Příběh - Tyene Sand

A nyní uvedeme, co probíhalo po opuštění Sansy a vydání se do Blešího zadku, kde by mohla nalézt člověka, jež by jí prozradil, odkud pochází pouzdro. Myšlenky jí ubíhaly k tomu, že jí snad ta blonďatá mánička zabaví natolik, aby se nezačala pídit po tom, do čeho má tu dýku strčit. A snad jí nestrčí, tam kam jí hodlal král nejvyšší strčit meč. Romantik každým coulem. A to si spousta lidí myslela, že je Robert špatný král. Toho sice nikdy neviděla, ale neslyšela, že by měl chutě na puberťácké šprýmy v podobě strkání mečů do děr. Bohužel v jeho případě šlo o reálný zbraň a ne pouhou metaforu. Každá zbraň má svou pochvu, ale ta Sansina nebyla zrovna nejvhodnější na tu jeho.
Sešla z Rudé bašty a pustila se do dlouhého sestupu do Blešího zadku. Jako by za dnešek neměla hýbavé aktivity dost. Málem sletěla a její odměnou bylo další dobrovolné štrádování tam, odkud před pár hodinami přišla. Proč to vůbec dělá? K čemu jí to bude? V klidu by se na to mohla vysrat a jít si zahrát do hospody. Jistě tam nebude stejná sestava jako před léty, ale i tak se tam může najít nějaká soudná bytost, která bude hledět na výhru a ne na její mini ženské proporce. Ale ne, ona si musí vymyslet, že za každou cenu přijde na to, kdo Sanse plete hlavu. Jako by jí měla zajímat pod krátké chvíli s ní strávené. Měla na ní jen chvilku dohlédnout, nebyl to závazek na celý život. Tudíž na ní může dál srát. Jenže její nohy mínily učinit opak a dál se hnaly do prdele. Doslova!
Na ulicích bylo spousta lidí, to by měla lepší, kdyby se pokoušela lézt po střechách. Po nádherně rozpálených střechách. Dostala se do nejhorší části města a nyní musela najít nějakého kováře, který jí poví o záhadném pouzdře. Pokud tu nějaký takový je. Zatočí do jedné z uliček, když jí tu někdo chmátne po kapse. Toho drzouna bez milosti odstrčí ke stěně, kde mu hodlá přiložit svou skrytou čepel k hrdlu, kdyby jí zezadu nechytil jeho kumpán.
"Kámpák, slečinká? Ty navaláš prachás nebo v krvi ty kůpat!" zasyčí jí do ucha s podivným přizvukem a své ruce strčí, kam nemá. To neměl dělat! Teď to bude dva proti jedné. No, proč by ten den měla mít lehčí, když už na pytel začal?

Trpělivost většinou nebyla Tyeninou silnou stránkou. Uměla sice vyčkat na tu správnou situaci, ale nikdy to nedělala ráda. Bohužel, teď jí nic jiného nezbývalo. Když se Oberyn ozval, vypadalo jeho naléhání opravdu vážně. Jenže zatímco jeho dcera spěchala, aby se co nejdříve dostala do Králova přístaviště, nic tolik nehořelo. Mělo ji napadnout, že bude sloužit jen jako záloha, dokud nedojde k něčemu podstatnému. Jenže co mohla v hlavním městě dělat, aniž by na sebe nijak neupozornila? Sama o sobě nápadná nebyla, snadno se ztratila v davu, ale nemohla si užít nic pořádného, aniž by na sebe přitáhla pozornost. Trochu zábavy sice našla v jednom z místních bordelů, ale jinak? Lehce se dala zapamatovat tvář dívky, která by bez společnosti zavítala do zaplivané hospody. Jak jí jenom chybělo Dorne! Tam se nikdo neohlížel na to, co se smí a co ne. Jenže tady všechno podléhalo divné představě slušného chování. Co dívka, to ustrašená hloupá husa. Svého otce měla Tyene doopravdy ráda a byla mu vděčná za všechno, co jí kdy naučil, ale tohle mu vyčítala. Chápala jeho důvody a pohnutky, ale takhle ji trápit nemusel. Nechtěla po něm, aby ji všem představil jako svou dceru, jenom nechtěla sedět v koutě a zírat na prázdnou stěnu. Byla zvyklá být neustále ve střehu, a co mohla dělat tady? Jediné, co nevypadalo tak podezřele, byla návštěva septa. Ne, že by byla kdovíjak věřící, ale zdobně vyvedený vnitřek budovy jí připomněl matku. Tolik věřila v Sedm, že se z ní stala septa. Na jak dlouho, to Tyene netušila. Vždyť stačilo akorát potkat Rudou Zmiji a namísto septonů jí dělali společnost hadi. Dornskou dívku tu nemrzelo ani v nejmenším, Oberyna Martella obdivovala. Oceňovala jeho férový přístup ke všem svým dětem, ačkoliv je zplodil mimo manželství. Nepatřil mezi ignorantské ovce, které se distancovaly od všeho, co mohlo byť jen nepatrně pošramotit jejich pověst. A přitom se i k jejím uším donesly řeči, co se zcela ironicky týkaly královské rodiny a jejích členů. S nepatrným úšklebkem na tváři zapálila jednu ze svící. Odříkala přitom krátkou pasáž ze Sedmicípé hvězdy. Uplynulo už víc, jak deset let od doby, kdy jí matka knihu předčítala, ale ona si pamatovala každou stránku, každé slůvko. A když už se nacházela ve svatém domě, cítila povinnost to udělat. Kvůli mrtvé matce. Víc se tam však nezdržovala. Už takhle nejspíš návštěvě septa zasvětila času víc, než by v jejím případě bylo zdrávo.
Když vstoupila dovnitř, slunce se teprve chystalo do nejvyššího bodu na obloze, zatímco když vycházela, vypadalo to spíš už na večer nebo pozdní odpoledne. V šatech schovaná Dorienova dýka jí tížila a Tyene by mohla odpřísáhnout, že dokonce slyší, jak ji nabádá k nějaké nekalosti. Vzorně se chovala až příliš dlouho. Ale copak se mohla chovat jinak, když tušila, že má na sobě neustále něčí pohled? Lidé se v hlavním městě snažili tolik zavděčit falešné královně regentce a jejímu bastardskému synovi, že by jim jistě nedělalo problém na dívku z Dorne žalovat. Nemohla se moc ukazovat na očích, to bylo jasné. Už z toho začínala být pomalu zoufalá, ale jak tak sestupovala ze schodů vedoucích do septa, napadla ji spásná myšlenka. Ve slušnějších místech Králova přístaviště pobývat nemohla, ale ne všude se vyskytovali tak moc vzorní obyvatelé. Tím rozhodnutím sice riskovala jiné věci, než jen Černé cely nebo něco podobně nechvalného, ale bylo to lepší, než kdyby trávila veškeré své drahocenné chvilky nicneděláním. Hned se jí tím projasnil den. Nebo alespoň závěr dne. Propletla se davem, který na její vkus až moc zhoustl a zamířila si to směrem, jaký uznala za nejvhodnější. Ještě trochu tápala, kam přesně jít, ale jedno obvykle stačilo jít přímo za nosem. Bohužel doslova.
Vydala se jednou úzkou uličkou, odehnala pár koček, které s prskáním utekly, aby se jí nepřipletly pod nohy. Jen tak tak se vyhnula proudu špinavé vody, když nějaká žena otevřela okno a vyprázdnila tak nádobu, co držela v ruce. Tyene jenom nakrčila nos a přidala do kroku. Rozhodně netoužila po tom, aby jí něco jiného přistálo na šatech. Neměla sice svoje, lépeřečeno přivezené z Dorne, na druhou stranu však byly celkem čisté. A kdoví, co vlastně ta nádoba obsahovala. Naštěstí se Tyene brzy vymotala ze spletí několika ještě užších ulic a ocitla se tak na jedné o dost větší. Rozhlédla se kolem, aby se podívala, kudy by bylo nejlepší jít, ale do zorného pole se jí dostalo něco zajímavějšího, než správná cesta. Dva hromotluci se jako kus shnilého masa lepily na celkem sympatickou dívku. Nevypadala vystrašeně, spíš naopak. Nějakou dobu je pozorovala, než se rozhodla zakročit. Nemusela být u nich, aby pochopila, o co tu jde. Jenom se chtěla ujistit, že to dívka sama nezvládne. Nebo, že to pro ní alespoň nebude tak lehké. Vždyť co byla Tyene? Něčí osobní stráž? Ne, ale tohle děvče se jí zamouvalo. Rozhodlo se bránit, co bude její a to se písečnému hadovi zamlouvalo.
Připlížila se k nim, co nejtišeji dovedla a to i přes fakt, že by si jí nejspíš nevšimli, ani kdyby dupala jako obr. Brzy na tom stejně nesešlo, protože obratně vytáhla Renardovu dýku a jednomu chuligánovi ji zezadu vrazila mezi žebra. Trvalo to sotva pár vteřin a zhroutil se k zemi. Tyene zvedla pohled, aby se podívala, jak je to s druhým chlapem. Vypadalo to, že její pomoci už nebude víc třeba.

Chtěla okamžitě dát na obdiv těm dvěma nechutencům pravou žoldáckou školu, ale to se už jeden skácel k zemi s hlasitým bolestným výkřikem. Nenechá se zahanbit tím udatným zachráncem a vrazí skrytou čepel do oka toho, který jí držel. Což se skutečně stalo minulým časem. Po tomhle se už jen skácel k zemi bez toho aniž by jí ukradl její cenný náklad. Nechat si to ukrást nebo ztratit by byl skutečně počin amatéra. Bylo to důležité vodítko k neznámému przniteli malých dětí, který jim do ouška našeptává lživá slůvka o ochraně, kterou si v konečném měřítku musí zajistit samy. Dýku Sanse ponechala, ta se jí bude ještě hodit. Pouzdro se bude zase hodit jí a pro teď zůstane hezky bezpečně ukryté na místě, kam by nikdo šahat neměl.
Podívá se směrem k udatnému zachránci, když překročí mrtvolu, aby u toho pochcánka nezůstala příliš blízko. Jenže z udatného zachránce se ve skutečnosti stane udatná zachránkyně. Neví, zda by se měla cítit zahanbeně, že jí zachránila nějaká slepice nebo by měla cítit pýchu, že se našlo konečně něco v ženském podání, co nekňourá a umí se o sebe postarat. Jenže pak tu nastává ta nepěkná věc ... konkurence. Jen před ní lidé spílali ke svým bohům a označovali jí za kacířku nebo blázna, když se prohání po zemi v kalhotech a ještě se odváží šahat na mužské nástroje smrti. A teď tu byla jiná, hezčí, usměvavější a okouzlující. A smrděla cizinou. Neviděla na jihu žádnou podobnou, která by vrážela do zad mužskému o velikosti stodoly, dýku. Na to byla třeba odvaha severu nebo jistého teplejšího kraje, kde lidé vstávají v noci, jsou naplněni teplem a chtíčem a do postele si berou zmije.
"No ... díky, ale zvládla bych to. Nemusela sis zbytečně špinit boty," poví zcela nadšeně. Vděk jí nikdy příliš neříkal, záchrana znamenala vizitku špatného žoldáka. Mohla se cítit jako nejvíce neschopný tupák na celém světě, kterého přeperou dva nejvíc neschopní tupáci na celém světě. Ale třeba si dívka chtěla dokázat, že je dobrá a ne jen něčí hadr na vytírání. Což jí připomíná ... sehne se k první mrtvole a začne jí ohledávat. Co se nejlépe okrádá než mršiny? I supi to ví nejlépe.

Rozhodně se nejednalo o žádnou křehotinku, to si Tyene uvědomila v okamžiku, kdy se druhý chuligán odporoučel na věčnost za svým přítelem. Ale to nebylo to hlavní, co ji zaujalo. Určitě to nebylo obvyklé, aby se dívka dokázala postarat sama o sebe, hlavně na takovém místě, ale ten způsob, jakým to udělala… Ne, že by si ji předtím prohlížela, ale neviděla u ní žádnou zbraň, jakou by mohla vůči útočníkům použít. Přesto tu oba ležely, jako dva pohozené žoky. Dostali jenom to, co si zasloužili, o tom se nemohl nikdo přít. Tyene se sklonila, aby mohla utřít krev z dýky do šatů jednoho z nebožtíků a až když se narovnala, upřela zvědavý pohled na jejich oběť, která jednomu z nich nakonec zpečetila osud. Vypadala poněkud zvláštně, ale to byl jen první dojem. Vždyť kolik dívek v Králově přístavišti nosilo mužské oblečení? Nabízelo se několik přijatelných důvodů proč, ale ani jedním si Tyene nebyla stoprocentně jistá. Na druhou stranu nebyla ani hloupá, aby si nemohla pár věcí domyslet. Oblékala se prakticky a uměla si poradit, aby její drahý život zůstal ušetřen. Že by patřila k nějakému společenství? Dívka z Dorne slyšela různé příběhy o tom, že za Úzkým mořem existují různé spolky žoldáků, stačilo si je jenom najmout. Ani v Západozemí to nebylo až tak neobvyklé… Ale kdyby se kolem hlavního města motala skupina prodejných bojovníku, určitě by se to doneslo i k jejím uším. Mohla taky být jenom sama za sebe, ovšem… Ať už se oblékala do čehokoliv, pořád by v mnohých očích nebyla plnohodnotným žoldnéřem. Lidé měli až nepěkné sklony k tomu, aby podceňovali schopné ženy. Jejich smůla, hlavně pokud jim ve vnitřnostech skončila čepel právě od té, které předtím nevěřili.
„Stačil by jenom ten dík, ale musím přiznat, že mi na botech skončily už i daleko horší věci.“ Ráda by se té domnělé žoldnéřky zeptala, co je doopravdy zač, jenže to Tyene přišlo poněkud netaktní. Navíc na ní bylo vidět, že jí dornská pomoc nebyla nijak zvlášť po chuti. Pro jednou měla Oberynova malá zmije opravdový důvod k tomu, aby udělala dobrý skutek, ale zřejmě si to měla rozmyslet dřív, než Renardova dýka spatřila světlo světa. Možná by bylo lepší, kdyby si to šetřila až na nějakou hospodskou šarvátku. Jenže to by nebyla Tyene, kdyby se držela zpátky, byť i při nejmenší příležitosti, kdy mohla něco udělat. Navíc v Bleším zadku nehrozilo téměř žádné nebezpečí, že by někdo běžel žalovat královně. Lidé si tam dělali, co chtěli, pokud díky tomu přežili a o nic jiného se nestarali. Zřejmě ten samý názor zastávala i dívka, které zachránila Tyene život, pokud se tomu tak dalo říkat. Jednoduše začala prohledávat bezvládná těla. Tohle by udělali jen zoufalci, chamtivci, anebo… žoldáci. Že by přece jenom měla pravdu? Už to tak vypadalo.
„Není zrovna nikdo, kdo by ti slušně zaplatil? Nebo se to tak mezi žoldáky dělá? Tihle nevypadají, že by u sebe měli něco hodnotného. Kdyby ano, nechali by na pokoji ženu, co se obléká tak, aby jí šaty zbytečně nebránily v pohybu. Ačkoliv musím přiznat, že na moudré muže zrovna nevypadali.“ Šlo jenom o takové konstatování, ale Tyene doslova překypovala zvědavostí. V hlavním městě nemohlo být o žoldáky nouze, ale na téhle bezbožné dušičce něco bylo. Vlastně i zmiji napadlo, že by si jednoho takového pořídila. Mohla by s ním být zábava a ona by tak alespoň neskomírala tím, že musí přetrpět dlouhé dny ve smrduté stoce, ve kterou se Královo přístaviště proměnilo. Mohl by jí být užitečný i jinak, když si vzpomněla na to, že jí ještě čeká návštěva Rudé Bašty. Nebylo by špatné mít někoho v záloze. Na druhé straně, zase ta nevítaná pozornost.. na co by potřeboval někdo jako ona bojovníka prodávající své schopnosti? Už aby její pobyt tady skončil. Najednou se Tyene nemohla dočkat, až bude mít pod nohama palubu lodi mířící do Dorne. Jenže všechno záleželo na Oberyovi a jeho plánu. Podle jejího mínění nemohlo být tak těžké popadnout jednu ufňukanou lady a odvést ji. Stačilo jenom správně odvést pozornost, odejít ve způsobeném zmatku. Dornský princ měl ale svoje vlastní metody a tak jeho dceři nezbývalo nic jiného, než si vystačit s tím, co je. A zrovna teď mohla akorát svou pozornost upřít na dívku, co ještě pořád prohledávala mrtvoly.
„Očividně si záchranu nepotřebovala, ale už se stalo. Co kdybys mi za odměnu koupila alespoň jeden korbel piva?“ Navrhla s polovičním zájmem v hlase. Nepotřebovala se jí vnucovat, jenom si chtěla ukrátit čas. A snad z ní i vytáhnout nějaké pouliční klepy. Sice žoldnéřka nevypadala zrovna jako nejvýmluvnější člověk, ale i tak by mohla nějakou tu chvilku věnovat někomu, kdo jí prokázal menší službičku. Byl by to projev obyčejné slušnosti, jakou v sobě mohl mít někdo, kdo věrohodně vypadal. Tedy… možná se tak pozdávala jenom Tyene, kvůli tomu, že se nebála použít zbraň. Ale to nevadilo.

O dost jí ta neznámá ulehčila, přesto cítila jistou ... zášť? Žárlivost? Tu druhé bylo pravděpodobnější. Pamatovala si, jak kdysi Larsovi říkala o neschopných slepicích, co si nedovedou ani samy nasadit boty a teď tu byla jedna, která beze stychu vrážela chlapům do zad dýku. Asi by se nad tím pousmál, vidět jí v takové situaci, kdy se musí vyrovnávat s konkurencí. A ona jen pomyslela na to, kde jemu bude konce. Dobrých pár měsíců jej neviděla. A nemohla by si lhát, kdyby jí nechyběl. Nikdy Bronnovi neřekla, co jí prozradil. Nevmetla mu do tváře, že ho tam nechal. Nechtěla na to ani pomýšlet, protože by v konečném důsledku proklínala vlastní existenci, že je rozdělila a z Bronna se stalo ... no, to co se stalo. Oba mohli být zcela odlišnými lidmi nebýt monstra se zářivýma očima a mrtvolně ledovou pokožkou.
Upustí od těch myšlenek. Vzpomínat si na to nemohla a bylo tomu dobře. Nejspíš to ani neměla vědět, ale na to bylo pozdě. Tady na jihu nebyli žádní modří démoni, se kterými by se musela potýkat. Jen lidi. Ale ti jsou ve většině případů horší než monstra. A i oni mohou být zářivě modré oči.
"Vážně? Tomu bych se divila," mohlo to působit nepřátelsky, ale ona narozdíl od jejího bratra nebyla zrovna konverzační typ ani typ, který by se ke každému okamžitě přichomýtl a zvládl s ním strávit celý den. Zřejmě se Bronnovi nepodobala jako vejce vejci, mohla být vděčná, že měla vlastní rozum, když už ne vlastní peníze. Teda, kdysi je neměla, teď ano. Pečlivě uschované stejně jako pouzdro. Až se divila, že necinká ani nevyluzuje jiné podivné zvuky, když byla prakticky kovem přesycená. Braavos jí jistě přinesl mnohé dobré, když měla možnost jednomu mrtvému zabijákovi sebrat ukryté čepele. Nepočítala kolikrát jí projela dlaní než se to naučila používat. Rukavice jí chránily před vším možným, též jako zakrývaly, co si velmi šikovně způsobila. Ale tak, správný bojovník má mít jizvy.
U mrtvoly smraďocha nenašla nic víc než jeden měďák. Lepší něco než hovno.
"Žoldácké metody zůstávají mezi žoldáky, tak předstírej, že jsi nic neviděla," dá jí přátelsky nepřátelskou radu, když mu v kapse najde i kus chleba, do kterého se s chutí zakousne. Trochu plesnivý, ale což, oni ho potřebovat nebudou a ona jídlu jednoduše nemohla odolat. ..."A jak správně uhádla její výsost, byli to idioti. Ty by přepadly i městskou hlídku, kdyby kolem nich prošla. Ne že by byly nějak lepší než já," poslední větu zazdila posledním kouskem chleba, ale kdo ví nakolik dobré má tahle žena uši. Jazyk jistě měla mistrný a ruce taky. Navíc vypadala jako radostné dítě, které spatřilo hada a chce si s ním pohrát. Ne že by se zrovna přirovnávala k hadovi. Celé to lordské přirovnávání ke zvířatům bylo hloupé. Zvěř oproti nim nezabíjela z prosté radosti, ale kvůli potravě.
"Dobrá, jeden korbel vyhřátých chcanek pro mou zachránkyni," hodí oči v sloup, ale neubrání se nepatrnému úsměvu. Proč by ne. Třeba konečně pozná ženskou, která bude za něco stát. Sice ani Sansa nebyla příliš špatná, trefila se do x-ka, ale stále to nebylo to, co hledala.
Pokývne jí rukou jako by jí jako správný gentleman dávala přednost. Jedna hospoda byla kousek od nich. Tam si může ctěná lady svlažit krk, zatímco ona bude labužnicky vychutnávat něco, čeho se jí už pár dní nedostalo. Sušené maso se nepočítalo. Bylo to hnusné, tuhé a bez vůně. Nemohla by žít jako Dothrak. Kůň byl kámoš a ne žrádlo.

Vesměs by byla škoda, kdyby ji Tyene nechala zemřít. Dívka o to neměla zájem, ale svět by byl o jednu krásnou tvářičku chudší a kromě toho…. Jen Sedm vědělo, jestli by společně nezemřely i nějaké informace, které by se mohly písečnému hadovi hodit. Kromě toho dívku z Dorne nezajímalo, že se namísto vděku dočkala jenom kyselého obličeje. Už se setkala s daleko horšími a otravnějšími reakcemi. Navíc se na to nemusela dívat dlouho, protože se žoldnéřka sklonila a začala ohledávat mrtvoly, přičemž Tyene potvrdila, že se nemýlila. Jen bláznivá nebo statečná ženská by se oblékala tak, jako ona. S blázny se dala užít sem tam nějaká zábava, ale bojovnice měly daleko větší potenciál.
„Nejsem někdo, komu by se vadilo zašpinit. Práce je práce, nemám snad pravdu?“ poznamenala, zatímco si ji prohlížela. Přemýšlela přitom, jak se někdo jako ona mohl dostat k povolání žoldáka. Její obličej nehyzdila žádná ošklivá jizva nebo stopa po nemoci, ba naopak. Nevypadalo to na žádný očividný důvod, proč zahodila sukně a raději se oblékla do kalhot. Nejspíš za to mohly potíže v rodině, jenomže to neměla malá zmije jak zjistit. Leda by se zeptala přímo a to nechtěla. Ne teď.
„A kdyby se mi nechtělo? Výhružky ti moc nejdou. Svým žoldáckým bratrům nejspíš děláš samou radost, ale mě jsi prozatím neohromila. Nebojím se tě, takže sama uznám za vhodné, co jsem viděla anebo ne.“ Dívka působila bystrým dojmem a na Tyene opravdu zapůsobilo, s jakou ladností se postarala o druhého útočníka, ale co se mluvy týkalo, na tom by měla určitě ještě alespoň trochu zapracovat. Nedalo se ničemu divit, žoldáci používaly ruce a ne jazyk, ovšem až na pár výjimek… Ale tahle roztomilá holčička si tím jen škodila. Kdyby se nechovala tak hrubě a…. nenasytně, nejspíš by ještě o něco vylepšila své schopnosti. Tyene jen cítila, jak se jí obličej stahuje do znechuceného úšklebku, když viděla, s jakou vervou se pustila do takového kousku jídla, kterého by se zmije nedotkla nejspíš ani hrotem dýky. Nicméně jistý obdiv to ani trochu nesnížilo a to i přesto, že kvůli pochybnému soustu začala huhlat, že jí zmije stěží rozuměla.
„Myslíš, že jsi lepší, než muži, kteří slouží králi?“ povytáhla obočí, ale pochybovačný výraz jí vydržel jenom na okamžik. Hned ho totiž vystřídal zvonivý smích, tak typický pro někoho z Dorne. „Nejspíš máš pravdu. Městská hlídka se taky skládá jenom ze samých idiotů. Jsou tu naprosto zbyteční.“ Dobrá, na prostý lid nejspíše zabíralo, když kolem nich denně rázoval někdo oděný do lehké zbroje. Jenže na Tyene to nezapůsobilo tak, jak mělo. Nejspíš to bylo horkou divokostí, kterou zdědila po Oberynovi, ale lannisterské poskoky na tak nízké úrovni doopravdy nevnímala jako opravdovou hrozbu. Daleko větší nebezpečí viděla někde jinde. Zaslechla, že žádný kout v celém Králově přístavišti není dostatečně bezpečný, alespoň co se soukromí týkalo. Královna regentka měla své špehy všude. V tom tkvěla největší potíž… jak se měla Tyene zbavit nebezpečí, když neviděla, kde a v jaké podobě ho hledat? Do sedmi pekel s městskou hlídkou.
„Konečně přístup, co se mi opravdu zamlouvá,“ usmála se a vykročila směrem, který považovala za správný. Neudělala moc velký rozestup mezi ní a žoldáckou dívkou. Bleší zadek měla prochozený jen trochu a tak se ráda nechala zavést na to správné místo, ačkoliv stačilo ujít jenom pár kroků a nejspíš by to našla sama. Se soumrakem se začaly shlukovat i všelijaké pochybné existence, aby ukojily svou touhu po alkoholu či kartách. Tyene se mezi nimi propletla, ale než našla volné místo, jeden z opilců jí plesknul po zadku. Zmije se na okamžik zarazila a vyčkala, jestli si troufne i na něco víc. A vida, dočkala se. S alkoholovým dechem se k ní donesly i oplzlé řeči. Následně se kolem jejího trupu obmotaly i dvě špinavé a na její vkus příliš chlupaté ruce. Než jí však stačil jejich majitel sáhnout někam, kde o to stála nejméně, otočila se a s výpadem stejně rychlým, jak by to udělal nejjedovatější had, mu přitiskla Renardovu dýku k hrdlu.
„Ukousl sis příliš velké sousto. Radím ti, aby ses omluvil a to víc, než jen slovy.“ Výmluvně natáhla volnou ruku. Opilec se zašklebil a odhalil tak ošklivé zkažené zuby. Tyene si teatrálně povzdechla a vlastní rukou mu zajela do míst, kde tušila nějakou tu minci. Než se stačil muž začít bránit, škubla s dýkou a otevřela mu tak ránu na krku. Nijak hlubokou, ale rozhodně tak nepříjemnou, aby musel co nejrychleji odejít. S potěšením sledovala, jak vytřeštil oči a o několik kroků ustoupil. Zjevně ho to vyděsilo, ale nebýt jednoho z jeho pochybných přítelíčků, možná by se na zmiji po chvilce znovu vrhnul. „Ještě někdo má chuť okusit něco, co mu nepatří?“ zeptala se, zatímco si pohrávala se zakrvácenou dýkou. Několik mužů po ní koukalo víc, než jen zle, ale potom jejich pozornost upoutala zbraň. Několik jich zavrtělo hlavou, zbytek si jich už nevšímal.  Tyene nad tím jen trhla rameny a otočila se na žoldnéřku.
„Dnes jsi mohla být první žoldák, který mě odmítnul. Ale kdoví, jestli bys potom nezažila jen nudný večer.“ Na její tváři se opět usídlil úsměv. Konečně našla místo, kam si mohly sednout a nezávazně si popovídat. Takhle se měly trávit veškeré večery. Se zábavou a někým, kdo vypadal alespoň trochu zajímavě.

Žaludek chtěl dopřát něčeho jiného než plesnivého chleba. Po tolika dnech plynné jízdy měla možnost se pořádně najíst, když už bloudila křížem krážem a snažila se najít někoho, kdo by jí něco pověděl o tajemné exotické dýce, teda spíš jejím pouzdře. Nebýt žena zvědavá, nechala by to být. Šla by se v poklidu najíst až k prasknutí a poté by odpadla do něčeho, co by se dalo nazvat postelí. Ale jídlo mělo přednost. Zaplatí své rádoby zachránkyni jednu rundu, čímž jí zalepí ústa a třeba se jí i nenápadně zbaví. To by jí ale musela šikovně zlít až do bezvědomí. Poté by změnila lokál a už se nikdy s tímhle ochráncem nebohých dam v nesnázích, nesetkala.
"Ty snad pracuješ?" povytáhne obočí a ulétne jí menší úšklebek. Jak by tahle líbivá dáma mohla pracovat? Jedině na zádech s nohama rozkročenýma. Ano, měla na ní dokonalý názor a to jí znala asi pět minut. Ale celkově vůči ženskému pokolení byla dosti skeptická, tudíž nebylo divu.
Přivře oči, když jí ta dívka zcela drze odmítne laskavou radu. Teď má o důvod navíc jí strčit do nejbližšího odpadu a zdekovat se nejlépe někam na střechu, kam se tahle dámička nevyškrábe.
"To byla rada. A jsem si jistá, že jsi nic neviděla. V jiném případě by si jistý žoldák usmyslel, že se druhý muž nabodl sám na svou dýku a tudíž ho nikdo nezachránil, tudíž nemusí nikomu kupovat rundu," mrkne na ní bezelstně a již se tu přestane handrkovat. Z těch mrtvol víc nevytáhne. Byli víc na suchu, jak ona. Další bídní chudáci, kteří trpěli válkou a nedostatkem všeho, čeho v té době nedostatek být mohl.
Polkne poslední sousto, ignorujíc její zhnusený výraz. Zřejmě nikdy nezažila pravý hlad, když opovrhuje každým kouskem dobrého chlebíku.
"Odpověděla sis," pokrčila rameny a usmyslela si, že až ho hospody nepromluví. Hodlala využít ticha ve svůj prospěch. Tudíž nenápadně pozorovat tu podivnou existenci, aby se z ní nevyklubalo nájemné komando čítající jednu osobu vyslanou ... no, kýmkoliv, koho stačil Bronn naštvat. Jaká je ta nevýhoda mít bratra, který věčně někoho nasírá? Když se mu chtěl někdo pomstít, počítal s tím, že chová nějaké bohabojné city ke své mladší sestře, tudíž to schytala ona. Pitomci, ještě by mu udělali službu.
V tichu kráčela vedle holky, upravujíc si rukavici. Ostří jí ji opět posunulo. Hrůza mít uschovanou zbraň v rukávu, když s tím neuměla tak dokonale jako profíci, kterým to patřilo. Ale učila se a šlo jí to s každým dnem líp a líp.
Vešla do hospody a místo, aby následovala tajemnou neznámou, vzala to z druhé strany. A nejspíš udělala dobře, páč neuběhla ani sekunda a už se jeden z prasáků rozhodl chmatat po holčině zadnici. Štěstí, že když byli zlití a viděli kalhoty, tak si mysleli, že je to muž. Zato šaty i sukně byli pro ně jako lákavé pitivo. Snadné k dosažení a ... stejně tak smrtelné. Šla se usadit, zatímco se dívka vypořádávala se svým problémem po svém. A než to stačila dořešit, tak už Anya pojídala svou první kotletu jako hladové zvíře. Však si také vybrala místo nejblíže k rožni. Jediná nejlepší varianta.
"Čekáš, že těch žoldáků potkáš víc?" opět promluví s plnou pusou, zatímco mastnýma rukama trhala kotletku na kousky, které může pozřít, aniž by se tím udusila. Což byla metoda, kterou vymyslela v osmi, potom, co jí Bronn už asi po sté musel proklepat, aby z ní dostal moc velký kus. Je vidět, jaká je to kecka, když neustále tvrdí, jak rád by se jí zbavil. Díky její šikovnosti k tomu měl tolik možností. Jako když hodlala přešlapat zamrzlé jezero s tím, že je dostatečně zamrzlé ... ale nebylo. Nebo když hodlala prolézt medvědí kutloch, protože je jasné, že medvědi v zimě spí ... ale nespali. Nebo když se vsadila, že je blbost ta pověra o koních, kteří nejsou rádi, když k nim někdo leze zezadu. Co se na to dá říct, Bronn byl lhář a ona debil.