Divoký hon

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Radka Rieka za Wed Apr 19, 2017 3:55 pm

Spadla prudko na chrbát do veľkého snehu, ktorý bol našťastie mäkký, i keď poriadne studený. Nevadí. Teplá vesta z kožušiny nejakého vlka ju ochraňovala ako pred chladnom, tak i pred ublížením si. Akurát len ruky zdvihla k tvári, zakryla hlavu a vykríkla hrôzou. Jej krik sa niesol lesom, strácal medzi hustými, zamrznutými stromami, ktoré vytvárali okolo nich ako ochranné hradby, tak i vhodné skrýše pre skúsených divokých. Lapala po dychu, oči zažmúrené. Iba studený vzduch, mäkký sneh a erdžanie koňa, ktorý sa pre ňu z nepochopiteľných dôvodov splašil. Možno zacítil pach krvi, ktorý prichádzal na chrbte blúdiaceho vánku, alebo ho znepokojil hluk boja, ktorý počula aj ona. Tlmene, z diaľky, ale predsa. Rinčanie zbraní, neustavičný krik. Hlasy, ktorým nerozumela. Možno volanie o pomoc, možno vydávanie rozkazov, či bojové pokriky. Asi všetko naraz, zmiešané vo veľkej mase kakofónie.
Jeden hlboký nádych, dievčenský hlas. Búšenie srdca, ďalší dievčenský hlas. Nie je strachopud, ona často neuteká, nebojí sa, ale za to z koní má strach prirodzený, hlavne z tých, ktorý sa pred ňou postavia na zadné a majú v úmysle ublížiť jej. Stiahla mierne ruky, pred sebou videla vlajku ohnivých vlasov. Spletených divoko do seba, zrejme Ygritte hrebeň nevidela odkedy sa narodila. Zamrkala očkom, až potom sa začala spamätávať z toho šoku, ktorý ju ovládol. Už-už videla samu seba, ako leží v kaluži vlastnej krvi, zmiešanej so snehom a kôň jej vydupe posledné kúsky mozgu z hlavy. Ale nestalo sa tak. Bola to len predstava strašnej smrti, ktorá ju našťastie obišla. Rozkaz tej divokej dievčiny vôbec nevnímala. Mala čo robiť sama so sebou. To až potom, po pár sekundách začala chápať, čo po nej vlastne chce. Prebehla chytro rukami po svojom tele, po svojej veste a hrubých punčochách, ktoré nosí ako nohavice. Smola.
- Nemám... - dostala zo seba takmer prekvapene. Myslela si, že ona má stále všetko so sebou a z uší nemá problém vytiahnuť ani vojnovú sekeru či skutočného draka. Otočila sa okolo vlastnej osy, obzerúc sa tak vôkol seba. Zamysleným pohľadom pozerala na sneh, akoby dúfala, že niečo nájde práve tam. Ak toho koňa ovláda menič, je úplne zbytočné, aby tomu zvieraťu zatvárali oči. Veď čo zmôžu dve dievčatá proti zvyšným, ktoré tam postávajú a sledujú okolie? Môže sa prevteliť do nich a spôsobiť omnoho väčší chaos. Musia nájsť meniča, ak o nejakého vôbec ide.
Napokon urobila niečo, čo sama netušila že urobí. Napriek bolesti, ktorá jej pulzovala v ruke, ktorú kôň uhryzol, schmatla uzdu svojho koňa, jeho hlavu silno strhla dole. Stála mierne na boku, tak že keď dokázala hlavu toho koňa stiahnuť až k sebe, postavila sa na špičky, aby mala pery pri jednom uchu toho zvieraťa. Hlboký, poriadny nádych...a potom vydala tak vysoký ženský krik do ucha toho zvieraťa, že ak v jeho hlave nejaký menič je, určite ho to na chvíľu omráči, ohluší, vyvedie z miery...alebo donúti k tomu, aby opustil telo toho koňa. Alebo aspoň v to dúfa...Ak to nevyjde, kôň bude viac splašenejší a potom ho zrejme pustí, aby radšej ušiel.
Pokiaľ sa nezbavia samotného meniča, bude jedno koľkým koňom zaviažu oči. Aj tak ich bude trápiť a snažiť sa im ublížiť...
avatar
Radka Rieka

Posts : 79
Join date : 01. 01. 17
Age : 16
Location : Sever

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Valar za Fri Apr 21, 2017 5:22 pm

Boj Divokých proti Jižanským seveřanům byl v plném proudu. Ztráty na obou frontách byly jasně viditelné díky mrtvým tělům válejícím se na studeném sněhu. Krev se vpíjela a vytvářela překrásné květy. Pro umělce by to byla pastva pro oči, pro bojovníka jen nezbytnost, se kterou se dá počítat.
Zatímco Theův pes utíkal zpět k nejbližší patrole Noční hlídky, která se bohužel nacházela v Černém hradě, on sám mohl bojovat s krutostí přírody, jež po většinou házela naším hrdinům klády pod nohy. V tomto případě nešlo o žádné klacky, ale pouho pouhý sníh. Smrt měniče neušla bez povšimnutí. Sice divoký přestal ovládat koně, který podupával Radku a chtěl si ukousnout i pořádný kus masa z Ygritte, ale to nezměnilo nic na tom, že on sám i ostatní koně byli stále vyplašení. Ale zpět k měniči. Šlo by si těžko povšimnout mrtvého druha, když vedle něj postávali i zbylí Thennové. S hlasitým rykem se vypravili po stopách Thea. Jejich velikost je zpomalovala, ale ani na vteřinu nesvedla z cesty. A co si nyní připravila příroda za nesnáz? Velice prostou. Theo se již mohl nacházet blízko bojových sil, ale to by se pod ním zem nemohla propadnout. Pod sněhem se dalo ukrýt mnoho, i takové maličkosti jako díry vedoucí do podivuhodných chodeb, které nevytvořil člověk. Výhoda pro Thea? Thennové přešli noru bez povšimnutí. Nevýhoda? Theo byl mírně zasypán tvrdým sněhem do půli těla. Nohy i s trupem si to hověli pod ledovým neštěstím, zatímco ruce a zbytek vršku mohli hrabat.
Robb se nemusel z ničeho hrabat, zato měl zcela jiné problémy. Přesněji přes dva metry vysoké. Ohromnou výhodu měl ve svém zlovlkovi, který již dokázal zakousnout dva pořádné kousky. Šedý vítr již nebyl žádné malé štěně a zvířecí instinkty ani v lidském prostředí nevymizely. Byl ochotný za každé situace bránit svého pána. Počet nepřátel se jim zmenšil na šest. Jeden padl po dlouhém a namáhavém boji s Robbem, dalšího si podali jeho lidé. Ale neumíralo se jen ne straně Thennů, tři Starkovi muži padli do sněhu mrtví a jeden z nich se zraněn ukryl za strom, aby ho smrtelná rána nerozsekla ve dví. Robb nezůstal bez poskvrnky. Po boji s Thennem mu krvácela levá paže a jedna pěst mu na hlavě způsobila pořádnou bouli.
Roose Bolton spolu se svými muži nebyli daleko od svého lorda. Jeden z Thennů je vskutku nemohl pobít všechny, zato dva z nich ano. A překvapivě to byli ti, co měli hlídat koně. Jako by je samotný osud potrestal za neposlušnost a obral o práci lorda z Hrůzova. Lučištníci jistě neměli daleko od vrhnutí se do bitevní vřavy. Jenže to by je nemohli zezadu přepadnout Divocí, kteří sledovali Thea. Roose měl na vybranou. Pomoci svým lučištníkům nebo se vrhnout do boje se svým prozatimním lordem Starkem? Loajalita k vlastním lidem či mírné šplhnutí a možná i samotná záchrana Robba Starka?
Nesmíme opomenout dívek. Ygritte učinila rozhodnutí. Pomohla Radce a odtáhla jí dál o splašených koní. Ti neostávali ve zběsilém pobíhání a kopání kolem sebe. Nyní by byli vskutku vhodné se k nim nepřibližovat. Někteří z nich se obrátili a uprchli dál od pekelné síry, která se nesla z vesnice. Díky vzdálení se od ořů měli dívky perfektní výhled na hotové peklo. A dítě, které se slzami v očích hledělo vzhůru. Jako by se svým zrakem upnulo na Ygritte. V té vyděšené tváři se zračil tichý výkřik o pomoc. Do doby než se oheň dostal až k němu. Nejprve chytl rukáv. Paže chlapce se rozzářila jako krvavá hvězda. Nyní křik nebyl tichý. Mohl se s klidem rovnat Radčinu. Ta se jím pokoušela zapudit měniče, případně vyplašit koně, chlapec, ale řval ze zcela jiného důvodu. Ze strachu, paniky a bolesti. Panika jej naplno ovládla a on sebou začal točit dokolečka, čímž nabořil do jednoho z ohnivých trámů. Ten se pod chlapcovou vahou rozlomil, stejně jako se téměř přelomilo dětské tělíčko, když jej trám odhodil do pekelné suti. Nyní dívky neměly možnost vidět nic, pouze cítit a slyšet. Cítit a slyšet.
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Theodor Lamercier za Mon May 01, 2017 5:32 pm

Svět se stal tichým. Myslel jenom na to, že ještě musí pomoci mužům, které nechal, ačkoliv dobře kryté, stále samotné v lese. Za ním se ozývaly výkřiku Thennů, kteří mu kráčí ve stopách, on je však neslyší. Čepel meče se leskne v odrazy slabých paprsků, prostupujících korunami stromů, sníh pod Theovými nohami praská každým krokem, až dokud se toto prasknutí neozve... V ten moment verbíř z Noční hlídky padá do léčky, kterou tu mohla nastražit jakákoliv ze stran. Při pádu do díry nemyslel na nic jiného než na to, že tady najednou jeho cesta končí a že toto možná bude jeho konec. Ozval se tupý dopad do díry a sněhu a najednou tma...

PO několika minutách se Theo probouzí v díře, celý zapadaný čerstvým sněhem. Tento čerstvý sníh v něm sice vyvolával pocit neskutečné zimy, ale na druhou stranu mu nejspíše zachránil život, protože mohl zmást jeho pronásledovatele. Snažil se ze sebe dostat co nejvíce bílého poprašku. Jeho meč byl kdovíkde v hromadě sněhu. Tělo naštěstí bylo kryto oblečením i to však ale začínalo vlhnout kvůli teplotě jeho těla. POřád měl ještě polovinu svého těla po sněhem a netušil, co by si teď mohl počít. Zkusil se myšlenkami spojit se svým psem, aby měl aspoň minimální pomoc a jistotu že přežije. Bohužel však bez výsledku. Pes byl až moc daleko. On byl teď jenom padlou vránou uvězněnou ve sněhu utápějící se v tom, že do zad lordům pustil partičku Divokých.
Co mohl dělat? Zkouší pouze hrabat rukama ve sněhu ve snaze dostat ven své tělo. U všech pekel... Co si teď počnu? Jáma? Nebo nějaký tunel? Co to sakra je? Ani trochu se mu nelíbila představa nějaké nory nebo zvláštních tunelů, které vedou kdovíkam, ale momentálně to asi mohla být jediná záchranná cesta z této situace. Hrabal ještě hlouběji než měl v plánu, aby odhalil cokoliv jiného. Když už díra, kterou před chvílí objevil byla dost velká pro průchod, pustil se dovnitř a zmizel do nějakých chodeb.

---->Bojiště:
Theova skupina podporující jednotky Roose Boltona z lesa stále zůstala nespatřena, respektive nenapadena. Tato výhoda by mohla nyní v této ošemetné situaci dosti pomoci, neboť na straně lordů dosti přituhuje. Zvolený velitel této skupiny si všiml situace s napadenými lučištníky a tak musel okamžitě jednat. I přes rozkazy, které vydal Theo, musela nyní skupina opustit svou pozici v lese a rychle pomoci lučištníkům, čelícím Thennům. Snadným postupem ve štítové formaci postupovali k Thennům, lučištníci za zády těchto vojáků mířili hlavně na krk nebo na hlavu Thennů, aby je vyřídili okamžitě. Kopí mužů se štíty se třásla kvůli strachu vojáků z obrovských divokých, i tak však kopí stále trčela a byla připravena probodnout svého nepřítele... Skupina Thennů u lučištníků nyní čelila útokům ze dvou stran.
avatar
Theodor Lamercier

Posts : 27
Join date : 15. 01. 17
Location : North

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Robb Stark za Sun May 07, 2017 10:22 pm

Mladému vlkovi z očí spadly růžové brýle... prozřel. Stín šťastného dětství se prodloužil a pomalu mizel v temnotě opravdového života. Jako by se nad mladým lordem Starkem stahovala mračna, když okolo zněla teskná píseň válečné vřavy - zuřivé výkřiky bojovníků, sténání raněných, mlaskání masa a řinčení kovu. Okolo skučel ledový vítr, šířil oheň a přinášel sebou vzdálené zvuky.

Starkovi muži statečně čelili divokým Thenům, byli se za svou zemi. Robb mohl jen děkovat Bohům, že má tak skvělé muže, stejně tak, že mu po boku stojí Šedý Vítr, věrný a oddaný svému pánovi. Na obou stranách se umíralo, Robbovi muži zabili společnou silou jednoho z protivníků, ale stejně tak viděl a především slyšel umírat své bratry ve zbrani. On sám s námahou odrážel výpady svého protivníka, pot mu stékal po kůži pod lehkou zbrojí. Oháněl se mečem, jak mohl, uhýbal zbranim Thena s nímž bojoval. To Šedý mezi tím již vzal dva životy, narodil se jako zabiják, jako lovec.... šelma. Duše jeho pána byla stejná, ale stále byl pouhým člověkem. Přišla další rána, mladý lord Stark zavrávoral div nespadl na zadek do studeného sněhu. Kov zařinčel, odlétlo od ostří několik jisker, když malému obrovi oplatil výpad, ale ten ho s lehkostí vykryl a zasadil mu ránu do paže. Ozval se slabý Robbův výkřik, když mu ohavné ostří projelo kůží a masem a jen díky dobrým reflexům se stihl vyhnout další ráně. Místo toho schytal ránu obří pěstí z druhé strany, klopýtl dva kroky zpět a dopadl zády do sněhu, před očima téměř černo. Nepřítel na nic nečekal a znovu se po mladém lordovi vrhl, ve vzduchu se zalesklo ostří... Mladík se na poslední chvíli odvalil stranou, když se nepřítelův ohavný meč zasekl do země. Then okamžitě vyrval meč odtamtud, kam jej zasekl a znovu se rozmáchl po mladém Starkovi. Robb prudce pozvedl meč, který projel Thenovím trupem a mrtví padl k zemi, div jej nezavalil. V okamžení byl mladík na nohou, vytahujíc z nepřítele svůj meč, aby se mohl bít dál.

Počet jejich nepřátel se ztenčil na šest, ale jejich počty slábli ještě více. Robb viděl jen čtyři své muže, ale mezi mrtvými leželi pouhá tři těla. Zajímalo ho, kam se podělo čtvrté tělo, ale nebyl čas to zjišťovat, místo toho se vrhl na dalšího nepřítele. Pak si povšiml, že mu lord Bolton nejspíše míří na pomoc, avšak nezbil čas na další rozhlížení, když se jeho meč opět setkal nepřátelským kovem... I k Radce mířily Robbovi myšlenky, doufajíc, že je stále naživu.

Bylo jen v moci Bohů, kdo tuhle bitvu vyhraje.
avatar
Robb Stark

Posts : 38
Join date : 15. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Roose Bolton za Tue May 09, 2017 11:19 pm

Lord Bolton pospíchal dolů z kopce. Hnal se svými muži přímo vpřed jediným směrem. Hnal se vpřed na pomoc lordu Starkovi, jako by ho nic nemohlo přímět zastavit a obrátit se zpátky. I když se za jeho zády začalo bojovat, zatím se na bojišti nedělo nic důležitého, co by ho k tomu mohlo přimět. Nejprve se soustředil na toho jediného divokého, který mu stál v cestě. Jeho muži bojovali, jak měli. Chladně, většinou tvrdě, ač bez velkého bojového nadšení. Roose stále běžel na čele a tak bylo vcelku jasné, co bude následovat. Počítal s tím, že právě na něj bude směřovat útok toho vysokého barbarského muže. Útok plnou silou ovšem neriskoval. Oběhl toho Divokého muže ze strany tak, že štítem zachytil pouhé protažení úderu. Ze svého směru se na něj poté vrhl. Dalšímu útoky by se zř nevyhnul, jenže mezi tím se již k Divokému dostali i hrůzovští muži, aby se do něj pustili vlastními zbraněmi. Netrvalo to dlouho. Meč lorda Boltona byl jeden z těch několika, které se do Thenna najednou zaťali. Divoký, coby překážka v cestě byl odstraněn. Že při tom sám utrpěl přiměřené ztráty, to je přece v bitvách normální. Můžete rozhodnout o tom, kde a kde se bude bojovat. Ale když už se jednou bojuje, ztrátám se prostě nevyhnete. Jistě nesmí ztratit všechny své muže najednou. Zde jich měl dvacet. Dobrá, možná jich většinu ztratí. Přesto mu jich pořád zbude několik set. Kolik přesně to, záleží na tom, jak rychle a úspěšně se sejde hrůzovská hotovost. K jejímu shromáždění stačil před odjezdem určit příhodné místo, ležící předsunutí pozici. Muži dostali příkaz být do dvou dnů připraveni v plné síle, přičemž museli být okamžitě připraveni nastoupit přesun do bitvy.
Po prvním střetu se Roose ohlédl přes rameno, ač pouze krátce. Ani při pohledu na Divoké, mířící proti jeho lučištníkům jej neodradil. Byl připravený nechat situaci volný proběh, ať se vyvíjí dál stejným způsobem jako dosud. Zbývající muži Starků ho v jeho rozhodnutí pouze utvrdili. Nechaje obě skupiny bojovat pospolu proti příchozím Divokým, pokračoval stejným směrem. Tedy dolů z kopce přímo na Divoké bojující s mladým vlkem. Přicházel tak akorát včas, doufaje, že zranění Mladého vlka není vážné. Velké taktizování pozbylo smysl. Hlavní bylo vrhnout se na Divoké vší silou. Každý proti nim musí bojovat, jak umí. Ano, včetně lučištníků, jejich životy možná budou připočteny k přiměřeným ztrátám. Roose měl na výběr pouhé dvě možnosti. Lučištníky nebo lorda Starka. Ty dvě misky vah rozhodně nebyly vyrovnány. Ztráty navíc mohly znamenat obě z možností, ohrožení života lorda Staka i jeho současných záměrů právě jedna. Rozhodnutí pro tu druhou. Tu podporující lorda Starka, jistící vše za co tu bojoval. Jiný by se na jeho místě rozmýšlel. Pro něj to byla jednoznačná volba.
avatar
Roose Bolton

Posts : 10
Join date : 19. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Valar za Fri May 26, 2017 10:11 pm

Něco bylo cítit ve vzduchu. Nebylo to nic jiného než-li dusivý dým z planoucí vesnice. Ta se ocitla téměř na troud, ale oheň to nezastavovalo. Díky blízkým stromům se plameny hlodul šířili dál. Blíž a blíž naším hrdinům.
Theo měl tu možnost se tunelem prohrabávat dál. Tlusté vrsty sněhu zcela utlumily bitevní vřavu. Jako kdyby byl od celého toho děsu oddělen. Hrabal dál a dál, ale co nemohl očekávat bylo menší zemětřesení nad ním. V praktickém slova smyslu šlo o dusot několika nohou pachtících se v boji na život a na smrt. Nyní se Theovi dostávalo i sluchu. Nebylo to nic podivného. Na své cestě jej tunel naváděl výš a výš a nyní se nacházel pouhý metr od povrchu. Mohl se plazit dál a vylézt na úplném konci tunelu, čímž by se mohl dosti vzdálit od svých bratrů ve zbrani nebo se mohl pokusit prorazit tvrdý sníh na svou hlavou a v okamžení pomoci. Bohužel by to skýtalo i to nebezpečí, že by jej při prohrabávání mohl někdo velice snadno zneškodnit. Byl to risk. Mohl posloužit k většímu dobru nebo jej zcela zbytečně připravit o život.
Zatímco Theo stál před nejistou volbou, jeho skupina běžela do zad Thennům, kteří se hodlali napadnout lučištníky Roose Boltona. Obři se ocitli v obklíčení a stali se z nich líté bestie. Zvířata zahnaná do kouta. Dali se do okamžitého protiútoku z obou stran, i když jim bylo předem jasné, že nemají příliš velké šance. Ale byli ochotni sebou vzít, co nejvíc sádelnatých jižanů, co to půjde.
Vzduch se zdál čím dál tím těžší a špatně dýchatelnější. Více to působilo na skupinku v lese než na Radku s Ygritte na vyvýšině.
Robbova paže silně krvácela a o něj samotného se pokoušela malátnost. Šedý vítr vycítil slabost svého pána a držel se v jeho bezpečné blízkosti. Divoký připravil o život dalšího druha severského lorda a vykročil si to s pohotovostí k Robbovi. Ale neměl tu možnost se k němu dostat. Do cesty mu vpadla záchranná četa v čele s Roosem Boltonem. Thenn byl velký a silný, ale proti dvacítce mužů neměl příliš velkou šanci.
Oheň se šířil a začal dusit všechny přítomné. Divocí neměli mnoho rozumu a snažili se dál bojovat, za to rodilým seveřanům se naskýtala i jiná možnost. A to stáhnutí se. Zvítězit a zemřít nebo prohrát a zachránit se?
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Theodor Lamercier za Tue May 30, 2017 2:08 pm

Co jiného mu zbývalo, než-li pokračovat v hrabání ve snaze zachránit si holý život. Nešlo o jeho zvědavost, kam se to vlastně dostal, chtěl pouze přežít a opět vidět denní světlo. Prohrabával se dál sněhem jako nějaký bláznivý krtek... Už jej pomalu opouštěla veškerá naděje, že se dostane na povrch a pomůže svým spolubojovníkům v tomto lítém boji. Nad sebou pořád bylo slyšet dunění dopadajících těl, kroky obrovských a těžkých Thennů, kteří vraždí jeho krajany. Přes to vše se však zdálo, že nyní stoupá, než že by klesal ještě hlouběji do temnoty. Sněhem už pomaličku dokonce pronikaly slabé denní paprsky, které Theovi prozrazovaly, že se nachází blízko povrchu. Pro jistotu ještě plivl do sněhu a pozoroval, kam slina poteče. Když se ujistil, že teče úplně proti jeho směru hrabání, mohl bez ostychu studený sníh odhrnovat, co to jen šlo.

Vůbec mu nedocházelo, co byl tenhle průchod, tunel nebo past zač. Nechtěl to ani zjišťovat, konečně cítil opět svěží vzduch pronikajícím tenkou vrstvou sněhu. Zvuky boje měl pořád na doslech, tudíž si raději zhodnotil celou situaci, než se pustil do jakéhokoliv zbrklého jednání. Takže... Má situace... Ruce jsou promrzlé, že by snad ani zbraň neudržely... Jsem v neznámé oblasti navíc nevím zda na straně Thennů nebo Starků. A asi to nejdůležitější... Mám pár šípů a můj meč je nenávratně ztracen v pitomé díře plné sněhu... Hmm...Moc věcí mi do karet nehraje... Kdybych aspoň věděl, zda pes našel jakoukoliv pomoc. Takto si nadále povídá sám se sebou bez jediného plánu, který by mu jakkoliv mohl pomoci z této situace... Ale nemůže přeci zůstat takto dlouho ve sněhu. To by z něj mohla být jedině mražená vrána, kterou by si pak upekl první Divoký, který by ho našel. Není přeci nic lepšího pro uchování potravin než led. Pomaličku a bezpečně odhrnoval sníh z nejdůležitějších partií, když uvolnil svá ústa a hlavu z mrazivého království, dostal po tváři šlehnutím od studeného větru, který mu akorát připomenul, že ani venku zrovna není hic. Potichu se nadechoval a vydechoval. Nesnažil se ještě vylézt, dokud nebude mít jistotu, že je kolem klid nebo je minimální šance, že si ho někdo všimne... Teď je ovšem pouze tiše dýchající hlavou v hromadě sněhu.
avatar
Theodor Lamercier

Posts : 27
Join date : 15. 01. 17
Location : North

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Robb Stark za Wed May 31, 2017 9:35 pm

Vše znělo náhle jako z dálky, to pouze tlukot jeho vlastního srdce a přerývavý dech, byly zvuky jež mladému lordovi duněly v uších. To, jak mu krev pulzovala v uších bylo k zbláznění... svět okolo, jako by se vzdaloval. Mladík si otřel pot z čela, v ráně na ruce mu bolestivě škubalo a on si začal uvědomovat, že ho pomalu opouštějí síly. Ztratil příliš mnoho krve, ač se zranění nezdálo příliš vážné. Šedý snad vycítil stav svého pána, že se začal držet co nejblíže u něj... Tohle všechno se začínalo měnit v peklo,... ohnivé peklo. Oheň se rozšířil, teď stravoval lesní porost okolo nich... Blížil se k nim nepříjemně rychle a dusivý kouř ještě rychleji, jako by snad vítr chtěl, aby zde zůstali, lapeni ve žhavé pasti.

Robb viděl padnout další své bratry ve zbrani a nemohl nic dělat. Byl kvůli zranění příliš pomalý a neobratný... Zaťaté čelisti jej bolely, v očích pálily slzy a uvnitř jej spaloval vztek... na sebe, na divoké, na krále, královnu, celé Královo přístaviště a také na otce... Viděl zemřít muže,.. mladíky s nimiž vyrostl, ztrácel další blízké, přítele... a nebyl schopný s tím něco dělat! Proč musel otec odejít s králem na jih? Lord Stark věděl, že to byla otcova povinnost, ale přesto nechápal proč kvůli tomu opustil své lidi... celý sever a svěřil ho jemu, nezkušenému hlupákovi.

Robb pozvedl meč, odhodlán čelit dalšímu divokému, jež připravil o život jeho druha a přítele, nehledě na svůj život. I Šedý se připravil na střet s tím barbarem, pysky ohrnuté, ukazujíc tak obrovské zuby. Mladý lord věděl, že nemá proti nepříteli šanci, ale zároveň věděl, že není v tomto stavu dostatečně rychlí, aby uprchl... Koutkem oka zachytil pohyb, že by snad lord Bolton? Robb se, ale nemohl pořádně podívat, jelikož se k němu hnal obr. Sotva se jejich meče setkaly, dorazili mu na pomoc hrůzovští vojáci v čele s jejich lordem. Všech dvacet mužů se s obrovským Thenem vypořádalo raz dva, zatímco se Robb z toho zvratu situace pomalu vzpamatovával. Pomalu se rozhlížel okolo sebe a konečně mu s hrůzou došlo, že pokud se nestáhnou, oheň je tam všechny zahubí. I kdyby měli nad divokými zvítězit, oheň by je zde uvěznil, neměli by jak uniknout... čekala by je jistá smrt. Mladý lord už nechtěl vidět umírat další muže, ne, když to bylo zbytečné a marnivé... Museli se stáhnout, i když to znamenalo prohru.

"Ústup!!!" Vykřikl nečekaně mladý lord Stark rozkaz na všechny své muže, včetně lorda Boltona a jeho mužů. Ukázal mečem ve zpětném gestu, zatímco pomáhal odrážet útoky zbylých divokých, jež se teď dostali opět i k němu. "Zpátky!!! Stáhněte se!!! Všichni se stáhněte! Musíme pryč!!!" Burácel z posledních sil hlubokým hlasem Robb Stark, ve snaze zachránit životy svých mužů, jež zachránily ten jeho. Robb okolo sebe máchal mečem, zatímco lapal po dechu v záchvatech kašle. Divokým asi nedocházelo, že ani oni v ohni nepřežijí, protože neustále útočili, nepřestávajíc bojovat, místo toho, aby si snažili zachránit životy. Dokonce Šedý Vítr měl více rozumu a nechal být divokého, do kterého se zakousl, když uslyšel hlas svého pána. "Šedý ke mě!"
Přivolal si svého zlovlka Mladý vlk. Robb mu nemusel říkat dvakrát, věděl, že oheň je nebezpečnou hrozbou. Za to mužům, ačkoli pomalu ustupovali, se příliš nechtělo prohrát a divokým ustoupit. "Zatraceně řekl jsem ústup!!! Ten oheň se rychle šíří! Všichni se tu udusíme, ještě dříve nežli se nás dotknou plameny!!!" Zařval mladý lord znovu a tentokrát učinil několik kroků zpět, aby všichni pochopili, že to myslí vážně. "Hned! Rychle!... Lorde Boltone, musíme se vrátit, ustoupit!" Řval na své muže Robb dál, aby přehlušil skučící vítr, praskot ohně a řinčení kovu, jakmile se ocitl dostatečně blízko lorda Boltona, oslovil ho přímo. Byla to jediná šance, jak přežít, ačkoli se mu to samotnému příliš nezamlouvalo.
avatar
Robb Stark

Posts : 38
Join date : 15. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Roose Bolton za Fri Jun 02, 2017 9:49 pm

K místu kde bojoval Mladý vlk, zbýval z kopce jen kousíček. Roose Bolton maličko zpomalil, takže už nebyl první na ráně. Doběhl však hned za prvními ze svých mužů. Hned jak doběhl, začal mnohem intenzivněji vnímat houstnoucí ovzduší. Veselý ohánek začal být faktorem promlouvajícím do jejich šarvátky.  Na lorda Starka původně neviděl. Thennové, na něž hrůzovštší muži původně útočili přímo, mu zakrývali výhled. Až po chvilce boje si Roose mladého lorda znova všiml. Dle množství krve, bylo jeho zranění vážnější, než se dalo soudit z toho, že pořád stál na nohou a držet v ruce meč. Porazit těch pár Thennů by se mu naneštěstí nepodařilo porazit dřív, než by jejich plán prodělal další změnu, vlivem nějaké pohromy. To už by se ani Mladý vlk na nohou udržet nemusel.  Na druhou stranu, když teď ustoupí, třeba se mu tenhle průšvih ještě podaří napravit. Bude-li dostatečně rychlé, mohlo by stačit vrátit se sem s větším počtem mužů. Dokud nepřijdou další Divocí, mohlo by stačit sto mužů, propátravších tuhle část severu. A kdyby bylo žádoucí zdržet se na Zimohradě … Konec konců potřeboval nějaký úkol, jímž by zaměstnal svého bastarda. Nějak takto by přezkoušení jeho schopností mělo vypadat. V jeho blízkosti už stačila propuknout bojová vřava. Přesto se ani v ní lord Bolton neobtěžoval zbytečně zvyšovat hlas, hulákat jako na lesy. Během jediného krátkého oddychu, se naklonil k nejbližšímu vojákovi.
„Obklopte lorda Starka…!“ zasyčel jen trochu hlasitěji sobě obvyklým způsobem. Z jeho tónu jako by vyplývala jasná hrozba naznačující, že si nepřeje, aby se tentokrát někdo odpojoval od skupiny. Další namáhání nechal jiným, resp. onomu vojákovi. Ať se taky stará. Roose se mezi tím opět věnoval svou pozornost boji. Hrůzovští muži po tomto pozměnili taktiku. Přestali se snažit získat ztracenou převahu. Snažili se pouze vmáčknout mezi Mladého vlka a Divoké, srovnat se blíže svým lordům a zbylým mužům ze Zimohradu.  Díky tomu ho Roose zaslechl křičet, o něco později se dostal až k němu. Rozhodnutí mladého vlka vše usnadňovalo, protože teď svorrně zatáhli za jediný provaz. Aby naznačil, že rozumí, doplnil lord Bolton výkřiky lorda Starka několikerým máchnutím mečem směrem zpátky. Provedení ústupu spočívalo v tom, že muži na okraji,  budou odrážet útoky Thennů, zatím co ostatní budou pomalu postupovat. Několik mužů by se mělo postarat o lorda Starka.  Pomoci mu do kopce i do sedla, kdyby to potřeboval. Lord Bolton byl zatím v pořádku, takže větší podporu, než částečný živý štít, nepotřeboval. .
avatar
Roose Bolton

Posts : 10
Join date : 19. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Radka Rieka za Wed Jun 14, 2017 6:08 pm

Tlkot srdca. Jedno, druhé, ďalšie a ďalšie... Silné a hlasné ako zvon, až ju z toho búšilo v hlave. Kone už boli dávno v nedohľadne. Zmätok, chaos, všetko v jednej veľkej hromade. Až netušila, kam sa má pozerať, čo má robiť. Ygritte, tá prekliata divoká ryšavá ženská kamsi zmizla. S nechuťou v ústach, so strachom v srdci zistila, že ako jediná stojí na akomsi kopčeku, v krytí lesných stromov a odtiaľ sledovala ako bojisko, tak i horiacu dedinu. Nemohla si nepovšimnúť ani malé dieťa. Plakalo, kričalo, no zvuk padajúceho a padajúceho dreva bolo silnejšie. Oheň vzplanul, dom preboril. Malé iskričky vzleteli k nebi, ako malé víly s ohnivými krídielkami. Netušila čo má robiť, netušila komu má pomôcť a čí bude vlastne užitočná. Zahryzla sa do spodnej pery. Očkom behala po každom jednom človeku, adrenalin v nej pracoval tak šialene, až mala pocit, že čo chvíľa buď odpadne a zomrie, alebo tam vletí s hlasným krikom a zomrie.
Neurobila však ani jedno, ani druhé. Zamrkala, nadýchla sa zhlboka, aby našla svoju odvahu. V tej chvíli sa síce rozkašlala, lebo do jej pľúc vnikol horúci dym. Zaťala zuby. Vždy bola odvážna. Nikdy sa nebála pozrieť smrti do očí, pohrať sa s ňou, maznať a posmievať sa jej. Tak prečo má nohy prikované k zemi? Urobila krok. Malý, nepatrný, no predsa tam bol a predsa o čosi zavadila nohou. Prv si myslela že to je obyčajný konár, padnutý na zem, ale keď trhla hlavou do toho smeru, až sa jej dych zatajil. Luk a poloprázdny tulec so šípmi. Keby verila na bohov, určite by sa im za to poďakovala. Hoc nie je žiadna bojovníčka, ale občas ju Theo čo-to učil. Vie hádzať nožmi, šipkami, dokonca ju to učil s lukom. Nebola to zbraň pre ňu, ale nič inšie pri sebe nemá. Zdvihla to, chytro a chamtivo, aj keď nik iný nebol na okolí. Prehodila sa tulec, vytiahla šíp. Až do teraz si myslela, že je tam úplne sama, avšak hlasy bojov prehlušil zvuk z lesa. Thenni! A ten menič... Vedela že tam niekde je. Tí divoký boli ako mamuti v hrnčiarni. Nemotorný, veľký, pomalý a hlavne hlučný. Ju si našťastie nevšimli, avšak ona si nedokázala nevšimnúť, že niekoho prenasledujú. Nebolo ich veľa, iba zopár. Možno taká malá hŕstka. Oni veľký a pomalý, ona malá a mimoriadne rýchla. Čo inšie mohla robiť, ako sa vybrať za nimi?
Jej kroky boli rýchle, akoby si ich požičala od srnky. Šikovne preskakovala skaly, väčšie konáre, ktoré občas preskočila. Za sebou zanechávala len matné stopy. Prenasledovala ich. Nie dlho, iba natoľko, aby mohla skrátiť akúsi vzdialenosť na to, aby si toho posledného vzala na mušku. Potichu, ako taký tieň sa prikrčila. Vďaka sivej kožušine na tele takmer úplne splývala s okolí. Nebiť jej ryšavých vlasov, možno by bola medzi temnými stromami úplne nevidená. Vytiahla šíp, natiahla tetivu. Pomaly, opatrne, nech nevydá zbytočné zvuky.
"Kto mi bude spievať? Ku smrti dopraví? Až budem na ceste do Pekla, po tejto piesni pôjdem. Je chladná, je chladná...je tak chladná..." Začala si spievať v duchu, aby z mysle vytlačila všetok strach. Bola to pieseň divokého kmeňa. Spievali ju na ceste k smrti. Spievali ju počas boja, počas umierania... Učil ju to Tirnoq. Nikdy na to nezabudne. Vtedy ju zhodou zvláštnych okolností zachránilo práve to jedno, chýbajúce oko.
Netuší či sa dožije svetla zapadajúceho slnka, ale hrot šípu si našiel svoj cieľ. Presvišťal vzduchom, a už je len na bohoch, či dorazí do cieľa...
avatar
Radka Rieka

Posts : 79
Join date : 01. 01. 17
Age : 16
Location : Sever

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Ygritte za Sun Jun 18, 2017 12:59 pm

Ygritte koutkem oka sledovala druhou zrzavou dívku a do toho ještě dění pod kopcem. Svým způsobem si přišla živá víc než kdykoliv jindy. Ale to tak cítila pokaždé, když ji šlo o život. A pomáhalo jí to si ho udržet. Byl to ten druh adrenalinu, který jí chyběl, i přestože s Ramonou o adrenalin nikdy nebyla nouze. Tam ovšem měla svým způsobem ještě nějakou jistotu.

„Musím jím pomoct dole! Schovej se někde“ zavolá na Radku, ale v tu chvíli příliš nepřemýšlí nad tím, jestli jí dívka vůbec slyšela. Čí to byl vůbec nápad tahat ji sem? Vždyť vypadá, že před chvíli přestala sát z matčina prsa a oni ji vezmou na takové místo. To, že jí chybělo oko jí na starším vzhledu rozhodně nepřidávalo.

Seběhla rychle dolů po  kopci směrem ke skupině vojáků a Lordu Boltonovi, kteří zrovna obkličovali mladého vlka, aby mu při ústupu chránili krk. Ona sama už při cestě střílela jeden šíp za druhým, aby jim odlehčila.  Chvílemi místo šípů, které měla na zádech  brala ty ze země, aby je využila znova a zbytečně neplýtvala. A zároveň tak mohla zasáhnout více Thenů.  I přes okolní zmatek a bojovou řavu ani jednou neminula. Samozřejmě, že ne.  Postupně  s nimi míří zpátky a když jsou v bezpečí, ohlédne se po lese. „Zrzavá! Musíme najít tu malou holku!“
avatar
Ygritte

Posts : 28
Join date : 13. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Ukončení

Příspěvek pro Valar za Sun Jun 18, 2017 11:05 pm

Den se blížil ke konci, ale světla neubývalo. Oheň dostatečně ozařoval okolní krajinu a stravoval, co mu přišlo pod chamtivou tlamu. Strávil by i hrdiny, pokud by se rozhodly zdržet v plamenném pekle byť o sekundu déle. Ale určité chytré existence napadl ústup. Učinily dobré rozhodnutí.
Narozdíl od zbytku přítomných, Theo zažíval více mrazu a chladu než toho, čeho se dopřávalo jiným. Brzy se to mělo změnit. Hlava mu téměř trčela z díry. Do nosu se mu bez ostychu dokázal vloudit těžký vzduch naplněný značnou dávkou kouře. Oči tomu nezůstaly ubráněny, přesto mohl jasně spatřit, jak se Thennové bezduše ženou na ustupující druhy ve zbrani. Pokud chtěl přežít, nyní byla nejlepší příležitost dostat se na povrch a připojit se k lidem, kteří si váží života. Či se mohl dostat k Radce. Přeci jen o ní neměl žádné zprávy od chvíle, kdy jí ponechal hlídat koně. Mohlo se stát cokoliv a katastrofické scénáře jsou vždy nasnadě.
Robb Stark si uvědomoval hrozbu. Byl synem svého otce a věděl, kdy je dobré ustoupit a nevystavovat své lidi zbytečným ztrátám. Již i nyní na tom byli bledě, zvláště mladý lord neměl daleko ke kolapsu. Přesto dokázal rozehnat lidi k ústupu. Ani Roose Bolton nezahálel. Věděl přesně z letitých zkušeností, jak si najít cestu k úniku a přitom se nenechat pobít o divochů, kteří pozbyli pudu sebezáchovy. Dvacet mužů bylo stále dost na již dosti zchudlý hlouček obrů. Dva hrůzovští vojáci se opřeli do Robba a začali jej táhnout ke kýžené únikové cestě z jisté zkázy. Zbytek odrážel Thennské útoky, které neustávaly. Neustávaly do doby než je z druhé strany sevřely v bezvýchodné situaci zachránivší lukostřelci lorda Boltona a Theovi muži. Hrozba byla odražena a nic nebránilo našim hrdinům dostat se do bezpečí.
Nesmíme opomenout příběh našich dvou zrzavých přítelkyň. Ohnivému peklu neunikly ani ony. Zatímco Radka objevila toulec s šípy a mohla si prokázat svou užitečnost, Ygritte pokračovala v zabíjení vlastního lidu. Zda jí hryzalo svědomí či z toho měla špatný pocit, to ví jen ona sama. Co ale netušila, byl stín muže, který jí zpovzdálí sledoval a sliboval pomstu. Magnar Thennů, Styr se do boje se svými poslednými nezapojoval. Více než chuť je všechny povraždit, hodlal uštvat tu proradnou zrzku při další možné příležitosti. A že se jí nevzdá!
Radčina ruka nebyla jistá jako ruka profesionála, přesto jí ovládala touha něco udělat. Šíp vyletí z tětivy, ale vítr stále kraluje tomuto místu. Za normálních podmínek by Thenna zasáhl přímo do krku, ale v tomto jej pouze škrábl na rameni. Obr to ani nezaregistroval. Radka se mohla pokusit o další střelu nebo se spolu se zrzavou společnicí vypravit na bezpečnější cestu. Pryč z rychle se rozšiřujících plamenů. Sláva a smrt či hanba a život?
avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Theodor Lamercier za Wed Jun 21, 2017 7:07 pm

Podívá se napravo, bílo... POdívá se nalevo, bílo... Všude ještě stále sníh, který již naplnil jeho oblečení a ve formě teplých kapek odebíral teplotu jeho těla. Nemohl se však vzdát. Konečně už aspoň uviděl světlo a obrysy kolem. Odvážil se zvednout hlavu výše, i když to stále bylo riskantní. Bílo a chlad vystřídal horký a štiplavý šedivý kouř, nahrazující ledový vzduch v jeho plicích. Tato změna zajistila Theovi na pěkných pár sekund kašel. Když už se konečně zorientoval a oči si opět zvykly na denní světlo, uviděl Theo ustupující vojáky, kteří jsou naháněni Thennskými válečníky. Theo se konečně vyhrabal z díry a upadl na pevnou ledovou zem. Končetiny ani tělo už od chladu ani pořádně nevnímal, tudíž mu leh na zaváté zemi nevadil. Tělo už pomalu začínalo bojovat s chladem oblečení a okolí a Theo cítil nepříjemné horké štípání na těle, ruce se začaly samovolně třást, aby se tímto pohybem zahřály. Převalil se na záda a pozoroval kouř stoupající k azurovému nebi, které nyní dostávalo pomaličku nádech fialového stmívání. Jak dlouho jsem byl zahrabaný? Co moji muži? Ochránili Robba? Co se vůbec stalo Nechal se unášet vlastními myšlenkami, i když kolem ještě stále zuřil boj. Pomaličku se zvedl. Když byl na kolenech, chytil se za hruď a vydechoval horký vzduch ze svých plic a opět několikrát silně zakašlal. Když se konečně odvážil postavit na své promrzlé nohy. Chvíli pouze postával a opět se hluboce nadechoval a vydechoval. Uklidňoval srdeční rytmus a splašené myšlenky. Uviděl proběhnout několik vojáků s Thenny za zády, Theo udělal krok a sáhl po levém boku. Uvědomil si, že vlastně nemá meč. Jeho meč se nyní povaloval v nějaké zatracené sněžné jámě, která je kdovíkde v lese. Hned na toto zjištění odpovědělo i jeho tělo, které mu nařídilo podlomit se v koleni při pokusu o krok. Opět klečel s rukama opřenými o zem. Kde je teď silný Theodor Lamercier. Kde je teď rytíř z Králova Přístaviště, který může nosit hrdě titul "Neporažený" Byl poražen sněhem... Obyčejným, studeným sněhem, který přivedl chlad až do posledního morku jeho kostí. Nemohl jim pomoci ani teď, když už se neválel v chladné temnotě. Několikrát udeřil do země a poté s rychlým a hlasitým dechem nutil psychicky i fyzicky své tělo poslouchat rozkazy jejich pravého pána...
Ačkoliv to trvalo několik minut, Theo opět stál na svých nohách v již trochu jistějším postoji. Křik a řev se ozýval z celého okolí a on až teď konečně zjistil, že není mrzákem a může se pohybovat. Vydal se směrem k bojišti. Třeba cestou narazí na mrtvého vojáka, který v mrtvolném stisku drží svého posledního společníka před smrtí, meč.
Když už se zdálo, že bude u bojiště, zaslechl zasvištění šípu nedaleko od něj. Myslel si, že to snad vystřelili po něm, ale opak byl pravdou. Dorazil až k místu odkud se domníval, že se ozvala střela. Uviděl maličkou postavu s rudými vlasy, která navzdory nedostatku zkušeností a síly, se snažila odstranit silnějšího protivníka. Rychle se začal přibližovat k malé dívce. Oporou mu byly poslední stojící trosky domů. Když už se musel dostat k dívce po svých a bez opory, bylo vidět, že nohy stále ještě nejsou dost zahřáté. Jeho pohyb k Radce připomínal spíše opilecké pohyby než válečnické. Konečně dorazil k dívce. Silně ji objal a jeho ledové ruce ji pohladily po tváři. Než se stačili vůbec pozdravit, jakoby získal od této energické mladé dívky veškeré teplo, které potřeboval k tomu, aby mohl kráčet dál. Bylo mu jedno, kolik lidí padne, pokud nepřijde na pomoc. Boj už pro něj neexistoval. Pouze tato dívka, kterou opět jako hlupák nechal samotnou. Chytil ji za ramena a ani ji neříkal, že odsud zmizí, protože doufal, že pozná i ona sama, že je čas k odchodu. Její ruku si dal kolem krku a rychle a zároveň pomalu mizeli z bojiště směrem k Zimohradu. Kdyby se koně nesplašili, mohli v klidu nasednout na ně a vyrazit mnohem rychleji. Takto se museli hnát pěšky, ale ani jednomu to nebralo na elánu a síle. Našli se a opět byli spolu. To bylo to jediné, co teď také Theovi dodávalo sílu a odvahu k tomu, aby přes veškerou svou bolest a chlad v těle vedl mladé děvče pryč z těchto útrap masakrů. Nehledal Robba, nehledal Roose, všichni mu byli ukradení, když byla stále v ohrožení Radka, to malé otravné kuře, které se mu zavěsilo na nohu jako koule, které se již snad do konce života nezbaví. Jdeme domů, děvče... Bylo to jediné na co se ve své situaci zmohl, ale mělo by to být dostačující na to, aby oba věděli, že tam se nevrátí.
avatar
Theodor Lamercier

Posts : 27
Join date : 15. 01. 17
Location : North

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Robb Stark za Mon Jul 03, 2017 4:55 pm

Nikdy se mu tak těžko nedýchalo, Mladý vlk nikdy své vědomí nedržel na posledních střípcích své vůle. Bolest v paži stále sílila a meč, jež nyní držel oběma rukama, byl čím dál tím těžší. Okamžik před tím, nežli vydal rozkaz k ústupu, jej obklopili Hrůzovští vojáci. Vmáčkli se mezi mladého lorda a divoké Theny, po bok zbylých mužů ze Zimohradu.

A pak, když nařídil ústup a promluvil k lordu Boltonovi, jež jeho rozhodnutí podpořil rázným gestem pro ústup, začalo se tak i dít. Robb věděl, že je odtamtud musí dostat, byli to jeho muži a on byl zodpovědný za jejich životy. Kdyby je nechal zbytečně zemřít, zklamal by každého, kdo mu věřil a zklamal by otce, rodinu… svou víru.

Už pomalu cítil, jak mu poklesávají kolena a rozostřuje se mu zrak, musel zatnout zuby, aby neklesl do sněhu. Naštěstí dva z mužů lorda Boltona poskytli Robbovi oporu, podepřeli jej každý z jedné stany a pomohli mu v úniku, jež zkušeně řídil Roose Bolton. Lord Strak toužil ještě pomoci v boji, ale síla z něj odtékala spolu s krví. Mohl být rád, že se doposud udržel při vědomí. Zato Thenové, ten zbytek, jež z krvežíznivých obrů zbyl, nepřestávali útočit a tak je vysílení vojáci neustále odráželi. Tedy alespoň do chvíle, kdy jim z druhé strany přišli na pomoc Hrůzovští lučištníci a osm Starkovských vojáků, jež měl pod velením Theo z Noční hlídky. Ti zasypali nepřátele sprškou dobře mířených šípů a zničili tak poslední věc, která jim bránila dostat se do bezpečí, zpět k jejich koním na vrcholu svahu.

Robb se snažil držet na nohou a jít co nejrychleji to šlo, aby mužům, jež mu pomáhali, co nejvíce ulehčil. Tělo měl rozbolavělé, cítil každý sval v těle, a zatímco se mu tep ani dech ne a ne uklidnit. Ztratil pojem o čase, netušil, jak dlouho jim trvalo vyškrábat se nahoru… Tenhle boj nevyhráli, a bez ohledu na to, jak byl malý, uvědomil si, jakou hrozbu představují divocí a kraj za Zdí. Bohové, jeho bratr se dal na těžkou cestu, nikdy dřív si nedovedl představit, co Noční hlídka představuje… jakou zodpovědnost nese a od čeho je po staletí chrání. Jen doufal, že Jona brzy uvidí. Po celou cestu se mu po boku držel Šedý vítr, jež dával na svého pána pozor.
A tak se ocitl, vděčný za pomoc těch dvou vojáků, v místech, kde ponechali koně a dvě ryšavé dívky, jenže…

Po všech, jako by se slehla zem… většina koní, až na pár jedinců se vypařila a jediné, co po nich zbylo, byly jen stopy ve sněhu. Divoká, jež jim pomohla zabíjet vlastní lidi se náhle objevila mezi lukostřelci, takže alespoň ta se neztratila, ale podle toho, co křičela... po Radce se slehla zem. Robb se okolo sebe rozhlédl, pátrajíc po čemkoli, co by mu dalo naději, že stále žije a pak.. neviděl ani Thea. Mladý lord se rozkašlal, neustále přejíždějíc očima přeživší, aby si udělal alespoň představu o obětech. Musel zatnout zuby, aby vztekle nezavrčel. Místo toho se ohlédl na lorda Boltona, stále podepřen vojáky. „Lorde Boltone, musíme najít toho muže z Noční hlídky a tu ryšavou holku.“ Jeho hlas už nezněl, tak zvučně. „Hej ty!.. Divoká!“ Zasýpal, když se jednou rukou pustil vojákových ramen, aby mávl na tu divoženku. Jestli, že jej slyšela a podívala se jeho směrem, pohlédl jí do očí. „Ano, ty.. Pojď sem… Ty jsi viděla naposledy tu malou zrzku?“ Optal se jí, ačkoli se mu zatočila hlava a podlomila se mu kolena, ale voják jej udržel a druhý si přehodil zpět jeho druhou ruku okolo ramen. „Najděte ji,… i toho muže a dostaňte je na Zimohrad.“ Zašeptal z posledních sil, ale bylo to dost rozhodné na to, aby mu někdo odporoval. Bylo mu jedno, kdo z nich se toho úkolu chopí… zajímal ho jen výsledek. Nevěděl proč, ale zachvátil jej strach o tu malou a odvážnou dívku. Bylo to snad proto, že jí slíbil, že potrestá toho, kdo ji připravil o oko a ještě víc... snad cítil potřebu ji chránit, netušil. Neodpustil by si, pokud by tady zahynula,.. neměl ji sebou brát, hlupák!
Další nepříjemností byl úprk jejich koní, věděl, že jeho hřebec neutekl daleko, a i kdyby, ten kůň znal dobře cestu domů… jistě ji najde i tentokrát. Rufus byl chytrý kůň, ačkoli se nemohl rovnat Šedému. Bylo stále těžší a těžší zůstat při vědomí, ale Mladý vlk se ho odmítal pustit, zatímco les pod nimi stravoval oheň a vojáci počítali mrtvé.
avatar
Robb Stark

Posts : 38
Join date : 15. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Roose Bolton za Fri Jul 07, 2017 5:10 pm

Hrůzovští muži pokračovali zpět, nikde se nezastavovali. Jak před tím rychle postupovali vpřed, nyní opět pracně supěli do kopce pokrytého námrazou, Mírně škobrtali, ale ve svém úsilí nepolevovali. Postupovali přímo k místu, odkud poprvé spatřili vesnici a kde byli na pospas živlům zimy ponecháni jejich koně. Přitom semknuti za štíty vytrvale odráželi neustávající výpady Divokých. Roose Bolton zůstal v těsné blízkosti Mladého vlka a svých dvou mužů, kteří mladého lorda ze Zimohradu podpírali. Kroužil kolem nich s mečem v ruce, aby odvrátil každého Thenna náhodou proniknuvšího kruhem zbylých mužů. Šlapal svým mužům na okraji skupiny na paty, nutíce je nepolevovat v nastoleném tempu. Největší naděje nyní spočívala ve včasném vyklizení bojiště v ústupu k těm několika zbylým koním. Aktuálně vydané heslo tedy znělo „ke koním a pryč jak to půjde.“ Muži se jím zatím naštěstí řídili.

I když jim cesta nahoru trvala déle, než poklus z kopce, nakonec se skupina tvořená většinou přeživších, pod vedením lorda Boltona dostala na vrchol kopce, tedy k místu kde neklidně vyčkával pozůstatek komoňstva. Zde se mělo rozhodovat o osudu ústupu, sem se na určitou dobu přesunul také konec střetnutí. Rozutéct se do všech stran nemělo žádný smysl. Každý jedinec jednající na vlastní pěst by byl pro Thenny snadnějším cílem. Společně byli silnější. Bylo jich víc, nemuseli se bát Thennů nic. Vojáci se spojili s druhou skupinou, tvořenou lučištníky a zastavili. Nechali oba lordy projít ke koním a opět se zformovali proti Divokým. Udržujíce si stálou přesilu, pokračovali v boji s těmi zle dotírajícími nepřáteli. Jejich cíl byl pořád stejný. Nesměli nechat projít Divoké ke svým lordům. Po celodenním putování se začaly projevovat známky navy, přesto se před vyklizením bojiště naposledy pokusili způsobit Divokým co možná nejvážnější šrámy. Roose Bolton nechal lorda Starka a tři další muže vysednout na koně. Tito čtyři měli okamžitě opustit místo střetnutí a co nejrychleji se dostat zpět na Zimohrad. Jeden z nich měl podpírat lorda Starka v sedle, další dva je měli doprovázet. Ostatní se mohli zatím účinněji bránit. Koně navíc si vzal Roose osobně. Byl přece lord a měl právo vést muže z výšky sedla. Přitom bylo jedno, který kůň se jim dostali pod ruku. Vzali toho prvního na dosah. Nic totiž jiného nemělo takovou prioritu, jako ošetření Mladého vlka.
„Ručíte mi hlavou za to, že se lord Stark dostane na Zimohrad a dostane se mu včasného ošetření,“ upozornil dostatečně strohým tónem. Jako vždy to myslel smrtelně vážně. Potom vybídl skupinu k odjezdu.

S odjezdem skupiny raněného lorda už moc koní nezbývalo. Z víc jak čtyřicet koní nyní zbývala na místě sotva čtvrtina. Tím spíš se hodil každý kůň navíc. Ať už pro vytvoření ochranné jezdecké skupiny, pro raněné muže, nebo za jistých okolností pro tu rudovlasou holku. Roose setrval na místě střetu o chvíli déle jen kvůli nutnosti odchod opěšaných mužů nějak zorganizovat. Před delší cestou museli pobrat svoje věci a naposledy se přeskupit. Vážněji ranění museli být přeneseni stranou, kde by bylo rozhodnuto, co s nimi bude dále. Především muselo zbýt dost mužů k obraně. Všichni zdraví muži, nemohli vléct nosítka s mrzáky. Snad by se ještě mohli pokusit přivolat pár rozuteklých koní. Stálo zato vyzkoušet běžné zvířecí signály, jako hvízdání a volání. Shánět koně běháním po lese Roose rozhodně s Thenny v zádech nehodlal. Ani tu dvojici, co se k výpravě připojila na vlastní nebezpečí, neměl chuť hledat a přivést k za ručičku k ostatním. To by spíš z bojiště okamžitě odtáhnout, i když by nedostál všem svým závazkům a požadavkům Mladého vlka. Kdyby byli Divocí poražení, nechal by své muže, aby je všechny našli. Možná by se připojil ke skupině mířící rychleji na Zimohrad. Ale takhle… Takhle se prostě rozhodnul posečkat, tam kde je. Posečkat chilku nikoliv delší, než po jakou je v blízkosti Thennů smrtelně nebezpečno. Jestli se do té doby objeví, kůň či člověk, to už bylo Roosemu srdečně jedno,, smí se k ostatním navracejícím připojit. Jestli se neobjeví, udělal chybu, za kterou nejspíš draze zaplatí. To už ale naštěstí není věcí lorda Boltona. Když uplynula ona chvíle, ona poslední možnost na záchranu, dal lord Bolton pokyn k definitivnímu odchodu. Hrůzovští muži se seřadili do dvojstupu, v němž se byli schopni přesunovat. Pokud pro ně zbyl nějaký další kůň, pohybovali se jezdci s lordem Boltonem na čele skupiny. Takto seřazení  nastoupili cestu na Zimohrad.
avatar
Roose Bolton

Posts : 10
Join date : 19. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Ygritte za Sat Jul 08, 2017 7:22 pm

Ygritte pomalu ustupovala společně ostatními a svými šípy chránila mladého lorda. Když byli v rámci možností mimo nebezpečí, znovu se rozhlédla, jestli se ta druhá zrzavá potvora neobjevila, nepřiběhla z lesa. Jenže když nikde nespatřila stejně rudou hlavu, jako měla ona, povzdechla si. „Holka pitomá“ povzdechla si.

Došla za Robem a pokývla nad jeho otázkou. „Byly jsme společně v lese. Pak jsem si všimla, že máte potíže, tak jsem jí řekla, aby se schovala. Nejspíš tam pořád čeká než pro ni dojdu já nebo někdo jiný… Podívám se po ní“ pokývla a pro své bezpečí si vzala nový toulec s šípy a během chvilky zmizela v lese.

Bylo ji jasné, že zrovna Roose tu malou zrzku hledat nebude. Cítila z něj jaký doopravdy je. Radka pro něj nic neznamenala, byla pro něj zbytečná. Když byla dostatečně daleko, rozhlédla se. „Hej! Malá! Kde jsi?.. Vracíte se. Domů. Měla by ses vrátit, než odjedou bez tebe“ zavolala a pokračovala lesem dál. Ještě několikrát tohle zavolala. Aby ji upozornila. Ale sama pokračovala pryč. Raději. Sice těm seveřanům pomohla, ale věřit jim nakonec opravdu nemohla. Pokud byli ochotni nehledat vlastní lidi?.. A co až by Roose zjistil odkud přišla?.. Natáhla si kapuci přes zrzavé vlasy, naposledy se ohlédla a pak zmizela mezi stromy.
avatar
Ygritte

Posts : 28
Join date : 13. 01. 17

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Valar za Tue Jul 25, 2017 11:33 pm

avatar
Valar
Admin

Posts : 181
Join date : 07. 11. 16

http://youwinoryoudie.forumczech.com

Návrat nahoru Goto down

Re: Divoký hon

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 2 z 2 Previous  1, 2

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru