dost překvapilo, když zničehonic obrátil list a začal mluvit o něčem naprosto jiném.
„Povídá se toho dost, to je pravda. A i když mě to neskutečně mrzí, ne všechno jsou jen plané řeči a výmysly prostého lidu.“ Ve skutečnosti se to Conningtonovi zamlouvalo o dost méně, než jak to vypadalo. Nejraději by mladému drakovi poradil, aby radši utekl a strávil život jako člen nějakého potulného společenství, ale to nemohl. Aerys by ho upálil okamžitě, jak by se to dozvěděl a Rhaegar by stejně nic podobného neudělal, a to nejen kvůli svému smyslu k povinnosti. A co jiného by na to měl říct? Nestačilo se jen tvářit nesouhlasně, ačkoliv přesně tak Jon vypadal. Krása dcery Tywina Lannistera mu byla cizí a ne kvůli vzdálenosti, jenž dělila Casterlyovu skálu od Králova Přístaviště. V jeho srdci zastávala místo jen jediná osoba se zlatem ve vlasech. A Cersei Lannister to rozhodně nebyla.

_________________
I rose too high, loved too hard, dared too much.


avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Sun Sep 03, 2017 10:50 am

Nad jeho poznámkou se musel pousmát. Byl to ale úsměv do prázdna. Vlastně nic neříkající a ještě zavrtěl hlavou. „Toho jsem si všiml, Jone. Ale naštěstí pokud nějaká krása zmizí, zase se brzy objeví jiná. Však jsme v hlavním městě, tady se to střídá rychle, ale jsem si jist, že nějaká krása tu na tebe určitě bude čekat s otevřenou náručí.“ Myslel to dobře. Nikdy se přímo nehrabal v soukromí svého přítele. Ještě nedávno to byl panoš, jako princ by nic vyzvídat neměl. Nikdy Jona neviděl ve společnosti dívky, ale chápal, že někteří si své soukromí zkrátka střeží. Však ani on nebyl rád, pokud se o něm přehnaně mluvilo a zrovna tomu se jako princ nevyhnul. Na to byl v Západozemí až moc populární osobou.

„Nerad tě zdržuji, hned jak odejdu, poručím, ať pro tebe připraví koupel. Neboj se, času ke vzpamatování se… hm, toho pak budeš mít až moc. To slibuji.“
Nijak nekomentoval vzhled svého společníka. Neměl to zapotřebí. Proč taky? Byla to dlouhá a náročná cesta, téměř nikdo potom nemohl vypadat dokonale upravený. Rhaegarův styl se sice mohl pyšnit tím, že byl za všech okolností elegantní, ale on to opětovně připisoval hlavně svému postavení. Princ by měl své království reprezentovat a nikam by se neměl dostavit jako otrhaný šupák. Ovšem to bylo jeho vlastní přesvědčení. Nevhodný vzhled ale netoleroval všem. Vlastně jen svým přátelům a blízkým. U těch omluvil, že nevypadají vhodně oděni do společnosti. U takových lidí pochopil, že jsou unavení a na něco takového nemají chuť. Nad jeho druhou poznámkou mohl jen zavrtět hlavu. „Takový opovážlivec by si jistě od tebe vysloužil nejednu ránu. Nemyslím si, že osedlat Jona Conningtona je lehká věc.“ Prohodil to v žertu, rozhodně to nemyslel nějak špatně nebo se skrytou zprávou. I když… znovu se dostával k tomu, že ho s žádnou ženou neviděl. Třeba mu opravdu není žádná dost dobrá.

„Jsi hlavně můj přítel. Jak jsem řekl, jen v tebe mám takovou důvěru, abych se tě na tohle zeptal. Možná by to pro mě udělal i Arthur, ale ten se jako člen Královské gardy asi jen těžko někam dostane nepozorovaně.“ Pokrčil rameny a přejel si po prstech. Bylo to gesto, kterým odváděl vlastní myšlenky. Když se zabýval maličkostmi, nemyslel na něco, co by ho tížilo. „Jone, pokud se na to necítíš a nechceš to udělat, tak to chápu. Nemohu tě žádat udělat něco, co je proti tvé vůli nebo přesvědčení. Pokud mě odmítneš, jen doufám, nic z toho co jsem ti řekl, nepovíš mému otci.“ Dovedl si představit, co by tohle zjištění vyvolalo. Zajisté by to byla ta poslední kapka, kterou otec potřebuje k princovu odstranění. Rhaegar nebyl vždy schopný svého otce zastavit. Dříve se to pouze snažil napravit, nyní chtěl těm excesům předcházet. Vrhalo to špatné světlo na všechny. Ani mu tak nešlo o to, co si o králi říkají lidé. Sice to byl jeho otec a cítil povinnost rodinu bránit, ale on to dělal pro někoho jiného. Dělal to pro svou matku a dělal to pro svého bratra. Viserys byl ještě moc malý, navíc nevinný. Proč by měli oni platit za činy Aeryse? Jen se bál, co činy otce vyvolají ve světě. Ten strach byl oprávněný.

Ze zamyšlení ho vytrhl až znovu hlas Jona. Pohlédl k němu, ale cosi tam chybělo. Ten pohled byl docela prázdný. „Jak mám vědět, že to moje chyba není? Není na synech, aby napravovali chyby otců? Neměl bych proto dělat vše, aby byl otec jiný? Jestli někdy budu král, kolik lidí mi promine, že jsem přehlížel hrůzy svého předchůdce?“ v jeho hlase zaznělo zklamání. Byl zklamán sám nad sebou. Už teď ve svém věku si byl schopen připsat tíhu světa na svá ramena. Cítil se zodpovědný. Možná ne nadarmo, se o něm mluvilo jako o světle rodu. Možná skutečně bude tím pravým králem, co pozvedne nejen rod Targaryenů, ale celé Západozemí. „Každé dítě ví, že Targaryeni tančí vždy příliš blízko šílenství. Je to onen osud, co mě čeká?“ povytáhl obočí. „Je to prokletí rodu, které nezastavím? Zešílím a budu stejně krutý jako otec?“ nad těmi slovy si povzdechl a zadíval se do prázdna. Tížilo to jeho srdce. Pak se ale na Jona musel znovu usmát. „Omlouvám se, tohle není to, co mají řešit přátelé, kteří se vidí po dlouhé době. Nějak jsem se zapomněl.“ Promnul si oči. „Jako bych nic neřekl. Spíš bys měl povídat ty. Mluvím jen já.“ Nadhodil a pousmál se. „Pokud nemám rovnou odejít? Vlastně, mluvil si o koupeli, ne?“ jakoby se náhle a až teprve teď vzpamatoval.

„Měl bych se začít připravovat na budoucí ženu. S ambiciózní blondýnkou po boku nebudu mít jednoduché nic. Asi se nestane zázrak a nerozmyslí se.“ Ušklíbl se. „I kdybych se jí nelíbil, možnost být královna je pro každou dívku atraktivní.“ Zavrtěl nad tím s úsměvem hlavou. „Vyhnul bych se tomu, kdybych mohl. Pochybuji, že potřebuji ženu tak brzy. Ale ono možná, lepší dříve než později. Což mi připomíná. Jsme stejně staří… když se mohu ženit já, proč ne ty. Copak není nějaká lady, co by okouzlila pána Gryfova hradu?“
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Sun Sep 03, 2017 5:42 pm

Dračí princ to jistě myslel dobře, ale svého přítele tím příliš neuklidnil. Jonovi se naopak v hlavě honily úplně jiné věci. Tak rád by Rhaegarovi pověděl, že ho vlastně zajímá jen jedna krása, kterou hlavní město skýtalo. Ale co by mu na to následník trůnu řekl? Nebyl by rád. Určitě by mu nic nevyčítal a snažil by se ho přesvědčit, že zveličuje jejich přátelské pouto. Jenže tak to opravdu nebylo. Connington věděl, co se děje uvnitř. Byl si až příliš vědom toho, kým je naplněno jeho srdce. A nedokázalo ho vyhnat ani sto kurev najednou. Spíš naopak, ta představa byla Jonovi odporná. Nedokázal na svém klíně snést ženu, ať už byla jakkoli krásná nebo hebká. Občas ho to ubíjelo tak, že měl chuť vykřičet to do celého světa. Jenže nemohl. Kdyby to udělal, pošpinil by si svou pověst. Zostudil by tím nejen svůj rod, ale především Rhaegara. Kdyby se to dozvěděl jeho otec předtím, než se odebral na věčnost, pravděpodobně by lordem Gryfova hradu bez prodlení jmenoval jeho nynějšího kastelána. Ne, že by na nějakém starém hradu Jonovi záleželo, stejně tak jako na pověsti, ale nemohl by se pak nikomu zpříma podívat do očí. Muži měli různé touhy, ale ta jeho měla hebké stříbrozlaté vlasy a fialové oči. To by mu nikdo neodpustil.
„Někdy tomu tak není. V porovnání s jinými jsem toho pořád tolik nezažil, ale vím moc dobře, jak je krása pomíjivá. Nikdy se nezdrží moc dlouho, ať je v jakékoliv podobě.“ Uvědomoval si, jak pesimisticky to znělo, ale měl pravdu. Nebylo nic tak pomíjivého jako krása. Jediné, co dokázalo přetrvat, byla bolest a utrpení. Jimi se mohl sžírat od rána do noci, každý den, každé léto. K tomu jedinému nepotřeboval nikoho dalšího. Trápit se mohl i sám. Nicméně, kdyby v tom mínil pokračovat či dokonce hledat zálibu, nevracel by se do Králova přístaviště. Princova přítomnost se stala léčivou mastí, která Jonovi zacelovala rány. Rhaegar si to neuvědomoval, ale znamenal pro něho daleko víc, než jen obyčejného přítele. Kdyby se něco stalo a Conningtona by poslal pryč, nejspíš mu kvůli tomu puklo srdce na víc, než jen dvě části. Z Jona by se stal zlomený muž bloudící cizími krajinami bez duše. To by přetrvalo, na rozdíl od krásy okamžiku, kdy s ním Rhaegar trávil čas v jedné místnosti.
„Doufám, že máš pravdu. Jinak by se mohlo snadno stát, že vyjdu ven a začnu ti strašit služebné. I když pořád alespoň trochu připomínám člověka.“ Milá představa. Dívky před Jonem obvykle neutíkaly. Ne, obdarovávaly ho úsměvy, laškovnými řeči a jemnými doteky. Kdyby věděly, že tohle na něj nepůsobí, nejspíš by toho zanechaly. Co je vlastně na něm přitahovalo? Tělo měl ve slušném stavu, musel o sebe pečovat, aby mohl bojovat. Ale jinak? Zajímala je jeho tuctová tvář? Nebo snad zrzavé vlasy? Všechno bylo tak povrchní. Navíc, proč by ony měly dostat něco, co chtěly, i když Jon na to dosáhnout nemohl? Nebylo by to ani trochu spravedlivé. On by se mohl snažit a padnout vysílením, jen aby se setkal s neúspěchem. A ne, to nechtěl.
„Nikomu bych nic neřekl, ale na to mě znáš až moc dobře. Taky netvrdím, že odmítnu, jenom mám jisté pochybnosti, to jistě chápeš. Jsem bojovník, Rhaegare, nepatřím k tichošlápkům. Je pravda, že nejsem tolik nápadný jako jeden z tvých nejlepších ochránců, ale pořád se nedostanu všude, kam bych chtěl a potřeboval.“ Jeho hlas byl prosycen hořkostí, stejně tak jako myšlenky, jak se stát ne moc viditelným. Kdyby měl podobu lepé dívky, snadno by se vplížil na kdejaké místo. Jenže Jonovu podobu si každý okamžitě spjal s princem. Connington dovedl být opatrný, ale vždycky se mohlo něco pokazit. Kdo by za to potom zaplatil? On? Rhaegar? Oba dva? O Targarynech se tradovalo, že je oheň nestráví. Jenomže lord Gryfova hradu patřil mezi obyčejné smrtelníky, na které oheň platil jako na všechno ostatní. Měl důvod k pochybnostem. Měl na ně právo.
„Je na otcích, aby napravovali chyby synů. Vychovali je, ne naopak. To by sis měl zapamatovat. Aerys dělá vlastní chyby,ty budeš dělat svoje. Spousta lidí viní za všechno celý rod, ale ty jsi lepší než on. Jeho se bojí, tebe budou milovat.“ Jen velice nerad viděl dračího prince nešťastného. Bohužel nevěděl, jakým způsobem by mu z hlavy mohl dostat všechny starosti. To, že se kolem Šíleného krále musí chodit po špičkách, věděl snad každý. A jistě nejeden udatný lord přemýšlel, jak se ho zbavit, samozřejmě ve jménu lepších zítřků pro celé Západozemí. Jenže trůn po právu náležel Rhaegarovi. Na jeho bedrech spočívalo rozhodnutí, už tak dost těžké, ale mladý drak k němu přidával další zbytečné věci. Jon se obával, že si tím začíná ničit vlastní duševní zdraví, ale mluvit o tom bylo zbytečné. Cítil se za svou rodinu odpovědný a to mu nikdo nemohl vzít.
„Jediný, kdo tu zešílí, budu nejspíš já, protože mě vůbec neposloucháš. Znovu ti říkám, že ty nejsi on, Rhaegare. Nemáš v sobě ani kousek lability, bohové k tobě byli štědří.“ Nejspíš si mohl najít vhodnější argument, ale řekl, co mu jako první přišlo na mysl. Tak moc chtěl dračímu princi dokázat, že se nemá čeho obávat. „Vlastně jsi řekl, že všechno může počkat,“ dodal už v odlehčenějším duchu, ačkoliv si nebyl moc jistý, jak k tomu přistoupí Rhaegarův citlivý nos. Jon věděl, že nemá chování zhýčkané lady, ale nikdy se nevystavoval moc velkým extrémům. Ale na koupel bylo zapotřebí klidu a toho nyní moc neměl. Musela počkat.
„Určitě by stačilo, kdybys jí udělal spoustu dětí. To obvykle ženy chtějí, ne? Bude se mít o koho starat a tobě nebude do ničeho mluvit.“ Tohle byla ještě úsměvnější představa než předtím. Vlastně se mu ani moc nelíbila a nic takového si představovat nechtěl. Pro Cersei Lannister by byla dračího prince škoda. „Mám důležitější povinnosti, než si užívat s nějakou lady. Kdybych neměl, nejsem tady.“ Na Conningtonově tváři se objevil…. Ani ne tak úsměv, jako spíš škleb. Chtěl to zahrát jako pobavení, ale ne úplně se mu to povedlo. Schoval tedy ústa za dlaň, když si promnul kořen nosu. Měl by být propříště opatrnější.

_________________
I rose too high, loved too hard, dared too much.


avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Wed Sep 06, 2017 7:07 pm

„Krása je pomíjivá, ale jak u čeho.“ Upozornil ho Rhaegar a zavrtěl nad tím hlavou. „Hudba bude krásná pořád. Přesto máš pravdu. Asi již chápu, proč se mám oženit. On sice post královny je jistě velmi slibný. Ovšem oženit se dokud ještě nějak vypadám je dozajisté správná volba.“ Zkusil se nad tím zasmát. Chtěl přítele pobavit, když už nic jiného. Věděl moc dobře, jak ho většina lidí hodnotí. Prý byl velmi pohledný, snad dokonce krásný muž. A i jeho krása zcela jistě vybledne. Jak dlouho mu vydrží pěkný obličej? Do třicítky? Stačí pak jizva a už na něho žádná nebude hledět tak obdivně.

„Jen je zkus vystrašit.“ Pokrčil rameny bez zájmu. „Taky by jednou dělaly pořádně svou práci a nekoukaly po všech lordech, co zrovna přijedou. Jakoby snad kdejaký lord čekal na služku, aby si jí mohl vzít.“ Promnul si čelist a hleděl chvilku na Jona a chvilku pak na dveře, jakoby měl někdo vstoupit. Ovšem, nikdo nepřicházel a tak pohlédl jen kamsi před sebe. Do neznáma, s prázdným pohledem za Jona. Když hleděl do neznáma, uměl si spoustu věcí lépe představit, uměl o věcech lépe mluvit a uměl, dle svého přesvědčení, i lépe hrát.

Konečně se opět na přítele soustředil. Pošoupl se na křesle a zůstával v předklonu. Hrál si s prsty a chvilku mlčel, než přišel s odpovědí. „Vím, že bys nic neřekl. Přesto jsem to musel říct, chápej. Můžeš odmítnout a můžeš přijmout. Rozhodni se zcela podle sebe. Nechci, aby sis myslel, že tě do něčeho hodlám nutit. Taky bych si dvakrát rozmyslel takový úkol. Nemá cenu riskovat víc, než musíš. Chci abys věděl, že pokud bys odmítl, rozhodně bych se nezlobil ani nic takového. Pochopil bych to.“ Pohlédl Jonovi do očí a chvilku je pozoroval. Hledal v nich něco? Ujištění se, že mu Jon skutečně rozumí? „Třeba vymyslím ještě někoho jiného, zatím nevím koho, ale někoho… vím, že jsi bojovník. Taky opravdu dobrý.“ Dodal, aby ho povzbudil. Nedosahoval takového mistrovského umu jako třeba Arthur Dayne, ale kdo se vlastně Arthurovi mohl rovnat? Jon byl dobrý bojovník, horší tichošlápek. Přemýšlel, kdo z jeho přátel je vůbec tichošlápkem hodící se na tuto práci? Zjevně nikdo a za pavoukem s něčím takovým nemohl. Leda by se už opravdu zbláznil.

„Chci předejít tomu, aby lidé nenáviděli náš rod. Miluji svůj lid. Cítím zodpovědnost. Jako budoucí král nemohu přeci slepě hledět na nešťastný osud lidí. Musím zasáhnout. Jednou to bude mé království. Zatím jsem ale pořád jen princ, ještě mnoho věcí si vůči králi nemohu dovolit… poslední co chci je potvrdit otcovi myšlenky.“ Povzdechl si a chvilku opět tiše přemýšlel. Měl by otce hnát před spravedlnost? Měl by ho soudit jako by soudil každého jiného lorda za stejně hrozné činy? Mohl si to vůbec dovolit? Hlavou se mu poslední dobou honilo tolik myšlenek. Možná by to všechno měl přehlížet. Dělat, že nic z toho nevidí, s trochou štěstí nebude Aerys na trůnu už moc dlouho a jen co usedne on, zase bude království prosperovat. Jenže, co když Aerys bude vládnout ještě deset let? Jaké hrůzy za tu dobu může napáchat? A třeba bude vládnout ještě déle. Princ se opřel zády do křesla a mávl nad tím vším rukou, jakoby to mohl odehnat. Byl mladý, má myslet na docela jiné věci. Krásy života, ženské, turnaje, souboje, výhry, hudba… vše co by ho mohlo potěšit a ne od tohoto věku řešit politickou situaci a připisovat si daleko větší odpovědnost, než ve skutečnosti má.  

Rozvalený v křesle, jakoby zapomněl na veškeré vychování, konečně znovu koukl na Jona. „Mám všechny predispozice k tomu být šílený stejně jako o….“ zarazil se. Ne, ještě si nechtěl stále připustit, aby z jeho vlastních úst vyšlo, že je Aerys šílený. To co si myslel v hlavě, byla jedna věc, přes pusu mu to pořád nešlo. Bylo nevhodné, aby svého otce označoval jako šílence. A co na tom, že to dělalo celé království? „Mám všechny predispozice k tomu být šílený.“ Opravil se nakonec. „Je zázrak, že nejsem… nebo zatím.“ Zamumlal dodatek dostatečně tiše. „Ale poslouchám tě, tak prosím nešil. I když chápal bych, pokud by sis chtěl nad tím vším rvát vlasy. Někdy musím být strašný, že?“ opět vyhledal jeho oči jako ujištění o tom, že poslouchá. Pohled na přítele byl často jako balzám na bolavé rány. Věděl, že tu má někoho, kdo opravdu poslouchá, kdo to s ním myslí dobře. Vůči Jonovi se neprojevoval často nebo v přehnané míře, přesto za něj byl velmi vděčný. Byl mu ze všech přátel nejblíže. Svěřil by mu bez obav ten nejtěžší nebo nejdůležitější úkol a přitom věděl, že ho Jon nemůže zklamat. Když Jon odjížděl domů, opravdu se Rhae bál. Měl obavy, že se nevrátí, a že se s tak důležitou osobou bude muset rozloučit. Rhaegar byl sobec, chtěl své přátele blízko sebe, aby se na ně mohl obrátit kdykoliv. „Děkuji ti za všechno.“

„Pokud to říkáš, tak to může počkat.“ Pokrčil znovu rameny a snažil se udržovat úsměv. „Jsem špatný hostitel, přijedeš z tak úmorné cesty a já tě nenechávám vydechnout.“ Poušklíbl se nad tím. Zvedl se na nohy a došel ke stolku, kde bylo připravené víno. Oběma nalil a vrátil se s pohárky. Jeden pro Jona, druhý si nechal a ve chvíli, kdy se zase usadil, se napil.

„Nevím, co ženy chtějí.“ Zavrtěl hlavou s úsměvem. „Spoustu dětí, říkáš? Budu s ní mít spoustu blonďatých princů a princezen. Aby té blonďaté nebylo moc.“ Znovu upil vína a zamyslel se. Četl jednu knihu… o princi, který byl zaslíben. Proto se nakonec chopil meče a stal se rytířem. Proroctví co objevil, mluvilo jasně. Princ, který zachrání království. Věřil, že on je tím princem. Mohl si dovolit pořizovat tolik princů a princezen, když jeho život dost možná měl viset na vlásku? Rhaegar byl drak. Je tedy pro něho Píseň ledu a ohně? S tím co objevil, se ještě nikomu nesvěřil. Mlčel o tom. Z myšlenek se opět probral. „Ano, třeba tvá povinnost věnovat se princi, ze kterého brzy zešílíš, protože tě neposlouchá.“ Nemohl si to odpustit a musel jeho slova zopakovat. Přesto si tentokrát všiml toho šklebu. Trochu se nad jeho reakcí zarazil. Zkoumavě si ho přeměřil. Co ten výraz měl za skrytý význam?

_________________
Aegon. What better name for a king?

Will you make a song for him?


He has a song. He is the prince that was promised, and his is the song of ice and fire. There must be one more. Aegon, Rhaenys...?
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Tue Sep 12, 2017 2:56 am

Nebylo žádným tajemstvím, že budoucí král vládne umu hudby stejně, jako kterýkoliv potulný bard. Těžko říct, zda ho k inspiraci vedl ne zrovna šťastný život a okolnosti anebo jestli to v sobě měl už od narození. Jon se nikdy nenaučil hrát ani tu nejjednodušší píseň, přestože jeho hlas by nebyl tak špatný, kdyby zkusil cokoli zapět. Jenže k tomu on nebyl. A co vlastně měl zpívat? Pannu a medvěda? Deště Castameru? Ne. Nebyl zpěvákem. Možná by se uživil jako potulný komediant, ale rozhodně ne jako umělec. Zatímco Rhaegar, pokud by chtěl, mohl by uprchnout jen s loutnou v rukách. Uživil by se tím.
„Když máš moc, nezáleží na tom, jak vypadáš. Syny otcové vedou k tomu, aby z nich byli dobří bojovníci a lordi, zatímco dcery… někdy si říkám, jestli je neučí tomu, jak vycítit sílu a vliv. Kdybys měl ale to štěstí, tak by sis našel ženu, která by na vzhled vůbec nedala.“ Málem se přes jeho rty dostalo něco, čeho by později doopravdy litoval. Skoro vyhrkl, že Rhaegar bude krásný vždy, ať už mu bylo dvacet nebo v daleké budoucnosti s daleko vyšším věkem. Naštěstí se těsně předtím zarazil, ačkoliv jeho obličej ho málem prozradil. Měl by se naučit ovládat. Byla chyba jezdit do Rudé bašty? Dost možná, ale bez dračího prince nemohl žít. Byl si jistý tím, že kdyby se s ním neviděl ještě nějakou dobu, nejspíš by ho skolila nějaká nemoc. Smutek a bolest byly nejhorším morem na zdraví.
„Jestli máš potíže se služkami, nejspíš na čase je vyměnit. Nikdo si nedokáže plně vážit toho, co má, dokud to neztratí. Neví, jak moc jsi benevolentní pán. Dej jim pár dní, aby se musely postarat samy o sebe a uvidíš, jak pak budou všechny do jedné vzorné.“ Connington rozhodně nebyl žádný tyran, na ženu by ruku nikdy nevztáhl, ale netěšilo ho to, co Rhaegar povídal. Jako následník krále si to neuvědomoval, ale Jon věděl a viděl, že na žádného lorda nečekají. Všechny ženy měly oči jenom pro mladého Targaryena. Nezáleželo na jejich postavení, důležité bylo, že si jich alespoň trochu všiml. Connington znal ten pocit sám velice dobře, jenže na rozdíl od služebných se nemohl jen tak začít chichotat kdykoliv kolem něj princ prošel. Musel si zachovat důstojnou tvář a pověst dobrého přítele. Co na tom, že ho uvnitř bodalo na sto tisíc mečů z valyrijské oceli? Jemu nebylo přáno, aby byl Rhaegar jeho.
„Nikdy jsi mě do ničeho nenutil. Ani když jsem ti dělal panoše a snad si pamatuješ, že začátky rozhodně nebyly nejlehčí. Jenže tehdy jsem ti věřil a tys mě nezklamal. Dovol mi tedy, abych ti to mohl oplatit. Udělám cokoliv, co ode mě budeš žádat. Dlužím ti to.“ Snažil si zachovat neutrální výraz, ale zároveň cítil nepopsatelnou hrůzu. Věděl, že se tímhle upisuje Cizinci. Aerys nebyl jen šílený král. Byla to hrozba, která mohla kdykoliv stát číkoliv život. Na druhé misce vah, Rhaegar ho potřeboval. Nemohl se k němu otočit zády, to by bylo sprosté a nikdy by si to nemohl odpustit. Věděl, že to myslí upřímně, že pokud by přece jenom odmítnul, nic by se nestalo. Jejich přátelství by kvůli tomu neskončilo, stejně jako by se na něj princ nezlobil. Pro Conningtona by to ale znamenalo nejenom výčitky svědomí, ale i vlastní hanbu. Měl své místo po Rhaegarově boku. Samozřejmě, jeho schopnosti se nedaly měřit ani s Arthurem Daynem, ani s Barristanem Selmym. Jenže morální povinnost převyšovala nedostatky jeho bojového umění. A tak to udělal, pomyslně stvrdil krví to, co po něm následník krále požadoval.
„Lidé tě milují už teď. Ale jsou věci, se kterými nic neuděláš. Ne pokud se nerozhodneš otevřeně se vzbouřit a to neuděláš. Aerys může být sebevětší blázen, ale ty proti němu nezakročíš. Dám ti na to jednu velice dobrou radu. Buď na to nemysli a soustřeď se na něco jiného anebo si zajdi do toho nejlepšího bordelu a nech si všechny černé myšlenky z hlavy vyplavit pivem a dobrou společností.“ Rhaegarova povaha něco podobného prakticky vylučovala, ale co jiného na to měl Jon říct? Nedokázal jen tak postávat a zůstat zticha, zatímco se na tváři mladého draka promítaly starosti. Kdyby to bylo jenom na něj, odvedl by ho pryč, aby v Rudé baště déle nezůstával. Aerys měl svou vlastní zodpovědnost a za jeho duševní zdraví stejně tak zodpovídali jiní. To mistr se o něj měl starat, nikoliv jeho syn. To si nezasloužil. Neměl platit za hříchy otce, ačkoliv byli jedna rodina.
„Rhaegare…“ povzdechl si a zvednul ruku, aby si mohl promnout kořen nosu. Chápal jeho obavy, ale neměl sílu na to, aby mu je neustále rozmlouval, ne když ho drak neposlouchal. Copak dbal jen rad Arthura nebo Barristana? Tohle si pro změnu nezasloužil Jon. Neměl za sebou léta zkušeností z bojů, ba dokonce ani z mezilidských vztahů, ale to neznamenalo, že jeho rady musely být nutně špatné. Viděl to z Targaryenovy perspektivy, dovedl si představit strach a černé myšlenky, co se mu hromadily v hlavě. Jak mu ale mohl pomoci, když nad vším, co Connington řekl, jenom mávl rukou? Kdyby si na místě začal rvát zoufalstvím vlasy, rozhodně by na to měl plné právo. Na jeho díky proto jen zavrtěl hlavou.
„Možná bys měl věnovat čas právě tomuhle. Až ti přivedou nevěstu, budeš na ni muset zapůsobit. Jako špatný hostitel bys potom mohl mít potíže.“ Nepřiznával si to, nechtěl, ale i tak si Jon uvědomil, že právě to si přeje. Lannisterové už tak měli plno moci a ještě měli v úmyslu zatnout drápy do draka. Jon v tom neviděl jenom nechutný svazek, protože v Cersei Lannister viděl něco podřadného. Podle jeho názoru se tak Targaryenové hnali svým způsobem do záhuby. Lvům se měla darovat klec, ne větší svoboda. Kdyby nebyl Rhaeagar už tak dost ztrápený, řekl by mu to. Takhle ale mlčel, jen aby mu nedělal zbytečně těžší hlavu. Neváhal a přiložil si pohár ke rtům, aby slova utopil ve víně. Ani nepoděkoval.
„Nevíš, ale jistě to brzy zjistíš.“ Znovu se napil. Víno tišilo jeho bolavé nitro, působilo jako balzám na rány, do kterých drak chrlil stále nový a nový oheň. Jak je možné, že ještě nestačil puknout? Byl snad houževnatější, než jak se cítil? Kéž by. „To je jenom jedna povinnost, i když nemůžu říct, že bych jí nedělal rád. Nejsem jako ty, Rhaegare. Mě nikdo nenakazuje, že už je čas se oženit. Proč bych to tedy potom dělal?“ Jeho srdce se stejně nikdy neměla dočkat toho, kterému patřilo. Tak jaký byl důvod k tomu, aby se Jon zbytečně trápil v nešťastném manželství?

_________________
I rose too high, loved too hard, dared too much.


avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Tue Sep 19, 2017 12:50 am

„Moc je moc. Takové pěkné kouzlo. Dobře se narodíš a najednou jsou ti všechny dveře otevřené. Máš tisíce možností. Máš pravdu. Komu by záleželo na tom, jak vypadá jejich manžel, když jim zajistí vhodné postavení. Pokud není nad hrobem a nemá už spoustu dětí, tak si myslím, žena překousne všechno. Dost možná je opravdu učí, jak poznat sílu a vliv. A pochopitelně, jak takového muže získat.“ Poušklíbl se. Sám viděl, jak se některé ženy před ním dokázaly předhánět. Působilo to lacině a hlavně zoufale. Ani trochu se mu takové chování nelíbilo. Bylo to pod úroveň všech. „Snad takovou najdu.“ Přikývl nakonec na přítelova slova. Opět se na jeho pohledu cosi změnilo. Přimělo to Rhaegara svého přítele více zkoumat. Něco na jeho tváři… dříve si toho nevšímal. Dnes tu ale něco bylo. Jon se s něčím nesvěřil. Měl by to něco Rhaegar vědět? Raději si ale počká, až s tím Jon přijde sám. Nyní si mohl jen domýšlet. Ovšem velmi nerad by přítele konfrontoval s něčím, co není pravda. Jona nechtěl urazit a už vůbec ne ztratit. Na to mu byl příliš drahý.

„Když jednou budu král, chci abys byl má pravá ruka. Věřím, že s tebou jako s pobočníkem, by se mi vládlo dobře. Oba vnímáme svět jinak a přesto se dovedeme shodnout. Věřím, že společnou silou a snahou by země kvetla. Přijal bys, kdybych tě požádal?“ významně se na svého přítele podíval. Jon byl v mnoha ohledech jiný než princ. Měl jiné hodnoty, jiná měřítka. Rhaegarovi prospívalo, slyšet i jiný názor. Někteří lidé měli bohužel tu smutnou tendenci souhlasit se vším, co Rhae řekl, jen protože byl princ a proto, aby se zavděčili. „Ozkouším tedy tvou radu. Uvidíme, jak pak budou služebné pracovat.“

Při dalších slovech Conningtona Rhae zpozorněl. Hleděl do jeho očí a opětovně mu praví koutek vyjel do úsměvu. „Děkuji, Jone,“ postavil se. Došel až k němu a usadil se vedle. „Začátky nebyly nejlehčí, ale děkuji, že jsi to se mnou vydržel. A teď, ti musím poděkovat znovu. Nic mi nedlužíš a nemysli si to prosím. Dlužníkem jsem tady já. Vím, že to je nebezpečné. Nechci, aby ses ohrozil. Nechci, aby se ti něco stalo.“ Natočil se k Jonovi bokem, aby mu viděl do tváře. „Chci jen zjistit proč tu jsou a co mají pro mého otce dělat. Kdyby ses měl ohrozit, nech toho. Není to povinnost. Je to jen moje žádost. Vždycky si to můžeš rozmyslet. Co zjistíš, to zjistíš. Jen zbytečně neriskuj ano?“ ani si neuvědomil, že během toho, vyhledal přítelovu ruku a stiskl jí. Udělal to zcela podvědomě. Jon byl Rhaegarovi velmi blízký. Ještě neměl šanci mu řádně poděkovat za jeho čin. To že se k němu vrátil do Přístaviště, i když nemusel… to pro prince znamenalo víc, než dokázal vyjádřit. Ještě nevěděl, jak mu poděkuje, ale chtěl to udělat. Nyní mu tiskl ruku, jakoby se tak mohl ujistit. Ujistit, že se mu nic nestane. Neodpustil by si, kdyby vlastní neopovážlivostí příteli přitížil. Jakoby onen stisk ruky měl Jona ochránit. Neochrání, ale na tu chvíli to pro Rhaeho bylo ujištění. „Cokoliv co zjistíš… budu ti velkým dlužníkem.“ Usmál se na něj mile. Pohled mu sjel na jejich ruce. Až teď si to uvědomil. Raději Jona pustil a ruku si položil na své stehno. Chápal, že něco takového, může být Jonovi nepříjemné. Nechtěl ho jakkoliv pobouřit. V některých ohledech mu přišel Jon velmi nekontaktní. Nikdy ho neviděl s ženou a vůbec… zdálo se mu, že se jiných lidí jen velmi nerad dotýká. Držel si takový zdraví odstup. Princ mu právě narušil osobní prostor, asi to nebylo správné. Jen doufal, že se na něho Jon nebude za něco takového zlobit.

„Máš pravdu, neudělám. Nemohu jít proti otci. Mám k němu úctu. Co bych to byl za syna jít proti vlastní krvi?“ zavrtěl nad tím hlavou. „Můj otec dělá hrozné činy, není nic, není jediný způsob, jak bych ho mohl omluvit. Přesto jít proti němu… asi bych se sám za sebe styděl.“ Povzdechl si, ale zároveň viděl, že tohle téma se Jonovi už poslouchá špatně. Bylo na čase ho ukončit. „Dobře víš, že já na bordely úplně nejsem. Nikdy mě to nelákalo.“ Zavrtěl hlavou. Rhaegar se líbil ženám a ženy se líbili jemu. Nikdy by ale nešel do bordelu. Možná to bylo dost nezodpovědné. Přeci jen dívky v botelech si daleko lépe poradili s čímkoliv, co by jeho návštěva měla za následek. Jemu se ale taková místa příčila. Přesto, společnost a zábavu by dnes uvítal. „A… co kdybychom se vykašlali na bordel a zabavili se jinak?“ povytáhl obočí a s otázkou se na Jona zadíval. „Zašli bychom se napít? Polemizovat o životě, jako dřív?“ tiše se zasmál a na vteřinku se odmlčel, jak mu před očima proběhla vzpomínka. „Pamatuji si, když jsi začínal jako můj panoš?…. Jeden večer jsme spolu vypili trochu víc. Nevzpomenu si na to, co všechno jsme řešili, o čem jsme mluvili. Vím, že to občas nemělo hlavu ani patu. Ale věřím, že něco takového by mi pročistilo hlavu.“ Byl to jen návrh. Pokud bude chtít Jon odpočívat, pochopí to a zabaví se nad knihami. U těch se také dalo vypustit.

„Už mlčím, omlouvám se.“ Zavrtěl hlavou a zadíval se opět před sebe. I se otočil od Jona. Pohrával si s pohárkem v ruce, než se znovu napil. Své další myšlenky utápěl ve víně. Rhae pil jedině na chuť. Nikdy se neopíjel do stavů, za které by se musel stydět. Všeho s mírou. Uměl se napít víc, ale zásadně to nevyhledával. Rhaegar byl v mnoha ohledech zjevně tím dokonalým mužem, kterého si spousta žen vysní. Byl princ, byl pohledný, byl vzdělaný, byl to rytíř. Měl přehled o historii, umění, hrál na loutnu, uměl zpívat a recitovat básně. Dobře bavil společnost, uměl tančit. Byl zkrátka okouzlující a milý společník kamkoliv. Nebyl agresivní, vše řešil s klidnou hlavou. Nebyl alkoholik, nekurvil se v bordelech. Co se vlastně následníku trůnu dalo vyčíst?

„Musím určitě vylepšit své hostitelské schopnosti. Nebo ještě uteče a svatbu si rozmyslí.“ Pokusil se o vtip. Přišla mu vtipná představa už jen v tom, že by ho snad nějaká žena kdy chtěla odmítnout. „Cersei Lannister si určitě bude chtít žít v přepychu. To abych začal plnit nějakou větší truhlu penězi, jen pro její záležitosti a potřeby. Asi mě bude stát hodně.“ Dodal a raději se znovu napil, než aby řekl něco nepatřičného. Svazek s Lannistery ho nijak nelákal. Ale byla to nejlepší volba. Navíc šance, že by kterákoliv žena zastínila Cersei byla velmi mizivá.

„Závidím ti.“ Pronesl tiše a zadíval se na podlahu. Chvilku ji tiše pozoroval, než hlavu pozvedl. „Věř, že kdyby to po mě nechtěl otec a kdyby to nebyla povinnost, nežením se. Ne tak brzy. Ženu si mohu najít i ve třiceti, no ne? Proč se jen princové mají ženit tak brzy?“ nadhodil řečnickou otázku. „Otec se asi nemůže dočkat toho, až se mi narodí dědic, aby si oddechl. Náš rod bude pokračovat. Užívej života. Ožeň se, až budeš mít pocit, že musíš ty sám. Až tě někdo uchvátí. Do té doby, dělej všechno, co si přeješ. Vlastně ne. Do té doby, tu budu pořád já a asi po tobě budu často něco chtít. Pomoc, společnost, radu, zábavu. Nakonec přede mnou ještě rád utečeš zpátky na hrad.“ Zavrtěl hlavou a přejel si opatrně po krku, který měl zatuhlý. Studoval pozdě do večera knihy a krk držel v nevhodné pozici. Celý den se chvílemi ozýval.

_________________
Aegon. What better name for a king?

Will you make a song for him?


He has a song. He is the prince that was promised, and his is the song of ice and fire. There must be one more. Aegon, Rhaenys...?
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Sat Sep 23, 2017 4:31 am

Co mohl Jon dělat víc, než jen tiše souhlasit? Targaryeni byli pověstní svou psychickou nestálostí, ale Rhaegar ho neustále utvrzoval v tom, že se narodil se šťastnou stranou mince. Nikdy neprojevil sebemenší náznak hněvu nebo skryté agrese. Alespoň tak ho Connington nikdy nezažil a to spolu strávili více, než jen zanedbatelně dlouhou dobu. Jako jeho panoš se od něj téměř nehnul. A co přitom viděl? Usměvavého, laskavého a přátelského následníka trůnu. Ani on sám se sobě nemohl divit, že jeho srdce zatoužilo po něčem nedosažitelném. Od samého začátku dračího prince obdivoval. Jeho postoj, jeho smysluplné argumenty. Nechoval se jako kdejaký lord, který nepřemýšlel, o čem vlastně mluví. Rhaegar snad každé slovo zvažoval dvakrát a jen to ostatní utvrzovalo v tom, že bude dobrým králem. Žel Sedmi, hojně si toho všímaly jak ženy, tak i jejich otcové. Kupříkladu lordu Tywinovi se tak mladý drak servíroval na stříbrném podnose, aniž by cokoliv tušil. Jon by rád zasáhl, ale neměl právo na to, aby mohl odporovat. Jediné, co tak zmohl, bylo měnit výrazy ve tváři. Rád by zůstal jen u jednoho, přátelsky vřelého, jenže jeho sebeovládání žalostně selhával. To by samo o sobě nebylo tak hrozné… Jenže si všiml podezřívavého záblesku v Rhaegarových očích. Snad měl štěstí, že by prince ani ve snu nenapadlo, jak moc velké city k němu může jeho věrný přítel chovat. Přesto si Jon neoddechl. V duchu si poručil víc se hlídat, aby se to již neopakovalo. Neměl na draka žádný nárok, neměl mu co nabídnout, aby to vyhovovalo jeho šílenému otci. Nač by si tedy zničil přátelství, které mezi nimi panovalo?
„Myslíš, že bych neselhal? Věnoval bys mi tím velkou zodpovědnost.“ Nabídka zněla lákavě, ale když se nad ní Connington zamyslel, nebyl si úplně jistý, jestli by něco takového měl přijmout. Zaklesl svůj pohled do Rhaegarových fialových očí a povytáhl obočí. „Je možnost, že bych udělal něco, co by se ti nelíbilo. Nebylo by lepší zůstat jen u přátelských rad a vyhnout se tak ošemetným řečem? Někdo by si mohl myslet, že sis mě vybral ze staré dobré známosti, namísto upřednostnění někoho, kdo je opravdu chytrý.“ Jeho hlas nezněl nijak zahořkle, Jon pouze říkal to, co si myslel. Jistě by se našli zlí jazykové, kteří by jen využili situace, aby mohli hned do začátku pošpinit jméno nového krále. Connington neoplýval výjimečnou inteligencí, na druhou stranu nebyl ani hloupý, aby ho nenapadlo, k jakým důsledkům by mohlo Rhaegarovo rozhodnutí vést. Nic tím nezamítl, ale ani nepotvrdil.
„Mám ti snad hned teď slíbit, že se mi nic nestane? Chápu tvoje obavy, ale umím si poradit. Vlastně jsem doufal, že už jsem tě o tom stihl přesvědčit. Vidím však, že ne a tak to nejspíš budu muset napravit.“ Sotva se k němu drak přiblížil, Jonovo srdce začalo bít o něco rychleji. Princ o něj měl starost, ačkoliv za tím nestálo nic víc, než jenom strach o případnou ztrátu přítele. Connington tomu nechtěl přikládat větší význam, než jaká Rhaegarova slova opravdu měla, ale nedokázal si pomoct. Jeho dračí princ neměl ani to nejmenší tušení, jakou službu tím Jonovi dělá. Cítil se silnější a jeho strach ustoupil do pozadí. Sám se cítil jako drak, přestože s nimi neměl nic společného. „Přísahám, že se nebudu zbytečně vystavovat nebezpečí.“ Původně chtěl říct ještě něco víc, ale jeho dlaň se zničehonic ocitla v ruce Targaryena. Srdce nyní Jonovi tlouklo se stejnou silou, s jakou vyzváněl zvon svolávající lid z celého hlavního města. Connington se obával, že to Rhaegar uslyší, ale neodtáhl se od něj. Ne, jeho blízkost byla příliš lákavá a trýznivě uspokojující. Žilami se mu začalo rozlévat teplo, proudilo mu celým tělem, dokonce jej cítil i v konečcích prstů. Ale co hůř, několikrát mu zaškubalo ve slabinách. Věděl, že je nejvyšší čas se od prince vzdálit, ale Rhaegar se probral jako první a adekvátně zareagoval. Jeho teplá ruka opustila tu Jonovu a nechala ji žalostně chladnout. Akorát včas, aby Conningtonovo tělo přestalo vůči Rhaegarovi vysílat roztoužené náznaky.
„Děláš velkou chybu, když to ani nezkusíš. Zapomněl bys na všechno a alespoň na okamžik by ses přestal tolik trápit.“ Už ho unavovalo mluvit o šíleném králi, přestože si najednou nebyl jistý, jestli by nebylo lepší pokračovat v hovoru právě o něm. Rhaegar a dívky? Děvky? I to se Jonovi příčilo. Žaludek mu udělal kotrmelec. Ne, rozhodně bylo dobře, že to jeho dračí princ odmítl. Žádná si ho nezasloužila. Ani lady, ani kurva. Bylo nesmírně smutné, že si to následník trůnu ani v nejmenším neuvědomoval.
„Ve víně se skrývá pravda,“ potvrdil jen tak mimochodem. „Chceš riskovat to, že se na tebe dozvím něco zajímavého, co jsi dělal po dobu mojí nepřítomnosti? Nebylo to dlouho, ale věřím, že jsi neseděl celou dobu s nosem zabořeným v knihách.“ Na okamžik se na Jonově tváři objevil úsměv. Vzpomněl si, viděl to před očima stejně jasně, jako by to bylo včera. A to dokonce i přes mlhavý opar, který se sem tam objevil kvůli již zmíněnému zlatavému a rudému moku. „Tehdy jsem z tebe byl stejně zoufalý. Když jsi mohl, všechen čas jsi trávil pořád u knih. Už ti to začínalo škodit, ale nedal sis říct. Jen víno tě dokázalo přesvědčit, že zábavu najdeš i jinde.“ Rhaegal se snažil být natolik dobrý, až začal přehlížet svoje potřeby. Předtím stejně jako dnes. Jona překvapilo, že mu udělal podobný návrh, ale o něco mu tím zvedl náladu. Alespoň na krátký okamžik, než je znovu obklopil podivný oblak naplněný studeným chmurem. Počátky jejich známosti a vůbec celého přátelství se zdály být na míle vzdálené. Dřív byl Rhaegar slušným a snaživým mužem, teď však dospěl a Conningtonovi všechno přišlo ještě horší. Kdyby se nacházely venku, kde na ně nemohly dolehnout podobné starosti, všechno by bylo jinak. Teď však zůstalo na pánovi Gryfova hradu, aby pomohl princi zapomenout na starosti všedního dne. Nad jeho omluvou tak jen mávnul rukou a sám se napil.
„Že by se jí chtěl Tywin Lannister zbavit právě proto?“ Sotva odtrhnul rty od poháru, ušklíbnul se. Z jednoho nepříjemného tématu do druhého a v Jonově poháru bylo příliš málo vína. Rád by si jím otupil smysly, aby vnímal jen napůl. Chtěl se soustředit jenom na Rhaegara, nikoliv na jeho domnělou či budoucí nevěstu. Bohové mu bohužel takové štěstí nedopřáli a tak se začal pomalu smiřovat s rostoucí bolestí plnící jeho prázdné nitro. Jaký jiný osud ho vlastně po Rhaegarově boku čekal? Princ si ho chtěl podle všeho držet doslova u těla. Connington by si na to měl zvykat. Uhasit sžíravé plameny nemohl, ale mohl se je naučit nevnímat. Časem určitě.
„Není co závidět,“ prohlásil Jon dřív, než se stihl zalknout dalším lokem. Myslel si, že to vydrží, ale jeho doufání byla jenom převlečená marnivost. Rhaegar ho svou řečí zraňoval a mladý lord před ním bez povšimnutí krvácel. Krev mu prýštila z neviditelných ran čím dál víc a on to na sobě cítil. Sláblo jeho tělo, sláblo jeho sebeovládání.
„Cokoliv si přeju… Kdyby to bylo tak snadné.“ Tiše se uchechtnul. Očima detailně zkoumal pohár, který třímal v ruce, jako by se jednalo o něco nesmírně cenného. Zvažoval svoje možnosti. Věděl, že to, co by udělal, by mělo následky. Hned na to došel k názoru, že by se měl vymluvit na únavu a odejít, aby si dopřál uklidňující koupel. Snad by se tak přivedl na jiné myšlenky, ale nedokázal se přimět k tomu, aby se zvedl a odešel. Namísto toho dopil zbytek vína a naposledy si přebral Rhaegarova slova. Ne, doopravdy nastal čas na odchod. Odložil pohár a nadzvedl se, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Uvědomoval si, že bude hořce litovat, ale jeho tělo rozhodlo za něj. Naklonil se k Rhaegarovi a políbil ho. Najednou mu nesešlo na tom, co si princ pomyslí. Už si bolesti užil dost, musel ji někde upustit. Ať to stálo cokoliv.

_________________
I rose too high, loved too hard, dared too much.


avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Fri Sep 29, 2017 12:16 pm

„Byla by to zodpovědnost. Ale král si vybral kdysi Tywina Lannistera, blízkého přítele a stejně tak, nic by nebránilo mně, abych z blízkého přítele udělal svou pravou ruku. Však, právě přátelé mezi sebou mají důvěru, která se jen špatně hledá kdekoliv jinde. Bohužel, momentální vztah mého otce s Tywinem je… není dobrý. Silně ale pochybuji, že bychom my dva mohli dopadnout stejně.“ Myslel to dobře, ale opět dostal pocit, že se příteli až moc vnucuje. „Ty jsi chytrý, Jone.“ Zavrtěl Rhaegar hlavou. „Právě tvé rady, to jakým způsobem uvažuješ ty. Tolikrát se mi to již ukázalo užitečným.“ Pozvedl pravý koutek do úsměvu. „Ale chápu tě. Navíc, já ještě pořád nejsem král a dle všeho ani dlouho nebudu. Otec se zatím trůnu pevně drží. S tím jmenováním tebe, coby pobočníka, by sis ještě dlouho počkal. Takže, máš o čem přemýšlet. Až se tě za pár let zeptám znovu, doufám v jasné ano, nebo jasné ne.“

„Nedovolil bych si o tobě pochybovat.“ Tohle byl Rhae schopný na místě odpřísáhnout. Znal Jonovi kvality, stejně jako slabosti. Nepochybuje nikdy o tom, co by jeho přítel dokázal a na co by byl již krátký. Věděl dobře, že by se zabít nenechal. Ale zajmout? To mohlo být něco jiného. Děsil se toho, jak by jeho přítel dopadl. Na jednu stranu věděl, že by Jon snad nikdy neprozradil, že ho vyslal právě princ. Měl v příteli jistotu mlčení. Jon by Rhaegara nikdy nezradil. Přesto by asi nebylo moc těžké spojit si dvě a dvě dohromady. Na tu stranu druhou, následník trůnu by udělal cokoliv proto, aby Gryfa zachránil. U Královské gardy měl mnoho přátel. Vlastně, všechny gardisty velmi dobře znal. Gerold Hightower – lord velitel, princ věděl, že na toho muže se může při ochraně kdykoliv spolehnout. Arthur Dayne – blízký přítel a nejlepší šermíř, jakého kdy Rhaegar poznal. Barristan Selmy, další z mužů ochotný prince následovat i do horoucích pekel. Stejně na tom byl i Oswell Whent, Lewyn Martell, Jonothor Darry nebo Gwayne Gaunt. Všichni tito skvělý muži slíbili věrnost králi a jeho ochranu, přesto… kdyby měli následovat prince, ani jeden z nich by pravděpodobně neváhal. Pokud by Jonova mise nedopadla, garda by mu zajisté pomohla přítele osvobodit. Rhae by jej nenechal trpět za vlastní hloupost a nesmyslnou potřebu. Z myšlenek ho vytrhla až přísaha. Jakoby mu spadl těžký kámen ze srdce. „Děkuji ti, Jone.“ Pokýval hlavou. Byla to přísaha do prázdna. Mohlo se stát cokoliv kdykoliv, přesto i to chabé ujištění princovu rozbouřenou mysl a sevřené srdce uklidňovalo.

„Můžeš se divit nebo také ne. Přesto jsou asi věci, které mě nelákají vyzkoušet. Určitě na tom nejsi o moc jinak. Aktivity, které si bez výčitek odepřu a litovat nebudu.“ Jak bylo řečeno, prince skutečně děvky nijak nepřitahovali a necítil potřebu navštěvovat nevěstince. Zábavu, klid, jiné myšlenky, to vše dokázal najít v jiných aktivitách prostého života. Třeba již tolik zmiňované knihy. Dalo to mladému princi mnohem víc, než noc s dívkou.

Princ opětoval mladému Gryfovi pohled. „Nedělal jsem nic nepatřičného, za co bych se musel stydět, nebo měl snad potřebu to ututlat. Na to mě moc dobře znáš, nemám pravdu?“ pohodil lehce hlavou a upravil si několik pramínků vlasů, které mu spadly do tváře. Vlasy nosil uhlazené dozadu a nyní tomu nebylo jinak, jen se občas nějaký pramínek rád dostal tam, kde neměl co dělat. „Nedozvěděl by ses na mě vlastně vůbec nic zajímavého. To musíš být zklamaný, no ne?“ poušklíbl se a pokrčil rameny. „Dávno je tomu, kdy jsem trávil většinu svého času jen nad knihami. Ta doma je už záležitost minulosti.“ Odmávl to. Přesto si to pamatoval moc dobře. Až do svých sedmnácti pro něho nic jiného než knihy neexistovalo. Až teprve ve svých sedmnácti si uvědomil, že by se měl chopit meče a stát se rytířem, teprve tehdy se začal skutečně věnovat tomu, co se ho šermíři snažili naučit. A proč ta náhlá změna? Došel k objevu a ten vyžadoval průpravu bojem. „Omlouvám se ti, na druhou stranu… snad raději dělat panoše někomu, komu jen nosíš knížky, než abych se ti ztrácel opilý v bordelech. Pochybuji, že bych u tebe viděl v takovém případě nadšení." nadhodil řečnickou otázku. Jonovu odpověď na to ale znal, nepotřeboval jí slyšet.

„Alespoň bych s ní měl něco společného. Pokud se nás obou chtějí otcové zbavit, občas bych měl i nějaké to téma k hovoru.“ Pokrčil laxně rameny. Nebyl to žádný objev a poznámka pro mnohé hloupá, on si jí ale nemohl odpustit. Ne, už se nechtěl trýznit v temných myšlenkách. Musel začít uvažovat jinak, snad více pozitivně.

„To je tvůj pohled na věc. Někdy bych rád byl tím obyčejným lordem, co má daleko jinou budoucnost.“ Zahleděl se před sebe. Ovšem odmítal to jakkoliv rozvádět dál. Jen by opět zabředl ve stejně nevábné konverzaci, jako byla ta o jeho otci a jeho starostech. Viděl na Jonovi, že se to neposlouchá dobře. Možná ho vlastně ani jedna ze strastí mladého prince nezajímala. Proč zatěžovat mladou hlavu. Se svými démony musí každý bojovat sám. „Vyslovit přání je snadné… ale dopad těch slov a následky…“ prohodil jakési filozofické rčení.

Sám pocítil fakt, že je čas odejít. Jon vypadal po cestě unaveně, koupel mu prospěje a princ by ho nadále už jen obtěžoval. Co měl na srdci řekl, jeho prosba byla vyslyšena, i uklidnil své srdce, když viděl přítele v pořádku a zdravého. Nic víc po tak dlouhém odloučení ani nepotřeboval.

Jeho přítel odložil pohár a nadzvedl se. Rhae chtěl udělat to samé, následující čin ho ale velmi překvapil. Slétlo se pro prince možná až moc rychle. Neměl šanci jakkoliv zareagovat. Než se nadál, rty Jona spočinuly na princových. Mladý princ si ani neuvědomil, že při polibku zavřel oči. Bylo to kvůli překvapení, na které neuměl zareagovat, či to Rhaemu nebylo tak nepříjemné, jak by se ostatní domnívali? Ostatně, kdo by se divil, kdyby princ projevil zájem o muže? Ten vždy dokonalý muž. Elegantně oblékaný, krásný, čestný, hodný, laskavý, s láskou k umění a hudbě… Zdá se, víc okolností by dokázalo toto tvrzení podpořit. Konečně ucukl. Zmateně se zadíval na přítelovu tvář. „Jone…“ vydechl zprvu. Potřeboval sám utřídit myšlenky. Gryf si to možná neuvědomoval, ale prince značně rozhodil. Zpětně mu v hlavě problesklo mnoho náznaků, co kdy Jon měl. Vždy se dokonale ovládal, ale až teď to princi začalo docházet. Nikdy neprojevil zájem o ženy, ty jeho úškleby, pohledy, doteky… konečně pochopil, že jeho blízký přítel zjevně nikdy neprojeví zájem o ženské sukně. Proč ale projevil zájem zrovna o něho? „Já… omlouvám se.“ Rychle se od něho odtrhl a postavil na nohy. Udělal několik kroků zpátky. Podíval se po pokoji a povzdechl si. Opatrně si přejel po obličeji. „Jone, pokud jsem ti někdy dal důvod, záminku, pocit… pokud jsem někdy udělal něco, co ti napomohlo v tomto rozhodnutí, tak se velmi omlouvám. Tohle by ale nefungovalo. Jsem princ, jednou budu králem. Očekává se ode mě něco jiného, nemohl bych být s tebou. Jsi můj nejbližší přítel, nechci ti ublížit, ale já… já tohle prostě necítím.“ Mluvilo se mu těžce. Hlas se zadrhával, slova nenecházel a lítost prince naplňovala. Nemohl si pomoci. Neuměl si poradit.

„Měl bych odejít, ještě se uvidíme.“ Byl z toho všeho dosti rozpačitý. Jonovi nikdy nechtěl ublížit, ale na tohle neměl jak jinak zareagovat. Raději opustil místnost. Možná nejhorší reakce jakou udělal, ale v tu chvíli pro něho ta nejlepší. Tohle si ještě musel přebrat v hlavě, pochopit.

_________________
Aegon. What better name for a king?

Will you make a song for him?


He has a song. He is the prince that was promised, and his is the song of ice and fire. There must be one more. Aegon, Rhaenys...?
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Sat Sep 30, 2017 12:28 am

***

Poslední dobou se toho seběhlo tolik. Rhaegarovi přidělával otec postupně vrásky. Všichni teď mluvili o jediné věci. Kdo vlastně bude nevěsta pro korunního prince? Aerys odmítl nabídku Tywina Lannistera, aby se princ provdal za jeho dceru Cersei. Král jej odmítl a ponížil. Na jednu stranu mohl být princ rád, ale znamenalo to jen komplikace. Měla se hledat nevěsta nová. Ale tu nemohl hledat ani Tywin, ani Rhaegar sám. Lidé si o tom tiše šeptali, ale běda, jak na něco z toho přišel král. Princi z toho šla hlava kolem. Nechtěl to poslouchat, potřeboval si ulevit, přijít na jiné myšlenky. Bylo to možná sobecké, ale jeho jediný přítel, na kterého se zrovna mohl obrátit byl Jon. Chtěl na všechno kolem zapomenout a tak se s ním domluvil, že společně zavítají do lázní. Oba dva potřebovali po posledních událostech upustit trochu té páry. A co na jejich bolavé duše a hlavy mohlo působit lépe, než teplá voda, vonné oleje a příjemná vůně i vlhko. Rhae to dělal částečně i pro svého přítele. Chtěl si s ním ještě jednou pořádně promluvit o tom, co se stalo při jeho příjezdu. Byla to dlouhá doba od toho, co se ona situace podivně vyvrbila. Už se k ní nevraceli, ale Rhaeho to trápilo. Potřeboval to Jonovi vysvětlit, napravit to.

Čekal na něho, aby mohli společně vyrazit. Původně se bál, aby nedostal košem, ale zjevně zrzkovi na stříbrovlasém princi stále záleželo. Ukázal se a v poměrně dobré náladě. Jejich přátelství se nezměnilo, ve své podstatě určitě ne. Ale přesto mezi nimi panovalo jisté napětí, atmosféra, která kdysi nebyla.

_________________
Aegon. What better name for a king?

Will you make a song for him?


He has a song. He is the prince that was promised, and his is the song of ice and fire. There must be one more. Aegon, Rhaenys...?
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Gryf za Sat Sep 30, 2017 5:54 pm

Proč? Proč se jenom neovládl, jako kdykoliv předtím? Občas Jonův život doprovázely následky kdejaké nesmyslné volby nebo špatného rozhodnutí, ale prozatím se nikdy nestalo nic vysloveně katastrofického. Nejspíš celá jeho existence čekala na tuto chvíli, jinak si to nedovedl vysvětlit. Když se dostal k Rhaegarovi, aby se stal jeho panošem, měl zprvu velice smíšené pocity. Nevěděl, co ho čeká, měl jen velice rozostřenou představu, kterou mu nastínil otec. Na první dojem na něj však princ zapůsobil jako rozumný člověk a dovolil mladému Conningtonovi, aby si vydechl. Časem se v tom Jon jenom utvrdil – potkalo ho štěstí, mohl se učit a sloužit někomu, kdo byl moudrý a spravedlivý.
Snad tehdy někdy, když Rhaegara opravdu poznal, se ozvalo jeho srdce. Nikdy předtím nic podobného necítil, ani když se kolem něj objevily mladé a jeho osobou značně rozrušené červenající se dívky. Věděl, že má jejich zájem, ale on to tak necítil. Sám dlouho tápal v tom, co se děje a co je špatně. Nikdy by si netroufnul o tom s nikým mluvit, dokonce ani s tím, kdo se postupem času stal jeho nejlepším přítelem. Targaryen se Gryfovi svěřoval téměř se vším, co tížilo jeho mysl, nebo alespoň tak to Jon vnímal. Poznal, když Rhaegara něco trápilo. Vždycky se tvářil zachmuřeně, mezi obočím mu vyskočila vrásky zvěstující špatné zprávy. Connington si mohl jenom domýšlet, kdy přesně si uvědomil, po čem vlastně touží. Donutila ho k poznání důvěra, jakou k princi cítil? Nebo snad jejich přátelství dosáhlo takových výšin, že zbouralo zeď bránícímu mu v poznání? Netušil.
Tichý hlásek v jeho hlavě ho ale vždy varoval, aby v sobě podobné pocity dusil. Neměl tolik povinností a pravidel jako členové královské rodiny, ale to neznamenalo, že si může dovolit nějaký výstřelek. Jeho otec očekával, že po něm převezme funkci opatrovníka všech pozemků a stane se pánem Gryfova hradu a to tak nejspořádaněji, jak se jen patřilo. Jonovi však byla představa manželky a dětí byla proti srsti, dokonce se mu hnusila. Neměl vůbec nic proti něžným stvoření těšícím muže. I děti měl rád, přestože se někdy našlo dítko, které mu svým vzlykem trhalo uši. Za všechno mohly city k dračímu princi. V začátcích bylo pro Jona těžké se s tím vyrovnat, ale zvládal to. Později si na to zvykl, přestože každou chvíli strávenou v Rhaegarově přítomnosti ho to trápilo. Následník trůnu uměl většinou lidi odhadnout dobře, dovedl odkrýt jejich masku a podívat se na jejich nitro, u svého přítele tomu tak ale nebylo. A tak to Connington dělal pokaždé, když se měl se svým nerozlučným přítelem sejít. Schoval se za štít vřelosti a zájmu o něco jiného, předstíral, že je šťastný. A doteď mu to perfektně vycházelo.
Když se od něj mladý drak odtáhl, v Jonovi by se v té chvíli krve nedořezal. Hlavou se mu honily věci, ze kterých by si nejraději vyškubal všechny vlasy. Vědomě se rozhodl zariskovat a dát všanc všechno a to jenom kvůli naději na úlevu. Potřeboval Rhaegarovi ukázat, co v sobě už tak dlouhou dobu dusí. Ničilo ho to, nitro měl celé popraskané a jediným lékem bylo doznání. Rozum mu říkal, že si podepsal vlastní ortel smrti, nenávratný rozsudek posílající jeho hříšnou duši do samotných sedmi pekel. Přesto ho Jon neposlechl a teď toho litoval. Rhaegar se netvářil znechuceně, ale šok rozlévající se mu po tváři byl snad ještě horší. Samozřejmě nevěděl, co si o tom myslet. Conningtonovi se na okamžik zastavilo srdce. Předtím ho cítil až v krku, ale teď se vůbec neozvalo. Čekal, co mu princ poví a vlastně… vlastně to věděl. Co si vlastně myslel? Nikdy by pro něj nebyl víc, než jen nejoddanějším přítelem. Přesně tak, jak to během chvíle i slyšel. Mysl se mu najednou zastřela, jen matně si uvědomoval, co Rhaegar říkal a že nakonec i odešel. Zůstal sedět jako opařený. Nedokázal se ani pohnout, natožpak aby se zmohl byť jen na jediné slovo. Předtím se cítil jako před výbuchem, teď však jeho nitro nenaplňovalo zhola nic. Všechny pocity, přání…. Všechno bylo pryč. Nezbyla ani kapka něčeho, co by ho přimělo nějak zareagovat.
Teprve až po notné chvíli, co osaměl, učinil jeden malý pohyb. Komnata se začínala koupat v šeru, stejně tak jako Jon. Mátožně se postavil a promnul si oči. Neměl ani tu nejmenší chuť zapalovat svíce nebo rozdělávat oheň v krbu. Nevolal ani služebné, nechtěl nikoho vidět. Potřeboval být sám, nikým nerušen. Už nemohl dál jen tak nečině hledět do prázdna. Uvědomil si přitom ale jednu podstatnou věc. Rhaegar pro něj neměl v životě místo, rozhodně ne takové, jaké by si Jon přál. Dalo se to racionálně vysvětlit, navíc kdyby se o Jonově činu dozvěděl Aerys, zřejmě by dvakrát neváhal a udělal to, co měl v největší oblibě. Connington už by se tak nemusel ničím trápit, zůstal by po něm jen zlomek toho, čím býval. Nahradil by ho popel a snad ani to ne. Se slzami v očích došel k závěru, že může první krok udělat sám, aniž by čekal na šíleného krále. Rozhlédl se kolem sebe, aby se rozhodl pro to, co bude k jeho konání nejlepší. Měl kolem sebe tolik látky.. stačilo si už jenom vybrat dobré místo. A Gryf přesně věděl, kde ho hledat. V chodbě kousek od něj cestou zahlédl trám…  Už neviděl nic, co by ho mohl zadržet. Ruce měl šikovné a tak se pustil do práce. Svazování, dělání uzlů..  jako dítě byl zvědavý a hodně se toho naučil. Konečně to mohl opravdu využít. A také, že ano.
Dokonce si ani nemohl vybrat lepší denní dobu. Každý se držel jen tam, kde bylo zapotřebí a tak ho nikdo nerušil. Sotva skončil se svou prací, vydal dokončit svou tužbu. Nejspíš se spletl v tom, co měl vlastně udělat. Nápad s polibkem měl pohřbít hluboko v zemi. Zbytečně by tak Rhaegara nerozrušoval. Už takhle to pro něj bude zajisté těžké, tím si byl Connington jistý. Bohužel nebylo zbytí, musel to provést. A tak se dal do posledního dělání uzlů. Společnost mu dělala jenom tma a vzdálené zvuky Rudé bašty. Pro klid duše odříkal tichou modlitbu k Sedmi, požádal o odpuštění všechny, od matky po cizince. Potom se vydal vstříc jiné temnotě, už ho čekal jenom klid. Látka se mu zařízla do krku a před očima se mu zatmělo. Už žádné útrapy…
Přinejmenším do chvíle, než Jonovo tělo dopadlo na tvrdou kamennou podlahu. Všechny kosti mu bolestivě zaduněly, v očích ho štípaly slzy a krk mu spalovala bolest. Plíce se pokoušely dostat do sebe co nejvíce vzduchu a donutily Gryfa, aby si z hrdla serval to, co jim v tom bránilo. Hlava mu nebrala, co se stalo špatně. Svět se s ním točil, zatímco on sám kašlal, aniž by se uklidnil.
„Ty blázne! Co to vyvádíš!“ K uším se donesl hlas Barristana Chrabrého. V tom tedy tkvěla ta záhada. Jon k němu vzhlédl, jen aby se přesvědčil o tom, že v ruce stále třímá svůj meč. Jeho obličej zakrýval vztek a nepochopení. Po chvíli však k Jonovi natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. Sotva se Gryf postavil na třesoucí se nohy, Selmy mu položil ruku na záda a odvedl ho zpátky do komnaty. Posadil ho na postel a s vážným výrazem se ho zeptal na to, co se stalo. Jon nejprve odmítl cokoliv říct, ale nakonec ze sebe chraptivě vysoukal všechno, jen v poněkud upravenější podobě. Vážený člen královské gardy by nejspíš mlčel, protože měl prince rád a věděl, co dokáže Aerys, ale jistota byla jistota.


K Jonově velkému údivu si ho Selmy vyslechl a ani nemrkl. Na okamžik se zamyslel, než mu začal mluvit do duše. S opravdovostí mu všechno rozmluvil. Pomohl mu tak daleko víc, než jak by si poradil sám. Coninngton musel nejprve vstřebat fakt, že mu dal pomocnou ruku někdo, od koho by to v životě nečekal, ale pak.. Dal na jeho slova a zkoušel se sebou bojovat. Opět si nasadil masku, ale Rhaegarovi se po nějakou dobu vyhýbal. Třebaže ne dlouho, musel si nechat zahojit šrámy, které mu nevědomky zasadil. Po několika dnech se cítil silnější. Snažil se zapomenout na to, co se stalo. Jedinou připomínkou mu byla ošklivá modrozelená modřina zdobící jeho hrdlo. Snadno ji zakryl oblečením a navíc… Jednalo se jenom o hanebnou připomínku, co snadno smaže čas, alespoň tak o tom Gryf smýšlel.  Učinilo ho to silnější a tak, když se k němu dostala pozvánka od prince na lázeňskou očistu, neodmítl. Naopak, došel na smluvené místo s hlavou hrdě vztyčenou. Nemohl utíkat, ani nebylo kam. Musel se tomu postavit.
avatar
Gryf

Posts : 15
Join date : 19. 08. 17
Location : Po stopách Addezen

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Rhaegar Targaryen za Sun Oct 08, 2017 10:24 am

Zatímco někdy dny princi utíkaly rychle, jindy se táhly. Jeden se přeléval do druhé a těžko říct, který den přesně byl. Zavřený ve svém pokoji, coby knihomol, tomu odzvonilo. Už několik let se nevěnoval pouze knihám. Tolik posměšných poznámek, co si díky tomu vysloužil. Nezajímal se o to. Rhaegar byl velmi inteligentní muž, pramálo mu záleželo na tom, co si o něm lidé povídají. Tak tomu bylo dřív. Sice ho nyní stále netížil nijak fakt, pokud měl někdo potřebu prince pomluvit, již ale projevoval snahu. Snahu všechno zlepšovat. Srdce lidí si získával stejně snadno, jako je snadné máchnout proutkem ve vzduchu. Nesnažil se. Dělal to, co mu přišlo přirozené, důležité a lidé ho za to zbožňovali. Šlo to samo. On měl svůj lid rád stejně tak, jako lid miloval svého dračího prince.

Princ byl svůj a jako s králem by mohl nastat v Západozemí zlatý věk. Lidé predikovali stejně skvělou vládu, jako byla například za Daerona II. Jak slavně by znělo – Rhaegar z rodu Targaryenů, první svého jména, Král Andalů a Prvních lidí, lord Sedmi království a ochránce říše. Skvostné časy, pokud by je nekazil stín vlády Aeryse. Rhaegar se snažil chyby svého otce omlouvat, ale to nešlo do nekonečna. Viděl i přístup lidí. Mnohem hlasitější ohlas měl Tywin Lannister, pokud někde s otcem vystupoval. To se Aerysovi ani trochu nelíbilo. Nikdo by neměl mít více pozornosti, než král. Ale co dokázalo Rhaegarova otce dokonale rozzuřit bylo, když na scénu nastoupil princ. Lid ho skutečně miloval a ovace byli hlasité. Hlasitější než u Tywina. Lid jasně ukázal, kdo je jejich oblíbenec a koho chtějí vidět na trůně.

Byl to skvělý turnaj, přesněji… byl by. Kdyby tam Aerys nezesměšnil svého pobočníka. Odmítl ruku Cersei Lannister, která se měla provdat za dračího prince. Všichni s Cersei jako s královnou počítali, i samotná dívka se viděla po boku krále. Aerys ale rozhodl jinak. Nabídka byla smetena ze stolu během vteřiny a bylo rozhodnuto. Tywin se nijak netajil tím, že byl uražen. Vzal svou dceru a zmizel. Ale co teď? Ani Tywin, ani princ, ale Steffon Baratheon byl vyslán, aby pro Rhaegara našel vhodnou manželku. Někoho s čistou krví, aby nebyl rod poskvrněn. Od událostí v Summerhallu byly Targaryenské řady skutečně řídké. Bylo třeba je obnovit. Aerys se prozatím nedočkal dcery, aby si vzala Rhaeho, muselo se improvizovat. Ale do té doby… mohl mít princ relativně klid.

Mohl se věnovat těm malichernostem lidského života, než pozná jméno své nastávající. Po Cersei dávno rezignoval na to, aby bojoval s tím, koho si vezme a nebo ne. Tu kterou mu dají, tu pojme za manželku. Byl to milý a vlídný člověk, věřil, že ať dostane za manželku jakoukoliv ženu, bude jí milovat.

Čekal před lázněmi na Jona. Trápila ho jejich poslední chvíle, ale už pro zájem o jejich trvající tajemství musel onu skutečnost zkrátka… vypustit. Nemyslet na to, jako by se nikdy neudála. Nechtěl se k tomu vracet, protože nevěděl jak. Co by vlastně řekl? On se snažil to taktně vysvětlit, Jon se mu pak dlouho vyhýbal. Na jednu stranu, ano chápal. Zlomené srdce dle všeho bolí, ale to přeci princ nikdy nechtěl.

Konečně, když se Jon ukázal, ulevilo se mu. „Jsem rád, že jsi mou nabídku přijal. Myslím… pročištění hlavy nám oběma prospěje.“ Pousmál se na Jona a poukázal na dveře, aby vešel jako první.

_________________
Aegon. What better name for a king?

Will you make a song for him?


He has a song. He is the prince that was promised, and his is the song of ice and fire. There must be one more. Aegon, Rhaenys...?
avatar
Rhaegar Targaryen

Posts : 14
Join date : 10. 07. 17
Location : Pod drnem

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Rhaegar Targaryen

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Můžete odpovídat na témata v tomto fóru